// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

19.05.2026 00:02

Výzva k uzavření realizační smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí

I. Výzva k uzavření realizační smlouvy musí následovat dřívější dohodu o obsahu budoucí smlouvy. Pro vznik a rozsah budoucích nároků má význam vymezení obsahu budoucí realizační smlouvy ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže je ve smlouvě o smlouvě budoucí obsah budoucí realizační smlouvy vymezen úplně, neuzavření realizační smlouvy s takovým obsahem povinnou stranou na výzvu oprávněné strany ve stanovené lhůtě je porušením její povinnosti, které umožní oprávněné straně nejen obrátit se na soud za účelem vymožení svého práva na uzavření takové smlouvy, ale může vést též ke vzniku práva oprávněné strany na náhradu újmy za porušení povinnosti povinnou stranou, příp. ke vzniku jiných nároků vyplývajících z porušení smluvní povinnosti.

V situaci, kdy výzva oprávněné strany bude směřovat k uzavření smlouvy jiného obsahu, než k jakému se zavázaly strany ve smlouvě o smlouvě budoucí (fakticky k uzavření jiné realizační smlouvy obsahově rozporné s dříve sjednaným obsahem budoucí smlouvy) a nebude následovat dřívější dohodu o obsahu budoucí smlouvy, nelze takové výzvě přiznat účinky výzvy ve smyslu § 1786 o. z. Neuzavření smlouvy povinnou stranou ve stanovené lhůtě podle této výzvy nelze považovat za porušení povinnosti stanovené v § 1786 o. z. a nezaloží ani prodlení povinné strany. Totéž platí, má-li být podle výzvy realizační smlouva uzavřena s jinou osobou, než s níž měla být uzavřena podle smlouvy o smlouvě budoucí.

II. Od výše uvedeného se odlišuje situace, v níž oprávněná strana vyzve povinnou stranu k uzavření realizační smlouvy v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, v níž však byl obsah budoucí smlouvy ujednán pouze obecným způsobem, a mezi stranami následně nedojde k dohodě o konkretizaci takového obsahu, příp. je v rámci následných jednání o uzavření realizační smlouvy navržen některou ze stran (bez akceptace druhou stranou) konkrétní obsah (i dalších souvisejících) práv a povinností, který nebyl dohodnut při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí (např. o lhůtě k plnění, o smluvních sankcích apod.). Půjde tedy o situaci, v níž nebyl při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě obsah budoucí realizační smlouvy ujednán jako úplný a má být na základě výzvy oprávněné strany ještě doplněn o (další) konkrétní obsah práv a povinností stran.

Nebude-li po výzvě oprávněné strany konkrétní obsah realizační smlouvy mezi stranami dohodnut pro rozličné představy o něm, a nedojde proto k uzavření realizační smlouvy ve lhůtě stanovené v § 1786 o. z. (či sjednané), vznikne podle § 1787 odst. 1 o. z. právo domáhat se u soudu (nebo třetí osoby) určení konkrétního obsahu smlouvy podle účelu, který má uzavření budoucí realizační smlouvy zřejmě sledovat, a to na základě návrhu stran s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány (srov. § 1787 odst. 2 o. z.). V takovém případě však nelze postihovat některou smluvní stranu za to, že při dalším jednání nesouhlasila s konkrétním obsahem budoucí realizační smlouvy, který nebyl dříve dohodnut již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a který až následně do návrhu realizační smlouvy jednostranně doplnila druhá strana, a že sama v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě pouze navrhovala jiný obsah dříve konkrétně neujednaných práv a povinností (tj. nepůjde-li o situaci dříve výslovně popsanou v § 290 obch. zák., v níž by povinná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření realizační smlouvy). Žádná strana totiž nemůže být vzhledem k § 1728 odst. 1 o. z. odpovědná (postihována) za to, že neuzavřela budoucí realizační smlouvu konkrétního obsahu až později navrženého druhou stranou, zavázala-li se předtím smlouvou o smlouvě budoucí k uzavření budoucí smlouvy, jejíž obsah byl předtím ujednán pouze obecným způsobem, nebo nebyl-li předem ujednán obsah veškerých souvisejících konkrétních budoucích práv a povinností. V této situaci totiž zákon v § 1787 o. z. předpokládá, že konkrétní obsah smlouvy bude teprve určen soudem, resp. třetí osobou, a to podle zákonem stanovených kritérií.

