// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 07.01.2022
ÚS: Prolomení ust. § 29 zák. o půdě; předložení věci plénu ÚS
I. Pouze v případě stricto sensu odchylného právního názoru, než je názor vyslovený v dřívějším nálezu, může (a musí) senát Ústavního soudu věc předložit plénu k přijetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
II. Zamítnutí určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích za současného prolomení „blokačního ustanovení“ § 29 zákona o půdě mohou odůvodňovat pouze okolnosti mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3179/18, ze dne 30. 11. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Obsah ústavní stížnosti a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o církevních restitucích").
2. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále i jen "okresní soud") napadeným rozsudkem k žalobě podané první vedlejší účastnicí (Římskokatolická farnost Lutová) podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určil, že stát - Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 177, o výměře 1 841 m2, vodní plocha, rybník, pozemku parc. č. 178 o výměře 1 841 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, pozemku parc. č. 179 o výměře 5 694 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, pozemku parc. č. 180 o výměře 6 344 m2, vodní plocha, rybník, pozemku parc. č. 181 o výměře 252 m2, ostatní plocha, neplodná půda, pozemku parc. č. 183 o výměře 43 428 m2, vodní plocha, rybník a pozemku parc. č. 140/5 o výměře 205 m2, ostatní plocha, neplodná půda, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 270 vedeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec, pro obec Chlum u Třeboně, katastrální území Lutová (dále jen "předmětné pozemky"). K odvolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice (České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil [v odvolacím řízení již vystupovala jako vedlejší účastnice na straně stěžovatelky třetí vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti (obchodní společnosti ODEON a. s.)]. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
3. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním majetkem církevních právnických osob - Farní beneficium v Lutové a Katholishe Pfarrpfründe in Luttau, jejichž právním nástupcem je žalobkyně, že výměrem ONV v Třeboni ze dne 22. 2. 1949, zn. 611/0-21/2-49, bylo rozhodnuto o výkupu předmětných pozemků podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, s tím, že o náhradě za vykoupenou půdu bude rozhodnuto samostatně (v řízení však nebylo prokázáno, že by takové rozhodnutí bylo vydáno), že do roku 1992 byly pozemky ve správě Státního rybářství Třeboň, s. p., a že majetek tohoto podniku včetně předmětných pozemků přešel na základě privatizačního projektu na společnost Rybářství Třeboň, a. s, jež byla založena notářským zápisem ze dne 23. 4. 1992. Dále bylo zjištěno, že součástí privatizačního projektu byl seznam pozemků (obsahující i předmětné pozemky), které přecházejí na stěžovatelku a to s uvedením způsobu jejich nabytí ve vztahu k privatizaci, přičemž u všech pozemků je uvedeno, že se jedná původně o církevní majetek, s výjimkou pozemku, který je chybně (v rozporu se zápisem v pozemkových knihách) uváděn jako původní majetek Habsburků, jenž na stát přešel při první pozemkové reformě.
4. Obecné soudy konstatovaly, že řešení sporu se musí odvíjet od vážení práv zúčastněných subjektů a že v dané věci převáží právem chráněný majetkový zájem vedlejší účastnice jako historického vlastníka předmětných pozemků, neboť v řízení bylo zjištěno, že k převzetí majetku stěžovatelkou došlo v rámci privatizace, v jejímž průběhu byly NKÚ zjištěny nedostatky, mj. to, že při přechodu majetku státu na akciovou společnost byly stát (Ministerstvo zemědělství a Fond národního majetku) a akciová společnost zastoupeny při podpisu předávacího protokolu jednou fyzickou osobou (bývalým ředitelem státního podniku, následně v postavení člena představenstva a poté místopředsedy a předsedy představenstva vzniklé akciové společnosti). Zjištěný nestandardní způsob privatizace, kterým byla znemožněna věcná kontrola správnosti převzetí a předání majetku a nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům nemohl dle názoru obecných soudů požívat soudní ochrany na úkor jejich historického vlastníka; stejně tak (i s přihlédnutím k dalšímu personálnímu propojení mezi členy vedení privatizovaného státního podniku a statutárním orgánem akciové společnosti stěžovatelky). Z toho dle odvolacího soudu vyplývá, že nelze shledat důvody pro mimořádné prolomení blokace církevního majetku, neboť akceptace zjištěného postupu privatizace by byla popřením obecné myšlenky spravedlnosti.
