// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 26.11.2012
K promlčení nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla
Nedojde-li k zániku závazku, nic nebrání jeho účastníkům změnit jeho obsah.
V posuzované věci se jednalo o změnu obsahu smlouvy v době, kdy závazek k zaplacení ceny díla zde pořád byl, a okolnost, že zhotovitel již svůj závazek ze smlouvy o dílo k provedení určitého díla splnil, nezbavila smluvní strany možnosti změnit již uzavřenou smlouvu v části týkající se splatnosti ceny díla. Uzavření takové dohody přitom nepředstavuje obcházení kogentních ustanovení obchodního zákoníku o promlčení. Oprávnění objednatele a zhotovitele uzavřít dohodu o době plnění finančního závazku (splatnosti) není zákonem časově nikterak omezeno, a proto pokud zhotovitel s objednatelem určili ve smlouvě o dílo způsob stanovení doby plnění tak, že bude sjednán po předání díla, není takové ujednání v rozporu se zákonem.
Dojde-li k dohodě o splatnosti ceny díla, je při posuzování počátku běhu promlčecí doby třeba vycházet z ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák., podle kterého u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4001/2010, ze dne 30. 10. 2012
(kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská 112/23, o zaplacení částky 729 445,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 38 Cm 204/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č. j. 1 Cmo 344/2009-341, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č. j. 1 Cmo 344/2009-341, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Cm 204/2004-306, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 729 445,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. září 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení ohledně zaplacení příslušenství žalované jistiny ve výši 0,005% denně z částky 729 445,50 Kč od 13. září 2000 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok označen jako bod II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Touto smlouvou se žalobce jako zhotovitel zavázal provést ve prospěch žalovaného na akci „ORSIL Častolovice“ montážní a zámečnické práce uvedené v zápisu o předání pod body 1 – 11. Přesný charakter díla byl navíc určován v rámci pracovních a koordinačních porad konaných v souvislosti se stavebně montážní akcí „ORSIL Častolovice“ za účasti investora, obou účastníků či jejich zástupců, projektanta a zástupců dalších zúčastněných firem. Cena díla byla mezi účastníky sjednána tak, že vycházela z výsledků koordinačních porad, z cen železa, dalších spotřebovaných materiálů a z ceny práce provedené žalobcem, což ve svých účastnických výpovědích potvrdili oba účastníci. Soud prvního stupně uzavřel, že byl naplněn způsob určení ceny podle § 546 odst. 1 obch. zák.
Povinnost provést dílo stanovenou zhotoviteli díla v § 554 odst. 1 obch. zák. žalobce splnil a dílo žalovanému dne 19. června 2000 protokolárně předal, jak vyplývá ze zápisu o předání díla tohoto dne sepsaného. Žalobci tak dle závěru soudu prvního stupně vzniklo právo na zaplacení ceny za dílo, v rozsahu, jak vyúčtoval žalovanému fakturou č. 105/2000 ze dne 25. srpna 2000 částkou 729 445,50 Kč se splatností 12. září 2000.
Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení žalovaného nároku vznesenou žalovaným a zkoumal počátek běhu promlčecí lhůty. Podle jeho závěru byla lhůta k plnění dohodnuta účastníky v rámci jejich „prázdninových jednání“ v roce 2000 na den 12. září 2000. Tento termín byl také uveden ve faktuře žalobce č. 105/2000 ze dne 25. srpna 2000, jako termín její splatnosti. Soud prvního stupně neshledal žádný důvod nevěřit výpovědím svědka S. a účastnické výpovědi žalobce, které hodnotil jako pravdomluvné, podporující prokázání skutečnosti, že lhůta splatnosti byla dohodnuta na den 12. září 2000. Uzavřel, že byla-li žaloba o zaplacení ceny díla podána u soudu 9. září 2004, pak dosud neuplynula čtyřletá promlčecí doba stanovená v § 397 obch. zák., která podle § 392 odst. 1 obch. zák. běží ode dne, kdy měl být závazek splněn, nebo mělo být započato s jeho plněním. Nárok žalobce na zaplacení ceny za jím provedené dílo tudíž promlčen není.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2010, č. j. 1 Cmo 344/2009-341, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 729 445,50 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I); dále konstatoval, že ve výroku II. zůstal rozsudek z 1. října 2009 nedotčen (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě všech dosavadních nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud odkázal co se týče skutkových závěrů na rozhodnutí soudu prvního stupně a konstatoval, že je nesporné, a v řízení bylo prokázáno, že předmětné dílo provedl žalobce k 19. červnu 2000 a k tomuto dni objednatel dílo převzal. Vše plyne z listin začleněných v procesním spisu na č.l. 2 (zápis o předání díla – seznam provedených prací ke dni 19. června 2000) a na č.l. 23 (zápis o předání díla ke dni 19. června 2000), jakož i z výpovědi svědka J. M., tedy osoby, která za objednatele listinu na č.l. 23 osvědčující předání předmětu díla podepsala.
