// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

30.10.2025 00:01

Změna nebo zrušení závazku na základě doložky rebus sic stantibus

Žádné ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebo obchodního zákoníku kromě § 696 odst. 3 obč. zák. do 31. 12. 2013 neumožňovalo soudu, aby svým konstitutivním rozhodnutím na základě podstatné změny okolností změnil obsah závazku nebo ho zrušil. Zákoníky pouze umožňovaly smluvní straně v některých případech buď od smlouvy odstoupit, nebo rovnou s podstatnou změnou okolností spojovaly zánik závazku.

Neexistuje přitom mezera v zákoně, která by odůvodňovala analogickou aplikaci § 696 odst. 3 obč. zák. na projednávaný případ tzv. ekologické smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3457/2023, ze dne 24. 9. 2025

29.10.2025 00:01

Plnění dlužníka do soudní úschovy po úmrtí věřitele

I. Jestliže dlužník plnil do soudní úschovy po úmrtí věřitele až poté, co se ohledně celého dluhu dostal do prodlení během života věřitele, není ve smyslu § 1953 o. z. bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem. Tvrdí-li dlužník, že je v nejistotě, komu má plnit kvůli tomu, že zůstavitel zemřel a není rozhodnuto o tom, kdo je jeho dědicem, potom si tento stav tvrzené nejistoty způsobil vlastní vinou, neboť nebýt prodlení dlužníka, potom by jím tvrzené pochybnosti o tom, komu plnit, nevznikly.

II. Nebyl-li v pozůstalostním řízení povolán ani jmenován správce pozůstalosti (ani vykonavatel závěti), nebylo vydáno usnesení podle § 156 z. ř. s., a soudní komisař sdělil během probíhajícího pozůstalostního řízení dlužníkovi, že dědické právo svědčí jediné dědičce (přičemž ke dni podání návrhu na přijetí do úschovy zde již nebyl ani spor o dědické právo), nebyl dlužník ve stavu objektivní nejistoty, kdo je jeho věřitelem.

V situaci, kdy dlužník neinicioval vydání usnesení podle § 151 z. ř. s. a takové usnesení vydáno nebylo, mohl dlužník plnit jediné dědičce jako osobě spravující pozůstalost. Důvody pro složení plnění do soluční úschovy soudu podle § 289 a násl. z. ř. s. proto nebyly dány a dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 829/2025, ze dne 27. 8. 2025

24.09.2025 00:02

Vliv změny judikatury na povinnost hradit úrok z prodlení

Důvodem k nepřiznání úroku z prodlení úspěšnému žalobci může být jen jeho prodlení (§ 1968 věta druhá o. z.), nikoliv okolnost, že se v průběhu soudního sporu teprve vytváří či mění judikatura k novému právnímu institutu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2340/2024, ze dne 23. 7. 2025

15.09.2025 00:02

K procesu uzavírání smlouvy o převodu podílu ve spol. s r. o.

Nabídku na uzavření smlouvy o převodu podílu lze přijmout i konkludentně (postupem podle § 1744 o. z.). I v případě, kdy je podpis nabyvatele podílu ve společnosti s ručením omezeným na smlouvě o převodu tohoto podílu legalizován ještě před započetím kontraktačního procesu (předtím, než převodce učinil nabídku), je tím naplněn smysl a účel požadavku na legalizaci podpisu plynoucí z § 209 odst. 2 z. o. k. a pro převod podílu postačí, jestliže se nabyvatel podle nabídky převodce zachová.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3435/2024, ze dne 12. 8. 2025

08.09.2025 00:01

Přechod zajištění při plnění z (bezpodmínečné) bankovní záruky

I. Banka, která na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, které jí nedovolovaly zkoumat, zda hradí dlužníkův skutečný dluh (jelikož šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku), má právo žádat dlužníka, aby jí nahradil, to co plnila podle § 2039 odst. 1 o. z., a uplatnit (vůči dlužníku nebo i třetím osobám) zajištění tohoto nároku, které si sjednala; pro uplatnění náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. není banka povinna tvrdit ani prokazovat, že plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Jestliže banka v takovém případě v přihlášce do insolvenčního řízení své pohledávky také tvrdí a následně při přezkumu pohledávky prokáže, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, má právo požadovat úhradu poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. (tedy včetně zajištění pohledávky, kterým disponoval věřitel); šlo-li o plnění jen na část dlužníkova skutečného dluhu, uplatní se uvedený postup s omezením podle § 1938 odst. 1 o. z.

