// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 06.12.2022

Splnění podmínek pro osvobození od placení zbytku pohledávek

Pokles příjmů dlužníka za trvání schváleného oddlužení může být často zapříčiněn objektivními skutečnostmi, které dlužník nemůže ovlivnit, nebo které mu nelze přičítat k tíži (těhotenství a mateřství, ztráta zaměstnání, zhoršený zdravotní stav včetně invalidity apod.). I v takovém případě ale dlužník musí nadále plnit své povinnosti v insolvenčním řízení, k nimž se „zavázal“ již tím, že podal návrh na povolení oddlužení a veden poctivým záměrem usiluje o řešení svého úpadku sanačním způsobem, který směřuje k tomu, že mu bude část jeho dluhů odpuštěna (nebude povinen je hradit). Zavinění dlužníka se tak nevztahuje ke skutečnostem, které jsou příčinou výpadku nebo snížení jeho příjmů (v projednávané věci k neplánovanému těhotenství a mateřství dlužnice), nýbrž k tomu, že mu vznikl nový dluh, který ve lhůtě splatnosti nesplnil a který byl za trvání insolvenčního řízení dokonce exekučně vymáhán.

Zodpovědný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení požaduje, aby dlužník aktivně řešil situaci, kdy dojde – v porovnání se stavem při schválení oddlužení – ke zhoršení jeho příjmových poměrů, tak aby byl i nadále schopen plnit řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (což je předpokladem pro jeho osvobození od placení zbytku pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona). Ačkoliv dlužnice v dovolání ohlašuje, že „chtěla svou situaci aktivně řešit“, zůstává skutečností, že vznik nového dluhu připustila, neuhradila jej a exekučním vymáháním se jeho celková výše ještě zvýšila.

Jinak řečeno, jen z toho, že dlužnice za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře otěhotněla a v důsledku jejího mateřství se jí snížily příjmy, nelze dovozovat, že nemusela plnit řádně a včas své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Skutečnost, že pokles příjmů byl zapříčiněn jejím těhotenstvím a mateřstvím, sama o sobě nevyvrací domněnku, že dlužnice zavinila vznik exekučně vymáhaného peněžitého závazku po schválení oddlužení po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 418 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 110/2020, ze dne 31. 8. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 414 odst. 1 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 418 odst. 1 písm. c) IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 418 odst. 2 IZ ve znění do 31. 5. 2019

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Usnesením ze dne 26. června 2020, č. j. KSPH 72 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (A. K.) [bod I. výroku] a neosvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek věřitelů, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli (bod IV. výroku).

2. Učinil tak proto, že dlužnici vznikl po schválení oddlužení dluh na nájemném, kterého si byla vědoma a plnila na něj „nepravidelně“ [k 9. březnu 2020 činil dluh 84.693,57 Kč (včetně nákladů oprávněného a nákladů exekuce)]. Vznik nového peněžitého závazku po schválení oddlužení, který je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, představuje neplnění povinnosti uložené dlužnici usnesením o schválení způsobu oddlužení a je důvodem pro nepřiznání osvobození od placení pohledávek [§ 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019].

3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. září 2020, č. j. KSPH 72 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

4. Odvolací soud – odkazuje na § 412 odst. 1 písm. g/, § 414 a § 418 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 insolvenčního zákona a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 86/2013 (dále jen „R 86/2013“), ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017, ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, a ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017 – se ztotožnil s právním posouzením věci insolvenčním soudem a dodal, že v průběhu insolvenčního řízení byla dlužnice insolvenčním soudem opakovaně upozorňována na důsledky neuhrazení dluhu na nájemném „v podobě zrušení schváleného oddlužení nebo následného neosvobození od placení zbytku dluhů“ (B-32, B-41). Jde přitom o exekučně vymáhaný dluh na nájemném vzniklý po schválení oddlužení (usnesením ze dne 13. března 2015, č. j. KSPH 72 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 16. března 2015) v době od 1. července 2015 do 30. června 2016. Podle odvolacího soudu dlužnice dluh nesplnila „úmyslně“, neboť spoléhala na to, že nezajištěným věřitelům uhradí více než 30 % jejich pohledávek.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Dovolatelka má za to, že se v průběhu oddlužení nechovala lehkomyslně a nedbale, když nově vzniklý dluh na nájemném nemohla zaplatit z objektivních důvodů (těhotenství a mateřství a následného výpadku příjmů). Argumentuje, že nezvýhodnila žádného věřitele, nespáchala žádný trestný čin a dluh jí nevznikl kvůli rozmařilému nebo nepoctivému způsobu života. Neosvobození od placení zbytku pohledávek „uvrhlo ji a narozené dítě znovu do dluhové pasti“; po dobu trvání oddlužení přitom byla v poctivém úmyslu a chtěla svou situaci řešit, avšak nemohla z důvodu poklesu svých příjmů a příjmů otce jejího dítěte. Oběma soudům vytýká, že rozhodly „zcela formálně bez zkoumání okolností nebo důsledků a smyslu rozhodnutí“ a odchýlily se od závěrů formulovaných v R 86/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 37/2017. „Pro ilustraci“ doložila exekuční příkaz vydaný po skončení insolvenčního řízení (dne 1. října 2020) pro vymožení pohledávky jednoho z věřitelů, podle něhož se z jistiny pohledávky ve výši 154 273,12 Kč stala exekučně vymáhaná částka 510 883,71 Kč.

7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

8. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (splnění podmínek pro osvobození dlužnice od placení zbytku pohledávek) jde o věc dovolacím soudem v daných skutkových poměrech dosud bezezbytku neřešenou.

9. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

10. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]:

§ 414 (insolvenčního zákona)

(1) Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

(…)

§ 418 (insolvenčního zákona)

(1) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže

a/ dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo

b/ se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo

c/ v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo

d/ to navrhne dlužník.

(2) Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c/, byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce.

(…)

11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při výkladu citovaných ustanovení insolvenčního zákona ustálená v následujících závěrech:

[1] Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů podle § 417 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. R 86/2013).

[2] K předpokladům zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona patří:

a) Vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení.

b) Neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.

c) Zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku.

Pro závěr, že dlužník vznik závazku „zavinil“, postačuje (jelikož insolvenční zákon neurčuje jinak) zavinění ve formě nedbalosti. Co do zavinění dlužníka na vzniku peněžitého závazku po lhůtě splatnosti přitom ve smyslu § 418 odst. 2 insolvenčního zákona platí vyvratitelná domněnka „zavinění“, byl-li k vymožení takového peněžitého závazku nařízen vůči dlužníku výkon rozhodnutí nebo exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sb. rozh. obč.).

[3] Jsou-li naplněny podmínky ustanovení § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek. Podle § 418 odst. 4 insolvenčního zákona lze rozhodnutí vydat, jen dokud insolvenční soud nevezme na vědomí splnění oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 54/2017).

[4] I když nerozhodne o zrušení oddlužení, nebrání tento procesní postup insolvenčnímu soudu v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, mezi něž ve smyslu § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona nepochybně patří i povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl splnit v době jejich splatnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015).

12. Podle skutkových závěrů, jimiž je Nejvyšší soud vázán a které dovoláním není možné zpochybnit (což dovolatelka ostatně ani nečiní), dlužnici vznikl za trvání oddlužení nový dluh na nájemném v řádech mnoha desítek tisíc korun, a to několik let po lhůtě splatnosti, jenž byl za trvání účinků schváleného oddlužení exekučně vymáhán. Zároveň insolvenční soud dovolatelku v průběhu insolvenčního řízení opakovaně upozorňoval na povinnost nově vzniklý dluh uhradit, jinak jí bude oddlužení zrušeno, popřípadě nebude osvobozena od placení zbytku pohledávek. Byly tak splněny všechny podmínky k tomu, aby insolvenční soud schválené oddlužení dovolatelky zrušil a současně rozhodl o způsobu řešení jejího úpadku konkursem, neboť šlo o exekučně vymáhaný peněžitý dluh po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, u něhož je dána domněnka zavinění vzniku dluhu (§ 418 odst. 1 písm. c/, odst. 2 insolvenčního zákona).

13. Oproti svému mínění dovolatelka nevyvrátila uvedenou domněnku zavinění vzniku peněžitého dluhu poukazem na to, že jí poklesly příjmy z „objektivní překážky“ těhotenství a mateřství. Pokles příjmů dlužníka za trvání schváleného oddlužení může být často zapříčiněn objektivními skutečnostmi, které dlužník nemůže ovlivnit, nebo které mu nelze přičítat k tíži (těhotenství a mateřství, ztráta zaměstnání, zhoršený zdravotní stav včetně invalidity apod.). I v takovém případě ale dlužník musí nadále plnit své povinnosti v insolvenčním řízení, k nimž se „zavázal“ již tím, že podal návrh na povolení oddlužení a veden poctivým záměrem usiluje o řešení svého úpadku sanačním způsobem, který směřuje k tomu, že mu bude část jeho dluhů odpuštěna (nebude povinen je hradit). Zavinění dlužníka se tak nevztahuje ke skutečnostem, které jsou příčinou výpadku nebo snížení jeho příjmů (v projednávané věci k neplánovanému těhotenství a mateřství dovolatelky), nýbrž k tomu, že mu vznikl nový dluh, který ve lhůtě splatnosti nesplnil a který byl za trvání insolvenčního řízení dokonce exekučně vymáhán.

14. Zodpovědný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení požaduje, aby dlužník aktivně řešil situaci, kdy dojde – v porovnání se stavem při schválení oddlužení – ke zhoršení jeho příjmových poměrů, tak aby byl i nadále schopen plnit řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (což je předpokladem pro jeho osvobození od placení zbytku pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona). Ačkoliv dovolatelka v dovolání ohlašuje, že „chtěla svou situaci aktivně řešit“, zůstává skutečností, že vznik nového dluhu připustila, neuhradila jej a exekučním vymáháním se jeho celková výše ještě zvýšila.

15. Jinak řečeno, jen z toho, že dovolatelka za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře otěhotněla a v důsledku jejího mateřství se jí snížily příjmy, nelze dovozovat, že nemusela plnit řádně a včas své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Skutečnost, že pokles příjmů byl zapříčiněn jejím těhotenstvím a mateřstvím, sama o sobě nevyvrací domněnku, že dovolatelka zavinila vznik exekučně vymáhaného peněžitého závazku po schválení oddlužení po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 418 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019).

16. Další argumentace dovolatelky nemůže na shora uvedeném závěru ničeho změnit. Tvrzení, že byla „po zásluze potrestána“ a „znovu uvržena“ i s narozeným dítětem do dluhové pasti, takže „soudní soustava zcela aktivně a vědomě vytváří sociální vrstvu vyloučených“, se míjí s podstatou věci a průběhem insolvenčního řízení. Insolvenční soud v projednávané věci postupoval přesně obráceně, než jak mu dovolatelka vytýká, když místo okamžitého zrušení jejího oddlužení jí dal možnost dodatečně splnit svou povinnost, tak aby mohla být od placení zbytku pohledávek (přesto) osvobozena.

17. Uvádí-li dovolatelka, že jde o dluh „z důvodu uspokojování bytových potřeb“, který nevznikl „z důvodu rozmařilého či nepoctivého způsobu života“, a že „nezvýhodnila žádného věřitele a nespáchala žádný trestný čin“, pak tím argumentuje ve prospěch své poctivosti. Na závěru, že dovolatelka sleduje oddlužením nepoctivý záměr, ovšem napadené rozhodnutí nespočívá. Konečně tvrzení dovolatelky, že by pro ni bylo lepší „oddlužení neabsolvovat“, ale své příjmy „krátit“ a před věřiteli „se skrývat“, je z hlediska právní argumentace bezcenné.

18. Ke skutečnostem, které nastaly po vydání napadeného usnesení, v dovolacím řízení nelze přihlížet (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů