// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 17.02.2021

Pokuta za pozdní vyřízení námitek proti předloženému vyúčtování

Je sice pravda, že námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování služeb (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) má příjemce služeb (zpravidla) odůvodnit (tj. měl by uvést, v čem spatřuje nesprávnost provedeného vyúčtování). Na obsah těchto námitek však nelze klást přehnané nároky, a to zvlášť tehdy, jde-li o námitky učiněné dříve, než byly příjemci doloženy podklady k provedenému vyúčtování. V rámci hodnocení obsahu námitek ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. pak nelze odhlédnout ani od obsahu vyúčtování, proti němuž směřují.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2178/2020, ze dne 24. 11. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 8 zák. č. 67/2013 Sb.
§ 13 zák. č. 67/2013 Sb.

Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce (člen žalovaného družstva /dále jen „družstvo“/ a nájemce „družstevního bytu č. 1 o velikosti 2+1 nacházejícího se v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. XY v k. ú. XY – dále jen „byt“ a „pozemek“) se domáhal, aby mu družstvo (vlastník pozemku a pronajímatel bytu) zaplatilo částku 230.500,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu pokuty z prodlení ve smyslu § 13 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Částku 80.000,- Kč požadoval za prodlení se splněním povinnosti předložit mu řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2014 (dále též jen „služby“), částku 76.800,- Kč za prodlení se splněním povinnosti vypořádat (vyřídit) jeho námitky proti předloženému vyúčtování služeb a částku 73.700,- Kč za prodlení se splněním povinnosti předložit mu podklady k vyúčtování služeb a umožnit mu pořídit si z nich kopie; přitom v prodlení se splněním první povinnosti mělo být družstvo po dobu 800 dnů (od 10. května 2015 do 17. července 2017), se splněním druhé povinnosti po dobu 768 dnů (od 11. června 2015 do 17. července 2017) a se splněním třetí povinnosti po dobu 737 dnů (od 1. června 2015 do 6. června 2017).

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. září 2019, č. j. 34 C 78/2018-195, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Na členské schůzi družstva dne 17. září 2013 za účasti všech (pěti) členů družstva byli L. M. a žalobce zvoleni za předsedkyni družstva a pověřeného člena družstva. Členové družstva se zde současně ústně dohodli (vycházeje z přesvědčení, že oprávnění vykonávat funkci statutárního orgánu vzniká zvoleným funkcionářům teprve dnem zápisu do obchodního rejstříku), že bývalý předseda družstva J. P. a pověřený člen M. P. budou své funkce zastávat až do zápisu nového vedení družstva do obchodního rejstříku. Žalobce měl podle vyúčtování služeb za rok 2014, které vypracovala dne 12. dubna 2015 účetní družstva Z. P. a které mu bylo doručeno dne 15. dubna 2015, nedoplatek na službách ve výši 1.207,- Kč. Dopisem ze 7. května 2015, který byl doručen družstvu 11. května 2015, vznesl proti předloženému vyúčtování námitky. V nich uvedl, že vyúčtování považuje za nedostatečné, nesprávné a odporující zákonu č. 67/2013 Sb. (konkrétně citoval ustanovení § 5 a § 7 tohoto zákona), a požádal o provedení nápravy a předložení nového vyúčtování služeb do patnácti dnů od doručení námitek; současně požádal i o umožnění nahlédnout do podkladů k předloženému vyúčtování. Dopisem z 24. května 2015, jejž podepsali v zastoupení za družstvo J. P. označený jako předseda družstva a M. P. označený jako pověřený člen družstva, mu bylo sděleno, že do podkladů k vyúčtování služeb má možnost nahlédnout v místě sídla družstva, popř. po vzájemné dohodě u účetní družstva. Jako příloha uvedeného dopisu mu bylo zasláno přepracované vyúčtování služeb, podepsané shodně jako předmětný dopis, z nějž pro něho vyplýval nedoplatek na službách za rok 2014 opět v částce 1.207,- Kč. Na členské schůzi družstva dne 18. června 2015 mu bylo umožněno nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb. Dne 22. srpna 2015 zapsal Městský soud v Praze do obchodního rejstříku L. M. jako předsedkyni družstva a žalobce jako pověřeného člena, oba s údajem o vzniku funkce k 17. září 2013 (podle aktuálního zápisu v obchodním rejstříku mu funkce pověřeného člena zanikla k 30. června 2017). V obchodním rejstříku byl dále zapsán následující způsob jednání statutárního orgánu družstva: Statutárním orgánem družstva je předseda družstva volený členskou schůzí, případně další člen družstva pověřený členskou schůzí (pověřený člen). Předseda družstva rozhoduje při výkonu funkce statutárního orgánu samostatně. V případě pověření dalšího člena působností statutárního orgánu se k účinnosti rozhodnutí předsedy družstva vyžaduje souhlas tohoto dalšího člena pověřeného členskou schůzí. Podepisování za družstvo se děje tak, že k obchodní firmě družstva připojí svůj podpis předseda družstva. V případě pověření dalšího člena působností statutárního orgánu připojí k obchodní firmě družstva svůj podpis společně předseda a tento člen pověřený členskou schůzí. Prakticky ihned po uvedeném zápisu do obchodního rejstříku se žalobce dostavil do účetní kanceláře, která v té době spravovala pro družstvo účetnictví, aby tam požádal o revizi účetnictví družstva od roku 2009. Do té doby přitom funkci pověřeného člena, do níž byl zvolen, v podstatě nijak nevykonával a i poté odmítal podepisovat za družstvo jakékoli dokumenty (takto mimo jiné odmítl podepsat i vyúčtování služeb za rok 2014 před jejich rozesláním ostatním členům družstva s odůvodněním, že „se to takto nezpracovává“). Dopisem z 23. ledna 2017 pak sdělil družstvu, že dosud neobdržel mimo jiné řádně provedené vyúčtování služeb učiněné osobou oprávněnou za družstvo jednat. V návaznosti na to obdržel vyúčtování služeb datované 26. dubnem 2017 a podepsané L. M. jako předsedkyní družstva, na něž reagoval dopisem z 26. května 2017 tak, že vyúčtování služeb má být v souladu se stanovami družstva a zápisem v obchodním rejstříku podepsáno nejen předsedou družstva, ale i pověřeným členem. Dne 18. července 2017 pak převzal další vyúčtování služeb za rok 2014, proti němuž opět podal námitky, a to dopisem ze 16. srpna 2017.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že družstvo vyúčtovalo žalobci služby za rok 2014 již dne 15. dubna 2015, tj. v čtyřměsíční lhůtě stanovené v § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Proto mu nevzniklo právo na pokutu z prodlení se splněním uvedené povinnosti a je v této souvislosti nerozhodné, zda vyúčtování služeb, které tehdy obdržel, bylo formálně i věcně správné; ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. totiž nespojuje právo na pokutu z prodlení s pouhou věcnou nesprávností vyúčtování služeb, jak se (mylně) domníval (v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu z 18. září 2018, sp. zn. III. ÚS 2361/18). Dále také zdůraznil, že podle zápisu v obchodním rejstříku byl v období od 17. září 2013 do 30. června 2017 pověřeným členem družstva, přičemž z titulu této funkce měl v tomto období povinnost spolu s předsedkyní družstva rozhodovat o záležitostech družstva, jednat za něj a podepisovat příslušné dokumenty. V návaznosti na to uzavřel, že z titulu své funkce spoluodpovídal rovněž za to, že členům družstva budou vyúčtovány zálohy na služby řádně a včas, a že tudíž v případě, že předložené vyúčtování služeb těmto požadavkům nedostálo, je nutno dovodit, že se tak stalo jeho zaviněním. Podle názoru soudu prvního stupně mu tak i z tohoto důvodu nenáleží požadovaná pokuta z prodlení za pozdní vyúčtování služeb, neboť ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (a obdobně i ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) vylučuje právo příjemce služeb na dotčenou pokutu rovněž v případě, že k nesplnění lhůty, v níž měl poskytovatel služeb splnit povinnost stanovenou tímto zákonem, došlo (jako v tomto případě) jeho zaviněním. Soud prvního stupně dále také shledal, že z týchž příčin nemá právo ani na pokutu z prodlení za pozdní vyřízení námitek proti vyúčtování služeb. Dodal, že navíc námitky, jež vznesl dopisem ze 7. května 2015, nebyly věcné, konkrétní a odůvodněné; proto je nelze vůbec považovat za námitky ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., na něž by bylo třeba reagovat způsobem předepsaným v citovaném ustanovení (k dopisu „družstva“ z 24. května 2015, jež se vyjadřoval i k předmětným námitkám, uvedl, byť v poněkud jiné souvislosti, že ho podepsaly osoby, které v té době nebyly „oficiálně“ oprávněny za družstvo jednat). Konečně dospěl rovněž k závěru, že mu nesvědčí právo na pokutu z prodlení ani ohledně tvrzeného opožděného předložení podkladů k vyúčtování služeb. Provedenými důkazy bylo totiž jednoznačně prokázáno, že měl možnost seznámit se s příslušnými doklady nejpozději na členské schůzi dne 18. června 2015, kde ostatně do nich také nahlížel, a současně bylo vyvráceno jeho tvrzení, že poslední doklady nutné k vyúčtování služeb mu byly předány až 7. června 2017. Za této situace žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. března 2020, č. j. 20 Co 414/2019-222, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. K žalobcovým odvolacím námitkám předně konstatoval, že na členské schůzi družstva dne 17. září 2013 byl zvolen pověřeným členem a tato funkce mu nezanikla již dne 1. ledna 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon č. 90/2012 Sb.“), jak se mylně domníval. Ustanovení § 629 písm. d/ zákona č. 90/2012 Sb. totiž výslovně připouští i zřizování jiných než zákonem předvídaných orgánů, což v plném rozsahu dopadá také na funkci pověřeného člena družstva, neboť její zřízení nijak neodporuje kogentním ustanovením uvedeného zákona. Podle jeho názoru navíc není ani podstatné, zda mohl za družstvo jednat jako statutární orgán, ale že z titulu své funkce, v níž ho ostatní členové družstva respektovali, se mohl a měl aktivně podílet na jeho činnosti. V tomto směru však zůstal prakticky zcela nečinný, třebaže mu ve výkonu dané funkce nikdo nebránil, a zajišťovali-li namísto něj činnost družstva odstupující členové jeho statutárních orgánů, ještě jim – paradoxně – vytýkal, že vyúčtování služeb, které mu z dobré vůle poskytli, neměli podepisovat. Z vyložených důvodů tak dospěl rovněž k závěru, že i kdyby mu skutečně svědčilo právo na požadované peněžité plnění, uplatněný nárok by vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo nutno pokládat za projev zjevného zneužití práva, který nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Předně nesouhlasil s názorem, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nespojuje právo na pokutu z prodlení s věcnou nesprávností vyúčtování služeb. V této souvislosti zdůraznil, že smyslem citovaného ustanovení (a to i s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v § 1908 odst. 2 a § 1968 o. z.) je poskytnout oprávněnému sankční instrument, který má donutit povinného nejen k včasnému, ale také k řádnému plnění jeho povinností. Pokud by postačovalo jakékoli včasné plnění příslušné povinnosti, ztrácela by sankce zakotvená v § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. veškerý smysl. Povinný by se jí totiž jednoduše vyhnul např. tím, že by ve stanovené lhůtě doručil oprávněnému zcela nepřezkoumatelné „vyúčtování“, jež by postrádalo zákonem předepsané náležitosti. Takový závěr by však byl zjevně absurdní a navíc by odporoval ustálené judikatuře dovolacího soudu (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4760/2016 a 26 Cdo 4637/2018), která dovodila, že o vyúčtování úhrad za služby lze uvažovat jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Z toho dovozoval, že nebylo-li vyúčtování provedeno věcně správně a postrádalo-li náležitosti předepsané ustanovením § 7 zákona č. 67/2013 Sb., nebyla povinnost poskytovatele splněna a příjemce služeb má po marném uplynutí lhůty stanovené v citovaném ustanovení zásadně právo na pokutu z prodlení podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nesouhlasil ani s názorem, že námitky proti vyúčtování, jež vznesl dopisem ze 7. května 2015, nebyly dostatečně odůvodněné. Měl za to, že ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. pouze předepisuje, že námitky mají směřovat ke způsobu a obsahu vyúčtování, čemuž – podle něj – uvedený dopis vyhověl. Podle jeho mínění nadto nelze jeho námitky proti vyúčtování služeb posuzovat izolovaně, jak to učinily oba soudy, a v tomto směru nepřihlédnout též k obsahovým nedostatkům vyúčtování, na něž jimi reagoval. Z tohoto úhlu pohledu pak podle něj šlo o námitky odůvodněné zcela adekvátně, neboť zejména nabádaly družstvo, aby mu předložilo vyúčtování, jež bude souladné s právní úpravou, jejímž požadavkům první předložené vyúčtování evidentně nedostálo. Vzhledem k tomu zastával názor, že jeho námitky proti vyúčtování služeb bylo družstvo povinno řádně vypořádat, což v žalovaném období neučinilo, a podotkl, že otázka vymezení obsahových náležitostí námitek ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Konečně nesouhlasil ani s tím, že snad zavinil, že družstvo nesplnilo včas povinnosti, za něž nárokuje požadované pokuty z prodlení (§ 13 odst. 1 i. f. zákona č. 67/2013 Sb.), resp. že uplatněný nárok na zaplacení dotčených pokut je výrazem zjevného zneužití práva (§ 8 o. z.). Zde – s odkazem na ustanovení § 775 a § 777 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. – namítl, že k 1. lednu 2014 mu zanikla funkce pověřeného člena družstva, neboť od uvedeného data může být statutárním orgánem malého družstva pouze jeho předseda (§ 726 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.). I kdyby však po 1. lednu 2014 zůstal jako pověřený člen družstva jeho fakultativním orgánem ve smyslu § 629 písm. d/ zákona č. 90/2012 Sb., jak konstatoval odvolací soud, stejně by v důsledku aplikace § 777 odst. 1 téhož zákona pozbyl veškerou svou dosavadní působnost, jelikož do té doby mu stanovy družstva svěřovaly právě jen působnost statutárního orgánu družstva. Navíc pro kolizi zájmů by ani nebylo možné, aby jednal ve věci vlastního vyúčtování nebo odpovídal na vlastní námitky proti vyúčtování. Proto se domníval, že mu nelze důvodně vytýkat, že svou nečinností v uvedené funkci způsobil prodlení družstva se splněním povinností utvrzených požadovanými pokutami z prodlení, nebo že nárok na zaplacení dotčených pokut uplatnil v rozporu se zákazem zneužití práva. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, nastolených v dovolání (vyjma otázky zneužití práva podle § 8 o. z. – viz následný výklad), jež v posléze nastíněných rovinách nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešeny.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzeny nebyly a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 104/2015 Sb. (viz čl. II. bod 1. zákona č. 104/2015 Sb.) a ve znění účinném do 31. prosince 2015 (dále opět jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), jestliže poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou tímto zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění povinností v této lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé smluvní strany. To neplatí pro případy uvedené v odstavci 2 (tj. pro případy prodlení s peněžitým plněním).

Předestřené ustanovení upravuje právní následek v podobě pokuty za prodlení s nepeněžitým plněním stanoveným zákonem č. 67/2013 Sb. Jde o případ pokuty stanovené právním předpisem pro porušení smluvní povinnosti, která se označuje jako penále (§ 2052 o. z.). Na pokutu (penále) z prodlení se proto použijí i obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 až § 2051 o. z. Pokutou podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je penalizováno prodlení obou smluvních stran. Povinnost platit pokutu z prodlení však nevznikne poskytovateli nebo příjemci služeb „automaticky“ při každém prodlení s nepeněžitým plněním. Zákon totiž zároveň zakotvil výjimky z uvedené platební povinnosti. Poskytovatel či příjemce služeb, který nesplnil včas svoji povinnost upravenou zákonem č. 67/2013 Sb., se tak zprostí povinnosti platit druhé straně pokutu z prodlení (povinnost platit pokutu z prodlení mu nevznikne), jestliže prokáže, že 1) by splnění příslušné povinnosti s nepeněžitým plněním ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo 2) k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a 26 Cdo 1105/2020).

