// Profipravo.cz / Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávním vztahu 01.02.2012
VS: Poučení v rozhodnutí o vyvlastnění; lhůta k podání žaloby
I. Povinnost vyvlastňovacího úřadu poučit účastníky řízení v rozhodnutí o vyvlastnění podle ustanovení § 24 odst. 3, písm. d) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se mohou domáhat, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, je splněna, pokud takové poučení obsahuje alespoň rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu rozhodujícího v prvním stupni; v odvolacím řízení správnímu orgánu takovou povinnost žádný předpis neukládá (§ 29, věta první zákona č. 184/2006 Sb., § 68 odst. 5, § 91 odst. 1, § 93 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.).
II. Lhůta k podání žaloby ve věci vyvlastnění stanovená v § 28 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě je lhůtou procesní, k jejímuž zachování postačí, aby žaloba byla nejpozději posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit soudu (§ 57 odst. 3 o.s.ř.).
podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn 1Co 55/2011, ze dne 11. 8. 2011
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr Jana Zavrtálka a JUDr. Táni Šimečkové v právní věci žalobce K. N., za účasti dalších účastníků řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR, s.p.o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČ 65993390 a Dubické zemědělské a.s., se sídlem Dubicko, Družstevní 5, PSČ 789 72, IČ 2583377, o žalobě proti rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, stavebního úřadu, č.j. 2008/1947/SU-MUZB-11 ze dne 22.5.2009 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru strategického rozvoje kraje, sp. zn. KUOK/96210/2009 ze dne 12.10.2009 a nahrazení rozhodnutí správních orgánů rozhodnutím soudu, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2010, č.j. 23C 299/2009 – 17,
t a k t o :
I. Usnesení krajského soudu se p o t v r z u j e .
II. Žalobce a další účastník řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR s.p.o. n e m a j í vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobce a další účastník řízení Dubická zemědělská a.s. n e m a j í vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud svým usnesením odmítl žalobu proti rozhodnutí o vyvlastnění pozemků žalobce a nepřiznal účastníkům náhradu nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobu nebylo možno věcně projednat, neboť byla podána opožděně. Krajský soud vycházel ze závěru, že pro podání žaloby zákon stanoví lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle názoru soudu jde o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba došla soudu nejpozději poslední den této lhůty. Právní moc rozhodnutí o vyvlastnění nastala dne 23. 10. 2009, žaloba byla podána u soudu dne 23. 12. 2009, tedy opožděně. Hmotněprávní povaha a zákonný zákaz prominutí zmeškání této lhůty mají za následek, že lhůtu nelze prodloužit, byť rozhodnutí odvolacího vyvlastňovacího úřadu neobsahovalo poučení podle ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) zákona č. 184/2006 Sb. o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce včasné odvolání, jímž napadl usnesení v celém rozsahu a namítal v doplněném odvolání učiněném na výzvu soudu, že vyvlastnění je krajním zásahem do základních svobod občana a úmyslem zákonodárce bylo chránit zájmy vyvlastněného v souladu s ústavou. Žalobce tvrdil, že v tomto případě zákony důsledně dodrženy nebyly a požadoval napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu projednání.
Další účastníci se k odvolání nevyjádřili.
Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 10. cit. zákona, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. nabyla v celém rozsahu účinnosti 1.7.2009, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 30. září 2010 ve věci napadlé 23.12.2009, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění platném po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. napadené rozhodnutí i jemu přecházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen zákon o vyvlastnění) v poučení rozhodnutí vydaného podle odstavce 2 vyvlastňovací úřad uvede d) poučení o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu; zmeškání této lhůty nelze prominout.
Krajský soud vyslovil názor, že lhůta 30 dnů pro podání žaloby proti rozhodnutí o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě od právní moci proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu je lhůtou hmotněprávní a že hmotněprávní povaha a zákonný zákaz prominutí zmeškání této lhůty mají za následek, že lhůtu nelze prodloužit, byť rozhodnutí odvolacího vyvlastňovacího úřadu neobsahovalo poučení podle ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) zákona č. 184/2006 Sb. o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení.
Odvolací soud přejímá údaje ze spisového materiálu, které nejsou nijak zpochybňovány, z nich vyplývá, že žaloba byla podána na poštu dne 22.12.2009 a krajskému soudu byla doručena 23.12.2009 v 7.30hod. Z připojeného spisu vyvlastňovacího úřadu je patrno, že rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci 23.10.2009. Řádná poučení o odvolacích prostředcích, včetně poučení o možnosti podat správní žalobu, jsou obsažena v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (poučení bod d): Účastníci mohou podat u příslušného krajského soudu žalobu, kterou požadují, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení. Žaloba musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, zmeškání této lhůty nelze prominout. Podáním žaloby se odkládá právní moc a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu (§ 28 zákona o vyvlastnění).). Rozhodnutí odvolacího krajského úřadu poučení o možnosti podat správní žalobu neobsahuje.
