// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 24.10.2013
Ke splatnosti ceny díla, není-li sjednána smluvně
Není-li doba úhrady ceny díla sjednána v obchodní smlouvě o dílo a vznikl-li zhotoviteli nárok na cenu díla provedením díla, je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla bez zbytečného odkladu poté, co jej zhotovitel po předání díla o splnění požádá.
podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, ze dne 9. 10. 2013
(kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Hany Lojkáskové, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Zdeňka Novotného, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Olgy Puškinové, JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Ing. R. M., zastoupeného JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Pernerova 443, PSČ 530 02, proti žalovanému Czech Coal Services a. s., se sídlem v Mostu, V. Řezáče 315, PSČ 434 67, identifikační číslo osoby 27261824, zastoupenému Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení částky 245.134,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 33/2002, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 1 Cmo 25/2009-272, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 1 Cmo 25/2009-272, se s výjimkou zamítavého výroku o věci samé zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
----------------------------
II. K dovolání žalovaného.
Dovolání žalovaného je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Žalovaný (dále jen „dovolatel“) - ač zastoupen advokátem - dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Výhradou, podle níž odvolací soud porušil apelační zásadu, však z obsahového hlediska vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitkou, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru především co do vyhodnocení námitky promlčení, uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výtka, podle které závěr odvolacího soudu, že součástí zkušebního provozu je jeho vyhodnocení, nemá oporu v žádném provedeném důkazu ani v tvrzeních účastníků, pak odpovídá dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací argumentací, podle které je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném vyhodnocení listinných důkazů založených ve spise, se Nejvyšší soud jako právně bezcennou naopak dále nezabýval, jelikož nepostihuje žádný z přípustných dovolacích důvodů. Jde o polemiku se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. K závěru, že samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009. V judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
K uplatněným dovolacím důvodům pak Nejvyšší soud uvádí následující:
1/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Již v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že meze dokazování v odvolacím řízení doznaly po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podstatných změn. Tyto změny činí mimo jiné nadále nepoužitelnými závěry obsažené k výkladu ustanovení občanského soudního řádu o dokazování v odvolacím řízení (ve znění účinném před 1. lednem 2001) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V literatuře srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1717 a str. 1765. Ve světle závěrů obsažených v označeném rozhodnutí i v literatuře, velký senát Nejvyššího soudu uvádí, že zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07 /obě rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu/), se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno.
O situaci předvídanou ustanovením § 219a odst. 2 o. s. ř. však (jak patrno i z reprodukce rozsudku soudu prvního stupně v této věci) nešlo (meze dokazování vytýčené ustanovením § 213 odst. 3 a 4 o. s. ř. odvolací soud nepřekročil) a řízení není postiženo dovolatelem tvrzenou vadou.
2/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého). V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou souběžně zpochybněny (jako v této věci) prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
Dle ustanovení § 391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec 1). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec 2).
Z ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. se podává, že u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.
Podle ustanovení § 397 odst. 1 obch. zák. dále platí, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Ustanovení § 536 obch. zák. určuje, že smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odstavec 1). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3).
Dle ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§ 536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Z ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. dále plyne, že objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku již ke 12. červenci 1995 a do 25. června 1997 (kdy mělo podle odvolacího soudu dojít k převzetí díla z druhé smlouvy o dílo) změn nedoznala.
V posuzované věci uzavřel odvolací soud ohledně námitky promlčení, že kriteriem pro určení počátku běhu promlčecí doby je 25. červen 1997, kdy skončil zkušební provoz, když zápis z 25. června 1997 zároveň znamená vyhodnocení zkušebního provozu (a vlastně i převzetí dodatečných úprav zařízení). Přitom odvolací soud dále zdůraznil, že nepovažoval za nezbytně nutné uzavírat, zda ohledně provedení zkušebního provozu uzavřely strany odpovídající smlouvu o dílo, jelikož v dotčeném rozsahu lze uplatněný nárok přiznat i z titulu bezdůvodného obohacení.
