// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

10.08.2026 00:02

Postavení prodávajícího jako podnikatele při spotřebitelské koupi

I. Pro aplikaci úpravy § 2158 a násl. o. z. je třeba (případ od případu) zkoumat, zda fyzická nebo právnická osoba jednala v rámci své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání, nebo – jinak řečeno – je nutné zjistit, zda jednala za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.

II. Jestliže odvolací soud v dané věci uzavřel, že není namístě aplikovat § 2158 a násl. o. z. z důvodů, že se žalovaná společnost nezabývá prodejem automobilů, nejde o její výdělečnou činnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, jejím předmětem podnikání není obchodování s ojetými vozidly, a že předmětný automobil neprodávala na svých vlastních stránkách, ale jeho prodej nabízela přes internetovou stránku Bazoš.cz, pak se jedná o závěr správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2954/2025, ze dne 30. 6. 2026

10.08.2026 00:01

Inkorporace pojistných podmínek do pojistné smlouvy

Nejde-li o pojistnou smlouvu uzavíranou formou obchodu na dálku, je předpokladem řádné inkorporace pojistných podmínek do smlouvy vedle odkazu na tyto podmínky také řádné seznámení pojistníka s jejich obsahem před uzavřením smlouvy (§ 2774 odst. 2 o. z.). Pouhé pojistitelem předtištěné prohlášení pojistníka – spotřebitele, že byl s pojistnými podmínkami seznámen, byť stvrzené podpisem pojistníka, nelze považovat za řádné a prokazatelné seznámení s takovými pojistnými podmínkami.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2845/2025, ze dne 24. 6. 2026

29.07.2026 00:02

Splnění hlavního závazku a zánik závislých smluv

Nedohodnou-li se smluvní strany jinak, zánik závazku z jedné ze závislých smluv bez uspokojení věřitele zrušuje podle § 1727 věty poslední o. z. ostatní závislé smlouvy s obdobnými právními účinky. Tomuto následku bez dalšího nebrání ani skutečnost, že hlavní závazek z některé z ostatních závislých smluv byl již splněn.

S ohledem na dispozitivitu právních norem soukromého práva si smluvní strany mohou stejný či velmi obdobný režim sjednat i pro smlouvy, které z objektivního hlediska závislými smlouvami nejsou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1076/2025, ze dne 24. 6. 2026

20.07.2026 00:02

Počátek běhu promlčení při splatnosti pohledávky ponechané na vůli věřitele

Dohodnou-li se smluvní strany, že dlužník bude povinen plnit až na základě výzvy věřitele k plnění (např. po vystavení faktury) v dohodnuté lhůtě, sjednávají tím samostatné právo věřitele vyvolat splatnost dluhu, které je odlišné od práva věřitele na poskytnutí plnění.

Dokud věřitel splatnost dluhu takovou výzvou nevyvolá a dohodnutá lhůta k plnění neuplyne, není pohledávka splatná ani ji nelze úspěšně uplatnit u soudu. Promlčecí lhůta k právu na smluvní plnění proto počíná běžet až dospělostí pohledávky, nikoli již vznikem právního vztahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2613/2025, ze dne 24. 6. 2026

15.07.2026 00:02

Doručení právního jednání určeného členovi statutárního orgánu

Nachází-li se v dispoziční sféře právnické osoby písemnost, která je určena (také) osobě, jež je zároveň členem jejího statutárního orgánu, nelze bez dalšího uzavřít, že takové právní jednání došlo též do sféry dispozice konkrétního člena statutárního orgánu. Tak by tomu bylo jen tehdy, měl-li by adresát (člen statutárního orgánu) také objektivně možnost seznámit se s doručovanou zásilkou.

