// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 22.03.2024
ÚS: Výklad přechodných ustanovení novely ZoRŘ
Na základě ustanovení čl. IX bodu 2 části sedmé zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba pod pojem „rozhodčí řízení“ analogicky zahrnout také řízení o zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 a následujících zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Pokud obecné soudy aplikují v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, který byl vydán na základě rozhodčí smlouvy uzavřené před 30. 11. 2016, zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 12. 2016, poruší tím právo spotřebitele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1578/21, ze dne 7. 2. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
IV. Vlastní posouzení
IV. A Relevantní právní úprava
31. Podstatou projednávané věci je výklad přechodných ustanovení zákona č. 258/2016 Sb. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že i na řízení o zrušení rozhodčího nálezu, která probíhají po účinnosti novely, se má aplikovat zákon o rozhodčím řízení účinný před novelou, tj. do 30. 11. 2016.
32. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 30. 11. 2016 upravoval zrušení rozhodčích nálezů soudem v § 31 a následujících. Ustanovení relevantní pro nyní projednávanou věc zněla takto:
§ 31 Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem,
h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo
i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
§ 32
1) Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, soud vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h).
2) Podání návrhu podle odstavce 1 nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný.
3) Pokud návrh na zrušení rozhodčího nálezu podá spotřebitel, soud přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu podle odstavce 2, aniž by o to spotřebitel žádal. O odložení vykonatelnosti rozhodne soud do 7 dnů od podání návrhu; po tuto dobu nelze rozhodčí nález vykonat.
§ 35
1) I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu5 i tehdy, jestliže
a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f),
b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu,
c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno
d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.
2) Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu.
3) Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.
33. Zákonodárce přijal novelu zákona o rozhodčím řízení č. 258/2016 Sb. Novelizované znění relevantních ustanovení zákona o rozhodčím řízení je následující.
§ 31
Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže
a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
§ 32
(1) Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.
(2) Podání návrhu podle odstavce 1 nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný.
§ 33
Soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
§ 34
(1) Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Věc již nelze projednat v rozhodčím řízení.
(2) Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. c) až g), pokračuje se k návrhu některé ze stran v rozhodčím řízení na základě rozhodčí smlouvy. Nedohodnou-li se strany jinak, rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen z důvodů uvedených v § 31 písm. c), jsou však z nového projednání a rozhodování vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle ustanovení tohoto zákona.
§ 35
(1) I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže
a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f),
b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno,
c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.
(2) Je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu.
(3) Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat obdobně podle § 34.
34. Zákon č. 258/2016 Sb. v čl. IX části sedmé Přechodná ustanovení stanoví:
1. Platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy.
2. Rozhodčí řízení zahájená na základě rozhodčích smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
3. Ustanovení § 40a až § 40d zákona č. 216/1994 Sb. se ve vztahu k rozhodcům zapsaným do seznamu rozhodců ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
35. Součástí novely bylo také úplné vyloučení možnosti řešit spory ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, cestou rozhodčího řízení. Tuto novou výjimku obsahuje novelizovaný § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který stanoví, že (relevantní část zvýrazněna):
Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
36. Jak již bylo popsáno výše, spornou právní otázkou v projednávané věci je otázka, zda pod pojem "rozhodčí řízení" obsažený v čl. IX bodu 2 části sedmé zákona č. 258/2016 Sb., lze podřadit i přezkum rozhodčích nálezů soudem, tj. řízení o zrušení rozhodčího nálezu, či nikoliv. Důsledkem zodpovězení této otázky je, zda se pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu použijí ustanovení účinná před novelou či po novele.
IV.B Ochrana spotřebitele jako hodnota ústavního i evropského práva
37. V projednávané věci není mezi účastníky řízení, ani v napadených rozhodnutích obecných soudů sporné, že stěžovatelé mají postavení spotřebitelů a vedlejší účastnice postavení podnikatele (§ 419 a násl. občanského zákoníku). Ústavní soud proto při posuzování problematiky vychází z toho, že smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí mají charakter spotřebitelské smlouvy. Ochraně spotřebitele jakožto ochraně slabší smluvní strany se Ústavní soud ve své judikatuře podrobně věnoval a označil ji za princip ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit (srov. nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17). V minulosti se Ústavní soud problematikou práv spotřebitelů zabýval zejména v kontextu mezí autonomie vůle a smluvní volnosti a vzájemného vyvažování principu pacta sunt servanda a principu ochrany slabší smluvní strany (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04, nebo nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10).
