// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

21.05.2024 00:02

Nepřípustné započtení v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka

Účinky započtení provedeného nepřípustně v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka nenastávají ani po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Jinak řečeno, kompenzační projev, jímž věřitel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nepřípustně započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, nemá žádné účinky (nenabývá žádných účinků) ani poté, co pominou (jen proto, že pominou) skutečnosti, které vylučovaly (nepřipouštěly) započtení v době kompenzačního projevu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3589/2021, ze dne 28. 3. 2024

21.05.2024 00:01

K výkladu ustanovení § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona

Pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti věřitele tím, že dlužník usmrtil (při dopravní nehodě, kterou spoluzavinil) osobu věřiteli blízkou (otce), přiznaná podle § 11 a § 13 obč. zák., není ve smyslu § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona pohledávkou na náhradu škody způsobené na zdraví. Nejde o náhradu nemajetkové újmy na zdraví věřitele nebo oné osoby věřiteli blízké, nýbrž o náhradu nemajetkové újmy na soukromém a rodinném životě věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 19/2022, ze dne 28. 3. 2024

14.05.2024 00:02

K vymezení hrozícího úpadku

Hrozící úpadek se neposuzuje toliko ve vztahu k existujícím splatným dluhům, ale může se jednat i o dluhy budoucí. Žádnou z výkladových metod naopak nelze dospět k názoru, že by pro posouzení hrozícího úpadku bylo rozhodné pouze to, zda jsou závazky dlužníka splatné či nikoli. Naopak zákon pro zjištění hrozícího úpadku ukládá zkoumat všechny okolnosti, pro které je možné neschopnost dlužníka splnit podstatnou část svých peněžitých závazků předpokládat. Takovými okolnostmi mohou být například výše příjmů dlužníka, hodnota majetku dlužníka (a jeho likvidita), schopnost dlužníka nadále získávat příjem, nebo doba, za kterou se jeho dluhy stanou splatnými, a výše těchto dluhů.

Uzavřel-li odvolací soud, že společnost v hrozícím úpadku nebyla jen proto, že převážná část jejích závazků nebyla splatná, je jeho právní posouzení otázky hrozícího úpadku neúplné, a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3019/2023, ze dne 3. 4. 2024

09.05.2024 00:02

Vyloučení předmětu zajištění ze soupisu majetkové podstaty

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Zadržovací právo jako institut zajištění je v rámci insolvenčního řízení postaveno na roveň s ostatními způsoby zajištění. I věřitel uplatňující zadržovací právo (který by měl jinak výsadní postavení) je v insolvenčním řízení zařazen na roveň jinému zajištěnému věřiteli (např. věřiteli se zástavním právem k témuž majetku). Jako zajištěný věřitel má přitom povinnost (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty) uplatnit pohledávku vůči dlužníku podáním přihlášky.

Zajištění pohledávky zadržovacím právem není právem, jež by vylučovalo zařazení do soupisu majetkové podstaty nebo jež by představovalo jiný důvod, pro který neměla být věc zahrnuta do soupisu; nelze se tak úspěšně domoci vyloučení předmětu zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka z titulu zadržovacího práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 147/2022, ze dne 30. 11. 2023

09.05.2024 00:01

Osvobození od placení pohledávek dle § 414 odst. 1 IZ

Obranou žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou námitky. Na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. Jinými slovy, účelem řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je přijetí závěru, zda směnečný platební rozkaz byl vydán právem (a bude ponechán zcela nebo zčásti v platnosti) nebo zda námitky žalované jsou důvodné (a platební rozkaz bude třeba zcela či zčásti zrušit). V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se tak již nerozhoduje o povinnosti zaplatit směnku.

Nemůže-li být správnost směnečného platebního rozkazu (po právu) zpochybněna ani včas uplatněnou námitkou, podle níž v době po jeho vydání žalovaná směnku zaplatila (popřípadě proti směnečné pohledávce započetla svou pohledávku za žalobcem), tím spíše nemohou být důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu (případné) účinky osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), které bylo žalované přiznáno až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.).

