// Profipravo.cz / Promlčení 22.06.2023
Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze v případě bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.
Ztotožňuje-li odvolací soud v posuzované věci počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě (podle žalobkyně absolutně neplatné) pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 524/2022, ze dne 22. 2. 2023
Dotčené předpisy: § 107 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně uplatnila v řízení před finančním arbitrem nárok na vydání bezdůvodného obohacení 70 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 27 500 Kč od 12. 6. 2018 do zaplacení, které na její úkor získala Generali Česká pojišťovna, a. s., přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy č. 3869568814 uzavřené dne 25. 9. 2012, a současně se domáhala určení, že pojistná smlouva je neplatná. Finanční arbitr nálezem ze dne 10. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2115/2018-24 (dále jen „nález finančního arbitra“), určil, že „pojistná smlouva je od počátku neplatná“, žalobkyni přiznal částku 34 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 500 Kč od 12. 6. 2018 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu návrh zamítl. Smlouvu shledal absolutně neplatnou z důvodu, že obsahuje neurčitá ujednání o stanovení výše rizikového pojistného a počátečních a správních nákladech. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2115/2018-33, finanční arbitr změnil svůj nález ve věci samé pouze tak, že Generali České pojišťovně, a. s, uložil povinnost zaplatit žalobkyni 36 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 500 Kč od 12. 6. 2018 do zaplacení, jinak námitky zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 65 C 9/2020-92, zastavil řízení v části, v které se žalobkyně (navrhovatelka) domáhala, aby soud nahradil výrok II. nálezu Finančního arbitra ze dne 10. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2115/2018-24, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 5. 12. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2115/2018-33 (výrok I.), zamítl návrh na nahrazení výroku III. nálezu Finančního arbitra ze dne 10. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2115/2018-24, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 5. 12. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2115/2018-33, tak, že Generali Česká pojišťovna, a. s. IČO 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, je povinna žalobkyni zaplatit 34 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 33 000 Kč ode dne 12. 6. 2018 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 29 Co 252/2021-140, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok II) potvrdil, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně stran vad řízení ani výhradám ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. K otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněná dozvěděla, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dovodil, že v dané věci takové skutkové okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 25. 9. 2012. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného dle absolutně neplatné smlouvy je rozhodný okamžik, kdy žalobkyně hradila jednotlivé úhrady pojistného. Protože žalobkyně návrh na vydání bezdůvodného obohacení podala k finančnímu arbitrovi dne 26. 7. 2018, je to, co zaplatila na pojistném před datem 26. 7. 2016 promlčené. Přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se nepříčí dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“). K tomu uvádí, že podle dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení. Touto vědomostí se pak nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dovolatelka předkládá k přezkumu otázku, zda je tato judikatura dovolacího soudu v souladu s rozsudkem SDEU ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021. Podle dovolatelky je neudržitelná aplikace subjektivní dvouleté či objektivní tříleté promlčecí lhůty. Žádá, aby se dovolací soud vyjádřil k tomu, zda má být námitka promlčení vznesená podnikatelem vůči spotřebiteli korigována institutem dobrých mravů, případně, zda je vzhledem ke konkrétním okolnostem námitka promlčení vznesená žalovanou výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka se vymezuje vůči správnosti rozhodovací praxe dovolacího soudu, který odmítá dovolání týkající se otázky, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy s tím, že formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka vyjádřila v rámci rozsáhlé argumentace k závěrům přijatým finančním arbitrem i soudy obou stupňů.
Generali Česká pojišťovna a.s. se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka, zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, zakládá přípustnost dovolání, protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235, jež se týkalo skutkově i právně obdobné věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 25. 9. 2012 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle § 107 odst. 1 obč. zák., se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (podle žalobkyně absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 26. 7. 2018) byl dovolatelkou uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) v části pojistného zaplaceného před datem 26. 7. 2016 promlčen, je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
K otázce aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc se vyslovil Ústavní soud, který v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal.“ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval.
Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše uvedeného důvodu nesprávným, v zájmu dodržení zásady hospodárnosti řízení se již zbývajícími námitkami dovolatelky nezabýval, a rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-