// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 07.05.2013

K posuzování nekalé soutěže; k trvání ochrany před nekalosoutěžním jednáním

I. Při posuzování konkrétních jednání jako jednání nekalé soutěže je vždy nutné dodržovat stanovený postup - v prvé řadě se soud musí detailně zabývat otázkou naplnění základních podmínek nekalé soutěže (podle generální klauzule - § 44 odst. 1 obch. zák.), až následně, lze-li určité jednání považovat podle generální klauzule za nekalosoutěžní, zkoumáním podmínek zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže (pojmenované skutkové podstaty upravené v § 45 až 52 obch. zák.).

II. Znak rozporu s dobrými mravy soutěže není pro určité jednání znakem trvalým (zejména v případech, kdy má právo proti nekalé soutěži umožnit jednomu soutěžiteli monopolní postavení na trhu); účelem a smyslem ochrany před jednáním nekalé soutěže není zakonzervovat určitý stav a tím jednou provždy zaručit předstih tomu, kdo s novým významným řešením přišel na trh.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, ze dne 26. 3. 2013

vytisknout článek

(kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně HACO, spol. s r. o., se sídlem Svobody 826/88, 460 15 Liberec, IČ 61535699, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem Lidická 23 b, 602 00 Brno, proti žalované TOPTRADE CZECH, spol. s r. o., se sídlem Palackého 500, 769 01 Holešov, IČ 16367642, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 8 Cm 280/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011, č. j. 4 Cmo 209/2011-383, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.808,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Radka Adámka, advokáta žalované se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. ledna 2011, č. j. 8 Cm 280/2003-340, rozhodl takto:
- Žalovaná je povinna zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových vanových dvířek ve velikostech 20 cm x 25 cm nebo 30 cm x 40 cm s označením AWENTA na jejich přední straně, která jsou svým vzhledem shodná s tímto popisem uvedeným v rozsudku nebo s vyobrazením na obr. 1 až 3 v rozsudku:

Vanová dvířka tvaru pravoúhlého rovnoběžníku, uspořádána v obvodovém rámečku a sestávající z obvodového rámečku a vlastních dvířek, uložených otočně v obvodovém rámečku s excentrickou pozicí otevírání.

Dvířka mají z vnitřní strany pravoúhlý lem, který je na protilehlých horizontálních stranách, s odstupem od vertikálních stran, opatřen výstupky s panty a zaskakovacími výstupky.

Rámeček se zaoblenými vnějšími rohy má otvor pro dvířka opatřen z vnitřní strany širší kolmou obrubou pro zabudování do stěny, ve které jsou uspořádány patky pro panty a zaskakovací výstupky, přičemž na jednotlivých jejích stranách je obruba rámečku opatřena u velikosti 20 cm x 25 cm dvěma až čtyřmi, a u velikosti 30 cm x 40 cm čtyřmi až šesti kruhovitými otvory.

Vanová dvířka jsou vyrobena z plastické hmoty, z čelní lícové strany jsou (kromě loga výrobce) zcela hladká, nejsou opatřena žádnými kreativními znaky a jsou bílé barvy.

Dvířka se otevírají pouze tlakem ruky na okraji dvířek mimo osu pantů, nejsou opatřena žádným úchytem, prohlubní či výstupkem k usnadnění jejich otevírání. (výrok I.)
- Žalovaná je povinna zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových vanových dvířek ve velikostech 20 cm x 25 cm nebo 30 cm x 40 cm, která jsou svým vzhledem zaměnitelná s popisem nebo vyobrazením uvedeným pod bodem I. shora. Zaměnitelnost vanových dvířek s dvířky, jejichž popis a vyobrazení jsou uvedeny pod bodem I. shora, je dána tehdy, jestliže vanová dvířka vykazují následující charakteristické znaky vnější vzhledové úpravy:
1) tvar pravoúhlého rovnoběžníku, dvířka jsou uspořádána v obvodovém rámečku a sestávají z obvodového rámečku a vlastních dvířek, uložených otočně v obvodovém rámečku s excentrickou pozicí otevírání,

 a současně
2) dvířka mají z vnitřní strany pravoúhlý lem, který je na protilehlých horizontálních stranách, s odstupem od vertikálních stran, opatřen výstupky s panty a zaskakovacími výstupky,