Jinak řečeno, (následně) přiznané osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) nemůže být důvodem, pro který lze zrušit směnečný platební rozkaz, nýbrž (jen) důvodem pro zastavení (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3749/2023, ze dne 19. 12. 2023

09.05.2024 00:00

Vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky dle § 197 odst. 2 IZ

Popře-li dlužník, jemuž insolvenční soud povolil oddlužení, na přezkumu konaném v době před schválením oddlužení, nevykonatelnou pohledávku věřitele, musí vyrozumění insolvenčního správce o popření nevykonatelné pohledávky dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat nad rámec základních náležitostí podle § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb. též poučení o tom, že žalobu o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je nutno podat proti dlužníku. Lhůta pro podání žaloby činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu a neskončí dříve než 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky. V případě, že dlužníku bude schváleno oddlužení, začne lhůta 30 dnů běžet ode dne, kdy nastanou účinky rozhodnutí o oddlužení (ode dne zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku), a neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 89/2021, ze dne 30. 11. 2023

02.05.2024 00:01

Žádost dlužníka o převedení daňového přeplatku

I. Žádosti dlužníka o převedení daňového přeplatku podle § 155 daňového řádu nelze účinně odporovat (nelze vyslovit její neúčinnost ani podle § 111 insolvenčního zákona, ani podle § 240 a násl. insolvenčního zákona). Z týchž příčin, tedy proto, že by šlo o vymezení se vůči (ne)existenci procesního úkonu (procesního podání), je vyloučeno účinně odporovat opomenutí dlužníka spočívajícímu v tom, že takovou žádost nevzal zpět, nebo že ji neodvolal.

II. Jestliže správce daně podle pokynu (žádosti) daňového dlužníka použije daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku jiného daňového dlužníka, jde o právní jednání daňového dlužníka, jehož případná neúčinnost má být uplatněna (v souladu s § 237 odst. 1 insolvenčního zákona) vůči onomu jinému daňovému dlužníku, v jehož prospěch bylo právní jednání učiněno a který z něj (také) měl prospěch. Správce daně (potažmo stát) není ani osobou, v jejíž prospěch bylo takové právní jednání učiněno, ani osobou, která z něj měla prospěch.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 107/2021, ze dne 29. 2. 2024

17.04.2024 00:02

Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů

Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona jsou výjimkami z pravidla formulovaného v ustanoveních § 414 a § 415 insolvenčního zákona. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. Zákonnou výjimku v ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona je tak nutné vykládat restriktivně. Nárok z bezdůvodného obohacení, byť by byl způsobený úmyslným jednáním obohaceného, nelze pod tuto zákonnou výjimku podřadit.

Jinak řečeno, dlužník je podle § 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, i ohledně pohledávky z titulu jeho bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, zda se (případně) obohatil úmyslně.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2053/2022, ze dne 28. 2. 2024

17.04.2024 00:01

Odměna insolvenčního správce při zpeněžování zajištěného majetku

Insolvenční správce má při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nárok na odměnu z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele podle § 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. i v případě, kdy je tohoto výtěžku dosaženo coby hyperochy při zpeněžování zajištěného majetku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2023, ze dne 27. 3. 2024

11.04.2024 00:02

Zjištění jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům

I. V kontextu insolvenční úpravy (za použití výkladu e ratione legis) lze mít za „duplicitní“ takovou pohledávku, kterou přihlásí do insolvenčního řízení [nebo ji v něm jinak uplatní (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] více než jeden věřitel, přičemž z přihlášek [nebo z písemného podání, jímž věřitel pohledávku uplatní jinak (§ 165 odst. 3, § 203 insolvenčního zákona)] je současně zjevné, že zjištění a následné (byť poměrné) uspokojení takové pohledávky ve prospěch jednoho z těchto věřitelů vylučuje možnost uspokojit ve stejném rozsahu druhého (dalšího) věřitele s touž zdvojenou (duplicitní) pohledávkou.

