// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 13.04.2012
ÚS: Svoboda projevu výkonného umělce
Komerčním projevům je totiž poskytována nižší míra ochrany než projevům s veřejným přesahem. Platí přitom, že projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se týká věcí veřejných. Jinak řečeno, pokud se projev netýká pouze ekonomických (soutěžních) důvodů (motivů), je špatné jej pokládat za komerční projev (srov. Barendt, E.: Freedom of Speech. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 397). Existuje totiž veřejný zájem na tom, aby měl každý možnost participovat v celospolečenské diskusi svými hodnotícími soudy. Na druhou stranu i v případě projevů s veřejným přesahem existují faktory, které jejich ochranu snižují. Podle právní teorie jsou základními kritérii pro posouzení legitimity projevu zejména cíle a motivy projevu, racionální základ projevu, způsob a forma prezentace názorů či informací, zacílení na konkrétní výrobek či výrobce, zveřejňování informací v rozporu se smluvními závazky apod. Kombinací těchto kritérií pak lze posoudit, zda cílem projevu je spíše přispět k veřejné debatě, byť s možnými vedlejšími komerčními důsledky, nebo jde o skrývané, ryze komerční cíle (srov. Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 94n.). Z toho vyplývá, že v případě konfliktu svobody projevu s hospodářskou, resp. nekalou soutěží není rozhodující to, že nekalá soutěž představuje delikt objektivní povahy, u které se nevyžaduje zavinění (srov. Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník – komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 199), ale vždy je třeba zkoumat charakter příslušného projevu jako celku (nikoliv jednotlivé výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval. Pokud se projev jako celek, resp. inkriminovaný výrok týká věcí veřejných, je ochrana nekalé soutěže zeslabena, ba dokonce může být zcela vyloučena.
Stěžovatel je ke své manželce vázán osobní a emoční vazbou, a proto nešlo zcela jednostranně posoudit tento vztah jako vztah manažera, klientky a konkurentky. Nelze jej proto sankcionovat, že se při moderátorem podsunuté otázce na srovnání manželky a žalobkyně neoprostil od tohoto citového pouta, určujícího pro individualitu člověka. Právě ono totiž vysvětluje a ospravedlňuje, proč stěžovatel, zcela bezprostředně, pronesl, byť jakkoliv jednostranný, názor, že se s jeho manželkou nemůže nikdo (a to ani žalobkyně) srovnávat. Manželství, resp. partnerské vztahy představují samotné jádro lidského společenství, a proto by jejich význam neměl být zásadně srovnáván s žádným jiným poutem [obdobně viz 6 BVerfGE 55, (1957)], rozhodně ne pak s obchodněprávním vztahem manažera a klienta. Jinak dochází, parafrázujeme-li teze německého filosofa Jürgena Habermase, „komercionalizací“ projevů osobnosti ke „kolonizaci životního světa“ čistě jen ekonomickou logikou (viz Habermas, J.: The Theory of Communicative Action. Boston: Beacon Press, 1984). Řečeno slovy jiného slavného sociologa Georga Simmela, v kultuře orientované na peníze příliš „pomíjíme onen specifický, ekonomicky nevyjádřitelný význam věcí“, jelikož „objekty ekonomického styku mají jisté stránky, jež nelze penězi vyjádřit“, a proto tak snadno dochází k „překrývání kvalitativních hodnot hodnotami kvantitativními“, což má za důsledek „pronikání peněžního hodnocení do životních obsahů“, kdy „stále více věcí, stojících mimo směnný oběh, je vtahováno do jeho neustávajícího toku“ (Simmel, G.: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: SLON, 1997, s. 15 a násl.). V projednávané věci byly obecnými soudy stěžovatelem pronesené výroky, využívající „pro srovnání výkonů umělkyň kvalitativně, výkonově, cenově i prestižně odlišných značek výrobků“ (viz str. 6 rozhodnutí vrchního soudu), posuzovány extenzivně pouze jako obchodněprávní otázka nekalé soutěže.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 823/11, ze dne 06.03.2012
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 č.j. 32 Cdo 3413/2009-201, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č.j. 3 Cmo 355/2008-172 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008 č.j. 45 Cm 112/2007-130, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2010 č.j. 32 Cdo 3413/2009-201 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č.j. 3 Cmo 355/2008-172 bylo porušeno základní právo stěžovatele na svobodné vyjádření názoru garantované čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Z odůvodnění:
16. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
17. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19), "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním." Proto v podmínkách materiálního právního státu spočívá "smysl Ústavy nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 139/98, N 106/12 SbNU 93). V individuálních věcech to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení, v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
18. V nálezu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563) Ústavní soud prohlásil, že "při střetu dvou základních práv (...) musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip." Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), Ústavní soud zasáhne a bude chránit základní právo vždy, "pokud by se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně: čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem (srov. obdobně judikaturu Spolkového ústavního soudu, publikovanou jako BVerfGE 42, 143 [str. 148-149])". Důležitost "v individuálním případě protichůdných práv a svobod je dána konkrétními okolnostmi věci, hierarchií společenských hodnot a ústavními základy právního řádu." Vždy ovšem platí, že "je třeba vážit konkurující statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality" (viz bod 37 a 38 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05, N 111/46 SbNU 41).
III.A) Svoboda projevu
19. Základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. O tom, co lze považovat za věc veřejnou, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), podle něhož jsou věcí veřejnou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. V podmínkách liberálně demokratického politického zřízení je samozřejmé, že "tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných".
20. V podmínkách moderní informační společnosti narostla důležitost masových médií, v nichž dnes probíhají nejzásadnější debaty o veřejných záležitostech. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), "média hrají nezastupitelnou roli při informování jednotlivců ve věcech veřejného zájmu. Zprostředkovávají jednotlivcům informace o soudobém dění, o tendencích uplatňujících se v životě státu i společnosti. Média umožňují udržovat veřejnou diskusi, v níž se zprostředkovávají různé názory, a poskytují tak jednotlivcům i různým společenským skupinám příležitost, aby přispívali k utváření obecnějšího názoru. Tak média představují rozhodující faktor v permanentním procesu tvorby názorů a nakonec i tvorby vůle jednotlivců i společenských skupin, ale i politických institucí" (bod 30). Platí přitom, že se každé médium "může v souvislosti s každým vysílaným programem dovolávat ochrany odvoláním se na základní právo na svobodný projev, ať jde o politické vysílání, kritické vypořádávání se s otázkami veřejného zájmu nebo o umělecké či zábavní pořady" (bod 31). Poskytnuta je tak ochrana nejen zvoleným tématům, tak i druhu a způsobu jeho zpracování.
21. Jelikož svoboda projevu představuje jednu z nejdůležitějších hodnot každé demokratické společnosti, Ústavní soud opakovaně trvá na tom, že každý názor, stanovisko nebo kritika je zásadně přípustnou záležitostí (srov. již nález sp. zn. II. ÚS 357/96, N 156/9 SbNU 355); omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03, N 57/36 SbNU 605). Pohled na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ukazuje, že v případě projevu souvisejícím s politickými, resp. s otázkami spojenými s veřejným zájmem, vyžaduje ESLP od států velmi restriktivní interpretaci účelů, pro které lze takový projev omezit (srov. Wagnerová, E.: Komentář k čl. 17 Listiny. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, v tisku). ESLP ovšem uznává také význam komunikačních svobod pro rozvoj lidské osobnosti. V proslulém rozhodnutí Handyside v. Spojené Království (stížnost č. 5493/72 ze dne 7. 12. 1976, § 48) uvedl, že se v případě svobody projevu jedná o podstatný základ demokratické společnosti a o nepostradatelnou podmínku jejího rozvoje, jakož i o podmínku individuální seberealizace každého jednotlivce (srov. i judikáty z poslední doby jako Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. Francie, stížnost č. 21279/02 a 36448/02 ze dne 22. 10. 2007, Guja v. Moldávie, stížnost č. 14277/04 ze dne 12. 2. 2008 či Frankowicz v. Polsko, stížnost č. 53025/99 ze dne 16. 12. 2008). Proto ESLP neodpírá ochranu ani takové komunikaci, která nemá politický náboj a dopad a je ve své podstatě banální, a není tak schopna provokovat veřejnou debatu. Jestliže se dostane projev v takovémto případě do konfliktu s jinými právními statky, nepůsobí ve vztahu k nim tak silně. ESLP poskytuje vyšší úroveň ochrany publikacím a projevům, které napomáhají společenské či politické debatě, kritice a informacím v nejširším slova smyslu, zatímco uměleckým a komerčním projevům se dostává nižší úroveň ochrany (srov. White, Robin C.A., Ovey, Clare: The European Convention on Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 428).
