// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo

Zástavní právo, zadržovací právo

02.12.2025 00:02

Rozsah zadržovacího práva pronajímatele dle § 2234 o. z.

Ustanovení § 2234 o. z. [pojem „movité věci, které má nájemce na (pronajaté) věci nebo v ní"] je nutno vykládat tak, že pronajímatel může zadržovací právo uplatnit a zadržovací právo může vzniknout pouze k věcem patřícím přímo nájemci (ve vlastnictví nájemce). Hledisko „dobré víry“ pronajímatele, že věc patří nájemci, při uplatnění a vzniku zadržovacího práva k ní není významné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2057/2025, ze dne 22. 10. 2025

28.08.2025 00:02

Vstup zástavního dlužníka do insolvence a žaloba z lepšího práva

I. Předpokladem účinného návrhu na změnu v osobě věřitele podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona není, aby původní věřitel vzal předtím přihlášku své pohledávky (v uhrazeném rozsahu) zpět. Úprava obsažená v § 184 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona má naopak bránit tomu, aby (plnému nebo částečnému) zpětvzetí přihlášky pohledávky (proto, že ji uspokojila některá z osob, od kterých mohl přihlášený věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) nebyly přiznány procesní účinky (aby účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení v dotčeném rozsahu nezanikla) dříve, než osoba, která plnila, projeví vůli podat (podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona) návrh na vstup do řízení místo věřitele (srov. i § 184 odst. 3 poslední větu insolvenčního zákona).

V rozsahu, v němž pohledávka osobního věřitele vůči insolvenční dlužnici v projednávané věci zanikla tím, že ji tomuto věřiteli (coby svému zástavnímu věřiteli) uhradil (byť nuceně) zástavní dlužník, osobní věřitel přestal být (hmotněprávně) věřitelem dlužnice. Částka, kterou z titulu procesního vztahu založeného přihláškou pohledávky v dotčeném rozsahu získal z majetkové podstaty dlužnice místo zástavního dlužníka, který ji potud dříve uhradil, tak je (může být) bezdůvodným obohacením původního věřitele na úkor věřitele nového (zástavního dlužníka).

II. Pro poměry insolvenční úpravy podle insolvenčního zákona se žalobou z lepšího práva rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z majetkové podstaty (výtěžku jejího zpeněžení, jímž mohou být i splátky při oddlužení) vyplacena jeho pohledávka za (insolvenčním) dlužníkem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že pohledávka byla vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z majetkové podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky, a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by náleželo třetí osobě; žaloba z tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z majetkové podstaty (z výtěžku jejího zpeněžení) bylo v insolvenčním řízení porušeno.

Z hlediska hmotněprávního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z majetkové podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s insolvenčním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k výtěžku zpeněžení lepší právo třetí osoba, nebo ten, kdo byl uspokojen v insolvenčním řízení. Ještě jinak řečeno, žaloba z lepšího práva slouží k zajištění souladu způsobu rozvržení výtěžku zpeněžení s hmotněprávními vztahy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2114/2023, ze dne 30. 7. 2025

29.07.2025 00:02

Zajištění závazku ve prospěch třetího zástavním právem

I zástavce (zástavní dlužník) je tím, kdo má ze zástavní smlouvy (pakliže platně vzniklo zástavní právo) povinnost plnit (ve formě povinnosti strpět), a pakliže je tato povinnost v zástavní smlouvě stanovena ve vztahu k dluhu vůči jinému věřiteli, jsou splněny předpoklady vzniku závazku ve prospěch třetího (§ 1767 o. z.), a to právě ve vztahu k povinnosti zástavce strpět výkon zástavního práva jiným věřitelem. Lze proto smluvně zajistit zástavním právem dluh obligačního dlužníka, jenž je zároveň zástavcem, který vznikne v budoucnu ve vztahu k pohledávce jiné osoby, která není stranou zástavní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 21 ICdo 11/2025, ze dne 23. 6. 2025