Jinak řečeno, odvolací soud dospěl k závěru, že námitka promlčení není důvodná, jelikož nárok v této věci byl uplatněn včas, totiž 4 dny před uplynutím obecné čtyř1eté promlčecí doby, aniž pro tyto účely pokládal za významné, zda jde o nárok smluvní, vzešlý z platně uzavřené druhé smlouvy o dílo, v jejímž rámci nebyla určena cena díla ani splatnost ceny díla (§ 536 odst. 3 a § 546 odst. 1 obch. zák.), nebo o nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Rozhodovací praxe soudů pak nepochybuje o tom, že ustanovení § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák. neupravuje splatnost ceny díla (touto otázkou se zabývá věta první označeného ustanovení), nýbrž dobu vzniku práva zhotovitele požadovat zaplacení ceny díla. Srov. např. způsob výkladu § 548 odst. 1 obch. zák. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 846/2003, uveřejněném pod číslem 51/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěrů se dovolává též rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007.
V rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 Nejvyšší soud též vysvětlil, že se vznikem práva na plnění zásadně nenastává (současně) jeho splatnost. Ta je totiž určena dobou, ve které je dlužník povinen splnit závazek podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí. Není-li doba plnění takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (srov. § 340 odst. 2 obch. zák. a v občanskoprávních vztazích ustanovení § 563 obč. zák.). Okamžik splatnosti práva na plnění má rozhodující význam zejména pro posouzení, zda a kdy nastává actio nata pro počátek běhu obecné promlčecí doby (§ 391 odst. 1 obch. zák. a v občanskoprávních vztazích ustanovení § 101 obč. zák.) i promlčecí doby u práva na plnění závazku (§ 392 odst. 1 obch. zák.) nebo pro počátek prodlení dlužníka (§ 365 a násl. obch. zák. a v občanskoprávních vztazích ustanovení § 517 a násl. obč. zák.). Tamtéž pak označil (v jiných souvislostech) ustanovení § 563 obč. zák. a § 340 odst. 2 obch. zák. jako ustanovení řešící situaci, kdy „splatnost není dohodnuta ani jinak určena“.
V mezích úvahy vycházející z toho, že došlo k platnému uzavření druhé smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., je nezbytné taktéž poznamenat, že ustanovení § 340 obch. zák. je (coby ustanovení upravující obecně dobu splnění závazku) uplatnitelné při posouzení splatnosti ceny díla v rozsahu, v němž ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. (ani jiné zvláštní ustanovení zabývající se smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku) neposkytuje odpověď na otázku, kdy se cena díla stane splatnou.
Přitom je namístě uvést, že ustanovení § 340 odst. 1 obch. zák. není v obchodních závazkových vztazích založených smlouvou o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obch. zák. použitelné pro určení splatnosti ceny díla ani podpůrně, jelikož je beze zbytku nahrazuje úprava obsažená v § 548 odst. 1 větě první obch. zák.; obě ustanovení nicméně vycházejí z téhož principu, totiž z toho, že dlužník (respektive objednatel) je povinen závazek splnit (respektive je povinen zaplatit zhotoviteli cenu /díla/) v době stanovené (respektive v době sjednané) ve smlouvě. Totéž platí o části textu ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. (o pasáži, podle které „není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy“); ustanovení § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák. totiž zakládá právo zhotovitele požadovat (nevyplývá-li něco jiného ze smlouvy /o dílo/ nebo tohoto zákona) zaplacení ceny díla k pozdějšímu okamžiku (než „ihned po uzavření smlouvy“), totiž „provedením díla“. Podpůrně se však prosadí další část textu ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. (co do pasáže, podle níž „dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán“).
