// Profipravo.cz / Ostatní 11.07.2012
K nákladům spojeným s výkonem nucené správy banky
Základním účelem ustanovení § 27 odst. 2 zákona o bankách je zajistit, aby náklady, jež budou vynaloženy na toto opatření, hradila právě banka, která porušováním svých povinností zapříčinila vznik situace odůvodňující zavedení nucené správy.
Je zjevné, že náklady spojené s výkonem nucené správy, jež mají být placeny z majetku banky ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona o bankách, zahrnují především odměnu správce hrazenou Českou národní bankou (včetně povinných odvodů pojistného na zdravotní a sociální pojištění), jakož i další náklady, jež Česká národní banka účelně vynaloží na zajištění nucené správy banky. Skutečnost, že tyto náklady vynakládá (jakožto zaměstnavatel nuceného správce) Česká národní banka, je pro jejich zahrnutí mezi náklady ve smyslu vykládaného ustanovení právně nevýznamná; jde jednoznačně o náklad spojený s výkonem nucené správy, a to dokonce náklad esenciální a pravidelný, který bude (logicky) vynaložen v každém případě nucené správy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2921/2010, ze dne 23. 5. 2012
(kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně České národní banky, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, PSČ 115 03, identifikační číslo osoby 48136450, proti žalované JUDr. Lence Duškové, bytem v Praze 7, Schnirchova 20, PSČ 170 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně IP Exit, a. s., identifikační číslo osoby 45316619, o určení nevykonatelné pohledávky žalobkyně za úpadkyní, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 176/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 13 Cmo 98/2009-189, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 13 Cmo 98/2009-189, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 409.300,- Kč z titulu soudního poplatku, vynaloženého žalobkyní za podání žaloby proti pozdější úpadkyni, se dovolání odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 13 Cmo 98/2009-189, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 27 Cm 176/2004-167, ve znění usnesení ze dne 4. března 2009, č. j. 27 Cm 176/2004-179 (s výjimkou části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky ve výši 409.300,- Kč z titulu soudního poplatku, vynaloženého žalobkyní za podání žaloby proti pozdější úpadkyni) ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 27 Cm 176/2004-167, ve znění usnesení ze dne 4. března 2009, č. j. 27 Cm 176/2004-179, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní IP Exit, a. s. pohledávku ve výši 11,255.543,86 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů vynaložených na výkon nucené správy, a to odměny nuceného správce a plateb zdravotního a sociálního pojištění, nákladů na poskytování ochrany nucenému správci a úroků z prodlení, a dále soudního poplatku ve výši 409.300,- Kč vynaloženého v souvislosti s podáním žaloby proti pozdější úpadkyni.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 16. června 2000 zavedla žalobkyně u pozdější úpadkyně nucenou správu, která trvala do 16. června 2002.
2) Bankovní rada České národní banky jmenovala nuceným správcem pozdější úpadkyně Ing. Petra Staňka, zaměstnance žalobkyně, a určila výši jeho odměny (300.000,- Kč měsíčně). Dohodou ze dne 16. června 2000 o podmínkách výkonu funkce nuceného správce se žalobkyně zavázala zajistit Ing. P. S. osobní ochranu a hradit jeho odměnu.
3) Dne 27. září 2001 byla mezi žalobkyní a společností CBS PROFESIONAL security agency, a. s. uzavřena smlouva o poskytování osobní ochrany Ing. P. S..
4) Žalobkyně dopisem ze dne 8. srpna 2002 vyzvala úpadkyni k zaplacení pohledávky v celkové výši 11,255.543,86, složené z odměny za výkon funkce nuceného správce ve výši 300.000,- Kč měsíčně, plateb na zdravotní pojištění ve výši 27.000,- Kč měsíčně a na sociální pojištění ve výši 78.000,- Kč měsíčně – celkem ve výši 9,720.000,- Kč, náhrady nákladů za poskytování osobní ochrany nucenému správci ve výši 491.209,50 Kč, úroků z prodlení ve výši 613.409,36 Kč a soudního poplatku ve výši 409.300,- Kč.
Na takto ustaveném základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že sporná pohledávka „není nákladem banky, na níž byla uvalena nucená správa, nýbrž nákladem, který platil žalobce. Nárok žalobce na náhradu nákladů, jež platil v souvislosti s nucenou správou, proti bance, v níž byla nucená správa zavedena, nemá oporu v hmotném právu“. V této souvislosti pak odvolací soud zdůraznil, že (na rozdíl od osob vypočtených ve vyhlášce č. 414/2004 Sb.) nejsou limity odměny nuceného správce banky stanoveny právním předpisem a žalobkyně ji může stanovit bez jakýchkoliv omezení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam dovolatelka spatřuje ve výkladu ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 21/1991 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“).