29.07.2025 00:01

Zástava vícero jednotlivých věcí jako věci jediné

Pakliže vůle vlastníka věci (zde „technologie – recyklace komunálního odpadu“), která se sestává z vícero jednotlivých věcí (ať již volných, či nějakým způsobem fyzicky či technologicky propojených), byla v době uzavření zástavní smlouvy taková, že s takovou „hromadnou“ věcí disponuje (zastavuje ji) jako s věcí jedinou, je nepochybné, že vznik zástavního práva jednak podléhá režimu ustanovení § 1314 odst. 2 občanského zákoníku (a smlouva vyžaduje formu veřejné listiny), a jednak podléhá režimu ustanovení § 1319 odst. 2 občanského zákoníku, a nebyla-li zástavní smlouva zapsána v rejstříku zástav, zástavní právo nevzniklo (absentuje modus adquirendi).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 21 ICdo 11/2025, ze dne 23. 6. 2025

06.06.2025 00:02

Vydání skladované věci v případě skladování na dobu neurčitou

V případě skladování ujednaného na dobu neurčitou je skladovatel povinen vydat skladovanou věc na základě požadavku ukladatele učiněného kdykoli v průběhu skladování. Povinnost skladovatele věc vydat není podmíněna splněním povinnosti ukladatele zaplatit skladné za skutečnou dobu skladování, skladovatel však může k zajištění splnění splatného dluhu ukladatele na skladném ke skladované věci uplatnit zadržovací právo (§ 2429 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 734/2024, ze dne 30. 4. 2025

27.05.2025 00:02

Postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem

I. Zákonným důsledkem postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.

II. Postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, ze dne 28. 4. 2025

31.03.2025 00:02

Zadržovací právo pronajímatele k movitým věcem podle § 2234 o. z.

Ustanovení § 2234 o. z., jakožto ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě zadržovacího práva obsažené v § 1395 a násl. o. z., konstruuje ve prospěch pronajímatele možnost uplatnit zadržovací právo k movitým věcem, které se nachází na pronajaté věci nebo v ní. Toto právo svědčí pronajímateli na úhradu pohledávky vůči nájemci. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení mezi obecná ustanovení o nájmu lze dovodit, že pohledávka pronajímatele vůči nájemci by měla mít původ v nájemním vztahu, jehož předmětem je věc, na či v níž se nachází věc, již pronajímatel zadržel.

Opačný závěr by zcela bezdůvodně zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům, neboť pronajímatel by na úhradu své pohledávky vůči dlužníku, která nemá původ v nájemním vztahu, mohl zadržet i věci, které u sebe nemá (pronajímatel není detentorem věcí, jež má nájemce na pronajaté věci či v ní) a není povinen je nájemci vydat (viz formulaci § 1395 odst. 1 o. z.). Ve své podstatě by tak mohl obejít obecné podmínky pro výkon zadržovacího práva vymezené § 1395 a násl. o. z., což je důsledek nepřípustný a zákonodárce jistě neměl v úmyslu takového výsledku dosáhnout. Názor, podle něhož pronajímatel může zadržet movitou věc nacházející se na pronajaté věci nebo v ní k zajištění pohledávky vůči nájemci vzniklé toliko z nájemního vztahu k dané věci, ostatně zastává též odborná literatura.

Pronajímateli ovšem nic nebrání, aby za účelem zajištění pohledávky vůči nájemci vyplývající z jiného než nájemního vztahu uplatnil zadržovací právo za podmínek upravených v § 1395 a násl. o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2397/2024, ze dne 25. 2. 2025

27.11.2024 00:02

Povinnost obmeškalého vydražitele k doplacení rozdílu na nejvyšším podání

V soudní praxi není pochyb o tom, že pakliže exekutor provádí dražbu podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (exekučního řádu) o výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti (zástavy). Z uvedeného však nevyplývá, že by exekutor, provádějící dražbu na podkladě smlouvy s insolvenčním správcem podle § 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tzv. „pokračoval“ v původním exekučním řízení a byl výsledky původního exekučního řízení (např. usnesením o ceně nemovitosti, usnesením o dražební vyhlášce) jakkoliv vázán.

Možnost exekutora tzv. pokračovat v původním exekučním řízení by byla dána pouze za splnění podmínky uvedené v ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy jedině tehdy, pokud by insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu předběžným opatřením omezil z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona (zde tedy účinek spočívající v nemožnosti provedení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, a zároveň by uložil soudnímu exekutorovi „pokračovat v exekuci“), což se však v této věci nestalo.

Pakliže tedy v insolvenčním řízení došlo postupem podle ustanovení 286 odst. 1 insolvenčního zákona ke zpeněžení té části majetkové podstaty, která sloužila jako zástava, došlo tak k realizaci zástavního práva. Realizací zástavního práva právní vztah zástavního věřitele k zástavě zaniká (srov. § 1370 o. z.). Pokračování v exekučním řízení o prodeji takové zástavy je tak z povahy věci vyloučeno, je proto vyloučeno nařízení opakované dražby podle ustanovení § 336m odst. 2 o. s. ř. a nemůže být naplněn předpoklad pro uložení povinnosti obmeškalému vydražiteli zaplatit rozdíl na nejvyšším podání („… bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání …“).

Je-li tedy zástava postupem podle § 286 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení prodána, souběžné exekuční řízení o prodeji téže zástavy dále nepokračuje a končí v tom stadiu, ve kterém se nacházelo v době zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k povinnému, tedy v tomto případě ve stadiu pravomocného udělení příklepu.

Z uvedeného vyplývá, že exekutor již nemůže v takové situaci v exekučním řízení o povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání rozhodnout. Vydražiteli, který nezaplatil ve stanovené lhůtě nejvyšší podání, tak nelze uložit povinnost k doplacení rozdílu na nejvyšším podání v případě, kdy po právní moci usnesení o udělení příklepu byl na povinného prohlášen konkurs a k udělení příklepu, na základě něhož úhrada na nejvyšší podání již byla provedena, došlo v dražbě provedené v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému na základě smlouvy o provedení dražby uzavřené insolvenčním správcem se soudním exekutorem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1212/2024, ze dne 30. 10. 2024

04.09.2024 00:01

Naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva

Princip materiální publicity chrání i zástavního věřitele, jenž je (jako oprávněný ze zástavního práva) v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky zapsán ve veřejném rejstříku; pakliže je právo zástavního věřitele kvalifikovaně ohroženo návrhem na výmaz zástavního práva z veřejného rejstříku (typicky s tím, že je katastrálnímu úřadu spolu s návrhem předložena i listina, která výmaz umožňuje), není pochyb o tom, že zástavní věřitel v takové situaci má naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva.

V této věci bylo zjištěno, že od 8. 11. 2018 je u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu vedeno řízení o návrhu žalovaného 2) na výmaz zástavního práva svědčícího žalobci s tím, že řízení bylo přerušeno. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2) kvalifikovaně zpochybnil žalobcovo zástavní právo, je potud správný. Judikatura Nejvyššího soudu s takovým závěrem jednoznačně spojuje i průkaz existence naléhavého právního zájmu na určení práva; z uvedeného důvodu tak nelze takovou žalobu zamítnout, jestliže se soud nezabýval věcným posouzením nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 119/2024, ze dne 30. 7. 2024

01.08.2024 00:02

Dohoda o způsobu realizace zástavního práva

Tzv. exekuční tituly jsou charakteristické tím, že jde buď o rozhodnutí, jež jsou vydána orgány státu (veřejné moci) v řízeních, v nichž je dána rozhodovací pravomoc těchto orgánů, anebo listiny (vydané, či vyhotovené i soukromými subjekty), jimž za určitých podmínek zákon vykonatelnost přiznává.

Tomuto požadavku však nevyhovuje zástavní smlouva (jako soukromoprávní akt), byť je jejím obsahem závazek zástavce (zástavního dlužníka) strpět výkon zástavního práva zástavním věřitelem „prodejem předmětu zástavy při výkonu rozhodnutí“.

Ustanovení § 1359 odst. 1 o. z. sice dává možnost zástavnímu věřiteli a zástavci (zástavnímu dlužníku) dohodnout si způsob zpeněžení zástavy, avšak pakliže zároveň toto ustanovení nestanoví, že taková dohoda je zároveň i exekučním titulem, nebo že přímo umožňuje vést exekuci na nemovitou zástavu, nelze tuto dohodu považovat za exekuční titul (§ 274 odst. 1 o. s. ř., § 40 odst. 1 exekučního řádu).

Z uvedeného vyplývá, že dohoda zástavního věřitele se zástavním dlužníkem o způsobu realizace zástavního práva, jejímž obsahem je závazek zástavního dlužníka strpět výkon zástavního práva „prodejem zástavy při výkonu rozhodnutí“, byť je tato dohoda součástí notářského zápisu obsahujícího svolení obligačního dlužníka (osoby odlišné od zástavního dlužníka) k jeho přímé vykonatelnosti, není exekučním titulem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3882/2023, ze dne 27. 6. 2024

12.07.2024 00:05

ÚS: Zánik zástavních práv při přechodu majetku na stát

I. Pojem vlastnictví je v ústavním pořádku autonomní. Pojem vlastnického práva, jak je chráněno čl. 11 Listiny, nemusí odpovídat vlastnickému právu tak, jak je chápáno v právu podústavním.

II. Právní úprava stanovící zánik zástavních práv k majetku, který stát nabyl způsoby uvedenými v § 13 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 51/2016 Sb., je rozporná s právem na ochranu majetku a na přístup k soudu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 31/21, ze dne 28. 5. 2024

03.06.2024 00:02

Dobrá víra nabyvatele práva zapsaného ve veřejném seznamu

Ustanovení o materiální publicitě zápisů ve veřejném seznamu chrání nejenom takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o existenci tohoto práva u převodce (a to i v případě posouzení existence zástavního práva postupitele v souvislosti s postoupením pohledávky), ale i takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o (ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují.

Pakliže tedy v době uzavření předmětné kupní smlouvy bylo sporné zástavní právo vymazáno z veřejného seznamu, a platilo tak, že se má za to, že neexistovalo (srov. § 980 odst. 2 o. z.), chránila případná dobrá víra ve správnost takového zápisu i nabyvatele vlastnického práva podle stavu zápisu ve veřejném seznamu ke dni podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí; jinak řečeno, dobrá víra nabyvatele vlastnického práva se vztahuje i ke skutečnosti, že zástavní právo ke dni podání návrhu na vklad do veřejného seznamu neexistovalo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2967/2023, ze dne 29. 4. 2024

09.05.2024 00:02

Vyloučení předmětu zajištění ze soupisu majetkové podstaty

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Zadržovací právo jako institut zajištění je v rámci insolvenčního řízení postaveno na roveň s ostatními způsoby zajištění. I věřitel uplatňující zadržovací právo (který by měl jinak výsadní postavení) je v insolvenčním řízení zařazen na roveň jinému zajištěnému věřiteli (např. věřiteli se zástavním právem k témuž majetku). Jako zajištěný věřitel má přitom povinnost (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty) uplatnit pohledávku vůči dlužníku podáním přihlášky.

