// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
14.02.2024 00:01
Spor z tzv. hlavní intervence směřující do incidenčního řízení
I. Tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu.
II. K otázce povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do incidenčního řízení (odporového sporu) se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023, v němž dospěl k následujícím závěrům:
[1] U odporových sporů vedených podle insolvenčního zákona (sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, případně sporů o určení pořadí jiným způsobem uplatněných pohledávek) je ve smyslu § 7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnitelná úprava tzv. hlavní intervence upravená v § 91a o. s. ř. (včetně zvláštního vymezení věcné příslušnosti podle § 9a o. s. ř.).
[2] Žalobu z hlavní intervence je nutné podřídit procesním pravidlům platným pro incidenční spor, do kterého se intervenuje, včetně zvláštní úpravy plynoucí potud nejen z ustanovení § 160 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž i z ustanovení § 159 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona.
Tyto závěry se uplatní i pro incidenční spory excindační, tj. spory, jejichž předmětem je požadavek žalobce na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Rovněž spor zahájený žalobou podle § 91a o. s. ř. směřující do excindačního řízení má povahu incidenčního sporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 161/2022, ze dne 30. 11. 2023
25.01.2024 00:02
„Jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti
I. Pojem „jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních není v zákoně blíže vymezen, a proto lze dovodit, že se bude jednat o situace výjimečné, které soudnímu komisaři umožní jmenovat správce pozůstalosti nejen v zákonem vymezených případech (například kdy dědici nejsou schopni či ochotni řádně spravovat pozůstalost), ale také tehdy, pokud by dědicové byli schopni řádně spravovat pozůstalost, avšak s ohledem na okolnosti případu nebo podle dosavadního stavu řízení se jeví vhodné, aby byla správcem pozůstalosti jmenována osoba odlišná od osoby dědice, či v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení nebo kdy je třeba činit úkony vyžadující zvláštní znalosti a schopnosti.
II. Pokud po zahájení řízení o pozůstalosti a v jeho průběhu nevzniknou žádné pochybnosti, že by dědici spravující pozůstalost dosud fakticky nebyli schopni (ať již z důvodů zdravotních, časových, nerespektování zákonných ustanovení o správě cizího majetku apod.) správu pozůstalosti dále provádět, nebude ani důvodu k rozhodnutí soudu podle ustanovení § 157 z. ř. s. Pokud je jediný dědic, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu bylo v případě, kdy je dědiců více.
Nepominutelní dědicové nejsou dědici v pravém slova smyslu, neboť podle právní úpravy obsažené v o. z. nejsou již z právního hlediska ve skutečnosti dědici, ale jsou toliko v pozici věřitelů dědiců, kteří nemají právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jejich povinných dílů. Vystupuje-li v pozůstalostním řízení po zůstaviteli jako dědic zůstavitele jediná závětní dědička, která nesouhlasí se zařazením předmětných nemovitých věcí do aktiv pozůstalosti (případně byli-li by všichni dědicové zůstavitele ve shodě o tom, že daný majetek nepatří do aktiv pozůstalosti) a zároveň vlastnické právo zůstavitele k předmětným nemovitým věcem z příslušného rejstříku (katastru nemovitostí) nevyplývá, nemohou být předmětné nemovité věci zařazeny do aktiv pozůstalosti, a tedy být předmětem projednání v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli (včetně stanovení povinného dílu nepominutelných dědiců a jeho vypořádání v rámci řízení o pozůstalosti také z tohoto majetku).
Nelze proto „jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních spatřovat ve vedení řízení o určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitým věcem, s jejichž zařazením do aktiv pozůstalosti jediná závětní dědička zůstavitele nesouhlasí, avšak nepominutelní dědicové žádají stanovení a vypořádání jejich povinného dílu v rámci pozůstalostního řízení též z těchto nemovitých věcí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, ze dne 8. 11. 2023
25.01.2024 00:01
Vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) SJM
I. Ustanovení § 163 z. ř. s. nelze vykládat izolovaně, bez vazby na předcházející ustanovení § 162 z. ř. s. Jestliže ustanovení § 162 z. ř. s. v odstavci 1 ukládá soudu, aby v případě zániku manželství smrtí zůstavitele usnesením stanovil „obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele“, není žádný důvod k tomu, aby pro právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) společného jmění manželů podle ustanovení § 163 měl platit jiný rozhodný okamžik než den smrti zůstavitele.