Není pochyb o tom, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dopadá i na prodlení poskytovatele služeb (zde družstva) se splněním (nepeněžitých) povinností, jež mu ukládají ustanovení § 7 odst. 1 a 2 (povinnost provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období) a § 8 odst. 2 věty druhé (povinnost vyřídit uplatněné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování nejpozději do 30 dnů od jejich doručení) téhož zákona. Ve vztahu k prvně uvedené povinnosti lze přisvědčit názoru dovolatele, že nebylo-li vyúčtování provedeno věcně správně a postrádalo-li náležitosti předepsané ustanovením § 7 zákona č. 67/2013 Sb., nebyla povinnost poskytovatele služeb splněna a příjemce služeb má po marném uplynutí lhůty stanovené v citovaném ustanovení zásadně právo na pokutu z prodlení podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020). Splnění dluhu (závazkové povinnosti) totiž mimo jiné předpokládá, že dlužník plnil řádně (srov. § 1908 odst. 2 a § 1968 věta první o. z.). To v případě povinnosti poskytovatele vyúčtovat příjemci úhrady za služby znamená, že předložené vyúčtování musí obsahovat všechny předepsané náležitosti a musí v něm být uvedena cena provedené služby ve správné výši. Lze tudíž uzavřít, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby zakotvenou nyní v § 7 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, na nějž poukázal dovolatel). Neobstojí proto právní názor přijatý soudy nižších stupňů, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nespojuje právo na pokutu z prodlení s pouhou věcnou nesprávností vyúčtování služeb (v této souvislosti je důležité zmínit, že odkaz soudu prvního stupně na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. září 2018, sp. zn. III. ÚS 2361/18, byl bezpředmětný, neboť Ústavní soud se v něm nezabýval věcnou správností uvedeného právního názoru). S dovolatelem se lze ztotožnit i v tom, že námitky proti vyúčtování služeb obsažené v jeho dopisu ze 7. května 2015 mělo družstvo řádně vypořádat (vyřídit). Je sice pravda, že námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování služeb (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) má příjemce služeb (zpravidla) odůvodnit (tj. měl by uvést, v čem spatřuje nesprávnost provedeného vyúčtování). Na obsah těchto námitek však nelze klást přehnané nároky, a to zvlášť tehdy, jde-li o námitky učiněné dříve, než byly příjemci doloženy podklady k provedenému vyúčtování (viz § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). V rámci hodnocení obsahu námitek ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. pak nelze odhlédnout ani od obsahu vyúčtování, proti němuž směřují. Z této perspektivy lze přitom námitky zaznamenané v dopise ze 7. května 2015 považovat – i s přihlédnutím k obsahu vyúčtování služeb z 12. dubna 2015, které zjevně nedostálo náležitostem předepsaným v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. – za dostatečně (adekvátně) odůvodněné, o čemž ostatně svědčí i okolnost, že v návaznosti na ně bylo dovolateli předloženo nové (opravené) vyúčtování služeb, byť podepsané osobami, které zřejmě nebyly oprávněny za družstvo jednat. Za správný tedy nelze považovat ani názor, že jeho námitky proti vyúčtování služeb, jež učinil dopisem ze 7. května 2015, nelze vůbec považovat za námitky ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., na něž by bylo třeba reagovat způsobem předepsaným v citovaném ustanovení.

Z uvedeného vyplývá, že celkový závěr obou soudů, že dovolateli nevzniklo právo na zaplacení pokut z prodlení za opožděné vyúčtování služeb (§ 7 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb.) a za pozdní vyřízení námitek proti předloženému vyúčtování (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), obstojí – vzhledem k nesprávnosti právních názorů zmíněných v předchozím odstavci – pouze za předpokladu, že je správná úvaha, z níž dotčený právní závěr rovněž vychází, tj. úvaha, že prodlení družstva se splněním předmětných povinností zavinil dovolatel. Za této situace půjde tedy v dovolacím řízení rovněž o posouzení otázky, zda v dané věci byla naplněna výjimka z penalizace upravené v § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., jež je aplikovatelná v případě, že „k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany“.