38. Podle Ústavního soudu je jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu, nýbrž i v povinnosti orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá již z čl. 4 Ústavy (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1287/14 ze dne 31. 8. 2015). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. např. nález ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 a nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10). V procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo, tak musí být vždy přítomna spravedlnost (srov. nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12, bod 30).
39. Zákonné normy dopadající na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem je třeba, je-li to možné, vyložit způsobem, který je pro spotřebitele příznivější. Ústavní soud již dříve zdůraznil, že při vícero možných výkladech spotřebitelských smluv i kogentních norem zákona, které na spotřebitelský vztah dopadají, je třeba zvolit výklad pro spotřebitele příznivější (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2063/17, body 19 a 20). Pokud obecné soudy v řízení (ať už je jeho předmět definován jakkoliv) aplikují a interpretují zákonná ustanovení, která upravují vznik, obsah či zánik smluvního závazku vzniklého uzavřením spotřebitelské smlouvy a připouští-li tato ustanovení vícero možných výkladů, musí soudy respektovat požadavek, aby byla vykládána způsobem pro spotřebitele nejpříznivějším (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2063/17, body 19 a 20). Jak totiž uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2989/16 , jakkoliv se ustanovení občanského zákoníku (§ 1812 odst. 1 občanského zákoníku) vztahují primárně na výklad spotřebitelských smluv, není žádný důvod postupovat jinak ani při pochybnostech o výkladu zákona. Tyto závěry je přitom třeba aplikovat nejen na soukromoprávní normy upravující vznik, změnu a zánik smluvního závazku, ale také na procesní normy dopadající na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem.
40. Současně je třeba připomenout, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie). S ohledem na to je třeba na věc nahlížet také pohledem unijního práva a jako referenční rámec považovat Listinu základních práv EU. Ta ve svém čl. 38 stanovuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem (srov. nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13, body 46, 47).
41. Lze proto shrnout, že ochrana spotřebitele jako slabší strany je hodnotou ústavněprávního a evropského významu. Současně, lze-li ustanovení smlouvy či zákona vyložit více způsoby, použije se ten výklad, který je pro spotřebitele příznivější.
42. Ústavní soud dospěl k závěru, že dotčené ustanovení čl. IX části sedmé zákona č. 258/2016 Sb. není možné vyložit tak, že pod pojem "rozhodčí řízení" lze podřadit i přezkum rozhodčích nálezů soudem, tj. řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Toto ustanovení totiž tak široký výklad nepřipouští. Jedná se však o mezeru v právu, kterou je třeba s ohledem na princip ochrany spotřebitele vyplnit soudcovským dotvářením práva.
IV.C Koncept mezery v právu a soudcovského dotváření práva
43. Ústavní soud považuje za významné alespoň stručně přiblížit právně-teoretická východiska, na kterých založil své právní posouzení v této věci. Na prvním místě je třeba zdůraznit, že proces soudcovského dotváření práva je odlišný od výkladu práva. Právní teorie formuluje dotváření práva jako aplikaci práva soudcem, která přesahuje prosté nalézání práva. Dotváření práva nastává v situaci, kdy není možné konkrétní případ vyřešit "pouze" pomocí výkladu [srov. Večeřa, M. Soudcovské dotváření práva. In: Gerloch A.; Tryzna, J.; Wintr, J. (eds). Metodologie interpretace práva a právní jistota, s. 225]. Jde tak o aplikaci, která buď přesahuje rámec nejširšího možného jazykového významu příslušného ustanovení právního předpisu, nebo která je dokonce v rozporu s jazykově jednoznačnou dikcí právního předpisu.
44. Ústavní soud konstantě judikuje, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity (srov. nález ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Obecný soud není vázán doslovným zněním zákona absolutně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
45. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96), nález ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98, nález ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06, nález ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.
46. Je též na obecných soudech, aby při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svým rozhodnutím. Obecné soudy tedy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout. Není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06).
47. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k ústavně konformnímu soudcovskému dotváření práva cestou analogie legis (srov. nález ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 2264/13). Vyslovil, že princip bezrozpornosti právního řádu a princip rovnosti jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva cestou analogie legis (za pomoci argumentu a simili či a fortiori). Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva. Soudce tímto domýšlí existující právní řád do důsledků, přičemž stále zůstává na půdě platného práva a toliko vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od situace, kdy má rozhodující soudce právně politické představy rozporné s platným právem. Uskutečnění této odlišné představy by bylo možné jen cestou změny zákona.