5. Stěžovatelka nastíněný postup obecných soudů považuje za protiústavní, neboť napadená rozhodnutí nepřípustně absolutizovala přednost restitučních nároků. Při kolizi dvou základních lidských práv měly použít test přiměřenosti. Stěžovatelka při jí provedeném testu proporcionality uvedla, že napadená rozhodnutí neobstojí v kritériu potřebnosti; stejného cíle šlo dosáhnout bez dotčení vlastnického práva stěžovatelky, a to zejména prostřednictvím finanční náhrady podle § 15 zákona o církevních restitucích. Navíc Česká republika nemá zájem vykonávat vlastnické právo k nemovitostem, pravděpodobně na nich není schopna řádně hospodařit a její dosavadní postoj nasvědčuje, že je vedlejší účastnici 1) nevydá. Nejsou totiž splněny podmínky § 7 odst. 1 zákona o církevních restitucích, jejichž přítomnost měla být posuzována jako předběžná otázka.
6. Ve vztahu k otázce dobré víry a možného vydržení nemovitostí stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu vyšších soudů o posuzování dobré víry kolektivního statutárního orgánu a nepřípustně extenzivně vyložily výjimky z pravidel posuzování dobré víry vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu. Zejména výjimku týkající se nikoli skutečné, nýbrž teoreticky možné vědomosti stěžovatelky (její právní předchůdkyně) o charakteru nemovitostí. Dále stěžovatelka brojila proti posouzení údajně nevynaložené běžné opatrnosti držitele při privatizaci, o níž soudy fakticky tvrdily, že by se musel seznámit s obsahem celého několikasetstránkového projektu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s hodnocením týkajícím se kontrolního závěru NKÚ, jenž byl velmi obecný, neplyne z něj rozpor privatizace s blokačním ustanovením a nebyl stěžovatelce doručen.
7. Obecné soudy nebraly na zřetel důvěru jednotlivce ve správnost jednání státu, který má objektivně znát své právo; stěžovatelka poukazuje na nálezy ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551) a ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139). Otázka dobré víry nebyla v napadených rozhodnutích posuzována z pohledu tehdejší praxe obdobných privatizací rozsáhlého majetku, do nichž bylo zapojeno mnoho osob s různými úkoly.
8. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka také v tom, že obecné soudy při hodnocení dobré víry neprovedly důkaz výslechem Ing. Jana Hůdy, jehož postavení mělo být klíčové pro závěr o absenci dobré víry. Stejně tak neprovedly další navržené důkazy svědčící v její prospěch, čímž porušily zásadu rovnosti stran řízení.
9. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy toliko nedostatečně vážily proporcionality zájmů stěžovatelky a vedlejší účastnice. Zdůrazňuje, že byla od samého okolnosti ovšem přesvědčena, že měla být jejím právům přiznána větší ochrana.
10. Jak stěžovatelka namítá, soudy řádně neposoudily veškeré mimořádné okolnosti projednávané věci, čímž nesplnily svou povinnost vypořádat se se vším, co v řízení vyjde najevo. Stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215) a sp. zn. Pl. ÚS 9/07, v souladu s nimiž údajně v procesu hledání spravedlnosti a při respektování legitimního očekávání stěžovatelky bylo namístě prolomit blokační účinky § 29 zákona o půdě a poskytnout ochranu její dobré víře a právní jistotě.
II. Postup Ústavního soudu
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu, neboť jeho výkonem by mohlo dojít k nezvratnému zásahu do jejích základních práv, přičemž vyhovění návrhu není v rozporu s žádným veřejným zájmem a nebudou jím dotčena ani práva třetích osob. Tomuto návrhu Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2019 vyhověl.
12. Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
13. Okresní soud v Jindřichově Hradci toliko odkázal na napadená rozhodnutí.
14. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že ustanovení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zakotvuje speciální typ určovací žaloby, u něhož není rozhodný "právní zájem" a že o určovací žalobě podle tohoto ustanovení lze rozhodnout bez zkoumání podmínek ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nejvyšší soud dále zopakoval, že zamítnutí určovací žaloby by podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (akceptované i Ústavním soudem) mohly odůvodnit pouze okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11.2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a dále nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16). O takovou situaci se v daném případě - s ohledem na skutkový stav zjištěný před soudy nižších stupňů - evidentně nejednalo.
16. Vedlejší účastnice 2) ODEON, a. s., ve svém vyjádření v podstatě vyslovila souhlas s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti. Podobně jako stěžovatelka vyslovila názor, že obecné soudy nedostatečně zohlednily proporcionalitu zájmů stěžovatelky a vedlejší účastnice 1). Z titulu své pozice vedlejší účastnice 2) uvedla, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do legitimního očekávání akcionářů stěžovatelky, tedy i jejího. Stejně jako ostatní akcionáři stěžovatelky za pořízení akcií zaplatila i ODEON, a. s. kupní cenu, jež reflektovala hodnotu celé společnosti stěžovatelky zahrnující i předmětné pozemky, přičemž akcionáři akcie nabývali s přesvědčením o tom, že provedl-li stát privatizaci státního podniku zahrnujícího mj. tyto pozemky, privatizaci schválily všechny relevantní orgány veřejné moci, na jejím základě byly provedeny zápisy do katastru nemovitostí a privatizaci po dobu téměř 25 let nikdo nerozporoval a nevznášel proti ní námitky, pak je privatizace zcela jistě v souladu s právními předpisy.
17. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále i jen "ČR - UZSVM"), ve svém vyjádření uvedla, že prokázání dobré víry a tedy i případného vydržení nemovitých věcí ve vztahu k zákonu o církevních restitucích je především na stěžovatelce, pročež ČR - UZSVM ponechává posouzení ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že stát nemá zájem vykonávat vlastnické právo k předmětným pozemkům, zdůrazňuje ČR - UZSVM, že toto neodpovídá skutečnosti, neboť taková úvaha státu nepřísluší. Ten je při své činnosti vázán pouze a výlučně zákonnými mantinely vymezujícími nakládání s majetkem státu, zejména zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku státu; je proto bezpředmětné i tvrzení, podle něhož ČR - UZSVM nemá k tomuto majetku žádné legitimní očekávání. ČR - UZSVM nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, podle něhož dosavadní postoj ČR - UZSVM je takový, "že pozemky vedlejšímu účastníkovi nevydá". Tento závěr stěžovatelky postrádá jakoukoliv oporu a je přinejmenším předčasný. K odpovědnému a relevantnímu posouzení, zda dojde k vydání či nevydání předmětných pozemků dojde v plném rozsahu teprve v okamžiku, až odpadne překážka odkladu vykonatelnosti a současně bude-li vlastnické právo ČR postaveno najisto.
18. Stěžovatelka ve své replice reagovala na vyjádření Nejvyššího soudu. Odkaz na věc sp. zn. II. ÚS 2695/18 považuje stěžovatelka pro odlišnou stížnostní argumentaci za nepřípadný, neboť zásadním argumentem stížnosti stěžovatelky není nesprávné posouzení existence dobré víry na straně stěžovatelky (jako v citované věci), ale argumentace týkající se nepřípustně zužujícího výkladu § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích v kontextu této věci. Stěžovatelka zdůraznila, že se ústavní stížností domáhá ústavně konformního výkladu citovaného ustanovení zákona o církevních restitucích a brojí proti tomu, aby toto ustanovení bylo vykládáno formalisticky, tj. aby byla vydávána rozhodnutí o určení vlastnického práva státu k věcem, které nakonec církvi vydány nebudou a zůstanou státu, tedy k naplnění účelu zákona v konečném důsledku nedojde. Opětovně zdůraznila, že byla dobrověrnou nabyvatelkou předmětných pozemků a její dobré víře nebyla poskytnuta řádná ochrana. I ve zbytku stěžovatelka setrvala na důvodech své ústavní stížnosti.
