// Profipravo.cz / Dovolání 24.11.2023
ÚS: Přípustnost dovolání u tzv. podlimitních nároků
I. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ač k tomu nebyl dán zákonný důvod, dopouští se tím odepření práva přístupu k soudu jakožto součásti ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Existují-li podle judikatury Nejvyššího soudu výjimečné případy, v nichž se ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nepoužije, ač se dovolání týká nároku se samostatným skutkovým základem, který nepřevyšuje 50 000 Kč a nejde o pracovněprávní či spotřebitelskou věc, je Nejvyšší soud povinen tuto skutečnost zohlednit při posuzování dovolání a v odůvodnění rozhodnutí, jímž se dovolání odmítá jako nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vysvětlit, proč v dané věci nebylo možno uplatnit ony výjimky plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu. V opačném případě Nejvyšší soud porušuje právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 647/23, ze dne 31. 10. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka usilovala o získání příspěvku na zaměstnávání osob na chráněném pracovním místě. Úřad práce se stěžovatelkou neuzavřel veřejnoprávní smlouvu o poskytnutí tohoto příspěvku, ač v minulosti v obdobných situacích takovou smlouvu se stěžovatelkou uzavíral. Postup úřadu práce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2019 č. j. 11 Ad 12/2016-71 označil za nezákonný zásah do práv stěžovatelky.
3. V návaznosti na rozhodnutí městského soudu ve správním soudnictví se stěžovatelka domáhala náhrady újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o vymezení chráněného pracovního místa.
4. Stěžovatelka celkem požadovala zaplatit částku ve výši 430 581,03 Kč. Tuto částku vypočetla součtem pěti částek, jež představovaly ve třech případech náhradu škody a ve dvou případech odčinění nemajetkové újmy. Konkrétně stěžovatelka požadovala 250 653,63 Kč jako náhradu za příjem, který jí ušel tím, že jí nebyl přiznán příspěvek na zaměstnávání osob na chráněném pracovním místě, částku 49 714,40 Kč jako náhradu nákladů na právní zastoupení a částku 30 753 Kč jako náhradu ušlého zisku z nerealizované spolupráce s obchodní společností, jejíž objekt měli střežit zaměstnanci stěžovatelky pracující na chráněném pracovním místě. Dále stěžovatelka požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nejistotu ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královehradeckém kraji a konečně 50 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za ztrátu důvěry v řádný úřední postup státních orgánů.
5. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že nepřipustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu ohledně každého z pěti výše rekapitulovaných nároků (výroky II, III, IV, V a VI), konstatoval, že zamítnutím stěžovatelčiny žádosti o vymezení chráněného pracovního místa došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval v porušení práva na spravedlivý proces (výrok VII), a rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil nahradit náklady řízení vedlejší účastnice (výrok VIII).
6. Městský soud o odvolání stěžovatelky rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v rozsahu výroků II až VIII potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II).
7. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelčině dovolání částečně vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky II a VIII rozsudku obvodního soudu (výrok I). Ve zbylém rozsahu dovolání stěžovatelky odmítl (výrok II). Dovolání směřující proti potvrzení výroku VII, jímž bylo konstatováno porušení práva stěžovatelky, Nejvyšší soud odmítl jako subjektivně nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto ve stěžovatelčin prospěch. Dovolání směřující proti potvrzení výroků III, IV, V a VI rozsudku obvodního soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka napadenému rozsudku Nejvyššího soudu vytýká, že jí odepřel přístup k soudu tím, že odmítl její dovolání v rozsahu, který se týkal potvrzení výroků rozsudku obvodního soudu o částkách nepřevyšujících 50 000 Kč.
9. Stěžovatelka předně konstatuje, že žalobní požadavky uvedla toliko jako částky 330 581,03 Kč (náhrada škody) a 100 000 Kč (odčinění nemajetkové újmy), a až obvodní soud tyto částky dále rozdělil a rozhodl o nich samostatnými výroky.
10. Dále stěžovatelka namítá, že důvod, proč bylo jejímu dovolání částečně vyhověno, tedy že městský soud nesprávně posuzoval příčinnou souvislost, nevycházel-li z toho, jak byl nesprávný úřední postup popsán v žalobě (tedy nevyhovění žádosti o příspěvek), nýbrž z toho, jaký nesprávný úřední postup konstatoval obvodní soud (nedostatek v odůvodnění zamítnutí žádosti o příspěvek), lze vztáhnout i na potvrzení ostatních výroků, jimiž bylo rozhodnuto o zbytku žalované částky.
11. Stěžovatelka nepředestřela žádné ústavněprávní výhrady vůči rozhodnutím obvodního a městského soudu, z jejích podání je ovšem zřejmé, že požaduje i jejich zrušení.
12. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu rozsudek městského soudu ze dne 29. 3. 2023 č. j. 11 Co 422/2020-321, jímž městský soud pokračoval v řízení potom, co byla část jeho původního rozsudku zrušena Nejvyšším soudem, a změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelce přiznal částku 243 255,85 Kč. Z tohoto rozhodnutí stěžovatelka dovozuje, že kdyby Nejvyšší soud připustil dovolání i ohledně zbytku potvrzujícího výroku rozsudku městského soudu, byla by následně stěžovatelka úspěšná též ohledně svých dalších nároků.
III.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky
13. Obvodní soud se vyjádřil, že stěžovatelčina ústavní stížnost směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku městského soudu v rozsahu výroků obvodního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o částkách nepřevyšujících 50 000 Kč, je opožděná, neboť dovolání nebylo přípustné. Dále obvodní soud namítl, že stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná mimo jiné proto, že řádně nereagovala na kvalifikovanou výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a nedoplnila svá tvrzení a návrhy důkazů. I z tohoto důvodu by podle obvodního soudu měla být stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta.
14. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že dle jeho názoru ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena.
15. Nejvyšší soud ve vyjádření připustil, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu.
16. Nesouhlasil však s tím, že by se na nároky uplatněné stěžovatelkou mělo hledět jako na jediný nárok. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu byla dlouhodobě ustálena v závěru, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku, a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda byly nároky uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. V další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu došlo ovšem k modifikaci zavedené praxe postupem některých senátů, které vycházely ze souhrnu (součtu) požadovaných částek, někdy se zřetelem k tomu, zda jeden z nároků přesahoval 50 000 Kč, někdy i bez takového zřetele. Konkrétně v rámci odškodňovací agendy Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích připustil přezkoumání rozhodnutí o nárocích se samostatným (odlišným) skutkovým základem nepřevyšujících 50 000 Kč, pokud bylo dovolání přípustné pro řešení dosud dovolacím soudem neřešených otázek, které se týkaly existence právního titulu, na jehož základě měly všechny uplatněné nároky se samostatným (odlišným) skutkovým základem vzniknout, ač samostatně částku 50 000 Kč nepřesahovaly. Rozhodovací praxe však není jednotná. Nejvyšší soud dále informoval, že v současnosti je kvůli rozporům v judikatuře před velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia projednávána pod sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 věc, kde je předmětem dovolacího řízení více nároků se samostatným skutkovým základem a některé nedosahují 50 000 Kč.
17. V konkrétních podmínkách nynější věci Nejvyšší soud uznal, že ve světle jeho vlastní (konkrétně senátu 30 Cdo) dosavadní judikatury mělo být stěžovatelčino dovolání hodnoceno jako přípustné též v rozsahu, v němž bylo napadeno potvrzení výroků IV a V rozsudku obvodního soudu. Ve vztahu k potvrzení výroku III (rozhodnutí o částce odpovídající nákladům řízení) Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že nejde o účelně vynaložené náklady. Ve vztahu k potvrzení výroku VI Nejvyšší soud uvedl, že obvodní soud existenci újmy uznal, měl však za dostatečnou satisfakci konstatování porušení práva a zadostiučinění v penězích proto nepřiznal. Podle Nejvyššího soudu tak na tyto dva nároky nelze vztáhnout úvahu, že by se důvod, proč bylo stěžovatelčino dovolání přípustné a následně též důvodné, týkal i jich.
18. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí jako vedlejší účastnici, a poučil ji, že nevyjádří-li se ve lhůtě 30 dnů, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává. Po marném uplynutí poskytnuté lhůty Ústavní soud s vedlejší účastnicí již dále nejednal.
19. Vyjádření obvodního, městského a Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce a poskytl jí možnost repliky. Této možnosti stěžovatelka využila a předestřela polemiku se závěrem obvodního soudu stran včasnosti ústavní stížnosti a rovněž polemiku ohledně toho, zda náklady na právní služby byly vynaloženy účelně či nikoliv.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
21. Podle formulace petitu na straně 15 své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušit výrok I rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo jejímu dovolání vyhověno. Takový návrh by bylo třeba posoudit jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným. V kontextu celého stěžovatelčina podání a v něm obsažené argumentace, úvodnímu vymezení rozsahu napadených rozhodnutí a s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka navrhuje zrušit výroky rozsudků obvodního a městského soudu, jichž se týkal výrok II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, i s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice (rozsudek ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), Ústavní soud vyhodnotil stěžovatelčino podání tak, že směřuje proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu. Proto Ústavní soud uzavřel, že byla ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou.
22. S ohledem na vyjádření obvodního soudu považuje Ústavní soud za vhodné se podrobněji vyjádřit k otázce včasnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána do dvou měsíců ode dne, kdy byl stěžovatelce doručen napadený rozsudek Nejvyššího soudu. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla tedy ústavní stížnost bezesporu podána včas. Námitka obvodního soudu směřuje k otázce včasnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obvodního a městského soudu a opírá se mimo jiné o formulaci poučení obsaženou v napadeném rozsudku městského soudu. Městský soud stěžovatelku totiž poučil, že dovolání lze podat výlučně proti té části výroku jeho rozsudku, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku obvodního soudu.
23. Z vyjádření Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že toto poučení bylo přinejmenším zčásti chybné a přinejmenším v nějakém dalším rozsahu bylo dovolání rovněž přípustné. Za těchto okolností nelze přičítat stěžovatelce k tíži, že podala dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku městského soudu v celém rozsahu a nepodávala souběžně s dovoláním ústavní stížnost. Proto Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost jako včasnou i v tom rozsahu, jímž se napadají rozsudky obvodního a městského soudu.
24. Z dále vyložených důvodů byla nakonec ústavní stížnost směřující proti rozsudkům obvodního a městského soudu odmítnuta pro předčasnost. Ze shora uvedeného důvodu ovšem i v případě, že by se nakonec ukázalo, že dovolání stěžovatelky bylo v nějakém rozsahu nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nebude případná opakovaná ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku obvodního a městského soudu hodnocena jako opožděná jen proto, že se stěžovatelka neřídila poučením městského soudu.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
25. Po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
26. Ústavní soud posoudil na prvém místě námitky týkající se porušení procesních práv stěžovatelky, jak to vyžaduje jím zastávaná doktrína minimalizace zásahu do rozhodování obecných soudů [srov. nálezy ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/98 (N 113/9 SbNU 65) a ze dne 23. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (N 161/16 SbNU 185); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je-li zrušujícím nálezem vytvořen nový procesní prostor pro ochranu hmotných ústavních práv uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního vůči procesněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)]. V daném případě to pak znamená, že se Ústavní soud musel nejprve zabývat námitkami proti postupu Nejvyššího soudu, který napadeným rozsudkem částečně odmítl stěžovatelčino dovolání.
V. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí, jímž se odmítá dovolání
27. Ústavní soud úvodem připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. z mnoha např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
28. Týž výrok "dovolání se odmítá" může mít v rámci řízení o ústavní stížnosti různé konsekvence v závislosti na tom, proč k odmítnutí dovolání došlo. Ve všech případech zároveň platí, že je porušením práva na přístup k soudu, došlo-li k odmítnutí z některého ze zákonných důvodů, ač tento důvod nebyl dán. V takové situaci totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se odmítá dovolání, je vydáno v rozporu s tím, jak řízení probíhalo a co v něm vyšlo najevo. Tak tomu bude například v situacích, kdy Nejvyšší soud odmítne dovolání jako opožděné, ač bylo podáno včas [nález ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 312/03 (N 30/36 SbNU 343)], nebo je odmítne jako vadné, ač žádnou vadou netrpělo [nález ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2071/20 (N 66/105 SbNU 209)]. Obdobné platí též v situaci, kdy Nejvyšší soud dovolání či jeho část podřadí některé z výluk v § 238 občanského soudního řádu, ač k tomu nebyl důvod (nález ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 92/23).
29. Specifické postavení má odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že nebyla dána žádná z podmínek přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
30. Posuzuje-li Nejvyšší soud přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu, jde o rozhodování, které závisí na jeho uvážení. V každém takovém případě se totiž Nejvyšší soud (ať už výslovně či implicitně tím, že uzavře, že není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání) vyjadřuje k otázce, zda nemá být jeho judikatura změněna, což je nepochybně výsledkem uvážení Nejvyššího soudu [nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527); bod 29]. To má v rovině řízení o ústavní stížnosti ten význam, že ač bylo dovolání z takového důvodu odmítnuto jako nepřípustné, stále lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež předcházela podání dovolání, a to případně i pro nápravu ústavně relevantních vad, které není možné napravit v řízení o dovolání.
31. Naproti tomu v situacích, na které dopadá některá z výluk podle § 238 občanského soudního řádu, je dovolání objektivně nepřípustné. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti to znamená, že stěžovatel má ústavní stížností napadnout již rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by podával dovolání. Podá-li dovolání, má to zpravidla za následek uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť její počátek se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (z mnoha příkladů srov. např. usnesení ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1922/23).
32. Při výkladu procesních pravidel je třeba v situacích, kdy tato pravidla připouštějí více možností výkladu, upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. I na rozhodování ve věcech civilního dovolání lze tak v plném rozsahu vztáhnout závěr nálezu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3359/17 (N 43/88 SbNU 591), podle něhož jsou-li pochybnosti o tom, zda lze věc ukončit procesním rozhodnutím, je třeba upřednostnit rozhodnutí meritorní (obdobně též nález ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 785/23), neboť jiný postup by vedl k porušení práva na přístup k soudu.
V. b)
Uplatnění obecných východisek na konkrétní věc
33. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud částečně odmítl dovolání, aniž se zabýval otázkou, zda je přípustné z hlediska § 237 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že je dána výluka podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Byl-li by takový závěr správný, znamenalo by to, že by ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla zjevně neopodstatněná a proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu opožděná.
34. V posuzované věci je významné, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření připustil, že napadené rozhodnutí je rozporné s dosavadní rozhodovací praxí senátu 30 Cdo, pokud jde o dovolání směřující proti výroku I rozsudku městského soudu, jímž byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku obvodního soudu. V tomto rozsahu podle vyjádření Nejvyššího soudu totiž mělo být stěžovatelčino dovolání hodnoceno jako (objektivně) přípustné.
35. Uvedené vede k závěru, že v naznačeném rozsahu Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, neboť odmítl její dovolání jako nepřípustné podle § 238 občanského soudního řádu, ač k tomu nebyl důvod.
36. Pokud jde o odmítnutí dovolání směřujícího proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku obvodního soudu, je pro jeho posouzení v rámci řízení o ústavní stížnosti významné, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření připustil, že jeho rozhodovací praxe je nejednotná ohledně toho, jak má být posuzována přípustnost dovolání. Zatímco v situaci, kdy je na jedné straně dovolání přípustné pro řešení právní otázky, jež se týká některého z napadených výroků odvolacího soudu, a tento důvod přípustnosti lze vztáhnout i na některý z ostatních výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nároku nepřevyšujícím částku 50 000 Kč s odlišným skutkovým základem, v některých případech Nejvyšší soud připustil, že postačuje, aby částku 50 000 Kč převyšoval souhrn (součet) požadovaných částek.