Zajištění pohledávky zadržovacím právem není právem, jež by vylučovalo zařazení do soupisu majetkové podstaty nebo jež by představovalo jiný důvod, pro který neměla být věc zahrnuta do soupisu; nelze se tak úspěšně domoci vyloučení předmětu zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka z titulu zadržovacího práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 147/2022, ze dne 30. 11. 2023

29.04.2024 00:02

Poskytnutí dostatečné jistoty složením do advokátní úschovy

Zadržovací právo zaniká – jak vyplývá z ustanovení § 1399 písm. d) o. z. – poskytne-li dlužník věřiteli dostatečnou jistotu. Ačkoliv na rozdíl od úpravy obsažené v § 180 odst. 2 obč. zák. zákon výslovně nepodmiňuje poskytnutí jistoty souhlasem věřitele, lze dovodit potřebu konsenzu věřitele s poskytnutím jistoty z konstrukce zajišťovacích smluv. Zajišťovací instituty upravené v o. z. (ustanovení § 2018-2047 o. z.), jakožto zákonem upravené způsoby, jakými lze poskytnout jistotu, vznikají, resp. jsou způsobilé přivodit právní účinky, pouze jsou-li akceptovány věřitelem. Kromě zadržovacího práva, které je jednostranným právním jednáním věřitele, vzniká zajištění buď dohodou (ručení, zástavní právo, zajišťovací převod práva), nebo výjimečně jednostranným právním jednáním třetí osoby (finanční záruka). I jednostranné právní jednání (např. záruční listinu) je nicméně k vyvolání právních účinků nutno akceptovat věřitelem, neboť věřiteli nemůže být právo ze zajištění poskytnuto proti jeho vůli. Ke vzniku závazku ze zajišťovacích institutů musí věřitel jistotu akceptovat. I jednostranné právní jednání je tak nutno chápat jako ofertu věřiteli. Nestanoví-li zákon přímo povinnost písemné akceptace, lze jistotu akceptovat i ústně či konkludentně.

Složení dostatečné jistoty do advokátní úschovy na základě smlouvy o advokátní úschově uzavřené mezi dlužníkem a advokátem nemůže mít pro právní vztah mezi věřitelem a dlužníkem právní následky, pokud nedojde k akceptaci jistoty věřitelem, jemuž nemůže být zajišťovací právo poskytnuto proti jeho vůli. Složení jistoty do advokátní úschovy je ofertou věřiteli k jejímu přijetí; neakceptuje-li věřitel nabídnutou jistotu, nemůže mít složení jistoty do advokátní úschovy pro právní vztah mezi účastníky žádné právní následky a nemůže tak dojít k zániku zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 1399 písm. d) o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2976/2023, ze dne 27. 3. 2024

12.02.2024 00:02

Přemístění zastavené věci hromadné (skladu zboží)

Je-li zástavou věc hromadná (sklad zboží), která je v zástavní smlouvě označena mimo jiné adresou prostor (skladu, prodejny), v nichž je umístěna v době uzavření zástavní smlouvy, pak pouhým přemístěním skladu zboží do skladu na jiné adrese nedochází k zániku zástavního práva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 113/2022, ze dne 30. 10. 2023

08.02.2024 00:01

K žalobě na určení promlčení zástavního práva

Zákonná ustanovení rozlišují situaci, kdy stav zápisu ve veřejném seznamu původně odpovídal skutečnému stavu, ale následně se skutečný stav a stav zapsaný ve veřejném seznamu mimoknihovně rozešel (§ 985 o. z.) – mezi tyto situace zákon výslovně řadí promlčení (taktéž zástavního) práva (srov. ustanovení § 618 o. z.) anebo zánik zástavního práva (srov. § 1379 o. z.) –, a situaci, kdy zápis byl proveden na podkladě vadného právního titulu (§ 986 o. z.).

Odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn.

Jinak řečeno, pakliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, pakliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; pakliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp., že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, popř. nelze vyloučit ani kombinaci těchto nároků (tzv. objektivní kumulace nároků).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 575/2023, ze dne 31. 10. 2023

03.01.2024 00:01

K rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného

Nejvyšší soud se ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 4542/2010 zabýval otázkou platnosti procesní plné moci udělené jedním dědicem druhému dědici a uvedl, že „objasňování toho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné zpravidla tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nenabyl nic.“

