// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.04.2024
Posuzování schopnosti dlužníka poskytovat plnění v oddlužení
I. Změnou právní úpravy (provedenou zákonem č. 31/2019 Sb.) došlo ke zmírnění tzv. kvantitativní podmínky pro povolení oddlužení. I nadále je však možno aplikovat závěry judikatury přijaté při výkladu § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, podle nichž nesplnění podmínky dle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Stále tedy platí, že dlužník v oddlužení musí být schopen plnit své závazky v určité minimální míře, byť tato je za současně účinného znění § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vůči dlužníku v zásadě méně přísná.
Neodůvodňuje-li tak stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona), a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.
II. Při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, insolvenční soud vychází pouze z postižitelné části dlužníkových příjmů. Nemůže zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky dané nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 9/2023, ze dne 29. 2. 2024
Dotčené předpisy:
§ 395 odst. 1 písm. b) IZ
§ 281 o. s. ř.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 23. května 2022, č. j. MSPH 99 INS 4524/2022-A-18, ve znění doplňujících usnesení ze dne 7. září 2022, č. j. MSPH 99 INS 4524/2022-A-27, a ze dne 13. září 2022, č. j. MSPH 99 INS 4524/2022-A-28, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), zamítl návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku) a zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud s poukazem na § 395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), především zdůraznil, že minimální výše měsíční splátky, kterou musí dlužník platit v oddlužení, činí v tomto případě 2 178 Kč (součet dvojnásobku měsíční odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 1 089 Kč včetně daně z přidané hodnoty). Jediným příjmem dlužníka použitelným pro účely insolvenčního řízení dle § 299 odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je v dané věci příjem ze starobního důchodu, který činí 8 529 Kč. Z ostatních příjmů dlužníka, tedy příspěvku na bydlení, příspěvku na mobilitu a příspěvku na péči, nelze srážet ničeho. Základní nezabavitelná částka z příjmu dlužníka přitom činí 9 139 Kč, a proto z příjmu dlužníka nelze provádět žádné srážky. K navýšení příjmů dlužníka přes výzvu insolvenčního soudu nedošlo.
3. Ačkoli dlužník uvedl a doložil listinami, že je schopen hradit měsíční částku celkem ve výši 2 300 Kč „na určité pohledávky“, insolvenční soud uzavřel, že dle § 281 o. s. ř. nelze provádět srážky z části příjmu, která musí dlužníkovi zůstat zachována pro zajištění jeho nejnutnějších životních potřeb, ani kdyby s tím dlužník souhlasil. Z tohoto důvodu zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a zároveň, jelikož je majetek dlužníka zcela nepostačující a jelikož dlužník nepožádal, aby byl jeho úpadek řešen konkursem, rozhodl v souladu s § 396 odst. 2 insolvenčního zákona o zastavení insolvenčního řízení.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
5. Odvolací soud konstatoval, že dlužník musí být v oddlužení při plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty schopen splácet v plné výši pohledávky dle § 168 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona (tedy odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce), přičemž výše splátky ostatním (nezajištěným) věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka. Souhrn odměny insolvenčního správce a náhrady jeho hotových výdajů v tomto případě činí včetně daně z přidané hodnoty 1 089 Kč měsíčně, a tedy dlužník musí být schopen splácet alespoň celou částku dle § 168 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona a další splátku alespoň v téže výši pro své věřitele, tedy celkově minimálně 2 178 Kč měsíčně. Současně platí, že insolvenční soud nemůže podle § 406 odst. 3 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona ve spojení s § 281 o. s. ř. uložit dlužníku, aby splácel věřitelům ze svých nezabavitelných příjmů.
6. K tomu odvolací soud, s poukazem na závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2022, sen. zn. 3 VSPH 750/2022, dodal, že řešení úpadku oddlužením nelze postavit (toliko) na dlužníkově příslibu dobrovolně hradit splátky z nezabavitelné částky.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Odvolacímu soudu dlužník vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasí dovolatel s názorem odvolacího soudu, že insolvenční soud postupoval v souladu se zákonem, když zamítl jeho návrh na povolení oddlužení a zastavil insolvenční řízení. Dovolatel má za to, že podstatou § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona není prokázat, že má takový příjem, ze kterého by bylo možné provádět srážky, ale že je schopen platit pravidelně měsíční splátku v její minimální výši s tím, že tuto skutečnost doložil již v samotném návrhu připojenými složenkami. Zamítnutí návrhu by tedy nemělo být vázáno na prokázanou výši příjmů, ale na prokázání schopnosti platit minimální částku. Závěr soudu, že z příjmů dovolatele nelze provádět zákonné srážky, je v zásadě nepodstatný, má-li soud zároveň za prokázáno, že dovolatel je schopen a připraven hradit minimální splátku dobrovolně. Dle dovolatele tak nelze aplikovat § 281 o. s. ř., jelikož by v daném případě nešlo o srážku ze mzdy, ale o jeho dobrovolný závazek hradit 2 300 Kč měsíčně. Postup soudů považuje dovolatel za nežádoucí formalismus, který vede k jeho bezdůvodné diskriminaci oproti „žadatelům“, u nichž se k dobrovolnému plnění zavazují například rodinní příslušníci formou smlouvy o důchodu.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené problematiky, neboť se jí dosud v dotčených souvislostech nezabýval.
11. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující zákonná ustanovení:
Podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a/, přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 390a odst. 5.
Podle § 168 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vzniky po rozhodnutí o úpadku, jsou hotové výdaje a odměna insolvenčního správce.
Podle § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávky věřitelů na výživném ze zákona.
Podle § 207 odst. 2 insolvenčního zákona příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.
Podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona osoba podle odstavce 1 písm. a/, která sepsala a za dlužníka podala návrh na povolení oddlužení anebo také insolvenční návrh podle § 390 odst. 1, může odměnu podle odstavce 3 uplatnit pouze v insolvenčním řízení ve lhůtě podle § 136 odst. 3; tato pohledávka se považuje za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.
Podle § 281 o. s. ř. provádět srážky ze mzdy ve větším rozsahu, než dovolují ustanovení tohoto zákona, je nepřípustné, a to i když s tím povinný souhlasí.
15. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení insolvenčního zákona i občanského soudního řádu v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku dlužníka.
16. V době do 31. května 2019 platilo ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona v tomto znění:
Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.
17. Výkladem § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“), v němž mimo jiné uvedl:
1/ Pro účely rozhodování o „přípustnosti“ oddlužení (o tom, zda insolvenční soud oddlužení povolí nebo zda návrh na povolení oddlužení zamítne) se nenabízí jiná cesta, než čerpat údaje o skutečnostech ve smyslu § 395 insolvenčního zákona z tvrzení dlužníka zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení (jehož obsahové náležitosti předepisuje § 391 odst. 1 insolvenčního zákona) sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení.
2/ Jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení, dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí („nepřipuštění“) návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení totiž vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plněním, uspokojí alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout.
3/ Insolvenční soud primárně vychází z tvrzení a dokladů předložených dlužníkem, avšak zohledňuje vždy veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo.
18. Novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 31/2019 Sb.“), byly s účinností od 1. června 2019 změněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Konkrétně pak § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona byl změněn tak, že byla zrušena dosavadní minimální míra uspokojení nezajištěných věřitelů stanovená poměrnou výší (30 %) pohledávek nezajištěných věřitelů.
19. Přesto má dlužník nadále povinnost prokázat schopnost uspokojení věřitelů v určitém minimálním rozsahu. Především je povinen doložit, že je schopen uhradit odměnu osoby, která sepsala a podala za něj návrh na povolení oddlužení (§ 390a odst. 5 insolvenčního zákona), a hradit pohledávky na výživném ze zákona (§ 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). Kromě toho musí být dlužník schopen hradit hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce a současně (nejméně) stejnou splátku i ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň.