Neprokáže-li banka, která jinak nedisponuje vlastním zajištěním, že plněním poskytnutým věřiteli hradila dlužníkův skutečný dluh, pak jí nenáleží právo požadovat vůči dlužníku uspokojení toho, co plnila, ze zajištění, kterým disponoval věřitel (nepřešlo na ni postupem podle § 1937 odst. 2 o. z.). Zjištění, že nehradila věřiteli dlužníkův skutečný dluh, však banku nezbavuje možnosti podílet se v insolvenčním řízení s ostatními věřiteli na poměrném uspokojení své přihlášené pohledávky (jako nezajištěné) z majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z.

Řečené platí i tehdy, jestliže se banka stane přihlášeným věřitelem (namísto původního přihlášeného věřitele) na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) proto, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny poté, co přihlásil pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka již byla zjištěna (co do pravosti, výše a pořadí), nemusí v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit (a před rozhodnutím insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení prokázat) jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny; plnění na zjištěnou pohledávku je totiž ve smyslu shora formulovaných závěrů plněním na skutečný dluh. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka dosud nebyla přezkoumána (co do pravosti, výše a pořadí), je povinna pro účely participace na úhradě poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Pro účely rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) nemusí banka prokázat jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny. Tvrzení, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, je banka povinna obhájit (až) při přezkumu pohledávky.

II. Jestliže osoby nadané popěrným právem nepopřely pohledávku věřitele přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění v rozsahu práva na uspokojení ze zajištění co do pořadí (v režimu § 195 insolvenčního zákona), pak pro účely posouzení doby vzniku zajištění (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona) je určující mechanismus vzniku zajištění. Mělo-li jít o zajištění z titulu smluvních zástavních práv k nemovitostem nabyté bankou v režimu § 1937 odst. 2 o. z. od původního zástavního věřitele, pak okamžikem vzniku zajištění je doba vzniku zástavního práva k nemovitostem původnímu zástavnímu věřiteli. Jinak řečeno, jestliže věřitel (banka) přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení jako zajištěné zástavním právem k majetku dlužníka a takto (s právem na uspokojení ze zajištění) byly pohledávky následně zjištěny při přezkumném jednání, pak pro účely vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům nelze vycházet z toho, že šlo o věřitele nezajištěného (že dobu vzniku zajištění nelze určit proto, že zajištění podle hmotného práva vůbec nevzniklo).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 62/2023, ze dne 30. 7. 2025

04.09.2025 00:01

Ke způsobilosti pasivně započítávané pohledávky k započtení

Jde-li o pasivně započítávanou pohledávku, předpokladem započtení proti jiné pohledávce je splnitelnost daného dluhu (§ 1982 odst. 1 o. z. ad fine), nikoli jeho splatnost. Splnitelnost dluhu je dána okamžikem, od kterého je dlužník oprávněn závazek splnit.

Povinnost nájemce platit nájemné vzniká zásadně účinností nájemní smlouvy (§ 2201 o. z.). Pro posouzení, zda žalobce mohl k započtení použít pohledávku z titulu nájemného a služeb za měsíce červen, červenec a srpen 2015, tudíž není podstatné, zda smluvní strany sjednaly možnost výpovědi s jednoměsíční výpovědní dobou či bez výpovědní doby, ani to, zda nájemné a služby za uvedené měsíce již byly splatné, podstatné je pouze to, zda (od kdy) byl nájemce oprávněn svůj dluh splnit. Odvolací soud měl proto vyložit předmětnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, zejména její ustanovení o splatnosti nájemného, a posoudit, zda tam sjednaný čas plnění je časem plnění ve prospěch obou stran, ve prospěch dlužníka či ve prospěch věřitele a v závislosti na tom také, zda nájemce mohl nájemné za uvedené měsíce zaplatit předčasně. Bylo-li by tomu tak, šlo by o pohledávku splnitelnou a jejímu započtení by nic nebránilo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2846/2024, ze dne 23. 7. 2025

01.09.2025 00:02

Aktivní věcná legitimace k náhradě škody z porušení předsmluvní odpovědnosti

Osobou aktivně věcně legitimovanou k náhradě škody vzniklé porušením předsmluvní odpovědnosti je pouze účastník zamýšleného smluvního vztahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1085/2025, ze dne 30. 7. 2025

11.08.2025 00:02

Přiměřenost smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení

I. Rovněž v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci posoudit na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné), zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny.

II. V případě smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. Tato skutečnost umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (součtu výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení.

III. Skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti po delší dobu.

Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta sjednaná sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky, nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka utvrzené smluvní pokutou mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, ze dne 26. 6. 2025

15.07.2025 00:01

K výkladu smlouvy podléhající povinnému uveřejnění

Sama skutečnost, že obsah určité listiny nebo jiná okolnost související s právním jednáním stran netvoří samy o sobě součást jejich smluvního ujednání (tedy že na základě takové listiny či okolnosti nevznikají stranám práva a povinnosti), nikterak nevylučuje, aby se k takové listině či okolnosti přihlédlo za účelem výkladu obsahu smlouvy uzavřené mezi stranami, jež strany zavazuje a z níž práva a povinnosti stranám vznikají.

Má-li tedy soud při zjišťování úmyslu stran při výkladu smlouvy přihlédnout k okolnostem právního jednání ve smyslu § 556 odst. 2 o. z., nemohou být pro výklad takového právního jednání významné jen (výhradně) takové projevy vůle stran, které by samy o sobě představovaly právní jednání stran, resp. by byly součástmi jimi uzavřené smlouvy. Jinak řečeno, sama skutečnost, že okolnosti související s právním jednáním stran, včetně projevů vůle, které zakládají zavedenou praxi stran, popřípadě předcházely právnímu jednání nebo jimi strany daly najevo, jaký obsah právnímu jednání přikládají, samy o sobě nezakládají závazková práva a povinnosti stran ve smyslu § 1723 o. z., neznamená, že k těmto okolnostem nelze přihlížet při zjišťování úmyslu stran v rámci výkladu obsahu právního jednání podle § 556 o. z.

Skutečnost, že určitá listina (např. příloha či odkazovaný dokument), na kterou smlouva podléhající povinnému uveřejnění odkazuje, nebyla uveřejněna v registru smluv, tak nebrání tomu, aby soud k obsahu této listiny přihlédl při výkladu projevu vůle stran (§ 556 o. z.) a zjišťování jejich skutečného úmyslu ohledně obsahu účinné (uveřejněné) části smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3247/2024, ze dne 30. 4. 2025

10.07.2025 00:02

Návrh na snížení smluvní pokuty uplatněný (až) v odvolacím řízení

Změna paradigmatu v pojímání moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z. oproti výkladu zastávanému ve vztahu k § 301 obchodního zákoníku s sebou přinesla mimo jiné změnu (rozšíření) okruhu skutečností, které jsou z hlediska moderačního oprávnění soudu relevantní. Soud posuzující důvodnost návrh dlužníka na snížení smluvní pokuty z důvodu její nepřiměřenosti, musí mít možnost posuzovat nejen okolnosti, které tu byly v době sjednání smluvní pokuty, nýbrž hodnotí též okolnosti, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti, které nastaly po porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ (např. dodatečně vzniklá újma) a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

Procesní úkon (námitku), jímž se dovolává nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu, může dlužník vznést v řízení kdykoliv, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Je ovšem nezbytné si uvědomit, že pro posouzení důvodnosti takové námitky dlužníka se nelze obejít bez skutečností, které jsou pro závěr soudu o snížení nepřiměřeného nároku relevantní. Ke snížení nároku na smluvní pokutu na základě návrhu vzneseného dlužníkem až v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace lze proto přistoupit jen tehdy, vyplývá-li závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny v řízení před soudem prvního stupně. Nelze-li bez uplatnění dalších skutečností a důkazů posoudit důvodnost návrhu dlužníka na snížení smluvní pokuty, odvolací soud nemůže k takto vznesené námitce dlužníka přihlédnout a smluvní pokutu snížit.

Jinak řečeno, návrh dlužníka na snížení smluvní pokuty vznesený až za odvolacího řízení, jež je vystavěno na principu neúplné apelace, nemůže být důvodný, je-li jeho posouzení spojeno s nepřípustným uplatněním nových skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.). Bez toho, že by odvolací soud mohl zohlednit nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ, nelze soudní zásah (moderaci) do konkrétní pohledávky věřitele na zaplacení smluvní pokuty ospravedlnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 767/2024, ze dne 22. 5. 2025

10.06.2025 00:01

Právo na úhradu úroků z prodlení podle smlouvy z roku 1996

Zákony č. 370/2000 Sb. a č. 501/2001 Sb. neobsahují ve vztahu k § 262 obch. zák. přechodné ustanovení. Je proto nutno vyjít ze zásad, jež jsou vyjádřeny v ustanoveních § 763 odst. 1 obch. zák. a § 3028 odst. 3 o. z. Z těch vyplývá, že právo na úhradu úroků z prodlení vzniklých v důsledku prodlení s plněním peněžitých závazků ze smlouvy uzavřené v roce 1996 se řídí právními předpisy účinnými k datu uzavření smlouvy a nemohou se řídit ustanoveními § 262 odst. 2 či § 262 odst. 4 obch. zák., jež nabyla účinnosti v roce 2001. Stejně tak nelze na daný případ aplikovat směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť v roce 1996, kdy byla uzavřena smlouva, nebyla ještě Česká republika členským státem Evropské unie; požadavky směrnice byly do našeho právního řádu promítnuty s účinností od 1. 1. 2001.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1407/2024, ze dne 24. 4. 2025

09.06.2025 00:01

Vrácení plnění ze smlouvy uzavřené jedním z manželů bez souhlasu druhého

Uzavřel-li jen jeden manžel bez souhlasu druhého s třetí osobou smlouvu vztahující se k věci týkající se jejich společného jmění a opomenutý manžel v souladu s § 714 odst. 2 o. z. uplatní námitku relativní neplatnosti této smlouvy, je podle § 2993 o. z. aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku vůči třetí osobě na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění podle této neplatné smlouvy každý z manželů, nikoli pouze manžel, který neplatnou smlouvu uzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025

06.06.2025 00:02

Vydání skladované věci v případě skladování na dobu neurčitou

V případě skladování ujednaného na dobu neurčitou je skladovatel povinen vydat skladovanou věc na základě požadavku ukladatele učiněného kdykoli v průběhu skladování. Povinnost skladovatele věc vydat není podmíněna splněním povinnosti ukladatele zaplatit skladné za skutečnou dobu skladování, skladovatel však může k zajištění splnění splatného dluhu ukladatele na skladném ke skladované věci uplatnit zadržovací právo (§ 2429 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 734/2024, ze dne 30. 4. 2025

05.06.2025 00:04

ÚS: Smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole

Povaha činnosti či plnění veřejných úkolů (poskytování vzdělávání) soukromou vysokou školou nevylučuje, aby smlouva o vzdělávání na této vysoké škola měla pro účely ochrany spotřebitele povahu smlouvy spotřebitelské (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2093/24). Nerespektuje-li Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání výjimku u vztahů ze spotřebitelských smluv [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], poruší právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3310/24, ze dne 7. 5. 2025

27.05.2025 00:02

Postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem

I. Zákonným důsledkem postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.

II. Postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, ze dne 28. 4. 2025

28.03.2025 00:05

ÚS: Posouzení právního poměru mezi soukromou VŠ a studentkou

1. Pokud soud řádně neodůvodní své právní závěry, porušuje tím právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy práva veřejného je třeba vždy zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby mělo porušení veřejnoprávní povinnosti za následek i neplatnost soukromoprávního jednání (§ 580 občanského zákoníku).

3. K porušení práva na soudní ochranu v podobě nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí může dojít tehdy, pokud soud některé námitky či argumenty zcela pomine, ale také tehdy, pokud na určitou námitku sice zareaguje, ovšem zjevně nedostatečně či nesrozumitelně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2694/24, ze dne 19. 2. 2025

21.03.2025 00:04

ÚS: Smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole

I. Při uplatnění zákonné výluky z dovolání musí Nejvyšší soud pamatovat na výjimku u vztahů ze spotřebitelských smluv [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jinak poruší právo na přístup k soudu.

II. Povaha činnosti či plnění veřejných úkolů (poskytování vzdělávání) soukromou vysokou školou nevylučuje, aby měla smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole pro účely ochrany spotřebitele povahu smlouvy spotřebitelské (§ 1810 občanského zákoníku).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2093/24, ze dne 5. 2. 2025

17.03.2025 00:02

Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě

I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.

Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025

10.03.2025 00:01

Narovnání uzavřené mezi poškozeným a jedním ze solidárně zavázaných

Povaha narovnání při pluralitě závazkových vztahů mezi poškozeným a více škůdci nebrání tomu, aby se poškozený dohodl na narovnání jen s některým z nich. Právě relativní samostatnost jednotlivých právních vztahů mezi poškozeným a solidárně odpovědnými škůdci však brání tomu, aby se dohoda o narovnání mezi jedním z nich a poškozeným dotkla právních vztahů ostatních spoludlužníků, kteří nejsou účastníky takové dohody, resp. pokud dohodu o narovnání neuzavřeli všichni spoluškůdci tak, aby pokrývala postavení všech. Možnost uzavřít dohodu o narovnání (případně též dohodu o privativní novaci) mezi věřitelem a pouze jedním ze solidárně zavázaných dlužníků akceptuje i právnická literatura, která dovozuje, že konstrukce solidarity coby mnohosti závazků spjatých totožným plněním, jakož i fakt, že obsahová totožnost těchto závazků je sice pravidlem, avšak nikoliv pojmovým znakem solidarity, vedou k závěru, který takový postup připouští. Vzhledem k tomu, že jeden ze solidárních dlužníků nemůže svým jednáním zhoršit nebo zlepšit postavení ostatních spoludlužníků (ledaže by to vyplývalo z právního předpisu jako u zániku závazku s uspokojením věřitele), je nevyhnutelný závěr, že taková dohoda bude mít účinky pouze in personam. Po solidárním dlužníku, s nímž dohodu o privativní novaci uzavřel, tak věřitel bude moci požadovat plnění vyplývající z nově založeného závazku, po ostatních spoludlužnících původní plnění. Splní-li spoludlužník to, co vyplývá z jím uzavřené dohody o novaci, zaniknou v rozsahu tohoto plnění i závazky spoludlužníků, kteří dohodu neuzavřeli. Vnitřní spoludlužnický vztah však zůstává dohodou o novaci nedotčen. Obdobné závěry platí i pro narovnání a pro prétorský i soudní smír.

Nelze též odhlédnout od toho, že primárním účelem dohody o narovnání není sjednání nižší částky náhrady škody, ale odstranění spornosti tohoto nároku. Dohoda o narovnání tedy může vést i k tomu, že mezi jedním ze škůdců a poškozeným bude sjednána náhrada v odlišné výši, než která odpovídá reálně vzniklé škodě a zákonem nastavenému poměru účasti jednotlivých spoludlužníků pro účel jejich vzájemného vypořádání. I z toho důvodu je nutné trvat na závěru, že částka sjednaná v dohodě o narovnání mezi poškozeným a škůdcem nemůže mít vliv na výši regresního nároku vůči dalšímu škůdci, jenž dohodu o narovnání neuzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 534/2024, ze dne 30. 1. 2025

25.02.2025 00:01

K (ne)uzavření smlouvy jen odkazem na obchodní podmínky

Smlouva je dvoustranné (případně vícestranné) právní jednání, k jehož vzniku je zapotřebí dvou (či více) jednostranných navzájem adresovaných obsahově shodných právních jednání. Ke vzniku každé smlouvy je potřebná nabídka (oferta), přijetí nabídky (akceptace), a obsahová shoda oferty a akceptace (konsensus). Zákon přitom neumožňuje uzavření smlouvy (uskutečnění oferty, její akceptace a obsahový konsensus) v obchodních podmínkách. Umožňuje pouze, aby odkazem na ně byla určena část obsahu smlouvy (část práv a povinností); jde především o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Jinak řečeno, aby bylo možno určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí (mimo obchodní podmínky) dojít k uzavření smlouvy (k ofertě, k její akceptaci a obsahové shodě mezi nimi).

Není-li tak uzavřena smlouva (nedojde-li k ofertě a její obsahově shodné akceptaci), je určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky pojmově vyloučeno. Z uvedeného též plyne, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.

Ačkoli zákon umožňuje uzavírání smluv vícestranných a do jednoho právního jednání nebo do téže listiny zahrnout více smluv (posuzovaných samostatně), k jejich uzavření je nezbytné dodržení předpokladů vzniku smlouvy. V případě uzavírání vícestranných smluv v rámci jednoho právního jednání či zahrnutých do téže listiny se tedy musí účastnit jednání o uzavření smlouvy všichni účastníci jednotlivých smluv a musí dojít k nabídce (ofertě) a k jejímu obsahově shodnému přijetí (akceptaci) ohledně každé takové smlouvy, byť ohledně části obsahu každé takto uzavírané smlouvy lze odkázat na obchodní podmínky její smluvní strany. Založily-li tedy soudy obou stupňů svá rozhodnutí na závěru, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastnicemi postačí souhlas žalované s produktem „chytrá záloha“, vyjádřený ve smlouvě uzavřené mezi jinými účastníky, a odkaz v takové smlouvě na obchodní podmínky žalované (obsahující vymezení účastníků smlouvy o zápůjčce a projev vůle žalobkyně k uzavření takové smlouvy), pak je jejich právní posouzení nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2550/2024, ze dne 20. 11. 2024