 a současně
3) rámeček se zaoblenými vnějšími rohy má otvor pro dvířka opatřen z vnitřní strany širší kolmou obrubou pro zabudování do stěny, ve které jsou uspořádány patky pro panty a zaskakovací výstupky, přičemž na jednotlivých jejích stranách je obruba rámečku opatřena u velikosti 20 cm x 25 cm dvěma až čtyřmi, a u velikosti 30 cm x 40 cm čtyřmi až šesti kruhovitými otvory,

 a současně
4) jsou vyrobena z bílé plastické hmoty, z čelní lícové strany jsou zcela hladká nebo hladká kromě loga výrobce, logo je provedeno pouze plastickým reliéfem ve stejné barvě, jakou mají dvířka, nejsou opatřena žádnými kreativními znaky, např. prolisy, barevným či strukturálním vzorem,

 a současně
5) dvířka se otevírají pouze tlakem ruky na okraji dvířek mimo osu pantů, nejsou opatřena žádným úchytem, otvorem, prohlubní či výstupkem k usnadnění jejich otevírání

 (výrok II.)
- Žaloba se zamítá v rozsahu petitu „kdy logo nebo slovní označení výrobku na dvířkách je uvedeno v jiné barvě, než jakou mají dvířka, avšak o rozměrech menších než 1 x 3 cm anebo 1,5 x 1,5 cm anebo o průměru 2 cm“. (výrok III.)

A dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. srpna 2011, č. j. 4 Cmo 209/2011-383, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavci I. a II. výroku, změnil tak, že žalobu zamítl (I. výrok), dále rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok).

 Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k návrhu žalobkyně soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 11. 2003, č. j. 8 Nc 10/2003-13 nařídil předběžné opatření, jímž uložil žalované zdržet se nabízení nebo uvedení na trhu plastových vanových dvířek o velikosti 20 x 25 cm nebo 30 x 40 cm s označením AWENTA na jejich přední straně. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 78/2004-28. Dne 22. 12. 2003 žalobkyně podala u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti jednání žalované, jímž porušila práva žalobkyně k průmyslovému vzoru a na ochranu proti nekalé soutěži.

Odvolací soud převzal jako správná relevantní skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně. Po stránce skutkové uzavřel, že žalobkyně od r. 1997 vyrábí a dodává na trh v České republice univerzální vanová dvířka. Vnější úprava univerzálních dvířek žalobkyně byla předmětem průmyslového vzoru č. 27706, zapsaného Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen ÚPV) dne 5. 5.1998 s právem přednosti od 10. 7. 1997 pro žalobkyni. Rozhodnutím předsedy ÚPV ze dne 28. 11. 2005 byl tento průmyslový vzor vymazán z rejstříku průmyslových vzorů s tím, že výmaz působil od počátku zápisu průmyslového vzoru do rejstříku (důvodem výmazu bylo zjištění, že předmět průmyslového vzoru v době jeho přihlášky nesplňoval podmínky zápisu do rejstříku průmyslových vzorů, neboť byl znám již před dobou, od níž vlastníkovi průmyslového vzoru příslušelo právo přednosti). V r. 2003 začala žalovaná na tuzemský trh distribuovat vanová dvířka dovážená z P. od výrobce P.P.H.U. AWENTA. Vzorově stejný výrobek se od výrobku žalobkyně liší pouze v umístění otvorů v rámečku dvířek sloužících k uchycení dvířek a tím, že uprostřed dvířek, na rozdíl od výrobku žalobkyně, který je opatřen vlisem ve tvaru písmena H, je vlisováno označení AWENTA. Jak výrobky žalobkyně, tak výrobky žalované jsou do distribuční sítě dodávány v obalu smrštitelné fólie opatřené trojúhelníkovou etiketou, která, pokud jde o výrobky distribuované žalovanou, obsahuje označení toptrade TOOLS. Žalobkyně na základě smluv s jednotlivými prodejci vanová dvířka nabízela na vlastním speciálním stojanu, přičemž někteří prodejce na prodejní stojany žalobkyně umísťovali i vanová dvířka AWENTA (výrobky distribuované žalovanou). Ještě před příchodem žalované na tuzemský trh získaly předmětné výrobky žalobkyně oblibu u spotřebitelů a mezi obchodníky i spotřebiteli se pro ně vžil název HACO dvířka.

Odvolací soud nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně věc právně posoudil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně a žalovaná jsou soutěžiteli na trhu v ČR a je tak splněn jeden ze tří pojmových znaků nekalé soutěže, vymezené generální klauzulí (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen obch. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že vytýkaným jednáním žalované nebyl naplněn druhý pojmový znak nekalé soutěže - rozpor s dobrými mravy soutěže a nebyla naplněna ani žádná ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže. Podle odvolacího soudu žalovaná tím, že vanová dvířka měla na čelní ploše označení AWENTA vlisováno do plastu, dále tím, že výrobek dodávala v balení, na němž uváděla označení toptrade TOOLS (což jsou ochranné známky žalované a zároveň část názvu žalované), učinila veškerá opatření, která od ní bylo možno požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučila. Vnější úprava vanových dvířek je totiž do značné míry funkčně i esteticky předurčena povahou výrobku. To se týká zejména bílé barvy, která u sanitární techniky převažuje, i tvaru a rozměrů vanových dvířek, jež jsou předurčeny především funkčně tak, aby umožnily přístup ke krytému systému (sifonu, uzávěru apod.) za dvířky, a zároveň nenarušil linii obkladů. Zaměnitelnost výrobku je třeba podle názoru odvolacího soudu posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele, tj. spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Podle názoru odvolacího soudu takovýto spotřebitel zajisté nepřehlédne odlišné označení jinak pohledově stejných výrobků, a to tím spíše, že výrobky žalované jsou na trh uváděny za cenu odlišnou, vyšší, než výrobky žalobkyně. Pro posouzení zaměnitelnosti výrobků je pak zcela nepodstatné, že prodejci umísťovali výrobky žalované na prodejní stojany žalobkyně. Dále odvolací soud považuje za významné hledisko doby trvání případné ochrany (odkazuje při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005) a uvádí, že i kdyby žalovaná neučinila dostatečná opatření k odlišení vanových dvířek jí distribuovaných od vanových dvířek žalobkyně, nepříslušela by žalobkyni z titulu práva proti nekalé soutěží ochrana jednou provždy, ale jen po určitou dobu, nezbytnou pro vyrovnání nákladů vynaložených žalobkyní na prosazení konkrétního výrobku na trhu a dosažení do jisté míry významného postavení žalobkyně na tomto trhu. V tomto směru odvolací soud přisvědčil odvolací argumentaci žalované, že z tvrzení žalobkyně o tom, že ještě před rokem 2002 získala na tuzemském trhu vanových dvířek majoritní podíl (v rozsahu 70 – 80 %), je nutno dovodit, že uvažovaná doba ochrany skončila ještě před koncem r. 2002 (žalované nelze bránit v uvádění v žalobě označených vanových dvířek na trh ještě 14 let po jejich zavedení na trh žalobkyní). Proto odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť napadeným rozsudkem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k jisté variantnosti odůvodnění napadeného rozsudku bylo žalobkyní dovolání podáno (jak sama uvádí, z opatrnosti) rovněž z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru o zaměnitelnosti vanových dvířek žalobkyně a žalované na základě podrobného dokazování - opakované fyzické ohledání dvířek a jejich fyzické porovnání u jednání před soudem, výkresy a další doklady o vývoji dvířek žalobkyní, fotografie, propagační materiály, výslechy svědků, osvědčení o zápisu průmyslového vzoru č. 27706 žalobkyně, rozhodnutí předsedy ÚPV o výmazu cit. průmyslového vzoru (viz str. 6 až 14 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak odvolací soud v napadeném rozsudku uvádí, že vanová dvířka žalobkyně a žalované zaměnitelná nejsou, což odůvodňuje hlediskem průměrného spotřebitele (který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory), který jistě nepřehlédne odlišné označení jinak pohledově stejných výrobků, a to tím spíše, že výrobky žalované jsou uváděny na trh za cenu odlišnou, vyšší, než výrobky žalobkyně. Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu ohledně (ne)zaměnitelnosti výrobků za závěr skutkový, neboť zaměnitelnost jakožto prvek skutkové podstaty § 47 písm. c) obch. zák. je podle ustáleného názoru objektivním pojmem, tudíž za právní závěr lze považovat až vyhodnocení, zda je v daném případě naplněna skutková podstata vyvolání nebezpečí záměny. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud, přestože vyhodnotil provedené dokazování odlišně než soud prvního stupně, u odvolacího jednání pouze přečetl určité pasáže spisu a vyslechl přednesy stran, ale nezopakoval celou řadu relevantních důkazů, především neprovedl ohledání konkurenčních výrobků žalobkyně a žalované a nezopakoval výpovědi svědků (zejména svědků J. H., J. F., R. Č., M. B.). Takový postup považuje dovolatelka za rozporuplný s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) sp. zn. 22 Cdo 1875/2005 (z něhož pro názornost dovolatelka cituje). Podle dovolatelky námitka uvedené vady řízení je navíc akcentována dalšími dvěma skutečnostmi:
1) Bylo prokázáno, že předseda ÚPV (v odůvodnění svého rozhodnutí PVZ 1997-30246 ze dne 28. 11. 2005, nikoliv ve výroku) shledal, že dvířka žalobkyně a žalované vykazují „shodnou vnější úpravu (všechny charakteristické znaky); drobné odlišnosti spočívající v provedení patek pro panty a zaskakovací výstupky a v počtu otvorů na obrubách jsou znaky konstrukčního charakteru, resp. znaky seznatelné jen při zvláštní pozornosti“.
2) V předchozím řízení vydal tentýž senát (4 Cmo) Vrchního soudu v Olomouci dne 16. 2. 2010 usnesení 4 Cmo 789/2009-281, jímž zrušil první rozsudek vyhovující žalobě (8 Cm 280/2003-239). Věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že žalobkyně má v petitu kromě shodnosti přesně specifikovat zaměnitelnost – jaké parametry konkurenční výrobek už nesmí mít, aby nevyvolal nebezpečí záměny (pokud by měl odvolací soud již v únoru 2010 za to, že výrobky uváděné na trh žalovanou nejsou zaměnitelné s výrobky žalobkyně, anebo že doba trvání případné ochrany práv uplynula, bylo by na místě zamítnout žalobu již tehdy). V odůvodnění napadeného rozsudku zaujal odvolací senát zcela jiné stanovisko, než ve svém usnesení z února 2010, aniž by však tato změna byla podložena adekvátním opakováním relevantních důkazů.