20. Ke smyslu úpravy § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona v rozhodném znění srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona č. 31/2019 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období od roku 2017 jako tisk č. 71, ve své Zvláštní části [K bodům 12 až 15 (ust. § 395 a § 397 odst. 2)], při zohlednění toho, že původní text novely neobsahoval pravidlo, podle něhož by měl být dlužník schopen hradit svým věřitelům alespoň částku, kterou je povinen hradit na odměnu a výdaje insolvenčního správce (do textu novely bylo vloženo až v průběhu projednávání zákona v Poslanecké sněmovně na základě pozměňovacího návrhu). Příslušná pasáž důvodové zprávy zní takto:
„Navrhuje se rovněž stanovit, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, pokud dlužník nebude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle ust. § 168 odst. 2 písm. a/, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení podle ust. § 390a odst. 5 a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona). Ve zvolené koncepci oddlužení bez stanovené minimální hranice uspokojení nezajištěných věřitelů se považuje za důležité, aby byl dlužník schopen platit v průběhu oddlužení alespoň vybrané druhy pohledávek odpovídající uhrazovaným nákladům řízení. V případě odměny za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení se tento důvod opírá také o skutečnost, že je maximální výše této odměny stanovena zákonem a lze ji uplatnit pouze v insolvenčním řízení. Oddlužení tak má být přístupné dlužníkům, kteří jsou schopni plnit své závazky v určitém minimálním rozsahu.“
21. Z výše uvedeného je zřejmé, že změnou právní úpravy došlo ke zmírnění tzv. kvantitativní podmínky pro povolení oddlužení. I nadále je však možno aplikovat závěr citované judikatury přijaté při výkladu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, podle něhož nesplnění podmínky dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Stále tedy platí, že dlužník v oddlužení musí být schopen plnit své závazky v určité minimální míře, byť tato je za současně účinného znění § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona vůči dlužníku v zásadě méně přísná.
22. Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud uzavírá, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona), a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.
23. K námitce dovolatele, že oddlužení mělo být schváleno, neboť byl ochoten se dobrovolně zavázat k platbě minimální splátky ve větším než zákonem dovoleném rozsahu, Nejvyšší soud uvádí, že tento výklad je v rozporu s dikcí i smyslem § 281 o. s. ř. Ustanovení § 281 o. s. ř. totiž jednoznačně zapovídá provádět srážky ve větším rozsahu, než dovolují ustanovení zákona, a to i když s tím povinný souhlasí. Toto pravidlo o výkonu rozhodnutí je přitom v insolvenčním řízení použitelné podle § 207 odst. 2 ve spojení s § 7 insolvenčního zákona. I kdyby tedy dlužník chtěl poskytovat vyšší měsíční splátky nad rozsah dovolených srážek zákonem, není to s ohledem na tento zákonný zákaz možné. I z komentářové literatury se přitom podává závěr, že v souladu s § 281 o. s. ř. mohou být srážky po dohodě s oprávněným pouze nižší, ale nikoliv vyšší; k tomu viz např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, § 281, marg. č. 1. Ve vztahu k výkladu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona pak srovnej shodný názor v díle Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 1428-30.
24. Uvedené lze shrnout tak, že při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, insolvenční soud vychází pouze z postižitelné části dlužníkových příjmů. Nemůže zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky dané nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).
25. V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že pro případ oddlužení nebude možné srážet z příjmů dlužníka pro účely plnění splátkového kalendáře ničeho. Jeho závěr, že je namístě zamítnout návrh na povolení oddlužení, neboť při zohlednění nezabavitelných příjmů ve smyslu § 281 o. s. ř. nelze dlužníku uložit povinnost splácet minimální splátku tak, aby byly splněny podmínky oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, tak Nejvyšší soud považuje za správný.
26. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-