// Profipravo.cz / Promlčení 08.02.2024
K žalobě na určení promlčení zástavního práva
Zákonná ustanovení rozlišují situaci, kdy stav zápisu ve veřejném seznamu původně odpovídal skutečnému stavu, ale následně se skutečný stav a stav zapsaný ve veřejném seznamu mimoknihovně rozešel (§ 985 o. z.) – mezi tyto situace zákon výslovně řadí promlčení (taktéž zástavního) práva (srov. ustanovení § 618 o. z.) anebo zánik zástavního práva (srov. § 1379 o. z.) –, a situaci, kdy zápis byl proveden na podkladě vadného právního titulu (§ 986 o. z.).
Odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn.
Jinak řečeno, pakliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, pakliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; pakliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp., že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, popř. nelze vyloučit ani kombinaci těchto nároků (tzv. objektivní kumulace nároků).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 575/2023, ze dne 31. 10. 2023
Dotčené předpisy:
§ 618 o. z.
§ 985 o. z.
§ 986 o. z.
§ 1379 o. z.
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to „v celém jeho rozsahu“) podala žalobkyně dovolání. Namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil (v rozporu s ustálenou judikaturou) otázky: „…zda pravost podpisu jednatele J. T. nemusí být žalovanou prokazována, přestože uvedený jednatel rozporuje, že by se jednalo o jeho podpis…“, „…zda bylo možné provést důkaz znaleckým posudkem k doložení nepravosti podpisu …“ a „..zda důkazní břemeno ohledně tohoto prokazování tíží pouze žalobkyni nebo i žalovanou…“. Dovolatelka namítá také, že „…uvedená zástavní smlouva byla absolutně neplatná, protože byla uzavřena v rozporu s jejími povinnými náležitostmi (§ 299 odst. 1 obch. zák.), proto nemělo k zápisu zástavního práva nikdy dojít…“. Dovolatelka je přesvědčena, že „…žalovaná neposkytla nikdy společnosti TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o. žádné peněžní prostředky, že zastavená pohledávka neexistuje, a i kdyby existovala, musela by být považována za zaniklou z důvodu jejího promlčení…“. Jestliže J. T. tvrdil, že se vůbec nejedná o jeho podpis na listině „Loan Agreement“, měl odvolací soud vyhovět jeho návrhu na provedení znaleckého posudku, navíc podle judikatury Nejvyššího soudu důkazní břemeno ohledně prokazování pravosti listiny leží na tom účastníkovi, který listinu předložil k důkazu, na žalované. Soudy tedy nesprávně přenesly důkazní břemeno ohledně prokazování pravosti podpisu na listině na žalobkyni. To v takové situaci ale leželo na žalované a ta měla nést i případné nepříznivé procesní následky. Závěry soudů jsou proto nesprávné. Nesprávný je i závěr o existenci zástavního práva podle zástavní smlouvy, aniž by byl součástí spisu jediný důkaz o tom, že peněžní prostředky byly žalovanou společnosti TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o. skutečně poskytnuty. Nesprávné jsou i závěry odvolacího soudu, že údajná „Loan Agreement“ byla konsenzuálním a ne reálným typem kontraktu, neboť to tak vyplývalo ze švýcarského práva. Zjišťování cizího práva však založil odvolací soud pouze na dokumentech předložených žalovanou. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nijak nevypořádal s řadou odvolacích námitek a důvodů, napadený rozsudek je proto z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, nebo aby napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná a vedlejší účastník navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, majíce za to, že nenaplňuje zákonem předepsané náležitosti dovolání.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti těmto výrokům podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 500 švýcarských franků) neobsahuje žádné důvody (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro které by tento výrok nemohl samostatně obstát (srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 110/2011), dovolání proti tomuto výroku nemá zákonné náležitosti a v dovolacím řízení tak nelze pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně taktéž proti tomuto výroku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Ze skutkových zjištění soudů (zejména potom soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal – srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) vyplývá, že společnost TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o. (v postavení zástavce) a LAAS AG, Rundbuckstrasse 6, Neuhausen am Rheinfall, Švýcarsko, uzavřely dne 6. 