II. Pokud dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a ten, komu svědčí dědický titul, dědictví neodmítne, nejeví se být vyloučeno, aby právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění manželů, patřícího do pozůstalostního jmění podle ustanovení § 163 z. ř. s., bylo realizováno ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ovšem mimo rámec tohoto řízení, ať již dohodou dědiců s pozůstalou manželkou, nebo podáním návrhu na vypořádání soudem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2562/2023, ze dne 15. 11. 2023
18.01.2024 00:02
Totožnost osob v případě účasti právních předchůdců původních účastníků
Řízení se týká týchž osob i v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní předchůdci původních účastníků řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2058/2022, ze dne 20. 9. 2023
18.01.2024 00:01
Kvalifikované vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř.
Reagoval-li v nyní projednávané věci žalovaný (prostřednictvím zvoleného zástupce) na kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. obsaženou v elektronickém platebním rozkazu ve stanovené lhůtě odporem a následně v soudem stanovené (třicetidenní) lhůtě od uplynutí lhůty k podání odporu se – byť stručně – vyjádřil k podané žalobě v tom směru, že „nárok žalobkyně neuznává ani co do důvodu ani co do výše“ a že „popírá, že by obdržel jakékoliv plnění od žalobkyně“, nelze toto jeho podání považovat toliko za pouhé vyjádření nesouhlasu se žalobou, nýbrž v něm lze shledat (alespoň v základních obrysech) vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu. Žalovaný svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Tak se stalo i v posuzované věci, v níž žalobkyně opírá uplatněný nárok o tvrzení, že žalovanému uhradila náhradu nákladů řízení přiznanou soudním rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno, kdy lze poukázat i na závěry rozhodovací praxe, podle níž jedním ze znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, respektive § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je i to, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl; tvrdí-li tedy žalovaný v reakci na žalobní tvrzení, že od žalobkyně žádné plnění neobdržel (prospěch nezískal), nelze i proto jeho obranu kvalifikovat jako zcela nedostatečnou.
Vyjádření žalovaného je tak třeba hodnotit jako kvalifikované ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže vedle nesouhlasu s podanou žalobu (v ní uplatněným nárokem, který žalovaný neuznává) obsahuje i vylíčení skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu (že od žalobkyně neobdržel žádné plnění, jež může být pro posouzení věci rozhodující). Za této procesní situace bylo by nepřiměřené uzavřít, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2878/2023, ze dne 12. 10. 2023
04.01.2024 00:02
Sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavírá, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Velký senát si je rovněž vědom toho, že se mohou vyskytnout hraniční případy, ve kterých nebude z podaného dovolání pro účely posouzení jeho přípustnosti prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dobře rozpoznatelné, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků (odpověď na tuto otázku může být v některých případech podmíněna až věcným přezkumem podaného dovolání). K tomu velký senát dodává, že v pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků, je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu).
Zbývá dodat (z praktických důvodů je žádoucí doplnit), že subjektivní prvky, jež mohou být vneseny do zkoumání přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu tím, jak dovolatel v dovolání vymezí právní otázky, o jejichž řešení dovolací soud žádá, se logicky nemohou promítnout do podoby poučení o přípustnosti dovolání (§ 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.) v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu; to bude obsahovat poučení o přípustnosti dovolání podle toho, zda v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, ze dne 8. 11. 2023
04.01.2024 00:01
Předložení věci velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu
Je-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu k projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem obsaženým pro poměry dané věci ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, není to důvodem pro předložení věci velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu bez zřetele k tomu, že dodržení závazného právního názoru Ústavního soudu způsobí rozpor v rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu. To platí bez zřetele k tomu, zda jde o závazný právní názor o hmotném právu, nebo o závazný právní názor o procesním právu. Opačný závěr formulovaný v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 38/2021 má velký senát za nadále nepoužitelný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1468/2023, ze dne 8. 11. 2023
18.12.2023 00:02
Rozhodčí doložka jako spotřebitelská smlouva
Rozhodčí doložku je třeba posuzovat jako samostatnou smlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotné právo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charakter smlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučuje ani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčí doložky.
Rozhodčí doložku vztahující se k dříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran ukončila podnikatelskou činnost.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1972/2023, ze dne 4. 10. 2023
18.12.2023 00:01
K výkladu nařízení vlády o zřízení Národního parku Šumava
I. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování. Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské, přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.
Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.
II. Podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě“.
V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny Národního parku Šumava a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón) se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva, a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2386/2023, ze dne 13. 9. 2023
11.12.2023 00:02
Povinnost složit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem
I. Obecně platí, že povinnost složit zálohu na náklady důkazu soud uloží vždy, lze-li očekávat, že náklady důkazu vůbec vzniknou. Jelikož jde pouze o zálohu na náklady důkazu, musí být záloha vyměřena tak, aby nepřekročila předpokládanou výši nákladu důkazu, k jehož provedení má být složena. Předpoklad, že vzniknou náklady důkazu, bude vyplývat především z toho, o jaký důkaz jde. Náklady nepochybně vzniknou v souvislosti s provedením důkazu znaleckým posudkem nebo s přibráním tlumočníka. Vznik nákladů lze předpokládat také při provádění důkazu výslechem svědka nebo fyzické osoby uvedené v § 126a o. s. ř., zejména, má-li se dostavit z větší vzdálenosti a je-li zaměstnán, nebo v souvislosti s ohledáním prováděným mimo jednací síň a v dalších případech podle konkrétních okolností souvisejících s provedením důkazu. Povinnost složit zálohu na náklady důkazu soud uloží tomu z účastníků, který provedení důkazu navrhl za účelem splnění své důkazní povinnosti. Využije-li soud možnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, může zavázat ke složení zálohy na náklady takového důkazu (podle § 141 odst. 1 o. s. ř.) jen účastníka, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníka, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se provádí důkaz. Tomu z účastníků, který neuvedl tvrzení, jež má být důkazem prokázáno, nebo který nemá ve vztahu k prokázání tvrzení z hlediska hmotného práva důkazní břemeno, nelze v žádném případě uložit, aby složil zálohu na náklady tohoto důkazu.
II. Požadavek, aby záloha byla vyměřena tak, aby nepřekročila předpokládanou výši nákladu důkazu, předpokládá u důkazu znaleckým posudkem předběžný odhad možných nákladů. Ten se bude (má) odvíjet především od povahy znaleckého zadání (úkolu znalce), tedy od vymezení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, u kterých není postačující (pro složitost posuzované otázky) odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a ke kterým se má znalec vyjádřit z hlediska svých odborných vědomostí a schopností.
Není vyloučeno, aby soud předběžně odhadl možné náklady důkazu znaleckým posudkem tak, že osloví (před ustanovením osoby konkrétního znalce) subjekty zapsané (pro danou specializaci) pro dobu od 1. ledna 2021 v seznamu znalců (§ 3 zákona č. 254/2019 Sb.) a pro dobu před uvedeným datem v seznamu znalců a tlumočníků (§ 2 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb.); pro dobu od 1. ledna 2021 řečené potvrzuje dikce ustanovení § 25 odst. 1 poslední věty zákona č. 254/2019 Sb. V takovém případě (má-li předběžný odhad sloužit jako podklad pro stanovení zálohy na náklady důkazu účastníku řízení) však soud musí v žádosti o provedení předběžného odhadu předpokládané výše znalečného, které si provedení úkonu vyžádá, onen úkon (zadání pro znalce) jednoznačně vymezit (způsobem, jenž se zásadně nebude lišit od úkolu zadaného posléze znalci v usnesení o jeho ustanovení) a současně mu pro tyto účely poskytnout (byť i obecněji formulované) informace (podklady), jež mohou předběžný odhad ovlivnit, má-li je (podle toho, co dosud vyšlo v řízení najevo) k dispozici. Určuje-li soud výši zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem na základě předběžného odhadu získaného dotazováním u v úvahu přicházejících (pro účely provedení důkazu znaleckým posudkem) znalců, musí být vyžádané předběžné odhady k dispozici účastníkům řízení a přezkumným instancím jako součást spisového materiálu. Řečené platí tím více, stanoví-li soud účastníku, který provedení takového důkazu navrhl, nebo účastníku, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníku, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se tento důkaz má provést, zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem částkou, která převyšuje předmět sporu, respektive stanoví-li mu zálohu v takové výši, že ji neuhradí a důkaz proto (ani) není proveden.
