// Profipravo.cz / Držba, vydržení

Držba, vydržení

06.11.2023 00:02

Vliv řízení o určení vlastnického práva na posuzování poctivosti držby

Účinek uvedený v § 995 o. z. se týká žaloby „napadající držbu nebo její poctivost“. I žaloba na určení vlastnictví podaná tím, kdo tvrdí, že je vlastníkem, proti držiteli, který si vlastnictví či poctivou držbu osobuje, vyvolá uvedený účinek. Žalobami, které má § 995 o. z. na mysli, jsou zejména vlastnická žaloba na vydání věci, příp. plodů a užitků z držby, a na určení vlastnictví.

Je-li tedy vyhověno žalobě podané proti do té doby poctivému držiteli, ve které se žalobce domáhá proti držiteli určení svého vlastnického práva, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, a to i v případě, že žaloba byla nejprve pravomocně zamítnuta a vyhověno jí bylo až po zrušení zamítavého rozsudku v dovolacím řízení. Pro takový případ zákon nemá výjimku a ta se nepodává ani z povahy věci.

Jestliže tedy v dané věci byl žalovaný (tehdy jako žalobce) proti žalobkyni (tehdy žalované) úspěšný v řízení o určení jeho vlastnického práva ke sporným nemovitostem, pak platí, že tehdejší žalovanou (nyní žalobkyni) je třeba od okamžiku, kdy jí byla doručena žaloba, považovat za držitelku nepoctivou. Ani když byl ve věci vydán pravomocný, leč později zrušený rozsudek zamítající žalobu na určení vlastnictví, nemělo to za následek založení či „obnovení“ poctivé držby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3718/2022, ze dne 27. 7. 2023

06.11.2023 00:01

Určení výše náhrady vynaložených nákladů poctivému držiteli

I. Poctivý držitel má při vydání věci vlastníkovi právo na náhradu nutných nákladů, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i nákladů vynaložených účelně a zvyšujících užitečnost věci nebo její hodnotu, a to v té výši, v jaké je v době poctivé držby vynaložil, nejvýše však v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení vlastníkovi (tedy do výše „přítomné hodnoty“).

II. Byla-li vlastníkova žaloba napadající držbu nebo její poctivost úspěšná, má poctivý držitel právo na náhradu nákladů podle § 997 o. z. jen za dobu do doručení žaloby; poté je pokládán již za držitele nepoctivého (§ 995 o. z.) a náleží mu náhrada vynaložených nákladů jen podle § 1001 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3718/2022, ze dne 27. 7. 2023

09.08.2023 00:02

Mimořádné vydržení; držba nikoliv v nepoctivém úmyslu

I. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní.

Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu“.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak).

Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

II. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.

III. Ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).

K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému, a zůstává jeho detentorem).

Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.

IV. Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.

V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák., ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004.

Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena) jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, ze dne 10. 5. 2023

09.08.2023 00:01

K hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva

Judikatura Nejvyššího soudu je konzistentní v názoru, že při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídající skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu.

Jsou-li tu však objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem. Objektivními okolnostmi vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem jsou i držební (užívací) poměry neodpovídající poměrům vlastnickým v katastru nemovitostí. V takovém případě má nabyvatel, je-li to možné, učinit u držitele (uživatele) dotaz na důvod jeho držby (užívání) věci. Pokud tak neučiní, nepůjde zpravidla o nabytí v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, ze dne 10. 5. 2023

23.11.2022 00:00

K vydržení spoluvlastnického práva neboli podílu

Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 730/2021, ze dne 31. 5. 2022

16.11.2022 00:00

Význam údaje o vlastnictví v technickém průkazu pro existenci dobré víry

Z judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. s tím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla

Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam. Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele o oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomost nabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce (prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (v registru vozidel). Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést. Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1837/2022, ze dne 26. 7. 2022

26.09.2022 00:01

Užitek ve formě ceny prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou

I. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 814/2017 Nejvyšší soud konstatoval, že užitky ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět hospodářské výtěžky, jež věci tvořící předmět bezdůvodného obohacení vydávají ze své povahy a které by v daném kontextu mohly být představovány zejména úplatami přijatými za přenechání příslušných vozidel k užívání či požívání další osobě. Uvedený závěr lze mutatis mutandis aplikovat i na výklad pojmu užitek věci ve smyslu § 131 obč. zák.

Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, není rozhodné, zda je k jeho dosažení zapotřebí splnění nějakého dalšího předpokladu (smlouvy, či jiného právního jednání). Tím spíše to musí platit i pro případ, kdy předpokladem výtěžku je krom samotné věci zapotřebí určitého veřejnoprávního povolení (licence). Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, je tak určující zjištění, zda je příslušná věc nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) příslušného hospodářského výtěžku a zda tento výtěžek vydává ze své povahy. Jinak řečeno, pakliže by příslušné věci nebylo, zda by bylo možné výtěžku přesto dosáhnout. Další právní předpoklady bezprostředně nesouvisející s příslušnou věcí (jejím vlastnictvím) jsou z hlediska kvalifikace nároku na vydání užitků ve smyslu § 131 obč. zák. nerozhodné.

II. Výnos (hospodářský výtěžek) představovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou (včetně případné státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů) a získaný jejím neoprávněným držitelem je užitkem, který je podle § 131 obč. zák. neoprávněný držitel povinen vydat vlastníku větrné elektrárny bez ohledu na to, že vlastník nedisponoval (disponovat nemohl či nechtěl) licencí k výrobě elektřiny.

III. Ustanovení § 131 obč. zák. upravovalo práva a povinnosti neoprávněného držitele (tj. toho, který nebyl v dobré víře) bez ohledu na případnou intenzitu jeho zlé víry. Právem neoprávněného držitele podle § 131 o. z. je přitom právo na odpočet nezbytných nákladů, které vynaložil na údržbu a provoz věci. Zákonodárce tedy považuje za spravedlivé, aby si neoprávněný držitel mohl odpočítat vše, co by při takovém obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musel vynaložit i její vlastník. Kvalifikace držby jako neoprávněné či – podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 i nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. „nepoctivé“ – ještě neznamená morální odsudek držitele, který by měl být sankcionován soukromým právem.

V poměrech projednávané věci samotná skutečnost, že žalovaná byla informována o soupisu elektráren do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, ničeho nezměnila na již existujícím stavu, že nebyla v dobé víře ohledně práva k jejich užívání. Sama tato skutečnost přesvědčivě nedokládá rozpor žalovanou uplatněného práva na náhradu nákladů, které nezbytně vynaložila na provoz a údržbu elektráren, s dobrými mravy, zvlášť v situaci, kdy bezprostředně poté probíhalo řízení, v němž se žalovaná domáhala vyloučení elektráren z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka s tvrzením, že je stále jejich vlastníkem, a v řízení nebylo zjištěno, že by z její strany šlo pouze o spekulativní jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2831/2021, ze dne 22. 6. 2022

21.07.2022 00:02

K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.

I. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.

II. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

III. Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

IV. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.).

Z § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 19. 4. 2022

24.06.2022 00:01

ÚS: Dokazování v řízení o žalobě z rušené držby

I. Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně prokázala existenci držby sporné cesty ve formě pokojného užívání cesty za účelem příchodu a příjezdu ke své nemovitosti a dále prokázala rušení žalovaným i reálnou hrozbu, že toto rušení bude pokračovat i v budoucnosti. Žalobkyně tedy unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzených rozhodných skutečností. Dodává-li k tomu odvolací soud, že jí tvrzené vydržení práva sporné cesty je nejisté a žalobkyně si nemůže být jistá tím, zda se svého práva úspěšně domůže petitorní žalobou, je tento jeho závěr právně irelevantní. V řízení o žalobě z rušené držby je žalobci poskytována posesorní ochrana, chráněna je zde tedy jiná hodnota než v případě petitorní ochrany.

II. Je-li žalovaným nepravá držba namítána, musí soud k této otázce provést úplné dokazování. Byť povaha věci vyžaduje rozhodnout co nejrychleji (zákon ukládá soudu prvního stupně rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení), neznamená to, že by se v řízení dokazování k těmto otázkám neprovádělo.

III. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř. Byť tedy lze námitku nepravé držby učinit i v rámci odvolacího řízení, skutečnosti a důkazy ji prokazující jsou již v odvolacím řízení omezeny neúplnou apelací.

VI. Pokud by odvolací soud v souladu s § 205a o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem a důkazům uplatněným žalovaným v odvolání a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně tvrzené nepravosti držby, bylo povinností soudu účastníky poučit podle § 118a o. s. ř.

