// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 05.04.2024
ÚS: Odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení
Při posuzování vzniku práva na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nelze zaměňovat hledisko významu určitého typu řízení, který je pro každého účastníka stejný a slouží k objektivnímu vyhodnocení (ne)přiměřené délky řízení daného typu, s hodnocením významu (konkrétního nepřiměřeně dlouhého) řízení pro konkrétního účastníka za účelem určení, v jaké míře (či zda vůbec) mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla nemajetková újma.
Dovodí-li soud, že posuzované řízení nebylo z hlediska významu pro stěžovatele nepřiměřeně (ve smyslu nepřijatelně) dlouhé, a z téhož důvodu nezpůsobilo stěžovateli (žádnou) újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, nepřípustně ztotožní posouzení hlediska významu řízení při hodnocení jak nepřiměřené délky řízení (odpovědnostní titul/příčina), tak při vzniku újmy tím způsobené (následek).
V přestupkovém řízení má institut zániku odpovědnosti za přestupek (a zastavení řízení z tohoto důvodu) satisfakční funkci a lze ji považovat za svého druhu zákonem předvídanou formu upuštění od potrestání a reparaci nepřiměřené délky řízení přímo v samotném řízení.
Okolnost, že účastník nepřiměřeně dlouhého přestupkového řízení má zajištěné uhrazení uložené pokuty třetí osobou, nevyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy, byť takovou újmu významně snižuje.
Není-li vznik nemajetkové újmy (byť minimální) v řízení vyvrácen a účastníku nepřiměřeně dlouhého řízení se nedostane ani zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, dojde tím k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ve výjimečných případech z ústavního hlediska obstojí závěr, že účastník řízení, který se po státu v odškodňovacím řízení domáhá zadostiučinění v penězích za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a kterému se dostane jen konstatování porušení práva, nemá právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě může mít dokonce povinnost nahradit náklady řízení druhé straně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2699/23, ze dne 28. 2. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí a konstatování, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv. Konkrétně tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 122/2021 se podává, že se stěžovatel v řízení před obvodním soudem domáhal po vedlejší účastnici peněžitého zadostiučinění ve výši 150 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem správních orgánů spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o přestupku vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 823973/2017-ODA-TAXI, a následně Ministerstvem dopravy, Odborem veřejné dopravy pod sp. zn. 131/2020-190-TAXI (dále jen "posuzované řízení"). Celková délka posuzovaného řízení činila tři roky, jeden měsíc a 26 dnů (od 30. 8. 2017 do 26. 10. 2020). Obvodní soud napadeným rozsudkem konstatoval, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud považoval konstatování porušení práva jako dostatečné a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Újmu totiž hodnotil jako nepatrnou.. Stěžovatel sám nepřispěl k průtahům v řízení, avšak ani se po celou dobu odvolacího řízení nezajímal o jeho průběh, z jakého důvodu nedošlo k rozhodnutí ve věci, v žádném stadiu se řízení osobně nezúčastnil, tento jeho nezájem o průběh řízení rovněž podle obvodního soudu svědčí o sníženém významu řízení pro stěžovatele. Rovněž skutečnost, že pokutu neplatil přímo stěžovatel, ale jeho zástupce, svědčí podle obvodního soudu o tom, že význam posuzovaného řízení byl pro stěžovatele nepatrný. S ohledem na nepatrnou újmu a rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti (stěžovatel se přestupku dopustil a byl mu za jeho spáchání uložen trest v souladu se zákonnými předpisy) obvodní soud požadavek na zadostiučinění v penězích neshledal důvodný.
3. Rozsudek obvodního soudu napadli odvoláními stěžovatel (zamítavý výrok II) i vedlejší účastnice (vyhovující výrok I a výrok III o náhradě nákladů řízení). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I ve věci samé změnil tak, že se porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě nekonstatuje, v zamítavém výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Městský soud dospěl k závěru, že posuzované řízení mělo pro stěžovatele nepatrný význam a délka řízení tak nebyla skutečně nepřijatelná (ve smyslu intenzity, jakou musí mít zásah do práva poškozeného na projednání věci v přiměřené době) a působící stěžovateli újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou již nelze v právním státě tolerovat. Jakkoliv řízení trvalo tři roky a dva měsíce, z toho tři roky v odvolací správní fázi bez jakékoliv jiné činnosti než vydání rozhodnutí, a šlo o "quasitrestní" věc, v níž bylo za uvedenou dobu rozhodnuto na dvou stupních v meritu věci, stěžovateli nehrozila jiná než peněžitá sankce, jejíž maximální výše byla stěžovateli známa hned na úvod řízení. Její úhrada byla v rámci již několika let fungujícího mechanismu provedena stěžovatelovým obchodním partnerem, jehož obchodní model (stěžovatelem sdílený) byl vlastním důvodem zahájení a vedení řízení. Stěžovatel v průběhu řízení nemohl být v jakýchkoliv pochybnostech o tom, jak řízení dopadne, když v obdobných více než 150 případech jeho kolegů provozujících přepravu v platformě Uber a rozhodnutých již před ním došlo k zaplacení pokuty obchodním partnerem (provozovatelem platformy Uber). Za uvedených okolností podle městského soudu k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, neboť prvek absence nejistoty (nepatrného významu) významně převažuje nad skutečností, že řízení jistě bylo zatíženo průtahem. Nadto městský soud dospěl k závěru, že pro nepatrný význam řízení, daný zejména absencí prvku nejistoty, došlo k vyvrácení domněnky vzniku újmy.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí podle § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obstojí (jako jeden z důvodů zamítnutí žaloby) již závěr městského soudu o absenci vzniku újmy stěžovateli. Nejvyšší soud oponoval dovolací námitce stěžovatele, že byl nucen prokazovat negativní skutečnosti, a naopak zdůraznil, že stěžovateli byla ku prospěchu silná a vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, již měl však městský soud na základě výsledků provedeného dokazování (a z něj vyplývajících do značné míry specifických zjištěných okolností) za vyvrácenou. Dovolací námitku, že stěžovatel neměl přislíbenu úhradu (správním orgánem posléze uložené) pokuty třetí osobou, kterou také zpochybňoval vyvrácení domněnky vzniku újmy, měl Nejvyšší soud za námitku ryze skutkového charakteru, jíž stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů městským soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu, které má za rozporné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (zejména senátu 30 Cdo), Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), týkající se odškodňování v obdobných věcech. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v obdobných věcech (ve kterých nadto byla uložena pokuta v nižší částce) jiné senáty městského soudu přiznávají zadostiučinění v penězích nebo alespoň konstatují porušení práva. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedůvodně bagatelizují význam věci pro stěžovatele a k řešení odškodnění řidičů platformy Uber přistupují s despektem založeným na popření individualizace případu. Stěžovateli přitom v posuzovaném řízení hrozila pokuta ve výši 120 000 Kč, povinnost hradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč a nutnost nést náklady právního zastoupení. Stěžovatel poukazuje na judikaturu ESLP, podle níž má být nepřiměřená délka trestního řízení i u závažné trestné činnosti kompenzována finančně, a na judikaturu Ústavního soudu zpochybňující přístup, který některým pachatelům trestných činů odsouzeným v řízení stiženém průtahy a priori odpírá právo na finanční satisfakci. Stěžovatel dále uvádí, že obvodní soud i městský soud založily svůj závěr o významu věci pro stěžovatele na nezákonných důkazech, neboť použily v jiném soudním řízení vyžádané informace o finančních prostředcích na účtu advokáta, který je právním zástupcem stěžovatele. Uvedeným postupem soudy v rozporu s § 124 o. s. ř. nerespektovaly povinnost mlčenlivosti advokáta a narušily tak privilegovaný vztah mezi klientem a advokátem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Navrhuje-li stěžovatel zrušení i výroku I rozsudku obvodního soudu, který byl rozsudkem městského soudu změněn, jednak zde není oprávněnou osobou, neboť napadený výrok byl ve prospěch stěžovatele (ač byl poskytnut namísto požadovaných peněz) a navíc byl rozsudkem městského soudu změněn, takže Ústavní soud ani není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, to se týká i nákladového výroku III, který byl "odklizen" nákladovým výrokem II rozsudku městského soudu, který postupem podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu znovu rozhodoval i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, městskému soudu, obvodnímu soudu a vedlejší účastnici řízení.
9. Nejvyšší soud uvádí, že je v současné době prostřednictvím stejného právního zástupce (advokáta) uplatňována řada obdobných nároků řidičů "společnosti Uber" za nepřiměřenou délku správních řízení, což ovšem neznamená, že daná řízení sdílejí stejný procesní osud. Výsledek dovolacího řízení je důsledkem zhodnocení individuálních okolností, přičemž v dovolání obsažená argumentace nebyla způsobilá zpochybnit konkrétní právní závěry, na jejichž řešení záviselo rozhodnutí městského soudu. Dospěl-li v posuzované věci městský soud k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti (ukazující na nepatrný význam řízení pro stěžovatele) vedou k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky vzniku újmy v důsledku délky trvání správního řízení, mohl uvedený závěr dovolací soud posoudit toliko prizmatem v dovolání uplatněné námitky, podle níž došlo k porušení procesní otázky prokazování tzv. negativních tvrzení. Nejvyšší soud v odstavci 9 odůvodnění svého usnesení podrobně vysvětlil důvody, pro které bylo třeba mít tuto námitku za lichou. Došlo-li k vyvrácení domněnky o vzniku újmy, a stěžovatel k existenci jemu vzniklé újmy (nad rámec této domněnky) netvrdil ničeho, nemohlo řízení dospět k jinému výsledku než k zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud ve svém vyjádření nad rámec výše uvedeného konstatoval, že v dalších obdobných řízeních soudy pravidelně s ohledem na konkrétní skutková zjištění (např. ohledně podoby a rozsahu právní podpory od "společnosti Uber") hodnotí význam řízení pro účastníky za nízký, velmi nízký, či nepatrný. Postavení řidičů "společnosti Uber" se tak ve správních řízeních zjevně výrazně odlišovalo od standardního postavení účastníků správního (přestupkového) řízení. Při zhodnocení uvedené skutečnosti nelze nalézacím soudům upírat možnost volného uvážení, neboť zobecnění podmínek k odstupňování míry významu (resp. nevýznamnosti) řízení pro účastníka není dobře možné. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť napadenými rozhodnutími (a zejména pak usnesením Nejvyššího soudu) nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že jej považuje nadále za ústavně konformní. Námitkám stěžovatele o "paralelním" rozhodování senátu 28 Cdo inkompatibilního s rozhodováním specializovaného senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu oponoval odkazem na rozsudek městského soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 18 Co 191/2022-166, který se týkal obdobné věci, v níž bylo dovolání jiného řidiče platformy Uber zastoupeného týmž právním zástupcem jako stěžovatele odmítnuto usnesením ze dne 10. 8. 2023 sp. zn. 30 Cdo 411/2023. K námitce nezákonnosti dokazování přípisem UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia odkázal městský soud na bod 28 svého rozsudku. Odlišný názor městského soudu vyslovený k této otázce v rozsudku ze dne 1. 3. 2023 č. j. 19 Co 385/2022-207 nemohl být městskému soudu v posuzované věci v době vydání napadeného rozsudku znám.
11. Obvodní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil názor, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Vedlejší účastnice nesouhlasí s názorem stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak senátu 30 Cdo specializovaného na rozhodování sporů ve věcech náhrad škod. Řádně a logicky odůvodněný závěr městského soudu, že délka posuzovaného řízení vzhledem k zanedbatelnému významu řízení pro stěžovatele je ještě přiměřenou, nelze podle vedlejší účastnice hodnotit jako extrémní, vymykající se smyslu právní úpravy. Není ani v rozporu s judikaturou ESLP, který v mnoha případech shledal délku řízení, byť bylo zatíženo nemalými průtahy, za přiměřenou. Vedlejší účastnice uvádí, že rozhodnutí správního orgánu ukládající stěžovateli pokutu ve výši 120 000 Kč bylo stěžovateli doručeno necelé dva měsíce po zahájení správního řízení. Již v té době tedy stěžovatel věděl, že mu byla uložena pokuta ve výši při hranici 1/3 zákonné sazby a vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius věděl, že mu v řízení již nemůže být uložena pokuta vyšší. Výše uložené pokuty byla nadto správním orgánem pečlivě odůvodněna a byla sankcí přiměřenou. Délka řízení byla stěžovateli paradoxně ku prospěchu, neboť v jejím důsledku došlo k zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek podle § 35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, z důvodu uplynutí promlčecí doby, a s ohledem na to mu byla snížena pokuta o 60 000 Kč na konečných 60 000 Kč. Vedlejší účastnice má za to, že s ohledem na specifické okolnosti věci nejde o obvyklý případ náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, neboť stěžovatel v kompenzačním řízení neměl snahu přesvědčit soud, že byl v důsledku nesprávného úředního postupu skutečně poškozen. Ústavní stížnost by tedy měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost nebo zamítnuta pro její nedůvodnost.
13. Vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel vyjádření Nejvyššího soudu označuje za formalistický projev soudu, který nemá zájem se zabývat ústavněprávním rozměrem svého rozhodování. Stěžovatel poukazuje na nesystémovost rozvrhu práce Nejvyššího soudu a vyčlenění marginálního nápadu specializovaných věcí týkajících se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v rozsahu deseti věcí měsíčně na senát 28 Cdo, který tuto část své práce bere jako okrajovou. Vyjádření městského soudu je podle stěžovatele poplatné úrovni rozhodování senátu 13 Co. V replice k vyjádření obvodního soudu stěžovatel setrvává na tom, že obvodní soud ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, že základem odškodnění je nejistota výsledku řízení a že výsledek spočívající v úspěchu nebo neúspěchu v řízení není pro odškodnění podstatný. Obvodní soud taktéž nerespektuje presumpci zásahu a finanční formy odškodnění, individuálnost věci (nikoliv aplikace "kolektivní viny řidičů Uber") a povinnost advokátní mlčenlivosti, resp. povinnost odmítnout provedení nezákonných důkazů.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí
14. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Toto ustanovení přitom nechrání toliko právo na náhradu majetkové újmy (škody v užším smyslu), ale podle ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž právo na náhradu nemajetkové újmy [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), bod 13; ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16 (N 140/82 SbNU 243), body 18 a 20; ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237), body 14 a 16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Zákon č. 82/1998 Sb. upravuje podle čl. 36 odst. 4 Listiny pouze podmínky a podrobnosti základního práva na náhradu újmy zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto základní právo totiž nepatří mezi ta, jichž je možno se ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích (prováděcích) zákonů.
15. Je úkolem obecných soudů posoudit, zda v konkrétním případě došlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. obdobně nálezy ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373), bod 25; ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581), bod 22; ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 216/09 (N 58/64 SbNU 705)]. Zároveň však obecné soudy při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Aplikací zákona č. 82/1998 Sb. nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle zákona č. 82/1998 Sb. je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), bod 15; ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3553/15 (N 30/84 SbNU 363), bod 35; ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 2330/16 (N 131/86 SbNU 235); ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18 (N 36/93 SbNU 21), bod 23; ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18 (N 139/95 SbNU 182), bod 46].
16. V případech náhrady nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny je proto třeba právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny vykládat ve světle tohoto ustanovení. Za nesprávný úřední postup je tak třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. V takovém řízení je totiž ve hře právo zásadního významu, jemuž je rovněž poskytována zvláštní, a to ústavní ochrana. Lze tak předpokládat, že nepřiměřená délka řízení vede k nemajetkové újmě účastníka, spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení [srov. obdobně například nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), bod 34], k jejíž kompenzaci má sloužit přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [srov. obdobně například nálezy ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 1242/18 (N 171/91 SbNU 145), bod 28; ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18 (N 139/95 SbNU 182), bod 47]. Z těchto důvodů pokládá Ústavní soud uplatnění uvedené domněnky "za plně odpovídající smyslu ústavních záruk spravedlivého procesu" a zajišťující "účinnou ochranu základního práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě" (bez zbytečných průtahů) [srov. obdobně nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), bod 34; v tomto nálezu byla navíc domněnka dovozena Ústavním soudem autonomně a v bodě 35 bylo toliko poukázáno na kompatibilitu závěrů s judikaturou ESLP k čl. 6 odst. 1 Úmluvy].
17. Rozhodování o přiznání zadostiučinění podle § 31a ve spojení s § 13 zákona č. 82/1998 Sb. sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu mimo jiné v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odpovědnostní titul). Druhý krok zahrnuje posouzení dalších dvou předpokladů, tedy zda v důsledku (tj. v příčinné souvislosti) nesprávného úředního postupu vznikla osobě nemajetková újma. Jsou-li splněny uvedené tři předpoklady (nesprávný úřední postup, příčinná souvislost, vznik nemajetkové újmy), musí být za třetí rozhodnuto o způsobu, obsahu a rozsahu zadostiučinění, včetně výše kompenzace v případě, že se přiměřeným způsobem zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy [viz nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), body 33 a 34; a také usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2804/16, body 6 až 8; či ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 958/14].
18. Ústavní soud ve své judikatuře uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
19. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, nelze-li příslušné závěry soudů označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy, pak by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
V. b)
Uplatnění obecných východisek na konkrétní věc
20. Ústavní soud úvodem konstatuje, že v rozhodnutí obvodního soudu neshledal žádné ústavněprávní deficity. Postup a závěry obvodního soudu se nijak neodchylují od rozhodnutí, která Ústavní soud v obdobných věcech (týkajících se řidičů pod platformou Uber) doposud posuzoval (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1636/23, ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 56/23 a ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3050/23). Z ústavněprávního pohledu tak obstojí i rozhodnutí městského soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu.
21. K tomu nelze v konkrétních okolnostech přehlížet, jak zmiňuje i vedlejší účastnice, ani to, že zde vlivem času došlo k zániku odpovědnosti stěžovatele za jeden z přestupků, pro který byl stěžovatel stíhán a u kterého nebylo pochyb, že se ho dopustil. Jistě obecně nelze říci, že zánik odpovědnosti je sám o sobě již přiměřeným zadostiučiněním. Platí však dokonce i u trestního stíhání, že jeho zastavení z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které nastalo v průběhu trestního stíhání, může představovat jinou formu zadostiučinění za újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 843/2017). Proto i v přestupkovém řízení a zejména tam, kde k zániku odpovědnosti (pro nižší společenský význam) dochází v nejkratší (roční) promlčecí době, institut zániku odpovědnosti a zastavení řízení z tohoto důvodu má satisfakční funkci. Zánik odpovědnosti jako důvod pro zastavení přestupkového řízení lze považovat za svého druhu zákonem předvídanou formu upuštění od potrestání a reparaci nepřiměřené délky řízení přímo v samotném řízení. Odčinění nemajetkové újmy přímo v trestním řízení nástroji trestního práva je pak dokonce privilegovanou formou satisfakce, kompenzační prostředek nápravy (snížení trestu, zastavení trestního stíhání) tak má být uplatněn nejprve v probíhajícím trestním řízení. Teprve poté, nebyla-li by újma poškozeného odškodněna vůbec nebo dostatečně, lze uvažovat o odškodnění cestou žaloby na náhradu škody (újmy) (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2310/2012). Takové kompenzační prostředky výslovně uznává i ESLP, který u zmírnění trestu jen požaduje, aby bylo měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66); z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srov. rozhodnutí senátu ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku). U zastavení řízení pro zánik odpovědnosti z povahy věci tomuto požadavku formálně vyhovět nelze, neboť trest není zmírněn, není ukládán vůbec. To ale nic nemění na tom, že i v tomto případě je splněn účel uvedené judikatury ESLP.
22. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za ústavně souladné závěry obvodního soudu, jak je obvodní soud podrobně rozvedl v bodě 24 rozsudku. Posuzované řízení hodnotil jako nepřiměřeně dlouhé, při hodnocení přiměřenosti délky řízení vyšel z běžného významu řízení daného typu pro účastníka řízení. Přihlížel k tomu, že stěžovatel byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku a byl mu uložen trest, i ke skutečnosti, že pokutu neplatil přímo stěžovatel, dále k tomu, že přestupkové řízení nemůže mít pro pachatele takový význam, jako řízení trestní, a při úvaze o vzniku a rozsahu újmy dospěl k závěru, že pro stěžovatele mělo (konkrétní) posuzované řízení nepatrný význam. Dovodil vznik újmy v nepatrné výši (rozsahu) a uzavřel, že ji dostatečně a přiměřeně odčiní zadostiučinění konstatováním porušení práva.
23. Městský soud, aniž by zjistil cokoli dalšího podstatného, však nepřijatelně posunul hodnocení významu řízení z úrovně pouze nepatrného na nulový/absentující a uzavřel, že byla vyvrácena domněnka vzniku (byť minimální) újmy. Závěry městského soudu zde extrémně vybočují z rozhodovací praxe obecných soudů v obdobných věcech, a to aniž by pro to byly (zjištěny) výjimečné, od ostatních obdobných věcí odlišující okolnosti. Závěr o tom, že byla vyvrácena silná domněnka vzniku újmy (byť minimální, kterou stačí odčinit konstatováním porušení práva), nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Závěr o tom, že řízení (vlastně) nepřiměřeně dlouhé nebylo, neboť jeho délka pro stěžovatele nebyla nepřijatelná, vychází z nesprávných premis.
24. Městský soud při posuzování podmínek § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. postupoval svévolně a nezohlednil ústavněprávní požadavky, které pro dané rozhodování Ústavní soud vymezil ve shora uvedených rozhodnutích. Městský soud postavil svůj závěr, že v dané věci nebylo porušeno právo stěžovatele na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, na úvaze, že pro stěžovatele délka řízení nebyla skutečně nepřijatelná (a tedy nepřiměřeně dlouhá) z důvodu absence prvku nejistoty ohledně výsledku správního řízení. Městský soud se přitom ztotožnil s obvodním soudem v tom, že tříletá prodleva před rozhodnutím odvolacího správního orgánu je průtahem, shodně s obvodním soudem neshledal příčinu v jednání stěžovatele (zejména zda se domáhal či nedomáhal nápravy a zda řízení zatížil nějakou závadnou procesní nečinností nezahrnutelnou pod procesní složitost věci), a údajný obvodním soudem shledaný nezájem stěžovatele o řízení vyhodnotil tak, že doba tří let se nejeví natolik dlouhá, aby bylo možné přesvědčivě usoudit, že stěžovatel řízení zcela pustil ze zřetele. Městský soud přesto odmítl závěr obvodního soudu o nepřiměřené délce řízení a dospěl k závěru, že (ani) nedošlo k porušení práva stěžovatele na rozhodnutí v nepřiměřené lhůtě, neboť prvek absence nejistoty (nepatrného významu) významně převážil nad skutečností, že řízení bylo zatíženo průtahem.
25. Má-li nesprávný úřední postup spočívat v nepřiměřené délce řízení, posouzení její existence bude vždy výsledkem vyhodnocení konkrétních skutkových okolností [srovnej nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551)]. K závěru, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, tedy nepostačuje pouhé zjištění průtahu. Je-li však (tak jako v posuzované věci) průtah tři roky, a celé řízení trvá celkem tři roky a necelé dva měsíce (přičemž vlivem délky řízení částečně dojde k zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek), a to aniž by se na délce řízení negativně podílel stěžovatel, lze si opravdu stěží představit jiné hodnocení délky řízení než jako nepřiměřené [k tomu srov. např. věc Matwiejczuk proti Polsku, kde bylo konstatováno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v řízení, které trvalo necelé tři roky a dva měsíce s obdobím nečinnosti v délce 18 měsíců (rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2003, č. 37641/97)].
26. Dovodil-li městský soud, že posuzované řízení nebylo z hlediska významu pro stěžovatele nepřiměřeně (ve smyslu nepřijatelně) dlouhé, a z téhož důvodu nezpůsobilo stěžovateli (žádnou) újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, nepřípustně ztotožnil posouzení kritéria významu řízení jak při hodnocení nepřiměřené délky řízení (odpovědnostní titul/příčinu), tak při vzniku újmy tím způsobené (následek). Neobstojí přitom odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, podle kterého se z kritéria významu řízení jako celku vychází jak při posuzování přiměřenosti délky řízení, tak při určování formy, potažmo výše zadostiučinění. Nejvyšší soud vycházel ve svých závěrech ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"), v němž se uvádí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z textu Stanoviska však vyplývá, že má na mysli význam řízení pro poškozeného z hlediska toho, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Výslovně se uvádí, že jde o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení [např. typicky trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.)]. K těmto typovým aspektům může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, avšak pouze tehdy, tvrdí-li něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení, byly postaveny najisto. V takovém případě musí poškozený toto své tvrzení prokázat, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění [viz čl. IV ad d) Stanoviska].
27. Právě na takových (subjektivních) okolnostech, zejména na skutečnosti, že stěžovatel nemohl být v nejistotě o tom, jak řízení dopadne, založil městský soud závěr, že k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě ještě nedošlo. Takový postup ve světle výše uvedených východisek vybočuje z mezí ústavnosti.
28. To platí i pro závěr městského soudu, že pro nepatrný význam řízení, daný zejména absencí prvku nejistoty, došlo k vyvrácení domněnky vzniku újmy. Městský soud odkazoval v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, jeho závěry však aplikoval nikoli ústavně souladným způsobem. Nejvyšší soud tehdy sice připustil možnost vyvrácení domněnky vzniku újmy, avšak v souvislosti s postupem účastníka řízení, který po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, a proto lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat (takový závěr městský soud v nyní posuzované věci v bodě 33 napadeného rozsudku vyvrátil, když se neztotožnil s úvahou obvodního soudu o nezájmu stěžovatele o řízení). Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku naopak zdůraznil, že význam řízení pro poškozeného je pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kritériem nejdůležitějším, a s odkazem na závěry Stanoviska uvedl, že "náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka."
29. V posuzované věci takové (Nejvyšším soudem uváděné) skutečnosti vedoucí k vyvrácení domněnky vzniku újmy nebyly dány, neboť řízení (i podle závěrů městského soudu) netrvalo tak dlouho, aby bylo možno uvažovat o kvalifikovaném nezájmu stěžovatele o řízení. Z odůvodnění rozsudku městského soudu je zřejmé, že městský soud jen proto, že stěžovatel je řidičem taxislužby využívající platformu Uber, která prostřednictvím účtu advokáta zastupujícího stěžovatele ve správním řízení hradí pokuty uložené mu ve správním řízení, za vyvrácenou domněnku, že stěžovateli byla nepřiměřenou délkou řízení způsobena nemajetková újma. Takový závěr však nemůže obstát, neboť nepřihlíží k stěžovatelem před obvodním soudem tvrzeným individuálním okolnostem, tedy že stěžovateli vznikla nepřiměřenou délkou řízení újma v jeho osobní sféře. Stěžovatel tvrdil, že trpěla jeho psychika, protože mu hrozila vysoká pokuta a další konsekvence spojené s jeho odsouzením za přestupek, spočívající jednak v záznamu v rejstříku přestupků (mající vliv v případě spáchání dalších přestupků), jednak možné následky ohledně jeho dalšího podnikání, kdy mu hrozilo zrušení nebo pozastavení koncese živnostenským úřadem. Městský soud měl domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu, za vyvrácenou, aniž by se však s uvedenými stěžovatelem tvrzenými skutečnostmi vypořádal (ohledně námitky stěžovatele týkající se omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy městský soud pouze odkázal na závěry svého rozsudku ze dne 31. 8. 2022 č. j. 18 Co 191/2022-166). Městský soud při uvažování o vzniku nemajetkové újmy v rozsudku akcentuje, že existuje mechanismus, v jehož rámci platforma Uber prostřednictvím advokáta řidičů za řidiče platí pokuty, které jsou jim uloženy ve správním řízení. Tato skutečnost však sama nutně nevylučuje vznik nemajetkové újmy nepřiměřenou délkou řízení (stejně jako by ji nutně nevylučovalo pojištění bez spoluúčasti) a domněnku vzniku újmy tedy nevyvrací.
30. Ústavní soud v této souvislosti připomíná závěry nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), ve kterém uvedl, že ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Obdobně v nálezu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403) Ústavní soud vytkl městskému soudu, že přehlédl konstantní výklad otázky prokazování vzniku nemajetkové újmy tak, jak jej ve své rozhodovací činnosti podává ESLP. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. To, jak městský soud v napadeném rozsudku odůvodnil závěr o vyvrácení vzniku nemajetkové újmy, z ústavněprávního východiska neobstojí.