Obecně lze jednání pokládat za zaviněné, jestliže je můžeme jednajícímu osobně vytknout. Tato výtka se zakládá na tom, že jednající v dané situaci měl a také mohl jednat jinak. Vyskytuje se přitom ve dvou formách – v podobě úmyslu a nedbalosti. Základními prvky vytknutí zavinění jsou tedy svoboda ve smyslu možnosti jiného jednání a nedodržení příkazu jednat. Nejde však o příkaz jednat, který se obrací vůči každému a jehož porušení má za následek protiprávnost, nýbrž jde o příkaz, který se váže vždy k určitému subjektu a který je založen buď na jeho osobních, nebo na jeho typových znalostech a schopnostech (srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, str. 237, marg. č. 375 a 376).

V poměrech souzené věci není pochyb o tom, že dovolatel věděl, že nebude-li (řádně) vykonávat funkci pověřeného člena, do níž byl zvolen dne 17. září 2013, může způsobit prodlení družstva s plněním jeho povinností. Bylo mu totiž známo, že pověřený člen je statutárním orgánem družstva, který – společně s předsedou – rozhoduje o záležitostech družstva a jedná za ně navenek, a bylo mu též zřejmé, že ostatní členové družstva jej za tohoto „funkcionáře“ považují, neboť se na něj v záležitostech družstva obraceli (a to včetně rozhodování o vyúčtování služeb za rok 2014). Ze zjištěného skutkového stavu zároveň vyplývá, že v době, kdy mělo být provedeno sporné vyúčtování služeb (tj. v období od 1. ledna 2015 do 30. dubna 2015 – dále jen „rozhodné období“), dovolatel neměl – objektivně posuzováno – žádný důvod spoléhat se na to, že prodlení družstva nenastane. Především je evidentní, že v rozhodném období nevěděl, že mu (snad) již dne 1. ledna 2014 zanikla (z důvodů předestřených v dovolání) jeho funkce pověřeného člena družstva, jak v průběhu řízení poprvé uvedl ve svém podání z 25. února 2019 – viz č. l. 158 až 162 spisu (do té doby naopak tvrdil, že danou funkci zastával /od 17. září 2013/ až do 30. června 2017 – viz např. jeho podání na č. l. 93 až 95 spisu či protokol o jednání na č. l. 105 až 108 spisu). Jinak by totiž zajisté nevyužíval kompetence plynoucí z této funkce i po rozhodném období (jako pouhý „řadový“ člen družstva by se jistě nevydal v průběhu roku 2015 /navíc krátce po svém zápisu v dané funkci do obchodního rejstříku/ do účetní kanceláře, která tehdy spravovala pro družstvo účetnictví, s požadavkem na revizi jeho účetnictví od roku 2009) a nevytýkal by družstvu ještě ve svém dopisu z 26. května 2017, že vyúčtování služeb má vedle předsedy podepisovat i pověřený člen družstva. Současně je zřejmé, že ve funkci pověřeného člena nebyl nečinný ani proto, že by spoléhal na ústní dohodu uzavřenou členy družstva na schůzi konané dne 17. září 2013, podle níž měli bývalý předseda družstva J. P. a pověřený člen M. P. zastávat své funkce až do zápisu nového vedení družstva (tj. L. M. jako předsedkyně a žalobce jako pověřeného člena) do obchodního rejstříku. V opačném případě by totiž při svém účastnickém výslechu dne 16. dubna 2019 zcela jistě neuváděl, že předmětná záležitost (tj. zastupování družstva bývalými členy vedení) nebyla na zmíněné členské schůzi vůbec projednávána (srov. protokol o jednání na č. l. 177 až 179 spisu; viz též odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Výkonu funkce pověřeného člena, jde-li o vyúčtování služeb, se pak evidentně nevyhýbal ani proto, že by se snad mylně (k tomu viz v podrobnostech § 54 zákona č. 90/2012 Sb.) domníval, že pro kolizi zájmů je – bez dalšího – vyloučen z rozhodování statutárního orgánu družstva o svém vlastním