8. 1997 zástavní smlouvu, jejímž obsahem bylo mimo jiné prohlášení účastníků (bod II. zástavní smlouvy), že „…/Z/ástavní věřitel uzavřel se zástavcem dne 21. září 1993 smlouvu o půjčce. Podle této smlouvy půjčil zástavní věřitel zástavci částku DEM 535. 000,- na zakoupení nemovitostí uvedených v čl. I. Smlouva byla uzavřena podle platného švýcarského práva s možností vypovědět smlouvu kdykoliv při výpovědní lhůtě 6 měsíců. Půjčka je úročena 5,5 % p. a.“, přičemž smlouva zajišťuje právě tuto pohledávku (bod III. zástavní smlouvy). Návrh na povolení vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí podal dne 13. 8. 1997 jednatel společnosti TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o. pan J. T. (srov. bod 6., 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vlastní smlouva o půjčce ze dne 21. 9. 1993, jak ji zmiňuje zástavní smlouva, nebyla předložena, dle tvrzení žalované došlo k její ztrátě. Žalovaná předložila dokument ze dne 30. 6. 1997, sepsaný v anglickém jazyce a nazvaný „Loan Agreement“ (přel. „smlouva o zápůjčce“), a to v prosté fotokopii, jejíž obsah soud prvního stupně reprodukuje v bodě 7. odůvodnění svého rozhodnutí, na nějž lze odkázat. Jednatel společnosti TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o., pan J. T., popřel pravost svého podpisu na této listině.
15. Námitky, které přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (o zamítnutí žaloby „na určení neexistence zástavního práva“), nezakládají.
A) K námitkám, vztahujícím se k otázce významu listiny ze dne 30. 6. 1997, nazvané „Loan Agreement“ – „porušení pravidel hmotného a procesního práva nesprávným posouzením (dělením) důkazního břemene při posuzování pravosti podpisu J. T. v listině předložené žalovanou“ a „porušení pravidel hmotného a procesního práva nesprávným posouzením (dělením) důkazního břemene při posuzování otázky, zda údajná Loan Agreement představuje smlouvu o zastavené pohledávce dle zástavní smlouvy, zda se vůbec jedná o pravou, resp. existující smlouvu, a zda tedy zastavená pohledávka dle čl. II zástavní smlouvy existuje či nikoli“ (námitky pod body V./A a V./B obsahu dovolání)
16. Argumentace žalobkyně ve vztahu k tomuto okruhu námitek vychází z premisy, že „…žalovaný existenci údajné zastavené pohledávky…dokládal předložením prosté kopie údajné Loan Agreement…“ (srov. bod 63. odůvodnění dovolání) a že soudy „…zcela nekriticky vyšly z nepodložených tvrzení žalovaného, že…kopie údajné Loan Agreement představuje smlouvu o zastavené pohledávce, resp. smlouvu o půjčce dle čl. II. Zástavní smlouvy…“ (srov. bod 75. obsahu dovolání).
17. První tvrzení je nepřesné, neboť k prokázání existence zastavené pohledávky žalovaná navrhla i další důkazy, na podkladě nichž soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že „…finanční prostředky podle půjčky (z roku 1993 – pozn. dovolacího soudu) na koupi areálu byly poskytnuty…“ (srov. bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 11. in fine odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); druhé tvrzení je již zcela mylné, neboť, jak vyplývá z předchozího textu, zastavenou pohledávkou je pohledávka vzniklá podle smlouvy ze dne 21. 9. 1993 (tedy nikoliv ze smlouvy ze dne 30. 6. 1997), což soudy nižších soudů zcela respektovaly a k existenci této pohledávky zaměřily dokazování.
18. Žalobkyně tak předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu (popř. judikaturou Ústavního soudu). Jde tak o námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
B) K námitce „porušení pravidel…při zjišťování obsahu cizího práva“ (námitka pod bodem V./C obsahu dovolání)
19. Uvedená námitka se opětovně výslovně vztahuje k listině ze dne 30. 6. 1997, nazvané „Loan Agreement“ (viz bod 84. obsahu dovolání); proto také postačuje i ve vztahu k této námitce poukázat na předchozí závěry.