III. Usnesení insolvenčního soudu ani rozsudek insolvenčního soudu (nebo jiná listina tvořící obsah spisu) v projednávané věci též nenabízejí odpověď na otázku, proč soud pro účely provedení důkazu znaleckým posudkem oslovil (s žádostí o předběžný odhad nákladů tohoto důkazu) rovnou znalecké ústavy. Není totiž nijak argumentováno ve prospěch závěru, že šlo o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, ačkoli znalecký ústav je institucí specializovanou na znaleckou činnost, primárně předurčenou k podávání znaleckého posudku v těchto „výjimečných, zvlášť obtížných případech“; srov. § 127 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 21 zákona č. 36/1967 Sb. (pro dobu do 31. prosince 2020) a s § 25 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb. (pro dobu od 1. ledna 2021). Přitom je zjevné, že očekávaná (s oslovením znaleckých ústavů spojovaná) „výjimečnost“, respektive „zvláštní obtížnost“ případu, se promítá i v předběžném odhadu nákladů důkazu znaleckým posudkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 34/2022, ze dne 26. 10. 2023
11.12.2023 00:01
K mezinárodní příslušnosti u žalob na vydání bezdůvodného obohacení
Soudní dvůr Evropské unie nově rozlišuje mezi bezdůvodným obohacením, které úzce souvisí se smluvním vztahem mezi stranami [kde má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis], bezdůvodným obohacením, k němuž došlo v souvislosti s deliktním či kvazideliktním jednáním žalovaného (u něhož má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), a bezdůvodným obohacením, které nesouvisí se smluvním vztahem mezi stranami a zároveň nemá původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, přičemž u tohoto typu bezdůvodného obohacení žalobce nemá k dispozici na výběr danou příslušnost a musí se řídit obecným pravidlem pro určení mezinárodní příslušnosti stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
V projednávané věci jde právě o třetí případ. Nesouvisí-li žaloba o vydání bezdůvodného obohacení se smluvním vztahem mezi stranami a nemá-li současně ani původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalované, nemá žalobkyně dispozici na výběr danou příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, ale musí se řídit obecným pravidlem určení mezinárodní příslušnosti podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2327/2022, ze dne 19. 9. 2023
23.11.2023 00:01
Důkazní břemeno o těhotenství zaměstnankyně při zákazu výpovědi
V případě řešení otázky zákazu výpovědi neznamená prokázání těhotenství zaměstnankyně v určité době před doručením výpovědi z pracovního poměru, že zaměstnavatel nese důkazní břemeno ke skutečnosti, že k ukončení těhotenství zaměstnankyně došlo ještě před doručením výpovědi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1957/2022, ze dne 16. 8. 2023
23.11.2023 00:00
Nepřípustné novoty ve smyslu § 205a OSŘ
Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2197/2022, ze dne 18. 8. 2023
15.11.2023 00:02
Žaloba o určení, že funkce soudce nezaniká
I. Funkce soudce (byť jde o veřejnou funkci) nemá jen (ryze) veřejnoprávní charakter, ale že obsah této funkce má smíšenou povahu (vzájemně se v ní prolínají soukromoprávní a veřejnoprávní prvky). Pracovní vztah soudce je (jako jedna z jejích obsahových složek) nedílnou součástí funkce soudce, přičemž jedno od druhého nelze oddělit. Důsledkem této smíšené povahy funkce soudce je (mimo jiné) též skutečnost, že zánik pracovního vztahu soudce (jakožto vztahu soukromoprávní povahy) splývá se zánikem (veřejné) funkce soudce.