Ohledně právního posouzení vznesené námitky promlčení dospěl odvolací soud k jinému závěru než soud prvního stupně. Vyšel z ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., z něhož vyplývá, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Možnost uplatnění u soudu je přitom třeba posuzovat z objektivního hlediska, a to s ohledem na formulaci „mohlo být“. Skutečností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty proto nemůže být podle názoru odvolacího soudu okamžik, kdy žalobce vystavil příslušnou fakturu. Rozhodnou skutečností je doba provedení prací (díla) a jeho předání objednateli, přičemž je nutno důsledně vycházet z ustanovení § 392 odst. 1 věty první obch. zák. a současně z ustanovení § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák. Odvolací soud zdůraznil, že právní úprava běhu promlčecí doby je kogentní, takže by bylo v rozporu s touto úpravou, pokud by byl počátek běhu promlčecí doby vázán pouze na jednostranný úkon oprávněného. Tím by mohlo dojít ke stavu, že by promlčecí lhůta vůbec nezačala běžet.
Odvolací soud uzavřel, že nárok na zaplacení ceny díla byl v této věci podán opožděně, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Tato lhůta marně uplynula ke dni 19. června 2004, resp. po příslušné modifikaci jejího konce ke dni 21. června 2004. Odvolací soud nepřijal tvrzení žalobce, že se s žalovaným v příslušné ústní smlouvě o dílo dohodl, že o splatnosti ceny budou jednat (dohodnou ji) až po předání díla; taková dohoda stran by svou povahou obcházela zmíněná kogentní ustanovení obchodního zákoníku o promlčení. Žalobcem tvrzená „prázdninová“ dohoda stran o tom, že dotčená faktura bude placena až v září 2001, nemá pro posouzení problematiky promlčení žádný právní význam. I kdyby taková dohoda existovala, nemohla mít žádné právní účinky na počátek běhu promlčecí doby (ta již v době jejího sjednání začala běžet). Tvrzená dohoda nemůže mít např. účinky prohlášení podle § 401 obch. zák., neboť pro takový úkon je předepsána písemná forma. Totéž obdobně platí o uznání závazku. Za této situace není třeba podle závěru odvolacího soudu zabývat se jinými aspekty sporu, neboť i v případě kvalifikace uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení by o počátku běhu promlčecí doby platilo totéž.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Podstatou dovolacích námitek je zpochybnění závěru odvolacího soudu, podle něhož je skutečností rozhodnou pro stanovení počátku běhu promlčecí doby na úhradu ceny díla podle kogentního ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., § 392 odst. 1 a § 548 odst. 1 obch. zák. pouze doba provedení prací (díla) a jeho předání objednateli, v dané věci se jedná o den 19. června 2000. Pochybení odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatele v nesprávném výkladu § 548 odst. 1 obch. zák. odvolacím soudem, podle jehož věty první je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Z tohoto textu zákona vycházel odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 30. září 2008, č. j. 1 Cmo 14/2008-253, kterým zrušil předchozí rozsudek soud prvního stupně právě proto, že je nutno pro účely zjištění počátku běhu promlčecí doby vést dokazování o tom, zda mezi účastníky nedošlo v rámci jejich ústně uzavřené smlouvy o dílo k dohodě o sjednání splatnosti ceny díla, a pouze v opačném případě by promlčecí doba začala plynout od data provedení díla. V nyní napadeném rozhodnutí se však odvolací soud od tohoto názoru odchýlil. Odvolací soud tak opomněl, že sjednání podmínek vzniku splatnosti díla jinak než dnem jeho provedení je ex lege daným právem, kterým zhotovitel a objednatel disponují při kontraktaci prováděné podle § 536 a násl. obch. zák, a toto právo tedy nelze žalobci a žalovanému odepřít. V dané věci bylo v prvostupňovém řízení prokázáno, že účastníci si sjednali ve smlouvě o dílo, že splatnost ceny díla dohodnou až po jeho provedení a odevzdání, k čemuž došlo v létě roku 2000, kdy spolu žalobce a žalovaný sjednali jako dobu splatnosti ceny díla na den 12. září 2000, který žalobce promítl do faktury č. 105/2000. Tento postup účastníci zvolili plně ve smyslu své smluvní volnosti zakotvené v § 548 odst. 1 obch. zák. Dovolatel nesouhlasí s hypotézou odvolacího soudu, že by v případě nedohody o splatnosti díla po jeho odevzdání nezapočala běžet promlčecí doba vůbec, neboť v takovém případě by žalobci ani nevznikl samotný nárok na zaplacení ceny díla, neboť by se jednalo o nedospělý nárok. I za situace, že by se účastníci na termínu splatnosti nedohodli, nehrozilo by objektivní riziko, že žalobce nedosáhne na zaplacení ceny provedených prací, byl by však nucen věc řešit žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, případě žalobou na uzavření právního úkonu.
Odvolací soud se mýlí, dovozuje-li, že by žalobce určoval jednostranně počátek běhu promlčecí doby. Chronologicky věc probíhala tak, že nejprve si účastníci dohodli termín splatnosti ceny díla a teprve poté následovalo vystavení předmětné faktury s uvedením sjednaného termínu. Dovolatel dále podotkl, že nikdy netvrdil, že by vázal počátek běhu promlčecí doby na den vystavení faktury, jak uvádí odvolací soud.
To, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, vyplývá podle dovolatele z toho, že odvolací soud v návaznosti na své chybné a povrchní závěry o počátku běhu promlčecí doby žádný z četných důkazů provedených soudem prvního stupně nehodnotil, a že se s jeho skutkovými zjištěními nevypořádal. Uvedené je patrno i z reflexe odvolacího soudu na tzv. prázdninovou dohodu účastníků o splatnosti ceny a jeho závěru, že „žalobcem tvrzená prázdninová dohoda o tom, že dotčená faktura bude placena až v září 2001, nemá pro posouzení problematiky promlčení žádný význam“.
Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Odvolací soud vycházel při posuzování promlčení žalobou uplatněného nároku na zaplacení ceny díla z názoru, že není nutno přihlížet ke změně smlouvy o dílo, k níž došlo po předání díla. Tento jeho závěr však není správný. Nedojde-li k zániku závazku, nic nebrání jeho účastníkům změnit jeho obsah. V posuzované věci se jednalo o změnu obsahu smlouvy v době, kdy závazek k finančnímu plnění zde pořád byl, a okolnost, že žalovaný jako zhotovitel již svůj závazek ze smlouvy o dílo k provedení určitého díla splnil, nezbavila smluvní strany možnosti změnit již uzavřenou smlouvu v části týkající se splatnosti ceny díla. Uzavření takové dohody přitom nepředstavuje obcházení kogentních ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, jak se nesprávně domnívá odvolací soud. Oprávnění objednatele a zhotovitele uzavřít dohodu o době plnění finančního závazku (splatnosti) není zákonem časově nikterak omezeno, a proto pokud dovolatel s žalovaným určili ve smlouvě o dílo způsob stanovení doby plnění tak, že bude sjednán po předání díla, není takové ujednání v rozporu se zákonem. Dojde-li k dohodě o splatnosti ceny díla, je při posuzování počátku běhu promlčecí doby třeba vycházet z ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák., podle kterého u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Navíc je nutno v dané věci poukázat na skutkové zjištění odvolacího soudu, že již ve smlouvě o dílo bylo účastníky předpokládáno, že dohoda o splatnosti ceny díla bude uzavřena až po předání díla, neboť ve vlastní smlouvě splatnost ceny díla sjednána nebyla. Z důvodu nesprávného právního závěru se potom odvolací soud již nezabýval skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o dohodnuté lhůtě k plnění dne 12. září 2000. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že žaloba byla podána dne 9. září 2004.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl žalobcem uplatněn důvodně.
Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který odvolací soud zaujal, se již Nejvyšší soud nezabýval zkoumáním dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-