// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 17.04.2024
Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů
Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona jsou výjimkami z pravidla formulovaného v ustanoveních § 414 a § 415 insolvenčního zákona. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. Zákonnou výjimku v ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je tak nutné vykládat restriktivně. Nárok z bezdůvodného obohacení, byť by byl způsobený úmyslným jednáním obohaceného, nelze pod tuto zákonnou výjimku podřadit.
Jinak řečeno, dlužník je podle § 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, i ohledně pohledávky z titulu jeho bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, zda se (případně) obohatil úmyslně.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2053/2022, ze dne 28. 2. 2024
Dotčené předpisy:
§ 414 IZ
§ 416 odst. 1 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 15. listopadu 2021, č. j. 31 EXE 39/2011-82, Okresní soud v Kladně (dále jen „okresní soud“) zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 9. února 2011, č. j. 31 EXE 39/2011-11, a vedenou soudním exekutorem JUDr. Ing. P. K., Exekutorský úřad Kladno, pod (jeho) sp. zn. 150 EX 120/11 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků o návrhu na zastavení exekuce a o náhradě nákladů exekuce (body II. a III. výroku).
2. Okresní soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 9. února 2011, č. j. 31 EXE 39/2011-11, nařídil exekuci na majetek povinné (D. B.) pro pohledávku oprávněného (J. L.) ve výši 550 000 Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného exekučního titulu (platebního rozkazu okresního soudu ze dne 12. ledna 2010, č. j. 118 C 146/2009-28, který nabyl právní moci dne 2. dubna 2010).
[2] Oprávněný v žalobě vůči povinné (nalézací řízení vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 118 C 146/2009) uvedl, že vyplatil povinné částku 550 000 Kč na základě neplatné smlouvy o převodu členských práv v bytovém družstvu (dále jen „smlouva“). Smlouva byla neplatná pro absenci zmocnění povinné, neboť její plná moc byla padělána.
[3] Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) vedl insolvenční řízení na majetek povinné pod sp. zn. KSPH 37 INS 17273/2013; oprávněný přihlásil do insolvenčního řízení uvedenou vykonatelnou pohledávku v celkové výši 810 509,26 Kč.
[4] Insolvenční soud usnesením ze dne 17. dubna 2019, č. j. KSPH 37 INS 17273/2013-B-10, (mimo jiné) osvobodil povinnou od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž doposud nebyly uspokojeny, od pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a od pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli (bod IV. výroku).
[5] Následně podala povinná návrh na odklad exekuce a na zastavení exekuce v této věci s odůvodněním, že byla osvobozena od placení pohledávky povinného.
3. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 414 odst. 1 a 2 a § 416 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a § 420 odst. 1 a § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Důsledkem osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávky podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona je zánik vymahatelnosti pohledávky, což je právním důvodem pro zastavení exekuce. Stěžejní pro závěr o důvodnosti návrhu na zastavení exekuce je právní povaha nároku tak, jak se podává z exekučního titulu. Při přezkumu ve vykonávacím řízení musí soud respektovat charakter pohledávky plynoucí nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu.
5. V řešené věci je exekučním titulem platební rozkaz; ten neobsahuje odůvodnění, které by výslovně „právně charakterizovalo“ přisouzenou pohledávku, to však neznamená, že se z nalézacího řízení nepodává právní povaha nároku. Právní důvod nároku je třeba hledat v žalobních tvrzeních a jejich právním hodnocení.
6. Povinnost k plnění byla povinné uložena na základě „fikce nespornosti“ skutkového stavu, podle něhož se povinná prokázala oprávněnému zfalšovanou plnou mocí, kterou jí „držitelé“ členských práv v bytovém družstvu měli zmocnit, aby jejich jménem a na jejich účet převedla za úplatu 550 000 Kč členská práva na oprávněného; povinná smlouvu jménem členů družstva podepsala a částku 550 000 Kč přijala. V žalobě nejsou vylíčené skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že plnou moc padělala sama povinná, nebo že se zfalšováním plné moci byla „zcela jistě“ obeznámena.
7. Instituty náhrady škody a bezdůvodného obohacení jsou ve „vztahu speciality a subsidiarity“. U nároku na náhradu škody musí být kumulativně porušena právní povinnost, vzniknout škoda, musí být dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a jednání škůdce musí být zaviněné. Na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě oprávněného nelze dospět k závěru o zavinění povinné „formou“ předložení vědomě zfalšované plné moci s úmyslem poškodit oprávněného nebo údajné zmocnitele. Pohledávka oprávněného tak je pohledávkou z bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., když povinná přijala plnění z neplatného právního úkonu; na pohledávku oprávněného se tak vztahuje osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
8. S ohledem na zásadu „věcné nepřezkoumatelnosti“ exekučního titulu je v exekučním řízení pro posouzení povahy exekuční pohledávky nepodstatné, zda byla povinná po vydání exekučního titulu odsouzena pro trestný čin.
