// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu

Poučovací povinnost soudu

23.12.2010 00:02

K aplikaci § 118a odst. 2 OSŘ na poučení o nerozlučném společenství účastníků

Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. se vztahuje k narativní stránce žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu. Není a s ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak.

Nejvyšší soud proto setrvává na právním názoru, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř., ani ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.

Ostatně otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky podle § 5 a § 92 odst. 1 o. s. ř. (což lze analogicky vztáhnout též i na poučení ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.), se zabýval i Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 56/95, v němž zaujal právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, ze dne 25. 11. 2010

23.12.2010 00:01

K poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ

Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má.

Ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy doléhá na právní situace, kdy účastník nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro rozhodnutí ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by bylo lze takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné pravidlo chování, které soud v rámci aplikační úvah nalezl k užití, nikoliv na situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní návrh (podání), který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít do svého rozhodnutí.

Hraničním limitem, kdy ještě lze a kdy naopak již nelze poučovat účastníky o doplnění skutkových okolností či (úpravě) žalobního návrhu (podání), je zde okruh (uvažováno z pohledu soudu) otázek, které lze účastníku (ještě) signalizovat (zprostředkovat k řešení) na podkladě procesních norem, nikoliv v důsledku poučení o hmotném právu, neboť ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům pouze poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž tato zásada není prolomena ani postupem soudu ve smyslu ust. § 99 odst. 1 o. s. ř. (probrání věci s účastníky za účelem dosažení smíru mezi účastníky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, ze dne 25. 11. 2010

09.12.2010 00:00

K poučení dle § 118a odst. 3 OSŘ při návrhu zjevně nezpůsobilého důkazu

Poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. nedopadá jen na případ, kdy je účastník řízení důkazně zcela nečinný, ale uplatní se i tehdy, je-li navrhován důkaz zjevně nezpůsobilý tvrzenou skutečnost prokázat nebo nepodařilo-li se účastníku pomocí dříve navržených důkazů jeho sporné tvrzení prokázat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2355/2009, ze dne 26. 10. 2010

18.11.2010 00:00

ÚS: Spravedlivý proces při rozhodování bagatelních sporů

Nalézací soud nesmí ani v řízení, v němž je předmětem sporu pouze „zanedbatelná“ peněžní suma, opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy), jež implicitně vyžadují přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, a musí vést řízení takovým způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit; proto má soud účastníky vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle § 119a obč. soudního řádu, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil, přičemž tato informovanost povede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat odpovídajícími návrhy; na soudu pak bude, aby takové návrhy buď připustil a provedl, anebo naopak zamítl (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 3143/08).

Pokud okresní soud ve sporu o náhradu za užívání pozemku bez právního důvodu stěžovatelce znemožnil, poté, co dospěl k právnímu názoru, že užívání předmětného pozemku není založeno na veřejnoprávním oprávnění, aby stěžovatelka měla dostatečný prostor pro argumentaci ohledně tvrzení bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním cizího pozemku bez právního důvodu, porušil tak její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1744/10, ze dne 06.09.2010

16.11.2010 00:00

ÚS: K právu na poučení účastníků civilního soudního řízení

Analytická právní věta

Ve smyslu § 118a o.s.ř. má obecný soud vůči účastníkům řízení poučovací povinnost v případě, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem. Pokud obecný soud své poučovací povinnosti v tomto směru nedostojí, dopustí se porušení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a tím zasáhne do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem § 118a o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má (sp. zn. I. ÚS 212/06, N 177/43 SbNU 31). Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Z poněkud jiného úhlu řečeno má tato poučovací povinnost své místo tam, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem.

V daném případě soud prvého stupně shodně jako stěžovatelka posuzoval předmět sporu po právní stránce podle zákona o konkursu a vyrovnání jako pracovněprávní nárok podle § 31 odst. 3 písm. i) a § 31 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání a žalobu zamítl z toho důvodu, že dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že nárok není po právu. Odvolací soud však vyšel z jiného právního hodnocení uplatněného nároku a na základě toho dovodil, že nemůže být proto uspokojen z majetku konkursní podstaty. Bylo tedy zřejmé, že předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními stěžovatelky se nekryje s právním hodnocením věci odvolacím soudem, který § 31 odst. 3 písm. i) a § 31 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání hodnotil jinak, než stěžovatelka a soud prvního stupně. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu stěžovatelku jako účastníka řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností vůči komu, při takto změněném právním náhledu na věc, hodlá svůj nárok uplatňovat. Pokud tak odvolací soud neučinil, porušil čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a tím zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1617/10, ze dne 02.09.2010

21.06.2010 00:01

K poučení o právu na ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 OSŘ

Účastníka, který již své právo na ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. uplatnil, není třeba o možnosti takové právo uplatnit poučovat; mutatis mutandis se pak uvedený závěr vztahuje i na případy, kdy je účastníku řízení známo, že v řízení může uplatnit svůj požadavek na ustanovení zástupce, aniž by se mu tato informace dostala v příslušném řízení od soudu v rámci plnění jeho poučovací povinnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 422/2009, ze dne 25. 2. 2010

17.06.2010 00:00

K rodině s nezletilými dětmi dle § 712 odst. 5 věty druhé ObčZ

I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se o rodinu s nezletilými dětmi ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. jedná i v případě, je-li dítě potomkem nájemce ve druhém stupni; to platí i za současné právní úpravy, po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.

Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi (resp. s nezletilým dítětem), ačkoliv žalovaná v předmětném bytě bydlí se svým nezletilým vnukem, nelze jeho právní posouzení jejího nároku na bytovou náhradu považovat za správné.

II. O vyšší formě bytové náhrady v podobě náhradního bytu nebo náhradního ubytování dle ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé před středníkem obč. zák. rozhoduje soud na návrh nájemce. Je tedy na nájemci, aby – domáhá-li se této formy bytové náhrady – v rámci své procesní obrany v řízení o vyklizení bytu zahájeném na návrh pronajímatele, tvrdil rozhodné skutečnosti a nabídl k jejich prokázání důkazy; vzhledem k tomu, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, je soud povinen o nich účastníka poučit (§ 5 o.s.ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4131/2008, ze dne 27. 4. 2010

11.05.2010 00:00

ÚS: K poučovací povinnosti soudu

Obecné soudy nedostály své poučovací povinnosti, když nevzaly v úvahu všechny okolnosti daného případu. Obecné soudy ryze formálním výkladem ust. § 5 ve spojení s ust. § 118a o. s. ř. a s odkazem na „konstantní“ judikaturu a možnost porušení zásady rovnosti účastníků řízení, dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro poučení stěžovatele. Zcela přitom ignorovaly skutečnost, že nedostatek žaloby stěžovatele plynul z nejednotnosti jejich vlastní rozhodovací činnosti. Nejednotnost rozhodovací činnosti obecných soudů zakládá nerovnost mezi jednotlivými žalobci. Vzhledem k nejednotnosti postupu obecných soudů, což je samo o sobě popřením rovných práv účastníků v řízení před soudem a nemožnosti stěžovatele reflektovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu, které tento postup sjednotily, bylo namístě, aby odvolací soud, který změnil právní náhled na projednávanou věc, resp. se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, vydal ve vztahu k rozsudku okresního soudu kasační rozhodnutí [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 287/05 ze dne 13. 6. 2006 (N 121/41 SbNU 515)], nikoli sám ve věci rozhodl. Vyjma toho pak obecné soudy (vyjma soudu nalézacího) svým postupem zároveň popřely obecnou ideu spravedlnosti.

Má-li být nějaké rozhodnutí správné jakožto spravedlivé, 'juste', a zodpovědné, pak v pohybu, v němž k němu dospívá, existuje-li něco takového, musí být současně pravidlu podřízeno a být bez pravidla, musí zachovávat zákon, a přitom do té míry zákon likvidovat či suspendovat, aby jej pokaždé mohlo znovu nalézat, ospravedlňovat či přinejmenším jej znovu nalézat v novém a svobodném stvrzení a potvrzení jeho principu. Každý případ je jiný, každé rozhodnutí je odlišné a vyžaduje absolutně jedinečnou interpretaci, kterou žádné existující a kodifikované pravidlo absolutně nemůže a nesmí garantovat. Pokud ji naopak bezpečným způsobem garantuje, pak je soudce počítacím strojem (i to se stává) a nelze o něm říci, že je spravedlivý,' juste', svobodný a zodpovědný.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2087/08, ze dne 20.04.2010

