// Profipravo.cz / Promlčení 05.09.2023
Počátek promlčecí lhůty u práva na úrok z prodlení
Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura dovozovala, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek.
Tento závěr rozhodovací praxe vyslovovala ve vztahu k promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jejíž počátek byl koncipován na objektivním principu. Lze však usuzovat, že samotnou změnou pojetí obecné promlčecí lhůty ve prospěch subjektivního přístupu není jeho použitelnost zcela vyloučena. Případný nedostatek znalosti věřitele totiž může počátek subjektivní promlčecí lhůty pouze odsunout k pozdějšímu momentu, kdy nositel práva nabude (skutečné nebo normativně konstruované) povědomí o relevantních okolnostech. I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata.
V případě úroku z prodlení přitom okamžik, kdy je věřitel objektivně s to své právo uplatnit před orgány veřejné moci, nemůže předcházet dni, kdy se dlužník dostává do prodlení se splněním peněžitého dluhu, z něhož se úrok počítá, neboť teprve tímto dnem právo na úrok z prodlení počíná vznikat. Jelikož za období předcházející prodlení dlužníka není věřitel oprávněn žádat úrok z prodlení, nelze tvrdit, že je s to uplatnit právo na úrok z prodlení před orgánem veřejné moci, a tudíž mu ohledně zmiňovaného oprávnění ani nemůže plynout promlčecí lhůta podle § 619 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 297/2023, ze dne 1. 6. 2023
Dotčené předpisy:
§ 619 o. z.
§ 629 odst. 1 o. z.
§ 1970 o. z.
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 19 C 77/2018-226, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2.136.320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně plynoucím od 28. 11. 2018 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení za dobu od 22. 11. 2018 do 27. 11. 2018, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY. V období od 1. 11. 2017 do 31. 10. 2018 žalovaná předmětnou plochu užívala tím, že na ní 43. výsadkový prapor Chrudim prováděl výcvikovou činnost (seskoky padákem, vysazení slaněním apod.). Pozemek je zatížen věcným břemenem provozování letiště, které bylo zřízeno rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Mezi žalobcem a žalovanou byla navíc dne 30. 10. 1994 uzavřena nájemní smlouva, kterou však žalovaná vypověděla s účinností k 31. 10. 2017. Soud dospěl k závěru, že žalobci svědčí v režimu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), právo na náhradu za užívání předmětného pozemku, jež má odpovídat v místě a čase obvyklému nájemnému.
2. Soud žalobci přiznal rovněž úrok z prodlení, a to od 28. 11. 2018. Žalobce se v tomto řízení žalobou, podanou k soudu dne 14. 3. 2018, původně domáhal určení výše náhrady za omezení vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž žalobní petit změnil na požadavek zaplacení konkrétní částky právě až 28. 11. 2018. Uvedenou změnu žaloby pak soud považoval za výzvu ke splnění dluhu, jež vedla k „zesplatnění“ nároku na úhradu jistiny. Soud nedal za pravdu žalované, jež namítala, že je právo na zaplacení úroku z prodlení promlčeno. Dle názoru žalované promlčecí lhůta ohledně tohoto oprávnění počala plynout již 30. 10. 2017, kdy jí byla doručena žalobcova výzva k zaplacení náhrady za užívání sporného pozemku ve výši 20 Kč/m2 ročně. Podle soudu však z korespondence stran vyplynulo, že žalobce až do roku 2018 usiloval o dosažení dohody na pokračování nájemního vztahu, žalobcovo jednání tak nelze interpretovat jako projev – pro započetí běhu promlčecí lhůty dle § 619 o. z. významné – znalosti, že mu svědčí pohledávka z bezdůvodného obohacení. Soud tedy dovodil, že právo na úrok z prodlení, o který byla žaloba rozšířena dne 24. 10. 2021, žalobce uplatnil včas.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 28 Co 222/2022-278, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích I. i III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud uzavřel, že odvolání nebylo podáno důvodně, neboť žalobci svědčí právo na náhradu za omezení jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku ve výši jím požadovaných 20 Kč/m2 ročně. Za opodstatněnou nepovažoval ani odvolací námitku týkající se promlčení příslušenství ze žalované částky. Názor žalované, že žalobce mohl své právo na zaplacení jistiny uplatnit již 30. 10. 2017, neboť měl a mohl vědět, v jaké výši má vůči žalované právo na náhradu, není správný. Jak přiléhavě akcentoval soud prvního stupně, žalobce se nejprve domáhal určení výše náhrady za omezení vlastnického práva k předmětnému pozemku, a teprve 28. 11. 2018 změnil svůj žalobní požadavek na zaplacení konkrétní částky. Až od tohoto okamžiku mu tedy začala plynout tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění práva na úrok z prodlení ve smyslu § 619 o. z.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalovaná v části výroku I. týkající se úroku z prodlení z částky 2.136.320 Kč dovoláním, v němž Nejvyššímu soudu předkládá otázku, při jejímž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka uvádí, že soudy nižších stupňů správně uzavřely, že se právo na úrok z prodlení promlčuje jako celek, avšak nesprávně stanovily den, od něhož se dané oprávnění promlčovat počíná. Podle odborné literatury je k započetí běhu promlčecí lhůty zapotřebí jednak objektivní možnost uplatnění práva ve smyslu actio nata a jednak znalost nositele práva o okolnostech rozhodných pro uplatnění práva.
