// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 22.01.2008
K nutnosti poučení dle § 118a OSŘ při jiném právním názoru odvolacího soudu
V posuzované věci soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že žalovaný uplatněný nárok uznal, k čemuž byla dostačující tvrzení a důkazy žalobce vycházející z poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.
Odvolací osud však dospěl k názoru, že z předmětné listiny nelze dovodit, že žalovaný uznal žalovanou částku, tedy zaujal jiný právní názor. Přesto však vycházel z toho, že žalobce byl již dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzván k vylíčení rozhodných skutkových okolností a k označení důkazů, a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, poněvadž žalobce nesplnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní.
Odvolací soud však takto postupovat nemohl, neboť tím nebyla splněna povinnost poskytnout účastníkovi poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy. Poučení a výzva učiněná soudem prvního stupně nemohla totiž postihnout, při změně právního názoru odvolacím soudem, potřebu event. jiných tvrzení a důkazů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3363/2007, ze dne 25. 10. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: Ing. J. D., zast. JUDr. J. T. advokátem proti žalovanému: Ing. J. M., zast. JUDr. J. M. advokátem o 1.446.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 55 Cm 169/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 314/2006-90, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 314/2006-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 6. června 2006, č. j. 55 Cm 169/2005-68, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.446.682,- Kč s úrokem z prodlení 8,5 % od 9. 2. 2001 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.446.682,- Kč s příslušenstvím, poněvadž s žalovaným uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka násadových vajec žalovanému s tím, že platby za dodávky vajec probíhaly opožděně a žalovaný dlužil žalobci úroky z prodlení, na kterých se dohodli. Žalobce proto fakturou č. 2002 ze dne 15. 1. 2001 žalovanému vyúčtoval částku 1.446.682,- Kč, jež představovala vyúčtovaný poplatek z prodlení za období let 1997 – 2000, a následně dopisem ze dne 8. 2. 2001 zaslal žalovaný žalobci rekapitulaci k zaslaným fakturám, v jejímž závěru uznal dlužné úroky ve výši 1.446.682,- Kč, ovšem částku dosud neuhradil. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný ve smyslu § 323 obchodního zákoníku uznal závazek k zaplacení částky v žalované výši, neboť v listině nazvané námitky a vrácení faktury ze dne 8. 2. 2001 vyčíslil úrok z prodlení za pozdní úhradu faktur, takže si musel být vědom toho, že je se svým plněním po uvedenou dobu v prodlení. Protože za této situace musel žalovaný prokázat neexistenci tohoto závazku a toto se mu nepodařilo, neboť jeho neexistenci pouze tvrdil, přestože byl k prokázání svého tvrzení vyzván. Jelikož tedy soud prvního stupně shledal nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 407 odst. 1 obchodního zákoníku důvodným, žalobě vyhověl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna, 2007, č. j. 6 Cmo 314/2006-90, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že dle jeho názoru nelze z listiny ze dne 8. 2. 2001 dovodit, že bylo vůlí žalovaného uznat bez výhrad a podmínek závazek vůči žalobci ve výši 1.446.682,36 Kč, a proto se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že jde o uznání závazku žalovaným ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku. Odvolací soud proto zkoumal, zda žalobce prokázal, že mu vznikl nárok v žalované výši. Vycházel z toho, že soud prvního stupně žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzval k doplnění vylíčení skutkových okolností a prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce na výzvu reagoval předložením faktur, bankovních výpisů, dohody o vzájemném započtení pohledávek a vyúčtování úroku, z čehož nebylo dle odvolacího soudu možné dovodit, že žalobce vyúčtoval žalovanému cenu zboží důvodně a že žalovaný zaplatil faktury s prodlením, a proto uzavřel, že nárok žalobce není oprávněný, neboť žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 9. 7. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a své dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce odvolacímu soudu zejména vytkl, že není pravdou, že obsahem žaloby nebyla splněna povinnost tvrzení. Po rekapitulaci skutkového stavu dovolatel namítl, že se soudy obou stupňů neměly zabývat tím, zda uvedený dopis má charakter uznání dluhu či nikoliv, neboť základem nároku je penalizační faktura – daňový doklad č. 2002 - s datem splatnosti 31. 1. 2001. Jelikož žalobce původní výši nároku, tj. 1.745.090,- Kč, snížil na částku, kterou ve svém dopise ze dne 8. 2. 2001 žalovaný považoval za „možnou přiznat“, a předmětem žaloby je toliko částka považovaná oběmi stranami za nespornou, tak soudy obou stupňů měly použít ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. a vyjít tak ze shodných tvrzení účastníků. Dovolatel se dále domnívá, že dopis ze dne 8. 2. 2001 se může s ohledem na jeho určitost stát základem pro přiznání nároku, zvláště, jak se domnívá dovolatel, mohl-li soud prvního stupně v důsledku shody ve skutkových tvrzení obou stran rozhodnout dle § 115a o.s.ř. i bez jednání. Současně dovolatel namítl, že úrok z prodlení požadovaný žalobcem byl zcela přiměřený a i žalovaný ve svém výpočtu vychází z úroku ve výši 18 % p. a. Předložením vyúčtování úroku z prodlení, faktur a dokladů svědčících o jejich zaplacení žalovaný splnil důkazní povinnost vyplývající z tvrzení uvedených v žalobě, odporuje právní názor odvolacího soudu požadavkům ust. § 101 o.s.ř.
Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení v dovolání a je-li dovolání přípustné, přihlíží mj. i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že v listině ze dne 8. 2. 2001 žalovaný neuznal závazek vůči žalobci ve výši 1.446.682,36 Kč, a proto musel žalobce prokázat, že vyúčtoval žalovanému uvedenou cenu zboží důvodně a že žalovaný zaplatil faktury s prodlením. Na základě výzvy soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. byl žalovaný vyzván k předložení faktur, bankovních výpisů, dohody o vzájemném započtení pohledávek a vyúčtování úroku. Z těchto dokladů nebylo dle odvolacího soudu možné dovodit, že žalobce vyúčtoval žalovanému cenu zboží důvodně a že žalovaný zaplatil faktury s prodlením, a proto uzavřel, že nárok žalobce není oprávněný, neboť žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní.
V posuzovaném případě dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, spočívající v tom, že se soudy obou stupňů neměly zabývat tím, zda uvedený dopis má charakter uznání dluhu či nikoliv, neboť základem nároku je penalizační faktura – daňový doklad č. 2002 - s datem splatnosti 31. 1. 2001 a pokud žalobce původní výši nároku, tj. 1.745.090,- Kč, snížil na částku, kterou ve svém dopise ze dne 8. 2. 2001 žalovaný považoval za „možnou přiznat“, a předmětem žaloby je tedy toliko částka považovaná oběmi stranami za nespornou, tak soudy obou stupňů měly použít ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. a vyjít tak ze shodných tvrzení účastníků.
V dané věci z přípisu ze dne 8. 2. 2001 vyplývá, že žalovaný uvedl, že „celkem by bylo možné přiznat úrok z prodlení 1.446.682,36 Kč“. Z toho je zřejmé, že žalovaný neuznal svůj závazek ve výši 1.446.682,36 Kč, nýbrž pouze konstatoval, že po splnění v přípise uvedených podmínek by bylo možné jej uznat, a proto právní posouzení této listiny odvolacím soudem, jenž dopěl ke stejnému závěru, je správné.
K námitce dovolatele, že soudy obou stupňů měly vyjít ze shodných tvrzení účastníků, je nutné dodat, že skutkové zjištění soudu může být dle § 120 odst. 4 o.s.ř. založeno též na jednostranném úkonu účastníka, který je z hlediska dokazování doznáním určitých skutečností. V posuzovaném případě však o takový případ nejde, neboť v řízení pouze žalobce tvrdil, že mu vznikl nárok na zaplacení shora uvedené částky. Žalovaný totiž v listině ze dne 8. 2. 2001 existenci závazku vůči žalobkyni ve výši žalované částky neuznal, přičemž toliko konstatoval, že by ji uznal po splnění určitých podmínek, a proto takové tvrzení žalovaného nelze pokládat za doznání skutkového stavu tvrzeného žalobcem, tedy doznání existence závazku ve výši 1.446.682,36 Kč vůči žalobci.
Závěr odvolacího soudu, že z dovolatelem předložených listinných důkazů (faktur, bankovních výpisů, dohody o vzájemném započtení pohledávek a vyúčtování úroku), doplněných na základě výzvy soudu prvního stupně dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., nelze dovodit, že žalobci svědčí nárok na zaplacení žalované částky proto, že žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní, není správný a řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud je k této vadě povinen přihlédnout, i když nebyla uplatněna v dovolání.
V posuzované věci soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že žalovaný v žalobě uplatněný nárok uznal, k čemuž byla dostačující tvrzení a důkazy žalobce vycházející z poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.
Odvolací osud však dospěl k názoru, že z listiny ze dne 8. 2. 2001 nelze dovodit, že žalovaný uznal žalovanou částku, tedy zaujal jiný právní názor. Přesto však vycházel z toho, že žalobce byl již dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzván k vylíčení rozhodných skutkových okolností a k označení důkazů, a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, poněvadž žalobce nesplnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní.
Odvolací soud však takto postupovat nemohl, neboť tím nebyla splněna povinnost poskytnout účastníkovi poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy. Poučení a výzva učiněná soudem prvního stupně nemohla totiž postihnout, při změně právního názoru odvolacím soudem, potřebu event. jiných tvrzení a důkazů.
Za uvedené situace měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení a pokud tak neučinil, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené proto podle § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. rozhodl vzhledem k tomu, že dovolání je důvodné, tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto podle ust. § 243d odst. 1, věty druhé o.s.ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-