// Profipravo.cz / Náklady řízení 31.03.2023
ÚS: Tarifní hodnota věci
Nerespektuje-li obecný soud příslušnou kogentní právní normu dopadající na řešený případ a v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky navazující závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu (srov. nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, a obdobně nálezy ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 nebo ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07, ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 a ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10), podle kterých, jsou-li předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu, poruší základní právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3281/22, ze dne 8. 3. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném výroku II., přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v předmětném řízení vedeném před obecnými soudy se vedlejší účastnice jako žalobkyně, bývalá manželka prvního stěžovatele jako prvního žalovaného, domáhala určení, že smlouva, kterou první stěžovatel převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti VARIOTOOL s. r. o., na druhého stěžovatele jako druhého žalovaného, je neplatná, a že první stěžovatel je dále vlastníkem obchodního podílu této společnosti. Podstatou sporu bylo tvrzení vedlejší účastnice, že předmětný převod byl vzhledem ke skutečnosti, že obchodní podíl prvního stěžovatele byl součástí společného jmění manželů (dále jen "SJM"), převeden na druhého stěžovatele bez jejího souhlasu, ačkoli tento souhlas jako manželka měla dát.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2021 č. j. 38 Cm 6/2019-468 žalobě vyhověl a určil, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 5. 12. 2014, kterou první stěžovatel převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti VARIOTOOL s. r. o., na druhého stěžovatele za částku 300 000 Kč, je neplatná (výrok I.), a že první stěžovatel je vlastníkem obchodního podílu této společnosti o velikosti 1/3 s vkladem na základní kapitál ve výši 67 000 Kč, a že druhý stěžovatel je vlastníkem obchodního podílu této společnosti o velikosti 1/3 s vkladem na základní kapitál ve výši 67 000 Kč (výrok II.), a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 602 359,83 Kč (výrok III.). Krajský soud posuzoval, zda smlouva o převodu podílu není neplatná pro rozpor se zákonem nebo pro rozpor s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že tato je neplatným právním jednáním pro její rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Při určení výše nákladů právního zastoupení postupoval krajský soud podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyšel z tarifní hodnoty ve výši 6 405 000 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům rovným dílem na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 97 962,50 Kč (výrok II.). Vrchní soud na rozdíl od krajského soudu dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem vedlejší účastnice na předmětném samostatném určení neplatnosti smlouvy o převodu podílu není dán, neboť vedlejší účastnice se může domáhat určení neplatnosti právního jednání v rámci vypořádání SJM. Při určení výše nákladů právního zastoupení v řízení před krajským soudem vrchní soud na rozdíl od krajského soudu nepostupoval podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, ale podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Vrchní soud dále oproti vyúčtování nákladů řízení provedenému stěžovateli výčet úkonů právní služby částečně upravil.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti výroku II. napadeného rozsudku vrchního soudu, kterým podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na majetek a právo na soudní ochranu. Porušení těchto ústavně zaručených práv stěžovatelé spatřují v postupu vrchního soudu, který sice meritorně rozhodl v souladu s jejich odvoláním, avšak přiznal jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení ze základu podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, nikoliv s ohledem na hodnotu sporu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelé namítají, že předmětem řízení byl obchodní podíl, jehož hodnota byla nejen ocenitelná, ale i oceněná relevantním způsobem, a nebylo tak důvodu nevyhovět vyúčtování nákladů řízení předloženému stěžovateli, doručenému soudu před vyhlášením rozsudku. Vrchní soud navíc svůj postup neodůvodnil, ačkoliv stěžovatelé vyúčtovali vrchnímu soudu náklady řízení v souladu s § 8 advokátního tarifu, tedy z hodnoty sporu, takže důvody, pro které zvolil vrchní soud postup podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, nelze přezkoumat. Stěžovatelé současně zdůrazňují, že vrchní soud takto postupoval, přestože krajský soud zvolil stěžovateli předpokládaný způsob výpočtu nákladů právního zastoupení, které vrchní soud změnil, aniž změnu tohoto způsobu výpočtu nákladů právního zastoupení odůvodnil. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že tento postup je extrémně rozporný s principy spravedlnosti i s konstantní judikaturou, přičemž odkazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747) nebo ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle názoru stěžovatelů měl vrchní soud při rozhodování o nákladech řízení vycházet z hodnoty sporu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
7. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost k vyjádření vrchnímu soudu a vedlejší účastnici.
8. Vrchní soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k tomu, že došlo ke změně napadeného rozhodnutí, bylo o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ve věci úspěšným stěžovatelům vrchní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které vznikly v řízení před krajským soudem a v odvolacím řízení. S ohledem na předmět daného řízení bylo namístě vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a tomu odpovídající odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Vrchní soud vyšel z obsahu spisu a uzavřel, že náklady řízení před soudy obou stupňů v součtu činí 97 962,50 Kč (za řízení před krajským soudem 79 669,30 Kč a za odvolací řízení 18 293,20 Kč), a představují je v odůvodnění rozsudku specifikované náklady právního zastoupení stěžovatelů, navýšené o DPH, a zaplacený soudní poplatek za jimi podané odvolání. Vrchní soud dodal, že je povinností soudu náklady řízení přezkoumat, neboť o nákladech řízení soud rozhoduje vždy z úřední povinnosti (§ 151 o. s. ř.). Zásada reformatio in peius (zákaz rozhodnutí k horšímu) se neuplatní. V podrobnostech vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že na užité argumentaci setrvává. Vrchní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedla, že v daném případě nešlo o hodnotu sporu, ale o neplatnost převodu obchodního podílu, tedy o případ uvedený v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Byla-li vyčíslována cena tohoto obchodního podílu, nemělo to žádný přímý význam ve vztahu k předmětu sporu, ale šlo o důkaz k absolutní neplatnosti právního jednání stěžovatelů, kteří účelově převedli obchodní podíl pouze za naprostý zlomek jeho ceny. Stěžovatelé v ústavní stížnosti ani správně nepoužili odkaz na judikaturu Ústavního soudu, která se týká jiných případů, kde šlo o jiný předmět sporu. Vrchní soud tedy při použití výpočtu dle advokátního tarifu postupoval správně a odůvodněně, přičemž odkázal na konkrétní ustanovení advokátního tarifu, podle kterého postupoval. Vedlejší účastnice uvedla, že vrchní soud měl ve vztahu k nákladům řízení aplikovat § 150 o. s. ř., a náklady řízení nepřiznat žádnému z účastníků. Vedlejší účastnice poukázala, že i vrchní soud nemá výhrady k právnímu hodnocení věci krajským soudem ve vztahu k absolutní neplatnosti, nicméně důvodem k zamítnutí žaloby je procesní důvod, tj. neexistence naléhavého zájmu, neboť vedlejší účastnice se může domáhat vyřešení neplatnosti právního jednání v rámci vypořádání SJM, což ostatně činí. V posuzovaném případě měl vrchní soud přihlédnout k tomu, že vedlejší účastnice podávala žalobu v souladu s tehdy platnou judikaturou, tj. např. rozsudek ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1754/2009, která předpokládala podání samostatné žaloby na neplatnost právního jednání a neumožňovala řešit věc v rámci vypořádání SJM (v té době ještě neprobíhalo). Tento právní názor se změnil až v souvislosti se změnou právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, který zaujal stanovisko aplikované vrchním soudem. Podle stěžovatelky je tedy zřejmé, že v době podání žaloby platilo právní stanovisko odlišné a postup vedlejší účastnice byl podle tehdy platné judikatury oprávněný a nezbytný. Právě s ohledem na tuto skutečnost by tedy podle vedlejší účastnice zde byl důvod k postupu podle § 150 o. s. ř. Z výše uvedených důvodů je podaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a vedlejší účastnice proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Zároveň vedlejší účastnice navrhla, aby stěžovatelům byla uložena povinnost uhradit jí náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v tomto řízení.
