// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.09.2020
Vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul
Ani ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci.
Vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul, samo o sobě nezakládá domněnku vzniku nemajetkové újmy. Pouze ze samotného účelu exekučního řízení nelze dovodit, že by již jen jeho nezákonným zahájením vznikla povinnému nemajetková újma. Je tak na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 891/2020, ze dne 24. 6. 2020
Dotčené předpisy:
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
§ 2956 o. z.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 18 C 112/2011-411, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2010, č. j. 48 EXE 4718/ 2010-45, byla proti žalobkyni jako povinné nařízena exekuce pro vymožení částky 21 980 Kč, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Ing. R. O. K odvolání žalobkyně bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 2. 2011, č. j. 40 Co 1147/2010-74, a exekuce byla zamítnuta, neboť žalobkyně nebyla podle exekučního titulu povinnou. Soudní exekutor mezitím vydal dne 17. 9. 2010 exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitosti žalobkyně a dne 6. 10. 2010 exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně (tam povinná). Žalobkyně vymáhanou pohledávku uhradila dobrovolně dne 15. 11. 2010, usnesení o nařízení exekuce bylo žalobkyni doručeno dne 25. 11. 2010 a téhož dne bylo žalobkyni doručeno usnesení, na jehož základě došlo ke zrušení exekučního příkazu, jímž byla postižena mzda žalobkyně, částečně zastavena exekuce ohledně zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitostem a vydán příkaz k náhradě nákladů exekuce.
4. Po právní stránce odvolací soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 1635/2015-341, dospěl k závěru, že exekuce byla proti žalobkyni jako povinné nařízena nezákonně. Nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením. Vzhledem k tomu, že je na žalobkyni, aby prokázala vznik nemajetkové újmy, zabýval se odvolací soud jejími tvrzeními, že již vydáním exekučních příkazů došlo k poškození dobrého jména žalobkyně u zaměstnavatele a vydáním exekučních příkazů na nemovitý majetek žalobkyně porušil soudní exekutor povinnost vést exekuci v rozsahu postihujícím majetek pouze v limitu exekuované pohledávky a příslušenství. Žalobkyně ani v odvolání neuvedla, jaké konkrétní dopady mělo nařízení exekuce a vydání exekučních příkazů, odkázala pouze na pocity psychické nejistoty a ohrožení. Odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, jenž vzal v úvahu krátké období mezi vydáním exekučního příkazu srážkami ze mzdy žalobkyně, k němuž došlo dne 6. 10. 2010, a jeho zrušením, k němuž došlo dne 22. 11. 2010, přičemž žalobkyni bylo doručeno zrušení exekučního příkazu na její mzdu dne 25. 11. 2010 a téhož dne i zrušení exekučního příkazu obsahující zákaz dispozice s nemovitostmi. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zápis v katastru nemovitostí nemohl způsobit snížení morálního kreditu žalobkyně, tedy ani způsobit žalobkyni jakoukoliv objektivizovanou újmu. Odvolací soud přihlédl též k té skutečnosti, že poznámka týkající se nemovitostí žalobkyně byla v katastru nemovitostí po velmi krátkou dobou, když exekuční příkaz zřízením zástavního práva k nemovitostem byl vydán dne 17. 9. 2010 a dne 25. 11. 2010 bylo žalobkyni doručeno zrušení exekučních příkazů ohledně nemovitostí.
5. Námitky žalobkyně, že měla být poučována podle § 118a o. s. ř., odvolací soud neshledal důvodnými. Povinnost prokázat tvrzení o skutkových okolnostech věci je žalobkyni známa, jak vyplývá z jejích četných podání soudu, nelze však rozhodovat ve prospěch žalobkyně pouze na základě jejích tvrzení. Nemajetková újma se nepresumuje a bylo proto na žalobkyni, aby ji prokázala. Odvolací soud též neshledal důvodnou námitku podjatosti vznesenou vůči soudkyni prvního stupně, neboť tato námitka se týkala postupu soudkyně soudu prvního stupně v řízení, což není podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým může za zákonných podmínek napadnout pravomocná rozhodnutí soudů nižších stupňů kterýkoliv účastník a způsob rozhodnutí o dovolání nemá vliv na postoj soudců nižších stupňů k účastníkům.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly. Dovolatelka vymezuje následující otázky: 1) Zda je možné učinit závěr o neexistenci nemajetkové újmy z důvodu neunesení břemene tvrzení pouze na základě per analogiam aplikované judikatury Nejvyššího soudu za situace, kdy neexistuje judikatura přímo aplikovatelná. 2) Zda v případě nezákonné exekuce vedené vůči někomu, kdo není dlužník, jde o případ, kdy by měl být vznik nemajetkové újmy presumován. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny byly, avšak dovolací soud by dané otázky měl posoudit jinak. 3) Dovolací soud by se měl odchýlit od závěru vyjádřeného v rozsudku ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, neboť trvání na tom, aby k poučení dle § 118a o. s. ř. došlo u jednání soudu je dle dovolatelky porušením ústavního principu předvídatelnosti postupu soudu, principu naplnění smyslu a účelu zákona a zásady hospodárnosti řízení. 4) Dále by se měl dovolací soud odchýlit od závěru vyjádřeného v usnesení ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Nd 220/2007. Naopak by měla být rozšířena aplikace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014. Nejvyšší soud by se tak měl zabývat otázkou, zda je soudce rozhodující v odškodňovacím řízení vyloučen pro poměr k věci a účastníkům řízení od okamžiku uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za dané odškodňovací řízení (za nesprávný úřední postup soudce a jeho nezákonné rozhodnutí v daném odškodňovacím řízení).
7. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první a druhé otázce odkázala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, z níž plyne, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jde-li o obvinění „liché“. V případě trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, tak bude výjimečné, pokud obviněnému žádná nemajetková újma nevznikne. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Dovolatelka je toho názoru, že újma vzniklá nezákonnou exekucí je ještě „horší“, než újma vzniklá nezákonným trestním stíháním, neboť v trestním řízení se uplatní presumpce nevinny, naopak v případě exekuce se vychází z presumpce správnosti exekučního titulu, tedy presumované „viny“ (domnělého) povinného dlužníka. V případě nezákonné exekuce si lze jen obtížně představit, že by kterémukoli jinému poškozenému ve stejné situaci jako dovolatelka žádná nemajetková újma nevznikla. Vznik újmy zásahem do psychické sféry poškozeného nezákonnou exekucí je tedy „průvodním znakem“ nezákonné exekuce, kdy zvažovat lze toliko výši újmy vyčíslenou v penězích, nikoli však vznik újmy samotné s odůvodněním, že poškozený vznik újmy tvrdil nedostatečně. Dále dovolatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a namítá zásah do svých ústavním pořádkem garantovaných práv, pokud ji soudy nižších stupňů upřely zadostiučinění, které ji náleží.
8. Ve vztahu k třetí dovolací otázce dovolatelka namítá, že s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, princip naplnění smyslu a účelu zákona a ústavní princip předvídatelnosti postupu soudu, nelze trvat na tom, aby poučení dle § 118a o. s. ř. mohl soud uskutečnit pouze při jednání či přípravném jednání. Ve vztahu ke čtvrté dovolací otázce dovolatelka namítá, že soudce se stává vyloučeným v okamžiku, kdy v průběhu odškodňovacího řízení dojde u žalobce ke vzniku újmy z nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu v tomto řízení a kdy tento nově vzniklý procesní stav činí ze soudce stranu (jiného) soudního sporu mezi týmiž účastníky. Soudce se tak stává vyloučeným nejen v „novém“ řízení, v němž je požadováno odčinění újmy vzniklé v odškodňovacím řízení, ale též v původním odškodňovacím řízení, na jehož výsledku je soudce osobně zainteresován jako na věci „prejudiciální“ pro nové řízení. Dovolatelka se tak neztotožňuje se závěrem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Nd 220/2007, dle nějž způsob postupu soudce v řízení (rychlost řízení) není okolností, která by zakládala důvod k vyloučení soudce, jak ostatně zákon výslovně stanoví (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Naopak je to právě „postup v řízení“, který může založit jak poměr soudce k věci, zainteresovanost soudce na výsledku řízení, za situace, kdy celý soudní proces je plně v rukou soudce, jenž rozhoduje o veškerých rozhodných okolnostech včetně otázek s relativně neurčitou hypotézou právní normy. Dále dovolatelka vznáší námitky k nákladovému výroku. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dal podnět k Ústavnímu soudu ke zrušení části § 118a o. s. ř., konkrétně slov „v průběhu jednání“ v odst. 1 a 3 a „při jednání“ v odst. 4.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Poučovací povinností dle § 118a o. s. ř. se již Ústavní soud ve své judikatuře zabýval. V usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, uvedl: „Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu soud poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. § 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 100/02.“
13. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, neshledal důvod k tomu, aby se od dovolatelkou citované ustálené judikatury vztahující se k poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. odchýlil. Jelikož ústavní konformita daného ustanovení již byla Ústavním soudem prověřena, dovolací soud neshledal ani důvod k tomu, aby věc předložil Ústavnímu soudu za účelem zrušení části citovaného ustanovení. Třetí dovolací otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
14. Dle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř.: „Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
15. Nespokojenost účastníka s průběhem řízení nemůže být sama o sobě důvodem pro vyloučení, procesní postup soudce a jeho rozhodnutí je oprávněn hodnotit výlučně odvolací, případně dovolací soud (výjimečně i Ústavní soud). Tím se projevuje souvislost daného ustanovení se zásadou zákonného soudce (čl. 38 odst. 1, věta první Listiny základních práv a svobod). Námitka podjatosti není prostředek sloužící k tomu, aby se účastník zbavil soudce, s nímž není spokojený, nebo soudce, který nevydal rozhodnutí pro něj příznivé (srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Klušer ČR, 2019, s. 97).
16. Uvedené závěry je třeba respektovat i v té situaci, kdy účastník řízení z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu daného soudce či tvrzeného nezákonného rozhodnutí zahájí odškodňovací řízení. Pokud by pouze tato okolnost měla v původním řízení vést k vyloučení soudce, byl by tím popřen samotný účel § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť zahájení odškodňovacího řízení jakožto řízení sporného je v dispozici žalobce. Každý účastník, jenž je nespokojen se zákonným soudcem, by se jej mohl „zbavit“ pouze tím, že by zahájil odškodňovací řízení. Na výjimečné „odnětí“ věci soudci, který se dopouští v řízení závažných chyb nebo nerespektuje závazný právní názor, pamatuje ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může odvolací soud přikázat věc k dalšímu projednání jinému soudci. Dovolací soud tudíž neshledal důvod odchýlit se od závěru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Nd 220/2007. Čtvrtá dovolací otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
17. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky směřující co do nákladového výroku, neboť dovolání do této části rozhodnutí je objektivně nepřípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
18. Podle závěrů Nejvyššího soudu je dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). První dovolací otázkou dovolatelka nezpochybňuje žádný konkrétní závěr odvolacího soudu, na kterém by své rozhodnutí postavil. Daná otázka tudíž sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.
19. Dovolací soud však shledal dovolání přípustné pro řešení druhé dovolatelkou vymezené otázky, neboť otázku, zda vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul, samo o sobě zakládá domněnku vzniku nemajetkové újmy, ve své judikatuře dosud neřešil.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání není důvodné.
21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
22. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně upozorňuje na odlišnost nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou a nemajetkovou újmou tvrzenou v souvislosti s jiným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010).
23. S dovolatelkou se lze ztotožnit v tom, že jistě každá osoba, která je neoprávněně vystavena exekučnímu řízení, může vnímat určité psychické nepohodlí. Obecně by bylo možné též dovodit, že každá osoba, jíž je soudním rozhodnutím uložena povinnost, kterou dle hmotného práva nemá, případně jíž je odepřeno právo, které jí dle hmotného práva náleží, vnímá takovouto situaci úkorně. Ještě obecněji by bylo možné říci, že každá osoba, které je působena škoda (majetková újma), vnímá úkorně, že se tak děje. Přesto však právní řád nevychází z takto široce pojímané koncepce nemajetkové újmy. Dle § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“): „Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon.“ Neodčiňuje se tudíž každá nemajetková újma, ale pouze taková, jejíž odčinění zákon (či smlouva) předpokládá.
24. Za generální klauzuli pro odčinění nemajetkové újmy lze považovat § 2956 o. z.: „Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“
25. Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“): „Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“
26. Ani ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s principy vycházejícími z obecné úpravy obsažené v o. z. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postupu či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí o. z. Z hlediska rozložení důkazního břemene je třeba v souladu s výše citovanou judikaturou vycházet z toho, že zásah do svých přirozených práv a vznik nemajetkové újmy s tím související prokazuje poškozený. Toliko výjimečně v typizovaných případech lze vycházet z předpokladu, že nemajetková újma v souvislosti s konkrétním nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím zásadně vzniká.
27. V poměrech nyní posuzované věci nelze považovat za přiléhavé srovnání trestního řízení s řízením exekučním, jež dovolatelka činí. Právní řád vychází z principu subsidiarity trestní represe (srov. § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Trestní odpovědnost se uplatňuje jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Účelem trestního řízení je, aby byly trestné činy náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Oproti tomu dle § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva, přičemž každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.
28. Z výše uvedeného principu subsidiarity trestní represe a účelu trestního řízení plyne dovolatelkou citovaný a v judikatuře ustálený závěr, dle nějž bude výjimečné, pokud nezákonně obviněnému žádná nemajetková újma nevznikne. Účel civilního řízení, do nějž spadá též řízení exekuční, je však zcela odlišný. V exekučním řízení se nikterak nezkoumá zavinění povinného, nelze se tudíž ztotožnit s argumentem dovolatelky, že v případě exekučního řízení se vychází z presumpce viny povinného. Následky, které exekuční řízení působí, mohou být různé povahy a různé intenzity. Jistě nelze například srovnávat situaci, kdy je domnělý povinný po dobu několika měsíců vystaven exekuci pro peněžitou pohledávku v řádu tisíců korun, se situací, kdy je domnělý povinný protiprávně vyklizen ze svého domu. Pouze ze samotného účelu exekučního řízení nelze dovodit, že by již jen jeho nezákonným zahájením vznikla povinnému nemajetková újma. V souvislosti s výše uvedeným je tak na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.
29. Odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud vycházel z povinnosti žalobkyně prokázat vznik nemajetkové újmy. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-