// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

15.07.2020 00:01

Započtení pohledávky věřitele za majetkovou podstatou

Insolvenční správce, jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, nemůže započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou již proto, že jde o pohledávku, která se nepřihlašuje do insolvenčního řízení. Nepřípustnost započtení takové pohledávky se odvíjí od nemožnosti splnit podmínku uvedenou v § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5570/2017, ze dne 31. 3. 2020


24.06.2020 00:02

Platnost ujednání o paušalizované náhradě nákladů

Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se podle okolností posoudí jako ujednání o odstupném, případně jako ujednání nepojmenované smluvní klauzule.

Ujednání stran o tom, že „příkazník může od příkazce požadovat úhradu nákladů v určité paušalizované výši, pokud příkazce odstoupí od smlouvy nebo od projektu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace, popřípadě tuto smlouvu před datem podání žádosti o poskytnutí dotace vypoví bez zavinění příkazníka“, není ujednáním o smluvní pokutě dle § 2048 o. z., které by bylo stiženo neplatností. Aplikace výkladových pravidel podle § 555 a násl. o. z. může vést k závěru, že takové ujednání bude posouzeno jako odvolání příkazu podle § 2443 o. z., které je jednostranným právním jednáním příkazce svou povahou obdobným výpovědi a které vede k zániku závazku založeného příkazní smlouvu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, ze dne 18. 3. 2020


07.05.2020 00:01

ÚS: K prioritě výkladu smlouvy, který zachovává právní účinky

Veřejná moc musí při posuzování soukromoprávních jednání postupovat vždy v souladu s právem na svobodné jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a se zásadou pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tyto ústavní principy je nutno respektovat i ve vztahu k jednotlivým smluvním ujednáním. Vždy je třeba upřednostnit výklad smlouvy či smluvního ujednání, který zachovává jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim je upírá.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3379/19, ze dne 6. 3. 2020


17.04.2020 00:05

ÚS: Princip autonomie vůle při posuzování smluv obecnými soudy

1. Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu a jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy. Má dvě strukturální dimenze: (1.) státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (včetně jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v rámci daném výslovným svolením (pokynem) zákonodárce, a (2.) jednotlivec může v rámci činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje). V této druhé dimenzi je pak autonomie vůle vůči státní moci přímo vykonatelná.

2. Bezprostřední aplikovatelnost autonomie vůle se projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní jednotlivec vyjádřil, co chce (resp. co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec tedy činí, co mu zákon nezakazuje a soud jej výkladem jeho právního jednání (např. interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Prioritu musí mít proto výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.

3. Naznačenému principu ovšem nutno rozumět nikoliv (jen) tak, že by měl bránit zásahům veřejné (v tomto případně soudní) moci do smluvní volnosti, ale je nutno jej chápat tak, že soud musí při řešení sporů identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit zachovat (to samozřejmě jen tehdy, neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům atp.).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 392/20, ze dne 10. 3. 2020


13.03.2020 00:06

ÚS: Následky zadržení platební karty bankomatem

Všeobecné obchodní podmínky nesmějí být v rozporu s kogentními ustanoveními zákona.

Aplikace zákona obecnými soudy bez řádné interpretace a rozšíření hypotézy kogentního ustanovení i na případy, na něž zjevně nedopadá, porušuje právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právní následky zadržení platební karty bankomatem nelze stavět naroveň s následky její ztráty.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1833/18, ze dne 6. 2. 2020


11.03.2020 00:02

Ochrana dobrověrného nabyvatele u úplatných převodů

I. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. podle svého výslovného znění poskytuje ochranu dobrověrnému nabyvateli jen u úplatných převodů (u úplatných nabývání věcných práv, vyjma těch, která jsou uvedena v § 984 odst. 2 o. z.). „Úplatnost“ je jedním z předpokladů nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

II. Pro převody, pro něž se uplatní právní úprava občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (viz § 3064 o. z.), v němž zákonodárce formuloval ochranu dobré víry nabyvatele výslovně v § 984 odst. 1, stanovil jednoznačné podmínky pro její uplatnění (omezil ji výslovně na převody úplatné), je dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, vyplňující dřívější mezeru v zákonné úpravě, použitelná pouze v omezeném rozsahu (jen u úplatných převodů, nikoli tedy u převodů bezúplatných a v případech vyloučených § 984 odst. 2 o. z.), k vyřešení otázek, které mají oporu v nové právní úpravě (např. posuzování dobré víry nabyvatele). To se týká i uplatnění obecného právního principu „vigilantibus iura scripta sunt“.

III. Úplatnost jednání obecně může spočívat v poskytnutí ekvivalentu nejen v penězích, ale i v jiném plnění; to platí i pro účely § 984 odst. 1 o. z.

I když obecně platí, že darovací smlouva je smlouva bezúplatná, pro potřeby dobrověrného nabyvatelství upraveného v § 984 odst. 1 o. z. (k naplnění jeho smyslu a účelu) nelze od kauzální (podmíněné) souvislosti plnění (převodu vlastnictví k nemovité věci) a protiplnění (výměnku) odhlédnout. Jestliže v posuzované věci nebylo bezúplatné darování jedinou příčinou jednání, ale bylo kauzálně spjato se zajištěním převodce (případně třetí osoby) formou výměnku, není namístě v takovém případě dobrověrnému nabyvateli ochranu odmítnout. Skutečnost, že na samotný výměnek se dobrověrné nabyvatelství nevztahuje (§ 984 odst. 2 o. z.), na vysloveném závěru nic nemění.

Uvedené závěry neplatí bezvýhradně, neboť je třeba vždy posuzovat obsah práv a povinností ujednaných ve výměnkové smlouvě objektivně, tedy z pohledu ekvivalentnosti k plnění plynoucímu z darovací smlouvy, s přihlédnutím k povinnostem plynoucím zavázané osobě k výměnku ze zákona. Ustanovení § 2707 odst. 1 o. z. poskytuje totiž účastníkům výměnkové smlouvy širokou smluvní volnost a nelze vyloučit, že v konkrétním případě obsah dohodnutých požitků, úkonů či práv sloužících k zaopatření výměnkáře i se zohledněním zákonných povinností (pomocné úkony v případě nezbytné potřeby výměnkáře, případná přeměna na peněžitý důchod, náhradní bydlení) svým rozsahem, případně omezením na velmi krátké časové období, z objektivního hlediska úvahy o ekvivalentnosti plnění neumožní (obdobně jako ujednání kupní smlouvy o převodu nemovitosti za 1 Kč).

Lze proto uzavřít, že ačkoli je darovací smlouva pojmově smlouvou bezúplatnou, je-li v souvislosti s ní uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný § 984 odst. 1 o. z. zpravidla jako smlouva úplatná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, ze dne 28. 11. 2019


24.02.2020 00:01

Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání

Narovnáním mohou být upraveny mezi účastníky jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu § 1903 o. z. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Spornost či pochybnost se vztahuje jak na skutkové, tak na právní otázky, příčinou může být i omyl; není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předpokladů narovnání mýlí. Podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody.

I když spor či pochybnost jsou pojmovými znaky narovnání, nemusí být vždy výsledkem dohody změna rozsahu vzájemných práv a povinností; účastníci se mohou dohodnout na stejném obsahu, jaký měl dosavadní závazkový právní vztah.

Spornost nebo pochybnost práv a povinností jsou kategoriemi subjektivními. Těmi subjekty, které právo či povinnost jako sporné či pochybné hodnotí, jsou výlučně strany závazku. Sporným nebo pochybným může být proto i právo, které u třetí osoby – například u soudu – žádnou nejistotu nevzbuzuje.

