// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 12.09.2007

K určení neplatnosti smlouvy, k určení práva zůstavitele ke dni úmrtí

Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. (srov. 22 Cdo 2147/99 - R 68/2001]. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (srov. 30 Cdo 1857/2001).

Z těchto rozhodnutí lze vycházet i v dané věci, i když se nejedná o smlouvu o převodu vlastnického práva, nýbrž o smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu a o převodu nájmu k označenému bytu.

V dané věci se dědicové domáhají určení neplatnosti zůstavitelkou uzavřené smlouvy o převodu členských práv a povinností. Protože v dědickém řízení o projednání dědictví po zůstavitelce je mezi dědici sporná otázka aktiv náležejících do dědictví, je pro rozhodnutí soudu v dědickém řízení rozhodující určení, zda zůstavitelka byla ke dni své smrti členkou příslušného družstva a nájemkyní označeného bytu či nikoliv, neboť toto právo má majetkovou hodnotu.

O tom, který subjekt je (byl) členem družstva a nájemcem bytu, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná smlouva (jak žalobci požadují), a nemohlo by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení žalobců nebo k zamezení ohrožení jejich práva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, zda zůstavitelka byla ke dni své smrti členkou družstva a nájemkyní bytu. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy nemůže být vyřešena sporná otázka aktiv dědictví po zůstavitelce, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.

Nelze se proto ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že záměr žalobců sledovaný podáním žaloby (aby předmětná majetková hodnota byla projednána v dědickém řízení po zůstavitelce jako aktivum náležející do dědictví), může být dosažen určením, že uvedená smlouva je neplatná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2801/2006, ze dne 12. 6. 2007

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) C. V., zastoupené F. V., b) A. M., a c) P. K., proti žalovaným 1) A. H., a 2) J. H., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 629/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2006, č. j. 9 Co 319/2005 – 344,   t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2006, č. j. 9 Co 319/2005 – 344, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 2004, č. j. 12 C 629/96 – 313, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

První žalobkyně a právní předchůdkyně druhého žalobce a třetí žalobkyně H. K. se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 12. 6. 1996 domáhaly určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností k bytu číslo 37 o velikosti 1 + 1,5 v L., uzavřená dne 3. 10. 1994 mezi M. Z. a žalovanými A. H. a J. H., je neplatná. Žalobu odůvodnily zejména tím, že jejich matka M. Z. uzavřela uvedenou dohodu se žalovanými (sestrou žalobkyň a jejím manželem) v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. 6. 1999, č. j. 12 C 629/96 – 65, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zhodnocení provedených důkazů, včetně znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví – psychiatrie, dospěl k závěru, že M. Z., která zemřela, trpěla v době uzavření uvedené dohody duševní poruchou, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 4. 2000, č. j. 9 Co 818/99 - 89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby se zabýval otázkou dědické způsobilosti žalobkyň ve smyslu ust. § 469 obč. zák., na jejímž vyřešení závisí posouzení, zda žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně H. K. zemřela, rozhodl Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 8. 11. 2001, č. j. 12 C 629/96 – 135, tak, že v řízení bude nadále pokračováno s jejími právními nástupci, a to A. M. a P. K., kteří vzali žalobu zpět. Poté Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 1. 11. 2002, č. j. 12 C 629/96 – 202, řízení ve vztahu mezi druhou žalobkyní a třetím žalobcem a žalovanými zastavil, žalobu o určení neplatnosti dohody ze dne 3. 10. 1994 z důvodu nedostatku věcné legitimace žalobkyně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky.

K odvolání první žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 9. 2003, č. j. 9 Co 195/2003 – 280, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že z povahy dané věci vyplývá, že v případě žalobců se jedná o nerozlučné společenství, takže podle ust. § 91 odst. 2 o. s. ř. se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně; ke zpětvzetí žaloby je proto třeba souhlasu všech žalobců. Z tohoto důvodu soudu prvního stupně uložil, aby zjistil, zda první žalobkyně se vzetím žaloby zpět souhlasí či nikoliv.

Protože první žalobkyně se vzetím žaloby zpět nesouhlasila, soud prvního stupně v souladu s právním názorem odvolacího soudu v řízení dále pokračoval a rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, č. j. 12 C 629/96 – 313, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ze spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. D 280/97 o projednání dědictví po zemřelé M. Z. zjistil, že řízení bylo přerušeno z důvodu, že probíhá dané řízení, v němž je řešena otázka aktiv náležejících do dědictví po zůstavitelce, která má význam pro dědické řízení. Dále ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 3 T 266/97 zjistil, že dne 23. 9. 1997 byla podána obžaloba na C. V. a H. K. pro trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona, kterého se měly dopustit ve spolupachatelství tím, že „ve dnech 6. 12.1994 a 7. 2. 1995 podaly na Okresní státní zastupitelství v L. trestní oznámení na A. H. (první žalovanou), která se v předcházejícím období v L. měla v úmyslu neoprávněně obohatit a podvést svoji matku M. Z., odcizit jí věci z jejího vlastnictví a omezovat ji na osobní svobodě, přičemž na tomto tvrzení setrvaly i při jednání u Okresního soudu v Lounech ve věci vedené pod sp. zn. 8 Nd 648/94 dne 29. 8. 1995 a při jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 11/95 dne 28. 8. 1996, ač šlo o tvrzení odporující skutečnosti se zřejmým následkem podstatného ohrožování vážnosti v okruhu spoluobčanů a zejména zaměstnání ve vztahu k poškozené Anně Hlavatové“. V důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 bylo trestní stíhání pravomocným usnesením soudu zastaveno. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že M. Z. byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 8. 1995, č. j. 8 Nc 648/94 - 33, omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopna nakládat s majetkovými hodnotami převyšujícími částku výše jejího měsíčního příjmu. Po zhodnocení důkazů provedených v původním a v novém řízení, a to výpovědí účastníků, svědků, listinného důkazu - posudku znalce vyžádaného v opatrovnickém řízení a znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce J. B. a jeho výpovědi před soudem, dospěl k závěru, že dohoda ze dne 3. 10. 1994 je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce vyplývá, že M. Z. v době podpisu této dohody trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 2. 2006, č. j. 9 Co 319/2005 – 344, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. S poukazem na to, že M. Z. v průběhu řízení zemřela, k odvolacím námitkám žalovaných uvedl, že tato okolnost nemohla mít vliv na pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí v dané věci, neboť je v ní řešena otázka významná pro rozhodnutí v dědickém řízení, které z tohoto důvodu bylo přerušeno. Za této situace tudíž žalobci, kteří jsou nerozlučnými společníky, mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody ze dne 3. 10. 1994, neboť „k vyřešení, zda členský podíl družstevního bytu bude předmětem dědického řízení či nikoliv, je určovací žaloba na neplatnost dohody prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobcům, které by se bez tohoto výslovného určení stalo nejistým“. Krajský soud dále přisvědčil i názoru soudu prvního stupně, že otázku případné dědické nezpůsobilosti první žalobkyně vyřeší soud v řízení o dědictví po M. Z., a že tudíž nelze předběžně zkoumat, zda jeden z nerozlučných společníků je či není dědicky nezpůsobilý; naopak jde o otázku účastenství, která bude řešena v dědickém řízení po zůstavitelce a byla-li by řešena jako předběžná v tomto řízení o neplatnost dohody ze dne 3. 10. 1994, neměla by pro dědické řízení žádný význam. Za správný považoval odvolací soud i závěr okresního soudu, že dohoda ze dne 3. 10. 1994 je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák., když bylo prokázáno, že M. Z. v době jejího uzavření byla k tomuto úkonu nezpůsobilá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. Mají za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam k vyřešení následujících otázek: 1) „zda může být dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, jestliže žaloba byla podána někým, kdo k tomu nebyl aktivně legitimován, 2) zda může být dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě podané někým, kdo k tomu není aktivně legitimován v nerozlučném společenství s dědici původního zemřelého žalobce, který rovněž nebyl od počátku legitimován, když tento dědic projevuje výslovně svoji nevůli v řízení jako žalobce pokračovat, 3) zda může být vůbec někdo aktivně legitimován k vedení řízení o určovací žalobě za zemřelého účastníka smlouvy, jestliže dědické řízení dosud neproběhlo a nedošlo k postupu podle ust. § 175k odst. 2 o. s. ř., 4) zda může soud odsunout řešení dědické nezpůsobilosti účastníka sporu, ke kterému nejprve sám zavázal soud okresní, jen proto, že jeden ze žalobců zemřel a rozhodnutí musí vyznít vůči všem dědicům jako nerozlučným společníkům stejně, 5) zda může být dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze strany části dědiců, jestliže nebyl vyčerpán postup podle § 175k odst. 2 o. s. ř. a jestliže nebyla současně vyřešena otázka dědické způsobilosti, 6) zda je možné pominout obsah a hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí jen proto, že z nich soud nečerpal závěry o skutkovém stavu, 7) zda je možné rozlišovat absenci rozhodnutí o navržených důkazech jen proto, jakou mohly mít důkazní hodnotu“. Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů
a namítají, že právním názorem uvedeným ve zrušujícím usnesení krajského soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 9 Co 195/2003 - 280, se žádný ze soudů v dalším řízení neřídil, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy, přičemž v odůvodnění ani neuvedl důvody jejich odmítnutí, že některé z provedených důkazů (zejména výpověď svědkyně G., Z. a svědka J.) nehodnotil, což je v rozporu s ust. § 132 o. s. ř., a nápravu nezjednal ani odvolací soud; řízení je tudíž zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 413/02 a sp. zn. IV. ÚS 67/02). Dovolatelé jsou dále přesvědčeni o tom, že bez rozhodnutí soudu podle ust. § 175k o. s. ř. a bez vyřešení dědické způsobilosti nelze v dané věci rozhodnout. I při vědomí toho, že v dovolacím řízení není možno provádět další důkazy, předkládají žalovaní písemné prohlášení Psychiatrické léčebny P. ze dne 9. 2. 2006, které osvědčuje nepravdivost údaje uvedeného ve znaleckém posudku znalce B., že již v roce 1989 se v chorobopisu M. Z. vyskytuje zmínka o počátku poruchy. Protože řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadami uvedenými v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a protože jejich rozhodnutí spočívají v otázce naléhavého právního zájmu na určovací žalobě i v otázkách aktivní legitimace a dědické nezpůsobilosti na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
 
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze závěru, že žalobci mají ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k označenému bytu, která byla uzavřena dne 3. 10. 1994 mezi M. Z. a žalovanými.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).

Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). Z těchto rozhodnutí lze vycházet i v dané věci, i když se nejedná o smlouvu o převodu vlastnického práva, nýbrž o smlouvu (dohodu) o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu a o převodu nájmu k označenému bytu.

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobou ze dne 7. 6. 1996, doručenou soudu prvního stupně dne 12. 6. 1996, se první žalobkyně a právní předchůdkyně druhého žalobce a třetí žalobkyně H. K. domáhaly určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 10. 1994 k označenému bytu, uzavřené mezi M. Z. a žalovanými, s odůvodněním, že jejich matka M. Z., která v té době ještě žila, uzavřela uvedenou dohodu v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Protože M. Z. zemřela (ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 1999) a protože v dědickém řízení o projednání dědictví po zůstavitelce vedeném u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. D 280/97 je mezi dědici sporná otázka aktiv náležejících do dědictví, je pro rozhodnutí soudu v dědickém řízení rozhodující určení, zda M. Z. byla ke dni své smrti členkou příslušného družstva a nájemkyní označeného bytu či nikoliv, neboť toto právo má majetkovou hodnotu.

Právní otázka, zda „dohoda o převodu členských práv a povinností k bytu číslo 37 o velikosti 1 + 1,5 v L., uzavřená dne 3. 10. 1994 mezi M. Z. a žalovanými A. H. a J. H.“, je či není platným právním úkonem, představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda M. Z. byla ke dni svého úmrtí členkou družstva a nájemkyní označeného bytu. O tom, který subjekt je (byl) členem družstva a nájemcem bytu, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná dohoda (jak žalobci požadují), a nemohlo by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení žalobců nebo k zamezení ohrožení jejich práva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, zda zůstavitelka byla ke dni své smrti členkou družstva a nájemkyní bytu. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy (dohody) nemůže být vyřešena sporná otázka aktiv dědictví po zůstavitelce, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Nelze se proto ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že záměr žalobců sledovaný podáním žaloby (aby předmětná majetková hodnota byla projednána v dědickém řízení po zůstavitelce jako aktivum náležející do dědictví), může být dosažen určením, že uvedená dohoda je neplatná. Tvrzený stav ohrožení práva žalobců nebo nejistotu v jejich právním postavení lze proto odstranit jen určením, zda zůstavitelka byla (či nebyla) ke dni své smrti členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu. Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že žalobci na požadovaném určení neplatnosti dohody ze dne 3. 10. 1994 naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. nemají.

Pro úplnost je třeba uvést, že o tom, zda žalobci mají upravit žalobní návrh (petit žaloby) tak, aby namísto určení, že převodní smlouva je neplatná, žalovali o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, není soud žalobce povinen poučovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001).
 
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b a odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami žalovaných uplatněnými v dovolání.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -pkr-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů