// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 10.11.2023
ÚS: Právo vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru soudu
Pokud odvolací soud účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí nekomunikoval informaci, že dospěl k jinému právnímu názoru, než jaký byl zastáván v předchozím řízení či předestřen v odvolání, pak stěžovatel nedostal možnost přesvědčit odvolací soud o svém právním názoru a tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Povinnost odvolacího soudu informovat účastníky řízení o možnosti odlišného právního hodnocení je ještě naléhavější v situaci, pokud se v důsledku nového právního hodnocení odvolacího soudu významně změní právní postavení účastníka řízení. Rovněž je tato povinnost soudu o to více žádoucí v procesní situaci, v níž po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatel nemá další procesní nástroj, kterým by mohl své argumenty uplatnit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1555/23, ze dne 19. 9. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 26 D 760/2020-285 ze dne 2. 9. 2020 jmenován opatrovníkem nezletilé pozůstalé.
2. O pozůstalosti rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6, jednající pověřenou soudní komisařkou - notářkou, usnesením č. j. 26 D 760/2020-1097 ze dne 14. 11. 2022 tak, že výrokem I. stanovil hodnotu pozůstalosti, výrokem II. schválil dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, výrokem III. určil odměnu notářky, výrokem IV. určil odměnu stěžovatele za výkon funkce opatrovníka nezletilé pozůstalé ve výši 1 981 610,95 Kč, výroky V. a VI. rozhodl o odměně správkyň části pozůstalosti a výroky VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení. Ve stejný den se stěžovatel jménem nezletilé pozůstalé vzdal práva na odvolání; tohoto práva se vzdal i druhý pozůstalý (bratr nezletilé pozůstalé) i obě správkyně části pozůstalosti, o nichž bylo rozhodnuto výroky V. a VI. usnesení.
3. Proti usnesení obvodního soudu však podala odvolání Česká republika, jednající prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "odvolatel"), a to pouze v rozsahu proti výroku IV. usnesení týkajícímu se odměny stěžovatele.
4. V odvolání, resp. doplnění odvolání, se odvolatel vyjádřil ke své aktivní procesní legitimaci a vysvětlil, proč se obvodní soud odvolává proti vlastnímu usnesení. Vysvětlil specifickou procesní situaci pozůstalostního řízení, v němž se úkony notářky považují za úkony prvoinstančního soudu. Poukázal na ustálenou judikaturu v obdobné problematice při sporech o náklady exekutora a uvedl, že při posuzování subjektivní legitimace je třeba vycházet z výroku napadeného rozhodnutí a případnou újmu posuzovat pouze z procesního hlediska. Pokud se napadené rozhodnutí dotýká právní sféry státu, resp. daného soudu, je tento soud nadán subjektivní legitimací k podání odvolání. Dle odvolatele je nastalá situace obdobná, byť jde o rozhodnutí notářky, nikoliv exekutora. V obou případech bylo odvolání podáno do výroku o úhradě odměny účastníka, k níž je povolán soud jako orgán státu, přičemž tato povinnost dopadá do jeho majetkové sféry, a to i v případě, že je odměna přiznávána stěžovateli jakožto ustanovenému opatrovníkovi.
5. Odvolatel dále v odvolání vyjádřil nesouhlas se stěžovatelem uvedeným výčtem úkonů, které v rámci řízení o pozůstalost učinil a za něž požaduje vypočtenou náhradu. Na základě vlastního posouzení vykázaných úkonů odvolatel označil některé z nich za nesouvisející či neuznatelné a uzavřel, že stěžovateli by měla být přiznána odměna toliko za úkony vztahující se k řízení o pozůstalosti. Navrhl proto, aby odvolací soud výrok IV. napadeného usnesení změnil tak, že se stěžovateli přiznává odměna ve výši 1 455 254,90 Kč (včetně DPH).
6. Městský soud v Praze zaslal odvolání i doplnění odvolání na vědomí stěžovateli, aniž by ho výslovně vyzval k vyjádření. Stěžovatel se k odvolání nevyjádřil.
7. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze změnil usnesení obvodního soudu ve výroku IV. tak, že odměna stěžovatele činí 44 891 Kč. Městský soud ve věci nenařizoval jednání, což odůvodnil odkazem na § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění usnesení nejprve odvolateli přiznal subjektivní legitimaci, protože mu byla rozhodnutím obvodního soudu uložena povinnost peněžitého plnění, přičemž odvolatel neměl jinou možnost proti tomuto rozhodnutí brojit. Odmítnutí odvolání z důvodu nedostatku subjektivní legitimace by dle městského soudu znamenalo odepření spravedlnosti.
8. K odměně stěžovatele jakožto opatrovníka nezletilé pozůstalé městský soud uvedl, že náklady právního zastoupení se řídí vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ve znění aktuálním k datu provedení jednotlivých úkonů právní pomoci. Dle názoru městského soudu se na odměnu za úkony právní pomoci provedené stěžovatelem v období od právní moci jeho ustanovení (18. 9. 2020) do dne 31. 12. 2021 vztahovalo ustanovení § 12a advokátního tarifu, podle něhož činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby nejvýše 5 000 Kč. Toto ustanovení bylo sice s účinností od 1. 1. 2022 zrušeno, avšak dle přechodného ustanovení zrušujícího předpisu se § 12a použije na úkony právní služby poskytnuté do 31. 12. 2021.
9. Městský soud přezkoumal stěžovatelem předložené úkony právní služby a vyčíslil celkovou odměnu stěžovatele částkou 44 891 Kč. Dle městského soudu značná výše hodnoty dědického podílu nezletilé pozůstalé, vyčíslená ve stovkách milionů Kč, neznamenala v pozůstalostním řízení mimořádnou náročnost úkonů prováděných stěžovatelem, a to ani skutkově, ani právně. Úkony provedené právní pomoci byly svou povahou víceméně jednoduchými úkony, které bylo přiměřené odměnit ve výši limitované ustanovením § 12a advokátního tarifu, na rozdíl od přiznání odměny v řádu statisíců Kč, která se městskému soudu jeví jako velmi neobvyklá. Závěrem městský soud uvedl, že se cítí být vázán přechodným ustanovením vyhlášky, kterou bylo ustanovení § 12a advokátního tarifu zrušeno, a proto je přesvědčen, že se svým rozhodnutím nepříčí judikatuře Ústavního soudu.
10. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž se domáhá jeho zrušení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení
11. Stěžovatel namítá, že městský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces v důsledku svévolné interpretace a aplikace § 12a advokátního tarifu, neboť napadeným rozhodnutím změnil výši odměny přiznané stěžovateli z částky 1 981 610,95 Kč na částku 44 891 Kč, aniž by stěžovatele předtím vyzval k vyjádření a aniž by své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
12. Dle stěžovatele je výčet řízení uvedených v ustanovení § 12a advokátního tarifu výčtem taxativním a měl by být - jako výjimka z pravidla - vykládán restriktivně. Řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), které bylo ve věci vedeno, stejně jako například řízení dle soudního řádu správního, není v § 12a advokátního tarifu uvedeno, a proto § 12a při stanovení odměny advokáta jmenovaného opatrovníkem v dědickém řízení podle z. ř. s. aplikovat nelze.
13. Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavek na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolatel rozporoval pouze počet úkonů právní služby, ale nepožadoval snížení odměny z jiného důvodu. Pokud městský soud usoudil, že je spravedlivé snížit odměnu stěžovatele, měl zohlednit specifika posuzovaného případu a svůj postup náležitě odůvodnit. Stěžovatel byl připraven přijmout nižší odměnu ve výši 1 455 254,90 Kč navrženou odvolatelem, avšak odměnu přiznanou městským soudem ve výši 44 891 Kč považuje za extrémně nespravedlivou a nedostatečně odůvodněnou. Závěrem stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že předpokladem aplikace § 12a advokátního tarifu v případech, kdy je přípustná (což dle stěžovatele posuzovaný případ není), je náležité zvážení okolností konkrétní věci a pečlivé odůvodnění.
14. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření Městskému soudu v Praze jako účastníkovi řízení a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako vedlejšímu účastníkovi řízení. Další účastníky prvoinstančního řízení o pozůstalosti Ústavní soud k vyjádření nevyzval, neboť ústavní stížností napadené usnesení vydané v odvolacím řízení se nijak nedotýká jejich práv a povinností.
15. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 1. 8. 2023 uvedl, že považoval za dostatečné, že odvolání obvodního soudu bylo stěžovateli v souladu s § 210 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s. doručeno, tudíž se s jeho obsahem měl příležitost včas seznámit a podle svého uvážení se k němu vyjádřit, ačkoli nebyl výslovně k vyjádření vyzván. Za důležitou považuje městský soud okolnost, že stěžovatel je kvalifikovaným advokátem. Co se týče odlišného právního názoru zaujatého v odvolacím řízení, městský soud uvedl, že šlo o řízení, pro něž není zapotřebí nařizovat před odvolacím soudem jednání [srov. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Jelikož odvolací soud rozhodoval neveřejně, účastníci se logicky dozvěděli o odlišném právním posouzení nároku opatrovníka na odměnu až poté, co jim bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno. Městský soud má za to, že jeho rozhodnutí nemohlo být pro stěžovatele výjimečně překvapivé, neboť o existenci odlišného právního názoru na výši jeho odměny jako opatrovníka byl stěžovatel informován v okamžiku doručení odvolání obvodního soudu.
16. Ústavní soud nezasílal vyjádření městského soudu stěžovateli k replice, neboť by to bylo s ohledem na jeho obsah neúčelné. Obvodní soud pro Prahu 6 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III. Hodnocení Ústavního soudu
17. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který jakožto advokát nemusí být právně zastoupen a který vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
18. Po posouzení napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná. Při zkoumání důvodnosti ústavní stížnosti se přitom Ústavní soud nezabýval správností meritorního rozhodnutí ve věci, ale zaměřil se toliko na splnění procesních předpokladů řádného procesu a jejich dopad na ústavní konformitu napadeného rozhodnutí městského soudu.
19. Listina základních práv a svobod garantuje v čl. 38 odst. 2 každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Základním cílem práva být slyšen je dát účastníkovi řízení možnost aktivně se účastnit řízení, ve kterém je rozhodováno o jeho právech, a to zejména respektováním jeho práva vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Současně v sobě právo být slyšen zahrnuje povinnost rozhodujícího soudu odpovídajícím způsobem na přednesenou argumentaci reagovat, nebo dokonce účastníka o možnosti uplatnění některých procesních práv poučit. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny nepředstavuje jen právo zaujmout stanovisko k provedeným důkazům, ale jeho obsahem je bezpochyby i možnost reagovat na všechny skutečnosti, tvrzení a úvahy, které jsou v řízení předneseny, a zajistit tak účastníkům možnost ovlivnit úvahy a závěry soudu při rozhodování o věci. Vykonávání tohoto práva předpokládá, že účastníci znají jak předmět řízení, tak možnost (či vícero možností) jeho hmotněprávního posouzení, aby mohli předkládat argumentaci a aby rozhodnutí soudu ve věci nebylo rozhodnutím překvapivým. Právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci je přitom součástí práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2748/18 ze dne 25. 2. 2020 (N 34/98 SbNU 363), bod 18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
20. Princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, představuje jednu ze zásad práva na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022, bod 18). Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014, body 14-15) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008, bod 15). Zákaz překvapivých rozhodnutí však přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011; nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15; či nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016, bod 42). Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (nález sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018).
21. Ze soudního spisu vyplývá, že městský soud v odvolacím řízení podle výše uvedených zásad nepostupoval.
22. Obvodní soud, jednající pověřenou soudní komisařkou - notářkou, přiznal stěžovateli odměnu opatrovníka ve výši 1 981 610,95 Kč. Tentýž obvodní soud, jednající za stát, do jehož majetkové sféry toto rozhodnutí dopadá, následně v odvolání požadoval, aby byla odměna stěžovatele snížena na částku 1 455 254,90 Kč. Městský soud však na situaci aplikoval odlišnou právní úpravu a vyčíslil odměnu stěžovatele na částku 44 891 Kč, tedy na 2,27 % původně přiznané částky, aniž by účastníky řízení seznámil se svým odlišným právním názorem a poskytl jim prostor pro vyjádření. Ze soudního spisu plyne, že stěžovateli bylo odvolání obvodního soudu zasláno na vědomí, takže ačkoli ho městský soud explicitně nevyzval k vyjádření k odvolání, měl stěžovatel možnost tak učinit. To však nic nemění na tom, že městský soud účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí nekomunikoval informaci, že dospěl k jinému právnímu názoru, než jaký byl zastáván v předchozím řízení či předestřen v odvolání.
23. Pro stěžovatele bylo přitom v odvolacím řízení velmi podstatné, zda má brojit proti argumentům uvedeným v odvolání, tedy prokazovat účelnost a uznatelnost jednotlivých vyčíslených úkonů v pozůstalostním řízení (což se rozhodl nedělat, neboť byl připraven přijmout nižší odměnu navrhovanou v odvolání), nebo zda má městskému soudu nabídnout právní argumentaci k možnosti či nemožnosti použít na projednávanou situaci § 12a advokátního tarifu. Otázka krácení odměny podle § 12a advokátního tarifu totiž nevyvstala ani v předchozím řízení, ani v podaném odvolání, a stěžovatel tak nemohl vědět, že tato otázka může být v odvolacím řízení relevantní a že může vést k výsledku pro něj mnohem nepříznivějšímu.
24. Povinnost odvolacího soudu informovat účastníky řízení o možnosti odlišného právního hodnocení je ještě naléhavější v situaci, pokud se v důsledku nového právního hodnocení odvolacího soudu změní právní postavení účastníka řízení tak významně, jako v případě stěžovatele, jemuž byla napadeným rozhodnutím snížena odměna za právní zastoupení o téměř 98 %. Rovněž je tato povinnost soudu o to více žádoucí v procesní situaci, v níž po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatel nemá další procesní nástroj, kterým by mohl své argumenty uplatnit. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení totiž ze zákona není přípustné, jak plyne z § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 30 z. ř. s. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení nebylo nařízeno jednání a že kromě podaného odvolání a jeho přeposlání stěžovateli neproběhla v odvolacím řízení žádná další komunikace mezi městským soudem a účastníky řízení, nemohl stěžovatel žádným způsobem dovodit, jaký právní názor městský soud zastává.
25. Postupem městského soudu tak byla stěžovateli odňata možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu závěru, konkrétně k možnosti či nemožnosti aplikace § 12a advokátního tarifu na projednávanou situaci. Stěžovatel tak nedostal možnost případně přesvědčit odvolací soud o svém právním názoru. Tím bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 2748/18 ze dne 25. 2. 2020).
IV. Závěr
26. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl, že napadeným rozhodnutím městského soudu byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná v čl. 38 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
27. V novém řízení bude městský soud opět rozhodovat o výši odměny stěžovatele a bude mít příležitost napravit procesní pochybení, která založila protiústavnost napadeného rozhodnutí. Ústavně souladný postup městského soudu v odvolacím řízení vyžaduje, aby soud v souladu s výše uvedenými požadavky vytvořil procesní prostor pro účastníky řízení k vyjádření jejich právního názoru na interpretaci a aplikaci předmětných ustanovení advokátního tarifu, včetně právní otázky možnosti či nemožnosti aplikace § 12a advokátního tarifu na zvláštní řízení soudní, která v tomto ustanovení nejsou - na rozdíl od jiných typů řízení - výslovně uvedena.
28. Ústavní soud v tomto kontextu zdůrazňuje, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je primárně úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělil do textu advokátního tarifu. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby normotvůrcem přijaté řešení bez dalšího hodnotil. Ústavní soud se přesto ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil k analogické aplikaci § 12a advokátního tarifu na situace, které v tomto ustanovení nejsou výslovně předvídány. Za určitých podmínek je možný i takový výklad advokátního tarifu, podle nějž lze ustanovení § 12a aplikovat i na jiné situace (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021; sp. zn. III. ÚS 1137/19 ze dne 2. 5. 2019; sp. zn. III. ÚS 1404/18 ze dne 2. 4. 2019; či sp. zn. IV. ÚS 3103/17 ze dne 29. 5. 2018). Analogická aplikace ustanovení § 12a advokátního tarifu je však možná pouze při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu. Podmínkou korigování (snižování) přiznané odměny za právní zastoupení v rozporu s původním úmyslem normotvůrce totiž zůstává důkladné vysvětlení, proč by v dané konkrétní situaci byly náklady na právní zastoupení plynoucí z advokátního tarifu nepřiměřeně vysoké (srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021, bod 22 a judikatura tam citovaná).
29. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Úkolem městského soudu nyní bude ve věci znovu rozhodnout, přičemž bude vázán výše vysloveným právním názorem Ústavního soudu.
Autor: US