48. Hranicí mezi tvorbou práva a dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodné rozlišování mezi srovnávanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, jelikož tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce).
49. Tímto způsobem lze tedy zodpovědět i související otázku, kdy lze aplikované ustanovení právního předpisu dotvořit a kdy má naopak být navrženo Ústavnímu soudu ke zrušení pro porušení principu rovnosti. Koncipoval-li zákonodárce právní úpravu s vědomím teleologického rozporu, pak obecný soud či Ústavní soud nemůže toto řešení změnit, ale může dojít jen ke zrušení právního předpisu. Dojde-li však k následné změně faktického stavu či právního řádu, která teprve způsobí či značně zesílí rozpornost zkoumaného ustanovení s teleologickým pozadím právního řádu, obecně nelze již hovořit o tom, že tento stav byl zákonodárcem chtěný, když se rozhodoval za zcela jiných podmínek. V takové situaci je dotváření práva obecně přípustné, přičemž lze hovořit o tzv. následné mezeře v zákoně.
50. Shrnuto, mezerou v zákoně, kterou je přípustné překlenout cestou dotváření práva, se rozumí mezera zákona proti-plánová (z hlediska záměru zákonodárce). Melzer dodává, že ke zjištění neúplnosti právní úpravy přistupuje ještě hodnotový soud - "co zde není, zde vlastně býti má" (srov. Melzer, F., Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 221). Jinými slovy, je třeba zkoumat a posoudit, zda zákonodárce zamýšlel tuto mezeru vytvořit, či nikoliv. Uvedenou metodologicky korektní cestu analogie legis v judikatuře uplatnil i Ústavní soud. Lze poukázat kupříkladu na nález ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.) či nález ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 [(N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), body 29 a násl.].
51. Pro nyní projednávaný případ je třeba ještě konkrétně zmínit právní teorií definované mezery axiologické (srov. Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, s. 205) či teleologické (srov. Melzer, F., Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 225). Kühn k axiologickým mezerám uvádí: "Pojem axiologické mezery v právu předpokládá, že normativní systém obsahuje řešení, ale toto řešení je axiologicky nedostatečné, neboť normotvůrce nevzal v potaz existenci určitých relevantních skutečností." (srov. Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2002, s. 206). Právě při existenci axiologické (či Melzerovými slovy teleologické) mezery je třeba přistoupit k soudcovskému dotváření práva. Rozhodující soudce právo dotváří, nikoliv tvoří, jelikož je vázán právním řádem jako celkem, včetně teleologického pozadí právních norem, tj. důvodů, které zákonodárce vedly k přijetí konkrétní právní regulace (obdobně srov. Melzer, F., Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 227).
IV.D Aplikace právních východisek na projednávaný případ
52. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i argumentace stěžovatelů, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů tím, že se při výkladu dotčených ustanovení zákona omezily na (primárně) jazykový výklad. Dotčené ustanovení čl. IX bod 2 části sedmé zákona č. 258/2016 Sb. totiž představuje axiologickou mezeru v právu, kterou je nutné překlenout soudcovským dotvořením práva.
