// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

25.03.2024 00:01

Nárok na náhradu za duševní útrapy sekundárních obětí

Ustanovení § 2959 o. z. zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy tzv. sekundárním (druhotným) obětem ve dvou okruzích případů, a to nastane-li v důsledku škodní události smrt osoby blízké nebo je jí přivozen stav zvlášť závažného ublížení na zdraví. Zásahem do života či zdraví tzv. primární oběti je dotčeno základní lidské právo blízkých osob na rozvíjení či udržování rodinných vztahů s takto postiženou osobou. Ve vztahu k pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví je ustanovení § 2959 o. z. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení, zda jsou definiční znaky tohoto pojmu naplněny, je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, jako jsou kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tedy o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují vyšší intenzity předpokládané zmíněným ustanovením.

Kromě případů se zcela nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.

V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že matka žalobce v pokročilém věku (81 let) sice trpěla řadou chorob odpovídajících jejímu stáří, byla nicméně pohyblivá a soběstačná; byla ostatně zraněna při přecházení vozovky. Při dopravní nehodě utrpěla devastující poranění pravé dolní končetiny, pro které jí noha musela být amputována, a vedle rozsáhlých krevních podlitin a tržných ran i mnohačetné zlomeniny včetně hrudního obratle. Po určité stabilizaci zdravotního stavu byla jako osoba neschopná samostatné sebeobsluhy umístěna do léčebny dlouhodobě nemocných, kde zhruba po dvou měsících zemřela, aniž bylo prokázáno, že příčinou smrti bylo některé z uvedených poranění. Odvíjí-li se kritérium zvlášť závažného ublížení na zdraví od závažnosti následků primární oběti, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ztráta dolní končetiny v tak vysokém věku tento pojem nenaplňuje jen proto, že zbývající doba života trvala jen dva měsíce. Amputace končetiny v jakémkoli rozsahu představuje silnou zátěžovou a stresovou situaci spojenou se změnou obrazu vlastního těla, se změnou soběstačnosti a mobility a výrazně ovlivní život každého člověka i osob tomuto člověku blízkých. Není sporu o tom, že amputace nohy má značný vliv na psychický stav člověka a jeho následné začleňování zpět do běžného života. Nastává totiž nová situace, na kterou je třeba se adaptovat, a je obecně známo, že u geriatrických pacientů, tj. osob ve vyšším věku, v němž se nacházela rovněž matka žalobce, je zpravidla adaptace na nově vzniklou situaci výrazně obtížnější, často i v souvislosti s jinými zdravotními obtížemi, které obecně provázejí pozdní věk člověka. V posuzovaném případě byla navíc situace poškozené ztížena dalšími obtížemi vyvolanými mnohačetnými zlomeninami, pohmožděninami a tržnými ranami horních končetin. Ačkoliv byla poškozená před nehodou soběstačná a pohyblivá, úrazový děj ji prakticky ze všech činností vyřadil, a to vlastně až do konce života, který ovšem nastal již ve velmi krátké době.

I když se nabízí závěr, že s ohledem na relativně nepatrnou délku zbývajícího života od okamžiku poškození zdraví nešlo o případ podřaditelný pod § 2959 o. z., byl by takový výklad povrchní a nerespektoval by smysl a účel zákona. Přestože nebylo prokázáno, že zranění utrpěná při dopravní nehodě byla příčinou smrti žalobcovy matky (v opačném případě by šlo o první alternativu, tedy újmu vyvolanou smrtí osoby blízké, takže by se závažnost zdravotního stavu nemusela hodnotit), není pochyb o tom, že její zdravotní stav se v důsledku nehody dramaticky zhoršil, neboť přišla o dolní končetinu a tím i o schopnost pohybu a sebeobsluhy a tento stav trval až do konce jejího života; byl navíc spojen s celou řadou dalších nepříznivých okolností vyvolaných nehodou (zlomenina obratle a stydké a křížové kosti) a komplikací (bolestivé hnisající rány). Bez ohledu na relativně krátký časový úsek, po nějž nepříznivý zdravotní stav trval, než byl ukončen smrtí, lze jej s ohledem na věk, zdravotní stav poškozené i závažnost následků dopravní nehody označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 2959 o. z. Znak trvalosti či dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu, který je zpravidla při výkladu tohoto ustanovení vyžadován, je zde naplněn definitivností negativně změněných poměrů primární oběti. Žalobci jako osobě blízké i taková situace nejspíše musela přivodit duševní utrpení a potažmo mu založit nárok na peněžitou náhradu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1850/2023, ze dne 6. 12. 2023

21.03.2024 00:02

Právní účinky vydědění učiněného před 1. 1. 2014

Vydědění učiněnému před 1. 1. 2014 musí být (mimo explicitní výjimky vyplývající z ustanovení § 3072 o. z.) přičítány takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení.