Lhůta podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění k podání žaloby, kterou účastník řízení požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení je svou povahou totožná se lhůtou k podání správní žaloby podle § 247 odst. 1 o.s.ř. (§ 247 odst. 1 o.s.ř.: Žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout.), zákon o vyvlastnění jako lex specialis stanoví pouze jinou délku (§ 30 zákona o vyvlastnění). Část pátá upravující řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, §§ 244 - 250l o.s.ř. byla do zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu včleněna částí VI. zákona č. 151/2002 Sb. s účinností od 1.1.2003. Zprvu jednotný názor o hmotněprávní povaze lhůty v § 247 odst. 1 o.s.ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2908/2004 nebo Občanský soudní řád II, komentář, Drápal, Bureš a kolektiv, 1. vydání 2009, C.H.BECK, str. 2008 - Protože na základě žaloby podle části páté dochází k novému projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci o uplatněném nároku v řízení před soudem, bylo-li dříve ve věci pravomocně rozhodnuto správním orgánem, jde o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je třeba, aby žaloba došla (byla doručena) soudu nejpozději v poslední den běhu lhůty.), byl zpochybněn judikaturou Ústavního soudu ČR (srovnej nález II. ÚS 300/06 ze dne 26.07.2006, převzatý i do komentáře o.s.ř. v systému ASPI - Povahu dvouměsíční lhůty, v níž musí být žaloba podána, charakterizoval Ústavní soud v odůvodnění nálezu II. ÚS 300/06 jako lhůtu procesně právní. Odkázal na dřívější judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud konstatoval, že „obecným smyslem právního institutu lhůty je časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.“ Uvedl dále, že vymezení času pro uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, v daném případě pro podání žaloby proti rozhodnutí správních orgánů dle hlavy druhé, části páté o.s.ř., je spjato s realizací procesního subjektivního práva, a proto je lhůta k podání uvedené žaloby lhůtou procesně právní a nikoliv hmotněprávní. Vycházel z principu, podle něhož lhůty stanovené procesním předpisem je nutno považovat za lhůty procesní. Ústavní soud uvedl, že pokud by chtěl zákonodárce v procesním předpisu stanovit hmotněprávní lhůty, musel by tento úmysl vyjádřit výslovně. Upozornil rovněž, že vadným posouzením povahy lhůty k podání žaloby dochází k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že výkladová alternativa zvolená obecnými soudy (jež uvedenou lhůtu posoudily jako lhůtu hmotněprávní) znemožní stěžovateli výkon práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), což odporuje čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“). Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 14. 7. 2010, sp.zn. 28 Cdo 66/2008 vyslovil, že „lhůta k podání žaloby stanovená v § 247 odst. 1 o.s.ř. je lhůtou procesněprávní, k jejímuž zachování postačí, aby žaloba byla nejpozději posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit.“ V zájmu sjednocení judikatury byla Občanskoprávnímu a obchodnímu kolegiu Nejvyššího soudu ČR, jako základnímu organizačnímu celku Nejvyššího soudu pro zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování soudů v občanském soudním řízení, předložena rozhodnutí s právními větami:
Alternativa A k rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 66/2008
Lhůta k podání žaloby stanovená v § 247 odst. 1 o. s. ř. je lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu.(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2908/2004)
Alternativa B k rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2908/2004
Lhůta k podání žaloby stanovená v § 247 odst. 1 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní, k jejímuž zachování postačí, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty byla odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit.(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 66/2008)
Kolegium soudců občanskoprávního, obchodního a insolvenčního úseku Vrchního soudu v Olomouci na poradě konané dne 21.2.2011 vyslovilo v rámci vyjadřovacího procesu většinový názor, že lhůta k podání žaloby stanovená v § 247 odst. 1 o.s.ř. je lhůtou procesněprávní, k jejímuž zachování postačí, aby žaloba byla nejpozději posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit. Podpořilo tak alternativu „B“ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 66/2008.
Důvody:
„Procesní úkon vyvolává zejména procesní účinky, nelze však vyloučit, že může mít účinky jak procesního, tak hmotněprávního charakteru. Žaloba, včetně žaloby ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem podle části páté o.s.ř., § 244 a násl. o.s.ř., je základním procesním úkonem, kterým účastník uplatňuje svá práva, nároky a oprávněné zájmy. K dosažení příznivého procesního výsledku je třeba žalobu podat před uplynutím lhůt, v důsledku kterých se žalobní požadavek oslabuje či dokonce zaniká (promlčení, prekluze). Tyto lhůty jsou lhůtami hmotněprávními, které se opírají o ustanovení hmotného práva, jejich zmeškání nelze prominout, jejich uplynutím právo buď zaniká nebo mu po uplatnění námitky promlčení nemůže být přiznána soudní ochrana. Oproti tomu lhůtou procesní je lhůta k učinění procesního úkonu, která je stanovena v předpise procesní povahy, zmeškání takové lhůty lze na podkladě procesního předpisu ve výjimečných případech prominout, pokud to zákon výslovně nezakazuje. Za takovou procesní lhůtu považujeme i lhůtu k podání žaloby podle § 244 a násl. občanského soudního řádu vymezenou v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř. (dále jen „lhůta“ ).