10. Vyjádření vrchního soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice a vyjádření vrchního soudu zaslal vedlejší účastnici k replice.
11. Stěžovatelé v replice uvedli, že ani v jednom z výše uvedených vyjádření nebyly uvedeny takové argumenty, které by svědčily o správnosti postupu vrchního soudu při výpočtu náhrady nákladů řízení úspěšných stěžovatelů v odvolacím řízení dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Stěžovatelé namítají, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu obsahuje podmínku užití tohoto speciálního ustanovení k § 8 advokátního tarifu, podle které lze § 9 advokátního tarifu použít pouze v případě, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V uvedeném případě však bylo tvrzení o výši hodnoty obchodního podílu obchodní společnosti VARIOTOOL s. r. o., součástí tvrzení vedlejší účastnice o neplatnosti právního jednání, tato hodnota obchodního podílu byla podle vedlejší účastnice pojmovým znakem vyjádření jí tvrzené neplatnosti, která byla navíc zjištěna exaktně znaleckým posudkem. Vrchní soud tedy v tomto případě nestanovil hodnotu obchodního podílu svou vlastní úvahou jako např. u nemajetkové újmy, kdy je obvykle nutno náklady řízení stanovit podle § 9 advokátního tarifu. Vedlejší účastnicí uváděné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., v dané věci stěžovatelé nepovažují za přiléhavé, stejně tak použitou judikaturu, která se vztahuje k zásadě ocenění věci cenou obvyklou v době rozhodování soudu, resp. upravuje předmět vypořádání SJM v případě převodu obchodního podílu v době od zániku SJM do jeho vypořádání. Stěžovatelé proto nadále neshledávají důvod pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a trvají na podané ústavní stížnosti.
12. Vedlejší účastnice ve stanovené lhůtě Ústavnímu soudu repliku nezaslala.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235), definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti jednoduchého (sc. podústavního) práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého (sc. podústavního) práva. Porušení některé z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody (srov. též nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08).
17. I když se problematika nákladů řízení může jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významná, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, jde-li konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Nepřiznal-li obecný soud stěžovateli náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě, odepřel mu tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 (N 50/13 SbNU 359), ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000 a ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08].
18. V nálezu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56 SbNU 571), Ústavní soud dovodil, že neuznaly-li obecné soudy při rozhodování nesprávnou aplikací a interpretací jednoduchého práva stěžovatelčin nárok mající majetkovou povahu a vyplývající z právního předpisu, zasáhly do jejího základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
19. Východiskem pro posouzení předmětné věci jsou závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 a obdobně dále v nálezech ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41), ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08, ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 či ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671). Ústavní soud v nich posuzoval, které ustanovení advokátního tarifu je třeba aplikovat pro účely zjištění tarifní hodnoty ve věcech určovacích žalob. V případech posuzovaných v uvedených nálezech byly předmětem řízení o určení neplatnosti smlouvy či určení vlastnictví věci movité a nemovité, tedy věci penězi ocenitelné, v důsledku čehož Ústavní soud konstatoval, že nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí nebo práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.
20. V nálezu ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (shodně též nález ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 či nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10), Ústavní soud vyslovil, že z § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, vyplývá, že částka v tomto ustanovení uvedená se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen je-li předmětem tohoto úkonu věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že je-li věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu v této věci byla věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 3 advokátního tarifu (ale je třeba aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu). Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
21. Pro úplnost lze uvést, že v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), Ústavní soud konstatoval, že pojem "nepoměrné" obtíže ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou podle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. Znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění sporem dotčených nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. K právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je totiž i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje.
22. V nálezu ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21 Ústavní soud vyslovil, že ze systematiky advokátního tarifu (i dikce jednotlivých ustanovení) je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že by toto ustanovení mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy nelze posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost; např. v nálezu ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000 shledal, že "Nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí či práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů." (obdobně též nález ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01, nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08, nález ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 či nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10). Zjednodušeně řečeno, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
23. V nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71) Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o žalobě na určení vlastnického práva je soud povinen při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti vyjít z § 9 odst. 3 písm. a), resp. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Je tedy zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč.
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
24. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s přiznanou náhradou nákladů jejich právního zastoupení vrchním soudem. Stěžovatelé zpochybňují výpočet odměny za své zastoupení ve sporu o určení vlastnictví provedený vrchním soudem, kdy vrchní soud postupoval podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, a odměnu vypočetl z pevně stanovené tarifní hodnoty. Podle stěžovatelů měl vrchní soud postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a za tarifní hodnotu měl považovat cenu věci.
25. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. V souladu s § 9 odst. 1 advokátního tarifu nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
26. Jak z výše uvedeného vyplývá § 9 advokátního tarifu lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nelze tedy bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí nebo práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů (srov. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 nebo ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07, ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08, ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10).
27. Při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví či neplatnosti právních úkonů soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu, schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), popř. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
28. V předmětné věci podala vedlejší účastnice žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu obchodního podílu. V této věci tedy šlo o stanovení hodnoty předmětu právního úkonu - smlouvy o převodu obchodního podílu. Předmětem smlouvy o převodu obchodního podílu byl prodej 1/3 obchodního podílu v uvedené společnosti na druhého stěžovatele za dohodnutou cenu 300 000 Kč (z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že 1/3 podíl ve společnosti měl ke dni jeho převodu v roce 2014 podle znaleckého ocenění hodnotu 6 405 000 Kč). Předmětem právního úkonu byla tedy věc, která je penězi ocenitelná.
29. Pro posouzení napadeného postupu vrchního soudu při rozhodování o stanovení nákladů právního zastoupení je tedy rozhodná otázka, zda v daném řízení měly obecné soudy k dispozici ověřitelný údaj o ceně spoluvlastnického podílu na předmětné obchodní společnosti (viz např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15).
30. Z vyžádaného spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že pro právně relevantní závěr o hodnotě věci podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu se ve spise nachází dostatečný podklad, a to znalecký posudek č. 1288/213/2019 ze dne 30. 12. 2019 vypracovaný obchodní společností Moore Stephens ZNALEX, s. r. o., kterým byla stanovena cena obvyklá 1/3 podílu na obchodní společnosti VARIOTOOL s. r. o. Objednatelem posudku byl JUDr. M. Š., advokát, právní zástupce vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy i v řízení o této ústavní stížnosti. Podíl byl oceňován ke dni 22. 12. 2014, resp. 5. 12. 2014, a ke dni 17. 10. 2017, přičemž k datu 5. 12. 2014 činila obvyklá cena 1/3 podílu na uvedené obchodní společnosti částku 6 405 000 Kč a k datu 17. 10. 2017 byla podle tohoto posudku obvyklá cena 1/3 podílu na uvedené společnosti 10 257 000 Kč (srov. č. l. 187 a násl. a č. l. 338 a násl. soudního spisu). Hodnota předmětu sporu tedy v průběhu řízení byla znalecky zjištěna. Ve spise tak byl k dispozici ověřitelný údaj o ceně obchodního podílu, i když to z hlediska meritorního rozhodnutí ve věci nakonec ani nebylo zapotřebí. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že právní zástupce stěžovatelů krajskému soudu doložil vyčíslené náklady na právní zastoupení, přičemž vycházel zde ze základu 6 405 000 Kč (čl. 451 a č. l. 463 soudního spisu). Rovněž v odvolacím řízení právní zástupce stěžovatelů doložil soudu vyčíslené náklady na právní zastoupení (č. l. 521 a č. l. 525 soudního spisu) a opět vycházel ze stejného základu.
31. Není tedy pochyb o tom, že v nyní posuzovaném případě, kdy šlo o určení vlastnictví obchodnímu podílu, byla předmětem řízení věc, která je penězi ocenitelná, která také byla v průběhu soudního řízení oceněna, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Na určení odměny zástupce stěžovatelů tedy měl být primárně použit § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu, není-li stanoveno jinak, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Vrchní soud však při rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu nepostupoval, a bez jakéhokoli odůvodnění aplikoval § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Vrchní soud takto rozhodl navzdory ustálené judikatuře formulované v této oblasti.
32. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci došlo v odvolacím řízení ke změně prvostupňového rozhodnutí, rozhodoval vrchní soud znovu i o náhradě nákladů prvostupňového řízení, a dále rozhodoval o nákladech odvolacího řízení. Vrchní soud v této věci, kde šlo o zastupování v řízení o určení neplatnosti smlouvy a určení vlastnictví k obchodnímu podílu, při rozhodování o nákladech právního zastoupení postupoval podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Vrchní soud tak zaujal názor odlišný od názoru krajského soudu, který při rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení v prvostupňovém řízení postupoval podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, přičemž vycházel z tarifní hodnoty 6 405 000 Kč. Vrchní soud takto rozhodl, aniž ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu zvolil tento od krajského soudu odlišný postup, resp. proč nebyl postup krajského soudu při rozhodování o nákladech právního zastoupení správný. Takový postup nepovažuje Ústavní soud za ústavně konformní.
33. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení libovůle. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná.
34. Součástí práva na spravedlivý (řádný) proces je i zásada předvídatelnosti soudního rozhodování a s ní spojený princip právní jistoty a ochrana legitimního očekávání účastníků řízení [srov. např. nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59), usnesení ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1810/16 nebo nález ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1132/22]. Vyjádřením zásady předvídatelnosti v soudním řízení je mj. i skutečnost, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně (srov. též § 13 občanského zákoníku). Změna interpretace či aplikace práva obecnými soudy je samozřejmě možná, musí být však náležitě, přesvědčivě a ústavně konformně odůvodněna [srov. nálezy ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 (N 234/87 SbNU 801) a ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 1768/22].
35. Lze tedy uzavřít, že vrchní soud při svém rozhodování v předmětné věci nerespektoval příslušnou kogentní právní normu dopadající na řešený případ (srov. nález ze dne 2. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 nebo nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08). Zároveň nerespektoval ani závěry vyslovené ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu, podle kterých, jsou-li předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty stanovené v § 9 advokátního tarifu. Vrchní soud se odchýlil od výkladu obsaženého ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu, aniž v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak učinil.
VI.
Závěr
36. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem vrchního soudu došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále k zásahu do práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II. rozsudku vrchního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
37. V dalším řízení vezme vrchní soud v úvahu a řádně zhodnotí všechny důkazy, které má ve spise k dispozici, a přihlédne rovněž k výše citovaným nálezům Ústavního soudu, neboť je vázán právním názorem v těchto nálezech vysloveným (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud také očekává, že vrchní soud své závěry dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem odůvodní a současně se vypořádá s argumentací vedlejší účastnice ohledně vhodnosti použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř.
38. K návrhu vedlejší účastnice, aby stěžovatelům byla uložena povinnost uhradit jí náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud poukazuje na to, že podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§ 29 a § 30 odst. 1), a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Z uvedeného vyplývá, že návrh podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat pouze stěžovatel, a to za splnění výše uvedených podmínek, vedlejší účastník řízení tedy k podání takového návrhu není procesně legitimovanou osobou.
39. Ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zakotvuje zásadu, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 64 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem. Tyto výjimečné okolnosti však Ústavní soud v předmětné věci neshledal, a to zvláště vzhledem k výsledku řízení před Ústavním soudem.
40. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US