I přesto, že je nepravá retroaktivita obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl oprávněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit.

Taková situace by nastala i v nyní posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým jednáním spojovány. V době sepsání listiny o vydědění, tedy dne 16. 7. 2009, bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že při neplatném vydědění (ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti by se na neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla, ten by tak nepřestal být dědicem ze zákona (jelikož minulá právní úprava žádné ustanovení činící výkladové potíže podobné nynějšímu ustanovení § 1650 o. z. neobsahovala a neplatné vydědění neměnilo právní postavení vyděděného). Pokud zůstavitel pořídil listinu o vydědění za takové situace, nemohl jí v době jejího sepisu v žádném případě přikládat účinek, který jí přisoudil na základě aplikace znění § 1650 o. z. nyní odvolací soud, neboť jestliže důvody vydědění podle § 469a obč. zák. nebyly dány, hledělo se podle tehdejší kogentní právní úpravy na vydědění jako na neplatné a neplatně vyděděný měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu uvedeném v § 479 obč. zák. Nebyla-li v popsané situaci zůstavitelem povolána k dědictví jiná osoba (jako tomu bylo i v poměrech přítomné věci), pak neprávem vyděděný měl právo na celé dědictví po zůstaviteli (nebo jeho část). Řečeno jinak: musel-li být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až na základě nového občanského zákoníku platného od 22. 3. 2012 a účinného až od 1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění prokázány, právo jen na povinný díl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2454/2023, ze dne 17. 1. 2024

21.03.2024 00:01

Oznámení odborové organizace o splnění podmínky působení

Jestliže ke dni, v němž bylo zaměstnavateli doručeno oznámení odborové organizace o počátku jejího působení u zaměstnavatele, byly již ve sbírce listin veřejného rejstříku zveřejněny její aktuální stanovy a tyto byly dálkově přístupné, prosadil se ze zákona (bez nutnosti dodatečného informování) princip formální publicity veřejného rejstříku. Ve stejný den se tak zaměstnavatel mohl prostřednictvím dálkového přístupu seznámit se stanovami a přesvědčit se, zda údaje uvedené v oznámení odpovídají jejich obsahu. Účel zákona zůstal zachován, neboť zaměstnavatel měl (mohl mít) k dispozici relevantní informace ze stanov před tím, než odborové organizaci měla vzniknout u něho oprávnění (§ 286 odst. 4 zák. práce). Nebylo proto nutné stanovy odborové organizace, které byly obsaženy ve sbírce listin veřejného rejstříku, k oznámení přikládat, ani oznamovat, že je možné se s jejich zněním seznámit ve veřejném rejstříku (prostřednictvím dálkového přístupu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3509/2022, ze dne 20. 12. 2023

18.03.2024 00:02

Výše nároku na náhradu za ZSU, který přešel na dědice

Okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, ze dne 14. 12. 2023

18.03.2024 00:01

Náhrada škody vs. bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích

Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z odpovědnosti za škodu. Byla-li majetková újma způsobena zaviněným porušením povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu. Nejsou-li však splněny předpoklady pro vznik povinnosti zaměstnance k náhradě škody podle ustanovení § 250 zák. práce, je možné – vzhledem k subsidiaritě bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě škody – majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (tj. podle ustanovení § 2991 a násl. o. z., popřípadě též § 331 zák. práce a – jde-li o bezdůvodné obohacení získané zaměstnancem z neplatného právního jednání – podle ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1609/2023, ze dne 19. 12. 2023

13.03.2024 00:02

Dovolená za dobu soudního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru

I v případech, kdy se právní postavení zaměstnance a zaměstnavatele řídí ustanoveními § 69 – 72 zák. práce, má zaměstnanec za toto období nárok na (slovy čl. 7 Směrnice 2003/88/ES) „placenou dovolenou“; není možno přitom pominout ani ta ustanovení zákoníku práce, která upravují nároky zaměstnance na dovolenou, včetně nároku na náhradu mzdy nebo platu za tuto dovolenou a způsobu jeho výpočtu, zejména tedy ustanovení 213 odst. 1, § 218, § 222 odst. 1 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2021, ze dne 13. 12. 2023

13.03.2024 00:01

K předpokladům aplikace ustanovení § 3055 odst. 2 o. z.

Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podmínkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. (při existenci smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti o. z.) je skutečnost, že k 1. 1. 2014 stavba jako věc v právním smyslu již existovala.

Takový závěr z § 3055 odst. 2 o. z. žádným způsobem nevyplývá a byl by zcela proti smyslu a konstrukci uvedeného ustanovení. To totiž cílí právě na případy, kdy k 1. 1. 2014 stavba jako věc ještě nevznikla, ale právo ji zřídit na cizím pozemku vzniklo před tímto datem. Pokud by platila naznačená úvaha odvolacího soudu, pak by stavba vznikla ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, a její právní režim by se posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jeho § 120 odst. 2 obč. zák. To bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Úprava § 3055 odst. 2 o. z. by pak byla zcela nadbytečná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2216/2023, ze dne 20. 12. 2023

12.03.2024 00:02

K možnosti stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty

S ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z.

Při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) tak občanský zákoník nebrání stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2444/2023, ze dne 6. 12. 2023

12.03.2024 00:01

Tzv. marná léčba v kontextu antidiskriminačního zákona

Odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou domu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení, ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení. Názor, že neposkytnutí tzv. marné léčby v případě pacientů, u nichž se předpokládá, že jejich „oživování“ bude zbytečné vzhledem k nepříznivé celkové prognóze, je přímou diskriminací, tedy neobstojí. Ani poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1055/2023, ze dne 7. 12. 2023

11.03.2024 00:02

K (písemné) formě dohody o změně obsahu závazku

I. Z hlediska požadavku písemné formy pravidlo § 1906 o. z. dopadá (kromě narovnání) toliko na novaci privativní ve smyslu § 1902 o. z. Za novaci je tedy pro účely požadavku formy vyjádřeného v § 1906 o. z. třeba považovat ve smyslu § 1902 o. z. jen takovou dohodu o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem.

Rozlišujeme tak novaci podle § 1902 o. z. (někdy označovanou jako privativní) a změnu obsahu závazku podle § 1901 o. z. představující samostatnou skutkovou podstatu změny obsahu závazku za jeho trvání.

V případě dohody o změně obsahu závazku za jeho trvání se forma takového právního jednání řídí § 564 o. z.

II. Jak výše uvedeno, lze ustanovení § 1906 o. z. vztáhnout (mimo narovnání) jen na takové právní jednání, jež vede ke zrušení závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Tak tomu v poměrech projednávané věci není, neboť dohoda stran směřovala k prodloužení trvání již existujícího závazku. Bez ohledu na terminologické označení takové dohody odvolacím soudem jako tzv. kumulativní novace, není pochyb o tom, že takováto změna neměla za cíl či výsledek zrušení stávajícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým. To ostatně ani stranami v průběhu řízení nebylo tvrzeno či zjištěno soudy nižších stupňů.

Takové právní jednání, které směřuje k prodloužení stranami sjednané účinnosti závazkového vztahu za jeho trvání, je dohodou o změně obsahu závazku podle § 1901 o. z. Nepředstavuje novaci podle § 1902 o. z. Z hlediska požadavku formy se proto uplatní § 564 o. z., nikoliv § 1906 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1666/2023, ze dne 27. 2. 2024

11.03.2024 00:01

Výše bolestného a náhrady za ZSU podle zákona o soudní rehabilitaci

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22, který se zabýval skutkově obdobnou věcí, tedy výší odškodnění za újmu na zdraví při neúspěšném pokusu občana bývalé NDR překonat státní hranici ČSSR do SRN dne 21. 7. 1989, při němž byl postřelen československými pohraničníky, a následně byl v roce 2019 rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele (postřelení pohraničníky při realizaci základního práva stěžovatele na svobodu pohybu) došlo, je třeba považovat za mimořádné, a to již z důvodu, že vyhláška č. 32/1965 Sb. byla vydána k odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání, neboť stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat s ohledem na důvodnou obavu o kvalitu jeho ošetření jako osoby, jež se dopustila deliktu politického charakteru, či na možnost dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že již z těchto důvodů nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb. přiměřená (jak to obecně vyžaduje § 2 citované vyhlášky) (viz bod 24 odůvodnění výše zmíněného nálezu).