Deklarace spornosti či pochybnosti v dohodě o narovnání není nezbytná; absentuje-li, nejedná se – pokud strany projevily vůli, že jimi narovnaný právní stav platí namísto právního stavu dosavadního – o neurčitost s důsledky stanovenými v § 553 odst. 1 o. z., případně o neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, ze dne 21. 11. 2019


05.02.2020 00:01

Započtení vůči pohledávkám postoupeným insolvenčním dlužníkem

Ustanovení § 140 odst. 2 až 4 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona o zákazu započtení pohledávek se nepoužije na situace, kdy se nejedná o započtení vzájemných pohledávek dlužníka, který je v úpadku, a věřitele, ale o započtení pohledávky třetí osoby, která od dlužníka pohledávku nabyla před zahájením insolvenčního řízení, vůči věřiteli a pohledávek věřitele vůči dlužníku dle § 529 odst. 2 obč. zák. Za daného skutkového stavu, kdy se pohledávky dlužníka vůči věřiteli nestaly součástí majetkové podstaty dlužníka, není možno ustanovení § 140 odst. 2 až 4 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona aplikovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2144/2017, ze dne 31. 10. 2019


03.02.2020 00:02

Ujednání o smluvní pokutě vázané na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele

Ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno a je tedy přípustné. Zároveň přitom takové ujednání nevybočuje ani z limitů definičního vymezení smluvní pokuty, jak vyplývají z § 2048 o. z., nejde tedy o ujednání inominátní. Možnost takového ujednání nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy. Nelze proto setrvávat na dosavadních závěrech o absolutní neplatnosti takového právního jednání.

Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že vzhledem k vázanosti dovolacími důvody a řešením otázky, na níž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, neřešil otázku možnosti stran sjednat povinnost plnit ze strany dlužníka označenou jako smluvní pokuta pro případ odstoupení do smlouvy ze strany dlužníka či odstoupení od smlouvy ze strany věřitele, nýbrž jen situaci, kdy právo na zaplacení smluvní pokuty je vázáno jak na porušení povinnosti ze strany dlužníka, tak na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, ze dne 30. 10. 2019


24.01.2020 00:05

ÚS: Úroky z prodlení s plněním náhrady nemajetkové újmy

Ústavní soud konstatuje, že přístup obecných soudů v nyní rozhodované věci stojí v příkrém rozporu se zásadou účinné ochrany základních práv. Do interpretace zásady ochrany práv se promítá také běh času. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým bude efektivně chránit jejich základní práva pouze tehdy, bude-li jim poskytnuta v co nejkratší době po jejím vzniku. Čím více se bude okamžik poskytnutí náhrady vzdalovat od okamžiku vzniku této újmy, tím více bude poškozený pociťovat tuto újmu jako nespravedlivou. Bude v něm přitom zároveň sílit přesvědčení, že „právo není na jeho straně“. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým tedy nebude způsobilá plnit svou satisfakční funkci. Nebude-li tato náhrada poskytnuta v blízké časové návaznosti na okamžik, kdy újma vznikla, nebude ani způsobilá plnit svou preventivně-sankční funkci. Měla-li by totiž být povinnost nahradit vzniklou újmu pro povinného pouze otázkou „virtuální“ (závislou na budoucí právní skutečnosti – rozhodnutí soudu), pak nebude schopna ovlivnit jeho budoucí jednání, stejně jako jednání dalších osob, které by se mohly v budoucnu dostat do obdobných situací.

Aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou satisfakční a preventivně-sankční funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a tato práva účinně chránit, musí z ní plynout také nárok na úroky z prodlení. Odepřením úroků z prodlení se institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým stává „bezzubým“, neboť se umožňuje povinnému, aby se úspěšně, bez jakékoli sankce, vyhýbal plnění svých povinností. Obecné soudy tak zásadně ztěžují vymahatelnost práv poškozených, namísto toho aby tato jejich práva chránily.