Řízení podle části páté o.s.ř. totiž nelze chápat izolovaně, nýbrž jako součást řízení, jehož první částí je řízení před správním orgánem. Záměrem zákonodárce bylo zřídit „doplněk k přezkumnému řízení prováděnému ve správním soudnictví podle soudního řádu správního ve věcech, v nichž předtím pravomocně rozhodl správní orgán v soukromoprávních věcech (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tj. v občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních na základě žaloby toho, kdo se cítí být rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech. Účelem je poskytnout tomu, jehož právo bylo dotčeno rozhodnutím správního orgánu, přístup k soudu v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, a tak se domoci ochrany vůči zásahům orgánů veřejné moci opravným prostředkem v řízení před nezávislým soudem“ (komentář k § 244 o.s.ř., ASPI). V průběhu tohoto celého řízení nelze uvažovat o hmotněprávní povaze „lhůty“ k podání žaloby podle § 244 a násl. občanského soudního řádu.
Počátek běhu této „lhůty“ se odvíjí nikoli od hmotněprávní skutečnosti, nýbrž od okamžiku právní moci rozhodnutí orgánu vymezeného v ustanovení § 244 odst. 1 o.s.ř., tedy rovněž od institutu procesní povahy (právní moc je právní vlastnost soudního nebo správního rozhodnutí spočívající v jeho konečnosti, závaznosti a nezměnitelnosti, která nastává zpravidla v závislosti na doručení rozhodnutí, tedy opět úkonu procesní povahy).
Na hmotněprávní charakter „lhůty“ nelze usuzovat ani z dikce ustanovení § 247 odst. 2 o.s.ř., neboť tu není prohlášen hmotněprávní zánik nároku či práva, nýbrž zde zákon stanoví výjimku z možnosti zmeškání procesní lhůty prominout postupem podle § 58 o.s.ř., což naopak svědčí pro její procesní povahu.
Přestože nijak nezpochybňujeme skutečnost, že smyslem a účelem řízení podle části páté občanského soudního řádu je proces plné jurisdikce soudu vůči rozhodnutí správních orgánů, přesto jde ve své podstatě o přezkum postupu těchto orgánů a zákonnosti jejich rozhodnutí, čímž se tento institut blíží mimořádným opravným prostředkům a obecné právní vědomí veřejnosti procesní povahu přezkumu rozhodnutí správních orgánů vnímá a chápe. Procesní charakter pro fázi podání žaloby dominuje, a proto i lhůtu k podání takové žaloby je třeba považovat za lhůtu procesněprávní.“
Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR projednalo zmíněné varianty rozhodnutí na jednání konaném dne 9. března 2011, avšak obě varianty byly většinou hlasů odmítnuty. Je tedy patrné, že právní názory na charakter lhůty uvedené v ustanovení § 247 odst. 2 o.s.ř. a potažmo i lhůty podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění jednotné nejsou, přičemž velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR se problematikou dosud nezabýval.
Odkazuje-li soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na judikát Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.2.2010, č.j. 1Co 282/2010, nelze přehlédnout, že ten byl odklizen usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2011, sp.zn. 28 Cdo 3097/2010; v rozhodnutí se NS přiklání k procesněprávnímu charakteru lhůty (viz část odůvodnění usnesení: Stanoví-li zákon o vyvlastnění třicetidenní lhůtu pro podání žaloby, tedy lhůtu kratší než jaká je obecná lhůta pro podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu podle ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř., pak lze sice chápat zájem zákonodárce, aby v těchto věcech nedocházelo k přílišným průtahům, už s ohledem na to, že podání žaloby má za následek odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nelze však toto ustanovení jednoznačně upřednostnit před ustanovením týkajícím se poučovací povinnosti správního orgánu pouze proto, že zákon o vyvlastnění výslovně nestanoví následky spojené s nesprávným poučením o posuzované lhůtě, jež má procesněprávní charakter (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06).).
