// Profipravo.cz / Platební rozkaz 11.10.2022

Podání odporu před doručením platebního rozkazu účastníku řízení

Uvádí-li § 172 odst. 1 věta druhá o. s. ř. že soud v platebním rozkazu uloží žalovanému zaplatit žalobci uplatněnou pohledávku do 15 dnů od doručení platebního rozkazu nebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu odpor, je třeba toto ustanovení interpretovat tak, že odpor proti platebnímu rozkazu lze podat nejpozději patnáctý den od doručení platebního rozkazu. To ovšem nevylučuje možnost podat odpor (tedy vyjádřit nesouhlas s vydáním platebního rozkazu) ze strany žalovaného před řádným doručením platebního rozkazu. Běžně k tomu nedochází, neboť odeslání platebního rozkazu je zpravidla prvním úkonem, který soud prvního stupně v rozkazním řízení adresuje žalovanému, a tedy mu dává možnost se do tohoto řízení aktivně zapojit. Zpravidla se právě až v okamžiku doručení platebního rozkazu žalovaný dozví, že je proti němu vedeno soudní řízení a o co ve sporu jde. Začátek lhůty je tak pochopitelně vázán na okamžik doručení platebního rozkazu. Vymezí-li se však žalovaný proti platebnímu rozkazu dříve, než je mu doručen, nelze pominout tuto jeho projevenou vůli bránit se proti žalobě a zvrátit tak rozhodnutí soudu. Žalovanému nemůže být v rozporu s dispoziční zásadou odepřeno právo vyjádřit se k meritu věci a činit procesní úkony v řízení, které je proti němu vedeno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1775/2021, ze dne 29. 6. 2022

vytisknout článek

Dotčené předpisy: § 172 o. s. ř.

Kategorie: platební rozkaz; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 46 C 119/2009-334, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-338, a opravného usnesení ze dne 23. 1. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-352, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 492 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 2. 3. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

Žalobkyně se žalobou domáhala uložení povinnosti původně žalované (společnosti U S. A.M., IČO XY) zaplatit částku 492 500 Kč, o níž tvrdila, že je odměnou za vypracování zprávy o výkonu správy nemovitostí při přechodu obchodního podílu nebo obchodních podílů původně žalované formou dědictví podle předpisů Ruské federace s možností provázanosti na Českou republiku. Vztah účastnic byl podle žalobkyně založen smlouvou o poradenství ze dne 5. 10. 2004.

Soud prvního stupně zjistil, že ve věci byl vydán dne 11. 1. 2006 platební rozkaz č. j. 61 Ro 4111/2005-12. Platební rozkaz převzal dne 18. 1. 2006 za původně žalovanou M. H., označený na doručence jako správce. Po tomto doručení nebyl proti platebnímu rozkazu podán odpor. Dne 16. 11. 2016 podala původně žalovaná, zastoupená Mgr. V. S., žalobu na obnovu řízení, jejíž součástí byl i odpor proti platebnímu rozkazu č. j. 61 Ro 4111/2005-12. Věc byla vedena pod sp. zn. 3 Cm 349/2006 a byla ukončena usnesením ze dne 20. 4. 2007, kterým byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že doručení platebního rozkazu fyzické osobě H. není účinné, právní moc platebního rozkazu tedy nenastala, přičemž žalobu na obnovu řízení lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí. S ohledem na podaný odpor soud v řízení vedeném pod sp. zn. 61 Ro 4111/2005 (nyní 46 Cm 119/2009) pokračoval. Následně soud prvního stupně dne 8. 8. 2007 platební rozkaz zrušil, neboť nebyl za původně žalovanou převzat osobou k tomu oprávněnou, kterou je jednatelka T. F.; ten byl převzat dne 27. 6. 2007 V. L., označeným jako jednatelem. K odvolání proti usnesení o zrušení platebního rozkazu Vrchní soud v Praze napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že doručení platebního rozkazu v lednu 2006 nebylo účinné, což vyplývá z rozhodnutí ve věci 3 Cm 349/2006, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení. Navíc odvolací soud konstatoval, že ze spisu lze dovodit, že H., který platební rozkaz v lednu 2016 převzal, je osobou, která mohla mít na výsledku řízení protichůdný zájem. Soudu prvního stupně bylo uloženo zabývat se tím, zda V. L., který platební rozkaz převzal v červnu 2007, byl osobou oprávněnou za původní žalovanou tento úkon učinit a zda je zrušení platebního rozkazu pro nedoručitelnost namístě. V. L. doložil plnou moc, kterou byl původně žalovanou zmocněn za ni přebírat zásilky.

Dne 14. 7. 2009 byla původně žalovanou, zastoupenou Mgr. V. S., podána v pořadí druhá žaloba na obnovu řízení, jejíž součástí byl i další odpor proti platebnímu rozkazu č. j. 61 Ro 4111/2005-12. Odpor byl soudem prvního stupně odmítnut, jelikož byl podán po uplynutí lhůty k jeho podání, která uplynula dne 12. 7. 2009. Tento závěr byl potvrzen i odvolacím soudem. Druhá žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta s odůvodněním, že platební rozkaz č. j. 61 Ro 4111/2005-12 dosud nenabyl právní moci, neboť odpor podaný s první žalobou na obnovu řízení, tj. dne 16. 11. 2006, není opožděný přesto, že byl podán ještě před jeho řádným doručením původně žalované. Podání tohoto odporu mělo za následek zrušení platebního rozkazu. V důsledku shora vyslovených závěrů bylo pokračováno v řízení sp. zn. 46 Cm 119/2009. Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 5. 2013 připustil změnu účastníka na straně žalované. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že je správný závěr soudu prvního stupně, že odpor proti platebnímu rozkazu mohl být účinně podán i dříve, než byl řádně doručen, a že tedy odpor podaný žalovanou dne 16. 11. 2006 mohl být včasným odporem s účinkem zrušení platebního rozkazu, to ovšem za předpokladu, že byl podán osobami, které byly za původně žalovanou oprávněny jednat. Posouzení otázky podání odporu ze dne 16. 11. 2006 uložil odvolací soud soudu prvního stupně zkoumat v dalším řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že paní T. F. byla v době podání odporu v listopadu 2006 jednatelkou původně žalované (byla jí od 15. 3. 2006 do 3. 4. 2013) a že ve spisu 3 Cm 349/2006, v němž byl tento odpor podán, se nachází plná moc, kterou původně žalovaná prostřednictvím paní F. zmocnila Mgr. V. S. k zastupování ve sporu 3 Cm 349/2006. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že odpor podaný dne 16. 11. 2006 byl podán nejen včas, ale také k tomu oprávněnou osobou, a měl tedy za následek zrušení platebního rozkazu.

Podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že by společnost H. byla k podpisu smlouvy o poradenství zmocněna žalovanou smlouvou o správě nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že společnost H. byla oprávněna pouze k úkonům souvisejícím se správou nemovitostí původně žalované, nebyla však oprávněna uzavřít za ni smlouvu, jejímž předmětem bylo právní poradenství týkající se dědění obchodního podílu ve společnosti po úmrtí jejího společníka za cenu téměř milion korun. Podpisem smlouvy tedy tato společnost překročila své oprávnění jednat za žalovanou ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), o čemž žalobkyně, jejíž jednatelkou byla tchýně pana H., věděla či vědět mohla. Žalovaná není smlouvou o poradenství vázána a dovozuje-li žalobkyně svůj nárok z této smlouvy, není žalovaná v tomto sporu pasivně legitimována.

K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2 Cmo 102/2018, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-338, a opravného usnesení ze dne 23. 1. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-352, ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 194 450 Kč (výrok pod bodem II), ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že se nevydává (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).

Odvolací soud se v první řadě zabýval otázkou, zda byl platební rozkaz ze dne 11. 1. 2006, č. j. 61 Ro 4111/2005-12, zrušen odporem, který byl součástí žaloby na obnovu řízení ze dne 16. 11. 2006. Podle odvolacího soudu skutečnost, že v době podání odporu nebyl shora identifikovaný platební rozkaz řádně doručen, v důsledku čehož lhůta pro podání odporu proti platebnímu rozkazu nezačala běžet, nebrání tomu, aby v této době mohl být odpor proti tomuto platebnímu odporu podán. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že není možné, aby účastník učinil procesní úkon v jiném řízení, než kterého se procesní úkon týká, přičemž by tomuto úkonu zůstaly zachovány zákonem předpokládané následky (žaloba na obnovu řízení byla vedena pod sp. zn. 3 Cm 345/2006 a platební rozkaz byl vydán pod sp. zn. 61 Ro 4111/2005, řízení se však týkala týchž účastníků). Jako nedůvodnou označil odvolací soud též námitku žalobkyně, že nebylo vydáno žádné usnesení, které by zrušilo rozkazní řízení. Podle odvolacího soudu ke zrušení platebního rozkazu v případě podání včasného odporu oprávněnou osobou dochází ze zákona a není proto k tomu třeba vydávat samostatné usnesení. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda byl odpor podán k tomu oprávněnou osobou. Soud zjistil, že paní F., jako správkyně dědictví, zmocnila dne 2. 2. 2006 Mgr. S. a L., každého samostatně, ke všem ústním a písemným úkonům. Dne 1. 2. 2010 zmocnila Mgr. S. k úkonům ve věcech návrhů na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 46 Cm 53/2009 (61 Ro 4111/2005). Odvolací soud neprovedl navržený důkaz týkající se různosti podpisů zástupce žalované Mgr. S. a T. F., a to vzhledem k jeho závěrům ohledně charakteru plné moci jako průkazu existence smluvního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem, navíc jednatelka žalované i Mgr. S. existenci vztahu zastoupení potvrdili.

Odvolací soud zjistil, že smlouva o poradenství ze dne 5. 10. 2004 byla za objednatele podepsána jednatelem společnosti H. M. H. a za poradce T. S., jednatelkou společnosti I. T. Oprávnění tuto smlouvu uzavřít dovozuje společnost H. ze Smlouvy o správě nemovitostí ze dne 24. 3. 2003, ve znění dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 31. 3. 2004. Jak smlouva o správě nemovitosti, tak její dodatek jsou uzavřeny za vlastníka N. F., jednatelem společnosti, a za správce M. H. N. F. zemřel dne 26. 8. 2004, T. F. byla od 22. 1. 2006 správkyní dědictví po jejím zemřelém manželovi a od 15. 3. 2006 pak jednatelkou společnosti U S. A.M.

Z plné moci ze dne 24. 3. 2003 vystavené společností U S. A.M., jako zmocnitelem jednající jednatelem N. F. odvolací soud zjistil, že jí byla zmocněna společnost H. jednající jednatelkou O.S. k zastupování při „výkonu správy nemovitostí včetně úkonů spojených s touto správou, tj. zajištění provozu nemovitosti, včetně společných částí, sjednávání dodávek služeb a médií, včetně uzavírání dodavatelských smluv, smluvní zajišťování údržby a oprav, smluvní zajišťování nájemného a služeb, vybírání nájemného a poplatků spojených se zajištěním provozu nemovitostí, úhradou faktur za jejich plnění, podáváním žalobních návrhů a úkonů s tím spojených, včetně zastupování vlastníka před příslušnými soudy, a to vše jí ne vlastní. Zmocněnec může udělit další plnou moc pro správu výše uvedených nemovitostí jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osobě.“

Odvolací soud dále zjistil, že dne 24. 3. 2003 byla vystavena N. F. jako zmocnitelem plná moc, která zmocňuje M. H. jednat jménem společnosti U S. A.M., ve všech věcech činnosti společnosti. Vystupovat jménem společnosti, činit jménem společnosti veškeré právní úkony, zejména pak na finančních úřadech a jiných příslušných úřadech České republiky a tak plně hájit zájmy společnosti.

Ve Smlouvě o správě nemovitostí je předmět smluvního vztahu vymezen tak, že jde o úplatné obstarávání správy dále popsané nemovitosti za podmínek uvedených v této smlouvě, spojených se správou bytů, nebytových prostor a společných prostor, dále zajišťování provozu, údržby, oprav, zabezpečování služeb spojených s užíváním a nájmy bytových a nebytových prostor. Předmět smlouvy se vztahuje na objekty ve vlastnictví společnosti U S. A. M. V článku III se uvádí, že jménem správce jednají jednatel firmy O. S., M. H. nebo jiná fyzická osoba na základě písemného zmocnění. V článku VI jsou upravena „Práva a povinnosti správce“, kde se v bodě 1 uvádí, že právo správce po předchozím písemném souhlasu vlastníka (společnosti U S. A.M.) je smluvně zabezpečovat a podepisovat objednávky a smlouvy a opravy rekonstrukce nemovitostí. Dodatkem č. 1 ke Smlouvě o správě nemovitostí se smluvní strany dohodly na změně článku VI tak, že tento článek v bodě 1 zní „správce má právo ve všech oblastech spojených s plněním předmětu smlouvy, a to především smluvně zabezpečovat a podepisovat objednávky a smlouvy na opravy rekonstrukce nemovitostí, včetně smluvního zabezpečení odborného poradenství a zprostředkování služeb.“

Podle odvolacího soudu byla smlouva o poradenství uzavřena dne 31. 3. 2004 (odvolací soud uvedl, že v té době byl již N. F. mrtev, což je však v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že jmenovaný zemřel dne 26. 8. 2004; podle skutkového zjištění soudu prvního stupně však byla smlouva o poradenství uzavřena dne 5. 10. 2004) mezi společností U S. A.M., jednající společností H. zastoupenou jednatelem M. H. Jejím předmětem a účelem podle článku II je „poradenství v oblasti výkonu správy nemovitostí při přechodu obchodního podílu nebo obchodních podílů objednatele formou dědictví a povinností při výkonu správy v případě dědického řízení, způsob přechodu vlastnictví obchodního podílu dědictvím a komunikace s příslušnými oprávněnými orgány Ruské federace potenciálními dědici nebo dědici v dědickém řízení.“

Podle odvolacího soudu překročila společnost H. při uzavírání Smlouvy o poradenství se společností I. T., jménem společnosti U S. A. M., oprávnění, které jí bylo uděleno plnou mocí ze dne 24. 3. 2003, jakož i rozsah předmětu činnosti vyplývající ze samotné Smlouvy o správě nemovitostí ve znění dodatku č. 1. Odvolací soud současně připomněl, že T. F. v průběhu řízení několikrát připustila, že se s H. po smrti manžela radila o dědických otázkách v souvislosti s děděním podílů společnosti U S. A.M., ale k žádné dohodě o zpracování písemných podkladů k těmto otázkám nedošlo. Navíc paní F. v době podpisu předmětné smlouvy ani nedisponovala žádným oprávněním k jednání za společnost U S. A.M., tedy ani k převzetí hmotného výsledku poradenské činnosti za tuto společnost s právními důsledky splnění závazku ze smlouvy. Jelikož jednatel společnosti U S. A.M., N. F. byl ke dni uzavření předmětné smlouvy mrtev a T. F. neměla žádné oprávnění za tuto společnost jednat, nedošlo bez zbytečného odkladu ke schválení uzavření této smlouvy (nebylo však z týchž důvodů možné vyslovit bez zbytečného odkladu nesouhlas s překročením oprávnění), v důsledku čehož nebyla společnost U S. A.M., uzavřenou smlouvou vázána a nevznikla jí povinnost vyfakturovanou částku, jejíž zaplacení je předmětem sporu, za tento hmotný výsledek poradenské činnosti uhradit.

Odvolací soud dále doplnil svá zjištění, že při tvrzeném předání písemné podoby „elaborátu“ paní F. nebyl přítomen nikdo, kdo by mohl tuto skutečnost potvrdit. Paní F. jakékoliv předání „elaborátu“ H. popřela a samotný „elaborát“ nebyl soudu prvního stupně předložen a podle tvrzení H. jeho elektronická verze neexistuje v důsledku poškození PC, ve kterém měl být uložen. I pokud by bylo prokázáno, že H. hmotný výsledek poradenské činnosti od společnosti I. T., převzal (za předpokladu, že by vůbec existoval), nevzniklo by tím společnosti I. T., právo na zaplacení sjednané odměny.

Podle odvolacího soudu je v daném případě zastupování společnosti U S. A.M., společností H. smluvním zastoupením, které obchodní zákoník ke dni uzavření Smlouvy o poradenství neznal. Podle odvolacího soudu bylo na daný vztah třeba aplikovat ustanovení § 31 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), předně § 33 obč. zák.; obchodní zákoník neobsahoval úpravu následků překročení jednatelského oprávnění v případě smluvního zastoupení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu výroku pod bodem I.

Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky

a) (ne)poučení podle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud dospěl k jinému právním posouzení stran překročení zástupčího oprávnění při uzavírání smlouvy o poradenství ze dne 5. 10. 2004, než soud prvního stupně. Řešení této otázky je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Podle žalobkyně soud prvního stupně posoudil uzavření smlouvy o poradenství podle § 15 obch. zák. a dospěl k závěru, že společnost H. překročila zástupčí oprávnění, které pro ni vyplývalo ze smlouvy o správě nemovitostí, odvolací soud však tento postup považoval za nesprávný, přičemž věc posoudil podle § 33 obč. zák. Podle § 33 odst. 1 obč. zák. je nutné posuzovat, zda zmocnitel překročení schválil a je tak vázán právním jednáním, zda zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, sdělil svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl, a zda § 33 odst. 2 obč. zák. neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla. Podle žalobkyně měl odvolací soud žalovanou poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř., protože právní posouzení podle § 33 obč. zák. si vyžadovala doplnění dalších skutkových tvrzení.

b) zda plná moc ze dne 2. 2. 2007 opravňovala Mgr. S. jako obecného zmocněnce k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Řešení této otázky je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 466/2002, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005. Podle žalobkyně z plné moci ze dne 2. 2. 2007 vyplývá, že tato plná moc se vztahuje výhradně na zastupování v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 349/2006. Tato plná moc neobsahovala zmocnění k podávání opravných prostředků. Navíc onen odpor byl uveden v žalobě na obnovu řízení ze dne 16. 11. 2006, přičemž plná moc se vztahovala právě k tomuto řízení (sp. zn. 3 Cm 349/2006). Plná moc se nevztahovala na řízení, ve kterém byl vydán platební rozkaz (sp. zn. 61 Ro 4111/2005). Mgr. S. tudíž nedisponoval potřebným zmocněním.

c) hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně F., která pravost svého podpisu na plné moci ze dne 2. 2. 2007 nejprve popřela, ale následně tuto svou výpověď změnila v notářském zápisu, ovšem již mimo výslech před soudem. Otázka hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. byla vyřešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011.

d) zda byla žalovaná vázána smlouvou o poradenství v souvislosti s překročením oprávnění zmocněnce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3334/2014. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 33 obč. zák., když souhlas či nesouhlas s jednáním vztáhl výhradně k okamžiku uzavření smlouvy o poradenství, což podpořil argumentací o smrti pana F. a neustavení paní F. do funkce jednatele společnosti U S. A.M. Podle žalobkyně se okamžik dozvědění se o překročení oprávnění nemusí nutně vázat na okamžik samotného jednání, ale může a zpravidla i nastane až v době po provedení určitého jednání. V době, kdy se paní F. stala jednatelkou společnosti U S. A.M., se mohla dozvědět o existenci uzavření smlouvy o poradenství a tedy případném překročení oprávnění vyplývající ze smlouvy o správě nemovitosti. Po tomto okamžiku však žalovanou ani její právní předchůdkyní nebyl oznámen nesouhlas s uzavřením smlouvy o poradenství, natož bez zbytečného odkladu. Podle žalobkyně tak nenastala nevyvratitelná právní domněnka závaznosti smlouvy o poradenství.

Podle žalobkyně dále napadené rozhodnutí závisí na řešení několika otázek, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Jedná se o otázky, zda

1) odpor proti platebnímu rozkazu může způsobit zamýšlené právní účinky v podobě zrušení platebního rozkazu i tehdy, je-li odpor součástí procesního podání učiněného v jiném řízení odlišném od rozkazního. Podle žalobkyně není možné připustit, aby procesní úkony účastníků řízení byly činěny libovolně v jakémkoliv podání s tím, že pokud se procesní úkon objektivně dostane do dispozice soudu, tak je na soudu, aby si procesní úkony účastníků řízení přiřadil do jednotlivých spisů. Shora formulovaná procesní otázka by měla být podle žalované vyřešena tak, že účastník řízení, popřípadě jeho zástupce, může učinit pouze takové procesní úkony, které je podle zákona oprávněn vykonat v tom kterém konkrétním řízení, přičemž nemůže koncentrovat více procesních podání týkajících se více řízení do jednoho podání zasílaného jednomu soudu.

2) odpor proti platebnímu rozkazu podaný dříve, než je platební rozkaz doručen účastníku řízení, způsobí zrušení takového platebního rozkazu a kdy se tak stane, resp. s účinky, k jakému dni se tak stane.

3) může soud při hodnocení důkazu výpovědi svědka akceptovat doplnění výpovědi svědka prohlášením svědka u notáře, čemuž však nebyli přítomni účastníci řízení ani soudce, a to vše za situace, kdy svědek svojí výpověď zásadně změní. Dovolatelka poukázala na skutečnost, že paní F. během svého výslechu u soudu naprosto spontánně uvedla, že podpis na plné moci ze dne 2. 2. 2007 není jejím pravým podpisem, neví, jestli Mgr. S. zastupoval společnost U S. A.M., již v roce 2006, nebo že plné moci vždy udělovala před notářem. Tato výpověď byla v podstatě popřena výpovědí paní F. zachycené v notářském zápisu ze dne 16. 3. 2016. Podle žalobkyně nelze doplňovat výpověď učiněnou před soudem notářským zápisem, navíc když soud nemá možnost tuto „dodatečnou výpověď“ jakkoli řídit a především, když žalobkyně neměla možnost se jednání u notáře účastnit.

Závěrem žalobkyně namítla, že si odvolací soud pro aplikaci § 33 obč. zák. neopatřil důkazy, ze kterých by řádně konstruoval skutkový stav. V této souvislosti odkázala na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je třeba je odmítnout jako nepřípustné, protože neřeší žádnou již dříve Nejvyšším soudem nevyřešenou otázku a „jeho účelovost z něj jen čiší“. Žalovaná zdůraznila, jaké skutečnosti v řízení nebyly prokázány, a uvedla, že celý spor pak primárně vznikl jen na základě chyby v doručování ze strany soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Otázka dovolatelky shora formulovaná pod bodem b), zda plná moc ze dne 2. 2. 2007 opravňovala Mgr. S. jako obecného zmocněnce k podání odporu proti platebnímu rozkazu, není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Podle žalobkyně se plná moc ze dne 2. 2. 2007 vztahuje výhradně na zastupování v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 Cm 349/2006, přičemž právě z této skutečnosti dovozuje nesprávné právní posouzení ze strany soudů o tom, že Mgr. S. disponoval potřebným zmocněním.

Odvolací soud však svůj závěr nezaložil na plné moci ze dne 2. 2. 2007, ale na plné moci ze dne 2. 2. 2006, kterou podle skutkového zjištění odvolacího soudu paní F. jako správkyně dědictví zmocnila Mgr. S. ke všem ústním a písemným úkonům.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda odpor proti platebnímu rozkazu může způsobit zamýšlené právní účinky v podobě zrušení platebního rozkazu i tehdy, je-li odpor součástí procesního podání učiněného v jiném řízení odlišném od rozkazního. Odpor podaný proti platebnímu rozkazu č. j. 61 Ro 4111/2005-12 nebyl podán jako součást podání učiněného v jiném řízení. Ze spisu se podává, že žalobkyně podala žalobu na obnovu řízení i odpor obojí ke sp. zn. 61 Ro 4111/2005, tedy ke spisové značce, pod níž bylo vedeno řízení, v němž byl vydán předmětný platební rozkaz. Pokud následně soud prvního stupně těmto podáním přiřadil novou spisovou značku, resp. o zamítnutí žaloby na obnovu řízení rozhodl již ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cm 349/2006, neznamená to, že byl odpor proti platebnímu rozkazu podán v jiném řízení (odlišném od rozkazního), jak předesílá dovolatelka.

Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka ad c) týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně F.

Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Vázanost Nejvyššího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Přípustnost dovolání nepřivodí ani otázka ad 3) týkající se toho, zda soud může při hodnocení důkazu výpovědi svědka akceptovat doplnění výpovědi tohoto svědka u notáře, čemuž však nebyli přítomni účastníci řízení ani soudce, a to vše za situace, kdy svědek svojí výpověď zásadně změní. Jedná se opět o „skutkovou“ otázku, při níž dovolatelka nesouhlasí s tím, k jakým důkazům soudy přihlédly, případně jakou váhu přiznaly tomu kterému důkazu. Jak bylo uvedeno výše, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda odpor proti platebnímu rozkazu podaný dříve, než je platební rozkaz doručen účastníku řízení, způsobí zrušení takového platebního rozkazu a kdy se tak stane, resp. s účinky, k jakému dni se tak stane. Jedná se o otázku, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena.

Podle odvolacího soudu skutečnost, že v době podání odporu nebyl platební rozkaz řádně doručen, v důsledku čehož lhůta pro podání odporu proti platebnímu rozkazu nezačala běžet, nebrání tomu, aby v této době mohl být odpor proti tomuto platebnímu odporu podán. Na základě této úvahy dospěl odvolací soud k závěru, že platební rozkaz ze dne 11. 1. 2006, č. j. 61 Ro 4111/2005-12, doručený žalované dne 17. 6. 2007, byl zrušen odporem podaným dne 16. 11. 2006.

Podle § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) se nepoužije. Podle odstavce 2 platební rozkaz nelze vydat, a) není-li znám pobyt žalovaného; b) má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny; c) je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Podle odstavce 3 nevydá-li soud platební rozkaz, nařídí jednání.

Podle § 173 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz je třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Podle odstavce 2 nelze-li platební rozkaz doručit i jen jednomu ze žalovaných, soud jej usnesením zruší v plném rozsahu.

Podle § 174 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku.

Cílem rozkazního řízení je umožnit rychlé vyřízení nesporných nároků. Tam, kde se nárok ukáže být na základě odpovídající defenzivní procesní aktivity žalovaného (podaného odporu) sporný nebo alespoň zpochybněným ze strany žalovaného, se rozkazní řízení transformuje v nalézací řízení s klasickým průběhem (LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-988-5, komentář k § 172, dostupný v ASPI).

Stejný autor k § 174 o. s. ř. připomíná, že „Ústavní soud dovodil, že veřejná moc je povinna respektovat autonomní projevy osobnosti účastníka právních vztahů, a to včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno (nález sp. zn. I. ÚS 546/03). Orgán státní moci se porušení povinnosti respektovat autonomní projevy osobnosti dopustí i v případě, že formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle účastníků právních vztahů důsledky, které tito předmětným projevem zamýšleli vyvolat. Promítnutí autonomie vůle do civilního řízení se uskutečňuje realizací dispoziční zásady. Soud tedy nemůže dispoziční úkony účastníků posuzovat na bázi libovůle.“ Dále uvedený komentář k § 174 o. s. ř. předkládá názor, že jedním z případů možného nerespektování „projevené vůle žalobce, zda rozhodnout platebním rozkazem či nikoli, spočívá v postupu, kdy soud rozhodne v rámci rozkazního řízení navzdory faktu, že žalovaný výslovně uvede, že nechce, aby soud rozhodl platebním rozkazem. Domníváme se, že takový postup soudu není správný, neboť by se jednalo stejně jako výše o nerespektování dispoziční zásady a projevu autonomie vůle žalobce“.

Ustanovení § 172 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze vykládat (v neprospěch žalovaného) tak, že dozví-li se žalovaný, že proti němu byla podána žaloba a soud ve věci vydal platební rozkaz, nemůže se žalovaný bránit, resp. své stanovisko k věci adresovat soudu dříve, než mu bude platební rozkaz (řádně) doručen. Obranou v tomto případě je podání odporu. Jak vyplývá z odborné literatury, „nejedná se o opravný prostředek, neboť jeho cílem není přezkum napadeného rozhodnutí s tím, že toto má být v případě zjištění vady změněno nebo zrušeno. Odpor je procesním prostředkem žalovaného, vůči němuž bylo rozhodnuto platebním rozkazem, jímž tento využívá svého práva zpochybnit uplatněný nárok a otevírá si cestu k možnosti tvrdit skutkové okolnosti a označit důkazy při projednání nároku v běžném nalézacím řízení“ (LAVICKÝ, Petr. Civilní proces. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-988-5, komentář k § 172, dostupný v ASPI).

Uvádí-li § 172 odst. 1 věta druhá o. s. ř. že soud v platebním rozkazu uloží žalovanému zaplatit žalobci uplatněnou pohledávku do 15 dnů od doručení platebního rozkazu nebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu odpor, je třeba toto ustanovení interpretovat tak, že odpor proti platebnímu rozkazu lze podat nejpozději patnáctý den od doručení platebního rozkazu. To ovšem nevylučuje možnost podat odpor (tedy vyjádřit nesouhlas s vydáním platebního rozkazu) ze strany žalovaného před řádným doručením platebního rozkazu. Běžně k tomu nedochází, neboť odeslání platebního rozkazu je zpravidla prvním úkonem, který soud prvního stupně v rozkazním řízení adresuje žalovanému, a tedy mu dává možnost se do tohoto řízení aktivně zapojit. Zpravidla se právě až v okamžiku doručení platebního rozkazu žalovaný dozví, že je proti němu vedeno soudní řízení a o co ve sporu jde. Začátek lhůty je tak pochopitelně vázán na okamžik doručení platebního rozkazu. Vymezí-li se však žalovaný proti platebnímu rozkazu dříve, než je mu doručen, nelze pominout tuto jeho projevenou vůli bránit se proti žalobě a zvrátit tak rozhodnutí soudu. Žalovanému nemůže být v rozporu s dispoziční zásadou odepřeno právo vyjádřit se k meritu věci a činit procesní úkony v řízení, které je proti němu vedeno. Došel-li tedy soudu odpor proti platebnímu rozkazu dříve, než uplynula lhůta k jeho podání, bylo na místě, aby soud vydaný platební rozkaz zrušil a dále postupoval jako ve standardním řízení. Nemůže jít k tíži žalované, že jí nebyl platební rozkaz řádně doručen, ani to že soud prvního stupně doručení platebního rozkazu prvně nesprávně vyhodnotil jako doručení řádné.

S přihlédnutím ke shora citovaným závěrům Ústavního soudu má tak Nejvyšší soud za to, že odvolací soud předloženou otázku posoudil správně, když dovodil, že odpor podaný žalovanou dne 16. 11. 2006 zrušil platební rozkaz ze dne 11. 1. 2006, č. j. 61 Ro 4111/2005-12, řádně doručený dne 27. 6. 2007.

Žalobkyně dále v souvislosti se shora vysloveným závěrem namítala, že další problém tkví v tom, k jakému dni byl platební rozkaz zrušen. Ke zrušení platebního rozkazu dojde k okamžiku podání odporu. Skutečnost, že v době podání odporu nebyl platební rozkaz řádně doručen, tedy nenabyl účinnosti, nepředstavuje překážku pro „odklizení“ platebního rozkazu a nastolení možnosti řádně projednat věc před soudem ve standardním řízení. Podáním odporu se platební rozkaz ze zákona ruší a soud je povinen nařídit ve věci jednání (srov. § 174 odst. 2 o. s. ř.).

Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda byla žalovaná vázána smlouvou o poradenství v souvislosti s překročením oprávnění zmocněnce za ni jednat. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval § 33 obč. zák., když souhlas či nesouhlas s jednáním vztáhl výhradně k okamžiku uzavření smlouvy o poradenství, což podpořil argumentací o smrti pana F. a neustavení paní F. do funkce jednatele společnosti U S. A.M. Podle žalobkyně se okamžik dozvědění se o překročení oprávnění nemusí nutně vázat na okamžik samotného jednání, ale může a zpravidla i nastane až v době po provedení určitého jednání. Rovněž pro řešení této otázky je dovolání přípustné, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

V rozsudku ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3334/2014, Nejvyšší soud připomněl, že „pokud zmocněnec překročí své oprávnění plynoucí z plné moci, je zmocnitel vázán právními účinky tohoto překročení jen tehdy, jestliže překročení dodatečně schválil (tzv. ratihabice). Toto dodatečné schválení pak znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže však zmocnitel neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválil. Jinými slovy řečeno, zmocnitel je vázán jednáním zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z plné moci, nejen tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci výslovně schválil, ale i tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce neoznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění z plné moci dozvěděl. Jestliže by však nedošlo k prokázání dodatečného schválení právního úkonu učiněného mandatářem, který plnou moc udělenou mandantkou (žalovanou) překročil, odpovídal by za škodu způsobenou žalobci ve smyslu § 268 obch. zák. mandatář a nikoliv mandantka – v daném případě žalovaná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003 a též ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008).“

Z § 33 obč. zák. jakož i ze shora uvedených judikaturních závěrů je zřejmé, že pro nastoupení nevyvratitelné právní domněnky o schválení jednání, jímž došlo k překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci, je určující, zda zmocnitel toto jednání schválil nebo vůči němu vyslovil nesouhlas bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení zmocnění dozvěděl (subjektivní hledisko), nikoli poté, co k předmětnému jednání došlo (objektivní hledisko).

Odvolací soud svůj závěr o tom, že v posuzovaném případě nebyla společnost U S., A.M., vázána smlouvou o poradenské činnosti, neboť došlo podle § 33 obč. zák. k překročení jednatelského oprávnění ze strany společnosti H. při zastupování společnosti U S., A.M., odůvodnil tím, že N. F. (původní jednatel zmocnitele) byl ke dni uzavřené předmětné smlouvy mrtev a T. F. (nová jednatelka) neměla žádné oprávnění za tuto společnost jednat, nedošlo bez zbytečného odkladu ke schválení uzavření této smlouvy (nebylo možné z týchž důvodů bez zbytečného odkladu vyslovit nesouhlas s překročením oprávnění). Jinými slovy odvolací soud posuzoval, zda k okamžiku uzavření smlouvy o poradenské činnosti došlo ke schválení uzavření této smlouvy nebo zda bylo možné v tento okamžik „bez zbytečného odkladu“ vyslovit nesouhlas s překročením oprávnění jednat za společnost U S., A.M.. Tento postup je však nesprávný. Pro aplikaci předmětného ustanovení je rozhodující, zda společnost U S., A.M., bez zbytečného odkladu souhlasila s jednáním společnosti H., nebo vyslovila s jejím jednáním nesouhlas poté, co se o něm dozvěděla, tedy kdy se o něm dozvěděla osoba oprávněná jednat za zmocnitele. Je přitom nerozhodné, že v okamžiku překročení jednatelského oprávnění ze strany zmocněnce, neměl zmocnitel ustanoveného jednatele či jinou osobu oprávněnou za zmocnitele jednat. Tyto skutečnosti však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezjišťoval, ani se jimi nezabýval, neboť vycházel z nesprávného předpokladu, že lhůta bez zbytečného odkladu podle § 33 obč. zák. běží od okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn, a nikoliv od okamžiku, kdy se o tomto překročení zmocnitel dozvěděl.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska tohoto dovolacího důvodu nesprávný.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení pod body II a IV podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Vzhledem k této skutečnosti se dovolací soud veden zásadou hospodárnosti řízení nezabýval námitkou žalobkyně o nedostatečném poučení ze strany odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. v souvislosti s jeho následným právním posouzením věci podle § 33 obč. zák.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Autor: -mha-