// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 18.04.2014
ÚS: Postup při vydání rozsudku pro uznání
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup nalézacího i odvolacího soudu, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, lze označit za nespravedlivý a přehnaně formalistický. Jmenované soudy dospěly k úsudku, že stěžovatel se v projednávaném případě kvalifikovaně nevyjádřil a ve věci rozhodly rozsudkem pro uznání, ačkoliv stěžovatel v soudem uložené lhůtě ve svém písemném podání výslovně uvedl kromě rozsáhle námitky věcné i místní nepříslušnosti soudu prvního stupně: „Aniž by tím žalovaná jakkoli zpochybňovala, že na námitce nedostatku pravomoci soudu České republiky trvá, žalovaná soudu sděluje, že neuznává žalovanou pohledávku co do důvodu i výše, a to ani částečně. Z titulu dodávky čerpadla označené žalobou je žalovaná nikoli dlužníkem, ale věřitelem, neboť ji za uskutečněnou dodávku nebylo řádně a včas zaplaceno. … Tímto podáním zdejšímu soudu, se žalovaná nevzdává svého práva řádně se vyjádřit k žalobnímu návrhu zákonnému soudci.“
Obecné soudy v dané věci sice důvodně dospěly k závěru, že povinnost uložená stěžovateli podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nebyla z jeho strany náležitě splněna, avšak z obsahu jeho podání nebylo v daném případě možné dovodit právní fikci uznání, zejména když šlo o zahraniční subjekt, který v dané fázi řízení ještě jednal bez právního zastoupení. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2503/13, ze dne 1. 4. 2014
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek pro uznání ve sporu o zaplacení 3 287 248,80 Kč s příslušenstvím.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že obecné soudy jako orgány veřejné moci upřely jeho právo na ochranu a porušily jeho ústavně zaručená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel napadl skutková zjištění a právní závěry nalézacího a odvolacího soudu a tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (vyjádření žalovaného stěžovatele k žalobě). Stěžovatel tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť včas podal soudu dostatečné vyjádření, ze kterého vyplynulo, že budou-li tyto skutečnosti prokázány, bude mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Uvedl, že se bránil tvrzením žalobce o jeho oprávněné pohledávce vůči stěžovateli, a namítal i procesní pochybení v nedostatku pravomoci soudu, doručování, neplatnost postoupení pohledávky, neplatnost plné moci k zastupování žalobce atd. Stěžovatel tvrdil, že v jeho věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť se jednalo o obchodní závazkový vztah. Základ nároku vyplývá ze smlouvy původně uzavřené mezi podnikateli (na vytápění rodinného domku původního objednatele) a žalobce byl aktivně legitimován na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Závěr odvolacího soudu, že se nejedná o smlouvu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, považuje za nesprávný. Dovolací soud v soudním řízení nezjednal nápravu a dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
4. Odmítnutí výhrad stěžovatele v soudním řízení stěžovatel považuje za libovůli soudu při rozhodování a má za následek, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu (II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010), jež řeší změnu v subjektu závazku, nemůže dojít k jeho změně oproti původnímu charakteru závazku a ke změně věcné příslušnosti soudu. Nabyvatel pohledávky vždy nastupuje do právního postavení jeho předchůdce.
5. Dále stěžovatel argumentoval porušením práva na spravedlivý proces nálezem sp. zn. I. ÚS 534/03 a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Dle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
7. Předseda senátu 12 C Obvodního soudu pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že má za to, že k porušení ústavního práva stěžovatele nedošlo. Z odůvodnění rozsudku jsou seznatelné úvahy, kterými se soud prvního stupně zabýval, přičemž se zabýval jak pravomocí soudů České republiky tak i vlastním vyjádřením stěžovatele k žalobě, kdy dospěl k závěru o nesplnění kvalifikované výzvy, a to z důvodu obecné "obrany". Soud v bližším odkázal na rozsudek soudu prvního stupně i na rozhodnutí soudů vyšších instancí, kdy podrobnější vyjádření k ústavní stížnosti by bylo jen opakováním argumentace všech tří napadených rozhodnutí.
8. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze, předsedkyní senátu 19 Co, v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí a uvedl, že odvolací soud se věcí stěžovatele řádně zabýval. S námitkami stěžovatele ohledně věcné příslušnosti i splněním podmínek pro vydání rozsudku pro uznání se odvolací soud řádně vypořádal, proto odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by vznesl návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by z hlediska dovolacího soudu bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces. Při posuzování přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, není oprávněn přihlížet ke skutkovým okolnostem věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Taktéž nemůže být rozšiřován či měněn skutkový základ věci (§ 243a odst. 2 o. s. ř.). S námitkou stěžovatele směřující proti aplikaci ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. se dovolací soud vypořádal, proto dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí.
10. Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků řízení na vědomí. Stěžovatel na tato vyjádření ve stanovené lhůtě nereagoval.
11. Vedlejší účastník řízení - žalobce v řízení před obecnými soudy (Ing. Ladislav Krulich), využil svoji možnost a vyjádřil se k ústavní stížnosti. Dle jeho názoru nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz "přepjatého formalizmu" ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Stěžovatel se v řízení při prvním úkonu řádně nehájil, proto nelze v postupu soudu shledat porušení práv stěžovatele. Vedlejší účastník dále tvrdil, že ústavní stížnost byla podána opožděně, neboť dovolací soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné. Dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
12. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení a obsah vyžádaného spisu, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., bez jeho konání.
III.
Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 275/2008. Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné podrobně rekapitulovat průběh soudního řízení.
14. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.
15. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí - rozsudku pro uznání Obvodního soud pro Prahu 2, kterým zavázal žalovaného stěžovatele zaplatit žalobci (Ing. Ladislavu Krulichovi) částku 3 287 248,80 Kč s příslušenstvím. Dále stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení ve výši 254 834 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 124 380 Kč. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř., žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost podaná do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, jehož přípustnost je závislá na uvážení dovolacího soudu, považovaná za včasnou i ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím.
16. Stěžovatel tvrdil, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v ústavním pořádku, a to právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v první řadě napadal skutková zjištění odvolacího soudu, neboť se jednalo o obchodněprávní závazkový vztah a ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Předmětem původní smlouvy o dílo bylo zhotovení vytápění rodinného domku právního předchůdce žalobce (původního objednatele Ing. Havlíka). Soud prvního stupně se vůbec nezabýval věcnou nepříslušností soudu a odvolací soud otázku aktivní legitimace posoudil nesprávně (postoupením pohledávky se může změnit původně založený právní vztah). Stěžovatel považuje odmítnutí jeho výhrad odvolacím soudem za projev soudní libovůle a v důsledku toho došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a zákonného soudce.
17. Soud prvního stupně vyzval stěžovatele dle ustanovení § 114b o. s. ř., aby se písemně vyjádřil, zda v žalobě uvedený nárok uznává, a pokud neuznává, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Také aby připojil listinné důkazy, na nichž jeho obrana spočívá, a navrhl jejich provedení k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel na výzvu soudu včas reagoval a vyjádření soudu zaslal.
18. Pokud soud prvního stupně posoudil vyjádření stěžovatele jako "nesouhlas s žalobou" a nepovažoval je za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům dle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., tedy vydání rozsudku, nemá tento závěr soudu oporu v předložených důkazech. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť podal soudu dostatečné vyjádření a uvedl, že se bránil tvrzením o jeho oprávněné pohledávce vůči žalobci, protože on je věřitelem. Postup soudu má za následek nezákonné přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovaného.
IV.
Vlastní posouzení
19. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřením účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen, a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nález sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), aj., dostupné na http://nalus.usoud.cz].
21. Předmětem ústavněprávního posouzení v dané věci je otázka, zda soud prvního stupně a odvolací soud při rozhodování o soudním sporu mezi účastníky neaplikovaly ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. svévolným způsobem, v jehož důsledku došlo k porušení práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
22. K naplnění jednoho z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavku "spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů ... k úctě k právům jiných osob" obsaženého v § 1 o. s. ř., je z hlediska imperativu ústavněprávních limitů spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny zcela nezbytné, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů nejen odpovídal formálnímu textu zákona, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k procesním normám odpovídalo kardinálním kritériím "stanoveného postupu" [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)].
23. Relevantní právní ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. zní takto: vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).
24. Dle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
25. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup nalézacího i odvolacího soudu, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, lze označit za nespravedlivý a přehnaně formalistický. Jmenované soudy dospěly k úsudku, že stěžovatel se v projednávaném případě kvalifikovaně nevyjádřil a ve věci rozhodly rozsudkem pro uznání, ačkoliv stěžovatel v soudem uložené lhůtě ve svém písemném podání ze dne 20. 8. 2009 (č. l. 52 - 53) výslovně uvedl kromě rozsáhle námitky věcné i místní nepříslušnosti soudu prvního stupně: "Aniž by tím žalovaná jakkoli zpochybňovala, že na námitce nedostatku pravomoci soudu České republiky trvá, žalovaná soudu sděluje, že neuznává žalovanou pohledávku co do důvodu i výše, a to ani částečně. Z titulu dodávky čerpadla označené žalobou je žalovaná nikoli dlužníkem, ale věřitelem, neboť ji za uskutečněnou dodávku nebylo řádně a včas zaplaceno. ... Tímto podáním zdejšímu soudu, se žalovaná nevzdává svého práva řádně se vyjádřit k žalobnímu návrhu zákonnému soudci."
