// Profipravo.cz / Promlčení
Promlčení
12.03.2024 00:02
K možnosti stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty
S ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z.
Při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) tak občanský zákoník nebrání stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2444/2023, ze dne 6. 12. 2023
08.02.2024 00:01
K žalobě na určení promlčení zástavního práva
Zákonná ustanovení rozlišují situaci, kdy stav zápisu ve veřejném seznamu původně odpovídal skutečnému stavu, ale následně se skutečný stav a stav zapsaný ve veřejném seznamu mimoknihovně rozešel (§ 985 o. z.) – mezi tyto situace zákon výslovně řadí promlčení (taktéž zástavního) práva (srov. ustanovení § 618 o. z.) anebo zánik zástavního práva (srov. § 1379 o. z.) –, a situaci, kdy zápis byl proveden na podkladě vadného právního titulu (§ 986 o. z.).
Odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn.
Jinak řečeno, pakliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, pakliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; pakliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp., že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, popř. nelze vyloučit ani kombinaci těchto nároků (tzv. objektivní kumulace nároků).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 575/2023, ze dne 31. 10. 2023
30.10.2023 00:02
Uznání dluhu plněním podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru
I. Z jednání dlužníka, jenž má být kvalifikováno jako uznání dluhu ve smyslu § 639 o. z., musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z pohledu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění.
II. Plnění dlužníka v postavení spotřebitele na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle zvláštní úpravy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými § 639 o. z. spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty, neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 101/2023, ze dne 20. 9. 2023
18.09.2023 00:01
Stavení promlčení dle OdpŠk, je-li odpovědným územní samosprávný celek
Obligatorní požadavek tzv. předběžného uplatnění nároku podle § 14 a § 15 OdpŠk, jehož splněním zákon podmiňuje možnost domáhat se tohoto nároku u soudu, nedopadá na případy, v nichž subjektem odpovědným za škodu (újmu) způsobenou výkonem veřejné moci je nikoliv stát, nýbrž je jím podle § 19 a násl. OdpŠk územní samosprávný celek.
Na uvedený požadavek obligatorního předběžného projednání nároku na náhradu škody (újmy) proti státu upravený v § 14 a 15 OdpŠk pak navazuje § 35 odst. 1 OdpŠk, jehož účelem je zabránit promlčení nároku na náhradu této újmy po dobu, kterou má stát k dispozici pro předběžné projednání tohoto nároku a jeho dobrovolné uspokojení. Důvod pro stavení běhu promlčecí lhůty, který je v § 35 odst. 1 OdpŠk upraven, se tudíž uplatní jen v případě, kdy je za újmu odpovědný stát. Jinými slovy, pokud v případě, kdy za újmu odpovídá územní samosprávný celek, zákon s předběžným projednáním nároku naopak nepočítá, pak zde ke stavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu logicky nedochází.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1233/2023, ze dne 20. 6. 2023
11.09.2023 00:02
Počátek běhu promlčecí lhůty u práva zaměstnavatele na náhradu škody
Protože zákoník práce neobsahuje zvláštní pravidlo pro vznik škody spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je nutné ve smyslu § 4 zák. práce ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2952 věty druhé o. z., podle něhož záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z tohoto důvodu tak již nejsou uplatnitelné výše uvedené závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu vážící rozhodný okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na zaplacení dlužné částky. Judikatura Nejvyššího soudu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 uzavřela, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.
Má-li výrok o trestu ve správním rozhodnutí konstitutivní povahu a působí-li (zavazuje) do budoucnosti a zásadně až od okamžiku právní moci, pak výše uvedené závěry znamenají, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejné moci je vázán na vědomost zaměstnavatele o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1517/2022, ze dne 13. 6. 2023
05.09.2023 00:02
Počátek promlčecí lhůty u práva na úrok z prodlení
Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura dovozovala, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek.
Tento závěr rozhodovací praxe vyslovovala ve vztahu k promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jejíž počátek byl koncipován na objektivním principu. Lze však usuzovat, že samotnou změnou pojetí obecné promlčecí lhůty ve prospěch subjektivního přístupu není jeho použitelnost zcela vyloučena. Případný nedostatek znalosti věřitele totiž může počátek subjektivní promlčecí lhůty pouze odsunout k pozdějšímu momentu, kdy nositel práva nabude (skutečné nebo normativně konstruované) povědomí o relevantních okolnostech. I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata.
V případě úroku z prodlení přitom okamžik, kdy je věřitel objektivně s to své právo uplatnit před orgány veřejné moci, nemůže předcházet dni, kdy se dlužník dostává do prodlení se splněním peněžitého dluhu, z něhož se úrok počítá, neboť teprve tímto dnem právo na úrok z prodlení počíná vznikat. Jelikož za období předcházející prodlení dlužníka není věřitel oprávněn žádat úrok z prodlení, nelze tvrdit, že je s to uplatnit právo na úrok z prodlení před orgánem veřejné moci, a tudíž mu ohledně zmiňovaného oprávnění ani nemůže plynout promlčecí lhůta podle § 619 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 297/2023, ze dne 1. 6. 2023
21.08.2023 00:02
Promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti
Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči pojištěnému škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v § 626 a § 629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle § 626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci.
Při úvaze o promlčení práva na pojistné plnění je třeba vzít v úvahu především zvláštní ustanovení § 626 o. z. o počátku promlčecí lhůty k uplatnění tohoto práva. Při posouzení otázky, zda se promlčelo právo na náhradu škody nebo újmy, jehož promlčení limituje právo na pojistné plnění, je pak nutno přihlížet nejen k obecné úpravě délky a počátku promlčecí lhůty (§ 620 a § 629 o. z.), ale i ke zvláštní úpravě délky a počátku této lhůty obsažené v § 639 a § 640 o. z.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. je nutno přihlížet i k novému běhu promlčecích lhůt prodloužených na deset let v důsledku uznání dluhu osobou povinnou k náhradě škody (§ 639 o. z.) nebo v důsledku přiznání práva na náhradu škody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 640 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3850/2022, ze dne 23. 5. 2023
18.07.2023 00:02
Počátek běhu promlčecí lhůty při splatnosti závislé na vůli věřitele
Vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým).
Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.
Důvod pro jiný závěr neshledává Nejvyšší soud ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ze dne 31. 5. 2023
22.06.2023 00:00
Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze v případě bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.
Ztotožňuje-li odvolací soud v posuzované věci počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě (podle žalobkyně absolutně neplatné) pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 524/2022, ze dne 22. 2. 2023
06.03.2023 00:01
Rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
Podle judikatury Ústavního soudu jsou na stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2616/2022 přisvědčil závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady.
Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý.
O takové zjištění se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát, přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněné námitky promlčení ze strany žalovaného státu s dobrými mravy neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ze dne 30. 11. 2022
14.11.2022 00:02
Aplikace § 647 o.z. na promlčecí dobu, která započala běžet před 01.01.2014
Pro případ běhu a skončení objektivní promlčecí doby, která započala běžet podle obchodního zákoníku a za jeho účinnosti, není možné užít ustanovení § 647 o. z., a tím nastolit stav, kdy se promlčecí doba po dobu mimosoudního jednání stran staví.
Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení. Tyto předpisy se tak bez omezení použijí na režim plynutí času, včetně např. stavení, přerušení a dalších institutů, které se k plynutí času vztahují. Účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik, a trvání za účinnosti nového občanského zákoníku, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy
Výklad vedoucí k možné aplikaci ustanovení § 647 o. z. v daném případě se popsanému hodnotovému uchopení příčí, neboť zasahuje do časového režimu právního vztahu mezi stranami a mění jeho podobu. Výklad, dle kterého by institut promlčení jako celek nepodléhal jednomu právnímu režimu, nýbrž by se jednotlivé aspekty posuzovaly podle úprav rozdílných (jde-li např. právě o případy posouzení okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby a okolností ovlivňujících její běh), by nadto stěží dostál požadavku na sledování právní jistoty účastníků právních vztahů.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podle ustanovení § 3036 o. z. se v projednávané věci promlčení řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, neboť promlčecí doba započala běžet před nabytím účinnosti o. z., pročež není na daný případ aplikovatelným ustanovení § 647 o. z., je tento závěr odvolacího soudu správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, ze dne 27. 7. 2022
10.11.2022 00:02
K samostatnému běhu subjektivní promlčecí doby insolvenčnímu správci
Ani ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že insolvenční dlužník (ochuzený) plnil za jiného (§ 454 obč. zák.), nezačíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění toho nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na insolvenčního správce dlužníka; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022
10.11.2022 00:01
Objektivní promlčecí doba dle obč. zák. při vědomém plnění nedluhu
Odvolací soud dovodil, že při vědomém plnění nedluhu, jež podle stávající právní úpravy (§ 2997 odst. 1 o. z.) zakládá výluku z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, by odporovalo principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby se ochuzený dovolával ve svůj prospěch delší desetileté objektivní promlčecí doby.