Výše uvedený právní závěr dopadá v obecné rovině, tj. v poměrech zástupce a zastoupeného, i na nyní projednávanou věc. Jestliže povinná v generální plné moci původního oprávněného výslovně zmocnila k možnému sjednání zástavní smlouvy k pohledávkám věřitelů za její osobou, není třeba zkoumat rozpor v zájmech původního oprávněného a povinné jakožto zástupce a zastoupené. Nejvyšší soud proto shledal generální plnou moc v rozsahu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva platnou. V důsledku toho lze dospět k závěru, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o zřízení zástavního práva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2609/2023, ze dne 18. 10. 2023

13.06.2023 00:02

Účinky speciálního inhibitoria dle § 47 odst. 6 EŘ vůči zástavnímu věřiteli

I. Smyslem institutů tzv. generálního a speciálního inhibitoria a exekuce jako takové je uspokojení vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů exekuce na straně oprávněného, přičemž slouží k ochraně oprávněného, dalšího oprávněného, přihlášených či zajištěných věřitelů, nikoli však dalších osob či dokonce povinného.

Ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu je namístě vyložit, pokud jde o jeho adresáty, prostřednictvím logického výkladu a fortiori, konkrétně pak prostřednictvím argumentu „a maiori ad minus“, tedy platí-li zákaz pro povinného, musí platit i pro ty osoby, jež své právní postavení od povinného zprostředkovaně odvozují, tedy i pro zástavního věřitele s právem uspokojit se přímým smluvním prodejem zástavy. Současně nelze pominout, že právní úprava exekučního řízení pozici zajištěných věřitelů náležitě reflektuje tím, že jim přiznává privilegované postavení skrze právo na přednostní uspokojení při prodeji nemovitých věcí povinného podle ustanovení § 337c odst. 1 písm. d) o. s. ř. V poměru exekučního řízení ve vztahu k nemovité věci, na kterou je exekučním příkazem uvaleno speciální inhibitorium, tak privilegované postavení zástavního věřitele představuje speciální úpravu oproti obecnému právu uspokojit se přímým smluvním prodejem zástavy.

II. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 47/2013 v souvislosti se zpětným posouzením kupní smlouvy sjednané v rozporu se speciálním inhibitoriem shledal, že jelikož byla kupní smlouva uzavřena až po právní moci usnesení o zahájení exekuce, jelikož dále šlo o porušení zákazu nastaveného speciálním inhibitoriem dle § 47 odst. 6 exekučního řádu ve vztahu ke konkrétnímu způsobu provedení exekuce pro konkrétní majetek, a za poslední jelikož soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy (jejími smluvními stranami nebo osobami, jež by převod odsouhlasili), přičemž oprávněným vymáhaná pohledávka (pro kterou byl exekuční příkaz vydán) nebyla v době uzavření kupní smlouvy uspokojena, byla kupní smlouva absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 6 exekučního řádu.

V nynějším případě byla kupní smlouva taktéž uzavřena až po právní moci usnesení o zahájení exekuce, resp. dokonce i po právní moci (doručení) exekučního příkazu, a realizací této kupní smlouvy nedošlo k uspokojení věřitelů v rámci daného konkrétního exekučního řízení, jelikož vedlejší účastník 1) jakožto zástavní věřitel nebyl oprávněným, v jehož prospěch byl vydán exekuční příkaz, od jehož právní moci obecné soudy odvozovaly účinnost speciálního inhibitoria. Za takové situace nebylo důvodů se od závěrů rozsudku sp. zn. 29 ICdo 47/2013 odchylovat. Právní jednání spočívající v nakládání s nemovitou věcí stiženou speciálním inhibitoriem tak bylo od počátku neplatné.

Jelikož absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona, dopadá ustanovení § 17 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona také na omezení v nakládání s nemovitými věcmi v důsledku speciálního inhibitoria.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2755/2022, ze dne 28. 2. 2023

24.01.2023 00:02

Porušení zákazu zatížení nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí

I. Porušení zákazu zatížení nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, který byl zřízen jako věcné právo, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost zástavní smlouvy, jejímž uzavřením byl tento zákaz porušen.

Opak nelze dovozovat ani ze znění ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona. Na druhé straně je zřejmé, že katastrální úřad (bez ohledu na závěr o platnosti či neplatnosti smlouvy) zamítne návrh na vklad, zjistí-li z dosavadních zápisů v katastru, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání – v konkrétním případě, že dlužník měl zakázáno zatížení předmětných nemovitých věcí, a tedy i jejich další zastavení.

II. Postupem podle § 36 odst. 1 katastrálního zákona lze opravovat toliko tzv. technické chyby, nikoliv věcnou nesprávnost rozhodnutí o povolení vkladu. Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, nejsou přípustné opravné prostředky (§ 18 odst. 4 katastrálního zákona). Bránit se lze až proti provedenému vkladu, a to jedině určovací žalobou podanou u civilního soudu (výslovná úprava je nyní obsažena v § 986 občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 986 odst. 1 o. z. kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam vede, vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu.

Odpovídající žalobou je žaloba na určení. Vklad, měnící dosavadní stav sporného zápisu, lze na základě rozhodnutí soudu o určení sporného práva provést bez ohledu na to, zda ve věci byla zapsána poznámka spornosti zápisu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1813/2021, ze dne 26. 10. 2022

22.09.2022 00:01

Zřízení zástavního práva k jistotě podle zákona o loteriích

Z ustanovení zákona o loteriích vyplývá, že jistota nesmí nejen být uvolněna (čímž se rozumí vyplacení částky nebo provedení platby bankou), ale provozovatel s ní nemůže ani (jinak) nakládat. Nakládáním s jistotou je nutné rozumět nakládání s pohledávkou z běžného účtu provozovatele za bankou. Nakládáním s pohledávkou je (mimo jiné) i její zcizení. Nemůže-li provozovatel tuto pohledávku zcizit, nemůže ji ani postoupit (srov. § 1881 odst. 1 o. z.), a nemůže ji tedy ani zastavit (§ 1335 odst. 1 věta první o. z.). V rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích je tedy takové právní jednání, jímž provozovatel loterií a jiných podobných her dá do zástavy pohledávku vůči peněžnímu ústavu představující jistotu.

Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům, právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580 odst. 1 a 2 o. z.).

Protože zákon o loteriích nestanoví neplatnost právního jednání jako důsledek nakládání s jistotou v rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích, je třeba vyjít z generální klauzule obsažené v ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a zjišťovat, zda neplatnost právního jednání vyžaduje smysl a účel zákona. Při posuzování rozporu se zákonem je třeba vykládat daný zákon nejen v jeho obecném významu, ale také (a především) ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání a ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo učiněno.

Účelem jistoty a účelem ustanovení § 4b odst. 3 zákona o loteriích je ochrana sázejících a zajištění pohledávek obcí a státu. V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění soudů nepodává (není to ostatně ani tvrzeno), že by strany uzavřením zástavní smlouvy sledovaly poškození zájmů subjektů, k jejichž ochraně jistota slouží. Jejich zájmy chrání sám zákon o loteriích tím, že stanoví, jaké jejich pohledávky, v jakém pořadí a v jaké výši se uhradí z jistoty přednostně, a určuje, kdy a za jakých podmínek může být jistota uvolněna provozovateli, a tedy i k úhradě jeho jiných závazků, včetně závazků zajištěných zástavním právem (§ 4b odst. 4 zákona o loteriích). Zástavní právo by se zájmů uvedených subjektů nemohlo dotknout ani tam, kde by zajištěný dluh byl již splatný, ale zastavená pohledávka se dosud nestala splatnou, neboť postoupení pohledávky ve smyslu § 1336 odst. 2 věty druhé o. z. by bránil výše uvedený zákaz nakládání s jistotou. Smysl a účel zákona proto nevyžaduje, aby v posuzované věci bylo právní jednání (zástavní smlouva) považováno za neplatné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 21 ICdo 44/2021, ze dne 14. 6. 2022