Jinak řečeno, není-li doba úhrady ceny díla sjednána ve smlouvě o dílo a vznikl-li zhotoviteli nárok na cenu díla provedením díla, je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla bez zbytečného odkladu po té, co jej zhotovitel po předání díla o splnění požádá.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že protipólem ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. (jak citováno výše) je pro občanskoprávní vztahy ustanovení § 101 obč. zák., podle kterého platí (od roku 1964 platilo), že pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Jakkoli je dikce uvedených ustanovení v příslušných pasážích rozdílná (den, „kdy právo mohlo být uplatněno u soudu“, v § 391 odst. 1 obch. zák. na straně jedné a den, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“ v § 101 obč. zák. na straně druhé), jde o významově shodnou úpravu (srov. k tomu v literatuře shodně např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 541 nebo Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Linde Praha a. s., 1996, str. 896).
Rozhodovací praxe soudů při výkladu ustanovení § 101 obč. zák. a ustanovení § 78 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991 (od 1. ledna 1992 jde /v témže znění/ o ustanovení § 563 obč. zák.), byla přitom již v roce 1981 sjednocena rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněným pod číslem 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 28/1984“).
V R 28/1984 bývalý Nejvyšší soud ČSR uzavřel, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl (v intencích ustanovení § 78 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, respektive ustanovení § 563 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992) dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat (srov. § 101 obč. zák.).
Počátek běhu promlčecí doby se tudíž v těchto případech nepřipíná ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (ke dni splatnosti pohledávky), nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat.
Tamtéž bylo řečeno, že výše formulované závěry nedopadají na situace, kdy podle dohody smluvních stran byla doba splnění ponechána na vůli dlužníka (bylo-li dohodnuto, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo moci); srov. § 79 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991 a § 564 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992.
Závěry obsažené v R 28/1984 jsou aplikovány jako ustálené i v rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 101 a § 563 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, uveřejněného pod číslem 73/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod číslem 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 104/2011“).
Při výkladu promlčení v obchodních závazkových vztazích se Nejvyšší soud přihlásil k R 28/1984 (a pro počátek běhu promlčecí doby měl za rozhodný den, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka požádat o plnění /o zaplacení pohledávky/) např. v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 5143/2008 (ve sporu o zaplacení úplaty ze zasilatelské smlouvy uzavřené ve smyslu § 601 a násl. obch. zák.), dále v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 841/2009 (v němž šlo o spor o zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obch. zák.) nebo v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4746/2008 (šlo o spor o úhradu bezdůvodného obohacení vzešlého z obchodního závazkového vztahu stran ze smlouvy o dílo uzavřené ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obch. zák.); jde o rozhodnutí zmíněná senátem č. 23 při předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu.
Nicméně, dlužno uvést, že ačkoli ve všech třech případech řešených v označených věcech šlo o „právo na splnění závazku“ (§ 392 odst. 1 obch. zák.), lišila se označená rozhodnutí ve způsobu, jímž dospívala k závěru o uplatnění R 28/1984.
Ve věcech sp. zn. 23 Cdo 5143/2008 a sp. zn. 23 Cdo 841/2009 Nejvyšší soud uzavřel, že: „Obecně je počátek běhu promlčecí doby spojován s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu. Obecný počátek promlčecí doby nelze obecně spojovat se splatností dluhu. Je-li dosavadní judikatura zajedno v tom, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je tímto okamžikem ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák. splnění závazku nebo okamžik, kdy mělo být započato s jeho plněním. Pro počátek promlčecí doby není tedy obecně rozhodný den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.“
Oproti tomu ve věci sp. zn. 32 Cdo 4746/2008 Nejvyšší soud uvedl, že: „Vzhledem k tomu, že tento předpis (rozuměj obchodní zákoník) neobsahuje žádné ustanovení výslovně upravující počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, je nutno vyjít z obecné úpravy obsažené v ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno poprvé odůvodněně vykonat, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata).“
Jinak řečeno, ve věcech sp. zn. 23 Cdo 5143/2008 a sp. zn. 23 Cdo 841/2009 dospěl Nejvyšší soud k potřebě uplatnit závěry obsažené v R 28/1984 za použití § 392 odst. 1 obch. zák., kdežto ve věci sp. zn. 32 Cdo 4746/2008 prostřednictvím § 391 odst. 1 obch. zák.
Ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. však (na rozdíl od ustanovení § 391 obch. zák.) váže začátek běhu promlčecí doby se dnem splatnosti závazku (ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním).
Úkolem velkého senátu Nejvyššího soudu pak je, určit i pro poměry dané věci, zda zvláštní úprava začátku běhu promlčecí doby i práva na plnění závazku, obsažená v § 392 odst. 1 obch. zák., platí v obchodních závazkových vztazích i tehdy, není-li doba splatnosti závazku sjednána dohodou nebo určena právním předpisem či rozhodnutím, tedy zda se použije i tam, kde je doba splatnosti závazku závislá (ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák.) na výzvě (žádosti) věřitele.
Jak se podává i z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, úprava obsažená v ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. je vnímána jako úprava řešící situaci, kdy splatnost závazku „není dohodnuta ani jinak určena“, přičemž ji řeší tak, že splatnost závazku může být vyvolána výzvou věřitele (žádostí věřitele o plnění).
Stav, kdy splatnost závazku nebyla dohodnuta ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím a kdy věřitel (ještě) nepožádal dlužníka o plnění závazku, vyvolává spor o určení počátku doby promlčení závazku, tedy spor o to, zda se závazek (pohledávka) začne promlčovat již ode dne, kdy mohl věřitel poprvé učinit právní úkon (žádost o plnění), jímž vyvolá splatnost závazku (pohledávky) nebo až ode dne, kdy na základě takového právního úkonu věřitele splatnost závazku (pohledávky) skutečně nastane. Názory na možné způsoby řešení tohoto sporu byly přiléhavě předestřeny v literatuře před přijetím R 28/1984 (srov. např. Knapp, V.: Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, str. 119 a 305, Švestka, J. - Češka, Z. - Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, str. 132 až 135, Rais, O: Promlčení pohledávek, u nichž nebyla doba splatnosti určena, Právník č. 3, ročník 1967, str. 286, Vítek, D.: K úvaze Oty Raise o promlčení pohledávek, u nichž nebyla doba splatnosti určena, Právník č. 9/1967, str. 878. Svoboda, J: K problematice premlčania v občianskom práve. Socialistické súdnictvo č. 9, ročník 1982, str. 10, Tichý, L: K problematice pohledávek, u nichž doba splatnosti není určena, Bulletin advokacie, červenec - září 1983, str. 153).
Jakkoli lze i v době pozdější (po přijetí R 28/1984) vysledovat v literatuře výhrady k řešení zvolenému v R 28/1984 (srov. např. Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 422), velký senát Nejvyššího soudu uvádí, že při nezměněné podstatě střetu názorů na dané téma důvod ke změně závěrů obsažených v R 28/1984 není dán (to ostatně potvrzují i závěry Nejvyššího soudu zformulované ve výše zmíněném R 104/2011).
V daných souvislostech se nicméně klade otázka, zda dikce § 392 odst. 1 věty první obch. zák. (jež nemá svou obdobu v občanském zákoníku) vychyluje posouzení počátku běhu promlčecí doby u obchodních závazků ve prospěch řešení, jež bylo odmítnuto (prostřednictvím R 28/1984) pro závazky občanskoprávní. Takové řešení by pak ve spojení s ustanovením § 391 odst. 2 obch. zák. nutně vedlo k závěru, že nejprve se začne promlčovat (ode dne, kdy věřitel mohl dlužníka poprvé požádat o plnění) v obecné čtyřleté promlčecí době právo věřitele požádat dlužníka o plnění (§ 340 odst. 2 obch. zák.) a jakmile věřitel v této promlčecí době dlužníka požádá o plnění, se po uplynutí lhůty vymezené v § 340 odst. 2 obch. zák. slovy „bez zbytečného odkladu po té“ začne promlčovat (od doby splatnosti) v obecné čtyřleté promlčecí době právo na plnění závazku (§ 392 odst. 1 obch. zák.).
Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (ačkoliv ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze jeho souhlas s jejími důvody pouze presumovat) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše citovaná ustanovení obchodního zákoníku byla součástí obchodního zákoníku již v době jeho přijetí. Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu obchodního zákoníku se ohledně promlčení (§ 387 - § 408) uvádí, že:
„Úprava promlčení odpovídá úpravě, jež byla přijata v mezinárodně unifikovaných předpisech, konkrétně v Úmluvě OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Této úpravě, kterou je ČSFR vázána, byla přizpůsobena v § 397 obecná čtyřletá promlčecí doba, která má nahradit dosud obvyklou tříletou lhůtu. Navrhovanou úpravou má být zabráněno tomu, aby práva ze vzájemně komerčně navazujících právních vztahů se promlčovala v promlčecí lhůtě o různé délce.
V souladu s mezinárodně unifikovanými předpisy je zpřesněn začátek běhu promlčecí lhůty a její průběh je zjednodušen tak, aby posuzování otázky promlčení nebylo komplikováno opakovaným stavením nebo přetržením běhu promlčecí lhůty. V zájmu právní jistoty je stanoveno obecné omezení promlčecí lhůty v § 408, podle něhož promlčení nastává nejpozději po uplynutí desetileté lhůty počítané ode dne, kdy promlčecí lhůta počala poprvé běžet.
Navrhovaná úprava promlčení se uplatní ve vztazích, jež jsou podle § 261 předmětem navrhovaného obchodního zákoníku, i ohledně typu smluv, jež tento zákoník neupravuje jako zvláštní typ smluv a přenechává je úpravě zvláštním ustanovením občanského zákoníku. Jestliže však tato ustanovení občanského zákoníku stanoví pro určité smlouvy (např. pojišťovací smlouvu) zvláštní délku promlčecí doby, mají přednost tato zvláštní ustanovení občanského zákoníku.“
K tomu velký senát Nejvyššího soudu uvádí, že Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží (dále jen „úmluva“), jež byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 123/1988 Sb., v článku 1 odst. 2 výslovně uvádí, že tato úmluva se nedotýká předpisů o lhůtách, podle nichž může být právo získáno nebo vykonáno, jen když některá ze stran vůči druhé straně učiní oznámení nebo právní úkon jiný než zahájení právního řízení. K tomu pak článek 9 úmluvy určuje, že promlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy právo lze uplatnit v právním řízení; ustanovení článků 10, 11 a 12 není tím dotčeno (odstavec 1). Začátek promlčecí lhůty neposouvá a/ ustanovení povinností, aby strana zaslala oznámení uvedené v článku 1 odst. 2, nebo b/ ustanovení v rozhodčí smlouvě, že nevznikne žádné právo před vydáním arbitrážního nálezu (odstavec 2).
Jinak řečeno, úmluva, jež má být inspiračním zdrojem úpravy institutu promlčení v obchodním zákoníku, vychází z pravidla obsaženého v § 391 odst. 1 obch. zák. a vylučuje posunout určení začátku běhu promlčecí doby podle pravidla vyjádřeného v § 391 odst. 2 obch. zák. (nepodporuje řešení, jež stojí v opozici proti závěrům vyjádřeným v R 28/1984).
Velký senát Nejvyššího soudu pak i s vědomím, že v literatuře se vyskytují i odlišné názory (srov. např. Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 1125 - 1126 nebo Kobliha, I. - Kalfus, J. - Krofta, J. - Kovařík, Z. - Kozel, R. - Pokorná, J. - Svobodová, Y.: Obchodní zákoník. Úplný text zákona s komentářem. Linde Praha, a. s. 2006, str. 1085) uzavírá, že úprava obsažená v § 392 odst. 1 větě první obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím.
Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku vůbec. V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla dle § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák.
Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (R 28/1984), pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle § 340 odst. 2 obch. zák.).