V. Další zásadní otázkou se pak jeví, zda soud může v případě, když žalobě z rušené držby vyhoví, omezit povinnost uloženou žalovanému určitou dobou trvání, jak to učinil krajský soud. Omezení soudem uložené povinnosti lhůtou zákon na rozdíl od právní úpravy předběžných opatření podle § 76 odst. 3 o. s. ř. nepřipouští. Nejistota ohledně existence věcného práva není důvodem pro zvolený postup soudu, když se v řízení o žalobě z rušené držby existence věcného práva neprokazuje. Krajský soud v této věci také opomíjí fakt, že právě na tom, že žalovaný musí případně následně svá práva hájit podáním petitorní žaloby, je žaloba z rušené držby postavena (srov. sp. zn. III. ÚS 3018/18, bod 15.). Nelze tak po žalobkyni požadovat, aby poté, co soud její žalobě vyhoví, volila ještě další vhodný postup své obrany. Omezení doby trvání uložené povinnosti ve výroku rozhodnutí je tedy projevem libovůle ze strany soudu, analogické použití ustanovení týkajícího se předběžných opatření není přípustné, neboť jde o dva zcela samostatné instituty odlišné povahy a sloužící k jinému účelu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2463/21, ze dne 11. 5. 2022

13.05.2022 00:05

ÚS: K ústavnosti řízení o žalobě z rušené držby

I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, rozhoduje-li obecný soud jako v řízení o vypuzení z držby podle § 1007 občanského zákoníku o zákonem vymezeném předmětu řízení (posesorní ochrana držby, ochrana jiného práva podle § 989 odst. 2 občanského zákoníku) postupem stanoveným podle § 176 a násl. občanského soudního řádu a nerozhoduje o jiné pro vlastníka významné věci (možnost uplatňování vlastnického práva, právní titul užívání jeho věci), která předmětem probíhajícího řízení není a s ohledem na jeho předmět ani být nemůže, neboť žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu, nikoli stavu právnímu (tvrzenému subjektivnímu právu), což je předmětem tzv. petitorní žaloby.

II. Vypuzení z držby, která je předmětem posesorní ochrany, je v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nežádoucím a pokojný stav narušujícím svémocným jednáním, které nelze ospravedlnit křivdami, kterých se vůči vlastníkovi věci dopustil komunistický režim v době nesvobody. Předmětem řízení o vypuzení z držby je „jen“ to, jaký byl poslední faktický stav, zda nastal „pokojný stav“, zda nebyl svémocným jednáním narušen nebo zda se tak naopak stalo v souladu s právem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3474/21, ze dne 19. 4. 2022

14.12.2021 00:01

Držba pozemků v užívání tzv. socialistických organizací před 1. 1. 1990

I. Ustanovení § 13 o. z. požaduje, aby soud v případě, že se chce odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, vysvětlil důvod této odchylky. Za ustálenou rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde v podstatě o vyjádření judikaturních účinků rozhodnutí vyšších soudů.

V nyní projednávané věci jde o spor mezi stejnými účastníky jako v předchozím řízení, a žalobce a žalovaná 2) opírají oprávněnou držbu této žalované o stejný titul – rozhodnutí o vypořádání dědictví po předchůdkyni žalovaných. Je tu však zásadně rozdíl v právním režimu pozemků, které měly být předmětem držby a vydržení. V předchozí věci šlo mezi stejnými účastníky o dědění a vydržení nemovitostí, užívaných žalovanými, které nebyly zatíženy užívacími právy socialistické organizace. V nyní projednávané věci jde o určení vlastnického práva a zejména jemu předcházející držby pozemků, které byly jednak sdruženy do JZD, jednak byly v užívání státní socialistické organizace – Východočeských státních lesů. Držba každé z těchto skupin nemovitostí měla své zvláštnosti; to, že žalovaná 2) nabyla vydržením nemovitosti, v jejichž užívání nebyla omezena ve prospěch socialistické organizace, ještě neznamená, že nutně musela stejným způsobem nabýt věci, které byly v užívání takových organizací. Společný závěr pro tyto druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře žalované 2), že je nabyla děděním, nikoliv však při posouzení otázky, zda a odkdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací.

V předchozí věci tak nebyla řešena předběžná otázka, zda žalovaná 2) byla držitelkou pozemků, o které jde v této věci; ani nešlo, pokud jde o samotnou držbu pozemků, o právní případ shodný v podstatných znacích s nyní projednávanou věcí; aplikace § 13 o. z. tak nebyla namístě.

II. To, že je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby nemůže chopit někdo jiný.

III. Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době před rokem 1990 velmi omezená, a vlastnící měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví (dominium nudum). Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemků mohlo být i symbolické. Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala (zde záleží na konkrétním právním předpisu, o který se užívání opírá). Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 994/2021, ze dne 31. 8. 2021

24.06.2021 00:02

Vydržení práva ke vkladu na vkladní knížce

Podle § 988 odst. 1 o. z. lze držet právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. K posouzení otázky, zda dané právo je způsobilé být předmětem držby, či nikoli, je proto nutné zabývat se mimo jiné otázkou, zda jeho povaha připouští trvalý nebo opakovaný výkon.

Právo ke vkladu na vkladní knížce představuje závazkovou (obligační) pohledávku vkladatele vůči peněžnímu ústavu, který má zejména povinnost peněžní prostředky vkladateli při splnění podmínek smlouvy o vkladu vyplatit. Nelze mít pochybnosti o tom, že vyplacením (části) vkladu dochází k (částečném) zániku dané obligace. Již z toho důvodu je třeba uzavřít, že právo ke vkladu na vkladní knížce nepřipouští trvalý či opakovaný výkon, neboť jediným výkonem dochází k jeho zániku. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že závazky ze smlouvy o vkladu mají zpravidla dlouhodobější charakter. Bez ohledu na to, jak dlouho daná obligace existuje, stále zaniká jejím jediným výkonem. Není přitom rozhodné, zda dojde pouze k zániku částečnému (tj. k částečné výplatě vkladu), jelikož stále jde o jednotný dluh.

Správnost uvedeného závěru nezpochybňuje ani skutečnost, zda je s vkladní knížkou spojeno právo na pravidelné připsání úroku (resp. jiné majetkové výhody). Ačkoliv v jeho případě dochází zpravidla k pravidelnému opakování (a může tak vzniknout dojem opakovaného výkonu), nelze ani v případě práva k úroku či úroku z prodlení uvažovat o jeho způsobilosti být předmětem držby. Z právního hlediska jsou úroky příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.). Byť je jejich postavení ve vztahu k pohledávce postavením akcesorickým, neznamená to, že jsou s pohledávkou nedělitelně spjaty. Úroky lze samostatně uznat, započíst, či převést na jiného; jednotlivé úroky mohou i samostatně zaniknout. Pohledávky vzniklé z jednotlivých úrokových lhůt jsou samostatné, v jednotné právo se neslučující obligace, z nich každá sama o sobě zaplacením pomíjí.

S ohledem na výše uvedené je proto nutné uzavřít, že právo ke vkladu na vkladní knížce není způsobilým předmětem držby, neboť jeho povaha nepřipouští trvalý či opakovaný výkon (§ 988 odst. 1 o. z.).

Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud poznamenává, že i kdyby uvedené právo bylo způsobilým předmětem držby, nebylo by předmětem vydržení. Ustanovení § 1011 o. z. podřazuje pod pojem „vlastnictví“ vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné; jde však o vymezení vlastnictví v širším smyslu, a na právní režim všech takto široce vymezených předmětů vlastnictví nelze vztáhnout bezezbytku ustanovení upravující vlastnické právo (díl třetí části III. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vydržet lze pouze vlastnické právo; předpokladem vydržení vlastnického práva je držba tohoto práva (§ 1089 odst. 1 o. z.). Odborná literatura přitom za předmět držby vlastnického práva (která může vést k jeho vydržení) považuje jen hmotnou věc, kterou však právo ke vkladu na vkladní knížce není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, ze dne 16. 3. 2021

05.02.2021 00:02

ÚS: Vydržení vlastnického práva k pozemku obcí

Nabyla-li fyzická osoba kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2003 od oprávněného vlastníka pozemek, ke kterému lze dohledat předchozí převody a přechody jeho vlastnictví přinejmenším až do roku 1926, v důsledku čehož byl příslušným katastrálním úřadem povolen a zapsán vklad práva, nemůže na jejím vlastnictví nic změnit ani duplicitní zápis ve prospěch obce, jestliže na list vlastnictví a seznam veřejného statku nebyl původně ve prospěch státu předmětný pozemek zapsán právem, ale jen v důsledku sloučení při technickohospodářském mapování (THM) s jiným pozemkem, jenž byl v tzv. užívání socialistické organizace.

Nebyl-li stát vlastníkem předmětného pozemku v období, které bezprostředně předcházelo rozhodnému dni 24. 5. 1991, nemohla se k uvedenému termínu stát vlastníkem obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Z hlediska případného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku a dobré víry k němu se vztahující lze (z hlediska § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) po obci, jako veřejnoprávní korporaci, požadovat, aby k termínu 24. 5. 1991 (od kterého odvozovala své vlastnické právo, eventuálně běh vydržecí doby) ověřila s dostatečnou mírou kvalifikované (právní) pečlivosti, zda státu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Při takovém kvalifikovaném ověření bylo nutno, a to i s ohledem na obecné povědomí o minimálním respektu státu k vlastnickým právům občanů („fyzických osob“) v období před koncem roku 1989, vycházet ze základních historických dokumentů, které měly vlastnické právo státu k předmětnému pozemku osvědčovat a jež jí byly dostupné, zvláště když při minimální (kvalifikované) pozornosti, která by byla věnována obsahu takových dokumentů, by přitom nezbytně u obce musela vyvstat důvodná pochybnost o nabývacím titulu státu. Pozemek byl totiž ve veřejném seznamu jako vlastnictví fyzické osoby zapsán, a byl i předmětem dědických rozhodnutí ze strany státu a také kupních smluv státem řádně do veřejného seznamu zapsaných. Samotná údržba předmětného pozemku, je-li na něm umístěna komunikace, nepředstavovala důkaz dobré víry. Obec proto nemohla vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva obce na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2719/20, ze dne 12. 1. 2021

29.01.2021 00:02

ÚS: Odůvodnění závěru o neexistenci dobré víry

1. Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to tím, že se se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 623/20, ze dne 8. 12. 2020

12.11.2019 00:02

Vydržení pozemku užívaného jako místní komunikace občany obce

„Nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění. Obec nemohla nabýt vydržením vlastnické právo práva k pozemku, nevykonávala-li jeho držbu pro své soukromoprávní potřeby, nýbrž užívali-li jej jednotliví občané obce jako místní komunikaci pro svou potřebu. Obecné užívání pozemku jako místní komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení.

Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace a veřejného osvětlení a zajišťování čistoty obce a odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidace tak není výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti není nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti. To platí i o další opatření z oblasti veřejného práva. Držba způsobilá k vydržení by se tak musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.

Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci.“

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019

01.10.2019 00:01

Forma upozornění držitele na skutečný stav věci

Držitel ztrácí dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.) jakmile se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří; ten, kdo držitele na skutečný stav věci upozorňuje, tak nemusí činit formou právního úkonu (jednání) či procesního úkonu; upozornění se nestává nevýznamným proto, že bylo učiněno emotivní či dokonce společensky neslušnou formou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, ze dne 26. 6. 2019

28.06.2019 00:05

ÚS: Zamítnutí žaloby z rušené držby

Obecný soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepře stěžovateli zákonem garantovanou soudní ochranu, jestliže jeho žalobu z rušené držby zamítne na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností (nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasné podání žaloby z rušené držby). Zodpovědět spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. U řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4306/18, ze dne 21. 5. 2019

30.04.2019 00:04

ÚS: K posuzování existence dobré víry držitele

Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov zákona „se zřetelem ke všem okolnostem“ vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.

Přenesou-li obecné soudy odpovědnost za prokázání ztráty dobré víry údajného vydržitele na domnělého vlastníka, poruší tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2000/18, ze dne 2. 4. 2019

18.04.2018 00:01

K omluvitelnosti právního omylu oprávněného držitele

Jestliže se v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, ze dne 31. 1. 2018

21.08.2017 00:01

Nutné náklady vynaložené neoprávněným držitelem na těžení plodů

Těžil-li neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí její plody a má povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu, pak si může od nároků vlastníka uvedených v § 131 odst. 1 obč. zák. odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů a podle okolností věci i na jejich prodej.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, ze dne 30. 5. 2017