Dovolatelka zdůrazňuje, že nucená správa je nejpřísnějším opatřením k nápravě, které je možné bance uložit, a to pouze při zjištění natolik závažných nedostatků v činnosti, že ohrožují stabilitu celého bankovního systému. Bez toho, aby banka porušila právní předpisy, jimiž se má řídit, nemůže být nucená správa vůbec uvalena. Povinností dovolatelky je pak zajistit správci efektivní podmínky pro řádný výkon nucené správy v bance. Účelem právní úpravy nucené správy v zákoně o bankách nemůže být, aby dovolatelka „jako osoba řádně plnící své zákonné povinnosti v oblasti bankovního dohledu (srov. též § 2 odst. 2 písm d/ zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů) nesla namísto jí dohlíženého subjektu (banky) mimořádné náklady vyvolané naopak tím, že tento subjekt své zákonné povinnosti neplní v rozsahu, která ohrožuje stabilitu celého bankovního systému“.
Proto podle dovolatelky je nutno mezi náklady nucené správy zahrnout i náklady na odměnu nuceného správce a náklady, které s výkonem funkce souvisí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozsudku, poukazuje na nedostatky dovolání a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Jak správně poukazuje žalovaná, dovolatelka – ač napadá rozsudek odvolacího soudu v celém výroku ve věci samé – neuvádí žádný důvod, pro který považuje za nesprávné napadené rozhodnutí i v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky žalobkyně ve výši 409.300,- Kč z titulu vynaloženého soudního poplatku (jež podle soudů nižších stupňů dosud nevznikla). V tomto rozsahu tudíž dovolání není – pro absenci jakékoliv právní otázky, natož pak otázky, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným – přípustné. Nejvyšší soud je proto (v rozsahu, jenž směřuje proti uvedené části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé) odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu však Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k posouzení otázky dovoláním otevřené, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání.
Podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona o bankách náklady spojené s výkonem nucené správy jsou placeny z majetku banky a jsou nákladem banky na dosažení, udržení a zajištění příjmů pro účely daně z příjmů právnických osob podle zvláštního zákona.
Podle ustanovení § 28 odst. 1 téhož zákona správce jmenuje a odvolává bankovní rada České národní banky, která rovněž stanoví výši jeho odměny za výkon nucené správy. Správce je zaměstnancem České národní banky.
V této podobě platila citovaná ustanovení ke dni vydání rozhodnutí, jímž byla zavedena u pozdější úpadkyně nucená správa (16. června 2000), a do skončení nucené správy (16. června 2002) nedoznala změn.
Nucená správa je opatřením, jež může dovolatelka přijmout pouze za situace, kdy nedostatky v činnosti banky ohrožují stabilitu bankovního systému a akcionáři neučinili potřebné kroky k odstranění těchto nedostatků (§ 30 zákona o bankách, v rozhodném znění).
Základním účelem ustanovení § 27 odst. 2 zákona o bankách je zajistit, aby náklady, jež budou vynaloženy na toto opatření, hradila právě banka, která porušováním svých povinností zapříčinila vznik situace odůvodňující zavedení nucené správy.
Nejvyšší soud proto považuje za zjevné, že náklady spojené s výkonem nucené správy, jež mají být placeny z majetku banky ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona o bankách, zahrnují především odměnu správce hrazenou dovolatelkou (včetně povinných odvodů pojistného na zdravotní a sociální pojištění), jakož i další náklady, jež dovolatelka účelně vynaloží na zajištění nucené správy banky. Skutečnost, že tyto náklady vynakládá (jakožto zaměstnavatel nuceného správce) dovolatelka, je pro jejich zahrnutí mezi náklady ve smyslu vykládaného ustanovení právně nevýznamná; jde jednoznačně o náklad spojený s výkonem nucené správy, a to dokonce náklad esenciální a pravidelný, který bude (logicky) vynaložen v každém případě nucené správy.
Dovoláním zpochybněný závěr, na němž spočívá napadené rozhodnutí, tudíž není správný a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 o. s. ř. (ve zbývající části) zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej (s výjimkou části výše uvedené) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu zpět k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-