vyúčtování, jak naznačoval v podání z 25. února 2019 (viz č. l. 158 až 162 spisu). Zde jednak nelze přehlédnout, že se odmítl podílet na rozhodování družstva v záležitosti vyúčtování služeb i ve vztahu k jeho ostatním členům; z tohoto hlediska se tudíž jeho zmínka o kolizi zájmů jeví jako ryze účelová. Kromě toho však nelze ani opomenout, že pokud by v rozhodném období vycházel z uvedeného (mylného) přesvědčení, zajisté by ve svém (pozdějším) dopisu z 26. května 2017 nepodmiňoval platnost svého vyúčtování služeb právě svým vlastním jednáním (jak to ve skutečnosti učinil, jestliže v něm mimo jiné s poukazem na tehdejší zápis v obchodním rejstříku namítal, že družstvo mu má předložit vyúčtování služeb podepsané rovněž pověřeným členem, jímž ovšem v té době – podle zápisu v obchodním rejstříku – nebyl nikdo jiný, než právě on sám). S přihlédnutím k uvedenému pak ovšem nezbývá než dovodit, že dovolatel nejen že věděl, že svou nečinností ve funkci pověřeného člena může způsobit prodlení družstva s plněním jeho povinností, ale současně byl také (přinejmenším) srozuměn (smířen) s tím, že takový následek nastane (reálně může nastat).

S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že dovolatel zavinil (ve formě nepřímého /eventuálního/ úmyslu), že družstvo ve vztahu k němu nesplnilo lhůtu pro předložení (řádného) vyúčtování služeb, jestliže v rozhodném období nevykonával řádně (resp. prakticky vůbec) funkci pověřeného člena (byť třeba jen domnělou), v níž mohl a měl (a to i vzhledem k důvěře ostatních členů družstva) tomuto prodlení zabránit; otázka, zda jeho jednání (opomenutí) v tomto směru bylo nebo nebylo protiprávní, je přitom pro úvahu, zda šlo o jednání zaviněné či nikoli, irelevantní (viz obecný výklad o zaviněném jednání shora). Zbývá dodat, že závěr o jeho zaviněném jednání lze pak obdobně vztáhnout i na povinnost družstva vyřídit ve stanovené lhůtě jím uplatněné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování služeb. Je tomu tak proto, že prodlení družstva se splněním uvedené povinnosti je v příčinné souvislosti s tím, že svou nečinností ve funkci jeho statutárního orgánu (pověřeného člena) zavinil, že mu nebylo (v zákonem stanovené lhůtě) předloženo řádné vyúčtování služeb, čímž fakticky vytvořil podmínky (zavdal příčinu) k tomu, aby proti předloženému vyúčtování, které nebylo věcně správné („náležité“), vůbec mohl (postupem podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) nějaké námitky vznášet.

Z uvedeného vyplývá, že je v konečném důsledku správný právní závěr obou soudů, že dovolateli nevzniklo právo na zaplacení pokut z prodlení za opožděné vyúčtování služeb a za pozdní vyřízení námitek proti předloženému vyúčtování (právní závěr, že mu nevzniklo právo na zaplacení uvedené pokuty ani za prodlení družstva se splněním povinnosti předložit mu podklady k vyúčtování služeb a umožnit mu pořídit si z nich kopie, obstojí už proto, že nebyl dovoláním napaden). Za této situace je již bezpředmětné zkoumat, zda je správný rovněž úsudek odvolacího soudu o zjevném zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., neboť na celkový závěr o nedůvodnosti podané žaloby to již nemůže mít žádný vliv.

Vycházeje z předestřených závěrů lze konstatovat, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je napadený rozsudek v konečném důsledku správný. Dovolací soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) – dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 věta před středníkem o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů