// Profipravo.cz / Rozsudek pro uznání

Rozsudek pro uznání

17.08.2013 11:20

Rc 73/2012

Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., aniž by zpochybňoval skutková tvrzení žalobce, právní důvody, na nichž staví svoji obranu, které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva, nenastává fikce uznání uplatněného nároku a ve věci nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011)

23.07.2013 00:01

K absenci formálních náležitostí usnesení podle § 114b odst. 1 o.s.ř.

I. Fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu nenastane, jestliže usnesení, kterým byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 1 občanského soudního řádu), a které bylo žalovanému řádně doručeno, neobsahuje předepsané formální náležitosti a není proto veřejnou listinou.

II. V projednávané věci je nepochybné, že usnesení soudu prvního stupně nevyhovuje formálním požadavkům, které jsou předepsány pro takovou listinu vydávanou soudem, neboť originál jeho písemného vyhotovení nebyl v rozporu s ustanovením § 158 odst. 1 věty první a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu podepsán předsedkyní senátu (a ani na jejím místě jinou oprávněnou osobou) a stejnopis usnesení vyhotovený v písemné podobě, který byl doručen žalovanému, nebyl v rozporu s ustanovením § 21b odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů podepsán tím, kdo ho vyhotovil; soudní kancelář navíc přistoupila k doručení stejnopisu usnesení žalovanému v rozporu se zákonem, jestliže předsedkyně senátu (a ani na jejím místě jiná oprávněná osoba) dosud nepodepsala originál usnesení.

Absenci "vlastnoručního podpisu vyhotovitelky stejnopisu" usnesení přitom nelze považovat za "pouhou drobnou formální vadu, která nemá právní důsledky", neboť jde o náležitost stejnopisu usnesení soudu vyhotoveného v písemné podobě předepsanou v souladu se zákonem obecně závazným právním předpisem, bez jejíhož naplnění nelze listinu vydanou soudem pokládat za listinu veřejnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, ze dne 2. 7. 2013

18.04.2013 00:00

K odůvodnění rozsudku pro uznání (§ 157 odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř., jestliže z něho dovodil povinnost soudu, vydávajícího rozsudek pro uznání, uvést - a to pod sankcí nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů - v odůvodnění rozsudku pro uznání, „jakou právní normu na skutkový základ věci, jenž nastal v důsledku fikce uznání nároku, aplikoval“. Příčilo by se zásadě rychlosti a soustředěnosti řízení, pokud by výkladem příslušných ustanovení měla být omezována účinnost těch procesních institutů, které byly do procesního práva inkorporovány právě za účelem zjednodušení a zrychlení občanského soudního řízení. Ustanovení o možnosti vydat rozsudek pro uznání (§ 153a o. s. ř.) k těmto institutům zajisté patří.

Úvahy, vedoucí odvolací soud k závěru, že absence právní kvalifikace fikcí zjištěného skutkového stavu činí rozsudek pro uznání nepřezkoumatelným, jsou nesprávné. Požadavek zkráceného odůvodnění rozsudku pro uznání reflektuje jeho zvláštní charakter; je-li jím obligatorně rozhodováno v případě uznání nároku či v případě, že nastala fikce uznání nároku, bez ohledu na dosavadní výsledky řízení, nejsou skutkové ani právní závěry soudu pro jeho vydání podstatné. Hovoří-li ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. o náležitostech odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání, zmiňuje výslovně pouze předmět řízení (popis čeho se žalobce po žalovaném domáhá a proč, tj. vymezení skutku) a stručný výklad důvodů pro postup podle § 153a odst. 3 o. s. ř., pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání (tj. zdůvodnění, že došlo ke splnění podmínek).

Lze sice souhlasit s názorem, že skutkové okolnosti vylíčené v žalobě musí být podřaditelné pod příslušná ustanovení právních norem (je totiž nutné zvažovat, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít smír), není však třeba tvrzené skutkové okolnosti v rozsudku pro uznání podřazovat pod příslušnou první normu, neboť soud není povolán posuzovat důvodnost či oprávněnost žalobního návrhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, ze dne 27. 3. 2013

07.03.2012 00:02

K uvedení (pouze) právních námitek ve vyjádření dle § 114b odst. 1 OSŘ

Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005).

Uvedené však platí i v případě, uvede-li žalovaný právní důvody, na nichž staví svoji obranu (aniž by například zpochybňoval skutková tvrzení žalobce) a které mohou představovat právní důvody bránící vzniku uplatněného práva.