Ústavní soud zdůrazňuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí neplatí pouze pro případy, na něž se vztahuje úprava náhrady nemajetkové újmy pozůstalým podle OZ (tj. § 444 odst. 3 a odvozeně § 13 odst. 2 OZ), ale také - a tím spíše - pro případy, na něž dopadá aktuální právní úprava náhrady škody obsažená v NOZ. Nový civilní kodex předmětné nároky systematicky řadí k závazkům z deliktů, kam svou povahou náleží. Je zjevné, že z deliktního jednání vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je především povinnost nahradit způsobenou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je pak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv (srov. § 612 NOZ). Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 NOZ vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2149/17, ze dne 10. 12. 2019


21.01.2020 00:01

Ujednání o splatnosti nájemného

Ujednáním, podle něhož bylo nájemné splatné do určitého dne v měsíci, a to na základě faktury vystavené a doručené nájemci před takto stanoveným datem, byl čas plnění ujednán pevným datem.

V posuzované věci smluvní strany ujednaly, že „nájemné je splatné měsíčně předem vždy k 20. dni měsíce předcházejícího měsíci, za nějž se nájemné platí, a to na základě daňové faktury pronajímatelem vystavené a řádně doručené nájemkyni 1. den měsíce předcházejícího měsíci, za nějž je nájemné splatné.“ Takto formulované ujednání nelze považovat za ujednání, jímž je čas plnění stanoven ve prospěch věřitele, nýbrž za ujednání, jímž je čas plnění přesně ujednán. V tomto případě faktura nemá povahu vyzvání věřitele k plnění ve smyslu výše citovaného § 1958 odst. 1 o. z., ale stanovila den uskutečnění zdanitelného plnění, významný pro povinnost plátce daně z přidané hodnoty přiznat tuto daň. Opačný výklad by znamenal, že by se určení splatnosti nájemného konkrétním dnem stalo nadbytečným, a vedl by k nežádoucímu závěru, že porušením své smluvní povinnosti vystavit a doručit fakturu nájemkyni včas (v dostatečném předstihu) by pronajímatel mohl nepřípustně posouvat počátek běhu promlčecí lhůty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2614/2019, ze dne 22. 10. 2019


20.01.2020 00:01

Smlouva o poskytování základního vzdělání jako spotřebitelská smlouva

Při posouzení smlouvy o studiu z hlediska § 1810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí jen zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. Dalším kriteriem je způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada, že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu.“

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, ze dne 17. 10. 2019


13.12.2019 00:02

ÚS: Ochrana spotřebitele u smluv uzavíraných na dálku

Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2778/19, ze dne 5. 11. 2019


05.12.2019 00:01

K přiměřenosti uplatnění sankce dle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru

Sankci stanovenou v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru za absenci povinných údajů ve smlouvě o spotřebitelském úvěru (úročení diskontní sazbou uveřejněnou Českou národní bankou platnou v době uzavření smlouvy) není možné aplikovat pouze na základě gramatického výkladu, nýbrž je nutné provést posouzení prizmatem zvláštností spotřebitelských vztahů.

V souzené věci se jedná o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a o poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Věřitel je povinen informovat spotřebitele o notářských poplatcích, které musí v souvislosti se spotřebitelským úvěrem uhradit, a o jiných obdobných nákladech. Dovolací soud se ztotožňuje s tím, že jde o poplatky za uznání dluhu formou notářského zápisu, poplatky za ověření podpisu, ať již notářem, obecním úřadem nebo jiným oprávněným subjektem, ale také o jiné poplatky veřejnoprávního charakteru, např. poplatek za zápis zástavního práva k nemovitosti, sloužícího k zajištění úvěru, do katastru nemovitostí. Nelze však bez dalšího dovozovat, že sankce stanovená v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru při absenci takových údajů ve spotřebitelské smlouvě dopadá vždy. Naopak, je třeba pečlivě zkoumat specifické okolnosti každého případu tak, aby konečné řešení bylo spravedlivé a zájmy obou stran byly v tomto řešení vyváženě zachovány.

Byť zde banka neuvedla ve smlouvě o úvěru v konkrétní výši poplatek za ověření podpisu ani poplatek za návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, je dopad sankce uvedené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru vyloučen. Nejvyšší soud ji považuje vzhledem k celkové výši úvěru oproti výši poplatků v tomto případě za zcela nepřiměřenou. Opačný výklad by vedl k bezdůvodnému zvýhodnění dlužníka a došlo by tím k neúměrnému zkrácení práv banky na zisk z poskytování spotřebitelských úvěrů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2807/2018, ze dne 27. 8. 2019


02.12.2019 00:01

Procesní nástupnictví ve sporu o pohledávku vzniklou za účinnosti obč. zák.

Postupitelnost pohledávky vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. se bude i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. řídit dosavadními právními předpisy. Posouzení, zda v důsledku postoupení této pohledávky došlo ve smyslu § 107a o. s. ř. k takové právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv či povinností, se pak rovněž řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013, i když k postoupení došlo až po 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1908/2018, ze dne 26. 9. 2019


04.11.2019 00:00

Započtení proti pohledávce svěřené státem České konsolidační agentuře

Česká konsolidační agentura při hospodaření se svěřeným nebo získaným majetkem vystupovala vlastním jménem; to však neznamená, že se změnil charakter majetku, s nímž hospodařila. Proto proti pohledávce, která byla České konsolidační agentuře svěřena (nejde o pohledávku agenturou získanou) a má charakter pohledávky státu, je započtení přípustné jen na základě dohody ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3668/2018, ze dne 1. 8. 2019


25.10.2019 00:03

SDEU: Rozhodné právo pro účinky postoupení pohledávky

Článek 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) musí být vykládán v tom smyslu, že ani přímo, ani per analogiam neurčuje právo rozhodné pro účinky postoupení pohledávky vůči třetím stranám v případě vícenásobného postoupení, při kterém týž věřitel opakovaně postoupí pohledávku několika postupníkům.

rozsudek Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ve věci C‑548/18, ze dne 9. 10. 2019


03.09.2019 00:01

Trvání nároku na smluvní pokutu po zániku smlouvy o smlouvě budoucí

I. Dojde-li k zániku smlouvy o smlouvě budoucí v důsledku splnění rozvazovací podmínky, nezaniká (již existující) právo na smluvní pokutu.

II. Proto ani v posuzované věci právo na smluvní pokutu spjaté s porušením povinnosti uzavřít smlouvu o vázaném účtu a kupní smlouvu do 30. 6. 2011 a do téhož data zaplatit kupní cenu nezaniklo v důsledku rozvazovací podmínky, podle níž smlouva o smlouvě budoucí kupní zanikla marným uplynutím dne 30. 6. 2011.

Právní teorie dlouhodobě zastává názor, že „je-li z praktických důvodů k projevu či k plnění určena, popř. je-li obvyklá denní doba (např. pracovní doba pro podání reklamace, pro podání žaloby u soudu), je třeba takový projev učinit či plnění poskytnout včas v této určité denní době posledního dne (nikoliv tedy až do 24.00 hod. posledního dne)“. Konečně toto pravidlo převzal i zákon č. 89/2012 Sb., který v ustanovení § 602 upravuje, že má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu, ledaže něco jiného plyne ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran, popřípadě ze zvláštních okolností případu. Vzhledem ke skutečnosti, že stranou smlouvy o vázaném účtu měla být rovněž banka, mohlo ke splnění povinnosti uzavřít smlouvu o vázaném účtu dojít pouze během provozní doby této banky. Pokud do té doby nebyla smlouva o vázaném účtu uzavřena, bylo již v tuto dobu zřejmé, že žalobkyně nedostojí ani ostatním povinnostem vyplývajícím ze smlouvy o smlouvě budoucí. Vzhledem k ujednání účastníků o smluvní pokutě, které vázalo vznik práva na smluvní pokutu na porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, která současně představovala nezbytnou podmínku pro uzavření kupní smlouvy, došlo již okamžikem porušení povinnosti uzavřít smlouvu o vázaném účtu ke vzniku práva žalované na smluvní pokutu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2615/2017, ze dne 29. 5. 2019


20.08.2019 00:02

Dohoda o inflační doložce vylučující právo domáhat se zvýšení nájemného

I. I za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) se pronajímatel mohl s nájemcem dohodnout (v době, kdy již nebyl při sjednávání výše nájemného omezen žádnou kogentní úpravou) na způsobu zvyšování nájemného za užívání bytu; za takovou dohodu byla považována i inflační doložka. Takto uzavřenou inflační doložku je nyní třeba považovat za dohodu o zvyšování nájemného ve smyslu § 2249 odst. 1 o. z., byť byla uzavřena za účinnosti obč. zák. (§ 3074 odst. 1 o. z.); neplatnost této dohody nemůže způsobit jen skutečnost, že umožňuje pronajímateli zvýšit nájemné pouze jednou za 3 roky.

Podle ustanovení § 2249 o. z. se může pronajímatel domáhat zvýšení (snížení) nájemného soudem, jde však o dispozitivní úpravu, která se použije jen tehdy, jestliže se strany nedohodly o změnách nájemného jinak. Právo domáhat se zvýšení nájemného tak pronajímateli nenáleží mj. i v případě, kdy si účastníci nájemní smlouvy inflační doložkou (ať již uzavřenou za účinnosti obč. zák. či po 1. 1. 2014 za účinnosti o. z.) sjednali podmínky, za nichž bude výše nájemného za trvání nájemního vztahu měněna.

II. Dojde-li k podstatné změně okolností, s níž nemohly strany při uzavírání dohody o zvyšování nájemného (popř. dohody, kterou zvyšování nájemného vyloučily) rozumně počítat, a tato změna poměrů má za následek, že práva a povinnosti stran nájemní smlouvy (výše nájemného) již zjevně neodpovídají spravedlivému uspořádání, nemusí pronajímatel vyvolat jednání s nájemcem o uzavření nové dohody o zvyšování (§ 1765 odst. 1 o. z.), ani nemusí právo na obnovení jednání o smlouvě uplatnit ve lhůtě stanovené v § 1766 odst. 2 o. z., ale může při určení nové výše nájemného postupovat podle § 2249 o. z.

Za změnu závažnou, s níž nemohly strany při sjednávání způsobu zvyšování nájemného rozumně počítat, nelze považovat změnu výše nájemného způsobenou běžným vývojem ekonomiky a trhu. Na závažnost změn a zjevně nespravedlivé uspořádání vztahů mezi stranami nájemní smlouvy nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že výše nájemného, které by mohlo být dosaženo podle dohody uzavřené mezi účastníky, nedosahuje výše, která je obvyklá v daném místě a čase. Soud při úvaze, zda je na místě prolomení zásady pacta sunt servanda, musí vždy pečlivě zohlednit a zvážit všechny okolnosti jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce a vycházet přitom z konkrétních zjištění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1670/2018, ze dne 22. 5. 2019


08.08.2019 00:02

Podpis avalisty na směnce zajišťující určitý kauzální závazek

V posuzované věci žalovaný blankosměnku podepsal k doložce „per aval“; tím se zaručil za její zaplacení (s výminkou jejího doplnění a přeměny na směnku). Jiný závazek žalovaného, než ve směnečné listině vyjádřený, z podpisu blankosměnky směnečným rukojmím dovozovat nelze, a to ani v souvislosti s textem nacházejícím se na blankosměnce (v části listiny pod podpisy směnečných dlužníků), podle něhož slouží k zajištění pohledávek vyplývajících ze smlouvy o půjčce. Zmíněný text vyjadřuje (jen) důvod vystavení blankosměnky (její zajišťovací povahu); nic nemění na neakcesorické povaze závazku z blankosměnky ve vztahu závazku blankosměnkou zajištěnému.

Jinými slovy, z blankosměnky (podpisu směnečného rukojmího) nelze usuzovat na (současný) vznik ručitelského závazku směnečného rukojmího za zaplacení směnkou zajištěné pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4432/2017, ze dne 30. 4. 2019


< strana 1 / 26 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů