// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 17.04.2013
K povinnosti protokolárního předání a převzetí díla
Jestliže si účastníci ve smlouvě o dílo sjednali, že dílo bude mezi nimi předáno a převzato protokolárně, čímž se odchýlili od dispozitivního ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák., a k tomuto protokolárnímu předání a převzetí díla mezi nimi nedošlo, není možné považovat dílo za předané a převzaté, a tedy za provedené, jestliže ho zhotovitelka předala protokolárně (pouze) v montážním deníku přímo investorovi („objednateli objednatele“).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 358/2012, ze dne 19. 3. 2013
(kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně TECHMONT MOCHOVCE, spol. s r.o., se sídlem v Levici, Bernolákova 16, PSČ 934 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36529354, zastoupené JUDr. Gabrielem Turzou, hostujícím evropským advokátem se sídlem v Želiezovcích, Schubertova 12, Slovenská republika, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, B. Němcové 583/33, o zaplacení 458 951 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1088/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č. j. 8 Cmo 354/2010-189, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č. j. 8 Cmo 354/2010-189, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2010, č. j. 13 Cm 1088/2007-170 (vyjma zamítavého výroku ve věci samé), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 2010, č. j. 13 Cm 1088/2007-170, v napadené části prvního výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 411 866,21 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Ve zbývající části prvního výroku, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu 47 084,79 Kč s příslušenstvím, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním žalovaného napaden.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení ceny díla a žalovaný formou procesní obrany v průběhu řízení uplatnil nárok na smluvní pokutu, a to pouze do výše žalobkyní vymáhaného nároku.
V průběhu řízení, v němž odvolací soud zrušil dva předchozí rozsudky soudu prvního stupně a věc mu tak opakovaně vracel se závazným právním názorem k dalšímu řízení, bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 23. srpna 2006 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo provedení blíže specifikovaných demontážních a montážních prací za dohodnutou cenu díla ve výši 2 242 133 Kč. Předpokládaný termín zahájení prací byl sjednán na 23. srpna 2006 a předpokládaný termín ukončení prací byl dohodnut ke dni 10. listopadu 2006. V článku 6 smlouvy si její účastníci sjednali podmínky předání a převzetí díla tak, že po řádném ukončení díla podepíší písemný protokol o předání a převzetí díla, přičemž objednatelem (žalovaným) bude podepsán, pokud bude dílo dokončeno a budou splněny všechny povinnosti zhotovitele (žalobkyně) vyplývající ze smlouvy, s výjimkou jeho povinností v záruční době. Obsahem smlouvy o dílo bylo i ujednání v článku 12 o smluvních pokutách pro případ porušení uvedených povinností žalobkyně s tím, že úhrnná výše smluvních pokut v rámci smlouvy nepřesáhne 25 % z ceny díla.
Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že práce na díle byly zahájeny dne 23. srpna 2006 a že na základě dohody byl realizován oproti smlouvě nižší objem prací v rozsahu 1 019 484 Kč. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně dílo nepředala žalovanému, nýbrž přímo objednateli žalovaného – Energetickým opravnám, a.s., přičemž cenu díla, resp. její zůstatek vyúčtovala žalovanému fakturou číslo VF2006/205 znějící na částku 413 056 Kč a fakturou číslo VF2006/241 znějící na částku 45 895 Kč, které jí žalovaný bez proplacení vrátil s požadavkem na odsouhlasený předávací protokol.
Odvolací soud se zabýval oprávněností námitky odvolatele (žalovaného) proti závěru soudu prvního stupně o důvodnosti jeho procesní obrany pouze ve výši 47 084,79 Kč, v níž žalobu zamítl. Podle žalovaného, zakládajícího argumentaci na názoru, že mu nebyl předmět díla řádně předán, mu vznikl nárok i na smluvní pokutu za nedodržení povinnosti žalobkyně komplexně vyzkoušet dílo dle článku 3 odst. 3.6 smlouvy o dílo, jakož i za porušení její povinnosti předat mu uklizené pracoviště nejpozději při zahájení komplexního vyzkoušení dle jejího článku 7 odst. 7.9, přičemž s ohledem na článek 12 smlouvy nárokuje smluvní pokutu pouze v celkové výši 560 533 Kč. Odvolací soud neshledal tvrzené pochybení soudu prvního stupně při určení posledního dne prodlení žalobkyně s plněním vytýkaných povinností. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že prodlení žalobkyně s plněním předmětných povinností nastalo dne 10. listopadu 2006 a trvalo do 24. listopadu 2006, kdy došlo k předání díla, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně hodnotí dopis žalovaného ze dne 31. října 2007 jako jeho uznání závazku k zaplacení částky 458 951 Kč žalobkyni za provedené práce s tím, že tento projev vůle žalovaného byl učiněn pouze ve vztahu k ocenění provedených prací. Za této situace, kdy odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku započtení vznesenou žalovaným, jež představovala pouze obranu proti žalobě co do částky 411 866,21 Kč s příslušenstvím, nedošlo podle jeho posouzení k zániku důvodně uplatněné žalobní pohledávky na zaplacení ceny díla (s výjimkou odvoláním nedotčené částky 47 084,79 Kč s příslušenstvím). Proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) vytýká, že při posuzování jeho procesní obrany zcela opomenul ujednání v článku 6 odst. 6.1 smlouvy o dílo, v němž si účastníci sjednali způsob předání a převzetí díla formou písemného protokolu o předání a převzetí díla s tím, že ze strany žalovaného bude podepsán pouze v případě jeho dokončení a splnění veškerých povinností žalobkyně ze smlouvy. Za stavu, kdy písemný předávací protokol o předání a převzetí díla nebyl podepsán, tvrdí, že mu nebylo dílo žalobkyní předáno a s ohledem na smluvní ujednání účastníků o konkrétním způsobu předání a převzetí díla nelze ustanovení § 557 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) aplikovat.
Podle dovolatele soudy obou stupňů proto pochybily, jestliže na základě nesprávného závěru o předání díla zápisem v montážním deníku společnosti Energetické opravny, a.s. dovodily, že prodlení žalobkyně s plněním předmětných povinností trvalo pouze do 24. listopadu 1996, kdy byl tento zápis sepsán. Tvrdí, že v souzené věci nebyla naplněna ani jedna z obou podmínek, které obchodní zákoník v § 554 odst. 1 vyžaduje ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo, neboť dílo nebylo v souladu se smlouvou řádně dokončeno a předmět díla nebyl předán – jak bylo dohodnuto v článku 6 smlouvy – objednateli. Jestliže nebyl předmět díla řádně předán, nemohlo podle dovolatele dojít ani ke splnění další navazující povinnosti žalobkyně komplexně vyzkoušet dílo v délce trvání 72 hodin v termínu od 3. listopadu 1996 do 9. listopadu 1996, jak je vymezeno v článku 3 odst. 3.6 smlouvy. I když ke splnění této povinnosti ze strany žalobkyně podle dovolatele dosud nedošlo, je třeba v návaznosti na závěr odvolacího soudu o uznání závazku dopisem žalovaného ze dne 31. října 2007 považovat tento den za poslední den prodlení se splněním této povinnosti. Vedle nároku na smluvní pokutu za nedodržení povinnosti žalobkyně komplexně vyzkoušet dílo dovolatel nárokuje i další smluvní pokutu, a to za prodlení žalobkyně s předáním uklizeného pracoviště, které nadále trvá, přičemž s ohledem na ujednání v článku 12 smlouvy se v řízení domáhá obou smluvních pokut pouze v celkové výši 560 533 Kč.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí třetí ve věci) rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, v níž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) zamítavém rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu o uznání závazku ze strany žalovaného vůči žalobkyni k doplacení provedených činností ve výši 458 951 Kč, který dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se tedy zabýval oprávněností dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňovaného dovolatelem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky splnění povinnosti zhotovitele (žalobkyně) provést dílo a z toho vyplývající chybné hodnocení procesní obrany žalovaného (vzniku a rozsahu jeho nároku na smluvní pokutu).
Z obsahu spisu se podává, že rozhodnutí o žalobním nároku na zaplacení ceny díla založil odvolací soud (i soud prvního stupně jsa vázán právním názorem odvolacího soudu v usnesení, jímž byl jeho v pořadí první zamítavý rozsudek ve věci zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) na uznání závazku žalovaného zaplatit žalobkyni cenu díla v rozsahu částky 458 931 Kč v jeho dopisu ze dne 31. října 2007, aniž zkoumal existenci skutečností vyvracejících domněnku o trvání závazku v době uznání.
Podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
V tomto ustanovení je upravena vyvratitelná právní domněnka trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání. To znamená, že důkazní břemeno trvání závazku v době uznání se tak přesouvá na dlužníka, který – má-li se povinnosti zprostit – musí prokázat, že uznaný závazek neexistuje.
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Podle ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Toto ustanovení má ve smyslu § 263 obch. zák. dispozitivní charakter, což znamená, že strany se od něho mohou ve smlouvě odchýlit nebo je vyloučit.
Ze shora cit. ustanovení § 554 věty první obch. zák. nepochybně vyplývá, že povinnost zhotovitele provést dílo je možné považovat za splněnou jen v případě současného splnění dvou podmínek, jimiž jsou řádné ukončení díla a předání předmětu díla.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud jak v rozsudku ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 (jenž je, stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí, veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), tak i v dalších rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, vysvětlil, že „pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla (v daném případě protokolární předání), nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla.“ Shodný názor Nejvyšší soud zaujal například i v rozsudcích ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006 a ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009. V rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, pak formuloval a odůvodnil právní závěr, že ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo (§ 554 odst. 1 obch. zák.) nemůže dojít konkludentně tím, že toto dílo převezme další objednatel, pokud nebylo provedeno způsobem a postupem sjednanými účastníky ve smlouvě.
Od shora uvedených závěrů nemá dovolací soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci. Jestliže si účastníci ve smlouvě o dílo sjednali, že dílo bude mezi nimi předáno a převzato protokolárně, čímž se odchýlili od dispozitivního ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák., a k tomuto protokolárnímu předání a převzetí díla mezi nimi nedošlo, není možné považovat dílo za předané a převzaté, a tedy za provedené, jestliže ho žalobkyně předala protokolárně v montážním deníku přímo objednateli žalovaného – Energetickým opravnám, a.s. Za uvedené situace totiž nemohlo dojít ke splnění povinnosti provést dílo (jako podmínky pro vznik práva na zaplacení ceny díla dle § 548 odst. 1 obch. zák.) jiným než dohodnutým způsobem, a to jak převzetím díla třetí osobou, tak ani postupem dle § 557 obch. zák., který vůbec povinnost provést dílo neupravuje. Nevznikla-li proto objednateli (žalovanému) povinnost k zaplacení ceny díla, je tím vyvrácena domněnka o trvání této povinnosti v době uznání (srov. § 323 odst. 1 obch. zák. a § 133 o. s. ř.). Dovodil-li proto odvolací soud oprávněnost žalobního nároku na zaplacení ceny (doplatku) díla na základě uznání závazku ze strany žalovaného či na základě splnění povinnosti zhotovitele (žalobkyně) provést dílo, je tento jeho závěr nesprávný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Vzhledem k právnímu posouzení, které Nejvyšší soud shora zaujal, se již nemusel zabývat námitkami dovolatele směřujícími k posouzení jeho procesní obrany proti žalobnímu nároku.
S ohledem na shora uvedená právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-