// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 09.11.2020
Žádost o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku
Lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i uplatňovat. Nelze tak přikročit k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže v poslední den lhůty k jeho úhradě poplatník prostřednictvím držitele poštovní licence požádal o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku, aniž by soud o takové žádosti rozhodl.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2095/2020, ze dne 18. 8. 2020
Dotčené předpisy:
§ 9 zák. č. 549/1991 Sb.
§ 57 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí prvním usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 65 C 150/2019-7, podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v nyní účinném znění (dále jen „ZoSP“) zastavil řízení, neboť žalobce přes výzvu soudu nezaplatil včas soudní poplatek za řízení o podané žalobě (výrok I usnesení), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení).
2. Navazujícím, v pořadí druhým usnesením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 65 C 150/2019-9, soud prvního stupně rozhodl, že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč uhrazený jím až po uplynutí lhůty stanovené k jeho úhradě (výrok I usnesení) a žalobce byl vyzván ke specifikaci bankovního spojení (výrok II usnesení).
3. Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného zadržení řidičského průkazu.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil obě usnesení soudu prvního stupně (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
5. Odvolací soud v rovině právního posouzení zdůraznil, že podle § 2 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) ZSoP vzniká navrhovateli poplatková povinnost podáním odvolání (správně však šlo o poplatkovou povinnost za řízení zahájené podáním žaloby podle § 4 odst. 1 písm. a) – poznámka Nejvyššího soudu). Poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 ZSoP). Podle § 9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
6. Odvolací soud při výkladu citovaných ustanovení, odkazuje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, připomenul, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání, a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil, je lhůta zachována jen, když předepsaná částka - ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu - je nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu; nepostačí, je-li podání obsahující soudní poplatek poslední den lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně č. 549/1991 Sb.) zastaví. Rovněž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Odvolací soud dále zdůraznil, že navrhovatel (žalobce) sice má možnost v soudem určené lhůtě k zaplacení soudního poplatku namísto jeho zaplacení požádat o osvobození od soudních poplatků nebo o prodloužení lhůty k jeho zaplacení, pokud však lhůta k zaplacení soudního poplatku není lhůtou procesní, nepostačí k jejímu zachování předání žádosti o osvobození od soudních poplatků či o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku k poštovní přepravě poslední den soudem stanovené lhůty, ale tato žádost musí být v soudem určené lhůtě fyzicky v dispozici soudu. Vzhledem k tomu, že žalobce soudem stanovenou lhůtu k zaplacení soudního poplatku zmeškal, neboť jeho žádost o prodloužení této lhůty došla soudu až dne 30. 8. 2019, ačkoliv posledním dnem patnáctidenní lhůty k úhradě soudního poplatku byl 23. 8. 2019, bylo namístě řízení zastavit. Za nastalé procesní situace již nebylo třeba o žádosti žalobce o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku rozhodovat samostatným usnesením. Ve vztahu k druhému usnesení soudu prvního stupně o vrácení zaplaceného soudního poplatku, které bylo týmž rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno, nebylo napadené usnesení nijak odůvodněno. Odvolací soud dále odůvodnil výrok o nákladech odvolacího řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu obou jeho výroků, když z bodů I/2 a III/11 dovolání je, poměřováno jeho obsahem (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), zřejmé, že je usnesení odvolacího soudu napadáno ve vztahu k oběma jím potvrzeným usnesením soudu prvního stupně.
8. Dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení judikatorně podle žalobce dosud neřešené otázky „účinků žádosti o prodloužení lhůty pro zaplacení soudního poplatku, které bylo předáno přepravci ještě předtím, než lhůta (k zaplacení soudního poplatku) uplynula“. Žalobce zdůraznil, že odvolací soud zcela pominul, že ještě před uplynutím lhůty k zaplacení soudního poplatku žalobce dne 23. 8. 2019 prostřednictvím pošty požádal o prodloužení lhůty k jeho úhradě do 5. 9. 2019 a „v takto prodloužené lhůtě“ soudní poplatek skutečně zaplatil. Doplnil, že za okamžik podání je třeba považovat okamžik, kdy byla zásilka s podáním předána České poště, s. p. jako provozovateli poštovních služeb k doručení soudu, potud odkazoval na nález Ústavního soudu z 26. 7. 2018 pod sp. zn. IV. ÚS 1001/18. Žalobce dále poukázal na vadnou žurnalizaci spisu i na jeho pochybnost o tom, kdy bylo usnesení soudu prvního stupně ze 4. 9. 2019 ve skutečnosti vyhotoveno.
9. Zastavení řízení způsobem, jakým jej učinil soud prvního stupně, aniž by rozhodl o jeho žádosti o prodloužení lhůty k úhradě poplatku, tak představuje podle žalobce podstatný zásah do jeho práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který není odůvodněn žádným veřejným zájmem.
10. Ve vztahu k „druhému“ usnesení soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku je žalobcovým odvoláním (správně dovoláním – poznámka Nejvyššího soudu) napadáno rozhodnutí odvolacího soudu „pouze proto, že navazuje na nesprávné rozhodnutí o zastavení řízení“. Žalobce závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i obě prvostupňová usnesení zrušil.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. advokátem.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. V projednávané věci byl dovoláním napaden rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, nicméně Nejvyšší soud jej ani v tomto rozsahu neodmítl, neboť coby závislý výrok sledoval osud přípustně napadených výroků (srov. § 243b ve spojení s § 224 odst. 3 o. s. ř.).
17. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno druhé usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2019, č. j. 65 C 150/2019-9, o vrácení soudního poplatku. Žalobce, krom zmínky, že jde o rozhodnutí závislé, neuvedl důvod dovolání, ani předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání tak v uvedeném rozsahu není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
18. Uvedené závěry přiměřeně platí i pro námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. I zde trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na přístup k soudu), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
19. Dovolání je ovšem přípustné pro vyřešení právní otázky, zda lze přikročit k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže v poslední den lhůty k jeho úhradě poplatník prostřednictvím držitele poštovní licence požádal o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku, aniž by soud o takové žádosti rozhodl. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je k výše označené otázce nejen přípustné, ale i důvodné.
21. Podle § 9 odst. 1, 3 a 4 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1).
22. Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3).
23. Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit (odstavec 4 písmeno c).
24. O tom, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 4 písm. c), rozhodne soud usnesením, které není třeba doručovat (odstavec 5).
25. Podle § 57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
26. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované výše označeným usnesením Nejvyššího soudu, podle něhož lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9ZoSP, není lhůtou procesní, a že nejpozději v poslední den lhůty k jeho úhradě musí být částka odpovídající soudnímu poplatku již připsána na příslušný účet sodu nebo – hradí-li se soudní poplatek prostřednictvím kolkových známek - musí být kolkové známky v dispozici soudu. Z toho odvodil, že také žádost o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku nestačí v poslední den lhůty odevzdat k poštovní přepravě, nýbrž nejpozději v uvedený den musí být doručena soudu.
27. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i uplatňovat“.
28. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
29. Jakkoliv byl výše citovaný nález Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
30. Lze proto uzavřít, že svěřil-li žalobce v poslední den lhůty stanovené mu soudem prvního stupně k úhradě soudního poplatku k poštovní přepravě žádost o její prodloužení, bylo povinností odvolacího soudu se s argumentací žalobce obsaženou v odvolání o tom, že o ní mělo být rozhodnuto, vyrovnat. Nezohlednil-li uvedenou skutečnost odvolací soud jen proto, že vzal z hlediska její včasnosti za určující až den, kdy se žádost žalobce dostala do dispozice soudu prvního stupně a nikoliv již okamžik, kdy žalobce svou žádost v poslední den procesní lhůty svěřil k poštovní přepravě, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
31. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z úřední povinnosti přitom zrušil i dovoláním kvalifikovaně nenapadenou část výroku I usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno druhé usnesení soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku. Postupoval přitom podle 243e odst. 2, věta třetí o. s. ř., podle něhož dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá.
33. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby – též s přihlédnutím k argumentaci obsažené v podaném odvolání a částečně i v dovolání – posoudil přípustnost a opodstatněnost žádosti žalobce o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a v závislosti na jím učiněných závěrech a návazně přijatém rozhodnutí pak případně znovu zvážil, zda jsou v poměrech projednávané věci splněny zákonné předpoklady pro zastavení řízení o podané žalobě pro včasné neuhrazení soudního poplatku či nikoliv.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-