// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 18.12.2012
K účinkům odstoupení od smlouvy o dílo pro prodlení objednatele
I. Stanoví-li ustanovení § 354 obch. zák., že při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části nastávají obdobně účinky uvedené v § 351, pak ani výkladem nelze rozšiřovat tyto účinky na jiné účinky, upravené v jiných ustanoveních zákona v souvislosti s odstoupením od smlouvy, tedy ani na účinky odstoupení od smlouvy pro prodlení objednatele podle § 548 odst. 2 obch. zák. Toto ustanovení je speciální normou k ustanovení předcházejícího odstavce (§ 548 odst. 1 obch. zák.) a upravuje výjimku z pravidla, že nárok na cenu díla vzniká provedením díla, a to pouze v případě odstoupení zhotovitele od smlouvy pro prodlení objednatele. Také z povahy věci proto nelze způsobem upraveným v § 548 odst. 2 obch. zák. postupovat při zániku závazku provést dílo v důsledku dodatečné nemožnosti plnění.
II. V otázkách, které neupravuje speciální ustanovení § 544 obch. zák., se řídí majetkové vyrovnání mezi stranami smlouvy při zániku závazku v důsledku dodatečné nemožnosti plnění obecným ustanovením § 351 obch. zák. (ve spojení s ustanovením § 354 obch. zák.). To platí i pro poskytnutou zálohu na cenu díla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2131/2012, ze dne 13. 11. 2012
(kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. K. T. (dříve podnikatel), zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 38/10, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 23, o 17 658 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 332/1994, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo 75/2011-727, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo 75/2011-727 (vyjma prvního výroku v části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 3 Cm 332/1994-680, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 3 052 938 Kč s 13,6% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. listopadu 1994 do zaplacení), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 3 Cm 332/1994-680 (vyjma jeho vyhovujícího výroku ve věci samé v rozsahu částky 3 052 938 Kč s 13,6% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. listopadu 1994 do zaplacení), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se domáhá v řízení po žalované (a předtím po její právní předchůdkyni Živnostenské bance, a.s.) zaplacení doplatku ceny díla dle faktur č. 93/1/16, 93/1/49, 93/1/58 a 93/1/17 v celkové výši 17 858 000 Kč, a to s odkazem na smlouvu o dílo ze dne 21. října 1992 uzavřenou mezi žalobcem jako zhotovitelem a právní předchůdkyní žalované jako objednatelem na provedení stavební rekonstrukce domu ZAWOJSKI v Karlových Varech.
Městský soud v Praze (v pořadí třetím ve věci) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 3 Cm 332/1994-680, uložil žalované zaplatit žalobci 8 773 171,75 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 28. listopadu 1994 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 8 884 828,25 Kč s 18% úrokem z prodlení (bod II. výroku), zamítl žalobu na zaplacení 4,4% úroku z prodlení z částky 8 773 171,75 Kč (bod III. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod IV. výroku) a uložil oběma účastníkům řízení nahradit náklady řízení České republice (body V. a VI. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek (v pořadí druhý ve věci) ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 3 Cm 332/94-438, zrušil Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 1 Cmo 48/2005-496, v rozsahu 9 410 600 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení, a posléze (poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 32 Odo 993/2006-526, zrušil jeho rozsudek ze dne 26. ledna 2006, č. j. 1 Cmo 48/2005-496, v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně částky 8 247 400 Kč s příslušenstvím a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze dne 19. května 2009, č. j. 1 Cmo 216/2008-584, i v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 8 247 400 Kč s příslušenstvím a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, jsa vázán právními názory odvolacího soudu, provedl v intencích jeho pokynu důkaz doplněním posudku znalkyně Ing. M. M. ke stanovení poměru provedené a neprovedené části díla. Vycházeje z ceny díla 41 237 000 Kč dohodnuté ve smlouvě o dílo a závěrů znalkyně o provedení díla žalobcem ze 41,275 %, dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na cenu provedené části díla ve výši 17 020 571,75 Kč. Za situace, kdy žalovaná uhradila formou zálohy 8 247 400 Kč, vyhověl žalobě v rozsahu částky 8 773 171,75 Kč s 13,6% úrokem z prodlení od 28. listopadu 1994 do zaplacení a ve zbytku zamítl žalobu.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 3 Cm 332/1994-680, v té části prvního bodu výroku, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 3 052 938 Kč s 13,6% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. listopadu 1994 do zaplacení, a dále v obou zamítavých bodech II. a III. výroku (výrok I.). Ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 5 720 233,75 Kč s 13,6% úrokem z prodlení z této částky, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a uložil oběma účastníkům řízení nahradit náklady České republice (výrok II.). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky navzájem (výrok III.).