20. Lze pouze doplnit, že z ustálené praxe dovolacího soudu vyplývá, že právní teorie i soudní praxe je zajedno v tom, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia.“ Byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské. Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o.s.ř. Soud může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy. Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11).
21. Byť dovolatelka cituje v dovolání část shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikterak nespecifikuje, v čem byl postup soudů nesprávný a vedl k nesprávnému závěru o obsahu cizího práva (ačkoliv, jak vyplývá z obsahu spisu, bylo švýcarské právo zjišťováno jednak z odborného vyjádření a jednak ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti); pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
22. Navíc dovolatelka k namítané problematice zaujímá značně ambivalentní přístup, neboť následná argumentace (srov. body V./D a E. obsahu dovolání) vysloveně vychází z premisy, že podle švýcarského práva je půjčka konsenzuálním kontraktem (tedy přesně to, co zjišťují o obsahu švýcarského práva soudy nižších stupňů); pak ovšem vůbec z argumentace žalobkyně nevyplývá, v čem je řešení, přijaté soudy nižších stupňů, v rozporu se samotnou dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
C) K námitce nesprávného posouzení právní povahy „údajné“ Loan Agreement a „neplatnosti Loan Agreement (potažmo údajné zastavené pohledávky) s ohledem na její nutný rozpor s veřejným právem“ (námitky pod body V./D a E obsahu dovolání)
23. Námitka „nesprávného posouzení právní povahy Loan Agreement“ je opětovně pouhou kritikou právního závěru soudů nižších stupňů, že zástavním právem zajištěná pohledávka je závazkem vzniklým ze smlouvy o půjčce (a nikoliv o úvěru, jak se snaží dovodit dovolatelka); jak již bylo vysvětleno výše, pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje, pakliže není v dovolání tvrzeno, v čem je právní závěr odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, popř. v čem představuje řešení nové, judikaturou dovolacího soudu doposud nepostižené, popř. že judikatura dovolacího soudu je při řešení této otázky nejednotná, resp. dovolací soud by se měl odchýlit od již zaujatého právního názoru, nemůže taková kritika právního posouzení založit přípustnost dovolání.
24. K uvedené problematice je nutno doplnit, že již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 7 A 110/95, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod publikačním č. 367/1998, byl zaujat a odůvodněn závěr, že „…/N/ešlo … o porušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, ve znění po novele č. 228/1992 Sb., byla-li za jeho platnosti bez devizového povolení uzavřena smlouva o půjčce, když uvedené ustanovení vyžadovalo devizové povolení toliko k přijetí peněžního úvěru. Pojem "finanční úvěr" vymezil pro své účely až nový devizový zákon č. 219/95 Sb. v ustanovení § 1 písm. i), který výslovně stanovil, že se jím rozumí i peněžní půjčka…“. Jinak řečeno, byť v soudní praxi se nevyskytly pochybnosti o tom, že smlouva porušující ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, je absolutně neplatným právním úkonem (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 76/2002), bylo nutno tuto neplatnost vztahovat pouze ke smlouvám, které nesly všechny znaky smlouvy o úvěru, tak jak je definovalo ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku („/S/mlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“), a to u těch smluv, které byly uzavřeny do účinnosti zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon.
25. Pakliže ovšem podle zjištění soudů smlouva ze dne 21. 9. 1993 nesla všechny znaky smlouvy o půjče ve smyslu ustanovení 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (a nikoliv smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), není možno neplatnost takové smlouvy dovodit ani v situaci, kdy věřitel byl ve smyslu zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, devizovým cizozemcem.
D) K námitce posouzení platnosti Zástavní smlouvy (námitka pod bodem V./F)
26. K této námitce platí totéž, co bylo uvedeno ve vztahu k předchozí námitce, navíc řešení otázky určitosti označení smluvní strany (zástavního věřitele) bylo provedeno v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k této otázce, neboť dovolací soud konstantně vychází z právního názoru, podle něhož ani nepřesné označení účastníka v právním úkonu (nyní právním jednání) nečiní právní úkon (jednání) neplatným, pokud lze z celého obsahu právního úkonu (jednání) jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96 uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod číslem publikačním 46/1998, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1687/2009); v projednávané věci ani statutární zástupce společnosti TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o. pan J. T. nevznesl jakékoliv pochybnosti o identitě druhé smluvní strany, pakliže dále v této souvislosti dovolatelka namítá, že společnost TRANSAKTA BOHEMIA s. r. o. byla uvedena v omyl, jde o námitku novou, doposud v řízení neuplatněnou, a tudíž nepřípustnou; dovolatelka při formulování námitky přehlíží, že podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
27. Námitky uvedené v předchozích bodech odůvodnění tak přípustnost dovolání nezakládají.
28. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce promlčení zástavního práva (námitka pod bodem V./G obsahu dovolání), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále v této souvislosti s řešením otázky významu tvrzení o okolnostech, vztahujících se k promlčení zástavního práva, a tvrzení o okolnostech, vztahujících se k „neexistenci“ zástavního práva, ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
29. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I., není opodstatněné.
31. Byť skutková zjištění neumožnují posoudit, podle kterého znění občanského zákoníku je třeba otázku promlčení zástavního práva posuzovat (srov. ustanovení § 3073 a § 3036 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), lze, s ohledem na takřka konstantní úpravu této problematiky, uvést následující.
32. Ustálená soudní praxe dovozuje, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Ustanovení § 151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, resp. obsahově stejné ustanovení § 170 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (ke komparaci těchto ustanovení srovnej závěry, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018), má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 95/2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
33. Právní názor odvolacího soudu, že „zástavní právo jako věcné právo, nepodléhá promlčení“ (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak není správný.
34. Je však zapotřebí zvážit, do jaké míry výše uvedené nesprávné právní posouzení otázky promlčení zástavního práva odvolacím soudem ovlivnilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
35. V této souvislosti vyvstává otázka, zda uvedené judikaturní závěry (srov. bod 32. tohoto odůvodnění), vztahující se k úpravě zástavního práva a jeho promlčení, resp. možnosti zástavního dlužníka dovolávajícího se promlčení zástavního práva dosáhnout výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí, lze bez dalšího uplatnit i ve vztahu k právní úpravě v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.).
36. Podle ustanovení § 618 o. z. promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
Podle § 980 odst. 2 věta druhá o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
Podle ustanovení § 985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala.
Podle ustanovení § 986 odst. 1 o. z. kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
37. Aplikace výše uvedených zákonných ustanovení na posuzovanou věc vyplývá z ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. a ze skutečnosti, že aplikovaná ustanovení představují ustanovení upravující otázky procesního práva (otázky, jaký nárok je možno v upravovaných případech uplatnit u soudu); aplikace přechodných ustanovení vztahujících se k hmotněprávní úpravě v úvahu připadajících institutů se tak neuplatní.
38. Citovaná zákonná ustanovení tak rozlišují situaci, kdy stav zápisu ve veřejném seznamu původně odpovídal skutečnému stavu, ale následně se skutečný stav a stav zapsaný ve veřejném seznamu mimoknihovně rozešel (§ 985 o. z.) – mezi tyto situace zákon výslovně řadí promlčení (taktéž zástavního) práva (srov. ustanovení § 618 o. z.) anebo zánik zástavního práva (srov. § 1379 o. z.) –, a situaci, kdy zápis byl proveden na podkladě vadného právního titulu (§ 986 o. z.).
39. Judikatura Nejvyššího soudu v minulosti připustila, aby se zástavní dlužník mohl úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp .zn. 21 Cdo 2185/2009, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 108/2011); použitelnost zde uvedeného právního názoru v situaci, kdy se zástavní dlužník domáhal určení „neexistence zástavního práva“ (určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem) pouze z důvodu promlčení zástavního práva, byla připuštěna i pro právní úpravu, účinnou po 31. 12. 2013 [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 611/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 608/20)].
40. Následně Nejvyšší soud uvedené úvahy relativizoval ve vztahu k problematice následků promlčení služebnosti v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 50/2021. Tyto úvahy je zapotřebí vnímat i při řešení této problematiky ve vztahu k otázce následků promlčení zástavního práva. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl následující:
41. „…V úvahách o následcích promlčení služebnosti je však dále nutné promítnout i znění § 618 o. z., podle kterého se promlčená služebnost vymaže z veřejného seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Tímto veřejným seznamem je ve vztahu ke služebnostem, které povětšinou váznou na věcech nemovitých, nutno rozumět především katastr nemovitostí vedený podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky neexistence takového práva (§ 980 odst. 2 věta druhá o. z.), která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v § 984 a 985. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015), tedy např. neexistenci zatížení nemovitosti věcným břemenem (služebností). Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci (§ 1257 odst. 1 o. z.) má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z. S ohledem na tyto závěry nelze již podle Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z., nadále bez dalšího vycházet z citované judikatury přijaté za účinnosti obč. zák., podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil (§ 1299 odst. 2 o. z., § 151p odst. 2 obč. zák.). Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí (§ 618 o. z.), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu…“.
42. V návaznosti na toto rozhodnutí se následně reaguje výkladem možností žalob ve vztahu k tomu, zda žalobce tvrdí promlčení služebnosti, nebo se domáhá zrušení (omezení) služebnosti soudem [srov. Králík, Michal; K právním následkům promlčení služebnosti; Soukromé právo (Wolters Kluwer); rok 2022; číslo 2; str. 28]; v článku autor apeluje na důsledné rozlišování žalobních petitů (a výroků rozhodnutí soudu) podle toho, zda se žalobce domáhá určení promlčení práva (služebnosti), nebo jejího zrušení (omezení), popř. kombinace obou.
43. Byť zástavní právo i právo služebnosti mají společnou svoji (možnou) věcnou podstatu a obě podléhají promlčení (a proto ve vztahu k důsledkům promlčení lze výše uvedené úvahy nepochybně vztáhnout k zástavnímu právu), liší se obě práva ve vztahu k probírané problematice především tím, že zákon umožňuje v případě služebnosti soudu ji omezit či zrušit, takové oprávnění však v případě zástavního práva soudu není zákonem dáno. Jeví se proto, že výše uvedené úvahy (o petitorním rozlišení rozdílu mezi promlčením služebnosti a jejím omezením či zrušením) jsou ve vztahu k zástavnímu právu obsoletní (promlčení zástavního práva je rovno prakticky jeho neexistenci a možnost zrušení či omezení soudem neexistuje – srov. ustanovení § 1376 a následující o. z.).
44. Přesto dovolací soud dospěl k závěru, že ani v případě zástavního práva nelze rozdíl mezi úpravou, provedenou v ustanovení § 985 o. z. (a v návaznosti na ni v § 618 o. z. a § 1379 o. z.) a v § 986 o. z., ignorovat.
45. Jde především o to, že situace uváděné v ustanovení § 985 (a v návaznosti na něj v § 618 o. z. a § 1379 o. z.) a v § 986 o. z. vyžadují zcela odlišná a (z hlediska „testu“ správnosti a pravdivosti) odporující si skutková tvrzení.
46. Zatímco skutková tvrzení k okolnostem rozhodným pro nárok podle § 985 o. z. nezpochybňují vznik zástavního práva, nýbrž se soustředí na skutkové okolnosti, z nichž (většinou) lze dovodit promlčení zástavního práva (k aplikaci ustanovení § 618 o. z.), nebo na skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit zánik zástavního práva (k aplikaci ustanovení § 1379 o. z.), skutková tvrzení k okolnostem rozhodným pro nárok podle § 986 o. z. se musí soustředit na zpochybnění vzniku zástavního práva (skutkové okolnosti, svědčící o neplatnosti zástavní smlouvy, neexistenci zastavené pohledávky apod.), tedy na skutečnosti, které jsou pro posouzení předchoze popsaných nároků naprosto nerozhodné.