II. V některých případech přitom hmotné právo opravňuje více osob žádat po dlužníku ohledně jedné a téže pohledávky celé plnění; je tomu tak tehdy, je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně; srov. např. § 1877 o. z. Těmito případy se insolvenční zákon zabývá [neprosadí-li se pro ně (typově podle § 1877 věty druhé o. z.) v souvislosti s přihlášením (nebo jiným uplatněním) právo předstihu (prevence)], jen pro účely výkonu hlasovacích práv s pohledávkou spojených (srov. § 49 odst. 2 insolvenčního zákona).

Od těchto (zákonem aprobovaných) situací se liší případ „zdvojených“ (duplicitních) pohledávek v tom, že tam nejde o otázku výkonu společného práva více věřiteli, nýbrž (naopak) o konkurenci (vzájemnou neslučitelnost) titulů, z nichž věřitelé usuzují na své právo žádat poměrné uspokojení (stejné) pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Typově se takový spor („spor o to, komu pohledávka náleží“) vyskytuje mezi (přihlášenými) věřiteli na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) postoupení pohledávky, respektive na pozadí sporu postupitele a postupníka o platnost (nebo účinnost) odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky.

III. Přihlásí-li v situaci popsané v předchozím odstavci pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení jak postupník (jenž tvrdí, že ji nabyl postoupením), tak postupitel (jenž tvrdí, že k platnému postoupení pohledávky nedošlo, nebo že pohledávku získal zpět tím, že platně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky), pak je zjevné, že insolvenční správce coby osoba nadaná popěrným právem má důvod popřít pravost nebo výši takové pohledávky, přičemž nejistotu vyvolanou „vnitřním“ sporem postupitele a postupníka o to, kdo je skutečným majitelem pohledávky, vyjádří insolvenční správce konající s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona) tím, že popře obě pohledávky, které insolvenční soud následně projedná (bude povinen projednat) ve společném incidenčním řízení.

IV. Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám; jestliže však přes výše uvedené nastane podle práva nežádoucí (logice věci odporující) stav, kdy se v insolvenčním řízení považují za zjištěné (§ 201 insolvenčního zákona) obě vzájemně se vylučující (konkurující si) pohledávky věřitelů (např. proto, že insolvenční správce nesprávně nepopřel žádnou z nich), pak lze po insolvenčním soudu právem žádat (v souladu se základní zásadou insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona), aby činil vše potřebné k tomu, aby svými postupy, opatřeními a rozhodnutími tento nezákonný stav (zvýhodňující některého z konkurujících si věřitelů) neprohluboval (jeho účinky neposiloval).

V. Jestliže si věřitelé konkurují přihlášením stejné (duplicitní) pohledávky, přičemž přihlášená pohledávka byla u obou zjištěna (v jednom případě logicky nesprávně) pak v těch případech, kdy se v insolvenčním řízení postupuje tak, že se z majetkové podstaty dlužníka plní na jednu z konkurujících si pohledávek (např. právě v situaci, kdy se rozhoduje o vydání výtěžku zpeněžení zajištění jednomu z konkurujících si věřitelů), má každý z účastníků insolvenčního řízení (zejména druhý z konkurujících si věřitelů a dlužník) právo vědět, zda a jakým způsobem se takový postup nebo takové rozhodnutí promítne ve způsobu uspokojení druhého z konkurujících si věřitelů. Okolnost, že jeden z konkurujících si věřitelů má ohledně stejné pohledávky lepší pořadí (je zajištěným věřitelem), na povaze daného konfliktu ničeho nemění. Stále jde o to, zda dlužník bude hradit stejnou (zdvojenou, duplicitní) pohledávku z majetkové podstaty dvakrát, nebo zda je namístě jiný postup, který konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům vyřeší.