20.04.2010 00:01

ÚS: Poučení v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu

1) Účelem aplikace § 118a o. s. ř. v odvolacím řízení v systému neúplné apelace je zabránit přijímání tzv. překvapivých rozhodnutí. Avšak rovněž při přijetí kasačních rozhodnutí bez nařízení jednání musí právní názor odvolacího soudu vyslovený dle § 219a a § 226 o. s. ř. odpovídat kautelám vyžadovaným pro ustanovení § 118a o. s. ř. Není totiž toliko pokynem soudu prvního stupně pro další řízení ve věci samé, nýbrž je zároveň poučením pro účastníky řízení, zejména pak pro navrhovatele, ohledně vymezení předmětu řízení (uplatněného nároku) a k němu se vážícího dokazování. Je-li takovéto poučení ve zřejmém rozporu s hmotným právem, omezuje tím v oblasti procesní uplatněný nárok a zakládá tudíž dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2) Ústavní soud v řadě svých nálezů interpretoval pojem poučovací povinnosti obecných soudů (sp. zn. IV. ÚS 2191/08, IV. ÚS 175/08, IV. ÚS 22/03, I. ÚS 139/99 a další), přičemž u vědomí a při respektování hledisek, z nichž v této souvislosti vychází judikatura obecných soudů, poukázal na nutnost zohlednění i spravedlnostního obsahu soudního rozhodování při dodržení principu rovnosti účastníků řízení. V kontextu rozhodované věci z uvedeného plyne nutnost při nesporném skutkovém základu věci zabývat se šíří poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř. ve spojení s § 219a odst. 1 písm. b) a § 226 o. s. ř. ve vazbě na uplatněný nárok na náhradu škody a na jeho možné interpretace. Mezí tohoto poučení je identita předmětu řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2809/09, ze dne 18.03.2010

22.03.2010 00:00

K formě poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Zákon nepředpokládá, že by se poučení ustanovení § 118a o. s. ř. mělo účastníku dostat formou rozhodnutí (usnesení). Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. se provádí „v průběhu jednání“ a to, co se v průběhu jednání odehrálo (včetně „poučení poskytnutých účastníkům“) se podle ustanovení § 40 odst. 1 o. s. ř. pouze zaznamená do protokolu. Poskytl-li tedy odvolací soud v souladu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř. žalobci poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. a učinil-li o tom záznam do protokolu, postupoval zcela v souladu s procesními pravidly a nemohl tím (oproti názoru dovolatele) zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5030/2008, ze dne 12. 1. 2010

08.03.2010 00:01

K poučovací povinnosti soudu v řízení o dědictví

Vztahují-li se povinnosti soudů poučovat účastníky řízení o jejich právech a povinnostech na řízení neuvedená v § 120 odst. 2 o.s.ř., je zjevné, že v řízeních v tomto zákonném ustanovení uvedených (tedy i v řízení o dědictví; srov. § 175a odst. 2 o.s.ř.), ve kterých se – jak z povahy těchto věcí vyplývá – předpokládá daleko větší pomoc a poučení účastníkům ze strany soudu, logicky musí platit přinejmenším stejný rozsah poučovací povinnosti soudu.

V projednávané věci odvolací soud řešil otázku aplikace ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy účastník řízení o dědictví zpochybnil platnost zůstavitelovy závěti, nevylíčil však rozhodné skutečnosti, o něž opírá svůj závěr o neplatnosti závěti, a neoznačil ani důkazy k prokázaní svých tvrzení.

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že účastník řízení o dědictví opakovaně namítal, že „zůstavitel sepsal závěť pod psychickým nátlakem, tedy že se nejednalo o projev jeho svobodné vůle“ a že – ve vztahu k tomuto tvrzení - dosud nebyl soudy poučen dle § 118a odst. 1 o.s.ř. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že v dané věci není na místě postup ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., předčasný, a proto nesprávný.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3552/2008, ze dne 17. 12. 2009

29.06.2009 00:00

K poučení účastníků podle § 118a odst. 2 o.s.ř.

Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; nespadá do poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. objasňování, zda jeden z účastníků nemá vůči druhému jinou pohledávku, ukáže-li se, že jím uplatněný nárok není po právu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 29. 4. 2009

11.05.2009 00:03

ÚS: Poučovací povinnost soudu ve vztahu k označení žalovaného

Označil-li žalobce jakožto žalovaného organizační jednotku státu, ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z nějž vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotnému státu, pak je i z pohledu podústavního práva nutné v řízení otevřít žalobci možnost tento procesní nedostatek odstranit, a postupy podle § 43 o. s. ř. jsou zde proto použitelné.

Jestliže tak obecné soudy v řízení neučinily, je namístě úsudek, že rozhodnutí o zastavení řízení je "přepjatě formalistickým", v kontextu celého řízení překvapivým a pro jeho účastníka nepředvídatelným, pročež i ústavněprávně nekonformním. Tím obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2690/08, ze dne 09.04.2009

28.04.2009 00:00

K poučení účastníka při vypořádání podílového spoluvlastnictví

Obecně platí, že poukazuje-li účastník řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na jím provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří důvodů, a to buď proto, že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví nebo že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic, popř. žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení (kompenzační námitka – která nemůže být i z procesních důvodů úspěšná).

Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti (§ 5, § 43 OSŘ) účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska. V případě, že uplatňuje nárok na tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, je na místě, aby jej poučil o náležitostech takového (v daném případě) rozšiřujícího žalobního návrhu s tím, že o takovém nároku soud rozhoduje samostatným výrokem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, ze dne 5. 3. 2009

12.02.2009 00:03

ÚS: Vymáhání postoupené pohledávky; procesní poučení

Ústavní soud však přisvědčil stěžovatelce, pokud jde o námitku přepjatého formalismu a určité nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je sice pravdou, že obecný soud provedl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., leč toto poučení proběhlo v situaci, kdy stěžovatelka jako účastník řízení byla řádně z účasti na ústní jednání omluvena; ustanovený opatrovník žalovaného se z ústního jednání rovněž omluvil, ale dříve do protokolu uvedl své procesní stanovisko, které směřovalo proti tvrzením obsaženým v žalobě a zpochybňovalo předložené důkazy. Za tohoto stavu - tedy v situaci, kdy proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl přípustný opravný prostředek, a kdy již dříve byl vydán platební rozkaz plně vyhovující návrhu (viz výše) - stěží mohla stěžovatelka předpokládat, že rozhodnutí soudu bude jiné než dříve. Proto je třeba přisvědčit stěžovatelce, že postupem soudu jí byla odňata možnost vyjádřit se k tvrzením žalovaného (jeho ustanoveného opatrovníka) a navrhnout další důkazy, prokazující skutkový stav věci.

Ústavní soud konečně nemůže akceptovat ani závěr obecného soudu, že stěžovatelka neprokázala aktivní legitimaci v daném sporu. Podle ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle ustanovení § 526 odst. 1 citovaného zákona je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Z toho jednoznačně vyplývá, že změna na straně oprávněného subjektu nastává (na rozdíl od převzetí dluhu) pouhou smlouvou mezi věřitelem (postupitelem) na straně jedné a novým subjektem (postupníkem) na straně druhé, aniž by bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele jako aktivně legitimovaného ve sporu o plnění předmětného závazku vůči dlužníkovi. V tomto směru je tedy právní závěr obecného soudu - jak je výše reprodukováno - z hlediska ústavnosti nepřijatelný.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1980/08, ze dne 06.01.2009

02.02.2009 00:01

ÚS: Poučovací povinnost soudu ve věci zvýšení nájemného

Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu
• sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného),
• sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům),
pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházeje ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2191/08, ze dne 03.12.2008

18.11.2008 00:00

ÚS: Poučovací povinnost u žalob pronajímatelů bytů

U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházeje ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 156/06, ze dne 20.10.2008

23.09.2008 00:04

ÚS: Poučovací povinnost u žalob pronajímatelů bytů

Mají-li být naplněny kautely, plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu

- sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného),

- sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům),

pak ve smyslu právního názoru, plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05, ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházeje ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 175/08, ze dne 09.09.2008

30.07.2008 00:01

K řádné protokolaci poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ

I. K řádné protokolaci poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ postačuje, poznamená-li se v protokolu o jednání s odkazem na § 119a odst. 1 OSŘ, včetně toho, zda a jak účastníci a jejich zástupci reagovali (viz 29 Odo 715/2002).

II. Jestliže účastníci byli soudem prvního stupně podle § 119a odst. 1 OSŘ řádně poučeni, předmětný zápis existoval nepochybně před rozhodnutím soudu prvního stupně (skutečnost, že si na něj žalobce nevzpomněl, není významná), nemohl být zápis žalobcem uplatněn v odvolacím řízení podle § 205a odst. 1 písm. d) a e) OSŘ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 986/2006, ze dne 29. 5. 2008

24.07.2008 00:00

Ke splnění poučovací povinnosti soudu dle § 118a/1, 3 OSŘ vůči zástupci

Poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je směřována – na rozdíl od poučovací povinnosti podle § 118a odst. 4 o. s. ř. – i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem, a lze ji splnit i tím, že bude poskytnuto zástupci účastníka s procesní plnou mocí (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2854/2006, ze dne 4. 6. 2008