Dále Ústavní soud zdůraznil, že o odškodnění mohl stěžovatel vzhledem k politickému charakteru jím spáchaného deliktu uvažovat nejdříve až po změně politických poměrů v Německu i v České republice, tedy někdy v průběhu 90. let minulého století. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění však byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace, tedy nutnost překonat zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci. V této souvislosti pak Ústavní soud rovněž připomněl, že teprve 24. 7. 2019 vydal Spolkový správní soud Spolkové republiky Německo rozsudek, sp. zn. BVerwG 8 C 1.19, v němž uzavřel, že opatření činěná tehdejší NDR omezující přechod hranice do SRN nelze hodnotit jen jako opatření směřující proti neurčitému počtu osob (tedy zejména proti všem obyvatelům NDR), ale i jako opatření směřující proti konkrétním jednotlivcům, kteří se pokoušeli státní hranici překonat, a že takoví jednotlivci musí být rehabilitováni, neboť uvedená opatření omezující přechod státní hranice nutno ve vztahu k nim hodnotit jako protiprávní. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovateli nelze klást k tíži, že svá práva nehájil dříve s tím, že v takovém případě by poskytnuté odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. mělo mnohem větší reálnou hodnotu a tento časový odstup (byť jej nelze pominout) nemůže být při určení přiměřené výše odškodnění výlučně určující, což je další důvod, proč Ústavní soud nepovažoval částku vypočtenou dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřenou.

Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažoval přiznané odškodnění v jím řešeném případě vypočtené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřené s tím, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem, a mohou vycházet z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“, ji nepoužijí. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil absenci systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět.

Obdobná situace je dána i v projednávaném případě, neboť k poškození zdraví žalobce došlo za srovnatelných okolností a žalobce byl rehabilitován rovněž až v roce 2019. Na tomto pak nic nemění skutečnost, že předmětem daného řízení je kromě bolestného (kde je požadavek přiměřenosti jeho výše stanoven § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) i odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť i v případě tohoto nároku vyžaduje vyhláška č. 32/1965 Sb., aby toto odškodnění bylo přiměřené (§ 4 odst. 1 citované vyhlášky). Pokud tedy odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že není možné přiznat odškodnění ve vyšší než základní výši stanovené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a nelze je tudíž navyšovat, neboť okolnosti případu nejsou mimořádné a samy o sobě zvýšení odškodnění neodůvodňují, a že nelze klást žalované k tíži, že žalobce, aniž by mu v tom bránila objektivní překážka, uplatnil nárok až po téměř 40 letech, je jeho právní posouzení otázky stanovení výše odškodnění nesprávné. Ve světle citované nálezové judikatury Ústavního soudu totiž Nejvyšší soud dospívá k závěru, že bylo na odvolacím soudu zabývat se tím, jaké odškodnění lze vzhledem k specifickým okolnostem daného případu považovat za přiměřené, což je základní pravidlo pro určení výše odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to s tím, že v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario nejsou obecné soudy vázány podzákonným právním předpisem, kterým vyhláška č. 32/1965 Sb. je, a tudíž při respektování rámce daného touto vyhláškou mohou nepoužít ta její ustanovení, jež by bránila přiznání odškodnění ve výši přiměřené okolnostem případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 966/2023, ze dne 28. 11. 2023

04.03.2024 00:02

Určení neúčinnosti rozhodnutí většinových spoluvlastníků

Úprava obsažená v § 1128 odst. 1 o. z. představuje – oproti právní úpravě obsažené v obč. zák. a jeho § 139 – odlišné řešení dosahu přijatého spoluvlastnického rozhodnutí do poměrů spoluvlastníků, a to těch, kteří nebyli vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Právním důsledkem takového postupu je skutečnost, že přijaté rozhodnutí nemá vůči tzv. opomenutým spoluvlastníkům právní účinky, přičemž deklarace takového stavu je řešitelná prostřednictvím určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.

Konstrukce § 1128 odst. 1 věty první o. z. bez jakýchkoliv pochybností pojí takové důsledky s okruhem podílových spoluvlastníků, který existoval ke dni přijetí většinového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že v době přijetí rozhodnutí byly tyto osoby podílovými spoluvlastníky, ve vztahu k nimž se poměřují důsledky přijatého rozhodnutí.

I když následně dojde k převodu spoluvlastnického podílu některého ze spoluvlastníků na jinou osobu, nic to nemění na tom, že posouzení právních účinků přijatého rozhodnutí se vztahuje k osobám, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Změna v okruhu spoluvlastníků se může projevit následně v posouzení, jak se do právního postavení nabyvatelů podílů promítá či promítnout může okolnost, že přijaté rozhodnutí nemá právní účinky pro některého či některé z ostatních spoluvlastníků. To je však již otázka posouzení práv a povinností, které nabyvatel spoluvlastnického podílu získává či do kterých vstupuje. Při vědomí, že ne všechna práva a povinnosti přecházejí vždy na nabyvatele při nabytí vlastnického práva (k tomu srovnej např. § 1106–1108 o. z.), nemá dovolací soud pochybnost o tom, že pro opomenutého spoluvlastníka a jeho právní postavení může být důležitá deklarace toho, že přijaté rozhodnutí nemá vůči němu právní účinky, což se realizuje rozhodnutím vztahujícím se k osobám, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí. Může tomu být např. v situaci, kdy by proti opomenutému spoluvlastníkovi uplatňoval nějaký nárok ten, kdo byl spoluvlastníkem v době přijetí rozhodnutí a uplatněný nárok by opíral o obsah přijatého rozhodnutí (zde např. v podobě nároku na zaplacení odměny správce v době, kdy tato osoba spoluvlastníkem ještě byla), anebo tehdy, kdy by proti právním nástupcům spoluvlastníků, kteří rozhodnutí přijali, dokladoval v budoucnu neúčinnost takového rozhodnutí vůči své osobě. Z pohledu dané věci bylo podstatné, že se žalobci domáhali určení absence právních účinků přijatého většinového rozhodnutí proti okruhu osob, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, protože deklarace tohoto stavu pro ně byla právně významná.

Řešení závaznosti rozhodnutí se může promítnout i do vztahu mezi bývalým spoluvlastníkem a žalobcem, zejména pokud byly na základě napadeného rozhodnutí realizována nějaká právní či faktická rozhodnutí, která mohla způsobit žalobcům újmu. Proto okolnost, že spoluvlastník, který se podílel na rozhodnutí, jež vůči jinému spoluvlastníkovi – žalobcům – nemá právní účinky, po přijetí rozhodnutí podíl převedl na jiného, jej nezbavuje věcné legitimace v řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí (§ 1128 odst. 2 a 3 o. z.).

Ani následná změna v okruhu spoluvlastníků tak nic nemění na tom, že rozhodnutí nevyvolalo právní účinky mezi těmi osobami, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Pak jenom samotná okolnost, že v době rozhodování soudu o určovací žalobě (§ 80 o. s. ř.), jíž má být tato otázka vyřešena napevno mezi osobami, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, došlo k nabytí spoluvlastnického podílu od osoby, pro kterou přijaté rozhodnutí právní účinky má, není důvodem pro zamítnutí žaloby s argumentací, že osoby, proti kterým žaloba směřuje, již podílovými spoluvlastníky nejsou. V tomto řízení jde totiž o deklaraci práv a povinností vztahujících se ke dni přijetí rozhodnutí a nejde o rozhodnutí, které by mělo konstitutivní povahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3668/2021, ze dne 29. 11. 2023

04.03.2024 00:01

Účinky odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák.

Byla-li v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení dlužníka s úhradou této kupní ceny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3706/2022, ze dne 22. 11. 2023

26.02.2024 00:02

K omezení rozsahu zákonného předkupního práva podle § 3056 o. z.

Zákonné předkupní právo upravené v ustanovení § 3056 odst. 1 o. z. nevzniká podle § 3056 odst. 2 o. z. k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, při splnění základního předpokladu, že lze část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání. V takovém případě se vztahuje předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Jde o to, aby jenom z titulu předkupního práva neměl vlastník stavby nárok na nabytí vlastnického práva k pozemku, který svou rozlohou zjevně překračuje potřebu vlastníka stavby z hlediska jejího užívání či požívání.

V případě aplikace § 3056 odst. 2 o. z. má vzniknout mezi stavbou a pozemkem funkční celek, který umožní jejich rozumné využití a současně zachová vlastnické právo k části pozemku jeho dosavadnímu vlastníkovi. V zásadě půjde o to, že oddělená část pozemku nemusí kopírovat půdorys stavby, ale může zahrnovat i širší část, tj. přiměřené rozšíření pro funkční využití stavby. Předkupní právo sice omezuje vlastníka pozemku, nicméně v těchto případech není namístě zcela restriktivní přístup, protože jde o zúžení předkupního práva k celku. Na druhé straně však stojí korektiv spočívající v tom, že vymezení oddělitelné části pozemku nesmí podstatně ztížit užívání a požívání pozemku se stavbou.

Při úvaze o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku, bude třeba vycházet především z charakteru a povahy stavby, způsobu jejího řádného využití, požadavku na zajištění přístupu ke stavbě, požadavku na údržbu stavby a hospodaření s ní, ekonomického využití apod. Byť to přímo z textu zákona nevyplývá, měl by soud přihlédnout také k tomu, aby po oddělení zbylá část nepředstavovala pro vlastníka pozemku znehodnocenou část vlastnictví. Jiná bude úvaha soudu o funkční vazbě stavby a pozemku u rodinného domu, rekreační chaty, průmyslového areálu apod.

Smyslem předkupního práva je dosažení tzv. superficiální zásady, proto je třeba zvažovat tento cíl na straně jedné a zásah do práva vlastníka pozemku na straně druhé. Jde o to zachovat poměr mezi oběma chráněnými zájmy řešením, které bude splňovat parametry rozumného uspořádání právních poměrů mezi účastníky.

Předpoklady pro posouzení rozsahu předkupního práva upravené v § 3056 odst. 2 o. z. představují obecné nároky na uplatnění předkupního práva. Soud při rozhodování o předkupním právu, resp. jeho rozsahu, není vázán žalobou potud, v jakém konkrétním rozsahu se bude žalobce domáhat realizace předkupního práva k části pozemku, neboť jde o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Půjde tedy o rozhodnutí odvíjející se od individuální situace, jež bude záležet na úvaze soudu, kterou bude možné v dovolacím řízení zpochybnit pouze tehdy, bude-li zjevně nepřiměřená.

Požadavku zjevné přiměřenosti pak musí odpovídat úvaha o tom, v jakém rozsahu bude namístě rozdělení pozemku způsobem, aby stavba a pozemkem tvořily funkční celek, který umožní jejich rozumné využití. Úvaha bude vždy vycházet z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Každý případ může být jedinečný, a aby soud přijal rozhodnutí, které lze považovat za „spravedlivé“, musí vždy přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem. Současně ale musí společně se zvažováním cíle, jímž je dosažení superficiální zásady na straně jedné, vždy zvážit i zásah do práv vlastníka pozemku na straně druhé a zachovat tak poměr mezi oběma chráněnými zájmy. Rozhodnutí ve věci tak bude v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1228/2022, ze dne 28. 11. 2023

26.02.2024 00:01

Uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva

Delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi.

Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1228/2022, ze dne 28. 11. 2023

21.02.2024 00:02

Smlouva o dílo (zhotovení části stavby – bazénu)

Zákon č. 183/2006 Sb. výslovně považuje bazén za stavbu, rovněž v odstavci 1 písmenu a) bodu 2 přílohy 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, účinného od 1. 1. 2024, se bazén do 40 m2 zastavěné plochy na zastavěném stavebním pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku považuje za drobnou stavbu. Ze skutečnosti, že bazén je stavbou, vycházel Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí.

V daném případě je nepochybné, že bazén měl vzniknout stavební a montážní technologií, když bazén měl být osazen do výkopu na vodorovnou betonovou desku, stěny měly být izolovány a obetonovány suchým betonem. Objednatel přitom měl provádět přípravu staveniště pro stavbu (výkopové práce, podsyp, betonáž základové desky, betonovou šachtu z tvárnic, vypodložení bazénu, zateplení stěn, zásyp suchým betonem). Zhotovitelka měla dodat vlastní bazén a provést montáž tohoto bazénu.

Podle ustanovení § 2587 o. z. je tudíž smlouvu mezi účastníky řízení nutno považovat za smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení části stavby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2680/2023, ze dne 14. 11. 2023

21.02.2024 00:01

Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti

Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti jsou čistě osobního charakteru a nemají majetkovou povahu. Nejsou proto součástí jmění ve smyslu § 495 o. z. a netvoří pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., a tudíž ani nepřechází na dědice podle § 1475 odst. 1 o. z. Jinak je tomu u zaniklých právnických osob, u nichž při přeměnách fúzí či rozdělením rozštěpením přecházejí práva zakladatele na nástupnickou právnickou osobu.

Tuto skutečnost ostatně reflektuje též zákon o obecně prospěšných společnostech, když s právním nástupnictvím zaniklých zakladatelů výslovně počítá pouze u zakladatelů – právnických osob (srov. § 8 odst. 7 větu první). Ustanovení § 8 odst. 6 z. o. p. s. totiž neobsahuje zvláštní právní úpravu k obecné úpravě právního nástupnictví fyzických osob (dědění) a právnických osob (přeměny), naopak z této obecné právní úpravy vychází (odkazuje na ni). Institut vyloučení přechodu práv a povinností zakladatele na jinou osobu uvedený v § 4 odst. 4 větě druhé z. o. p. s. se vztahuje k oprávnění správní rady podle § 8 odst. 7 věty první z. o. p. s., nikoliv k právnímu nástupnictví, na něž odkazuje § 8 odst. 6 z. o. p. s.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1339/2023, ze dne 5. 12. 2023

20.02.2024 00:02

Právo poškozeného zvolit způsob náhrady škody dle § 2951 o. z.

I. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Z ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. vyplývá, že zákon označuje uvedení v předešlý stav (naturální restituci) jako primární formu náhrady vzniklé škody a že náhrada škody v penězích (relutární restituce) přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné. Tam, kde je uvedení do předešlého stavu dobře možné, se zákonem přiznaná přednost naturální restituce uplatní tehdy, požaduje-li poškozený náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady škody zvolí.

Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem není možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. [při níž není zpočátku určen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje až volbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému tam, kde je uvedení v předešlý stav dobře možné, právo svým úkonem změnit předmět plnění, jde o zvláštní případ jednostranné změny obsahu obligace. Předmětné ustanovení tedy poskytuje ochranu jednak poškozenému, který i když nebude aktivní a nezvolí si způsob náhrady škody, bude mu i tak způsobená škoda odčiněna, jednak škůdci, který může způsobenou škodu odčinit i bez poskytnutí součinnosti poškozeného (nemusí vyčkávat na volbu poškozeného a být v nejistotě o požadovaném způsobu plnění). Právo požadovat náhradu škody v penězích i tam, kde je možné uvedení do předešlého stavu, zákon přiznává poškozenému zjevně za účelem ochrany jeho zájmů, respektuje právo poškozeného, aby mohl sám rozhodnout o zásazích do jeho majetku. Poškozený totiž z různých důvodů nemusí mít zájem na tom, aby uvedení do předešlého stavu uskutečnil právě škůdce, a může mít zájem na tom, aby mu škůdce poskytl pouze finanční plnění, jehož prostřednictvím si uvedení do předešlého stavu případně zajistí sám.

II. Žádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 o. z., je bezpochyby právním jednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění, např. v žalobě. Projeví-li tedy poškozený vůči škůdci nesouhlas s tím, aby provedl opravu poškozené věci, je nutné takové právní jednání podrobit výkladu. Nesouhlas poškozeného s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích (poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s naturální restitucí do doby, než poškozený získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody, případně může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl poškozenému náhradní věc). Nesouhlas s provedením opravy poškozené věci tedy nelze bez dalšího ztotožňovat s volbou práva poškozeného na peněžitou náhradu ve smyslu § 2951 o. z.

III. Jde-li tedy o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody podle § 2951 o. z. tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, dochází tím k jednostranné změně obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat. Jelikož nejde o alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z., nemá škůdce právo volby způsobu plnění. Škůdce tak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav. Obsah jeho povinnosti k náhradě vzniklé škody se změní na povinnost poskytnout poškozenému peněžitou náhradu.

IV. Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích určenou podle § 2969 odst. 1 o. z., k níž je škůdce povinen.

Výše uvedené neznamená, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném. Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci. Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí, nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 o. z.). Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen, nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (srov. § 2997 odst. 1 o. z.). Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (srov. § 3001 odst. 2 o. z.). Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009 odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, ze dne 15. 11. 2023

20.02.2024 00:01

Výše příspěvku podporovaných zdrojů energie v roce 2013

Úmyslem zákonodárce stran novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon POZE“), provedené zákonem č. 310/2013 Sb., bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku podporovaných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“) podle (tehdy) nové právní úpravy, a to již v termínu do 30. 11. 2013. Jinými slovy, účelem žalobkyní zpochybňované „předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh.

Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení) zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví výši příspěvku POZE, je však právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ERÚ ve výši v něm stanovené. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku POZE.

Lze tedy uzavřít, že žalobkyni se správnost právního názoru odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Napadený rozsudek odvolacího soudu, který v daném případě uzavřel, že žalobkyně byla povinna v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 hradit příspěvek POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013, nikoliv ve výši 495 Kč/MWh podle § 28 odst. 3 zákona POZE, je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, ze dne 16. 11. 2023

13.02.2024 00:02

Oprávnění objednatele odložit doplatek ceny díla

I. Předpokladem oprávnění objednatele (kupujícího) odložit doplatek ceny díla, resp. kupní ceny (§ 2108 o. z., § 2615 odst. 2 o. z.), je prodlení zhotovitele (prodávajícího) se splněním povinnosti vyplývající z odpovědnosti za vady.

Ustanovení § 2108 o. z. navazuje na § 2106 a § 2107 a řeší případy, kdy prodávající má vadu věci odstranit, tj. v případě faktických vad buďto dodat novou či chybějící věc, nebo věc opravit. Z daného ustanovení z povahy věci vyplývá, že nemíří na případy, kdy kupující již uplatnil nárok na slevu z kupní ceny, ale na případy, kdy existuje možnost, že kupující právo na slevu z kupní ceny v budoucnu uplatní. Komentované ustanovení bude použitelné pouze v případě, že dosud nedošlo k zaplacení celé výše kupní ceny, na rozdíl od předchozí úpravy v § 439 odst. 2 ObchZ nemůže kupující požadovat vrácení již zaplacené kupní ceny. Do doby, než prodávající vadu odstraní, nemusí kupující platit část kupní ceny, která „odhadem přiměřeně odpovídá jeho právu na slevu“ (toto právo je třeba odlišovat od smluvně sjednaného zádržného).

Z komentovaného ustanovení výslovně nevyplývá, zda může kupující zadržet část kupní ceny rovněž v případě, kdy (poté, kdy oznámil vadu, avšak dosud neuplatnil žádné konkrétní právo z vadného plnění) nepožaduje odstranění vady, ale hodlá uplatnit právo na slevu z ceny díla, popř. od smlouvy odstoupit. Lze pravděpodobně dovozovat, že i v takovém případě bude kupující oprávněn část kupní ceny zadržet za předpokladu, že dosud vada nebyla odstraněna (prodávající může dle § 2107 odst. 2 o. z. odstranit vadu předtím, než kupující uplatnil právo na slevu z kupní ceny nebo odstoupil od smlouvy). Následným uplatněním slevy dojde ke snížení kupní ceny a v případě odstoupení od smlouvy povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu zanikne.

II. Z dikce ustanovení § 2108 o. z. (ze slov „odhadem přiměřeně odpovídá“) vyplývá, že i pokud se ukáže, že výše „přiměřené slevy“ z ceny díla je rozdílná od částky, kterou objednatel zadržel, nelze zadržení takové částky (tedy ani v rozsahu daného rozdílu) považovat za neoprávněné, pokud její výše „odhadem přiměřeně odpovídala“ výši slevy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2909/2023, ze dne 25. 10. 2023