Jinak řečeno, trvá-li konflikt založený zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům, z nichž jednomu náleží lepší pořadí (má právo na uspokojení zjištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění), je insolvenční správce povinen v návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění konkurujícímu věřiteli s lepším pořadím vysvětlit, jakým způsobem (ne)bude na tomto základě uspokojena (následně při rozvrhu uspokojena) nezajištěná (nepřednostní) pohledávka druhého konkurujícího věřitele. Insolvenční soud je povinen se v takovém případě v rozhodnutí o návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli ke konfliktu založenému zjištěním jedné pohledávky dvěma různým (konkurujícím si) věřitelům řádně vyjádřit [pojmenovat příčiny daného stavu i možnosti případného (jím zamýšleného) řešení]. Odůvodní tedy své rozhodnutí tak, aby všem věřitelům jím dotčeným i dlužníku bylo zřejmo, jaké následky (a pro koho) bude mít skutečnost, že usnesením definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, na míru uspokojení jejich pohledávek v situaci, kdy usnesení (současně) nevypořádává stejnou (rovněž zjištěnou) pohledávku konkurujícího nezajištěného (nepřednostního) věřitele. Takové vysvětlení nelze vypořádat pouhým poukazem na to, že jde o zjištěnou pohledávku (zjištěné pohledávky), jde-li o stav co do zjištění pohledávky sice již nezhojitelný, leč zjevně nezákonný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 67/2023, ze dne 29. 2. 2024

11.04.2024 00:01

Ztráta způsobilosti dlužníka být účastníkem incidenčního sporu

Je-li dlužník vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce poté, co se právní mocí usnesení o zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona přeměnil incidenční spor o určení pořadí pohledávky na spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a místo insolvenčního správce se stal účastníkem sporu dlužník (§ 159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona), nelze v incidenčním sporu pokračovat pro ztrátu způsobilosti dlužníka být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 155/2022, ze dne 29. 2. 2024

09.04.2024 00:01

Posuzování schopnosti dlužníka poskytovat plnění v oddlužení

I. Změnou právní úpravy (provedenou zákonem č. 31/2019 Sb.) došlo ke zmírnění tzv. kvantitativní podmínky pro povolení oddlužení. I nadále je však možno aplikovat závěry judikatury přijaté při výkladu § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, podle nichž nesplnění podmínky dle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Stále tedy platí, že dlužník v oddlužení musí být schopen plnit své závazky v určité minimální míře, byť tato je za současně účinného znění § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vůči dlužníku v zásadě méně přísná.

Neodůvodňuje-li tak stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona), a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.

II. Při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, insolvenční soud vychází pouze z postižitelné části dlužníkových příjmů. Nemůže zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky dané nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 9/2023, ze dne 29. 2. 2024

27.03.2024 00:02

Rozhodnutí o jmenování prozatímního věřitelského výboru

K námitce věřitele, který po rozhodnutí o úpadku dlužníka souhlasil se svým jmenování do prozatímního věřitelského výboru, jehož členové poté jednomyslně udělili dlužníku souhlas s uzavřením smlouvy o úvěrovém financování a s uzavřením zástavních smluv dle § 41 insolvenčního zákona, nelze dovozovat neplatnost nebo neexistenci těchto smluv jen proto, že o jmenování prozatímního věřitelského výboru rozhodoval soudce, který byl v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnutím odvolacího soudu vyloučen z projednávání a rozhodování věci zejména z důvodu pochybností o nepodjatosti pro poměr k dlužníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2021, ze dne 20. 12. 2023

27.03.2024 00:01

Rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům

Přezkum pohledávek a vydávání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům jsou dva zcela samostatné postupy, přičemž výsledek druhého z nich (vydávání výtěžku zpeněžení) neznamená popření toho prvního (výsledku přezkumu pohledávek). Insolvenční soud musí při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům postupovat tak, že posuzuje, zda pohledávka, která byla zjištěna jako zajištěná, je skutečně zajištěna konkrétní věcí, právem, pohledávkou nebo jinou majetkovou hodnotou, k jejichž zpeněžení došlo.

Jestliže se zajištění věřitelé v případě nesouhlasu s rozdělením výtěžku zpeněžení předmětu zajištění mohou bránit (pouze) prostřednictvím námitek proti návrhu insolvenčního správce (§ 298 odst. 3 insolvenčního zákona) a posléze formou opravných prostředků proti usnesení insolvenčního soudu o udělení souhlasu (§ 298 odst. 7 insolvenčního zákona), není postup insolvenčního soudu, který při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům zkoumá rozsah jejich zajištění, postupem směřujícím k nerespektování výsledků přezkumného jednání. Není-li v případě zajištění pohledávky věřitele předmětem přezkumu existence jednotlivých zastavených pohledávek dlužníka (jako v dané věci), nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že otázka rozsahu zajištění může být posuzována (řešena) v rámci rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2021, ze dne 20. 12. 2023

19.03.2024 00:01

Opětovné podání vylučovací žaloby stejným vylučovatelem

Jestliže nabylo právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl, nebo řízení o ní zastavil, anebo ji odmítl, pak ve vztahu k osobě, která vylučovací žalobu podala, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby (§ 225 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, zda podání vylučovací žaloby předcházelo vyrozumění o soupisu podle § 224 insolvenčního zákona. Podá-li osoba, vůči které nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby, vylučovací žalobu znovu, pak jde ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona o žalobu podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.

Ponechá-li Nejvyšší soud pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby, pak výjimkou, která přes výše uvedené umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Takovým nově vzniklým nebo nově nastalým právem nebo důvodem však není pouhá skutečnost, že o dříve známých sporných skutečnostech soupisu téhož majetku rozhodl insolvenční soud v jiném excindačním řízení zahájeném jiným žalobcem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2023, ze dne 21. 12. 2023

27.02.2024 00:02

Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu

I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).

Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.

II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.

Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).

V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023

27.02.2024 00:01

Zánik zajištění po osvobození od placení zbytku pohledávek

Zanikne-li po skončení insolvenčního řízení a osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zajištění pohledávky věřitele, který by jinak byl nadále oprávněn domáhat se ve smyslu § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, nelze exekuci na majetek povinného (dlužníka) provést (není zde žádný zajištěný majetek povinného, který by bylo možno zpeněžit). Exekuční návrh věřitele podaný po zániku zajištění soudní exekutor zamítne, neboť exekuci na majetek povinného (dlužníka) nelze provést žádným ze způsobů uvedených v exekučním řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1463/2022, ze dne 29. 11. 2023

15.02.2024 00:01

Vliv insolvenčního řízení na řízení exekuční

Poté, co nastanou účinky, s nimiž insolvenční zákon spojuje zákaz provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka, a poté, co v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze po splnění podmínek uvedených v § 283 odst. 2 insolvenčního zákona přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, nebrání insolvenčnímu správci dlužníka ve zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka (včetně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky) ve vazbě na exekuční řízení ani účinky tzv. generálního inhibitoria (§ 44a odst. 1 exekučního řádu) ani účinky speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 6 exekučního řádu); v poměrech vykonávacího řízení (jde-li o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky) srov. ustanovení § 313 odst. 1 o. s. ř., přiměřeně aplikovatelné i pro daňovou exekuci prováděnou podle zákona o správě daní a poplatků (srov. § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, ze dne 31. 10. 2023

14.02.2024 00:01

Spor z tzv. hlavní intervence směřující do incidenčního řízení

I. Tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu.

II. K otázce povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do incidenčního řízení (odporového sporu) se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023, v němž dospěl k následujícím závěrům:

[1] U odporových sporů vedených podle insolvenčního zákona (sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, případně sporů o určení pořadí jiným způsobem uplatněných pohledávek) je ve smyslu § 7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnitelná úprava tzv. hlavní intervence upravená v § 91a o. s. ř. (včetně zvláštního vymezení věcné příslušnosti podle § 9a o. s. ř.).

[2] Žalobu z hlavní intervence je nutné podřídit procesním pravidlům platným pro incidenční spor, do kterého se intervenuje, včetně zvláštní úpravy plynoucí potud nejen z ustanovení § 160 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž i z ustanovení § 159 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona.

Tyto závěry se uplatní i pro incidenční spory excindační, tj. spory, jejichž předmětem je požadavek žalobce na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Rovněž spor zahájený žalobou podle § 91a o. s. ř. směřující do excindačního řízení má povahu incidenčního sporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 161/2022, ze dne 30. 11. 2023

07.02.2024 00:02

Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona

I. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě.

II. I v poměrech insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3295/2021, ze dne 31. 10. 2023