Domáhá-li se žalobce v projednávané věci žalobou, aby soud určil, že jeho funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné samostatné výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona (ve smyslu přímé diskriminace), jde (vzhledem k tomu, že jde rovněž o otázku zániku pracovního vztahu soudce a s ním související žalobcem tvrzené přímé diskriminace) o právní věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Není přitom rozhodné, že žalobce při formulaci žalobního petitu užil slova „funkce soudce“, a nikoli „pracovní vztah soudce“, neboť pracovní vztah soudce je nedílnou (obsahovou) součástí funkce soudce jako takové. Protože (zároveň) nejde o věc, kterou podle zákona projednávají a rozhodují o ní jiné orgány (Nejvyšší soud má za to, že zde není správní nebo jiný orgán, který by měl odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc tuto věc projednat a rozhodnout), Nejvyšší soud (na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně) uzavřel, že jde o věc, kterou ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
II. Jestliže zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z určitého reálného vztahu daných subjektů jinému orgánu, je povolán k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů právě soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu, které představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Panují-li pochybnosti o tom, zda soud má tomu, kdo se dovolává soudní ochrany, tuto ochranu projednáním a rozhodnutím jeho věci poskytnout, či nikoliv, je nutno vždy volit výklad, který umožní výkon práva na přístup k soudu. Z toho zároveň vyplývá, že ustanovení upravující přístup k soudu nelze interpretovat formalisticky, ale naopak dle jejich smyslu a účelu a s přihlédnutím k jejich ústavním základům.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 450/2023, ze dne 29. 8. 2023
15.11.2023 00:01
K odbornosti znalce z oboru zdravotnictví
I. Soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění vykonávat znaleckou činnost vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.
Opačný přístup v projednávané věci by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletní.
II. Znalec z oboru medicína, odvětví anesteziologie a intenzivní medicína je oprávněn vyjadřovat se i k odborným otázkám zajištění a ošetřování pacienta v pooperačním období včetně zabezpečování analgesie, jakož i včasného rozpoznání, diagnostiky a léčení vzniklých komplikací (srov. vymezení obsahu vzdělávacího programu tohoto specializačního oboru ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 3/2019). Je tedy povolán nejen k posouzení postupu při podání anestezie pacientce, nýbrž i postupu příslušného lékařského pracoviště v návaznosti na pooperační komplikace, zejména mohly-li se odvíjet od předchozích anestetických výkonů. Právě o takovou situaci v posuzovaném případě šlo, takže soud v poměrně složité důkazní situaci ohledně nejednoznačného skutkového stavu postupoval při hodnocení důkazů v souladu s požadavky § 132 o. s. ř.
III. I na základě znaleckého posudku, jehož závěry jsou formulovány s užitím výrazů pravděpodobnosti, může soud dospět (po zhodnocení důkazů) ke skutkovým závěrům na úrovni praktické jistoty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2946/2022, ze dne 16. 8. 2023
13.11.2023 00:02
Provedení i jiných než účastníky navržených důkazů
Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní (donucující) povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu.
Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení, a jehož provedení také ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. účastníkům řádně předem ohlásí. Vždy je však spíše namístě postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li při jednání přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Dokazování z iniciativy soudu by tedy mělo být vyhrazeno jen pro výjimečné situace, kdy účastníku nelze při jednání poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ze spisu se přitom jednoznačně podává důkaz, jehož provedením soud zjistí stav sporné skutečnosti, a jeví se nepřiměřeným tento důkaz neprovést jen proto, že chybí účastníkův návrh na jeho provedení. Provádí-li soud za těchto podmínek důkaz, pak tak činí sice bez procesního návrhu účastníka řízení, jehož ohledně dokazované skutečnosti stíhá břemeno důkazní, avšak v jeho zájmu, a proto z hlediska koncentrace řízení s omezeními, jež by tohoto účastníka vázala, kdyby návrh na provedení důkazu podal sám.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023
13.11.2023 00:01
Čestné prohlášení jako důkaz v občanském soudním řízení
Důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.
Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).
Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023
31.10.2023 00:02
K vázanosti soudu žalobním návrhem u požadavku na vystavení kvitance
I. Obč. zák. neupravoval (oproti ustanovení § 1949 o. z.) nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti (essentialia negotii) písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitance). Aby kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. mohla splnit účel, jakému má sloužit, má obsahovat prohlášení věřitele, že konkrétně označený dluh byl určitého dne splněn, datum a podpis věřitele, popřípadě v ní má být potvrzeno přijetí předmětu plnění, jeho výše, označení dluhu, na který bylo plněno, datum a podpis věřitele.
S přihlédnutím k tomu, že podle ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody účastníků) je peněžitý dluh, který dlužník plní prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky), splněn (až) připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, je dnem úhrady částky, který má obsahovat kvitance, právě den, kdy byla částka hrazená prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb (z účtu vedeného pro dlužníka) připsána na účet vedený pro věřitele u jeho poskytovatele platebních služeb. Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely tohoto výkladu nebylo ve vazbě na poměry dané věci nezbytné argumentačně odlišit „účet poskytovatele platebních služeb věřitele“ (§ 567 odst. 2 obč. zák.) od „účtu věřitele vedeného pro něj poskytovatelem platebních služeb“.
II. Požádá-li o to dlužník, který zcela nebo zčásti splnil svůj dluh, je věřitel podle § 569 odst. 1 obč. zák. povinen vystavit mu o takovém splnění dluhu písemné potvrzení (kvitanci). Žaloba, kterou se dlužník (coby žalobce) domáhá (podle § 569 odst. 1 obč. zák.) po věřiteli (coby žalovaném), který tak neučinil na žádost dlužníka dobrovolně, vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení kvitance), je tudíž žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona; nejde o žalobu o nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.
Poměřováno úpravou obsaženou v § 569 odst. 1 obč. zák. patří k rozhodujícím skutečnostem, jež mají být vylíčeny v žalobě o vystavení kvitance, nezaměnitelné označení dluhu, na který dlužník (žalobce) svému věřiteli (žalovanému) plnil, dále tvrzení o tom, kdy, kde a jakým způsobem (jak) dlužník dluh splnil a tvrzení o tom, že dlužník věřitele o vystavení kvitance požádal [včetně údaje o tom, kdy a jakým způsobem (jak) tak učinil] a ten mu nevyhověl (kvitanci nevystavil). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), lze v takové žalobě vyjádřit (formulovat) prostou žádostí (návrhem), aby soud uložil žalovanému (věřiteli) vystavit žalobci (dlužníku) písemné potvrzení o tom, že dluh označený v žalobě splnil (vystavit kvitanci). Žalobní návrh (žalobní petit) nemusí obsahovat údaje o nezbytných náležitostech kvitance, představované např. podpisem kvitance, datem vystavení kvitance, nebo dobou splnění dluhu. To, jakou konkrétní podobu (jaké nezbytné náležitosti) má kvitance mít, nemusí dlužník (žalobce) uvádět (nad rámec vylíčení rozhodujících skutečností) ani v jiných částech žaloby.
Plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (§ 567 odst. 2 obč. zák.), nemusí vylíčení rozhodujících skutečností obsahovat tvrzení o tom, kde dlužník dluh splnil [z toho, jakým způsobem dlužník plnil (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) plyne, že nemá smysl pátrat po místu plnění], ani tvrzení o tom, kdy dlužník dluh splnil. Údaj o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, totiž dlužník zásadně nebude mít ani k dispozici. Vylíčení rozhodujících skutečností by v takovém případě naopak mělo obsahovat tvrzení, které onen způsob úhrady dluhu dlužníkem konkretizuje uvedením údaje o tom, kdy byla příslušná částka odepsána z účtu vedeného (pro dlužníka) dlužníkovým poskytovatelem platebních služeb.
Soud (typově) vyhoví takto formulované žalobě, bude-li v řízení o ní následně prokázáno, že dlužník (žalobce) splnil určitého dne, daného dnem připsání částky hrazené prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele), zcela nebo zčásti svůj (žalobou označený) dluh vůči věřiteli (žalovanému), který nevyhověl dlužníkově žádosti o vystavení kvitance.
Výrok rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o vystavení kvitance, také nemusí obsahovat údaj o době splnění dluhu. Formulace výroku rozsudku bude dostatečně určitá (rozsudek bude způsobilý výkonu rozhodnutí nebo exekuce) i tehdy, uloží-li jím soud žalovanému (věřiteli) vystavit dlužníku (žalobci) písemné potvrzení o tom, že na (výrokem konkretizovanou) věřitelovu pohledávku zaplatil příslušnou (výrokem konkretizovanou) částku.
I na základě takto formulovaného rozsudečného výroku bude věřitel (respektive osoba, která byla oprávněna přijmout plnění místo věřitele) [žalovaný], povinen vystavit dlužníku (žalobci) kvitanci, která bude obsahovat (nezbytné) náležitosti, včetně údaje o době splnění dluhu daného dnem připsání částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele).
Jestliže nezbytnou náležitostí žaloby o vystavení kvitance o úhradě dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb není údaj o tom, kdy dlužník dluh splnil, a jestliže soud, který sám rozhoduje (na základě určitého žalobního návrhu) o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, není povinen uvést údaj o době splnění dluhu (nebo jeho části) ve výroku rozsudku, jímž vyhoví žalobě o vystavení kvitance, pak není (nemůže být) důvodem zamítnutí žaloby o vystavení kvitance okolnost, že žalobce (dlužník) v žalobě (lhostejno, zda v rámci tzv. žalobního petitu nebo jinde) údaj o tom, kdy dluh splnil uvedl, avšak chybně.
III. Právo požadovat po věřiteli vystavení kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. vzniká dlužníku bez dalších podmínek, jakmile zcela nebo zčásti splní věřiteli svůj dluh. Zamítnout žalobu dlužníka o vystavení kvitance s odůvodněním, že vystavení takového potvrzení věřitelem již není účelné, znamená odepřít dlužníku právo přiznané zákonem (právo na vystavení kvitance), aniž jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, ze dne 20. 9. 2023
31.10.2023 00:01
Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.
I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.
Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).
II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023
23.10.2023 00:02
Sjednání rozhodčí smlouvy v případě sporů z nekalé soutěže
I. Závěr, že pro případ porušení zákonné (nikoliv smluvní) povinnosti lze platně sjednat rozhodčí smlouvu, učinil Nejvyšší soud již například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 476/2009, kdy dovodil, že ohledně sporu o vyklizení nemovitosti lze platně sjednat rozhodčí smlouvu, a v usnesení sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, kdy uzavřel, že pravomoci rozhodčího soudu se nevymyká ani řešení sporu o náhradu škody vzniklé tím, že budoucí pronajímatel po ukončení smluvního vztahu zadržel věci, které s jeho souhlasem byly vneseny budoucím nájemcem do prostor, jež měly být předmětem pronájmu.
II. O sporech z nekalé soutěže lze platně uzavřít rozhodčí smlouvu.
III. Správný není ani závěr odvolacího soudu, že v případě, že deliktní jednání představuje nejen nekalosoutěžní jednání, ale i porušení smluvních povinností, nelze o sporu platně uzavřít rozhodčí smlouvu.
Nejenže lze i v případě sporu z nekalé soutěže platně uzavřít rozhodčí smlouvu, ale navíc jsou oba nároky i rovnocenné a arbitrabilní, přičemž nelze dospět k závěru, že nárok vzniklý v důsledku nekalosoutěžního jednání má přednost před nárokem vzniklým v důsledku porušení smluvní povinnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 476/2023, ze dne 19. 7. 2023