22. Podle Spolkového ústavního soudu je svoboda projevu jedním z "nejušlechtilejších" základních práv, jelikož představuje bezprostřednější vyjádření lidské osobnosti (žijící) v rámci společnosti [srov. 7 BVerfGE 198, 208 (1958)]. Je manifestací charakteru člověka, neboť skrze ni ukazujeme, kdo jsme, odhalujeme vnějšímu světu svoje já, přičemž věříme, že máme možnost je svými názory ovlivnit. Svoboda projevu má nezbytně jak individuální, tak sociální dimenzi. Jelikož právě skrze komunikaci svých myšlenek realizujeme svoje lidské schopnosti, je svoboda projevu nezbytná pro náš duchovní a morální růst, pro naši autonomii, identitu a sebeurčení. Je přímým výrazem individuality člověka. Zároveň je založena ve všelidské potřebě intelektuální a duchovní komunikace a dialogu, skrze nějž rozvíjí svou osobnost. Vzhledem k jejímu významu ji proto Spolkový ústavní soud chápe jako vyzařování neporušitelné sféry lidské autonomie, vyplývající podle Spolkového ústavního soudu přímo ze spojení lidské důstojnosti, která je nejvyšší hodnotou ústavního pořádku (garantována je čl. 1 Základního zákona), a svobodného rozvoje osobnosti podle čl. 2 Základního zákona (srov. Eberle, E.: Dignity and Liberty. Constitutional Visions in Germany and the United States. Westport: Praeger, 2002, s. 198). I v Německu ovšem leží v samotném jádru čl. 5 Základního zákona nikoliv důležitost komunikační svobody pro rozvíjení se jednotlivce (individuální komponent), ale její zásadní význam pro fungování demokracie (sociální komponent). Proto je také nejsilnější ochrana poskytována těm projevům, které napomáhají bitvě názorů o věcech veřejných [viz 25 BVerfGE 256 (1969)], zvláště pak o esenciálních společenských otázkách. V judikatuře Spolkového ústavního soudu tak existuje, podobně jako v rozhodovací činnosti ESLP, hierarchická kategorizace projevů. Pokud má projev veřejný význam, platí pro něj presumpce ochrany, a proto může mít - zcela legitimně - neblahý dopad na práva jednotlivců. Na druhou stranu svoboda projevu není hlavní hodnotou německého ústavního pořádku (tou je důstojnost) jako ve Spojených státech amerických (srov. Eberle, op.cit., s. 197 a 192nn.).
23. S odkazem na judikaturu ESLP Ústavní soud dovodil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 (N 19/17 SbNU 133), v němž odkázal na judikaturu ESLP, podle níž jsou v případě veřejných osobností dány širší limity přípustné kritiky než v případě soukromé osoby. Osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Na tomto principu je postavena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [podrobně např. ve věci Lingens proti Rakousku (1986)], či i judikatura Nejvyššího soudu USA [srov. např. New York Times Co. v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) a Gertz v. Robert Welch, Inc. 418 U.S. 323 (1974)]. Pokud má být svoboda projevu osoby kritizující veřejné věci omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o fair kritiku (bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Pro teorii i pro praxi je přitom vždy zásadní, zda jde v případě konkrétního projevu o empiricky ověřitelná fakta (tj. konstatování určité objektivní skutečnosti), či zda má projev charakter hodnotícího (hodnotového) soudu, tj. subjektivního názoru či postoje (srov. Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 85). Ústavní soud proto již v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99 prohlásil, že je třeba vždy "velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje" (Lingens, 8. 7. 1986, A-103, obdobně Oberschlick, 26. 4. 1995, A-13). Hodnotové soudy totiž nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují. Proto platí, že " zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany" (srov. např. BVerfGE 90, 241 na jedné straně a např. BVerfGE 90, 1 na straně druhé cit. dle nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03, N 57/36 SbNU 605). Ne všechna zveřejnění nepravdivého údaje ovšem musí automaticky představovat zásah do osobnostních práv: "takový zásah je dán pouze tehdy, (1) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a (2) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 156/99).
