// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání 13.02.2009
K rozsudku pro uznání dle § 114b OSŘ při doručení neúplné žaloby
Byla-li žalované doručena pouze část žaloby (chyběla specifikace žalobního požadavku uvedená na č. l. 15-20 spisu), nemohla se k výzvě podle § 114b o. s. ř. relevantně vyjádřit. Podmínky pro vydání rozsudku v takovém případě pro uznání nebyly splněny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1230/2008, ze dne 22. 10. 2008
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně MUDr. L. V., zastoupené advokátkou, proti žalované MUDr. PhDr. V. L., zastoupené advokátem, o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16 C 150/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 9. 2007, č. j. 12 Co 1058/2006-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení o dovolání částku 24.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Olomouci uložil rozsudkem pro uznání podle § 153a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalované povinnost zaplatit žalobkyni 600.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 6. 6. 2004 do 27. 4. 2005, s 8,75 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 a dále ve výši určené podle § 1 nař. vl. č. 163/2005 Sb. do zaplacení a náhradu nákladů řízení v částce 24.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně tak, že se nevydává. Během řízení u odvolacího soudu nebylo prokázáno, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání z hlediska toho, zda byla žalovaná řádně poučena o sankci podle § 114b o. s. ř. v případě, že se nevyjádří k žalobě. Podle provedeného dokazování nebyla výzva dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. žalované vůbec doručena. Tento závěr soud opřel o výpověď svědka Ing. V. L., manžela žalované, a dále pak o skutečnost, že žalované byla namísto výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručena výzva dle § 43 odst. 2 o. s. ř. k odstranění vad žaloby, která měla být zjevně doručena žalobkyni a nikoliv žalované. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že vzhledem k ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř., které odkazuje na ustanovení § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., není možné vydat rozsudek pro uznání v případech, kdy nelze uzavřít a schválit smír. Okresní soud však podle názoru odvolacího soudu pochybil též tím, že se nezabýval otázkou, zda žaloba není v rozporu s hmotným právem. Žaloba podle odvolacího soudu (zejména co do příslušenství) nesplňuje materiální předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání, navíc nebyl žalobní požadavek bezdůvodného obohacení ani co do výše dostatečně specifikován a žalobkyně neuvedla skutečnosti, které by umožnily jeho jednoznačnou individualizaci. Dále pak krajský soud konstatoval, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí v dané věci rozsudkem pro uznání z hlediska toho, že žalované nebyla doručena žaloba v celém rozsahu tak, aby se k ní mohla náležitě vyjádřit ve smyslu § 114b o. s. ř. (doručena byla pouze část žaloby – č.l. 1-3 a č.l. 25-26 spisu, chyběla tedy konkretizace žalobního požadavku specifikovaná žalobkyní na č.l. 15-20 spisu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolací důvod je podle jejího názoru dán, neboť soud nepochybně neprokázal, že žalované skutečně nebyla doručena výzva k vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a tedy že dle ustanovení § 153a o. s. ř. nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud se podle mínění žalobkyně dostatečně nezabýval otázkou, jak se do zásilky, určené žalované, dostala výzva k odstranění vad žaloby, a zda v soudním spise přebývá jedno vyhotovení výzvy k vyjádření žalované podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se rovněž domnívá, že nebyla prozkoumána možnost, zda předmětná zásilka neobsahovala výzvy obě. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila, přičemž se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že žalobkyně v dovolání pomíjí skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nevydává nejen z důvodu, že žalované nebyla doručena výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (kterážto skutečnost byla v řízení před odvolacím soudem prokázána), ale i z důvodů dalších, kterými se však žalobkyně v dovolání vůbec nezabývá. Považuje proto dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má tedy spočívat v nesprávném právním posouzení věci.
Má-li rozhodnutí soudu spočívat v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), soud by musel buď posoudit projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, nebo použitý právní předpis nesprávně vyložit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).
O takový případ se však v dané věci nejedná. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalované byla omylem doručena výzva k odstranění vad žaloby namísto výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. Nestalo se tak jejím zaviněním a nemůže to být ona, kdo má nést následky takového pochybení. Mimo rámec důkazních zjištění odvolací instance lze doplnit, že potenciální možnost, že v zásilce pro žalovanou byly vloženy obě výzvy, se nejeví jako pravděpodobná. Pokud by výzvu podle § 114b o. s. ř. žalovaná ignorovala a k žalobě se nevyjádřila, pak by si musela být vědoma – a to ve sporu o značnou částku –, že proti ní může být vydán rozsudek pro uznání. Že by riskovala za pomoci údajně nepravdivého tvrzení, že jí byla omylem doručena výzva k odstranění vad žaloby určená žalobkyni, se zdá být nelogické. Dovolací soud navíc zdůrazňuje, že jako soud mimořádného přezkumu právního posouzení věci (nikoli soud nalézací) je vázán skutkovým základem věci, jak jej v tomto případě zjistil odvolací soud (viz konstantní výklad k § 243a o. s. ř.).
Otázka doručení výzvy podle § 114b o. s. ř. navíc nebyla jediným důvodem, který vedl odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Pomineme-li skutečnost, že v žalobě není dostatečně specifikován petit, je zásadním problémem fakt, že žalované byla doručena pouze část žaloby (chyběla specifikace žalobního požadavku uvedená na č. l. 15-20 spisu). K výzvě podle § 114b o. s. ř. by se tedy žalovaná nemohla relevantně vyjádřit ani v případě, že by jí (jak tvrdí žalobkyně) doručena byla. I z toho vyplývá, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny.
Dovolací soud proto shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Úspěšná žalovaná má podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady byly vynaloženy v důsledku sepisu vyjádření k dovolání advokátem, tedy za jeden úkon právní služby. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. představuje výše odměny advokáta za úkon z požadovaných 600.000,- Kč s příslušenstvím částku 49.300,- Kč. Tuto částku bylo nutné krátit o polovinu na 24.650,- Kč, neboť v dovolacím řízení učinil právní zástupce žalované pouze jeden úkon (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením režijního paušálu 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) činila odměna za úkon advokáta – a tedy i náklady řízení žalované – částku 24.950,- Kč, jak uvedeno shora ve výroku II. tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Autor: -pkr-