// Profipravo.cz / Promlčení 21.08.2023
Promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti
Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči pojištěnému škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v § 626 a § 629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle § 626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci.
Při úvaze o promlčení práva na pojistné plnění je třeba vzít v úvahu především zvláštní ustanovení § 626 o. z. o počátku promlčecí lhůty k uplatnění tohoto práva. Při posouzení otázky, zda se promlčelo právo na náhradu škody nebo újmy, jehož promlčení limituje právo na pojistné plnění, je pak nutno přihlížet nejen k obecné úpravě délky a počátku promlčecí lhůty (§ 620 a § 629 o. z.), ale i ke zvláštní úpravě délky a počátku této lhůty obsažené v § 639 a § 640 o. z.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. je nutno přihlížet i k novému běhu promlčecích lhůt prodloužených na deset let v důsledku uznání dluhu osobou povinnou k náhradě škody (§ 639 o. z.) nebo v důsledku přiznání práva na náhradu škody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 640 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3850/2022, ze dne 23. 5. 2023
Dotčené předpisy:
§ 609 o. z.
§ 626 o. z.
§ 629 odst. 1 o. z.
§ 635 odst. 2 o. z.
§ 639 o. z.
§ 640 o. z.
§ 6 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb.
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 27 C 164/2020-94, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 733 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). Vyšel ze zjištění, že dne 29. 11. 2016 došlo k dopravní nehodě, při které P. Ž. vozidlem pojištěným u žalované poškodil vozidlo žalobce. Ten se po viníkovi nehody domáhal u soudu náhrady škody a Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 20 C 361/2019-27, zavázal P. Ž. k náhradě škody ve výši 733 000 Kč. Jmenovaný však žalobci ničeho neuhradil. V době nehody mělo viníkovo vozidlo sjednáno u žalované pojištění odpovědnosti. Žalobce uplatnil dne 6. 12. 2020 u žalované právo na pojistné plnění podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná vyhodnotila škodu na vozidle jako tzv. totální škodu. Cenu žalobcova vozu XY stanovila na 1 234 000 Kč a cenu zbytků po nehodě na 501 000 Kč; škoda na vozidle tedy činí 733 000 Kč. Žalovaná však na základě vlastního šetření (a poté i znaleckého posudku) zjistila, že poškození vozidel nekoresponduje s deklarovaným nehodovým dějem, a z tohoto důvodu odmítla pojistné plnění vyplatit. K námitce žalované soud prvního stupně s odkazem na § 635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 dospěl k závěru, že právo uplatněné žalobcem proti žalované u soudu dne 7. 7. 2020 je promlčeno, neboť žalobce se dne 29. 11. 2016, resp. dne 6. 12. 2016, dozvěděl o škodě i o osobě povinné k její náhradě, tříletá promlčecí lhůta marně uplynula, nedošlo k přetržení promlčení lhůty, neboť pojišťovna neuznala vůči poškozenému dluh na pojistném plnění a pravomocné přiznání nároku na náhradu škody proti řidiči a uznání dluhu provozovatelem vozidla vůči žalované nepůsobí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, č. j. 15 Co 123/2022-131, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právním posouzením věci. Zopakoval, že žalobce uplatnil právo na pojistné plnění u žalované dne 6. 12. 2016 (na jiném místě odůvodnění je uvedeno zjevně mylné datum 29. 11. 2016, což je den dopravní nehody), nárok u soudu byl však uplatněn až 7. 7. 2020, tedy po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty. Na daný případ bylo zcela případné aplikovat právní závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, dle nějž ustanovením § 635 odst. 2 o. z. došlo ke sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Za situace, kdy žalovaná úspěšně namítla promlčení, pak podle § 609 věty prvé o. z. není povinna plnit. V této souvislosti odvolací soud odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, dle nějž vznik práva na pojistné plnění je obecně vázán na pojistnou událost, nikoli na výsledek šetření pojistitele o tom, zda nahlášená škoda je událostí pojistnou, a o výši pojistného plnění. Pro vznik práva pojištěného na pojistné plnění není zásadně přímo určující, zda po něm poškozený svůj nárok na náhradu škody soudně uplatní a s jakým výsledkem. Řízení o úhradu pojistného plnění proti pojistiteli je relativně nezávislé na řízení o náhradě škody z pojistné události vůči pojištěnému, neboť pro vznik práva pojištěného na pojistné plnění jsou rozhodné jiné právní skutečnosti než pro vznik práva poškozeného na náhradu škody. Pravomocné přiznání náhrady škody poškozeného vůči pojištěnému tak nemůže představovat podmínku splatnosti pojistného plnění, a to i proto, že opačný výklad by fakticky činil povinnost pojistitele vyšetřit pojistnou událost obsolentním, neboť pro pojistitele by bylo fakticky výhodnější počkat, zda a s jakým výsledkem poškozený uplatní nárok na náhradu u soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodem je to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po stručné rekapitulaci obsahu žaloby a dosavadního řízení, dovolatel uvedl, že nesouhlasí s právní úvahou odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně), že z absence vázanosti pravomocným rozsudkem o náhradě škody a uznáním dluhu dovodil, že tyto skutečnosti nemají vliv na běh promlčecí doby (správně lhůty), resp. na modifikaci jejího konce ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. Pro správnou aplikaci § 635 odst. 2 o. z. je nezbytné, aby soud učinil právní hodnocení toho, zda se vůči osobám odpovědným za škodu promlčel nárok na náhradu škody či nikoli, a pokud dospěje k závěru, že k promlčení nároku na náhradu škody nedošlo, pak nelze ani konstatovat promlčení nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za tuto škodu. Přípustnost dovolání zakládají dle dovolatele otázky 