37. Za takových okolností bylo třeba, aby Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí tuto judikaturu reflektoval. Pro otázky procesního práva sice neplatí povinnost předložit věc k vyřešení velkému senátu kolegia [srov. § 21 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), oproti § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní], a postup Nejvyššího soudu v této věci tak nepředstavuje porušení stěžovatelčina práva na zákonného soudce. Ústavní soud je ovšem povinen chránit principy právního státu, mezi něž lze řadit mj. princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Z toho plyne i požadavek shodného výkladu zákona ve srovnatelných případech, v čemž se projevuje - kromě právní jistoty - i ústavní princip rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy). Rovnost a předvídatelnost nevnímá Ústavní soud absolutně, neboť mohou i dvě rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) téže věci být ústavně konformní. Je však nutné, aby obě tato řešení byla řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna [nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15 (N 240/83 SbNU 739), bod 18]. Zároveň platí, že jako ústavně konformní mohou obstát jen ty varianty výkladu podústavního práva, které šetří právo na přístup k soudu. Jinými slovy nelze odmítnout dovolání jako nepřípustné podle § 238 občanského soudního řádu, existuje-li výklad tohoto ustanovení, který připouští, že se výluka obsažená v § 238 občanského soudního řádu nepoužije.
38. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu týkající se všech čtyř nároků obsahuje výlučně odkaz na zákonné ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a konstatování, že ani (případné) chybné poučení odvolacího soudu nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud se tedy v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s dopadem své judikatury o přípustnosti dovolání u tzv. podlimitních nároků. To je problematické tím spíše, vytvořil-li rozhodující senát 30 Cdo ve své předchozí judikatuře určitý "test", kterým bylo možno posoudit, zda se na konkrétní nárok výluka podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu uplatní či nikoliv.
39. Ústavní soud připomíná, že nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze "dohánět" v rámci vyjádření podávaného v řízení o ústavní stížnosti již proto, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepokračuje proto v řízení před nimi, nýbrž jen hodnotí dodržení ústavních kautel práva na soudní ochranu [nález ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (N 155/86 SbNU 577); bod 25].
40. Tím, že Nejvyšší soud náležitě neodůvodnil, proč je v případě dovolání směřujícího proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku obvodního soudu, namístě toto dovolání odmítnout podle § 238 občanského soudního řádu, porušil stěžovatelčino právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
41. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti té části výroku I rozsudku městského soudu, jímž byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku obvodního soudu, ač obdobná dovolání ve stejné procesní situaci jindy neodmítal, dopustil se tím zásahu do stěžovatelčina práva na přístup k soudu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
42. Obdobně odmítl-li Nejvyšší soud dovolání směřující proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku obvodního soudu, aniž řádně odůvodnil, proč v tomto případě nelze uplatnit výluku z § 238 občanského soudního řádu konstruovanou v judikatuře Nejvyššího soudu, dopustil se tím porušení práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu v rozsahu, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti té části výroku I rozsudku městského soudu, kterou městský soud potvrdil výroky III, IV, V a VI rozsudku obvodního soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
44. Ta část výroku II rozsudku Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok VII rozsudku odvolacího soudu konstatující porušení práva, sice také byla napadena ústavní stížností (stěžovatelka napadla celý výrok II), avšak stěžovatelka v ústavní stížnosti nenabídla žádnou argumentaci, která by zpochybňovala toto odmítnutí. Výše uvedenou argumentaci na toto rozhodnutí vztáhnout nelze, neboť stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto jako subjektivně nepřípustné, tedy nikoliv proto, že by byla dána některá z výluk obsažených v § 238 občanského soudního řádu. V odmítnutí dovolání pro subjektivní nepřípustnost v daném rozsahu ani Ústavní soud sám neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
45. Ve zbývající části (tj. v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí obvodního a městského soudu) Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť v návaznosti na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset - vázán nálezem Ústavního soudu - o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost týkající se rozhodnutí městského a obvodního soudu je tak v tomto případě procesním prostředkem předčasným.
46. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
47. V dalším řízení bude úkolem Nejvyššího soudu posoudit přípustnost stěžovatelčina dovolání. Konkrétně v případě dovolání směřující proti výroku I rozsudku městského soudu, v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku obvodního soudu je již zřejmé, že v daném rozsahu se na stěžovatelčino dovolání nemělo vztahovat ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Bude tedy třeba zjistit, zda není dán jiný důvod nepřípustnosti podle § 238 občanského soudního řádu a následně zda je dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu.
48. V případě dovolání směřujícího proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku obvodního soudu, bude třeba se znovu zabývat posouzením otázky, zda toto dovolání není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to i ve světle rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, jež má být podle vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti v blízké budoucnosti přijato.
Autor: US