Odvolací soud se z důvodů uvedených ve stanovisku Kolegia soudců občanskoprávního, obchodního a insolvenčního úseku Vrchního soudu v Olomouci na poradě konané dne 21.2.2011 (viz výše) ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu ČR i s částí judikatury Nejvyššího soudu ČR, která lhůtu k podání žaloby k projednání věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem, v občanském soudním řízení prohlašuje za lhůtu procesní. Obdobnou povahu má lhůta podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona o vyvlastnění k podání žaloby, kterou účastník řízení požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, tedy jde o lhůtu k podání žaloby ve věci vyvlastnění stanovená v § 28 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě je lhůtou procesní, k jejímuž zachování postačí, aby žaloba byla nejpozději posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit soudu (§ 57 odst. 3 o.s.ř.). Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že jde o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba došla soudu nejpozději poslední den této lhůty. Nesprávným je také závěr, že hmotněprávní povaha této lhůty má za následek, že lhůtu nelze prodloužit, byť rozhodnutí odvolacího vyvlastňovacího úřadu neobsahovalo poučení o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení. Vrchní soud zdůrazňuje, že prodloužení lhůty brání zákaz zákonem výslovně stanovený. Zbývalo zabývat se otázkou, zda správní orgány postupovaly při rozhodnutí o vyvlastnění pozemků žalobce zákonným způsobem, zejména zda žalobci poskytly řádná a úplná poučení o možnosti domáhat se přezkumu rozhodnutí vyvlastňovacích orgánu před soudem v občanském soudním řízení, případně jaký procesní důsledek má absence poučení v tomto směru v rozhodnutí odvolacího vyvlastňovacího úřadu.
Z rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, stavebního úřadu, č.j. 2008/1947/SU-MUZB-11 ze dne 22.5.2009 je zřejmé, že poučení bylo žalobci poskytnuto přesně v intencích ustanovení § 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění. V rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru strategického rozvoje kraje, sp. zn. KUOK/96210/2009 ze dne 12.10.2009 takové poučení není, rozhodnutí obsahuje toliko poučení o tom, že proti rozhodnutí není možno podat odvolání.
Řízení o vyvlastnění je upraveno zákonem o vyvlastnění s tím, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se ve vyvlastňovacím řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu – dále jen správní řád (§ 29 věta první zákona o vyvlastnění). Způsob a obsah poučení o opravných prostředcích proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu v prvním stupni zákon o vyvlastnění stanoví podrobně a přesně (§ 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění). Rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu, stavebního úřadu těmto zákonným požadavkům zcela vyhovuje a správní orgán zde nijak nepochybil. Žalobce se tak dostalo zcela přesného a podrobného poučení o dalším možném postupu proti rozhodnutí o vyvlastnění. Postup správního orgánu v odvolacím řízení o vyvlastnění ovšem zákon o vyvlastnění neupravuje, proto odvolací vyvlastňovací úřad správně postupoval podle správního řádu. Tento předpis v odvolacím řízení nestanoví správnímu orgánu žádnou povinnost k poučení účastníka, jak to činí zákon o vyvlastnění. Jediným je ustanovení § 68 odst. 5 ve spojení s § 93 odst. 1 a § 91 odst. 1 správního řádu, podle něhož se v poučení uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Odvolací soud uzavírá, že žalobci i ostatním účastníkům řízení vyvlastnění se dostalo od vyvlastňovacího úřadu řádného poučení včetně poučení, že „účastníci mohou podat u příslušného krajského soudu žalobu, kterou požadují, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení. Žaloba musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, zmeškání této lhůty nelze prominout. Podáním žaloby se odkládá právní moc a vykonatelnost rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu.“ ve smyslu ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění. Povinnost podle ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě poučit účastníky v rozhodnutí o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení, je splněna, pokud takové poučení obsahuje rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu rozhodujícího v prvním stupni; v odvolacím řízení vyvlastňovacímu úřadu takovou povinnost žádný předpis neukládá (§ 29 věta první zákona č. 184/2006 Sb., § 68 odst. 5, § 91 odst. 1, § 93 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.). Absence takového poučení v rozhodnutí odvolacího vyvlastňovacího úřadu tedy není žádným pochybením a nemůže mít žádné procesní důsledky na délku lhůty k podání žaloby v souvislosti s podáním žaloby na přezkum rozhodnutí o vyvlastnění soudu (k vadám poučení a procesním důsledkům srovnej též nález II. ÚS 300/06 ze dne 26.07.2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2011, sp.zn. 28 Cdo 3097/2010). Žalobce, byť byl řádně poučen, nepodal žalobu na přezkum rozhodnutí o vyvlastnění ve stanovené lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění a z těchto důvodů krajský soud správně žalobu odmítl.
Vadné právní závěry krajského soudu tedy neměly vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí, proto bylo usnesení krajského soudu podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrzeno.
Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z procesního výsledku věci, v níž žalobce nebyl procesně úspěšný, proto mu nelze náhradu nákladů přiznat, přičemž dalším účastníkům řízení podle obsahu spisu náklady v odvolacím řízení nevznikly. Proto odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, p o u z e p o k u d na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 3 o.s.ř.).
Autor: -mha-