24. Na tato rozhodnutí navázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), podle něhož je presumpcí ústavní konformity "chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám." Prokázání tvrzených faktů kritikem samotným přitom platí jako evropský ústavní standard (např. rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 28. 10. 1999 ve věci Reynolds v. Times News Papers Limited nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (BVerfG) ze dne 3. 6. 1980, 1 BvR 797/78 v případu Böll, který je potvrzován i judikaturou ESLP, např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Badsgaard v. Dánsko). V tomto nálezu Ústavní soud vytvořil, dle stanoviska amicus curiae Benátské komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011, desetibodový test pro zkoumání aprobovatelnosti tvrzených faktů, které mají difamační potenciál. Ústavní soud pro posouzení legitimity difamační informace považuje dále za důležité "zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv" (bod 28 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Ohledně hodnotících soudů prohlásil, že "i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu" (nález sp. zn. I. ÚS 453/03). Jinak řečeno, aby hodnotový soud nevybočil z mezí ústavnosti, obecně se vyžaduje, aby měl určitý základ (viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03). Bez jakéhokoliv faktického podkladu může být totiž hodnotový soud přehnaný [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech De Haes a Gijsels proti Belgii (1997) a Oberschlick proti Rakousku (č. 2) (1997)]. Obecně ale platí, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory zásadně ústavně chráněnými [srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 61, 1 nebo BVerfGE 90, 1 či rozhodnutí Nejvyššího soudu USA New York Times Co. v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964)].
25. Výše vymezený svobodný projev se může dostat do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo se zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti). Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny, avšak může se dostat i do kolize se svobodou podnikání garantovanou čl. 26 odst. 1 Listiny, jako se tomu stalo i v projednávané věci. Podle názoru obecných soudů se v rovině podústavní kolize realizovala při aplikaci ust. §§ 44 a 50 ObchZ. Platí přitom, že při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv. Omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem sledujícím přípustný účel však nesmějí relativizovat svobodu projevu. Naopak tyto omezující zákony je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné (srov. bod 32 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05). V zájmu splnění těchto požadavků je třeba v konkrétní věci zvažovat obecně i konkrétně ve věci se uplatňující a proti sobě stojící právní statky. Nejprve ale musel Ústavní soud s ohledem na svou judikaturu blíže vymezit právo podnikat.
III.B) Právo podnikat
26. V čl. 26 Listiny najdeme úpravu několika vzájemně souvisejících základních práv, jež mají povahu tzv. hospodářských a sociálních práv. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny má každý právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Skrze princip svobody podnikání a ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny) získává ústavní dimenzi zachování tržního hospodářství. Podle právní teorie je proto možno říct, že čl. 26 zakotvuje i objektivní ústavní princip, požadující zachování tržního hospodářství a ochranu svobodného podnikání (srov. Wintr, J.: Komentář k čl. 26 Listiny. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI, 2012, v tisku). To lze dovozovat i z toho, že Ústavní soud je připraven chránit jako ústavní hodnotu i hospodářskou soutěž. V bodě 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 27/09 (N 200/54 SbNU 489) Ústavní soud prohlásil, že právo na svobodné podnikání "působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, je navíc nutné vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takto vyloženo dává uvedené ustanovení obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže. Ústavně konformní výklad ust. § 44 ObchZ by totiž měl podnikateli v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání v prostředí nezatíženém korupcí a klientelismem."
27. Jakožto právo hospodářské a sociální patří základní právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost do skupiny těch základních práv, jichž se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, N 30/21 SbNU 261, a nález sp. zn. II. ÚS 599/02, N 175/35 SbNU 343). Provádějící zákony, stanovující de facto konkrétní obsah daného ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 253/04, N 23/40 SbNU 191), musí být vůči nositeli tohoto základního práva uplatňovány ústavně konformním způsobem, přičemž čl. 4 odst. 4 Listiny zajišťuje určitou spodní mez omezení, resp. minimální standard tohoto základního práva. Ústavou garantovaný institut svobody podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti může zákonodárce blíže upravit, nesmí jej však z právního řádu odstranit ani narušit jeho podstatu a smysl resp. účel. Nadto musí být respektována i proporcionalita omezení tohoto institutu (srov. obdobně 1 BvL 24/78). Na článek 26 odst. 1 Listiny navazuje mj. i zákonná úprava nekalé soutěže (ust. § 44 a násl. ObchZ). Platí přitom, že "výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců (tj. v horizontální rovině)" (bod 25 nálezu sp. zn. IV. ÚS 27/09, N 200/54 SbNU 489), musí být účelem a smyslem objektivní ústavní hodnoty svobodného podnikání garantované čl. 26 odst. 1 Listiny zásadním způsobem ovlivněn a limitován.
IV.
IV.A) Konflikt základních práv
28. Stěžovatel dne 29. 12. 2006 vystoupil v pořadu Křížový výslech na stanici rádia Frekvenci 1, kde pronesl inkriminované výroky [Na dotaz moderátora: "Mimochodem, co soudíte o tom, že K. B. má nahradit H. V. v muzikálu Hello Dolly? Je to stejná kategorie?", uvedl: "A tak to se vůbec nedá srovnat. To je, jako když budete srovnávat Mercedes a Trabant. To je nesrovnatelný." Na dotaz moderátora: "Umí zpívat B.?", uvedl: "Já jsem ji nikdy zpívat neslyšel, takže to nedokážu posoudit a abych se přiznal, ani po tom netoužím." Dále na dotaz: "Když zpívá K. B. písničky H. V., máte z toho radost?", uvedl: "Já jsem neslyšel, znova říkám, že jsem ji neslyšel nikdy zpívat. A pochybuji, že by ta kvalita se tam projevila." K otázce účinkování žalobkyně v muzikálu Hello Dolly uváděném na Nové scéně v Bratislavě uvedl: "I když se K. B. stavěla, že přijde muzikál zachránit, opak se bohužel stal pravdou...", na reakci moderátora: "...vlastně ho potopila," uvedl: "vlastně ho potopila tímhle způsobem."]. Jádrem sporu je tak střet svobody projevu (čl. 17 odst. 2 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy) a práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto musel zkoumat, zda se obecné soudy nedopustily omylu při hodnocení významu základních práv, které byly v posuzované věci ve hře (bod 18). Jinak řečeno, ve světle výše předestřených hledisek byl Ústavní soud povolán rozhodnout, zda se obecné soudy při interpretaci a aplikaci omezujícího zákona (ust. §§ 44 a 50 ObchZ), realizujícího objektivní ústavní hodnotu hospodářské soutěže (čl. 26 Listiny) ve smyslu nálezu IV. ÚS 27/09 (viz bod 26), nedopustily z ústavnosti vybočujícího omezení základního práva na svobodu projevu (body 19-25). Pokud podle názoru krajského soudu "tam, kde začíná právo jednoho, je i právo druhého. Právo každého je omezeno, jednak stejnými právy druhých osob, jednak právy jinými, zde zákonem stanovenými, zejména, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých" (bod 10), musel Ústavní soud posoudit, zda obecné soudy náležitě zhodnotily rozsah a dosah působení ("vyzařování") předmětných základních práv v soukromém právu s ohledem na hodnotu, které každé z těchto práv zastává v rámci ústavního pořádku (bod 18).
29. Ústavní soud přitom vyšel z toho, že v projednávané věci je nutno omezení svobody projevu plynoucí z čl. 17 odst. 4 Listiny interpretovat restriktivně, neboť doktrinálně představuje objektivní hodnota obsažená v čl. 26 odst. 1 Listiny ustavněprávní "soft law" [k této kategorii viz především nálezy sp. zn. II. ÚS 568/06, N 33/44 SbNU 399, sp. zn. IV. ÚS 113/05, N 172/38 SbNU 375, či sp. zn. IV. ÚS 8/05, N 112/37 SbNU 453]. Je-li totiž objektivní hodnota hospodářské soutěže převedena do podoby subjektivního veřejného práva, nejde o právo samovykonatelné. Jako právo hospodářské je výslovně co do stanovení obsahu i rozsahu ponecháno ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny úvaze prostého zákonodárce. Nejde tedy o klasické základní právo, za které lze podle evropské doktríny považovat jen ta práva, resp. svobody, které lze interpretovat i negativně, a co do původu jde o přirozená práva (k tomu viz odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, N 98/37 SbNU 321). Zároveň nejde ani o politické právo vyjadřující aktivní sociální podstatu člověka, který je schopen tvořit jak základní politické uspořádání státu, tak široce participovat na výkonu moci ve státě a ovlivňovat ji, jak tomu je v případě svobody projevu. Z tohoto důvodu nelze proto ústavní soft law v podobě ústavní hodnoty hospodářské soutěže stavět do horizontální polohy s konkurujícími klasickými či politickými základními právy, tj. ani se svobodou projevu. Jinou váhu by měl mít princip odrážející klasické, resp. politické základní právo a jinou váhu by měl mít princip plynoucí z pouhého ústavního soft law. Pro projednávaný případ z toho vyplývá to, že zákonná omezení svobody projevu předpokládané čl. 17 odst. 4 Listiny, v projednávané věci vyplývající z ustanovení ObchZ upravujících nekalou soutěž, je třeba ve vztahu k svobodě projevu, díky jejímu významu pro demokratickou pluralitní společnost (bod 19 a 21), interpretovat restriktivně (bod 21).
30. Podle názoru obecných soudů představovalo právo žalobkyně podnikat a právo na nerušený výkon podnikatelské činnosti přípustné omezení stěžovatelovy svobody projevu (body 10, 12 a 14). Pokud ale vrchní soud konstatoval (bod 12), že svoboda projevu a právo podnikat jsou ústavodárcem postavena na roveň (str. 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), pochybil, jak vyplývá z právě řečeného (bod 29). Poukaz na nálezy sp. zn. IV. ÚS 146/04 (N 71/37 SbNU 9) a sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113) považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť konkurujícím statkem bylo v obou těchto případech základní právo na ochranu osobnosti a soukromého života garantované čl. 10 Listiny, tj. právo, které stojí na stejné úrovni jako svoboda projevu. Soud I. stupně, ani soud dovolací se ústavněprávním hodnocením významu kolidujících základních práv nezabývaly (bod 10 a 14). Krajský soud naopak interpretoval ochranu podnikatelské činnosti extenzivně, když ji vztáhl na jakékoliv verbální výroky dotýkající se podnikatelských zájmů, přičemž k podpoře svého názoru citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. RV I 3181/37 (bod 10), podle něhož "jednáním v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, je i verbální výrok." Dovolací soud pak lakonicky konstatoval, že "učiněné veřejné výroky právního žalovaného (tj. stěžovatele) vybočily z rámce zaručené svobody projevu a nepřiměřeně zasáhly do chráněných práv žalobkyně podnikat" (bod 14), aniž by ústavněprávní povahu kolidujících práv reflektoval. Jelikož je možno konstatovat, že obecné soudy pochopily špatně ústavněprávní relevanci příslušných základních práv, bylo na Ústavním soudu, aby pečlivě zkoumal, zda lze rozhodnutí obecných soudů s ohledem na všechny okolnosti případu aprobovat. V prvé řadě musel vzít Ústavní soud v potaz charakter stěžovatelova projevu. Proto bylo třeba posoudit jak hodnocení jednotlivých inkriminovaných výroků, tak hodnocení kontextu, v němž byly proneseny (tj. stěžovatelův projev jako celek).
IV.B) Charakter stěžovatelova projevu v pořadu Křížový výslech
31. Z výše uvedené judikatury ESLP (bod 21) plyne, že v případě projevů úzce souvisejících s otázkami spojenými s veřejným zájmem je vyžadována velmi restriktivní interpretace účelů, pro které lze takový projev omezit. Z rozhodnutí obecných soudů plyne, že si vůbec nekladly otázku po povaze stěžovatelova projevu, ale jednoduše jej hodnotily s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 106/2001 jako "jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru, a nikoliv záměru jiného" (str. 8 rozhodnutí krajského soudu). Vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel byl veřejnosti představen jako manažer H. V., a proto byl veřejností vnímán jako osoba pohybující se ve shodné části trhu jako žalobkyně, tj. v oblasti nabídky zábavních kulturních produkcí (bod 12). S ohledem na to, že v souvislosti s účinkováním v muzikálech byla H. V. přímou konkurentkou žalobkyně, byl podle názoru vrchního soudu soutěžní motiv stěžovatele dán. Vrchní soud odmítl vzít v potaz širší okolnosti inkriminovaných výroků, neboť podle jeho názoru "zcela nerozhodná je přitom povaha rozhlasového pořadu Křížový výslech" (str. 6 rozhodnutí vrchního soudu), ale soustředil se výhradně na to, zda příslušné jednání je v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Tím však nevzal náležitý zřetel na ústavněprávní povahu stěžovatelova projevu (bod 30), který de facto posoudil jako "commercial speech". Komerčním projevům je totiž poskytována nižší míra ochrany než projevům s veřejným přesahem (bod 21). Platí přitom, že projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se týká věcí veřejných. Jinak řečeno, pokud se projev netýká pouze ekonomických (soutěžních) důvodů (motivů), je špatné jej pokládat za komerční projev (srov. Barendt, E.: Freedom of Speech. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 397). Existuje totiž veřejný zájem na tom, aby měl každý možnost participovat v celospolečenské diskusi svými hodnotícími soudy (bod 19). Na druhou stranu i v případě projevů s veřejným přesahem existují faktory, které jejich ochranu snižují. Podle právní teorie jsou základními kritérii pro posouzení legitimity projevu zejména cíle a motivy projevu, racionální základ projevu, způsob a forma prezentace názorů či informací, zacílení na konkrétní výrobek či výrobce, zveřejňování informací v rozporu se smluvními závazky apod. Kombinací těchto kritérií pak lze posoudit, zda cílem projevu je spíše přispět k veřejné debatě, byť s možnými vedlejšími komerčními důsledky, nebo jde o skrývané, ryze komerční cíle (srov. Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 94n.). Z toho vyplývá, že v případě konfliktu svobody projevu s hospodářskou, resp. nekalou soutěží není rozhodující to, že nekalá soutěž představuje delikt objektivní povahy, u které se nevyžaduje zavinění (srov. Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník - komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 199), ale vždy je třeba zkoumat charakter příslušného projevu jako celku (nikoliv jednotlivé výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval. Pokud se projev jako celek, resp. inkriminovaný výrok týká věcí veřejných, je ochrana nekalé soutěže zeslabena, ba dokonce může být zcela vyloučena.
32. V prvé řadě měly obecné soudy vzít v potaz charakter stěžovatelova projevu jako celku, tj. kontext, ve kterém byly proneseny. Ten však obecné soudy považovaly za irelevantní (viz bod 31). Na charakter stěžovatelova projevu lze přitom usuzovat z povahy rozhlasového pořadu Křížový výslech, jehož hlavním účelem je informovat o soukromém a profesním životě celebrit. Lze souhlasit se stěžovatelem, že jde o zábavní pořad, jehož cílem je především posluchače pobavit, a proto pracuje s nadsázkou (bod 7). To z něj však ještě nečiní projev, který by se netýkal věcí veřejných. Za tento projev, zásadně dovolený v demokratické společnosti, lze totiž považovat i rozhlasový či zábavní pořad o showbyznysu (bod 19). Ústavněprávní ochrana je zaručena jak politickému vysílání, tak uměleckým či zábavním pořadům dotýkajících se veřejných záležitostí, neboť se podílejí na tvorbě názorů a vůle jednotlivců i společenských skupin (bod 20). Byť jakékoliv vystoupení v rozhlasovém pořadu o soukromém a profesním životě populární zpěvačky jistě také napomáhá komerčním cílům stěžovatele, nejde tyto cíle v
Autor: US