Nejvyšší soud však neshledává důvod, pro který by běh delší (desetileté) objektivní promlčecí doby řídící se úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně) měl být ignorován (jeho aplikace vyloučena) z příčin, pro který pozdější právní předpis (jenž ani nelze uplatnit na daný případ) dovoluje žalobu zamítnout věcně. Jinak řečeno, okolnost, že podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ochuzený, který jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl), nezakládá u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně sama o sobě důvod vyloučit (pro rozpor s dobrými mravy) aplikaci ustanovení o delší objektivní promlčecí době (srov. i § 638 odst. 2 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022
24.10.2022 00:01
Bezdůvodné obohacení při prodeji nemovité věci v exekučním řízení
V případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, je počátek subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vázán na skutečnosti, které se ochuzený měl a mohl dozvědět až ve fázi rozvrhu výtěžku dražby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, ze dne 19. 7. 2022
27.09.2022 00:02
Běh promlčecí doby u pokuty dle § 23 odst. 5 zák. č. 72/1994 Sb.
I. I ve vztahu k pokutě dle § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. se prosadí právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. Zatímco v případě povinnosti dlužníka platit úroky z prodlení se splněním závazku, která nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení, a tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako „celek“, u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí doba u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení.
II. Obecné pravidlo obsažené v přechodném ustanovení § 3036 o. z., podle něhož se lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona, posuzují až do svého zakončení podle dosavadních právních předpisů, sleduje zásadu, že zákony nepůsobí nazpět. Dosavadními právními předpisy ve smyslu § 3036 o. z. je třeba rozumět ty, které byly nahrazeny (zrušeny) zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 72/1994 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2472/2021, ze dne 20. 6. 2022
31.08.2022 00:00
Počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil.
V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde vědomost o obou těchto skutečnostech.
Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.
Posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po operaci kolene, která nepřinesla předpokládaný výsledek (poškozená pacientka nevznáší námitky proti závěru odvolacího soudu o postupu lege artis při operaci) a stav pacientky musel být revidován operací následnou; v mezidobí přetrvávaly bolestivé stavy, které byly odstraněny právě až reoperací. I když odvolací soud jednoznačně dovodil, že žalovaná neodpovídá za následky vyvolané výsledkem první operace, nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest tato okolnost vylučuje. Otázkou pochybení při pooperačním a následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace pacientky u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti tento závěr poněkud zkratkovitý, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčení pacientky v době mezi oběma operacemi. I když v prvním zrušovacím usnesení odvolací soud právě na potřebu dostatečně precizního skutkového vymezení bolestivých stavů výslovně poukázal, ve druhém rozhodnutí z upřesněného popisu průběhu bolesti nevycházel a vztáhl okamžik vědomosti pacientky o vzniku škody k datu, kdy se bolest neustálila, nýbrž pokračovala ještě delší dobu, takže jeho závěr o promlčení nároku není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, ze dne 31. 5. 2022
24.06.2022 00:05
ÚS: K počátku běhu subjektivní promlčecí doby
I. Je-li část stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nahrazena poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, musejí obecné soudy v případě příslušných relevantních námitek účastníků řízení také adekvátně odůvodnit, proč se v dané věci ztotožnily s rozhodnutími v údajně obdobných věcech, na něž v rozhodované věci toliko odkázaly, a proč není nutné prokazovat účastníkem tvrzenou skutkovou okolnost.
II. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2127/21, ze dne 10. 5. 2022
23.06.2022 00:02
Náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví rodiče
I. Ustanovení § 2959 o. z. neupravuje nároky poškozeného na náhradu újmy při ublížení na jeho zdraví, nýbrž nároky třetích osob na odčinění duševních útrap, jejichž příčinou je usmrcení nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví osob jim blízkých. Jde o odčinění zásahu do práva na rodinný život sekundárních obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka. Jakkoli duševní útrapy, smutek a stres působí na sekundární oběti jako psychicky nepříznivé a zatěžující stavy, které ve svém důsledku mohou mít i vliv na jejich celkový zdravotní stav, nelze je pokládat za ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z., a v případě nezletilých ani za újmu na zdraví ve smyslu § 622 o. z. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty nároku nezletilého podle § 2959 o. z. tak nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.
Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty se sice neodvozuje od vzniku nároku, nicméně vědomost o něm nemůže nabýt oprávněná osoba dříve, než nárok objektivně vzato vznikl. V případě usmrcení je zřejmé, že zásah do osobnostních práv nastává právě okamžikem smrti (byť samo prožívání této ztráty se následně v čase vyvíjí a proměňuje) a subjektivní promlčecí lhůta počne běžet okamžikem, kdy se pozůstalý dozví o usmrcení a kdy získá dostatek informací umožňujících závěr o osobě škůdce. U nároku na náhradu za zvlášť závažné poškození zdraví osoby blízké je situace poněkud složitější. Rozhodně neplatí zjednodušení přijaté odvolacím soudem, že újma vzniká již okamžikem škodní události, jestliže se od počátku nepříznivý zdravotní stav poškozeného ani následně ve výsledku nezlepšil. Není sice pochyb o tom, že osoby blízké se ocitají ve stresové situaci prakticky okamžitě, jakmile jsou konfrontovány se skutečností, že jejich příbuzný utrpěl závažný úraz, pro nějž je hospitalizován s nejistou prognózou. Aby však mohl vzniknout nárok, který zakládá § 2959 o. z., musí u zraněného nastat setrvalý stav, při němž již není předpoklad zlepšení. Jestliže by se totiž poškozený uzdravil natolik, že by jeho ustálený zdravotní stav nesplňoval přísné požadavky uvedeného ustanovení, mohl by příbuzným vzniknout jen jiný nárok, založený při splnění podmínek vyjmenovaných v § 2971 o. z. Proto jen sama okolnost, že se poškozený ocitl v těžkém zdravotním stavu, nepostačuje pro vznik nároku podle § 2959 o. z., nýbrž musí být definitivně potvrzeno, že jde o stav trvalý, tedy ustálený. Subjektivní promlčecí lhůta pak může počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké je nezvratně nezlepšitelným stavem (a samozřejmě kdy získaly vědomost o osobě škůdce).
Tyto závěry se uplatní i tehdy, svědčí-li nárok podle § 2959 o. z. nezletilým dětem, u nichž se nedá předpokládat, že by byly detailně informovány o průběhu léčení a stavu osoby blízké, ostatně si zpravidla ani nemohou v útlém věku takovou ztrátu plně uvědomovat. Újma v jejich sféře však nastává již k okamžiku, kdy se zdravotní stav osoby blízké ustálil na úrovni trvalého zvlášť závažného poškození zdraví, byť se její dopady do jejich osobnosti a způsob prožívání ztráty budou vyvíjet a v průběhu přibývajících let měnit, takže v celém rozsahu a všech důsledcích se zpravidla rozvinou až v pozdějším věku, kdy si děti uvědomí všechny souvislosti. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nezletilých dětí pak postačuje, že se informace o ustálení nepříznivého zdravotního stavu osoby blízké (spolu se zjištěním osoby škůdce) dostala jejich zákonnému zástupci. Nelze tedy tento okamžik oddalovat až do nabytí mentální způsobilosti nezletilých uvědomit si v plném rozsahu existenci nároku.
Jestliže ovšem zákonný zástupce není schopen plnit povinnosti v tomto směru, odkládá se běh promlčecí lhůty podle § 645 o. z. do doby, než je nezletilému ustanoven opatrovník, a již běžící lhůta se staví, aby následně pokračovala po jednom roce od odpadnutí této překážky. Nelze vyloučit, že i tímto ustanovením popisované okolnosti se mohly promítnout do běhu promlčecí lhůty v projednávané věci. Žalobci totiž od počátku opakovaně tvrdí, že jejich matka měla v důsledku tragické události psychiatrické obtíže a nezvládala řadu činností, což by zřejmě mělo vliv i na postup při uplatňování nároků, které jsou předmětem tohoto řízení. Odvolací soud ovšem ani tyto okolnosti blíže nezkoumal a problém zjednodušil na konstatování, že nezletilí žalobci byli zastoupeni advokátem, který byl povinen jednat tak, aby nedošlo k promlčení nároků. Udělení plné moci advokátovi však vliv na běh promlčecích lhůt nemá.
II. Již před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Tím spíše je třeba mít toto hledisko na paměti při výkladu § 2959 o. z., má-li být odčinění újmy spravedlivé a slušné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, ze dne 17. 2. 2022
19.05.2022 00:02
Námitka promlčení vznesená v exekuci manželkou povinného
Manželka povinného nemůže s úspěchem namítnout promlčení, jestliže exekuční návrh byl podán před promlčením práva přiznaného exekučním titulem; plynutí promlčecí lhůty je nutno posuzovat k okamžiku podání exekučního návrhu, i když samotné účastenství manželky povinného nastane až v průběhu provádění exekuce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2044/2021, ze dne 2. 3. 2022
16.05.2022 00:01
Vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem
Jestliže již uplynula (ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák.) jak promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky, tak promlčecí doba k uplatnění zástavního práva, které tuto pohledávku zajišťuje, pak účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem nebrání ani to, že námitku promlčení zajištěné pohledávky nevznesl osobní dlužník, jemuž v tom brání účinky zahájení exekučního řízení. Obdobně to platí pro námitku promlčení zástavního práva vznesenou při přezkoumání práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v insolvenčního řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka insolvenčním správcem zástavního dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 26/2020, ze dne 31. 1. 2022