Dále dovolatelka uvádí, že závěr odvolacího soudu o nezaměnitelnosti výrobků žalobkyně a žalované z hlediska průměrného spotřebitele nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť žádný takový důkaz týkající se průměrného spotřebitele nebyl proveden ani žalovanou navržen; žalobkyně prokázala mimo jiné výpověďmi řady svědků, kteří se v branži pohybovali (zejména výše jmenovaných svědků), že ani odborníci (nikoli spotřebitelé) nebyli schopni dvířka žalobkyně od dvířek žalované rozlišit.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka uvádí, že tento je dán jistým logickým rozporem odůvodnění napadeného rozsudku: jednak uvádí, že „výrobky uváděné účastníky na trh zaměnitelné nejsou“, jednak však uvádí, že „v neposlední řadě považuje za významné hledisko doby trvání případné ochrany; na rozdíl od soudu prvního stupně dospívá k závěru, že rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005 plně dopadají na posuzovaný případ… v žádném případě nelze žalované coby soutěžiteli bránit v zavádění v žalobě uvedených vanových dvířek na trh ještě 14 let po jejich zavedení na trh žalobkyní“. Dovolatelka má za to, že zde citovaná rozhodnutí NS ČR nebyla na daný případ aplikována správně a žádá dovolací soud o zaujetí stanoviska k otázce obecnosti použití a rozsahu aplikace uvedených judikátů. K tomu uvádí, že v daném případě se jedná o vzhled výrobku, tedy o vnější znaky jeho úpravy, příznačné pro výrobky určitého výrobce, a o skutkovou podstatu nekalé soutěže spočívající ve vyvolání nebezpečí záměny (zatímco v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 se hovoří o přínosu technického řešení konstrukce a posuzuje se doba odpovídající pro výlučnou ochranu proti zásahu do technického řešení zvláštní konstrukce, v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 267/2005 se řeší situace, kdy nebylo prokázáno, že konkurenční výrobek je shodný či zaměnitelný, a jde opět o technické řešení – otrockou napodobeninu, nikoliv o vyvolání nebezpečí záměny výrobků různých výrobců). Dovolatelka v dovolání odkazuje také ještě na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 196/2008, v němž soud neshledal rozpor s dobrými mravy soutěže proto, že se nejedná o znak trvalý, ovšem výslovně u technického řešení, za situace, kdy „požadovaný zákaz obsažený ve zdržovacím nároku směřuje obecně k výrobku jako typu, nikoli ke konkrétní podobě výrobku (provedení)“.