31. Ohledně námitky stěžovatele, týkající se nezákonného dokazování obvodního soudu, jímž mělo být zasaženo do zákonné povinnosti mlčenlivosti advokáta, se Ústavní soud ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že stěžovatel tuto námitku neuvedl ve svém dovolání, proto se jí nemohl Nejvyšší soud zabývat, a s ohledem na zásadu subsidiarity se jí nemůže zabývat ani Ústavní soud. Ústavní stížnost totiž představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
32. Ústavní soud uzavírá, že rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě nekonstatuje, porušil základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
33. Ústavní soud však v posuzované věci s ohledem na princip zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů současně dospěl k závěru, že dostatečnou nápravou v dané věci je již to, že Ústavní soud konstatuje porušení práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny ve výroku tohoto nálezu. Současně z odůvodnění nálezu vyplývá závěr Ústavního soudu o nepřiměřené délce posuzovaného (odškodňovaného) přestupkové řízení, tak i to, že jím došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době. Konstatuje-li v odůvodnění nálezu takové porušení práva již Ústavní soud (neboť jinak by nemohl dospět k závěru o porušení čl. 36 odst. 3 Listiny uvedenému ve výroku I nálezu), je nadbytečné rozsudek městského soudu rušit čistě jen proto, aby totéž konstatoval i městský soud (potvrzením příslušné části výroku obvodního soudu). Ústavní soud proto návrh na zrušení té části rozsudku městského soudu, kterou bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny, zamítl [obdobně k tomu srov. nálezy ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. IV. ÚS 628/03 (N 128/34 SbNU 301) a ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1527/19 (N 123/94 SbNU 427)].
34. Ústavní soud dodává, že důvodem pro byť částečné zrušení napadených rozhodnutí není ani potřeba znovu rozhodnout o nákladech řízení. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., které vede k témuž výsledku jako § 142 odst. 1 tohoto zákona, lze totiž aplikovat ve prospěch žalované strany i ve věcech, kde výše plnění záleží na úvaze soudu či na znaleckém posudku, a to tehdy, pokud je úspěch žalobce nepatrný, tedy extrémně/mimořádně malý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, nález ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1504/23, bod 28). Platí-li, že tam, kde žalující strana uspěje s požadavkem na zadostiučinění v penězích jen v nepatrné míře (jednotkách procent), lze aplikovat ve prospěch žalovaného § 142 odst. 3 o. s. ř., je - v konkrétních podmínkách - přípustné postupovat shodným způsobem tím spíše tam, kde žalobce s požadavkem na zadostiučinění v penězích neuspěje vůbec, ale dostane se mu (výslovně ani nepožadovaného) konstatování. Ústavní soud si je vědom toho, že u sporů podle zákona č. 82/1998 Sb. se takto obvykle nepostupuje, avšak posuzovaná věc se svými specifickými okolnostmi vymyká. Jde o vysoký počet do značné míry formulářových podání v mnoha obdobných věcech zastupovaných týmž právním zástupcem a pod zjevnou záštitou provozovatele platformy Uber, které se plošně týkají nepřiměřené délky přestupkového řízení vedeného proti řidičům vykonávajícím činnost pod platformou Uber. Byl-li v posuzované věci shledán jako důvodný požadavek na zadostiučinění jen formou konstatování porušení práva, je z ústavněprávního hlediska vzhledem ke všem okolnostem možné hodnotit nepřiznání zadostiučinění v peněžité formě jako naprosto převažující úspěch vedlejší účastnice (a jen nepatrný úspěch stěžovatele). Současně nelze připustit, aby motivem velkého množství žalob na přiznání zadostiučinění v penězích mohlo být (při nepatrné újmě odškodňované jen konstatováním porušení práva) přiznání náhrady nákladů řízení. Navíc, i pokud by měl být § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikován ve prospěch stěžovatele, nelze přehlížet, že úkony poskytované právní služby jsou poskytovány na úrovni, která je zvoleným stylem a rétorikou písemných podání na samé hranici slučitelnosti s profesní etikou advokáta a zneužití práva, což představuje důvod, pro který by bylo možno účastníkovi řízení odepřít náhradu nákladů řízení.
35. V rozsahu ústavní stížnosti, o kterém není rozhodnuto výroky I a III tohoto nálezu, Ústavní soud ústavní stížnost výrokem II zamítl, neboť zbylým rozsahem napadených rozhodnutí stěžovatelova ústavně zaručená práva porušena nebyla a není tak důvod ke konstatování porušení práv. Návrh na zrušení napadených rozhodnutí pak z výše předestřených důvodů (nad rámec odmítnutí) zamítl zcela.
36. Ústavní stížnost proti výrokům I a III rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl z důvodu popsaných výše v bodu 7 podle § 43 odst. 1 písm. a) a d) zákona o Ústavním soudu.
37. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US