Odvolací soud zopakoval dokazování předmětnou smlouvou o dílo, jakož i dalšími listinnými důkazy vyjmenovanými v odůvodnění rozhodnutí. Při posuzování žalobního nároku vyšel z úvahy, že obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) má pro smlouvu o dílo speciální úpravu dopadu zániku závazku v ustanoveních § 543 (pro případ, že je zhotovovaná věc ve vlastnictví zhotovitele) a § 544 (pro případ, že zhotovovaná věc je ve vlastnictví objednatele), avšak též v § 548 odst. 2. Z dikce obou odstavců § 544 obch. zák. je přitom zřejmé, že rozhodujícím kritériem pro stanovení povahy a výše nároku zhotovitele je v těchto případech skutečnost, zda k zániku závazku došlo na základě důvodů, za něž odpovídá objednatel. Podle přesvědčení odvolacího soudu lze za spravedlivé považovat rozhodnutí soudu, chránící především oprávněné zájmy smluvní strany, která zánik závazku nezpůsobila, tedy v případě zániku závazků z důvodů ležících na straně objednatele oprávněné zájmy zhotovitele. Po zvážení věci v celém kontextu aplikoval na zjištěný skutkový stav za použití analogie legis ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., které podle jeho vyjádření lépe chrání oprávněné zájmy zhotovitele a je tedy spravedlivější, jestliže důvody zániku závazku (jak tomu bylo v souzené věci) byly na straně objednatele (žalované). Podle posouzení odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vzniku nároku žalobce na cenu provedené části díla ve výši 17 020 571,75 Kč, vznikl žalobci (po zavedení institutu daně z přidané hodnoty – dále též jen „DPH“ od 1. ledna 1993) nárok i na DPH ve výši 5 %, což ve svém důsledku znamená, že žalobce má nárok na cenu zhotovené části díla ve výši 17 871 600 Kč. Podle zjištění odvolacího soudu, která učinil z jím provedených listinných důkazů, žalobce obdržel (kromě zálohy ve výši 8 247 400 Kč zohledněné v rozsudku soudu prvního stupně) na cenu díla další platby, a to částky 385 540 Kč, 280 000 Kč, 400 000 Kč, 246 262 Kč a 5 259 460 Kč. Žalobce tedy získal na cenu díla celkem 14 818 662 Kč a do této výše zanikl jeho nárok na cenu části díla solucí. Za tohoto stavu bylo možné žalobě vyhovět jen co do částky 3 052 938 Kč; odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil a v jeho zbývající části ho změnil tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé o 8 884 828,25 Kč s 18% úrokem z prodlení a o 4,4% úrok z prodlení z částky 8 773 171,75 Kč, a dále v měnícím výroku ve věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Pro případ jiného názoru dovolacího soudu lze přípustnost dovolání podle jeho mínění dovodit též z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek zásadního právního významu. Dovolatel uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel v obšírném dovolání poukazuje na řadu tvrzených pochybení a opomenutí odvolacího soudu a vyjadřuje se k jeho jednotlivým závěrům. Vytýká mu, že nepostupoval v intencích závazného právního názoru a pokynu Nejvyššího soudu, který jeho předchozí rozsudek částečně zrušil, jestliže nezjistil cenu rekonstrukce díla k datu 30. dubna 1993. Na rozdíl od odvolacího soudu, který na zjištěný skutkový stav aplikoval § 548 odst. 2 obch. zák., zastává názor, že věc měla být primárně posouzena jako nárok na zaplacení čtyř faktur, které byly řádně vystaveny podle platné smlouvy a z nichž byla řádně odvedena daň z příjmu a DPH. Tvrdí, že dohodnuté podmínky pro fakturaci byly splněny a že splatnost předmětných faktur nastala.
Dovolatel rovněž oponuje závěrům odvolacího soudu o neprokázání jeho nároku na zvýšení ceny díla a na úhradu víceprací. Poukazuje na to, že nikdy nezpochybňoval sjednanou celkovou cenu díla ve výši 41 237 000 Kč, nýbrž cenu stanovenou znalkyní, jejíž postupy a závěry podrobuje opětovně podrobné kritice. Tvrdí, že ve spisu jsou založeny doklady, jejichž pomocí lze s velkou přesností stanovit celkovou cenu díla a jeho procentuelní podíl na celkové ceně díla, které však jak znalkyně, tak odvolací soud zcela pominuly. Kritice podrobuje i doplněk znaleckého posudku, z něhož vycházel při rozhodování napadeným rozsudkem odvolací soud a v němž znalkyně (oproti původnímu posudku) bez jakéhokoli odůvodnění pouze snížila ohodnocení jeho podílu na dokončení díla z původních cca 57,5 % na cca 41 %, když posléze při výpovědi před soudem připustila možnou rozpracovanost ve výši 55 %. Dovolatel tvrdí, že ke dni 30. dubna 1993 byla rozpracovanost díla mnohem vyšší než uvedla znalkyně a i generální projektant, který v písemném stanovisku a ve svědecké výpovědi, kdy nebral v úvahu rozpracované a dosud nezabudované části díla, jako nezávislá osoba osvědčil, že žalobce k uvedenému datu realizoval dílo v rozsahu cca 61 %. Akcentuje, že podle důkazů založených ve spisu činily jeho celkové náklady (včetně zvýšení cen materiálů a víceprací) spojené s realizací díla k rozhodnému datu 48 105 102 Kč. Dovolatel propočítává, že jeho celkový nárok dalece převyšuje žalovanou částku i v situaci, kdy odvolací soud považuje cenu díla ve výši 41 237 000 Kč za závaznou pro posouzení věci.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil i při rozhodování o úrocích z prodlení, jestliže mu je v rozporu s příslušným právním předpisem přiznal jen ve výši 13,6% p.a.
Dovolatel dále oponuje odvolacímu soudu, posoudil-li ze strany žalované zaplacenou částku 8 247 400 Kč jako zálohu na dohodnutou cenu díla. Tvrdí, že tato záloha měla být zúčtována až při konečné faktuře, která však z důvodů na straně žalované nemohla být nikdy vystavena. Poukazuje na to, že žalovaná po celou dobu dlouhotrvajícího sporu nikdy neuplatnila nárok na zúčtování zálohy, což nesprávně soud učinil za ni. Zastává názor, že nárok žalované na započtení zálohy je promlčen. Dalšího pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i v případě dalších pěti plateb žalované ve výši 385 540 Kč, 280 000 Kč, 400 000 Kč, 246 262 Kč a 5 259 460 Kč, posoudil-li je jako zálohy v rámci dané smlouvy o dílo, ačkoli se tyto částky týkaly zcela jiného obchodního případu. Dovolatel dále popisuje, že znalec a ani soudy nezohlednily ve svých závěrech jím doložený požadavek na zaplacení víceprací ve výši 882 000 Kč a rovněž tak na částku 3 959 360 Kč za práce, které nebyly součástí díla sjednaného předmětnou smlouvou. Naopak v jeho neprospěch soud zohlednil částku 1 311 802 Kč. Některými popsanými pochybeními se měly soudy podle názoru dovolatele dopustit vad řízení, které mohly mít a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a případně v témže rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně částky 8 884 828,25 Kč s 18% úrokem z prodlení a 4,4% úroku z prodlení z částky 8 773 171,75 Kč, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010 ohledně uvedených částek jinak než ve svém dřívějším rozsudku (v prvním ze dne 22. února 2000) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku v rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 5 720 233,75 Kč s 13,6% úrokem z této částky, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud řízení vadou zatížil.
Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi (srov. například jeho rozsudky ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, a ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010) formuloval a odůvodnil právní závěr (od něhož nemá jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci), že nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (jak tomu bylo i v předmětné věci). Shodný názor zaujímá i Ústavní soud (srov. například jeho nález ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 109/2009), podle něhož soud nemůže v občanském soudním řízení (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 44/1996), přičemž porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 160/1997) a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci žalobce uplatnil žalobou právo na zaplacení dílčí části ceny díla (vyúčtované čtyřmi fakturami na základě smluvního ujednání o měsíční fakturaci ceny díla), odvolací soud však posoudil žalobní nárok jako právo na vypořádání vzniklé v důsledku zániku závazku (§ 544, § 548 obch. zák.) a z části toto právo žalobci přiznal. Právo na vyrovnání v důsledku zániku závazku provést dílo totiž vyplývá z jiného skutkového základu, než jaký svými žalobními tvrzeními žalobce vymezil v žalobě na zaplacení ceny díla. Z předchozího usnesení odvolacího soudu ze dne 19. května 2009, č. j. 1 Cmo 216/2008-584, je zřejmé, že si toho byl soud vědom, když v něm uvedl: „Předmět řízení vymezuje žalobce žalobou. Striktně vzato ten nárok, který žalobce v řízení uplatnil (jak jej v žalobě popsal), mu vůbec nevznikl, a pokud by vznikl, nestal by se dosud splatným. Odvolací soud by však považoval tento přístup i hodnocení žalobou uplatněného nároku za příliš formalistický, když si byl vědom i tíživých důsledků takového hodnocení pro žalobce (a nechtěl, aby doplácel na chybnou formulaci žalobního požadavku) a žalobou uplatněný nárok nevztáhl jen k vystaveným fakturám (jak se toho stále žalobce domáhal), ale též k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky ať již v důsledku odstoupení od smlouvy žalovaným nebo v důsledku následné nemožnosti plnění závazku (žalovaný znemožnil žalobci dokončení díla – zamezil mu přístup na stavbu – a dílo nechal dokončit jiným zhotovitelem).“
Důvody, pro které odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z jiného než žalobou vymezeného skutkového základu, jsou nepřijatelné, protože nemají oporu v občanském soudním řádu. Takový postup by byl procesně přípustný pouze v případě, kdy by žalobce se souhlasem soudu změnil žalobu, neboť o její změnu ve smyslu § 95 o. s. ř. jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K takové procesní situaci však nedošlo, naopak žalobce i v dovolání trval na svém žalobním nároku na zaplacení ceny díla vyúčtované čtyřmi fakturami, přičemž aplikaci § 548 odst. 2 obch. zák. odvolacím soudem zpochybnil.
Pokud soud v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. shodně právní závěr například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 4401/2008).
I když s ohledem na vytčenou vadu řízení by bylo nadbytečné (předčasné) zabývat se uplatněnými dovolacími důvody, Nejvyšší soud považuje pro účely dalšího průběhu řízení za vhodné učinit několik poznámek:
1. Pokud nebyly naplněny účastníky sjednané podmínky pro měsíční fakturaci ceny díla (zjišťovací protokol, harmonogram prací), pak správným závěrem reflektujícím důsledek této skutečnosti je závěr o tom, že právo na dílčí plnění ceny díla nevzniklo, nikoli že nenastala splatnost faktur. Je bezpředmětné v této situaci hovořit o tom, že splatnost pohledávky, která nevznikla, nenastala.
2. Skutečnost, že následně došlo k zániku závazku provést dílo (ať již v důsledku odstoupení od smlouvy nebo dodatečné nemožnosti plnění), je bez vlivu na úsudek o tom, zda právo na dílčí část ceny díla dle předmětných čtyř měsíčních faktur vzniklo či nevzniklo, neboť účinky zániku závazku v obchodních vztazích působí ex nunc, nikoli od počátku (ex tunc).
3. Stanoví-li ustanovení § 354 obch. zák., že při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části nastávají obdobně účinky uvedené v § 351, pak ani výkladem nelze rozšiřovat tyto účinky na jiné účinky, upravené v jiných ustanoveních zákona v souvislosti s odstoupením od smlouvy, tedy ani na účinky odstoupení od smlouvy pro prodlení objednatele podle § 548 odst. 2 obch. zák. Toto ustanovení je speciální normou k ustanovení předcházejícího odstavce (§ 548 odst. 1 obch. zák.) a upravuje výjimku z pravidla, že nárok na cenu díla vzniká provedením díla, a to pouze v případě odstoupení zhotovitele od smlouvy pro prodlení objednatele. Také z povahy věci proto nelze způsobem upraveným v § 548 odst. 2 obch. zák. postupovat při zániku závazku provést dílo v důsledku dodatečné nemožnosti plnění.
4. V otázkách, které neupravuje speciální ustanovení § 544 obch. zák., se řídí majetkové vyrovnání mezi stranami smlouvy při zániku závazku v důsledku dodatečné nemožnosti plnění obecným ustanovením § 351 obch. zák. (ve spojení s ustanovením § 354 obch. zák.). To platí i pro poskytnutou zálohu na cenu díla.
Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud zatížil řízení vadou, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Proto, aniž se zabýval uplatněnými dovolacími námitkami, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v obou zamítavých bodech výroku, a v měnícím výroku ve věci samé (a dále v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci v rozsahu částky 5 720 233,75 Kč s 13,6% úrokem z prodlení z této částky od 28. listopadu 1994 do zaplacení a v obou zamítavých výrocích ve věci samé (a dále ve všech závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-