// Profipravo.cz / Vlastnické právo

Vlastnické právo

14.04.2026 00:01

Náhrada za věcnou a osobní pomoc podle § 29 zákona o IZS

I. Náhradu za omezení vlastnického nebo užívacího práva a za poskytnutí věcné nebo osobní pomoci podle § 29 zákona č. 239/2000 Sb. poskytuje kraj ze svého majetku prostřednictvím krajského úřadu; nejde o náhradu poskytovanou státem prostřednictvím krajského úřadu jako podle § 30 tohoto zákona.

II. Při neexistenci zvláštní úpravy okruhu účastníků správního řízení o náhradě podle § 29 zákona o IZS se v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř. podpůrně použije § 141 odst. 3 správního řádu; účastníkem na straně povinné je kraj.

III. K řízení podle části páté o. s. ř. o náhradě podle § 29 zákona o IZS je podle § 250 odst. 1 písm. a) o. s. ř. místně příslušný obecný soud kraje jako účastníka, jemuž měla být uložena povinnost k plnění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3291/2025, ze dne 31. 3. 2026

30.03.2026 00:02

Nezbytná cesta po dělení pozemku (§ 1033 odst. 2 o. z.)

I. Ustanovení § 1033 odst. 2 o. z. lze aplikovat jen v případě, že žadatel o nezbytnou cestu přišel v důsledku dělení pozemku o právo umožňující mu spojení s veřejnou cestou a jen ve vztahu k osobě, která se na dělení pozemku podílela, nikoliv vůči jejím právním nástupcům, kteří nabyli vlastnické právo na základě singulární sukcese. Omezení dané § 1033 odst. 2 o. z. nemá povahu věcného práva, které vázne na věci bez ohledu na osoby, a tudíž na nástupce nepřechází.

II. Soud postupuje podle § 1033 odst. 2 o. z. i v případě, že k rozdělení pozemků došlo před 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 888/2025, ze dne 23. 2. 2026

20.03.2026 00:03

ÚS: Omezení vlastnického práva veřejným prostranstvím

Souhlasil-li vlastník pozemku s jeho veřejným užíváním, je výklad obecných soudů, podle něhož mu nevzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení za omezení jeho vlastnického práva veřejným prostranstvím, ústavně souladný. Nejedná se totiž o případ nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2541/25, ze dne 25. 2. 2026

09.03.2026 00:01

Spad větví jako imise a preventivní ochrana před hrozící škodou

I. Samotné vysázení rostlin při hranici pozemku a jejich následný vzrůst s možným přesahem větví a kořenů stromu na sousední pozemek není sám o sobě bez dalšího imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.

Relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. však může představovat (při splnění dalších podmínek) spad listí nebo větví na sousední pozemek. Jestliže se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zdržet se „vnikání větví“ na jeho pozemek, lze tento požadavek rovněž interpretovat jako požadavek žalobce na ochranu před spadem větví na jeho pozemek. V takovém případě je nezbytné, aby soud posoudil tento požadavek žalobce podle § 1013 odst. 1 o. z.

II. Soud může uložit vlastníku, aby odstranil strom v zástavbě a v dosahu majetku jiných osob (§ 2903 odst. 2 o. z.), je-li prokázáno, že dřevina vykazuje takové konkrétní defekty či vlastnosti, jež by svou povahou mohly reálně vést ke vzniku škodní události pádem stromu, jeho větví či působením kořenového systému, a současně není jiné přiměřené řešení k odvrácení vzniku hrozící škody než strom pokácet.

To platí i tehdy, směřuje-li požadavek žalobce k odstranění kořenů a větví přesahujících na jeho pozemek, nikoli k odstranění stromu. I tímto způsobem se však může žalobce domáhat ochrany před hrozící škodou ve smyslu § 2903 odst. 2 o. z. a v případě úspěchu může v konečném důsledku dosáhnout odstranění stromu (jelikož uloženou povinnost nepůjde splnit jinak), byť ne přímým žalobním požadavkem na odstranění celého stromu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1912/2025, ze dne 28. 1. 2026

02.03.2026 00:01

Spor z imisí mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků

I. Vlastník jednotky se může zápůrčí (negatorní) žalobou podle § 1013 odst. 1 o. z. bránit před imisemi i proti společenství vlastníků jednotek, vycházejí-li imise ze společných částí domu. Mají-li tedy imise svůj původ ve společných částech domu, je dána pasivní legitimace SVJ jako osoby odpovědné za jejich správu. Samotná existence vnitřních mechanismů SVJ (vč. § 1209 o. z.) nevylučuje soudní ochranu vlastnického práva.

II. Domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovité věci ochrany proti imisím, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se všeho, co působí, že konkrétní imise (zde vlhkost) vnikají z jeho v žalobě specifikované nemovité věci na nemovitou věc žalobce. Jestliže soud zjistí, že v konkrétním případě jde o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání nemovité věci, žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku pak vyloží míru imisí, která je v dané věci přiměřená místním poměrům, a míru imisí v dané věci zjištěnou.

Se zřetelem ke specifikům bytového spoluvlastnictví lze ve sporu z imisí mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků, popř. mezi vlastníky jednotek navzájem, uznat za náležité označení „nemovité věci“, ze které imise vychází (a obdobně i „nemovité věci“, na kterou imise vniká), i označení určité (reálně vymezené) části domu (např. střecha, chodba, schodiště, sušárna, byt ve smyslu prostorově oddělené části domu apod.), a to bez ohledu na to, že nemá charakter samostatné věci v právním smyslu. Takové označení přitom musí být dostatečně přesné tak, aby příslušnou část domu bylo možné přiřadit k odpovědnostní sféře buď konkrétního vlastníka jednotky, nebo společenství vlastníků.

V posuzované věci formuloval žalobce žalobní návrh tak, že žalovaný je povinen „zdržet se veškerých zásahů do (jeho) vlastnického práva…, a to pronikáním vlhkosti do předmětné jednotky, kdy tato (vlhkost) má původ ve sklepních prostorách na adrese XY …“. Lze mít za to, že žalobce uvedeným požadavkům dostál, pokud jde o identifikaci označení „nemovité věci“, ze které imise vychází (sklepní prostory na adrese XY), i pokud jde o stanovení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení (pronikání vlhkosti). Pokud je žaloba koncipována jako žaloba směřující na zdržení se zásahu, pak se po žalobci nepožadují (a neukládají žalovanému) žádná konkrétní opatření, výběr přiměřených opatření je přenechán žalovanému.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2545/2025, ze dne 14. 1. 2026

21.01.2026 00:01

Síť elektronických komunikací jako samostatná věc nemovitá

Síť elektronických komunikací, která je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť jde o liniovou stavbu, je věcí nemovitou bez ohledu na to, jak je uložen optický kabel, který tvoří její součást.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3086/2024, ze dne 27. 11. 2025

02.01.2026 00:01

ÚS: Rušená držba a nedotknutelnost obydlí

Zamítnutím stěžovatelčiny žaloby z rušené držby s odůvodněním, že je třeba poskytnout ochranu vlastnickému právu žalované, krajský soud popřel smysl a účel posesorního řízení a zjevně překročil meze, za kterých lze ochranu stěžovatelčiny držby vyloučit. Jestliže krajský soud její žalobu z rušené držby zamítl na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností, odepřel stěžovatelce v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zákonem garantovanou soudní ochranu. Užívala-li stěžovatelka prostory ve své držbě k bydlení, neposkytnutím ochrany svémocně narušené držbě zároveň krajský soud zasáhl do nedotknutelnosti obydlí stěžovatelky ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2466/25, ze dne 10. 12. 2025

10.11.2025 00:02

K možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení

Závěry judikatury, podle kterých přenechá-li vlastník platně užívací oprávnění jinému, nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě, jež užívací právo neoprávněně fakticky konzumovala, se neuplatní, zanikl-li subjekt, jemuž vlastník věci původně užívací právo přenechal. V takovém případě může vlastník věci sám požadovat vydání bezdůvodného obohacení po konečném uživateli.