19. V posléze zaslaném vyjádření ještě stěžovatelka upozornila na některé pasáže nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18, které podle jejího názoru podporují její pozici v projednávané věci a požádala Ústavní soud, aby se se závěry tohoto nálezu ve svém rozhodnutí vypořádal.
20. Návrh původního soudce zpravodaje, Vladimíra Sládečka, na vydání vyhovujícího nálezu nebyl I. senátem Ústavního soudu přijat, pročež došlo postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu k určení nového soudce zpravodaje, Davida Uhlíře.
III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
22. Ústavní soud proto přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
23. Ústavní soud v minulosti v obdobných případech již rozhodoval. Opakovaně se dokonce zabýval i ústavními stížnostmi stěžovatelky, jež byly opřeny o obdobné argumenty. Pro posouzení důvodnosti nyní projednávané ústavní stížnosti je proto klíčové posouzení dopadů aplikace nosných důvodů těchto dřívějších rozhodnutí v kontextu skutkových okolností nyní řešeného případu.
24. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. Závaznost rozhodnutí [zejména nálezů - srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), odst. 89] přitom nepůsobí pouze navenek, nýbrž má neopominutelný dopad i na rozhodování Ústavního soudu samotného. Jak prohlásil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.), "nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy)."
25. Ústavní povinnost respektovat závaznost nosných důvodů vlastní (nálezové) judikatury nalezla vyjádření i v ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož platí, že pokud senát "v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán." Pakliže by senát Ústavního soudu ve skutkově totožné věci rozhodl jinak, než jak diktují nosné důvody dřívějšího nálezu Ústavního soudu, dopustil by se ústavně zakázané libovůle.
26. Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že v jiné věci bylo ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověno nálezem sp. zn. III. ÚS 2707/18. Jak již bylo rekapitulováno shora, I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci by ústavní stížnost měla být zamítnuta. Otázkou však je, zda zamítnutí ústavní stížnosti je stricto sensu opřeno o "odchylný právní názor" či zda je nyní projednávaná věc v relevantních skutkových okolnostech odlišná od věci projednávané pod sp. zn. III. ÚS 2707/18. Pouze v prvním případě by totiž Ústavní soud mohl (a musel) předložit věc plénu k přijetí stanoviska. V případě druhém by naopak věc plénu předložit nemohl, protože by k tomu nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě by naopak I. senát Ústavního soudu musel zamítnout ústavní stížnost na základě tzv. odlišení (distinguishing) věci od věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 2707/18.
27. Ústavní soud proto zvažoval, zda jsou skutkové okolnosti nyní projednávané věci v relevantních aspektech shodné s okolnostmi věci projednávané pod sp. zn. III. ÚS 2707/18. Přitom ovšem musel přihlížet i k tomu, jak (nakolik skutkově specificky či naopak obecně) jsou formulovány nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 a nemohl pominout ani to, v jakém judikatorním kontextu byly samy tyto závěry formulovány.
28. Podle dřívější ustálené judikatury obecných soudů i soudu Ústavního platilo, že zamítnutí určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích za současného prolomení "blokačního ustanovení" § 29 zákona o půdě by mohly odůvodnit pouze okolnostmi vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; či nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16).
29. V posledně citovaném nálezu (sp. zn. III. ÚS 1862/16) Ústavní soud konkrétně konstatoval, že "dobrou víru stěžovatelky tedy je potřeba brát do úvahy, což ostatně Ústavní soud potvrdil i ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13. S ohledem na popsané odlišnosti, jakož i na výše citovanou a Ústavním soudem v minulosti aprobovanou právní úpravu by nicméně okolnosti věci musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelčiných práv." Mezi nosné důvody tohoto nálezu (a obdobně i nálezu sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 tak patří pravidlo, podle něhož samotná dobrá víra nabyvatele "blokovaného" majetku, pakliže není doprovázena skutečně mimořádnými okolnostmi, nemůže vést k prolomení účinků blokačního ustanovení a potažmo zamítnutí žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích.
30. I v tomto kontextu je tudíž třeba interpretovat, co tvoří nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 a jaké mají tyto nosné důvody dopady na nyní projednávanou věc. Nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 přitom lze rozdělit v zásadě do dvou vzájemně propojených kategorií. Ústavní soud v tomto nálezu na jedné straně zpochybnil závěr obecných soudů, že stěžovatelka nebyla stran nabytí privatizovaného majetku v dobré víře a dále zdůraznil, že ve věci měl být zohledněn i princip ochrany důvěry jednotlivce v akty státu.
31. Primárním důvodem vydání vyhovujícího nálezu však zřetelně bylo to (i s ohledem na vztah nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 k nálezové prejudikatuře; k tomu srov. níže odst. 34), že obecné soudy nedostatečně posoudily, zda předmětné pozemky skutečně přešly na stát v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948 či již dříve. Konkrétně Ústavní soud konstatoval, že "v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání jsou pro zachování mezí ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu obecné soudy povinny pečlivě posuzovat, zda sporný majetek vůbec podléhal blokačnímu ustanovení. V situaci tvrzeného přechodu majetku na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který k prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno. Ústavně nesouladný je tak v posuzované věci postup, jímž soudy dospěly k prvotnímu závěru o povaze nemovitostí jako podléhajících režimu blokačního ustanovení." V tomto kontextu je pak nutné vnímat i další závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18. Jinými slovy, výrok nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 byl opřen o velmi specifické nosné důvody vztahující se ke konkrétním skutkovým okolnostem. Ústavní soud v tomto nálezu vytknul obecným soudům, že zcela nedostatečně posoudily, zda se blokační ustanovení na dotčené nemovitosti vůbec vztahovalo, na což pak (podle Ústavního soudu rovněž nepřípustně) navázaly obecné soudy pouze povrchním hodnocením existence dobré víry a významu principu ochrany důvěry jednotlivce v akt veřejné moci.
32. Nastíněné skutkové okolnosti, vztahující se k nejistému datu přechodu nemovitostí na stát, v nyní projednávané věci dány nebyly. Obecné soudy v napadených rozhodnutích konkrétně vyšly ze skutkového zjištění, že předmětné pozemky byly "vykoupeny" výměrem Okresního národního výboru v Třeboni ze dne 22. 2. 1949, sp. zn. 611/0-21/2-49. Rozhodnutí o náhradě, jež mělo být vydáno, nebylo v řízení doloženo, přičemž z judikatury Ústavního soudu je známo, že náhrady bývalým vlastníkům v obdobných případech nebyly poskytovány (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13, odst. 273). Obecné soudy v tomto rozsahu při zjišťování skutkového stavu postupovaly ústavně konformně a Ústavní soud má za to, že přechod předmětných nemovitých věcí na stát v rozhodném období (tj. po 25. 2. 1948) byl v řízení postaven najisto.
33. Již tato skutečnost zakládá zásadní skutkovou odlišnost mezi věcí nyní projednávanou a věcí řešenou nálezem sp. zn. III. ÚS 2707/18. V nyní projednávané věci totiž na předmětné pozemky blokační ustanovení dopadalo a tuto skutečnost je - zcela v intencích shora citované judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 1862/16 a I. ÚS 349/17) - nutno zohlednit i při hledání spravedlivé rovnováhy mezi (údajnou) dobrou vírou stěžovatelky a legitimním očekáváním církevní právnické osoby na vypořádání jejího historického majetku.
34. Při rozhodování nyní projednávané věci tak Ústavní soud musí reflektovat nosné důvody nálezů sp. zn. III. ÚS 1862/16 a I. ÚS 349/17, včetně závěru, podle něhož je případnou dobrou víru nabyvatelů nemovitostí od státu třeba brát do úvahy, nicméně okolnosti věci musely by být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelčiných práv. Je třeba zdůraznit, že oba citované nálezy řešily případy, v nichž byla ve hře dobrá víra stěžovatelů a zároveň se tito stěžovatelé mohli odvolávat na princip ochrany důvěry jednotlivce v akt veřejné moci (srov. např. I. ÚS 349/17, odst. 18). Již z toho jasně plyne, že takové okolnosti samy o sobě za "skutečně mimořádné" považovat nelze. Tento ustálený přístup Ústavního soudu k posuzování podmínek prolomení blokačního ustanovení nález sp. zn. III. ÚS 2707/18 nepřekonal a ani překonat nemohl.
