// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 06.10.2014
K obtěžováním hlukem a výfukovými plyny nad míru přiměřenou poměrům
Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“.
Je tedy zřejmé, že právní úprava ochrany před imisemi je dvojí, přičemž každá z nich zakládá samostatný právní nárok chráněných osob. Jestliže byla uplatněna občanskoprávní žaloba na ochranu podle § 127 odst. 1 obč. zák., lze sice podpůrně přihlédnout k veřejnoprávní úpravě, nicméně soud primárně aplikuje citovanou občanskoprávní úpravu o ochraně před imisemi, která těmito veřejnoprávními předpisy není dotčena a jestliže dospěje k závěru, že podmínky hypotézy právní normy poskytující ochranu uvedeným občanskoprávním předpisem jsou splněny, poskytne ochranu právům dotčených osob podle této právní úpravy, a to i tehdy, když by v konkrétním případě obtěžování imisemi nebylo takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných veřejnoprávních předpisů.
Odvolací soud v posuzované věci pochybil, pokud do své úvahy jasně nezahrnul další konkrétní okolnosti případu, zejména převažující ráz dané lokality, v níž jsou umístěny nemovitosti účastníků (zóna určená pro bydlení v rodinném domě městského typu s tím, že zahrady tvoří klidovou zónu), skutečnost, že žalovaná provozuje činnost produkující sporné imise (provoz restaurace) v rozporu s veřejnoprávními předpisy a okolnost, že předmětný hluk je s ohledem na jeho charakter, frekvenční složení a intenzitu vnímám zvláště rušivě. V konkrétním případě sice obtěžování imisemi nebylo takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných veřejnoprávních předpisů, ale část obce, ve které k rušení dochází, vždy byla oblastí klidného bydlení do doby, než žalovaná v jednom z rodinných domů vybudovala školicí středisko s restaurací, jejíž provoz je realizován v rozporu s veřejnoprávními předpisy, a na pozemku, který má sloužit k jinému účelu, umožňuje parkování hostům restaurace a nákladním vozidlům, která zajišťují zásobování restaurace a školicího střediska. Je tedy třeba zvážit, zda obtěžování žalované hlukem i výfukovými plyny tak převyšuje míru přiměřenou místním poměrům.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2877/2012, ze dne 13. 8. 2014
Dotčené předpisy: § 127 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. července 2011, č. j. 18 C 514/2009-429, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 18 C 514/2009-494, uložil žalované povinnost zdržet se obtěžování žalobců a) a b) imisemi, a to hlukem pocházejícím z najíždění vozidel na pozemek ve vlastnictví žalované parc. č. 195/1 v k. ú. B. za účelem parkování a vyjíždění vozidel hostů žalované a nákladních vozidel za účelem zásobování žalované, a dále výfukovými plyny z motorových vozidel vjíždějících a vyjíždějících na pozemek parc. č. 195/1 v k. ú. B. za účelem parkování a vyjíždění vozidel hostů žalované a nákladních vozidel za účelem zásobování žalované, pronikajícími na nemovitosti ve vlastnictví žalobců a) a b), a to do budovy postavené na pozemku parc. č. st. 105, a na pozemky parc. č. st. 105, 195/9 a 195/11, vše v k. ú. B. (výrok I.). Dále žalované uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobců c) a d) imisemi, a to hlukem pocházejícím z najíždění vozidel na pozemek ve vlastnictví žalované parc. č. 195/1 v k. ú. B. za účelem parkování a vyjíždění vozidel hostů žalované a nákladních vozidel za účelem zásobování žalované, a dále výfukovými plyny z motorových vozidel vjíždějících a vyjíždějících na pozemek parc. č. 195/1 v k. ú. B. za účelem parkování a vyjíždění vozidel hostů žalované a nákladních vozidel za účelem zásobování žalované, pronikajícími na nemovitosti ve vlastnictví žalobců c) a d), a to do budovy č. p. 1048 postavené na pozemku parc. č. st. 106, a na pozemky parc. č. st. 106, 195/12 a 195/13, vše v k. ú. B. (výrok II.). Rovněž uložil žalované povinnost zdržet se obtěžování žalobců e) a f) imisemi, a to hlukem pocházejícím z najíždění vozidel na pozemek ve vlastnictví žalované parc. č. 195/1 v k. ú. B. za účelem parkování a vyjíždění vozidel hostů žalované a nákladních vozidel za účelem zásobování žalované, a dále výfukovými plyny z motorových vozidel vjíždějících a vyjíždějících na pozemek parc. č. 195/1 v k. ú. B. za účelem parkování a vyjíždění vozidel hostů žalované a nákladních vozidel za účelem zásobování žalované, pronikajícími na nemovitosti ve vlastnictví žalobců e) a f), a to do budovy postavené na pozemku parc. č. st. 107, a na pozemky parc. č. st. 107 a 196/8, vše v k. ú. B. (výrok III.). Zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobců a) a b) imisemi, a to pachy z jídel připravovaných v budově č. p. 1050 postavené na pozemku parc. č. st. 100 v k. ú. B., pronikajícími na nemovitosti ve vlastnictví žalobců a) a b), a to do budovy postavené na pozemku parc. č. st. 105, a na pozemky parc. č. st. 105, 195/9 a 195/11, vše v k. ú. B. (výrok IV.), a zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobců c) a d) imisemi, a to pachy z jídel připravovaných v budově postavené na pozemku parc. č. st. 100 v k. ú. B., pronikajícími na nemovitosti ve vlastnictví žalobců c) a d), a to do budovy č. p. 1048 postavené na pozemku parc. č. st. 106, a na pozemky parc. č. st. 106, 195/12 a 195/13, vše v k. ú. B. (výrok V.). Dále zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobců e) a f) imisemi, a to pachy z jídel připravovaných v budově postavené na pozemku parc. č. st. 100 v k. ú. B., pronikajícími na nemovitosti ve vlastnictví žalobců e) a f), a to do budovy postavené na pozemku parc. č. st. 107, a na pozemky parc. č. st. 107 a 196/8, vše v k. ú. B. (výrok VI.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a o nákladech státu (výroky VII. až IX.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná vlastní dům na pozemku parc. č. st. 100 a pozemky parc. č. st. 100, 195/1 a 195/10 v k. ú. B. Nemovitosti žalované bezprostředně sousedí s nemovitostmi žalobců a) a b), na něž plynule navazují nemovitosti ostatních žalobců. Kolem nemovitostí účastníků vede komunikace II. třídy z U. na Š. Původně sloužily nemovitosti žalované k bydlení. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 30. března 2005, č. j. 12605/2004/VS/RO/Ze/05, Městský úřad v Uničově, odbor výstavby, povolil žalované užívání přístavby a stavebních úprav rodinného domu v U. za účelem změny v užívání části rodinného domu na školicí středisko tím, že kolaudovaná stavba obsahuje - vedle dalšího – místnost občerstvení, a parkování motorových vozidel bude zajištěno na zpevněných plochách vně budovy. Pro užívání stanovil stavební úřad podmínky, podle kterých má být občerstvení poskytováno v rozsahu stanoveném vyjádřením Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje č. j. 25003/1672/611. Ta souhlasila s projektovou dokumentací žalované na stavbu školicího střediska za podmínek, že v prostoru občerstvení bude umístěn bar s chladícími pulty pro prodej studených hotových výrobků a bude zde umístěn automat na kávu. Po změně stavby na školicí středisko, provozuje žalovaná v domě i restauraci, která je otevřena od pondělí do soboty v době od 11.00 do 22.00 hodin. Pořádá zde společenské akce, a to i ve venkovních prostorách, denně uvaří 60 – 70 jídel. Žalobci jsou tímto jednáním a činností žalované obtěžováni, zejména výfukovými plyny a hlukem z motorových aut, a rovněž pachy z připravovaných jídel. Nejhorší situace je přitom v době obědů od 11.00 do 14.00 hodin. Nezastavěná část pozemku před domem parc. č. 100 a část pozemku parc. č. 195/10 u silnice slouží žalované k parkování vozidel návštěvníků a klientů. Pozemky jsou od nemovitostí žalobců a) a b) odděleny dřevěným plotem o výšce necelé 2 m se vzrostlými tujemi. Rovněž na pozemku parc. č. 195/1 – druh pozemku orná půda, který je nezpevněný a pokrytý vrstvou písku, umožňuje žalovaná (klientům školicího střediska a návštěvníkům restaurace, zaměstnancům a vozidlům zásobování) pravidelné vjíždění, otáčení, zastavování a parkování vozidel. Pozemek je od nemovitostí žalobců a) a b) oddělen v délce cca 5 m dřevěným plotem o výšce cca 2 m, zbylá část je ohrazena drátěným plotem s vysázenými tujemi. Ze znaleckého posudku Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě ze dne 7. června 2011, který u žalované realizoval měření hladiny pachových látek a provozu vozidel, bylo zjištěno, že koncentrace pachových látek u výstupu z kuchyně odpovídá normálu a pachové látky budou s rostoucí vzdáleností zředěny pod úroveň vnímání. Žalovaná totiž dva dny před měřením instalovala pachový filtr. Za uvedených podmínek je nepravděpodobné obtěžování pachovými látkami a pachy mohou být problematické pouze za extrémních povětrnostních podmínek. Ohledně měření provozu vozidel znalec uvedl, že koncentrace oxidu dusíku byly při měření výfukových plynů nízké a v den měření nedošlo k prokazatelnému překročení hygienického limitu v chráněném venkovním prostoru staveb pro denní dobu. Hluk z vozidel najíždějících na pozemek žalované parc. č. 195/1 není zdraví poškozující, nepřekračuje žádnou ze zákonem stanovených norem, je ale obtěžující ve srovnání se stavem, kdy vozidla na pozemek nenajížděla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že míra přiměřená poměrům co do imisí pachů z jídel je v dané lokalitě s ohledem na místní (územní plán, charakter staveb) a druhové poměry nulová, a žalovaná ji svou činností co do intenzity zjevně překračovala. Instalováním pachového filtru však závadný stav odstranila. Pokud jde o imise způsobené hlukem a výfukovými plyny z vozidel, která využívají pozemek parc. č. 195/1 k parkování, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jedná o činnost v daném místě neobvyklou a nestandardní, překračují míru přiměřenou poměrům.
Soud prvního stupně již ve věci rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 21. května 2010, č. j. 18 C 514/2009-254. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované následně usnesením ze dne 16. prosince 2010, č. j. 12 Co 255/2010-308, rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nesprávně vyložil a aplikoval § 127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ohledně tvrzení žalobců, že žalovaná nad míru přiměřenou poměrům obtěžuje imisemi výkon jejich vlastnických práv. Uvedl, že jednostranně převzal skutková tvrzení a právní názor žalobců, neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem a dále, že přecenil veřejnoprávní úpravu dané problematiky (nepovolené provozování restaurace žalovanou) vyplývají ze správních předpisů, a zaměnil ji za ryze občanskoprávní charakter uplatněné žaloby.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 12 Co 360/2011-508, ve znění opravného usnesení ze dne 18. května 2012, č. j. 12 Co 360/2011-519, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se obtěžování žalobců a) až f) imisemi, a to hlukem a výfukovými plyny z motorových vozidel zamítl (výrok I.), žalobcům a) až f) uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně k rukám jejího právního zástupce částku 34.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále žalobcům a) až f) uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 96.293,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Konstatoval, že soud prvního stupně sice provedl rozsáhlé dokazování, nicméně důkazy nevyhodnotil v souladu s kritérii § 132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Opomenul pro věc relevantní závěry vyplývající ze znaleckého posudku a z výslechu znalce, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, dostatečně neodůvodnil, proč z těchto důkazů nevycházel a závěry, které z nich vyplynuly, nevzal pro své rozhodnutí v úvahu. Poukázal na provedený znalecký posudek a výslech znalce, z nichž vyplynulo, že v případě imisí výfukových plynů byly naměřeny hodnoty desetinásobně nižší, než je koncentrace ohrožení zdraví, nepředstavující zdravotní riziko s tím, že velké komunikace ovlivňují své okolí do 50 metrů, a že hluk z vozidel najíždějících na pozemek žalované není zdraví poškozující, ale obtěžující ve srovnání se stavem, kdy vozidla na pozemek najížděla v menším množství. Uvedl, že obtěžování imisemi je právně významné pouze, pokud se děje nad míru přiměřenou poměrům. Jen obtěžování nad míru přiměřenou poměrům je imisí podstatnou, běžné obtěžování je imisí nepodstatnou, proti níž se nelze domáhat soudní ochrany. V dané věci lze akceptovat subjektivní chápání činnosti žalované produkující sporné imise jako rušivé, nicméně z hlediska objektivizovaného a zjištěného skutkového stavu nelze žalobcům z tohoto důvodu přiznat soudní ochranu za podmínek § 127 odst. 1 obč. zák., neboť nejde o imise nad zákonnou objektivní kategorii „nad míru přiměřenou poměrům“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodňují je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.). V dovolání napadají výhradně právní posouzení otázky, zda imise související s podnikáním žalované, produkované hlukem a výfukovými plyny z motorových vozidel najíždějících na její pozemek, omezují výkon vlastnického práva žalobců nad míru přiměřenou poměrům. Nesouhlasí především s tím, že odvolací soud opřel svůj závěr o sporných imisích výlučně o znalecký posudek, a aniž by znovu provedl a zohlednil i další důkazy, které byly v řízení provedeny, dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně. Výklad pojmu „míra přiměřená poměrům“ nemůže být založen pouze na paušálním vymezení za použití např. hygienických norem, ale musí být hodnocen s přihlédnutím ke specifikům daného případu a založen na poměrech, které jsou v dané lokalitě obvyklé. Ochrana proti neoprávněným zásahům do výkonu práv občanů vyžaduje hodnocení všech aspektů chování a jednání stran sporu, a proto nelze přehlédnout, že žalovaná provozuje klasickou restauraci v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, a na svém pozemku, který má sloužit jako orná půda provozuje parkoviště. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o uplatněném právu na ochranu vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. března 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že hluk a výfukové plyny, pocházející z motorových vozidel najíždějících na pozemek žalované, a které souvisejí s podnikáním žalované, neomezují výkon vlastnického práva žalobců nad míru přiměřenou poměrům.
Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
V rozsudku ze dne 10. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.
Ustanovení § 127 odst. 1 patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7137 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 7480).
Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k občanskému zákoníku: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., C. H. Beck, Praha 2009, str. 720-721 a v publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“, Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky).
V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“.
Je tedy zřejmé, že právní úprava ochrany před imisemi je dvojí, přičemž každá z nich zakládá samostatný právní nárok chráněných osob. Jestliže tedy byla uplatněna občanskoprávní žaloba na ochranu podle § 127 odst. 1 obč. zák., lze sice podpůrně přihlédnout k veřejnoprávní úpravě, obsažené v zákoně na ochranu veřejného zdraví č. 258/2000 Sb., a v navazujících prováděcích a jiných právních předpisech (zejména nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací), tak jak to učinil odvolací soud, nicméně soud primárně aplikuje citovanou občanskoprávní úpravu o ochraně před imisemi, která těmito veřejnoprávními předpisy není dotčena (srov. též nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 25. srpna 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, sešit 11, pod pořadovým č. 89 a ve Sbírce zákonů pod č. 216/1998) a jestliže dospěje k závěru, že podmínky hypotézy právní normy poskytující ochranu uvedeným občanskoprávním předpisem jsou splněny (v daném případě obtěžování nad míru přiměřenou poměrům), poskytne ochranu právům dotčených osob podle této právní úpravy, a to i tehdy, když by v konkrétním případě obtěžování imisemi nebylo takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných veřejnoprávních předpisů. Obdobně lze argumentovat i ve vztahu k veřejnoprávní úpravě obsažené v evropské legislativě, která se zabývá bojem proti nadměrné hlukové zátěži.
Ve vztahu k tvrzené imisi vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (znaleckého posudku a výslechu znalce), že v případě imisí výfukových plynů byly naměřeny hodnoty desetinásobně nižší, než je koncentrace ohrožení zdraví, nepředstavující zdravotní riziko s tím, že velké komunikace ovlivňují své okolí do 50 metrů, a že hluk z vozidel najíždějících na pozemek žalované není zdraví poškozující, ale obtěžující ve srovnání se stavem, kdy vozidla na pozemek najížděla v menším množství. Z toho pak učinil jednoznačný závěr, že lze sice akceptovat chápání činnosti žalované produkující sporné imise jako rušivé, nicméně jde o běžné obtěžování představující imisi nepodstatnou, proti níž se nelze domáhat soudní ochrany.
Odvolací soud pochybil, pokud do své úvahy jasně nezahrnul další konkrétní okolnosti případu, zejména převažující ráz dané lokality, v níž jsou umístěny nemovitosti účastníků (zóna určená pro bydlení v rodinném domě městského typu s tím, že zahrady tvoří klidovou zónu), skutečnost, že žalovaná provozuje činnost produkující sporné imise (provoz restaurace) v rozporu s veřejnoprávními předpisy a okolnost, že předmětný hluk je s ohledem na jeho charakter, frekvenční složení a intenzitu vnímám zvláště rušivě. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, publikovaného v časopise Právní rozhledy v sešitu 4, ročník 2008, a též rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (www.nsoud.cz), právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale překračuje míru obvyklou v daném místě.
V konkrétním případě sice obtěžování imisemi nebylo takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných veřejnoprávních předpisů, ale část obce, ve které k rušení dochází, vždy byla oblastí klidného bydlení do doby, než žalovaná v jednom z rodinných domů vybudovala školicí středisko s restaurací, jejíž provoz je realizován v rozporu s veřejnoprávními předpisy, a na pozemku, který má sloužit k jinému účelu, umožňuje parkování hostům restaurace a nákladním vozidlům, která zajišťují zásobování restaurace a školicího střediska. Je tedy třeba zvážit, zda obtěžování žalované hlukem i výfukovými plyny tak převyšuje míru přiměřenou místním poměrům.
Nepřípadný je pak odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I ÚS 451/2011, neboť řeší zcela odlišnou problematiku, a to specifika obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na její okolí.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-