Klíčovým argumentem pro přijetí závěrů o limitaci možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po koncovém uživateli bylo zamezení přijímání dvojího plnění vlastníkem věci za její užívání. Neexistuje-li zde ovšem osoba, jež by vlastníku za užívání jeho věci platila, respektive ji byla oprávněna užívat bezplatně, nenajdou vylíčené závěry uplatnění, neboť vlastníku užívání jeho předmětu není nikým kompenzováno, ani neexistuje právní důvod jeho bezplatného užívání. Vlastníkovi věci se tak v daném případě dvojího plnění nedostává, pročež by se nejevilo odůvodnitelným, bylo-li by mu právo na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví bez patřičného právního důvodu odepřeno. Vyslovené ostatně odpovídá i takzvané elasticitě vlastnického práva, v jejímž důsledku po odpadnutí omezení (nehledě na to, jak dlouhodobé má být) se vlastnické právo obnoví v plné šíři.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 438/2025, ze dne 1. 10. 2025

27.10.2025 00:02

Vypořádání neoprávněné stavby zřízené po 1. lednu 2014

Ustanovení § 1085 o. z. zakládá oprávnění vlastníka pozemku, na kterém se nachází neoprávněná stavba, jež je jeho součástí, domáhat se odstranění takové stavby. Vlastník pozemku tak má právo bránit se proti protiprávnímu zásahu vůči osobě, která stavbu na pozemku zřídila bez právního důvodu, přestože se neoprávněná stavba stává v souladu s § 1084 odst. 1 o. z. součástí pozemku, a náleží tudíž vlastníkovi pozemku jako jeho součást.

Právní úprava v o. z. opouští důraz na účelnost odstranění neoprávněné stavby typický pro předchozí úpravu (srovnej § 135c odst. 2 obč. zák.) a soustřeďuje se na zjištění o dobré víře zřizovatele stavby. Jediným zákonným hlediskem, ke kterému má soud výslovně přihlédnout, je totiž podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 právě kritérium dobré víry při zřízení stavby. Tím se nepochybně nevylučuje, aby soud zohlednil i hlediska jiná. Kritérium dobré víry však zákonodárce zjevně považuje za natolik zásadní, že by mělo rozhraničovat úvahu soudu o tom, zda žalobě vyhoví či nikoli. Při absenci dobré víry má soud primárně uvažovat o odstranění neoprávněné stavby, pokud zde nejsou další výjimečné, mimořádné okolnosti, které by byly natolik významné, že by je bylo nutno předřadit nejen před absenci dobré víry zřizovatele stavby, ale také před vlastní protiprávní zásah do práva vlastníka pozemku.

Smyslem ustanovení § 1085 o. z. není poskytnout ochranu nedbalému zřizovateli stavby, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že stavbu zřizuje na svém pozemku, popřípadě že je oprávněn stavbu na pozemku zřídit, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra, je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný.

Nedostatek (objektivizované) dobré víry zřizovatele stavby brání i aplikaci ustanovení § 1086 o. z.; tam užitý obrat „kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ je třeba vykládat tak, že zřizovatel byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 960/2025, ze dne 24. 9. 2025

14.10.2025 00:02

Nabytí vlastnického práva k nemovité věci s ohledem na zápis v katastru

Je-li předmětem převodu nemovitost, která dosud není zapsána v katastru nemovitostí, ač splňuje podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí, není možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, ale až v důsledku zápisu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy.

K takové nemovitosti nelze nabýt vlastnické právo od neoprávněného postupem podle § 1109 o. z., který nelze aplikovat na věci, které sice podléhají evidenci v katastru nemovitostí, ale nejsou v ní zapsány. Jestliže vlastník nemůže převést vlastnické právo k takové věci jinak než zápisem do katastru nemovitostí, přičemž její převod je vždy, i pokud není v katastru dosud evidována, možný pouze zápisem do katastru nemovitostí, není možné ani v případě nabytí od neoprávněného připustit nabytí vlastnictví k nemovité věci zapisované (byť ve skutečnosti nezapsané) do katastru nemovitostí bez takového zápisu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 22 ICdo 61/2023, ze dne 27. 8. 2025

10.10.2025 00:06

ÚS: Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace

Postupem orgánů veřejné moci, které ústavně konformním způsobem posoudí existenci definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace, a protože dospěly k závěru, že definiční znaky nebyly naplněny, určí, že dotčené pozemky nejsou účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nedojde k zásahu do práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2979/24, ze dne 13. 8. 2025

05.09.2025 00:06

ÚS: Náhrada za užívání účelové komunikace

Dojde-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako účelová komunikace, která se nachází v uzavřeném prostoru a není veřejně přístupná, přísluší jejímu vlastníku náhrada ze strany jejího uživatele, a není-li poskytována, lze ji po něm vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Vyplývá-li z provedených důkazů v řízení obecnými soudy, že předmětný pozemek ve vlastnictví stěžovatele byl užíván žalovaným, přičemž má i přes svá specifika (jde o pozemek honební, který je součástí areálu bažantnice, a tvoří jej neveřejná účelová komunikace) určitou užitnou hodnotu (i když pro užší okruh zájemců) a je i ocenitelný, jak vyplývá z provedených znaleckých posudků, nelze přisvědčit krajskému soudu, že tento pozemek s ohledem na jeho uvedená specifika není způsobilý k pronájmu za jakkoli nízké nájemné, že má nulovou hodnotu, a proto ho nebylo možné v rozhodném období pronajmout. Z uvedeného naopak vyplývá, že na straně žalovaného užíváním tohoto pozemku bezdůvodné obohacení v rozhodném období vzniklo.

Krajským soudem provedené hodnocení důkazů v rozporu se zjištěnými skutečnostmi způsobilo, že skutková zjištění, o něž se vydaná rozhodnutí opírají, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což mělo za následek nesprávně zjištěný skutkový stav a následně i vadné právní posouzení předmětné věci. Napadená rozhodnutí je proto nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1030/25, ze dne 30. 7. 2025

25.08.2025 00:02

Vydržení na základě práva stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z.

I. S ohledem na mimořádné okolnosti, zejména zásadní společenské změny doprovázené podstatnými změnami právní úpravy a celkové právní koncepce (opuštění zásady superficies solo cedit), jakož i na skutečnost, že institut práva stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z. z obecného povědomí vymizel, je nutné dovodit, že stavba zřízená na základě tohoto práva stavby mohla být v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předmětem samostatné držby, a tedy i vydržení vlastnického práva.

II. Oprávněná držba vlastnického práva ke stavbě jako k samostatné věci mohla být založena i v případě, že držitelé nabyli domnělý právní titul (titulus putativus) na základě rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví, kterým jim bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva k domu, ačkoliv ten byl zřízen v rámci práva stavby. Právní omyl držitelů spočívající v neznalosti institutu stavebního práva a jeho právních důsledků je omluvitelný, byl-li zapříčiněn nepřesným označením předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu, u něhož lze důvodně předpokládat, že zná právo.

Oba držitelé zde opírali svou dobrou víru, že jim předmětný dům patří, o rozhodnutí státního notářství ze dne 19. 9. 1990, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce, že držitelé zdědili každý jednu polovinu předmětného domu. Jestliže se na základě takového rozhodnutí státního notářství ujali držby předmětného domu s přesvědčením, že jim dům patří, přestože byl zřízen v rámci práva stavby, lze jejich omyl hodnotit jako omluvitelný. Nejvyšší soud ve skutkově obdobných případech vysvětlil, že potvrzení nabytí vlastnického práva k domu státním notářstvím oprávněnou držbu zakládá. Právní omyl držitelů spočívající v neznalosti institutu stavebního práva, případně nesprávného posouzení z něj plynoucích právních důsledků, zjevně zapříčinilo nepřesné označení předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu – státním notářstvím, které namísto práva stavby potvrdilo nabytí vlastnického práva k domu, a převod tohoto práva dále aprobovalo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2059/2023, ze dne 22. 7. 2025

13.08.2025 00:02

Pasivní věcná legitimace notáře jako schovatele v řízení o vydání věci

Je-li věc v notářské úschově na základě smlouvy o úschově, je notář tím, kdo ji zadržuje, tj. kdo ji fakticky drží, na tom ničeho nemění ani ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. Nachází-li se věc v detenci notáře, potom může být notář pasivně věcně legitimován na vydání věci jako jakýkoli jiný schovatel.

Ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. nezakládá výjimku z toho, kdo je pasivně věcně legitimován u reivindikačních žalob. Předpokladem pro uplatnění pravidla obsaženého v ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. stanovícího omezení, komu může notář věc vydat, je skutečnost, že notář má od uschovatele odvozené právo mít věc u sebe, a jestliže žádné takové právo nesvědčilo uschovateli, potom nesvědčí ani notáři, nevznikne-li případně takové právo k předmětu úschovy jiné osobě, jedná-li se o listinu přijatou do notářské úschovy za účelem jejího vydání další osobě (§ 89b not. ř.), když úschovou listin lze zajistit dluh (srov. § 81 odst. 2 not. ř.).

Pokud je proto věc složena do notářské úschovy nevlastníkem, kterému nesvědčí ani jiné právo mít věc u sebe, uplatní se obecná pravidla pasivní věcné legitimace pro reivindikační žalobu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

13.08.2025 00:00

K (ne)možnosti nahrazení projevu vůle složitelů do notářské úschovy

Ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje univerzální klauzuli, která by bez dalšího zmocňovala žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle. Jde (jen) o procesní ustanovení, které se týká vykonatelnosti. Povinnost učinit prohlášení vůle proto musí pro žalovaného vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti.

Tvrzenému neoprávněnému zadržování věci ve smyslu § 1040 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá hmotněprávní povinnost věc vydat, nikoli povinnost učinit projev vůle (např. vyslovit souhlas s vydáním věci z notářské úschovy). Pokud by složitelé, kteří složili věc do notářské úschovy, neoprávněně narušovali vlastnické právo žalobce, spočívalo by takové narušování v zadržování věci, nikoli v nevyslovení souhlasu. Vlastník se může domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování věci reivindikační žalobou (§ 1040 o. z.), nikoli žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného směřující k získání věci. Pro uložení povinnosti učinit projev vůle v daném případě neexistuje norma, která by složitelům takové prohlášení ukládala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

22.07.2025 00:01

Nepřímé imise vznikající odrazem slunečního světla

Světelné odlesky vznikající odrazem slunečního světla od nerezové rotační komínové hlavice, jejíž pohyb je závislý na působení povětrnostních vlivů, představují imise nepřímé (§ 1013 odst. 1 věta první o. z.), u nichž je třeba zkoumat, zda vnikají na pozemek souseda v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.

V projednávaném případě se světelné odlesky nešíří na pozemek jiného vlastníka přímým technickým vedením ani cíleným směrováním (jako by tomu bylo například u reflektoru), nýbrž vznikají jako optický důsledek odrazu slunečního záření od nerezového povrchu rotační komínové hlavice, jejíž směr a intenzita rotace závisí na povětrnostních vlivech. Samotné zařízení, jímž jsou odlesky produkovány, není konstruováno tak, aby směrovalo záření cíleně na sousední pozemek. Účinek se tedy sice projevuje i mimo hlavní nemovitost, avšak pouze jako vedlejší efekt fyzikálního jevu, jehož směr a intenzita nejsou vlastnicí pozemku ovládány a jehož bezprostřední působení se projevuje také na její vlastní nemovitosti. Za této situace nelze uzavřít, že by odlesky byly „přímo přiváděny“ na sousední pozemek ve smyslu § 1013 odst. 1 věty druhé o. z. Jedná se tak o nepřímou imisi, která může být posouzena jako závadná teprve tehdy, je-li v daných poměrech nepřiměřená a podstatně omezuje obvyklé užívání sousedního pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1214/2025, ze dne 17. 6. 2025

21.07.2025 00:02

Trvání bezdůvodného obohacení při vyklizení pozemku v exekuci

Soudní praxe je ustálena v názoru, že pokračujícím užíváním předmětu nájmu je i jeho nevyklizení po skončení doby nájmu. Povinnost nemovitost (zde pozemky) vyklidit je přitom považována za splněnou v případě, že ten, kdo ji má vyklidit, z ní odstraní své věci a zároveň ji odevzdá oprávněné osobě. Uvedené závěry se prosadí i tehdy, odvíjí-li se hmotněprávní nárok na vydání bezdůvodného obohacení od protiprávního (bezesmluvního) užívání pozemku, který byla žalovaná podle soudního rozhodnutí povinna vyklidit, ale tuto svou povinnost dobrovolně nesplnila a vyklizení pozemku tak muselo být vynuceno v exekučním řízení.

Procesněprávní vztahy založené pravomocným soudním rozhodnutím působí nezávisle na skutečných hmotněprávních poměrech a naopak. Soudní exekutor při výkonu rozhodnutí není hmotněprávním ani procesním zástupcem oprávněného a provede-li (v případě, že byl pro vymožení nákladů předchozího řízení a pro náklady exekučního řízení nařízen i výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného) na místě výkonu rozhodnutí ukládajícího vyklizení pozemku soupis věcí povinného, u nichž lze předpokládat, že by mohly být prodány (§ 326 o. s. ř.), nepřechází movité věci, které nebyly zajištěny a které byly ponechány na místě, kde byly sepsány (§ 327 odst. 3 o. s. ř.), do jeho „držení“. Stále jde o věci ve vlastnictví povinného, přičemž skutečnost, že je nesmí poškodit, zničit, odstranit nebo zcizit, je zde výrazem obecného zákazu poškozování věřitele, jehož porušení je trestným činem.

Provedení výkonu rozhodnutí ukládajícího vyklizení nemovité věci v exekučním řízení tudíž nemusí nutně vyvolat zánik hmotněprávního vztahu dotčených subjektů. Proto i v případě, že byl proveden nucený (exekuční) výkon rozhodnutí ukládajícího vyklizení nemovité věci, je třeba považovat vyklizovací povinnost za splněnou (i) v rovině hmotného práva až tehdy, co jsou z nemovité věci odstraněny věci povinného (toho, kdo ji má vyklidit) a co je odevzdána (uvolněna) do sféry vlivu oprávněné osoby.

Lze jen dodat, že uvedené řešení je v souladu i s obecně sdílenou ideou spravedlnosti, podle níž ten, kdo k plnění své právní povinnosti byl (musel být) donucen veřejnou (soudní) mocí, nemá být posuzován benevolentněji než ten, kdo své právní povinnosti dostál dobrovolně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 432/2025, ze dne 18. 6. 2025

07.07.2025 00:01

Aktivní legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti dražby

I. Třetí osoba, jež není oprávněnou osobou podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, není oprávněna podat žalobu na určení neplatnosti dražby jen na základě toho, že navrhovatel dražby uvedl ve smlouvě o provedení dobrovolné veřejné dražby uzavřené mezi navrhovatelem dražby a dražebníkem nepravdivé údaje tak, aby poškodil práva této třetí osoby.

II. Vzhledem k okolnostem nyní posuzované věci považuje Nejvyšší soud za nutné jako obiter dictum vysvětlit, že judikatura umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, resp. „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo ke zneužití institutu veřejné dražby (a tedy ke zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné dražby. Jedná se o jedinou výjimku ze zásady nemožnosti přezkoumávat platnost veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení podle zákona o veřejných dražbách, a to ani jako předběžnou otázku. Ke zpochybnění vlastnického práva vydražitele však v takových případech dochází jinou žalobou než žalobou na určení neplatnosti veřejné dražby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3957/2023, ze dne 29. 5. 2025

24.06.2025 00:02

Povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi

Současná právní úprava předpokládá, že v řádně učiněné nabídce prodávajícího předkupníkovi (§ 2147 odst. 1 o. z.) bude oznámen obsah „uzavřené smlouvy“; tuto povinnost nelze splnit dříve, než takový obsah uzavřením smlouvy vůbec vznikl. Povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2143 o. z. proto nelze splnit před uzavřením smlouvy prodávajícího s koupěchtivým.

Povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 odst. 1 o. z.) tedy není splněna, dojde-li k nabídce před uzavřením smlouvy s koupěchtivým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3491/2024, ze dne 27. 5. 2025

14.04.2025 00:02

Vydání konstitutivního rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby

Pro vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby je nezbytné zákonné zmocnění (§ 1243 odst. 1 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 285/2025, ze dne 11. 3. 2025