9. K odvolání oprávněného a povinné (v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení) odvolací soud usnesením ze dne 24. února 2022, č. j. 19 Co 18/2022-111, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
10. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 414 odst. 1 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, § 37 odst. 1, § 451 a § 457 obč. zák. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
11. Ve vykonávacím řízení není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud založil své rozhodnutí. Vykonávací řízení slouží výhradně k prosazení již zjištěného práva. Vzhledem k tomu, že platební rozkaz (exekuční titul) neobsahuje právní důvod plnění, je pro věc významný předmět řízení vymezený oprávněným v žalobě. Z vylíčených skutkových tvrzení, o která oprávněný opíral v žalobě svůj návrh, jednoznačně plyne, že se domáhal zaplacení částky 550 000 Kč.
12. Bez ohledu na to, jak posoudil oprávněný nárok v žalobě, je zřejmé, že na smlouvu je třeba nahlížet jako na absolutně neplatný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák.) pro nedostatek vůle jednajících osob; tím byl také založen vztah z bezdůvodného obohacení. Plnění z neplatné smlouvy tak povinná byla povinna vydat podle § 457 obč. zák.
13. Nárok přiznaný exekučním titulem nelze podřadit pod výjimku podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona. Exekuční titul byl vydán v řízení, které nebylo řízením o nároku na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, neboť takto oprávněný po skutkové stránce předmět nalézacího řízení nevymezil. Na povinnou „dopadá dobrodiní“ usnesení o osvobození od placení pohledávek i ve vztahu k pohledávce oprávněného.
14. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jímž napadá (posuzováno podle obsahu) první výrok v té části, kterou odvolací soud potvrdil zastavení exekuce, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
15. Konkrétně dovolatel pokládá otázku, zda pohledávka z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na základě úmyslného jednání obohaceného, podléhá osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl (správný) výklad § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, jehož účelem je promítnutí do procesu osvobození od placení pohledávek zásadu poctivosti dlužníka coby základní zásadu insolvenčního řízení.
17. Dovolatel má za to, že pod pojem pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti je třeba zahrnout také pohledávky z (úmyslného) bezdůvodného obohacení. K tomu dodává, že i v trestním řízení je „nově“ možné domáhat se bezdůvodného obohacení způsobeného trestným činem. Považuje za nespravedlivé, aby na podkladě doslovného výkladu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona stát osvobodil od placení pohledávek osobu, která úmyslně způsobila úbytek na jeho majetku jen proto, že insolvenční zákon užívá jiných slov, než kterých užil ve své žalobě.
18. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Pro insolvenční řízení vedené na majetek povinné byl vzhledem k jeho pravomocnému skončení (25. dubna 2019, srov. § 413 insolvenčního zákona a bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. dubna 2019, č. j. KSPH 37 INS 17273/2013-B-10) rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
19. V průběhu dovolacího řízení (dne 11. dubna 2023) dovolatel zemřel. Pozůstalostní řízení se vede u soudu prvního stupně pod sp. zn. 31 D 319/2023 a není doposud skončeno. Usnesením ze dne 16. srpna 2023, č. j. 31 D 319/2023-850, byla správcem (celé) pozůstalosti po dovolateli jmenována společnost Alma insolvence v. o. s. (bod I. výroku). Odvolací soud změnil k odvolání I. L. (pozůstalé manželky) a K. J. (pozůstalé dcery) napadené usnesení okresního soudu usnesením ze dne 13. února 2024, č. j. 24 Co 304/2023-1073, tak, že I. L. je oprávněna ke správě (celé) pozůstalosti po dovolateli.
20. Podle § 107 odst. 1, 2 a 5 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5).
21. Podle § 243b o. s. ř. platí pro dovolací řízení přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí.
22. Podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
23. Podle § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
24. Podle § 1677 odst. 1 o. z. povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.
25. Podle § 156 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, nebo některý z více dědiců anebo všichni dědicové, soud i bez návrhu usnesením rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti.
26. Podle § 157 odst. 1 z. ř. s. nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti, soud může i bez návrhu usnesením jmenovat správce pozůstalosti, jestliže vykonavatel závěti nebyl jmenován nebo odmítl spravovat pozůstalost nebo je zřejmě nezpůsobilý spravovat pozůstalost, a jestliže dědici nejsou schopni řádně spravovat pozůstalost (písm. a/), je třeba vyhotovit seznam majetku patřícího do pozůstalosti (písm. b/), nebo je k tomu jiný vážný důvod (písm. c/).
27. Dovolatel v důsledku svého úmrtí ztratil způsobilost být účastníkem (dovolacího) řízení. Jeho právo vymáhat pohledávku nezaniklo a řízení může pokračovat se správcem pozůstalosti jmenovaným soudem. Z toho důvodu rozhodl Nejvyšší soud o pokračování v řízení podle § 107 odst. 1 a 2 a § 243b odst. o. s. ř., jak je uvedeno v bodu I. výroku tohoto rozhodnutí.
28. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky, jde v daných souvislostech o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.
29. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
30. Soudní praxe dlouhodobě vychází z názoru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč.
31. Exekuční řízení je (totiž) ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11 a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11. Exekuční soud je při posouzení právních otázek týkajících se závazkového vztahu mezi účastníky (např. při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem), vázán posouzením právního vztahu nalézacím soudem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sb. rozh. obč.).
32. I z právní literatury se podává zásada, že rozhodnutí soudu (exekuční titul) je definitivní a v průběhu exekučního řízení již nemůže vzniknout spor ohledně materiálního nároku exekučním titulem přiznaného. Obsahově nesprávný exekuční titul, který je v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry, je pro exekuční orgány stejně závazný jako exekuční titul věcně správný, odpovídající hmotněprávním poměrům (srov. Macur, J.: Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. C. H. Beck, Praha 1998, str. 23, nebo Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha a. s., Praha 2004, str. 74).
33. Právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) se u platebního rozkazu projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sb. rozh. obč.
34. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení (vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sb. rozh. obč.
35. Pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti jsou jediným druhem pohledávek, které – ač mohou (mají) být v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka uspokojovány v mezích zvoleného způsobu oddlužení – se v neuhrazeném rozsahu po úspěšně splněném oddlužení nepromění (v důsledku rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů) v naturální obligace. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněné pod číslem 81/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 81/2019“).
36. Nejvyšší soud v R 81/2019 dále vysvětlil, že u tohoto typu pohledávky je pro její vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka.
37. Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona jsou výjimkami z pravidla formulovaného v ustanoveních § 414 a § 415 insolvenčního zákona. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. K tomu obdobně srov. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod číslem 67/2009 Sb. rozh. obč., a opět R 81/2019.
38. V poměrech projednávané věci se výše uvedené závěry promítají tak, že ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nelze podrobit dovolatelem předestřenému extenzivnímu výkladu, ale naopak zákonnou výjimku v ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je nutné vykládat restriktivně. Nárok z bezdůvodného obohacení, byť by byl způsobený úmyslným jednáním obohaceného (což však soudy nižšího stupně z obsahu žalobních tvrzení nedovodily), nelze pod tuto zákonnou výjimku podřadit.
39. Jinak řečeno, dlužník je podle § 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, i ohledně pohledávky z titulu jeho bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, zda se (případně) obohatil úmyslně.
40. Námitka dovolatele, že soudy při právním posouzení jeho pohledávky nesprávně vycházely toliko z jeho vlastního posouzení obsaženého v žalobě (jejímž podáním bylo zahájeno řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 118 C 146/2009), není přiléhavá, neboť dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud autonomně posoudil právní povahu předmětného nároku (srov. odst. 10. a 11. napadeného usnesení) a uzavřel, že předmětem nalézacího řízení byl nárok dovolatele plynoucí z bezdůvodného obohacení; tento závěr o povaze předmětu nalézacího řízení ostatně ani dovolatel v dovolání nezpochybňuje (sám takto svůj nárok nadále kvalifikuje). Ze žalobních tvrzení přitom neplyne ani zavinění žalované (povinné) ve formě úmyslu.
41. K tomu budiž doplněno, že úvahy dovolatele o možném spáchání trestného činu podvodu povinnou (§ 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona) jsou nemístné, neboť o vině (že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal) rozhoduje výlučně soud (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a – jak sám dovolatel v dovolání uvádí – „skutek proti povinné nebyl zjištěn v trestním řízení“. K rozdílnému chápání „škody způsobené trestným činem“ ve vazbě na možné občanskoprávní nároky uplatňované v občanském soudním řízení srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sb. rozh. obč. (na nějž R 81/2019 v důvodech odkazuje).
42. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání oprávněného bylo zamítnuto a u povinné nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Autor: -mha-