Podle dovolatelky právní závěr odvolacího soudu, který říká, že ochrana typického vzhledu výrobku náleží tomu, kdo jej vyvinul pouze po dobu, než se mu vrátí náklady vynaložené na vývoj výrobku, spočívá na příliš extenzivní aplikaci judikatury, zabývající se dobou odpovídající pro výlučnou ochranu proti zásahu do technického řešení zvláštní konstrukce, což je zcela jiný pojem. Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí vůbec nepřihlíží k délce trvání řízení, kterou účastníci v principu nemohou příliš ovlivnit a nemohou ji ani předvídat. Dovolatelka se domnívá, že není žádného právního ani rozumného důvodu, proč by vlastní, originálně vyvinutý design vnější úpravy výrobku, příznačný pro výrobce, nemohl i po 14 letech (z nichž osm let trvalo soudní řízení) požívat ochrany před vyvoláním nebezpečí záměny. Shora uvedené otázky považuje dovolatelka pro každodenní obchodní praxi soutěžitelů za velice významné, a proto žádá NS ČR o jejich posouzení.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v podaném dovolání uplatňuje dva dovolací důvody (viz výše), avšak žalobkyní uváděné argumenty nelze pod uvedené dovolací důvody podřadit, neboť tyto důvody nenaplňují. Podle názoru žalované dovolatelka přehlíží, že odvolací soud uzavřel, že neshledal naplnění druhého pojmového znaku nekalé soutěže, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže. Nelze tedy vytýkat odvolacímu soudu, že neopakoval nějaké důkazy, neboť to pro jeho právní závěry nebylo zapotřebí, pokud právní závěry odvolacího soudu spočívají na skutkových zjištěních soudu prvého stupně. Žalovaná souhlasí se závěry odvolacího soudu, že k zaměnitelnosti výrobků žalované s výrobky žalobkyně nemohlo dojít (na dvířka je nutno pohlížet nikoliv izolovaně, ale je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná výrobky prodávala pod vlastní, na první pohled odlišnou etiketou, označením a ochrannou známkou, a také za vyšší cenu). Podle mínění žalované žalobkyně ve svém dovolání přeceňuje význam svědků, přičemž obsah svědeckých výpovědí není pro právní posouzení předmětné věci rozhodující. I pokud by obstál první z dovolacích důvodů namítaných žalobkyní, podle žalované nemůže být dovolání přiznána důvodnost, a to vzhledem k tomu, že není v daném případě naplněn obligatorní znak nekalé soutěže, a to rozpor s dobrými mravy soutěže; na daný případ plně dopadají závěry vyplývající z rozhodnutí NS ČR ve věcech vedených pod sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005 (účelem a smyslem ochrany proti jednání nekalé soutěže není zakonzervovat určitý stav a tedy jednou provždy zaručit předstih tomu, kdo s novým významným řešením na trh přišel; právem přiznané monopolní postavení lze umožnit soutěžiteli jen po určitou dobu, tedy nikoliv jednou provždy). Žalovaná dodává, že veškerá dosavadní judikatura NS ČR potvrzuje, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (podle § 154 odst. 1 o. s. ř.), což se plně uplatní i v daném případě při rozhodování o nekalé soutěži. Závěrem svého vyjádření žalovaná připomíná, že i soud prvního stupně přejal do svého odůvodnění skutkové zjištění, že stejné výrobky (dvířka) jsou již distribuovány dalšími podnikateli (např. libereckou společností Factor s. r. o.), přičemž sama žalobkyně prohlásila, že proti jinému podnikateli než žalované právní kroky nečiní. Toto podle žalované pouze potvrzuje, že počáteční zaváděcí období, po které snad žalobkyně měla na ochranu nárok, je již vyčerpáno, neboť žalobkyně na efektivní ochranu svých potencionálních práv rezignovala. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, a aby dovolací soud žalované přiznal náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a z čl. II bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, as další související zákony.

 Dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu, jímž se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových vanových dvířek (blíže popsaných v bodu 1. a 2. výroku I. rozsudku odvolacího soudu), která jsou shodná nebo zaměnitelná s vanovými dvířky žalobkyně (s popisem nebo vyobrazením na obr. 1 až 3, uvedeným v tomto rozsudku), se zamítá, shledává dovolací soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá vadné řízení před odvolacím soudem /§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./ a nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, který zamítl rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových vanových dvířek (blíže popsaných v rozsudku odvolacího soudu), která jsou shodná nebo zaměnitelná s výrobky žalobkyně (blíže popsanými a vyobrazenými v rozsudku odvolacího soudu).

Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (odlišným od názoru soudu prvního stupně), že jednání žalované nelze považovat za nekalosoutěžní, neboť nenaplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže, dále také s názorem odvolacího soudu, že je zapotřebí v daném případě vzít v úvahu také hledisko doby trvání případné ochrany před nekalou soutěží (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005).

Dovolací soud dovodil, že jednání žalované nelze kvalifikovat podle generální klauzule (§ 44 odst. 1 obch. zák.) jako nekalosoutěžní, jde-li sice o jednání v hospodářské soutěži (žalobkyně a žalovaná jsou soutěžiteli na trhu v České republice, jak správně uzavřely oba nižší soudy), ale toto jednání nesplňuje další podmínku nekalosoutěžního jednání - rozpor s dobrými mravy soutěže (jak správně uzavřel odvolací soud – viz výše).

K otázce nekalé soutěže pro úplnost dovolací soud doplňuje, že soud prvního stupně v dané souvislosti vůbec nezkoumal třetí nutnou základní podmínku nekalé soutěže – způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům (zde žalobkyni) nebo spotřebitelům, která, podle názoru dovolacího soudu, v daném případě rovněž není vůbec naplněna (nebyla-li v řízení prokázána konkrétní újma či alespoň způsobilost jednání žalované přivodit újmu žalobkyni). Odvolací soud se sice zkoumáním třetí podmínky nekalé soutěže v jednání žalované (konkrétně způsobilostí jednání žalované přivodit újmu žalobkyni) rovněž nezabýval, avšak zcela správně odůvodnil a uzavřel (již s ohledem na chybějící druhou podmínku), že uvedené jednání nesplňuje všechny základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže („vytýkaným jednáním žalované nebyl naplněn druhý pojmový znak nekalé soutěže, totiž rozpor s dobrými mravy soutěže, a nebyla naplněna ani žádná ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže“ – viz odůvodnění na str. 9 rozsudku odvolacího soudu), proto není možno žalobkyni přiznat její zdržovací nárok z titulu nekalé soutěže. Dovolací soud k uvedené třetí podmínce generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům) a jejímu zkoumání soudem připomíná, že při posuzování, zda jednání žalované (spočívající v tom, že žalovaná nabízí nebo uvádí na trh plastová vanová dvířka blíže popsaná ve výroku rozsudku odvolacího soudu, která jsou shodná nebo zaměnitelná s vanovými dvířky žalobkyně blíže popsanými a vyobrazenými v rozsudku odvolacího soudu plastovými) mohlo přivodit újmu spotřebitelům, je třeba vycházet z hlediska průměrného spotřebitele (spotřebitele nakupujícího plastová vanová dvířka a orientujícího se zejména podle značky a kvality zboží, ale i dalších vlastností zboží, jako je např. cena). Hledisko průměrného spotřebitele (žádný důkaz týkající se hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení proveden, tuto otázku posuzuje soud) bere v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem EU). Odvolací soud se posouzením uvedeného hlediska zabýval (na str. 9 rozsudku) a vyvodil, že „takovýto spotřebitel zajisté nepřehlédne odlišné označení jinak pohledově stejných výrobků, a to tím spíše, že, jak uvádí žalobkyně, výrobky žalované jsou na trh uváděny za cenu odlišnou, vyšší, než výrobky žalobkyně.“ K názoru dovolatelky, že uvedené jednání žalované je možno podřadit zejména pod § 47 obch. zák. (vyvolání nebezpečí záměny), dovolací soud uvádí, že pro absenci dvou základních podmínek nekalé soutěže (vyplývajících z § 44 odst. 1 obch. zák. - generální klauzule) není nutné řešit ani tuto další navazující otázku. Pokud se dovolatelka ve svých námitkách opírá především o rozhodnutí soudu prvního stupně, který (v odůvodnění na str. 18 svého rozsudku) mimo jiné uvedl, že „vzhledem k tomu, že soud má za prokázané, že žalovaná naplnila skutkovou podstatu ust. § 47 písm. c) obch. zák., nezabýval se již tím, zda také došlo k naplnění skutkové podstaty ust. § 48 obch. zák. o parazitování na pověsti“, dovolací soud k tomu doplňuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně rozhodoval zcela nepodloženě a nesprávně (což uvádí také odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 8 a 9). Dovolací soud zdůrazňuje, že při posuzování konkrétních jednání jako jednání nekalé soutěže je vždy nutné dodržovat stanovený postup (podle ustálené judikatury) - v prvé řadě se soud musí detailně zabývat otázkou naplnění základních podmínek nekalé soutěže (podle generální klauzule - § 44 odst. 1 obch. zák.), až následně, lze-li určité jednání považovat podle generální klauzule za nekalosoutěžní, zkoumáním podmínek zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže (pojmenované skutkové podstaty upravené v § 45 až 52 obch. zák.). Pokud by v daném případě soud prvního stupně svá zjištění uzavřel správně tak, že v řízení bylo prokázáno, že jednání žalované nenaplňuje všechny tři základní podmínky nekalé soutěže, nemusel pak dospět ani k nesprávnému závěru, že uvedeným jednáním žalované byla naplněna skutková podstata vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 obch. zák. Proto dovolací soud souhlasí s názorem vyjádřeným odvolacím soudem, že posuzované jednání žalované není jednáním nekalosoutěžním.

K hledisku doby trvání případné ochrany (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005) dovolací soud uvádí, že - stejně jako v citovaných rozhodnutích NS ČR – by v daném případě žalobkyni nepříslušela ochrana před tvrzenou nekalou soutěží žalované jednou provždy, neboť znak rozporu s dobrými mravy soutěže není pro určité jednání znakem trvalým (zejména v případech, kdy má právo proti nekalé soutěži umožnit jednomu soutěžiteli monopolní postavení na trhu); účelem a smyslem ochrany před jednáním nekalé soutěže není zakonzervovat určitý stav a tím jednou provždy zaručit předstih tomu, kdo s novým významným řešením přišel na trh. V daném případě by rovněž bylo třeba dát přednost volné soutěži na trhu před zájmem jednoho soutěžitele a umožnit volné užívání určitého řešení (technického řešení nebo vzhledu výrobku) po uplynutí určité doby výhradního práva pro soutěžitele, který s ním na trh přišel. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že i kdyby žalovaná neučinila dostatečná opatření k odlišení vanových dvířek jí distribuovaných od vanových dvířek žalobkyně, stejně by žalobkyni nepříslušela ochrana před nekalou soutěží jednou provždy.

Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděné dovolací důvody nebyly v souzené věci naplněny. Dovolací soud nezjistil ani vady, k jejichž existenci přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. z a m í t l.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.. Dovolatelka neměla v řízení úspěch a je povinna nahradit žalované náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle § 8 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006Sb. v částce 4.500,- Kč a v jednom jednání v hospodářské soutěži paušálu hotových výdajů (k vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006Sb., ve výši 300,- Kč, a z částky 1.008,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem tedy v částce 5.808,- Kč, kterou je žalobkyně povinna uhradit k rukám advokáta žalované.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

Autor: -mha-