Jinak řečeno, zákon nezakládá právo oprávněné straně určit v takovém případě jednostranně konkrétní obsah budoucí smlouvy, ale pouze její právo domáhat se, aby konkrétní obsah budoucí realizační smlouvy určil soud (příp. třetí osoba), na základě povinnosti druhé strany k uzavření smlouvy, jejíž obsah však byl při sjednání této povinnosti ujednán pouze obecným způsobem, resp. nikoliv jako úplný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 491/2025, ze dne 31. 3. 2026

15.05.2026 00:07

ÚS: Nerespektování autonomie vůle soudem

Klade-li soud nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které jednající zamýšleli, porušuje autonomii vůle, jež je chráněna ústavní zásadou, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno. Nerespektováním autonomie vůle soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3335/25, ze dne 21. 4. 2026

11.05.2026 00:02

Neúčinné právní jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké

I. O neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. nejde, šlo-li o tzv. ekvivalentní právní jednání, tedy jestliže druhá strana poskytla dlužníku za majetek převedený odporovaným právním jednáním skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

II. Pro posouzení, zda kupní smlouva, kterou dlužník převede na osobu sobě blízkou ideální podíl na svých nemovitostech, je ekvivalentním právním jednáním, je určující okamžik, kdy se kupní smlouva stane účinnou.

III. To, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným právním jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

Výjimku z této zásady představuje jen situace, kdy druhá strana právního jednání „znala“ nebo „musela znát“ navíc i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovaným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znalost takového (dalšího) úmyslu dlužníka však nezakládá vyvratitelná domněnka „existence a znalosti“ úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) promítnutá v § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

To, že druhá strana právního jednání v době, kdy je dlužník činil, „znala“ nebo „musela znát“ i úmysl dlužníka naložit s reálným ekvivalentním plněním, které mu poskytuje, tak že ztíží nebo znemožní uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tvrdí a prokazuje věřitel, který podal odpůrčí žalobu.

IV. Jen proto, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu), nejde o změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

V. Plní-li druhá strana právního jednání podle pokynu dlužníka svůj dluh vůči němu tím, že dlužnou částku poukáže na splnění dluhu věřiteli dlužníka, jde ve vazbě na zkoumání ekvivalentnosti právního jednání pro účely posouzení jeho neúčinnosti podle § 589 a § 590 o. z. o plnění reálné (skutečné). To platí i tehdy, plní-li druhá strana věřiteli společný solidární dluh svůj a dlužníkův vědomě, po dohodě s dlužníkem, nad rámec svého vnitřního podílu na tomto dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 666/2024, ze dne 27. 3. 2026

04.05.2026 00:01

Postoupení pohledávky z neplatné spotřebitelské smlouvy

Soud je povinen přihlédnout k absolutní neplatnosti zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě podle § 55 odst. 2 obč. zák. i ve sporu mezi dodavatelem a postupníkem o pohledávku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním spotřebitele z neplatné spotřebitelské smlouvy, jestliže postupník tuto pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se spotřebitelem.

Postoupení pohledávky nemá vliv na posouzení (ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě postoupená pohledávka vznikla, uzavřené mezi postupitelem a dlužníkem. Je-li smlouva, či její část, uzavřená mezi postupitelem a dlužníkem absolutně neplatná, je soud povinen i bez návrhu k této neplatnosti přihlédnout i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem. Uvedené se prosadí i ve vztahu k neplatnosti zneužívajícího ujednání dle § 55 odst. 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1204/2025, ze dne 24. 3. 2026

20.04.2026 00:01

Náhrada ušlého zisku z budoucí smlouvy

Porušení smlouvy o smlouvě budoucí může zakládat právo na náhradu ušlého zisku, který by straně plynul z budoucí smlouvy. Nicméně i v takovém případě musí být naplněny podmínky (předpoklady) pro přiznání ušlého zisku tak, jak je vymezuje rozhodovací praxe dovolacího soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2670/2025, ze dne 25. 3. 2026

15.04.2026 00:02

K zákazu postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu

Zákaz postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, obsažený v § 346d odst. 4 větě první zák. práce, se vztahuje též na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté zákoníku práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 202/2025, ze dne 26. 2. 2026

02.04.2026 00:02

Promlčení práva na vrácení plnění z neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy

U práva spotřebitele na vydání bezdůvodného obohacení z plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy nelze použít § 394 odst. 2 obch. zák., vážící počátek běhu promlčecí doby ke dni plnění, pokud by tím byla porušena zásada efektivity ve smyslu ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a spotřebiteli by byla znemožněna účinná ochrana jeho práv.

Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. v takovém případě běží od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že spotřebitel plnil bezdůvodně; v poměrech projednávané věci od doručení usnesení o zastavení exekuce povinnému.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, ze dne 24. 2. 2026

24.03.2026 00:01

Smlouva o poskytování vzdělání jako spotřebitelská smlouva

I. Spotřebitelské smlouvy jsou podle judikatury Soudního dvora Evropské unie definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají směrnice Evropské unie na ochranu spotřebitele). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic.

Pro smlouvy, jejichž předmětem je poskytování vzdělávání, není určující toliko sama povaha osob, které smlouvu uzavírají, ale i to, zda se jedná o smlouvu o poskytování služeb, čímž se míní jakákoliv smlouva jiná než kupní, na jejímž základě podnikatel poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě.

Za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic je třeba považovat i smlouvu o poskytování vzdělávání, a to za předpokladu, že spotřebitel (student, žák či jeho rodič) hradí cenu této služby. Jinak řečeno, je-li poskytované vzdělávání převážně financováno školným placeným studentem (žákem či jeho rodičem), jde o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic (a studenta, žáka či jeho rodiče je třeba považovat za spotřebitele). Naopak, je-li poskytované vzdělávání převážně hrazeno z jiných zdrojů (zpravidla veřejnoprávních), a hrazené školné nepředstavuje cenu poskytované služby (je např. toliko drobným příspěvkem na administrativní náklady), nelze smlouvu o poskytování vzdělávání považovat za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic. I v takovém případě však mohou tuto povahu mít vedlejší či doplňková plnění poskytovaná zařízením zajišťujícím vzdělávání.

II. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie, veřejnoprávní povaha činnosti nebo veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Platí sice, že veřejné vzdělávání, které je zcela nebo z převážné části financováno ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu směrnic, ale odlišně je třeba nahlížet na vzdělávání, jehož cena je převážně hrazena studenty (žáky či jejich rodiči) v podobě školného. Poskytování tohoto typu vzdělání, bez ohledu na to, zda je poskytováno školami veřejnými či soukromými, je třeba považovat za službu, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.

Proto i skutečnost, že smlouvu o studiu, jejímž předmětem je poskytování vysokoškolského vzdělávání za úplatu, uzavřel student (spotřebitel) se soukromou vysokou školou, kterou je právnická osoba, která má neziskový charakter, neznamená bez dalšího, že taková smlouva není smlouvou spotřebitelskou, jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Jeho úvaha, že poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), ale vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání, nemůže obstát, neboť nereflektuje rozdíl mezi poplatky spojenými se studiem na veřejných vysokých školách a poplatky spojenými se studiem na soukromých vysokých školách.

III. V projednávané věci je žalovaná (studentka) fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu; smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, ze dne 10. 2. 2026

18.03.2026 00:02

Odklad splnění sporného vyúčtování podle ZEK

Odklad splnění povinnosti uhradit sporné vyúčtování podle § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 1. 2016 („ZEK“), neměl hmotněprávní účinky spočívající v odkladu splatnosti a přerušení běhu úroků z prodlení.

Smyslem a účelem institutu odkladného účinku podle § 129 odst. 3 věty druhé ZEK bylo odložení splnění povinnosti podle § 64 odst. 1, a to až do okamžiku rozhodnutí o námitce proti vyřízení reklamace. Odložení splnění povinnosti není synonymem pro „odložení splatnosti závazku“ vyplývajícího z vyúčtování. Přiznání odkladného účinku znamená jen to, že dlužník nemůže být donucen zaplatit sporné vyúčtování, pokud trvají účinky odložení podle § 129 odst. 3 věty druhé ZEK.

Nelze přehlédnout, že proti odkladu splnění povinnosti není podle § 129 odst. 3 ZEK (ve znění účinném do 31. 1. 2016) přípustné odvolání. Měl-li by odkladný účinek podle citovaného ustanovení směřovat k tomu, že se odkládá splatnost vyúčtování a dlužník není v prodlení se splněním své smluvní povinnosti (nenabíhají úroky z prodlení), proti čemuž se nemůže bránit žádným opravným prostředkem, šlo by o neakceptovatelný stav, kdy by správní orgán nepřípustným způsobem zasahoval do soukromoprávního vztahu, tzn. svým rozhodnutím mohl měnit vzájemný rozsah práv a povinností účastníků občanskoprávního vztahu.

Opačný názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1893/18 byl vysloven jako obiter dictum bez bližší právní argumentace, nikoliv jako ratio decidendi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3724/2023, ze dne 27. 11. 2025

16.03.2026 00:02

Právní úprava rozhodná pro posouzení náležitostí kompenzačního projevu

I. Pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není rozhodné, kdy pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož pohledávka vzešla (§ 3028 odst. 3 věty první o. z.). Pro posouzení způsobilosti pohledávek k započtení (kompenzability pohledávek) řídících se různými právními úpravami je pak vždy rozhodná právní úprava, kterou se řídí každá z těchto pohledávek (kterou se u každé z pohledávek řídí závazkový právní poměr, z něhož daná pohledávka vznikla).

Účinky kompenzačního projevu (právního jednání směřujícího k započtení pohledávky učiněného po 31. prosinci 2013), který se týká pohledávek, jež se řídí různými právními úpravami (jedna právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013, druhá právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014), se co do způsobilosti pohledávky k započtení řídí u každé z pohledávek pro ni rozhodnou právní úpravou.

Právní úprava rozhodná pro posouzení způsobilosti aktivní (započítávané) pohledávky je určující též pro určení a následné posouzení náležitostí kompenzačního projevu (jako právního jednání věřitele aktivní pohledávky). U pohledávek, které mají zaniknout započtením na základě jednostranného právního jednání věřitele aktivní pohledávky (pohledávky užité k započtení), se tak náležitosti kompenzačního projevu řídí hmotněprávní úpravou rozhodnou pro posouzení způsobilosti aktivní pohledávky k započtení bez zřetele k tomu, že posouzení způsobilosti pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) k započtení se řídí jinou hmotněprávní úpravou.

II. V projednávané věci nebyl kompenzační projev neurčitý ani nesrozumitelný ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., i když byla aktivní pohledávka vymezena jako pohledávka z titulu náhrady škody ve výši „nejméně 1 000 000 Kč“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2929/2024, ze dne 5. 2. 2026

11.03.2026 00:00

Neplatnost smluvního ujednání o nakládání s ornicí při skrývce

Účelem a smyslem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je ochrana zemědělského půdního fondu jako základního přírodního bohatství. Tento smysl a účel zákona vyžaduje, aby smluvní ujednání, jehož obsahem je povinnost nakládat s ornicí (či hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami) při skrývce způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (či na jeho základě vydaným rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu), bylo absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 750/2025, ze dne 21. 1. 2026

09.03.2026 00:02

Pořadí uspokojení konkurujících si věřitelů podle § 598 o. z.

I. Může-li se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti zprostit po vzniku odpůrčího práva tím, že (v odpovídajícím rozsahu) uspokojí věřitelovu nevykonatelnou pohledávku za dlužníkem, není pro posouzení limitu uvedeného v § 598 o. z. v případě konkurence více věřitelů rozhodné, zda některý z nich již disponuje vykonatelnou pohledávkou, či nikoliv; taková podmínka ze zákona neplyne. Pořadí se řídí zásadou priority (vykonáním předstihu).

Má-li se však žalovaný ubránit odpůrčí žalobě námitkou, že již plnil předstihnuvšímu věřiteli ve výši, která (podle § 598 o. z.) vylučuje uspokojení ostatních zkrácených věřitelů z dlužníkova majetku, jenž ušel neúčinným právním jednáním (§ 595 odst. 1 věta první o. z.), případně z odpovídající náhrady (§ 595 odst. 1 věta druhá o. z.), je na něm, aby tvrdil a prokázal nejen to, že věřiteli, kterému plnil, svědčilo odpůrčí právo, ale i to, že tento věřitel vykonal předstih.

II. Jak u směnky „pro soluto“, tak u směnky „pro solvendo“ platí, že aby se odpůrce zprostil povinnosti podle § 595 o. z. postupem podle § 597 odst. 1 o. z. i vůči ostatním zkráceným věřitelům dlužníka, musí se věřiteli dostat (obdobně jako by tomu bylo v exekuci vedené na majetek dlužníka, který neúčinným jednáním ušel) reálného uspokojení; nahrazení povinnosti z odpůrčího práva směnečným závazkem nepostačí, stejně jako by např. nestačilo, kdyby odpůrce dosáhl prominutí dluhu věřitele za dlužníkem.

Jinak řečeno, ke zproštění povinnosti podle § 597 odst. 1 o. z. odpůrcem vůči dalšímu konkurujícímu věřiteli nestačí prokázat, že se odpůrci podařilo přivodit zánik závazku dlužníka vůči předstihnuvším věřitelům jakýmkoliv způsobem. Byl-li jeden ze závazků nahrazen platební směnkou (která nebyla zcela splacena), nelze se jen z tohoto důvodu dovolávat účinků vyplývajících z § 598 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 334/2023, ze dne 29. 1. 2026

06.03.2026 00:06

ÚS: Protiústavnost judikatury NS o neurčitosti započtení

Obecný soud postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem vázanosti soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, pokud mechanicky použije závěry rozhodovací praxe k dřívější právní úpravě, aniž jakkoli zohlední změny v nové právní úpravě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 78/25, ze dne 12. 2. 2026

24.02.2026 00:01

Uplatnění nároku na náhradu újmy při zajišťovacím převodu vlastnictví

I. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla-li vlastníkem vozidla poškozeného při dopravní nehodě leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozidla, tedy leasingového pronajímatele. V jeho majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozidla před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy.

Uvedené právní závěry jsou plně použitelné i v případě úvěrové smlouvy obsahující smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva na úvěrující společnost, a to až do doby splacení celého úvěru a dalších závazků, jestliže v rozhodné době vzniku újmy bylo poškozené vozidlo ve vlastnictví úvěrující společnosti, a proto došlo ke změně v jejích majetkových poměrech, tj. snížení hodnoty vozidla. Skutečnost, že následně došlo k ukončení úvěrové smlouvy a k přechodu vlastnictví, již na toto posouzení nemá vliv.

V posuzované věci není rozumného důvodu učinit jiný závěr ani ohledně aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku na náhradu majetkové újmy spočívající ve snížení hodnoty neoprávněně zadrženého vozidla zakoupeného na základě úvěrové smlouvy se současným uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Jestliže vlastníkem v době vzniku škody i v době vydání neoprávněně zadržovaného vozidla byla stále úvěrující společnost a uživatel nabyl vlastnické právo k vozidlu až následně vypořádáním všech závazků z úvěrové smlouvy, nedošlo v jeho majetkových poměrech k žádné újmě.

II. Zajišťovací převod práva je dočasný, a proto je často sjednáván jako převod s rozvazovací podmínkou. Podmínka je rozvazovací, pokud je s jejím splněním spojen zánik právních následků právního jednání. Naplněním rozvazovací podmínky smlouva zaniká s účinky ex nunc.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 826/2025, ze dne 15. 1. 2026

18.02.2026 00:02

Věcná příslušnost ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví

Spor o zaplacení smluvní pokuty, kterou byl utvrzen závazek odstranit a dále neužívat po skončení smlouvy označení náležející druhé smluvní straně, popř. třetí osobě, přičemž tato označení jsou chráněna jako zapsané ochranné známky, je sporem o nároku vycházejícím z průmyslového vlastnictví, pro jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni výlučně věcně a místně příslušný Městský soud v Praze podle § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV.

Smluvní povaha utvrzení povinnosti zdržet se užívání ochranné známky ničeho nemění na tom, že se jedná o spor o nároku, který vychází z průmyslového vlastnictví, tj. o spor ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV. Rozhodujícím kritériem zde je to, zda půjde o nárok vyplývající z „obecné“ obligace, který vychází z právní skutečnosti navázané nikoli na právní úpravu některého z práv průmyslového vlastnictví, či zda půjde o nárok mající původ v právní úpravě některého z práv průmyslového vlastnictví.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2385/2025, ze dne 17. 12. 2025

19.01.2026 00:02

Smluvní limitace a vyloučení náhrady budoucí újmy

Ustanovení § 2898 o. z., podle kterého se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, má absolutně kogentní povahu; následkem nepřípustné smluvní limitace či vyloučení náhrady budoucí újmy je zdánlivost takového ujednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1551/2025, ze dne 10. 12. 2025

19.01.2026 00:01

Aplikovatelnost limitace náhrady škody po odstoupení od smlouvy

Není-li smluvními stranami dojednáno jinak, odstoupení od smlouvy se podle § 2005 odst. 2 o. z. nedotýká práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvních povinností před odstoupením od smlouvy. Bylo-li právo na náhradu škody před odstoupením od smlouvy ujednáním smluvních stran platně limitováno, je ujednání o limitaci namístě posuzovat jako ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy (§ 2005 odst. 2 věta první o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1551/2025, ze dne 10. 12. 2025

19.12.2025 00:05

ÚS: Porušení svobody autonomie vůle

K základním právním zásadám a současně k určujícím rysům právního postavení osoby, zejména v soukromoprávních vztazích, patří svoboda (autonomie) vůle. Tato zásada dává osobám právo volby právně významného chování, přičemž její konkrétní projevy lze soustředit do čtyř variant chování: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoliv, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání (shodně nález sp. zn. IV. ÚS 778/25 ze dne 3. září 2025, bod 17). Klade-li soud nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které jednající zamýšleli, porušuje tím autonomii vůle, jež je chráněna ústavní zásadou, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno. Porušením (autonomie) vůle soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2668/25, ze dne 12. 11. 2025

01.12.2025 00:02

Odmítnutí plnění dluhu nabízeného třetí osobou namísto dlužníka

I. Věřitel může odmítnout plnění nabízené třetí osobou namísto dlužníka ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. pouze tehdy, je-li vzhledem ke všem okolnostem zjevné, že dlužník s takovým plněním souhlas neudělil.

II. Souhlas dlužníka s plněním svého dluhu třetí osobou ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. představuje jednostranné, adresné právní jednání, učiněné ve vztahu k třetí osobě; toto právní jednání může být učiněno jakoukoliv formou, i konkludentně (tedy tak, aby byl třetí osobě seznatelný úmysl dlužníka souhlas poskytnout).

Má-li být peněžitý dluh splněn dlužníkem bankovním převodem připsáním na účet věřitele, nepochybně bude takovým jednáním předání veškerých nezbytných platebních údajů (číslo účtu věřitele, variabilní symbol apod.), podle nichž třetí osoba věřiteli plní. Pokud třetí osoba takto plní (tedy věřiteli se dostane do dispozice plnění, které odpovídá jeho ujednání s dlužníkem o způsobu zaplacení dluhu), nemůže věřitel takové plnění odmítnout s odkazem na ustanovení § 1936 odst. 1 o. z., neboť takto poskytnuté plnění nemůže u věřitele přivodit pochybnost o tom, že byl souhlas dlužníka třetí osobě poskytnut, resp. nemůže být zjevné, že dlužník souhlas neposkytl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 293/2025, ze dne 29. 10. 2025

18.11.2025 00:02

Odstoupení spotřebitele od kupní smlouvy pro opakované vady příslušenství

S ohledem na vztah věci hlavní a jejího příslušenství je potřeba z hlediska práva z odpovědnosti za vady zakoupené věci diferencovat samostatně vady věci hlavní a vady jejího příslušenství, neboť zásadně platí, že věc hlavní nesdílí osud svého příslušenství. Opakovaný výskyt vad příslušenství mobilního telefonu (sluchátek, nabíjecího adaptéru) v projednávané věci neopravňuje spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy i ve vztahu k věci hlavní (mobilnímu telefonu), na níž se projevila pouze v jednom případě vada, která byla odstraněna opravou, a poté se na ní již žádná další závada neobjevila.

Nelze v těchto souvislostech odhlédnout od tzv. nepřímého účinku Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, ze dne 25. 5. 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, konkrétně jejího čl. 3 bodu 6, podle něhož při nevýznamném rozporu se smlouvou nemá spotřebitel právo odstoupit od smlouvy. Za takový nevýznamný rozpor, který brání spotřebiteli odstoupit od smlouvy, lze v poměrech nyní souzené věci spatřovat vadu příslušenství mobilního telefonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2225/2023, ze dne 30. 9. 2025