53. Jak již bylo popsáno výše, jednoznačným cílem novely č. 258/2016 Sb. bylo posílení práv spotřebitelů (tzv. teleologické pozadí, viz výše). Důsledkem převážně jazykového výkladu přechodných ustanovení novely je však reálné oslabení postavení spotřebitele. Oslabení spočívá v tom, že spotřebitel, jehož rozhodčí smlouva a rozhodčí řízení se posuzuje podle právní úpravy účinné do 30. 11. 2016 (podle čl. IX bodu 1 a 2 části sedmé zákona č. 258/2016 Sb.), nemůže v řízení o zrušení rozhodčího nálezu namítat některé vady, které byly novelou ze zákona o rozhodčím řízení vyňaty (podrobněji viz výše). Lze usuzovat, že zákonodárce novelou odstranil ze zákona o rozhodčím řízení výše specifikovaná ustanovení zakotvující možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu pro vady spočívající v porušení norem na ochranu spotřebitele proto, že podle nové právní úpravy nebudou třeba. Opomněl však, že obecné soudy budou nadále přezkoumávat rozhodčí nálezy vydané na základě rozhodčích smluv uzavřených se spotřebiteli před účinností novely (které jsou podle přechodných ustanovení novely stále platné; k tomu srov. SVOBODA, Karel. Aktuální problémy se zastavením exekuce z rozhodčího nálezu. Obchodněprávní revue, 2018, č. 4, s. 101-106). Stěžovatelé v nyní projednávané věci (a spotřebitelé v obdobné situaci) se tak de facto ocitli v "šedé zóně" přechodných ustanovení, neboť se na jejich situaci ještě nevztahuje zákaz uzavírání rozhodčích smluv se spotřebiteli, ale už se na ni vztahuje nová právní úprava přezkumu rozhodčích nálezů, podle které nemohou namítat některé vady rozhodčího nálezu. Tyto vady však byly dříve zakotveny v právní úpravě právě za účelem ochrany spotřebitelů, se kterými podnikatelé uzavřeli rozhodčí smlouvy. Lze proto uzavřít, že by se při takové interpretaci přechodných ustanovení novely, kterou zvolily obecné soudy, postavení spotřebitelů zhoršilo, a to bez racionálního a legitimního důvodu, což zákonodárce zjevně nezamýšlel. Proto se jedná o mezeru v zákoně, kterou je třeba překlenout pomocí soudcovského dotváření práva za použití analogie legis.
54. Pro překlenutí axiologické mezery v přechodných ustanoveních novely hovoří (vedle již popsané ústavněprávní hodnoty ochrany spotřebitele) také argument, který prezentují stěžovatelé ve svých stížnostech, a to argument souladnosti hmotného a procesního práva. Tento argument rovněž podporuje závěr, že úmyslem zákonodárce nebylo na základě novely snížit ochranu poskytovanou spotřebitelům v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelé konkrétně namítají, že je absurdní situace, ve které existuje určitá hmotněprávní úprava (přípustnost rozhodčích smluv se spotřebitelem do 30. 11. 2016), avšak je zrušena procesněprávní úprava, která této hmotněprávní úpravě odpovídala (možnost namítat určité vady rozhodčího nálezu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu). Lze přisvědčit námitce, podle které se taková konstrukce přechodných ustanovení nejeví ani racionální, ani neodpovídá zjevné tendenci zákonodárce zvyšovat ochranu práv spotřebitelů. Podle jazykového výkladu přechodných ustanovení (ke kterému se přiklonily obecné soudy) zákonodárce stanovil, že platnost smluv uzavřených před účinností novely a rozhodčí řízení na základě těchto rozhodčích smluv zahájená se budou posuzovat podle právní úpravy účinné v době uzavření rozhodčí smlouvy. Zároveň však novelizoval úpravu soudního přezkumu rozhodčích nálezů očištěnou od záruk, které se právě k možnosti uzavírat rozhodčí smlouvy se spotřebitelem vázaly. Tento konstrukt přechodných ustanovení (a z něj vyplývající právní úprava) je zjevně proti-plánový, jelikož neodpovídá racionální úvaze zákonodárce a, jak již bylo zmíněno, neodpovídá hlavnímu účelu novely, tj. posílení práv spotřebitele.
55. Ústavní soud proto shrnuje, že obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčích nálezů aplikovaly nesprávné znění zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Na základě ustanovení čl. IX bodu 2 části sedmé zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba pod pojem "rozhodčí řízení" analogicky zahrnout také řízení o zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 a následujících zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Pokud obecné soudy aplikují v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, který byl vydán na základě rozhodčí smlouvy uzavřené před 30. 11. 2016, zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 12. 2016, poruší tím právo spotřebitele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V. Závěr
56. Ústavní soud se meritorně nezabýval dalším okruhem námitek stěžovatelů, neboť napadená rozhodnutí zrušil z procesních důvodů, pro aplikaci nesprávného znění zákona o rozhodčím řízení. Nyní bude na obecných soudech, aby ve věci znovu rozhodly v souladu s právními závěry vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). V souladu s těmito závěry se soudy budou zabývat právě i námitkami stěžovatelů týkajícími se povahy rozhodování rozhodců v konkrétní věci.
57. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnosti stěžovatelů důvodnými a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jim vyhověl a rozhodnutí krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Autor: US