// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 19.11.2012
K použití § 340 odst. 2 obch. zák. na určení doby provedení díla
Ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. lze použít pouze v případě, nemá-li smlouva nebo právní úprava určitého typu smlouvy zvláštní ustanovení. Právě takové speciální ustanovení právní úprava smlouvy o dílo v obchodním zákoníku obsahuje v ust. § 537 obch. zák.
Ustanovení § 537 odst. 1 obch. zák., které podpůrně stanoví dobu provedení díla, tedy vylučuje určení doby provedení díla postupem podle § 340 odst. 2 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2689/2011, ze dne 13. 11. 2012
(kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Bechyně, se sídlem v Bechyni, nám. T. G. Masaryka 2, PSČ 391 65, zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, proti žalovanému Ing. L.K., zastoupenému JUDr. Bohumírem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 531, o 305 970 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 101/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. března 2011, č. j. 15 Co 108/2011-244, 15 Co 109/2011-244, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. března 2011, č. j. 15 Co 108/2011-244, 15 Co 109/2011-244, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. prosince 2010, č. j. 7 C 101/2010-212, ve spojení s usnesením ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 C 101/2010-222, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení částky 305 970 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nesplnění části závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. února 2009, č. j. 13 Cm 373/2005-130, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. prosince 2009, č. j. 4 Cmo 238/2009-155, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Okresnímu soudu v Táboře jako soudu věcně příslušnému.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 3. prosince 2010, č. j. 7 C 101/2010-212, zamítl žalobu (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (bod II. výroku) a usnesením ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 C 101/2010-222, rozhodl o nákladech řízení státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo datovaná dny 28. listopadu 2003 a 22. prosince 2003. Její podřízenost obchodnímu zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), konkrétně § 536 a násl. upravující smlouvu o dílo, dovodil z § 261 odst. 2 obch. zák., neboť na straně objednatele vystupovala samosprávná územní jednotka, zhotovitelem byl podnikatelský subjekt a smlouva se týkala zabezpečení veřejných potřeb. Její předmět, který považoval pro posouzení věci za rozhodující, byl rozdělen na dvě části. V části a) šlo o zpracování projektu pro stavební povolení a výběrové řízení na akci „Rozšíření základní školy s tělocvičnou v areálu Základní škola Bechyně, Libušina ul.“ Projekt byl rozdělen na dvě samostatné složky, a to na přístavbu a rekonstrukci ZŠ a na tělocvičnu. Druhá část byla pod písmenem b) vymezena jako „Inženýrská činnost na zajištění stavebního povolení.“ Dále bylo dohodnuto, že dodávka vlastního projektu pro stavební řízení a výběr dodavatele budou provedeny do 31. prosince 2003 a druhá část předmětu smlouvy označená pod písmenem b) měla být ukončena „následně“. Cena díla byla dohodnuta ve výši 640 500 Kč včetně daně z přidané hodnoty a byla žalovanému ještě v roce 2003 zaplacena. Projektovou dokumentaci na obě složky, tj. na přístavbu a rekonstrukci ZŠ a na tělocvičnu žalovaný odevzdal začátkem roku 2004, byť ne přímo žalobci, nýbrž firmě, která pro žalobce organizovala výběrové řízení. V návaznosti na zjištění, že žalobce odmítl od žalovaného převzít projektovou dokumentaci i s vyjádřeními příslušných orgánů, a proto žalovaný doručil listiny do podatelny městského úřadu, soud prvního stupně uzavřel, že předal-li žalovaný projektovou dokumentaci jen společnosti zajišťující výběrové řízení, a nikoli přímo žalobci, lze mít tuto jeho povinnost za splněnou, neboť členem komise pro výběrové řízení byl i zástupce žalobce. Podle názoru soudu žalovaný splnil i závazek k provedení inženýrské činnosti ve vztahu ke stavebnímu povolení na přístavbu a rekonstrukci ZŠ. K předložení projektu na stavbu tělocvičny a ke splnění s tím související inženýrské činnosti žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 21. září 2004, k čemuž mu stanovil lhůtu do 15. října 2004. Žalovaný ji však nedodržel, a proto žalobce dne 8. listopadu 2004 od nesplněné části smlouvy o dílo podle § 346 obch. zák. odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení zaplacené částky 305 970 Kč představující náklady na zpracování druhé etapy díla.
Při posuzování oprávněnosti odstoupení žalobce od smlouvy vyšel soud prvního stupně z úvahy, že doba plnění pro provedení inženýrské činnosti na stavbu tělocvičny nebyla výslovně sjednána, bylo-li použito termínu „následně“. Za tohoto stavu byl proto žalovaný podle § 340 odst. 2 obch. zák. povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl o plnění požádán. Lhůta, kterou žalobce stanovil žalovanému k předložení projektu na stavbu tělocvičny a ke splnění inženýrské činnosti, však byla podle názoru soudu nepřiměřeně krátká a nereálná. Odstoupil-li proto žalobce po jejím marném uplynutí od smlouvy o dílo, jednal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a toto jeho jednání nemůže požívat právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (výrok II.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 C 101/2010-222 (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o splnění povinnosti žalovaného zpracovat projektovou dokumentaci. Jako správnou označil rovněž aplikaci ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., neboť doba plnění týkající se inženýrské činnosti nebyla (na rozdíl od termínu pro dodání projektové dokumentace) ve smlouvě vymezena. Odvolací soud, vycházeje z dikce uvedené právní normy, vysvětlil, že žalovaný nebyl povinen inženýrskou činnost plnit, pokud ho o to žalobce nepožádal, na čemž nic nemění skutečnost, že žalovaný inženýrskou činnost ve vztahu k prvé etapě zřejmě bez zvláštního požadavku provedl.
Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně pochybil, omezil-li se při úvahách o důvodnosti (oprávněnosti) odstoupení žalobce od smlouvy o dílo na aplikaci § 265 obch. zák. a z tohoto důvodu žalobci nárok na zaplacení žalované částky nepřiznal. Vysvětlil, že v daném případě je třeba postupovat podle speciálních ustanovení § 344 až § 351 obch. zák., která upravují problematiku odstoupení od smlouvy. Odstoupil-li žalobce od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 346 odst. 1 obch. zák., mohl tak učinit pouze v případě, že žalovaný nesplnil svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu žalobce stanovil. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Byla-li žalovanému výzva k plnění závazků týkajících se tělocvičny doručena dne 27. září 2004, vznikla mu až tímto dnem povinnost plnit, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15. října 2004. Jestliže žalovaný v takto určené lhůtě plnění nedodal a dostal se tak na prodlení, bylo na žalobci, aby, měl-li v úmyslu od smlouvy z důvodu tohoto prodlení odstoupit, mu poskytl dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti, jelikož až jejím marným uplynutím by byly splněny zákonné podmínky pro zamýšlený postup. Žalobce však žalovanému žádnou dodatečnou lhůtu ke splnění neposkytl a 8. listopadu 2004 od smlouvy odstoupil. Za této situace žalobce podle odvolacího soudu postupoval v rozporu s § 344 obch. zák., v důsledku čehož jeho odstoupení od smlouvy nemohlo vyvolat účinky předpokládané v § 349 obch. zák., tj. zánik smlouvy, a jeho požadavek na vrácení části zaplacené ceny díla není důvodný. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, i když jeho právní posouzení věci není přesné, jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, namítaje, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam ohledem na výklad smluvního ujednání, týkajícího se předmětu díla ve vztahu k počátku běhu lhůt pro plnění. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že při posuzování předmětu smlouvy právně pochybily. Dovozuje, že ujednání v části vymezené jako inženýrská činnost pro zajištění stavebního povolení, z něhož vyšel odvolací soud při aplikaci § 346 obch. zák., je neplatné, neboť součástí dodávky vlastního projektu pro stavební řízení musí být stanoviska dotčených orgánů. Podle názoru dovolatele mu měl žalovaný inženýrskou činnost, tj. stanoviska dotčených orgánů předložit spolu s výkresovou částí projektu do 31. prosince 2003. Jestliže tak neučinil a žalobce mu proto stanovil dodatečnou lhůtu k plnění, která žalovanému rovněž marně uplynula, došlo podle jeho mínění k naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy pro prodlení žalovaného.
Podle přesvědčení dovolatele by právní hodnocení odvolacího soudu týkající se ustanovení § 346 obch. zák. nemohlo obstát ani za předpokladu, že inženýrskou činnost měl žalovaný provádět až následně, neboť v řízení bylo výpověďmi svědků prokázáno, že žalovaný byl k této inženýrské činnosti vyzýván. Poukazuje na to, že smlouva o dílo nijak nebyla měněna a že žalovaný neměl úkol opatřovat stanoviska dotčených orgánů tzv. do zásoby, jak uvedl odvolací soud, ale že šlo o jeho povinnost v rámci samotné smlouvy o dílo. Opětovně upozorňuje, že žalovaného se nijak netýkalo jeho rozhodnutí rozdělit celou akci na dvě etapy a že na povinnosti žalovaného naplnit smlouvu o dílo by neměla žádný vliv ani případná nerealizace díla.
Dovolatel uzavírá, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 346 obch. zák. právně pochybil, jestliže dopis žalobce, který žalovaný obdržel 27. září 2004, nepovažoval za poskytnutí dodatečné lhůty k plnění a jeho odstoupení od smlouvy za platné. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný tvrdí, že dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní význam. Ve věci samé je přesvědčen o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Jde-li o rozsudek odvolacího soudu nebo usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a dovolání není přípustné podle písmena b), je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že má napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní právní význam.
Podle zjištění soudů obou stupňů si účastníci ve smlouvě rozčlenili předmět díla na dvě části [část a) a část b)], přičemž část díla pod písmenem a) měla být provedena do 31. prosince 2003, část díla označená písmenem b) pak měla být ukončena „následně“. Za tohoto stavu nelze proto přijmout argumentaci dovolatele, že pro celé dílo [včetně části b)] byla sjednána doba provedení díla do 31. prosince 2003, neboť takový výklad projevu vůle by byl v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2 občanského zákoníku). Protože dílčí závěr odvolacího soudu o tom, že u části předmětu díla [písmeno b)] nebyla doba plnění ve smlouvě určena, je v souladu s hmotným právem a soudní judikaturou, nedospěl Nejvyšší soud v řešení této otázky k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud však shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce použití ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. na určení doby provedení díla, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 340 odst. 2 obch. zák. platí, že není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 978/2003 (který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) upozornil, že ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. lze použít pouze v případě, nemá-li smlouva nebo právní úprava určitého typu smlouvy zvláštní ustanovení. Odvolací soud (i soud prvního stupně) v souzené věci přehlédl, že právě takové speciální ustanovení právní úprava smlouvy o dílo v obchodním zákoníku obsahuje.
Podle ustanovení § 537 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel je povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí ve sjednané době, jinak v době přiměřené s přihlédnutím k povaze díla.
Dobu provedení díla, která není podstatnou částí smlouvy o dílo, tak zákon určuje podpůrně pro případ, že si ji strany ve smlouvě nesjednají. K tomuto závěru se přiklání i právní teorie (viz Pelikánová, Irena. Komentář ze dne 1. listopadu 1997 k § 537 zák. č. 513/1991 Sb.), podle níž v prvém odstavci § 537 obch. zák. zákonodárce upravil také čas plnění, který není podstatnou částí smlouvy, a dále vysvětluje, že pokud by tato zvláštní úprava neexistovala, bylo by nutné aplikovat § 340 odst. 2 obch. zák. Zvláštní úprava znamená, že objednatel nemusí zhotovitele žádat o splnění a zhotovitel je povinen provést dílo v době přiměřené, která bude rozdílná podle povahy věci.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že ustanovení § 537 odst. 1 obch. zák., které podpůrně stanoví dobu provedení díla, vylučuje určení doby provedení díla postupem podle § 340 odst. 2 obch. zák.
Ztotožnil-li se proto odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že na daný případ dopadá ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., z něhož vyšel při posuzování oprávněnosti odstoupení žalobce od smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů včetně výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu) zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení), jakož i jeho usnesení o náhradě nákladů řízení státu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-