35. Tento závěr lze ostatně podpořit dvěma argumenty. V prvé řadě plyne již z formulačního důrazu nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 na (nevyjasněné) okolnosti přechodu majetku na stát. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2707/18 tak (tvrzená) dobrá víra a důvěra ve správnost aktů státu nestály "samy o sobě", nýbrž byly propojeny s významnou pochybností, zda se ustanovení § 29 zákona o půdě na dotčené nemovitosti vůbec vztahovalo. Právě tato kombinace pak vedla k vydání vyhovujícího nálezu. Navíc ze skutečnosti, že tento nález byl vydán, aniž by III. senát Ústavního soudu předložil věc plénu k přijetí stanoviska, lze usuzovat, že dřívější závěry nálezové judikatury nález sp. zn. III. ÚS 2707/18 překonat nemínil.
36. S ohledem na zmíněnou skutečnost, že Ústavní soud považuje přechod majetku na stát po 25. 2. 1948 (a s tím související aplikaci "blokačního ustanovení") za postavený najisto, je tudíž pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí klíčové to, zda korektně vážily možnou existenci "skutečně mimořádných okolností" na straně stěžovatelky, resp. zda v tomto ohledu řádně posoudily spravedlivé vyvážení zájmů stěžovatelky na straně jedné a vedlejší účastnice 1) na straně druhé.
37. Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů, podle něhož takové mimořádné okolnosti dány nebyly, je ústavně konformní. Podle obecných soudů za řízení nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, a stěžovatelka nebyla jeho dobrověrnou nabyvatelkou, přičemž teprve kombinace dobré víry a nemožnosti naturální restituce by za skutečně mimořádnou okolnost mohly být považovány.
38. Avšak ani kdyby v projednávané věci dobrá víra stěžovatelky dána byla, sama o sobě by nepřevážila nad legitimním očekáváním církevní právnické osoby na vypořádání jejího historického majetku. Samotná dobrá víra ani dobrá víra kombinovaná s důvěrou v akt státu, totiž ve smyslu citovaných nálezů sp. zn. III. ÚS 1862/16 a I. ÚS 349/17 skutečně mimořádnými okolnostmi nejsou (akt státu konec konců nebyl mimořádným, nýbrž zcela pravidelným "původcem" převodu pozemků v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě). S ohledem na prokázané a shora rekapitulované pochybnosti stran průběhu privatizace a personální propojení státu a člena statutárního orgánu stěžovatelky (jež obecné soudy vedly k závěru o neexistenci dobré víry stěžovatelky) se naopak při hledání spravedlivé rovnováhy misky vah vychylují ještě více v neprospěch stěžovatelky.
39. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce stěžovatelky, podle níž historické nároky církevní právnické osoby nejsou vůbec ve hře, neboť Česká republika nemá zájem vykonávat vlastnické právo k předmětným pozemkům, pravděpodobně na nich není schopna řádně hospodařit a její dosavadní postoj nasvědčuje, že je vedlejší účastnici 1) nevydá. Tyto úvahy jsou zcela spekulativní a nemohou determinovat výsledek řízení o návrhu podle ustanovení § 18 zákona o církevních restitucích.
40. Za tohoto stavu Ústavní soud nemůže konstatovat, že by obecné soudy při hledání spravedlivé rovnováhy mezi právy stěžovatelky a právy vedlejší účastnice 1) vybočily z mantinelů stanovených ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu.
41. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
42. K návrhu stěžovatelky na zrušení § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání Ústavní soud uvádí, že III. výrokem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 byl shodný návrh zamítnut. Tento stěžovatelčin návrh proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (výrok II.), neboť jeho projednání brání překážka věci již nálezem rozhodnuté (rei iudicatae).
Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka k nálezu sp. zn. I. ÚS 3179/18 je dostupné ZDE.
Autor: US