47. Pakliže platí, že posouzení uplatněného nároku musí vyplývat z vylíčení skutkového děje tak, jak je obsažen v žalobě, resp. v dalších podáních žalobce, čímž je dán v řízení jeho skutkový rámec, jímž je soud vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná.], není možno (bez příslušného procesního návrhu – změna žaloby, či její rozšíření) volně se skutkovými tvrzeními „žonglovat“ ve smyslu jejich volné záměny.
48. Odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn. Jinak řečeno, pakliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, pakliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; pakliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp., že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, popř. nelze vyloučit ani kombinaci těchto nároků (tzv. objektivní kumulace nároků – k tomu srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09).
49. Z obsahu spisu vyplývá (a bylo reprodukováno výše), že žalobou ze dne 1. 10. 2015 se žalobkyně domáhala určení, že „zástavní právo zaniklo promlčením“, přičemž skutková tvrzení v žalobě uplatněná nikterak nezpochybňují vznik zástavního práva a (zcela správně) se soustřeďují na okolnosti rozhodné pro posouzení jeho promlčení (okolnosti, rozhodné pro posouzení, kdy mohla být zajištěná pohledávka uplatněna, že nebyla uplatněna, a že nebyla uplatněna zástavním věřitelem realizace zástavního práva) – z hlediska předchozího rozboru jde tedy jednoznačně o žalobu podle ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.). Podáním ze dne 26. 10. 2016 žalobkyně změnila žalobu v tom, že „opustila“ požadavek určení „promlčení zástavního práva“ a nově požadovala určení, že „zástavní právo neexistuje“, přičemž nově uplatňuje skutková tvrzení, vážící se k vadě právního titulu, rozhodného pro vznik zástavního práva (titulus adquirendi), a spočívající v neexistenci zajištěné pohledávky (popř. absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož pohledávka vznikla) – z hlediska předchozího rozboru jde tedy jednoznačně o žalobu podle ustanovení § 986 o. z., neboť se tvrdí skutečnosti, existující již v době vkladu zástavního práva do veřejného seznamu (katastru nemovitostí). Pakliže v tomto podání žalobkyně dále tvrdila, že zástavní právo je též promlčeno (srovnej body 25. – 29. obsahu podání žalobkyně ze dne 26. 10. 2016), jsou z pohledu nově uplatněného nároku (srovnej bod 7. obsahu podání žalobkyně ze dne 26. 10. 2016) tyto úvahy žalobkyně zcela irelevantní, neboť, jak bylo vysvětleno výše, mohou tyto úvahy nést odraz pouze v nároku podle ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z), tedy určení, že zástavní právo je promlčeno. Okresní soud usnesením ze dne 28. 3. 2017, vyhlášeným u jednání téhož dne, připustil tuto změnu žaloby, a tím stanovil zcela nový skutkový rámec jiného uplatněného nároku, než jak byl vymezen v původní žalobě.
50. Z uvedeného tak vyplývá, že byť je dílčí závěr odvolacího soudu o ne/promlčitelnosti zástavního práva zjevně nesprávný (srov. body 32. a 33. odůvodnění tohoto rozsudku), nemá tato dílčí nepřesnost vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
51. K námitkám žalobkyně především dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
52. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
53. Pakliže dále žalobkyně namítá neprovedení znaleckého posudku z oboru „písmoznalectví k otázce pravosti podpisu J. T. v rámci údajné Loan Agreement“, přehlíží, že (jak bylo uvedeno výše), zjištění skutkového stavu na existenci tzv. Loan Agreement nezáviselo (srov. body 16., 17. tohoto rozhodnutí).
54. Dovolací soud též neshledal, že by odvolací soud i soud prvního stupně „…jednostranně upřednostnily důkazy a tvrzení žalované…“.
55. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
56. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří, resp. že se nevyjádří k dílčím skutečnostem, které z důkazů vyplynuly.
57. Dovolací soud neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalobkyně velmi pečlivě a řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. bod 32. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 11. a 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal.
58. Dovolatelce se tak prostřednictvím přípustně uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu; protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v části výroku I. rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 13 C 295/2015-676 ve výroku I., podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
59. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo (také) zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Autor: -mha-