Při takto nastaveném výkladu dotčených ustanovení obchodního zákoníku by vskutku bylo možné uzavřít (na základě skutkového závěru, že právo zhotovitele /žalobce/ požadovat zaplacení ceny díla /ceny zkušebního provozu/ vzniklo až 25. června 1997, kdy skončil zkušební provoz - srov. § 548 odst. 1 obch. zák.), že pohledávka z titulu ceny díla (ceny zkušebního provozu), uplatněná u soudu žalobou dne 21. června 2001, není promlčena. Takový závěr ovšem předpokládá, že jde o uplatnění smluvního nároku (nároku podle platně uzavřené druhé smlouvy o dílo).
Odvolací soud ovšem názor o nedůvodnosti námitky promlčení vybudoval na nehotových (z hlediska hypotézy příslušné právní normy nedostatečných) skutkových závěrech, podložených nesprávnou úvahou, že není významné, zda je požadováno smluvní plnění (cena díla) nebo bezdůvodné obohacení (vzniklé plněním bez právního důvodu).
Jak se dále podává z rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplněného následně (co do možnosti použít v obchodních vztazích ustanovení § 107 odst. 3 obch. zák.) rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněným pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i vztah z bezdůvodného obohacení může být obchodním závazkovým vztahem (obchodním závazkem), pro který se rovněž uplatní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku.
Právo věřitele požadovat vydání toho, oč se dlužník bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu, však vzniká již dnem, kdy se dlužník bezdůvodně obohatil a tento den je také dnem, kdy věřitel mohl své právo poprvé vykonat (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Z tohoto pohledu je ovšem právně bez významu, kdy zkušební provoz skončil (25. června 1997); podstatné je, kdy věřitel dlužníku poskytoval v rámci zkušebního provozu plnění, jímž se dlužník bezdůvodně obohacoval.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uvedené nevzal v potaz, tudíž již proto neobstojí.
Představa odvolacího soudu, že není významné, zda cena zkušebního provozu je požadována na smluvním základě (jako cena díla, byť neurčená druhou smlouvou o dílo) nebo jako bezesmluvní plnění (bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu) diskvalifikuje jako nesprávné též další úvahy odvolacího soudu o výši požadovaného nároku.
Z ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. se totiž podává, že není-li cena díla dohodnuta nebo určitelná podle smlouvy o dílo a smlouva o dílo je přesto platná (§ 536 odst. 3 obch. zák.), určuje se jako obvyklá cena v době uzavření smlouvy o dílo. U bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu je naopak určující cena obvyklá v době vzniku bezdůvodnému obohacení.
Zbývá dodat, že odvolací soud přiznal žalobci jako cenu zkušebního provozu pouze částku 87.840,- Kč. Dalších 71.382,20 Kč pak mají tvořit „vícepráce“ navazující na první smlouvu o dílo (srov. úvahu odvolacího soudu o tom, že kvantitativně nejvýznamnější dohodu o dodatečných změnách a úpravách předmětu díla zahrnuje zápis z 8. února 1996).
Napadené rozhodnutí však neposkytuje žádné vodítko pro závěr, jakými úvahami o neopodstatněnosti námitky promlčení se odvolací soud řídil ve vztahu k této částce, včetně údaje, zda ji přiznal jako plnění smluvní (jako cenu díla) nebo rovněž jako bezesmluvní plnění (bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu) a k jakému okamžiku pro tento nárok určil vznik věřitelova práva požadovat plnění závazku z těchto „víceprací“ vzešlého.
Jelikož napadené rozhodnutí v rovině právní neobstálo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), je v dovoláním dotčeném rozsahu (tedy ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil a potud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Za daného stavu věci pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se i tím, zda je dán též dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud odvolacímu soudu pro další fázi řízení připomíná, že případné použití ustanovení § 136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení.
Ke kriteriím, jejichž prostřednictvím se toto ustanovení prosazuje v soudní praxi, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 2878/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně těch nákladů dovolacího řízení, jež souvisí s odmítnutým dovoláním žalobce (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-