// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 28.03.2024
Návrh na procesní nástupnictví podle § 107a OSŘ
Návrh žalobce – postupníka ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené před podáním žaloby – na vstup postupitele do řízení odůvodněný tím, že v průběhu řízení exekutor podle § 44a odst. 1 exekučního řádu vznesl námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, o kterou v řízení jde (tj. že v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, byť s účinky ex tunc), se posuzuje jako návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Pro takto navrhovanou změnu v osobě žalobce se souhlas žalovaného nevyžaduje (jeho nesouhlas nebrání vstupu nového žalobce do řízení).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1660/2023, ze dne 12. 12. 2023
Dotčené předpisy:
§ 107a o. s. ř.
§ 44a odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: procesní nástupnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení zahájeném žalobou ze dne 19. 1. 2022 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 679 000 Kč s tvrzením, že R. P. poskytl žalovanému zápůjčku a že pohledávku ze smlouvy postoupil na žalobkyni dne 4. 1. 2022. Podáním ze dne 5. 12. 2022 navrhla žalobkyně s odkazem na § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby do řízení vstoupil na její místo R. P. Návrh odůvodnila tím, že dne 1. 11. 2022 vydal soudní exekutor JUDr. L. J. exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky, kterými uložil žalovanému coby dlužníku povinného R. P. úhradu označených pohledávek a současně se soudní exekutor podle § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dovolal neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným pro porušení generálního inhibitoria. Z téhož důvodu se neplatnosti postupní smlouvy uzavřené až poté, co byla povinnému doručena vyrozumění o zahájení exekuce, dovolal také soudní exekutor Mgr. T. T. Soud prvního stupně žalobkyni vyzval ke sdělení, zda tímto návrhem má na mysli přistoupení R. P. nebo jeho záměnu na straně žalující s tím, že „Námitka relativní neplatnosti má účinky ex tunc, tedy na Vámi navržený postup dopadá spíše ustanovení § 92 o. s. ř. než § 107a o. s. ř.“ Žalobkyně následně soudu prvního stupně sdělila, že požaduje, aby z řízení vystoupila a aby na její místo nastoupil R. P., jehož souhlas se vstupem do řízení na místo žalobce též doložila. Žalovaný se záměnou účastníků nesouhlasil.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 21. 12. 2022, č. j. 7 C 20/2022-165, zamítl návrh žalobkyně na připuštění záměny účastníků, aby z řízení vystoupila žalobkyně a na její místo vstoupil R. P.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Odvolací soud se předně se zabýval tím, zda měl soud prvního stupně návrh posuzovat podle § 92 odst. 2, či podle § 107a o. s. ř., neboť při postupu podle § 107a o. s. ř. nebrání nesouhlas žalovaného vyhovění návrhu, ale žalovaný má jen právo se k návrhu vyjádřit. Za rozhodující proto považoval řešení otázky, zda dovolání se relativní neplatnosti postupní smlouvy exekutorem pro rozpor s § 44a exekučního řádu je právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde ve smyslu § 107a odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil se přitom se soudem prvního stupně v závěru, že námitku relativní neplatnosti postupní smlouvy nelze považovat za skutečnost mající za následek převod či přechod práva. S odkazem na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se relativní neplatnosti dovodil, že tzv. relativní neplatnost je spíše podmíněná platnost, závislá na neuplatnění námitky neplatnosti, poté má však i tato neplatnost shodně s tzv. absolutní neplatností zpětné účinky (ex tunc) a tyto je podle odvolacího soudu namístě respektovat i v právu procesním. Za správný proto považoval postup soudu prvního stupně, který návrh žalobkyně posoudil jako návrh na záměnu účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř a který z nesouhlasu žalovaného s tímto návrhem vyvodil závěr o jeho nedůvodnosti. Nesouhlas žalovaného s návrhem na záměnu účastníků nepovažoval za zneužití práva, neboť s ohledem na množství exekucí vedených vůči R. P. by záměnou účastníků mohla být reálně ohrožena dobytnost pohledávky žalovaného na náhradu nákladů řízení. Poukázal též na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je namístě právo žalovaného k vyjádření nesouhlasu respektovat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že usnesení soudu prvního stupně bude změněno a záměna účastníků bude připuštěna. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny:
„1) Je možné dovozovat, že nesouhlas žalovaného se záměnou účastníků na straně žalobce, je či může být zneužitím práva?
2) Je možné prolomit pravidlo o souhlasu žalovaného se záměnou účastníků na straně žalobce, jakožto podmínkou pro takovou záměnu, ustanoveními obč. zákoníku, které zapovídají ochranu práv tomu, kdo právo zneužívá?
3) Představuje odmítnutí spravedlnosti procesní situace, kdy je bráněno novému možnému žalobci (postupiteli pohledávky) po dovolání se relativní neplatnosti postoupení pohledávky vstupu do řízení v důsledku neudělení souhlasu žalovaným se záměnou účastníka na straně žalobce (přičemž stávající žalobce – postupník – nemůže v důsledku ztráty aktivní věcné legitimace v řízení pokračovat), když takovýto případný nový žalobce nemůže být úspěšný v řízení po podání žaloby nové, jelikož by již takový nárok nového žalobce byl promlčený?“
6. Žalobkyně namítala, že v době zahájení řízení byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek aktivně legitimovanou, přičemž až následně došlo k vydání exekučních příkazů, jimiž se soudní exekutor dovolal relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Podle ní tedy nešlo o situaci, v níž by bylo řízení zahájeno osobou, která není aktivně legitimována, a následně by se procesně řešila náprava takového nedostatku. Ohledně smyslu a účelu § 92 o. s. ř. odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 652/2010 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Měla za to, že není namístě, aby byla sankcionována za podání žaloby (v důsledku nesouhlasu žalovaného se záměnou účastníků), když ani jinak jednat nemohla. Zdůraznila, že tuto situaci nevyvolala, když to byl žalovaný, který se kontaktováním soudního exekutora snažil, aby žalobkyně ztratila aktivní legitimaci v řízení. Svým jednáním podle žalobkyně sledoval žalovaný nepoctivý záměr ve snaze vyhnout se placení dluhu a toto jeho jednání by nemělo požívat právní ochrany. Žalobkyně poukázala (i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) na to, že princip zákazu zneužití práva je jedním ze základních principů soukromého práva, který je třeba aplikovat i v kontextu civilního práva procesního. Připomněla též, že žalovaný neudělením souhlasu se záměnou účastníků na straně žalobce vytvořil situaci, kdy R. P. nemůže do řízení vstoupit, ani se nemůže úspěšně domoci svého práva podáním nové žaloby, když jeho nárok by již byl promlčen (což žalovaný též konstatuje). V tomto směru namítala, že bylo povinností soudů obou stupňů, aby se v rámci rozhodování vyvarovaly odepření spravedlnosti v podobě zamezení přístupu k soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), považuje za nepřípustné, aby soudy vyložily procesní úpravu způsobem, který by žalobkyni a případného budoucího žalobce „zahnal do slepé uličky procesního práva“, aniž by jim bylo v řízení umožněno vymáhat spornou pohledávku.
7. Žalovaný navrhl podané dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jej zamítnout jako nedůvodné. Ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a se závěrem, že udělením nesouhlasu nedošlo ke zneužití práva. Odepření souhlasu bylo spojeno s tím, že v případě nastoupení R. P. do řízení by nastala nemožnost dosáhnout náhrady nákladů řízení. Návrh na vydání rozhodnutí o změně žalobce tak naopak žalovaný považoval za zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou. Poukázal též na to, že již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek v době generálního inhibitoria bylo zneužito právo k tíži věřitelů povinného a že žalobkyně při jejím uzavření jednala s rizikem dovolání se relativní neplatnosti. Podle žalovaného tak nedošlo ani k odepření spravedlnosti.
III. Přípustnost dovolání
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Prostřednictvím prvních dvou otázek procesního práva žalobkyně v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, podle kterého nesouhlas žalovaného se záměnou účastníků na straně žalobce ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. nebyl zneužitím práva.
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil ve vztahu ke zjevnému zneužití práva jako důvodu pro odepření jeho právní ochrany ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, že jde o institut ztělesňující korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat zejména výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (srov. například rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud se též opakovaně vyjádřil i ke zneužití práva v poměrech práva procesního, tj. ke zneužití procesních práv ve smyslu § 2 a 6 o. s. ř. (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., ve vztahu ke zneužití procesní úpravy § 107a o. s. ř.). Dovodil, že zneužití procesních práv může mít též podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem i podobu maření řádného postupu v řízení, a že nepožívá právní ochrany. Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s § 41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží (srov. například usnesení ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2150/2021, a ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3840/2022).
11. Z uvedeného vyplývá, že první dvě otázky předestřené žalobkyní a týkající se zneužití procesních práv již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Zabýval-li se přitom odvolací soud tím, zda udělení nesouhlasu žalovaného se záměnou účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. bylo možno posoudit jako zneužití práva a dovodil-li ve zjištěných poměrech, že o zneužití práva nešlo, nikterak se při řešení těchto otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odepřel-li žalovaný souhlas z důvodu obavy o nedobytnost případné pohledávky vzhledem k probíhajícím exekucím vůči osobě, která měla do řízení nově vstoupit pak nebylo možné uzavřít, že by na výkonu práva udělit nesouhlas neměl žalovaný žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem nebo že by představoval rozpor mezi užitkem, k němuž návrh skutečně směřuje, a užitkem, pro nějž je právo neudělit souhlas poskytnuto, resp. že by takový výkon byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy veden přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu.
12. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. Poukazovala-li žalobkyně v rámci formulace třetí otázky a argumentace k ní na to, že nový žalobce již nemůže podat z důvodu promlčení úspěšně novou žalobu, pak takové závěry odvolací soud neučinil. Pro jeho rozhodnutí bylo určující posouzení, zda bylo v daném případě ohledně možnosti vyhovění návrhu na změnu na straně žalobce namístě postupovat podle § 107a o. s. ř., které nevyžaduje souhlas žalovaného, či podle § 92 odst. 2 o. s. ř., který při připuštění záměny účastníků vyžaduje souhlas žalovaného. V uvedené části tedy třetí otázka nemůže založit přípustnost dovolání, protože odvolací z takových závěrů při posouzení možnosti připuštění vstupu nového žalobce do řízení na místo žalobkyně nevycházel, a tudíž otázku třetí v této části neřešil.
14. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky třetí v její zbylé části, tj. otázky, zda neudělení souhlasu žalovaného se záměnou účastníků na straně žalobce může zabránit vstupu nového žalobce (postupitele pohledávky) do řízení na základě návrhu dosavadního žalobce (postupníka pohledávky) odůvodněného tím, že v průběhu řízení došlo ze strany exekutora k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, o kterou v řízení jde. Tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle § 92 odst. 2 a 3 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2). Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužije v případech uvedených v § 107a. odst. 1 (odstavec 3).
17. Podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
18. Podle § 586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odstavec 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odstavec 2).
19. Podle § 44a odst. 1 exekučního řádu nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.
20. Podle § 92 odst. 2 o. s. ř. je souhlas žalovaného jedním z předpokladů pro vyhovění návrhu žalobce na připuštění toho, aby dosavadní žalobce (příp. žalovaný) z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. V případě nesouhlasu žalovaného nelze uvedenou záměnu připustit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1651/2007). Toto ustanovení se však podle § 92 odst. 3 o. s. ř. nepoužije v případech uvedených v § 107a odst. 1 o. s. ř, tj. tehdy, navrhuje-li žalobce změnu v osobě účastníka z důvodu, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde. V takovém případě se pro změnu v osobě žalobce souhlas žalovaného nevyžaduje a nesouhlas žalovaného tedy nebrání vstupu nového žalobce do řízení (srov. § 107a odst. 2 o. s. ř.). Pro řešení předložené otázky tak je podstatné, zda v dané věci šlo o situaci předpokládanou v § 107a odst. 1 o. s. ř., či nikoliv.
21. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2856/2010, dovodil, že zatímco institut procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. umožňuje žalobci procesně reagovat na právní skutečnost, v důsledku které se po zahájení (v průběhu) řízení změnil nositel věcné legitimace na straně žalobce nebo žalovaného, spočívá smysl záměny účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. v tom, že žalobce smí svým procesním návrhem odstranit nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, jestliže se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení proti jiné osobě; žalobce tímto způsobem smí reparovat svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který by jinak byl řešitelný jen podáním nové (jiné) žaloby. Procesní nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. a záměna účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. mohou být provedeny jen na návrh žalobce. Pro závěr o tom, jaký procesní úkon účastník učinil, není – jak vyplývá z ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. – významné jen jeho označení; soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, aniž by bylo významné, jak ho účastník označil, že vůbec nebyl označen, a ani to, co účastník svému projevu vůle přisuzuje.
22. Návrh žalobce, z nějž je patrné, že až v průběhu řízení nastala právní skutečnost, v důsledku které se změnil nositel věcné legitimace na straně žalobce nebo žalovaného (tj. že nejde o situaci, kdy se žalobce snaží napravit svůj původní „omyl“ při podání žaloby o legitimaci účastníků), je tedy namístě posuzovat jako návrh podle § 107a o. s. ř.
23. V judikatuře Nejvyššího soudu již byl také přijat závěr, že odstoupení od smlouvy o převodu věci, k němuž došlo v průběhu řízení, je (může být) právní skutečností ve smyslu § 107a o. s. ř., jelikož dochází k obnovení předchozího vlastnictví na základě právní skutečnosti nastalé po zahájení řízení (srov. usnesení ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1000/2005, ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4451/2007, či ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 259/2023). Obdobně je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena i v závěru, že odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, výpověď, případně dohodu o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, k nimž došlo v průběhu řízení, je nepochybně nutno považovat za skutečnost, se kterou právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení, neboť v důsledku této skutečnosti pohledávka přechází zpět z postupníka na postupitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1322/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3179/2016, ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3232/2019, a ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3236/2019).
24. Pro posouzení návrhu na vstup účastníka do řízení podle § 107a odst. 1 o. s. ř. musí být splněna podmínka existence právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, a též podmínky, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinností dosavadního účastníka řízení, o které v řízení jde, a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Není však podstatné, zda podle právních předpisů samotný převod nebo přechod práva spojený s touto právní skutečností nastal s účinky ex nunc nebo zpětně s účinky ex tunc (jak tomu například bylo v případě odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Požadavek, aby i účinky převodu nebo přechodu práva spojené s právní skutečností, k níž došlo po zahájení řízení, také nastaly po zahájení řízení již v § 107a odst. 1 o. s. ř., obsažen není.
25. Na smlouvu o postoupení pohledávky, která je stižena důvodem relativní neplatnosti, se hledí jako na platnou, pokud námitku neplatnosti nevznese osoba k tomu oprávněná (srov. § 586 odst. 2 o. z.), kterou je mimo jiné exekutor podle § 44a odst. 1 exekučního řádu. Až v důsledku vznesení námitky neplatnosti postupní smlouvy exekutorem postupník (byť s účinky ex tunc) ztrácí titul k této pohledávce a pohledávka se opět stává pohledávkou postupitele, jako by k jejímu postoupení nikdy nedošlo. Bez toho, aby exekutor (důvodně) vznesl námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemůže dojít k tomu, aby pohledávka přešla zpět na postupitele, resp. aby se na ni z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pohlíželo jako na pohledávku, která postupiteli stále patří. Uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky exekutorem podle § 44 odst. 1 exekučního řádu tedy je právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného.
26. Lze tedy uzavřít, že návrh žalobce – postupníka ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené před podáním žaloby – na vstup postupitele do řízení odůvodněný tím, že v průběhu řízení exekutor podle § 44a odst. 1 exekučního řádu vznesl námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, o kterou v řízení jde (tj. že v průběhu řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, byť s účinky ex tunc), se posuzuje jako návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Pro takto navrhovanou změnu v osobě žalobce se souhlas žalovaného nevyžaduje (jeho nesouhlas nebrání vstupu nového žalobce do řízení).
27. V projednávané věci odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými závěry, pokud návrh žalobkyně odůvodněný tím, že v průběhu řízení soudní exekutor vznesl námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, na jejímž základě žalobkyně podávala žalobu proti žalovanému, posuzoval podle § 92 odst. 2 o. s. ř. a jeho zamítnutí odůvodnil nesouhlasem žalovaného s tímto návrhem.
28. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou (žádný ze soudů se vzhledem ke svému nesprávnému právnímu závěru dosud nezabýval námitkou žalovaného, že uplatnění tohoto návrhu žalobkyní je zneužitím procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou, a dovolací soud nemůže být prvním soudem, který by ji měl posuzovat), Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Autor: -mha-