Žalobkyně v posuzované věci svůj nárok odvozuje ze smluvních ujednání účastníků o „penále z prodlení ve výši 0,05 % denně“. Uvedla-li za takové situace žalovaná ve svém vyjádření, že „smluvní ujednání, od nichž žalobce odvíjí žalobní nárok, považuje za neurčitá, a proto neplatná“, uvedla v dostatečném rozsahu rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a nenastala proto podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání uplatněného nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, ze dne 25. 1. 2012

22.02.2011 00:00

K rozhodnutí o návrhu na vyklizení bytu rozsudkem pro zmeškání

Ustálená soudní praxe dovodila, že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.

Vzhledem k dikci ustanovení § 153a odst. 3 a § 153b odst. 3 o.s.ř. není žádného rozumného důvodu, proč uvedený závěr nevztáhnout i na rozsudek pro zmeškání. Ve věci vyklizení bytu (§ 126 odst. 1 obč. zák.) nejde ani o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci stavu, kdy je byt užíván bez právního důvodu; rozsudek v takovéto věci vydaný nemá tedy povahu konstitutivní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 13. 1. 2011

12.12.2010 19:29

Rc 67/2010

Doručenka byla podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2009 listinou, která má povahu veřejné listiny; to platilo i tehdy, neměla-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musí obsahovat. Každý údaj, který byl (ve sku­tečnosti) na doručence uveden, se považuje za pravdivý, nebyl-li dokázán opak. „Opak" ve smyslu ustanovení § 50f odst. 9 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 prokazoval (pomocí důkazních prostředků) ten, kdo ho za řízení tvrdil, a nesl procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že nebyl zjištěn.

Rozhodl-li soud prvního stupně o věci rozsudkem pro uznání (§ 153a o. s. ř.) a dospěje-li odvolací soud k závěru, že pro vydání rozsudku pro uznání neby­ly splněny předpoklady stanovené zákonem, odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); zrušení rozsudku soudu prvního stupně by bylo v tomto případě v rozporu s ustanovením § 219a o. s. ř.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008)

23.10.2010 22:28

Rc 25/2010

Rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007)

24.08.2010 00:01

K fikci uznání dle § 114b odst. 5 OSŘ při objektivní kumulaci žalobních nároků

Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem (jak je tomu též v případě, domáhá-li se vedle zaplacení ceny díla též úhrady smluvní pokuty) a soud je projednává ve společném řízení (jde tedy o případ tzv. objektivní kumulace), nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010

24.08.2010 00:00

Ke skutečnostem vzniklým po fikci uznání nároku dle § 114b odst. 5 OSŘ

Je právně nevýznamné, jak brzy (a zda vůbec) po marném uplynutí lhůty stanovené podle § 114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř., se žalovaný k žalobě vyjádří. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal.

Má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu.

Na překážku vydání rozsudku pro uznání nemohou být skutečnosti, k nimž došlo v řízení až poté, co nastala fikce uznání nároku. Splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání tedy nemohlo být dodatečně negováno tím, že soud prvního stupně nařízené jednání na žádost účastníků odročil za účelem pokusu o smírné vyřešení sporu, ačkoliv mohl a měl rozhodnout rozsudkem pro uznání již při tomto jednání; pro závěr o takových důsledcích nelze nalézt oporu v zákoně.

Z týchž důvodů nebrání vydání rozsudku pro uznání ani vzájemný návrh žalované, uplatněný v opožděně podaném vyjádření. To platí též v tom případě, že by bylo lze posoudit vzájemný návrh do výše žalobou uplatněné pohledávky jako obranu proti návrhu, to jest jako započtecí úkon.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010

24.08.2010 00:00

K vymáhání smluvní pokuty a rozsudku pro uznání

I. Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení.

Ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti, např. procentní částkou za každý měsíc prodlení, není neplatné. To však neznamená, že tímto způsobem může být uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vymezen též v žalobě a pojat do výroku rozhodnutí soudu. Na smluvní pokutu nelze vztáhnout závěry ustálené v rozhodovací praxi soudů, podle nichž příslušenství pohledávky, uplatněné po dobu do zaplacení pohledávky, nemusí být v návrhu na zahájení řízení přesně vyčísleno, a postačí, je-li v návrhu uveden druh příslušenství, způsob, jímž lze určit jeho výši (sazbu) a den, od kterého má být toto příslušenství soudem přiznáno. Uplatňuje-li proto žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty, musí jej (tak jako při uplatnění každého peněžitého nároku, jenž nemá povahu příslušenství pohledávky) vyčíslit uvedením peněžité částky, jejíhož zaplacení se domáhá.

Žalobní petit v projednávané věci, jímž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 194.504,- Kč „včetně smluvní pokuty ve výši 0,01% denně z dlužné částky od 7. 10. 2006 až do zaplacení“, tyto požadavky v části týkající se smluvní pokuty zcela zřejmě nesplňoval. Odvolací soud tedy zcela správně dovodil, že žaloba byla postižena vadou, které bránila pokračovat v řízení, nebyly tu tedy předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a tudíž ani předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně neprávem vyčítá odvolacímu soudu přílišný formalismus; rozhodnutí, které by převzalo do výroku neurčitý žalobní petit, by vzhledem k ustanovení § 261a odst. 1 o. s. ř. nebylo po materiální stránce vykonatelné, právní důsledky, které žalobkyně zahájením řízení sledovala, by tedy nenastaly a řízení by bylo vedeno zcela bezúčelně.

II. Z právních důsledků fikce uznání pak dále vyplývá, že žalobě může být vyhověno rozsudkem pro uznání pouze za předpokladu, že v žalobě obsažená skutková tvrzení umožňují závěr o existenci uplatněného nároku. Tam, kde se na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě jeví žalobní žádání jako zřejmě nedůvodné, nejsou splněny předpoklady stanovené v § 114b odst. 1, větě první, o. s. ř. k tomu, aby byl žalovaný usnesením podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzván k vyjádření; nebyl-li postup soudu při vydání tohoto usnesení v souladu se zákonem, nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a nebyly tak podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř..

O takovou procesní situaci se jedná též v posuzované věci. Žaloba na zaplacení smluvní pokuty může uspět pouze potud, pokud – ke dni rozhodnutí soudu (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.) – právo na zaplacení smluvní pokuty již vzniklo a stalo se splatným. V projednávané věci je pak z žaloby zřejmé, že žalobkyně se domáhá nejen smluvní pokuty, na niž jí již (podle jejího tvrzení) právo vzniklo, nýbrž též smluvní pokuty, na niž by jí právo mělo vzniknout teprve v budoucnu; uplatňuje tedy právo, které jí dosud nesvědčí. K té smluvní pokutě, na kterou jí již mělo právo vzniknout, pak chybí žalobní tvrzení, z nichž by – v případě fikce jejich uznání – vyplýval právní závěr o splatnosti (actio nata). Žalobní tvrzení tedy postup podle ustanovení § 114b ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. neumožňovala.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 22. 6. 2010

11.08.2010 00:01

K vydání částečného rozsudku pro uznání jen vůči jednomu z žalovaných

Částečným rozsudkem pro uznání lze uložit povinnost k zaplacení vymáhané částky obligačnímu dlužníku (první žalované) i za situace, kdy žalobním petitem byl uplatněn společný závazek (solidární) i vůči druhé žalované, která ručí žalobkyni za závazek první žalované.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 28/2010, ze dne 28. 7. 2010

14.07.2010 00:00

Ke zpochybnění existence vymahatelné pohledávky v řízení o odpůrčí žalobě

Žalující věřitel v řízení o odpůrčí žalobě existenci vymahatelné pohledávky mj. prokáže pravomocným rozsudkem, jímž je žalovanému dlužníku uložena předmětná platební povinnost, která tedy představuje žalobci přisouzenou peněžitou pohledávku za žalovaným. Takovým rozhodnutím jistěže může být i pravomocný rozsudek pro uznání.

Účinky předvídané v § 159a odst. 1 o.s.ř. (závaznost pravomocného rozsudku), nestanoví-li zákon jinak, se sice upínají ve vztahu k těm subjektům, které byly účastníky řízení, z nějž vzešel předmětný pravomocný rozsudek, a naopak takové rozhodnutí není závazné vůči tomu, kdo nebyl účastníkem uvedeného soudního řízení ani vůči tomu, kdo podle zákona takovým rozhodnutím není vázán, na druhé straně ovšem také platí, že věřitel, který měl být zkrácen odporovaným právním úkonem, nemá v řízení o odpůrčí žalobě při existenci pravomocného rozsudku, kterým byla věřiteli přiznána předmětná peněžitá pohledávka vůči žalovanému dlužníku, za povinnost opětovně prokazovat „existenci závazku, z něhož pohledávka vznikla“.

Neumožňuje ovšem ani osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn, dokazováním v řízení o odpůrčí žalobě zpochybňovat věcnou správnost, resp. závaznost rozsudku, jímž byla žalujícímu věřiteli vůči žalovanému dlužníku pravomocně přisouzena peněžitá pohledávka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3832/2009, ze dne 27. 5. 2010

02.07.2010 00:02

K námitce nedostatku věcné legitimace ve vyjádření dle § 114b odst. 5 OSŘ

I. Žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze pokládat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř.

Takovouto obecnou námitkou je i (pouhé) tvrzení žalovaného, že ve věci není pasivně legitimován, protože jí je vyjádřeno pouze stanovisko žalovaného, že není nositelem povinnosti tvrzené žalobcem. Nijak z ní ovšem nevyplývá, z čeho žalovaný neexistenci tvrzené povinnosti (tj. neexistenci pasivní legitimace) odvozuje a jakým směrem by se tedy mělo soudní řízení vyvíjet. Taková námitka proto nemůže zabránit fikci uznání nároku předvídané v § 114b odst. 5 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 7. 4. 2010

02.07.2010 00:01

K procesním námitkám ve vyjádření k výzvě dle § 114b odst. 1 OSŘ

Žalovaný může uplatnit rovněž námitky procesní povahy (např. nedostatek místní příslušnosti), jen jimi však s ohledem na účel usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterým je připravit jednání tak, aby bylo možno věc rozhodnout již při prvním jednání, nemůže vyhovět požadavku na kvalifikované vyjádření ve věci. Procesní námitky nemohou s ohledem na účel výzvy vydané podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ani samotný text tohoto ustanovení zabránit fikci předvídané § 114b odst. 5 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 7. 4. 2010

02.07.2010 00:00

K povinnosti soudu vydat rozsudek pro uznání dle § 114b odst. 5 OSŘ

Pokud se žalovaný včas na výzvu vydanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyjádří nebo se vyjádří nedostatečně, soud má povinnost a nikoliv pouze možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání a to aniž by se zabýval materiální stránkou věci - viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 91/06, dle kterého, jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci, a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o.s.ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz "přepjatého formalizmu" ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Naopak, nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení, a to argumentem procesu nepředvídatelného, resp. svévolného.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 7. 4. 2010

12.05.2009 00:02

Ke zmeškání soudcovské lhůty z omluvitelných důvodů

Postupem podle § 58 odst. 1 OSŘ nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty.

Jestliže však zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek bez dalšího ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 OSŘ). Proto požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 OSŘ, případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Přitom soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 OSŘ proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, ze dne 26. 3. 2009

12.05.2009 00:02

K rozsudku pro uznání ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

I. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze vydat rozsudek pro uznání.

II. Uznání uplatněného nároku je – kromě procesního významu tohoto úkonu – též projevem smluvní volnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Proto nebyl důvod, aby soud nerespektoval shodně vyjádřenou vůli účastníků takto vztah vypořádat, a to ani v případě, že šlo jen o tzv. fikci uznání ve smyslu § 114b OSŘ. Pokud se tedy soudy nezabývaly skutkovými a hmotněprávními tvrzeními, týkajícími se existence nároku a způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, postupovaly v souladu s judikaturou. To platí též pro tvrzené vady znaleckého posudku; účastníkům totiž nic nebrání vypořádat podílové spoluvlastnictví i bez posudku nebo na základě nikoliv bezvadného posudku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, ze dne 26. 3. 2009

12.05.2009 00:00

K rozsudku pro uznání dle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 OSŘ

Soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. 21 Cdo 968/2003). Proto i usnesení podle § 114b odst. 1 OSŘ soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 OSŘ.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 OSŘ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. 21 Cdo 370/2002).

Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení § 153a OSŘ neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 OSŘ, které činí žalobu projednatelnou“ (32 Odo 180/2004).

Odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na zpochybnění uznaného nároku (vymezeného žalobními tvrzeními, která zde byla v době uznání) ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, pak jsou logicky bezcenné důkazní návrhy, které dovolatelka v odvolacím řízení soudu nabízela k prokázání skutečnosti, že nároku, který uznala, zde není. Soud se při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání sice musí zabývat (kromě podmínek stanovených v § 153a odst. 1 OSŘ) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci nebo rozporem s právními předpisy kogentní povahy (srov. opět § 99 OSŘ), skutečnost, že předmětem smíru vypořádávajícího vztah účastníků je nárok, jehož existenci následně jedna ze stran sporu začne zpochybňovat, však uzavření smíru ani jeho schválení nebrání, takže zde není ani překážek, jež by soudu bránily rozhodnout podle uznání žalovaného, jež se takového nároku týká (20 Cdo 1053/2000, ASPI).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, ze dne 26. 3. 2009

06.04.2009 00:01

K nepřípustnosti vydání rozsudku pro zmeškání dle § 153a odst. 3 OSŘ

Fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit a o věci samé soud nemůže rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí takovými vadami, které brání pokračování v řízení (srov. 21 Cdo 968/2003).

Dovolatelce je v dané věci třeba dát za pravdu, že oba soudy dospěly k nesprávnému závěru, že nastaly hmotněprávní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže v žalobě uvedená tvrzení neodpovídají požadovanému nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 22. 1. 2009

13.02.2009 00:01

K rozsudku pro uznání dle § 114b OSŘ při doručení neúplné žaloby

Byla-li žalované doručena pouze část žaloby (chyběla specifikace žalobního požadavku uvedená na č. l. 15-20 spisu), nemohla se k výzvě podle § 114b o. s. ř. relevantně vyjádřit. Podmínky pro vydání rozsudku v takovém případě pro uznání nebyly splněny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1230/2008, ze dne 22. 10. 2008