5. Soudy nižších stupňů uzavřely, že promlčecí lhůta ohledně úroku z prodlení v předmětné věci začala plynout až dne 28. 11. 2018, kdy žalobce upravil svůj žalobní petit tak, že vznesl požadavek na úhradu konkrétní částky, avšak podle dovolatelky byly obě literaturou uváděné podmínky splněny nejpozději 30. 10. 2017, kdy jí byl doručen žalobcův dopis, v jehož závěru se mimo jiné uvádí, že na straně Ministerstva obrany bude vznikat bezdůvodné obohacení ve výši tržního nájemného. Je tedy nepochybné, že už tehdy žalobce věděl o vznikajícím bezdůvodném obohacení. Nadto, i kdyby předmětný dopis neobsahoval zmíněný dovětek, prozrazující skutečnou znalost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení, bylo by nutné dovodit, že žalobce o vzniku majetkového prospěchu na straně žalované měl a mohl vědět, neboť od samého počátku spolupracoval se svým právním zástupcem. Konečně dovolatelka poukazuje na to, že žalobce podání ze dne 28. 11. 2018 učinil na základě poučení poskytnutého ze strany soudu v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
6. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne v části, v níž byly žalobci přiznány úroky z prodlení od 28. 11. 2018 do zaplacení, případně aby napadený rozsudek v naznačené části zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
7. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž uvedl, že z korespondence účastníků nikterak nevyplývá, že by nárok vůči žalované „zesplatnil“ již 30. 10. 2017 (v dopise z tohoto dne ostatně trvá na existenci nájemního vztahu dle smlouvy z roku 1994). Splatnost nemohla být přivozena dříve než změnou petitu žaloby. Z opatrnosti namítl, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, a navrhl, aby Nejvyšší soud projednávané dovolání odmítl.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. prostřednictvím osoby vybavené právním vzděláním, zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované je přípustné, jelikož se Nejvyšší soud problematikou počátku promlčecí lhůty u práva na úrok z prodlení v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 dosud nezabýval.
12. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
13. Podle § 619 odst. 2 o. z. může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
14. Z § 619 o. z. vyplývá, že zde upravená obecná promlčecí lhůta má subjektivně určený počátek, neboť počíná běžet až poté, co se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh uvedené lhůty tak není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč., a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022).
15. Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura dovozovala, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek (srovnej krom jiných rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod č. 96/2010 Sb. rozh. obč., dále viz namátkou rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018, a ze dne 25. 8. 2022, sen. zn. 29 ICdo 110/2021, nebo jeho usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 572/2013).
16. Tento závěr rozhodovací praxe vyslovovala ve vztahu k promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jejíž počátek byl koncipován na objektivním principu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3371/2008, uveřejněný pod č. 71/2011 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky téhož soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, a ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 165/2013). Lze však usuzovat, že samotnou změnou pojetí obecné promlčecí lhůty ve prospěch subjektivního přístupu není jeho použitelnost zcela vyloučena. Případný nedostatek znalosti věřitele totiž může počátek subjektivní promlčecí lhůty pouze odsunout k pozdějšímu momentu, kdy nositel práva nabude (skutečné nebo normativně konstruované) povědomí o relevantních okolnostech. I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata [Tégl, P., Weinhold, D., Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 950–951, Bodečková, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 688, Svoboda, K. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I, Obecná část (§ 1 až 654). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1471–1472].
17. V případě úroku z prodlení přitom okamžik, kdy je věřitel objektivně s to své právo uplatnit před orgány veřejné moci, nemůže předcházet dni, kdy se dlužník dostává do prodlení se splněním peněžitého dluhu, z něhož se úrok počítá, neboť teprve tímto dnem právo na úrok z prodlení počíná vznikat [viz § 1970, věta první, o. z., Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1053–1055, či Horák, P. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2120]. Jelikož za období předcházející prodlení dlužníka není věřitel oprávněn žádat úrok z prodlení, nelze tvrdit, že je s to uplatnit právo na úrok z prodlení před orgánem veřejné moci, a tudíž mu ohledně zmiňovaného oprávnění ani nemůže plynout promlčecí lhůta podle § 619 o. z.
18. Dovolatelka nezpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že se v prodlení se zaplacením náhrady za užívání pozemku parc. č. XY ocitla až 28. 11. 2018 (pokud by za polemiku s tímto úsudkem měly být pokládány úvahy o obsahu dopisu žalobce ze dne 30. 10. 2017, jednalo by se o argumentaci toliko skutkovou, která z hlediska dovolacího přezkumu postrádá významu, neboť kognici dovolacího soudu podléhají výhradně závěry právní; viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
19. Ze shora podaného výkladu tudíž pro řešený případ vyplývá, že se právo na úrok z prodlení nemohlo začít promlčovat přede dnem 28. 11. 2018, od něhož se podle dovolacím soudem nepřezkoumávaného zjištění soudů nižších instancí odvíjí prodlení žalované, a to ani kdyby žalobce znal či alespoň měl a mohl znát okolnosti rozhodné z hlediska uplatnění práva na jistinu, z níž se úroky z prodlení počítají, již dříve. Část dovolací argumentace zacílená na problém, kdy žalobce měl a mohl nabýt povědomí o tom, že mu svědčí nárok na požadovanou náhradu za užívání jeho pozemku, je tak ve výsledku pro řešení předestřeného sporu nepodstatná.
20. K námitce, že žalobce provedl dne 28. 11. 2018 změnu žaloby v důsledku nepřípustného poučení ze strany soudu ohledně hmotného práva, se sluší uvést, že poučení zachycené na protokolu o jednání ze dne 8. 11. 2018 (č. l. 30) se týkalo nutnosti tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na žalobcem původně požadovaném určení a předběžného názoru soudu o nedostatku takového zájmu. Soud tudíž žalobci korektně udělil poučení o povinnosti procesní povahy (podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1789/2016; k procesnímu charakteru zmiňované povinnosti viz obecně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017, nebo jeho usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4719/2016).
21. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v mezích uplatněného dovolacího důvodu správné. Dovolání žalované proto posoudil jako nedůvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a zamítl je podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Autor: -mha-