1) zda skutečnost, že pojišťovna není vázána pravomocným rozsudkem o náhradě škody vůči škůdci a není vázána ani uznáním dluhu učiněným provozovatelem škodícího vozidla, znamená, že se při posouzení okamžiku promlčení nároku na pojistné plnění vůči pojišťovně dle § 635 odst. 2 nepřihlíží k účinkům přerušení promlčecí doby dle §§ 639, 640 o. z. (dle kterých počíná v důsledku rozhodnutí orgánu veřejné moci či v důsledku uznání dluhu běžet nová desetiletá promlčecí doba) a 2) zda v poměrech projednávané věci došlo k promlčení nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti, zejména ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. Dle dovolatele by obě tyto právní otázky, které nebyly dosud v praxi dovolacího soudu řešeny, měly být zodpovězeny záporně. Pro jejich zodpovězení je podstatné pouze to, že promlčecí doba nároku na náhradu škody ve vztahu ke škůdci s ohledem na pravomocný rozsudek, kterým byl škůdce zavázán k náhradě škody, ke dni podání žaloby vůči pojišťovně neuplynula a stejně tak ke dni podání žaloby vůči pojišťovně neuplynula promlčecí doba ani ve vztahu k nároku na náhradu škody vůči provozovateli vozidla s ohledem na jeho uznání dluhu. Vzhledem k tomu, že samotná tříletá promlčecí doba počínající u práva na pojistné plnění běžet až rok od pojistné události zjevně neuplynula, byla žaloba podána včas a závěr o promlčení nároku vůči pojišťovně neobstojí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu jsou správná a odpovídají občanskému zákoníku i aktuální judikatuře Nejvyššího soudu (zejména ve vztahu k jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, 23 Cdo 738/2015 nebo 25 Cdo 3111/2018). Dovolání není dle žalované přípustné, neboť není důvodu, pro který by měla být věc dovolacím soudem posouzena jinak. Řízení o úhradě pojistného plnění proti pojistiteli je relativně nezávislé na řízení o náhradě škody z pojistné události vůči pojištěnému. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – dotčeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je pro řešení jím vymezených právních otázek dosud dovolacím soudem neřešených (z nichž druhá je pouze konkretizací první na projednávanou věc) přípustné a též důvodné.
Podle § 626 o. z. u práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli.
Podle § 635 odst. 2 o. z. právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.
Podle § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.
Podle § 640 o. z. právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaném pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči pojištěnému škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v § 626 a § 629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle § 626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4303/2019).
Při úvaze o promlčení práva na pojistné plnění je třeba vzít v úvahu především zvláštní ustanovení § 626 o. z. o počátku promlčecí lhůty k uplatnění tohoto práva. Při posouzení otázky, zda se promlčelo právo na náhradu škody nebo újmy, jehož promlčení limituje právo na pojistné plnění, je pak nutno přihlížet nejen k obecné úpravě délky a počátku promlčecí lhůty (§ 620 a § 629 o. z.), ale i ke zvláštní úpravě délky a počátku této lhůty obsažené v § 639 a § 640 o. z.
Ve smyslu uvedených závěrů odvolací soud nepostupoval, neboť uzavřel, že tříletá promlčecí lhůta začala žalobci běžet počínaje dnem 29. 11. 2016 (resp. 6. 12. 2016) a uplynula dnem 29. 11. 2019 (resp. 6. 12. 2019), a pokud dovolatel uplatnil svůj nárok u soudu dne 7. 7. 2020 a žalovaná namítla promlčení, není povinna plnit.
Okolnost, že pravomocný rozsudek ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a odpovědnou osobou je závazný pouze pro tyto účastníky řízení a netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený požaduje plnění vůči pojistiteli, je pro posouzení promlčení práva na pojistné plnění bez právního významu. Soud zkoumající v tomto sporu jako předběžnou otázku existenci (trvání) nároku poškozeného na náhradu škody vůči odpovědné osobě (zde řidiči) sice není vázán pravomocným rozsudkem o náhradě škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015), avšak podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z tohoto rozsudku vychází a tímto rozsudkem založený nový běh prodloužené promlčecí lhůty pro uplatnění (vymožení) práva na náhradu škody ve smyslu § 640 o. z. musí respektovat. Stejně tak není důvod k tomu, aby soud ignoroval okolnost, že dlužník uznal dluh a v důsledku toho se prodloužila promlčecí lhůta nároku vůči provozovateli vozidla dle § 639 o. z. Opačný výklad by zcela zmařil účel ustanovení § 635 odst. 2 o. z., jak byl shora vyložen.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. je nutno přihlížet i k novému běhu promlčecích lhůt prodloužených na deset let v důsledku uznání dluhu osobou povinnou k náhradě škody (§ 639 o. z.) nebo v důsledku přiznání práva na náhradu škody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 640 o. z.).
Uvedené závěry nejsou v rozporu s právními názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, které se zabývaly jinými právními otázkami.
Při respektování shora uvedených závěrů je tedy nutno přisvědčit žalobci, že pokud k pojistné události došlo dne 29. 11. 2016, pak promlčecí lhůta k uplatnění práva na pojistné plnění dle § 626 o. z. počala běžet 29. 11. 2017 a uplynula 29. 11. 2020 (neboť promlčecí lhůta k uplatnění náhrady škody proti osobě k náhradě škody povinné dle § 635 odst. 2 o. z. v důsledku užití § 639 a § 640 o. z. neuplynula), takže byla-li žaloba podána dne 7. 7. 2020, stalo se tak před uplynutím promlčecí lhůty.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá tedy na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (relevantní skutková zjištění nejsou soudy nižších stupňů učiněna, a tento nedostatek dovolací soud napravit nemůže), napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-