26. Obecné soudy v dané věci sice důvodně dospěly k závěru, že povinnost uložená stěžovateli podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nebyla z jeho strany náležitě splněna, avšak z obsahu jeho podání nebylo v daném případě možné dovodit právní fikci uznání, zejména když šlo o zahraniční subjekt, který v dané fázi řízení ještě jednal bez právního zastoupení. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
27. Odvolací soud v napadeném rozsudku (str. 5) dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém vyjádření uvedl pouze námitky procesního charakteru (nepříslušnost soudu) a zcela nekonkrétní obecná tvrzení o tom, že dle původní smlouvy o dílo nebyl dlužníkem ale věřitelem. Fikce uznání nároku dle ustanovení § 114b odst. 5 nenastává pouze v případě, že se žalovaný nevyjádří vůbec, ale i v případě, že se vyjádří, avšak nikoliv kvalifikovaně, jak je požadováno v odst. 1 citovaného ustanovení. Dle jeho názoru podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, soud je proto musel vydat dle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podpořena důkazy; z pohledu ústavněprávního lze shledat tento závěr za nespravedlivý.
28. Dle platné právní úpravy a komentáře k občanskému soudnímu řádu "Fikce nároku nemůže nastat, jestliže ve svém písemném vyjádření neuvede rovněž, jaké důkazy navrhuje k prokázání svých tvrzení, popřípadě jestliže k vyjádření nepřipojí listinné důkazy, jichž se dovolává. Zákon v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat další údaje. (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád. I. díl. I., 7. vydání, nakladatelství C.H.Beck Praha 2006: ISBN: 80-7179-378-7, 527 s.).
29. Ústavní soud musel přisvědčit stěžovateli v námitce týkající se otázky vydání rozsudku pro uznání, aniž by byly splněny zákonné předpoklady ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s prvky obecných principů soudního uvážení i nerespektování judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 544/05 ze dne 17. 10. 2006 (N 189/43 SbNU 159), nález sp. zn. I. ÚS 3158/11 ze dne 28. 3. 2012 (N 63/64 SbNU 731), nález sp. zn. II. ÚS 230/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 38/36 SbNU 419].
30. Ústavní soud konstatoval, že soud prvního stupně i odvolací soud v předmětném odůvodnění rozhodnutí braly zřetel výlučně na obsah vyjádření k věci, přičemž se již nezabývaly stěžejní odvolací námitkou explicite směřující k nepoužití ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.. Rozhodnutí soudů vykazují prvky nerespektování obecných principů soudního uvážení. Ze spisu je totiž patrné, že stěžovatel podal vyjádření dne 24. 8. 2009 (č. l. 52), které označil jako "Námitka nedostatku pravomoci soudu České republiky, Výhrada neuznání - odmítnutí nároku žalobce v plném rozsahu". Takovou skutečnost samu o sobě nelze považovat za uznání žaloby. Je pravda, že stěžovatel nesouhlas se žalobou neprezentoval v rozsahu požadovaném ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. a vznášel především námitky procesního charakteru, nicméně z obsahu jeho vyjádření adresovaného soudu nebylo možné a spravedlivé dovozovat souhlas či uznání závazku, jak v dané věci dovodily obecné soudy. Takový postup, který v projednávaném případě uplatnily, se Ústavnímu soudu jeví jako příliš formalistický.
31. K námitkám vedlejšího účastníka Ústavní soud uvádí, že dovolací soud dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl. Dovolací soud s ohledem na zjištěný obsah vyjádření konstatoval, že odvolací soud při výkladu ustanovení § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. vycházel z judikatury dovolacího soudu a neodchýlil se od ní. Postup dovolacího soudu není překážkou pro meritorní projednání ústavní stížnosti Ústavním soudem, neboť podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost podána ve lhůtě, pokud důvody nepřípustnosti dovolání závisely na uvážení dovolacího soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 78/12 ze dne 13. 2. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 2339/11 ze dne 27. 6. 2013, nález sp. zn. III. ÚS 3199/12 ze dne 19. 11. 2013).
32. Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoli "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem podústavního práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektování kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody (např. sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003, N 136/31 SbNU 205; aj.).
33. Uvedené závěry se uplatní i v projednávané věci, a Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
34. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími, jakož i postupem, jenž předcházel jejich vydání, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aniž by se zabýval nadbytečnými námitkami stěžovatele. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto vyhověl jeho ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí, bez toho, že by jakkoli předjímal výsledek řízení před obecnými soudy, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US