Na uvedeném závěru nic nemění povinnost člena statutárního orgánu (jednatele) vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Při doručování právního jednání určeného přímo jednateli jako fyzické osobě nejde o výkon jeho funkce člena voleného orgánu právnické osoby; v tomto směru je pouze povinen jednat v právním styku poctivě a s běžnou péčí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1923/2024, ze dne 30. 4. 2026

25.06.2026 00:02

K určitosti jednostranného započtení více vzájemných pohledávek

Pokud v případě jednostranného započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, kompenzační projev neobsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, proti kterým pohledávkám, případně kterým jejich částem, se uplatňuje aktivně započítávaná pohledávka k započtení, určí se to, které pohledávky na pasivní straně a do jaké jejich výše započtením zanikají, podle pravidla stanoveného v § 1933 odst. 1 o. z. a též podle § 1932 odst. 1 o. z. Právní názor, že je (bez dalšího) neurčité právní jednání spočívající v započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje aktivně započítávanou pohledávku, jestliže strana, která započtení prohlašuje, neurčí, v jakém rozsahu mají započtením aktivně započítávané pohledávky zaniknout pasivně započítávané pohledávky, nemůže za současné právní úpravy obstát.

Jednostranné právní jednání spočívající v započtení (§ 1982 o. z.) tak není neurčité jen proto, že při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje jedinou aktivně započítávanou pohledávku, ten, kdo prohlašuje započtení, neurčí, které pohledávky (na pasivní straně) a v jaké výši započtením zanikají.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 213/2026, ze dne 13. 5. 2026

01.06.2026 00:01

Lhůta pro vyřízení reklamace ve spotřebitelských obchodních podmínkách

Ujednání obchodních podmínek ve spotřebitelské kupní smlouvě, které oproti § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele (sloužícího výlučně k ochraně spotřebitele) stanoví, že třicetidenní lhůta pro vyřízení reklamace nezačíná běžet ode dne uplatnění reklamace, nýbrž až ode dne předání zboží do servisu nebo technikovi, musí soud z úřední povinnosti posoudit z hlediska jeho přiměřenosti podle § 1813 a násl. o. z. Neposoudí-li soud, zda takové ujednání nezpůsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2785/2025, ze dne 22. 4. 2026

23.05.2026 00:04

ÚS: Požadování dvojího nájemného ze strany pronajímatele

Obecné soudy při výkladu podústavního práva poruší zákaz svévole a tak právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aplikují-li obecné zásady dobrých mravů a zákazu zneužití práva jako „zkratku“, kterou se vyhnou skutečnému právnímu posouzení konkrétní věci.

Takové svévole se dopustí také tehdy, vyloží-li, že existence dvojího nájmu sice nemá vliv na platnost žádné z nájemních smluv s překrývající se dobou nájmu (srov. k tomu již nález sp. zn. II. ÚS 4235/18 ze dne 13. září 2019), avšak požadování dvojího nájemného ze strany pronajímatele, byl-li výkon nájemního práva nájemce z důvodu užívání bytu druhým nájemcem (který pronajímateli plnil nájemné) vyloučen, podle nich představuje jednání, které je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva).

Zrušení soudních rozhodnutí napadených ústavní stížností má s ohledem na zásadu racionality smysl zpravidla pouze tehdy, lze-li od nového projednání věci očekávat zlepšení hmotněprávní pozice stěžovatele. Cílem řízení o ústavní stížnosti není dosáhnout „akademického“ zrušení napadeného rozhodnutí jen proto, aby soudy znovu rozhodly stejně pouze s jinak formulovaným odůvodněním. Dopustí-li se soudy v důsledku kombinace více chyb porušení ústavně zaručených základních práv obou stran řízení, avšak zároveň dospějí k výsledku, který z ústavního hlediska obstojí, může být dostatečnou satisfakcí pro stěžovatele, že Ústavní soud konstatuje porušení jeho práv.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 98/26, ze dne 15. 4. 2026

21.05.2026 00:02

Zpeněžení majetkové podstaty zástupcem insolvenčního správce

I. Při zpeněžování majetku z majetkové podstaty není vyloučeno, aby byl insolvenční správce zastoupen. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde zásadně jen tehdy, jestliže tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny.

II. O zpeněžení v režimu insolvenčního zákona prodejem majetku mimo dražbu podle § 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona zásadně jde (může jít) jen v případě, že zpeněžení provádí (osobně) insolvenční správce, popřípadě jeho zástupce, který k tomu byl zmocněn.

III. Vystupuje-li převodce jako ten, koho ke zcizení věci opravňuje právní jednání osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, ač mu takové oprávnění ve skutečnosti uděleno nebylo, nelze tento nedostatek zhojit podle § 1109 o. z., ale jen za přísnějších podmínek § 444 o. z. per analogiam. Za splnění podmínek § 444 odst. 1 o. z. by kupní smlouva zavazovala insolvenčního správce, který by se nemohl dovolat nedostatku zmocnění; v takovém případě by šlo o insolvenční zpeněžování prodejem mimo dražbu, neboť insolvenčnímu správci by se přičítalo překročení zmocnění převodce.

Nešlo-li o insolvenční zpeněžení, tedy nešlo-li o případ podle § 444 o. z., ale nabyvatel uzavřel kupní smlouvu s osobou, které byly movité věci insolvenčním správcem svěřeny, lze uvažovat o nabytí vlastnického práva od neoprávněného za splnění podmínek § 1109 písm. c) o. z. Pro případnou aplikaci § 1109 písm. c) o. z. je nepodstatné, že namísto vlastníka movité věci (dlužníka) svěřil movité věci této osobě insolvenční správce jako osoba s plným dispozičním oprávněním k majetkové podstatě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3260/2023, ze dne 25. 3. 2026

19.05.2026 00:02

Výzva k uzavření realizační smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí

I. Výzva k uzavření realizační smlouvy musí následovat dřívější dohodu o obsahu budoucí smlouvy. Pro vznik a rozsah budoucích nároků má význam vymezení obsahu budoucí realizační smlouvy ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže je ve smlouvě o smlouvě budoucí obsah budoucí realizační smlouvy vymezen úplně, neuzavření realizační smlouvy s takovým obsahem povinnou stranou na výzvu oprávněné strany ve stanovené lhůtě je porušením její povinnosti, které umožní oprávněné straně nejen obrátit se na soud za účelem vymožení svého práva na uzavření takové smlouvy, ale může vést též ke vzniku práva oprávněné strany na náhradu újmy za porušení povinnosti povinnou stranou, příp. ke vzniku jiných nároků vyplývajících z porušení smluvní povinnosti.

V situaci, kdy výzva oprávněné strany bude směřovat k uzavření smlouvy jiného obsahu, než k jakému se zavázaly strany ve smlouvě o smlouvě budoucí (fakticky k uzavření jiné realizační smlouvy obsahově rozporné s dříve sjednaným obsahem budoucí smlouvy) a nebude následovat dřívější dohodu o obsahu budoucí smlouvy, nelze takové výzvě přiznat účinky výzvy ve smyslu § 1786 o. z. Neuzavření smlouvy povinnou stranou ve stanovené lhůtě podle této výzvy nelze považovat za porušení povinnosti stanovené v § 1786 o. z. a nezaloží ani prodlení povinné strany. Totéž platí, má-li být podle výzvy realizační smlouva uzavřena s jinou osobou, než s níž měla být uzavřena podle smlouvy o smlouvě budoucí.

II. Od výše uvedeného se odlišuje situace, v níž oprávněná strana vyzve povinnou stranu k uzavření realizační smlouvy v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, v níž však byl obsah budoucí smlouvy ujednán pouze obecným způsobem, a mezi stranami následně nedojde k dohodě o konkretizaci takového obsahu, příp. je v rámci následných jednání o uzavření realizační smlouvy navržen některou ze stran (bez akceptace druhou stranou) konkrétní obsah (i dalších souvisejících) práv a povinností, který nebyl dohodnut při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí (např. o lhůtě k plnění, o smluvních sankcích apod.). Půjde tedy o situaci, v níž nebyl při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě obsah budoucí realizační smlouvy ujednán jako úplný a má být na základě výzvy oprávněné strany ještě doplněn o (další) konkrétní obsah práv a povinností stran.

Nebude-li po výzvě oprávněné strany konkrétní obsah realizační smlouvy mezi stranami dohodnut pro rozličné představy o něm, a nedojde proto k uzavření realizační smlouvy ve lhůtě stanovené v § 1786 o. z. (či sjednané), vznikne podle § 1787 odst. 1 o. z. právo domáhat se u soudu (nebo třetí osoby) určení konkrétního obsahu smlouvy podle účelu, který má uzavření budoucí realizační smlouvy zřejmě sledovat, a to na základě návrhu stran s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány (srov. § 1787 odst. 2 o. z.). V takovém případě však nelze postihovat některou smluvní stranu za to, že při dalším jednání nesouhlasila s konkrétním obsahem budoucí realizační smlouvy, který nebyl dříve dohodnut již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a který až následně do návrhu realizační smlouvy jednostranně doplnila druhá strana, a že sama v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě pouze navrhovala jiný obsah dříve konkrétně neujednaných práv a povinností (tj. nepůjde-li o situaci dříve výslovně popsanou v § 290 obch. zák., v níž by povinná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření realizační smlouvy). Žádná strana totiž nemůže být vzhledem k § 1728 odst. 1 o. z. odpovědná (postihována) za to, že neuzavřela budoucí realizační smlouvu konkrétního obsahu až později navrženého druhou stranou, zavázala-li se předtím smlouvou o smlouvě budoucí k uzavření budoucí smlouvy, jejíž obsah byl předtím ujednán pouze obecným způsobem, nebo nebyl-li předem ujednán obsah veškerých souvisejících konkrétních budoucích práv a povinností. V této situaci totiž zákon v § 1787 o. z. předpokládá, že konkrétní obsah smlouvy bude teprve určen soudem, resp. třetí osobou, a to podle zákonem stanovených kritérií.

Jinak řečeno, zákon nezakládá právo oprávněné straně určit v takovém případě jednostranně konkrétní obsah budoucí smlouvy, ale pouze její právo domáhat se, aby konkrétní obsah budoucí realizační smlouvy určil soud (příp. třetí osoba), na základě povinnosti druhé strany k uzavření smlouvy, jejíž obsah však byl při sjednání této povinnosti ujednán pouze obecným způsobem, resp. nikoliv jako úplný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 491/2025, ze dne 31. 3. 2026

15.05.2026 00:07

ÚS: Nerespektování autonomie vůle soudem

Klade-li soud nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které jednající zamýšleli, porušuje autonomii vůle, jež je chráněna ústavní zásadou, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno. Nerespektováním autonomie vůle soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3335/25, ze dne 21. 4. 2026

11.05.2026 00:02

Neúčinné právní jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké

I. O neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. nejde, šlo-li o tzv. ekvivalentní právní jednání, tedy jestliže druhá strana poskytla dlužníku za majetek převedený odporovaným právním jednáním skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

II. Pro posouzení, zda kupní smlouva, kterou dlužník převede na osobu sobě blízkou ideální podíl na svých nemovitostech, je ekvivalentním právním jednáním, je určující okamžik, kdy se kupní smlouva stane účinnou.

III. To, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným právním jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

Výjimku z této zásady představuje jen situace, kdy druhá strana právního jednání „znala“ nebo „musela znát“ navíc i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovaným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znalost takového (dalšího) úmyslu dlužníka však nezakládá vyvratitelná domněnka „existence a znalosti“ úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) promítnutá v § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

To, že druhá strana právního jednání v době, kdy je dlužník činil, „znala“ nebo „musela znát“ i úmysl dlužníka naložit s reálným ekvivalentním plněním, které mu poskytuje, tak že ztíží nebo znemožní uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tvrdí a prokazuje věřitel, který podal odpůrčí žalobu.

IV. Jen proto, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu), nejde o změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

V. Plní-li druhá strana právního jednání podle pokynu dlužníka svůj dluh vůči němu tím, že dlužnou částku poukáže na splnění dluhu věřiteli dlužníka, jde ve vazbě na zkoumání ekvivalentnosti právního jednání pro účely posouzení jeho neúčinnosti podle § 589 a § 590 o. z. o plnění reálné (skutečné). To platí i tehdy, plní-li druhá strana věřiteli společný solidární dluh svůj a dlužníkův vědomě, po dohodě s dlužníkem, nad rámec svého vnitřního podílu na tomto dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 666/2024, ze dne 27. 3. 2026

04.05.2026 00:01

Postoupení pohledávky z neplatné spotřebitelské smlouvy

Soud je povinen přihlédnout k absolutní neplatnosti zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě podle § 55 odst. 2 obč. zák. i ve sporu mezi dodavatelem a postupníkem o pohledávku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním spotřebitele z neplatné spotřebitelské smlouvy, jestliže postupník tuto pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se spotřebitelem.

Postoupení pohledávky nemá vliv na posouzení (ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě postoupená pohledávka vznikla, uzavřené mezi postupitelem a dlužníkem. Je-li smlouva, či její část, uzavřená mezi postupitelem a dlužníkem absolutně neplatná, je soud povinen i bez návrhu k této neplatnosti přihlédnout i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem. Uvedené se prosadí i ve vztahu k neplatnosti zneužívajícího ujednání dle § 55 odst. 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1204/2025, ze dne 24. 3. 2026

20.04.2026 00:01

Náhrada ušlého zisku z budoucí smlouvy

Porušení smlouvy o smlouvě budoucí může zakládat právo na náhradu ušlého zisku, který by straně plynul z budoucí smlouvy. Nicméně i v takovém případě musí být naplněny podmínky (předpoklady) pro přiznání ušlého zisku tak, jak je vymezuje rozhodovací praxe dovolacího soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2670/2025, ze dne 25. 3. 2026

15.04.2026 00:02

K zákazu postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu

Zákaz postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, obsažený v § 346d odst. 4 větě první zák. práce, se vztahuje též na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté zákoníku práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 202/2025, ze dne 26. 2. 2026

02.04.2026 00:02

Promlčení práva na vrácení plnění z neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy

U práva spotřebitele na vydání bezdůvodného obohacení z plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy nelze použít § 394 odst. 2 obch. zák., vážící počátek běhu promlčecí doby ke dni plnění, pokud by tím byla porušena zásada efektivity ve smyslu ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a spotřebiteli by byla znemožněna účinná ochrana jeho práv.

Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. v takovém případě běží od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že spotřebitel plnil bezdůvodně; v poměrech projednávané věci od doručení usnesení o zastavení exekuce povinnému.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, ze dne 24. 2. 2026

24.03.2026 00:01

Smlouva o poskytování vzdělání jako spotřebitelská smlouva

I. Spotřebitelské smlouvy jsou podle judikatury Soudního dvora Evropské unie definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají směrnice Evropské unie na ochranu spotřebitele). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic.

Pro smlouvy, jejichž předmětem je poskytování vzdělávání, není určující toliko sama povaha osob, které smlouvu uzavírají, ale i to, zda se jedná o smlouvu o poskytování služeb, čímž se míní jakákoliv smlouva jiná než kupní, na jejímž základě podnikatel poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě.

Za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic je třeba považovat i smlouvu o poskytování vzdělávání, a to za předpokladu, že spotřebitel (student, žák či jeho rodič) hradí cenu této služby. Jinak řečeno, je-li poskytované vzdělávání převážně financováno školným placeným studentem (žákem či jeho rodičem), jde o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic (a studenta, žáka či jeho rodiče je třeba považovat za spotřebitele). Naopak, je-li poskytované vzdělávání převážně hrazeno z jiných zdrojů (zpravidla veřejnoprávních), a hrazené školné nepředstavuje cenu poskytované služby (je např. toliko drobným příspěvkem na administrativní náklady), nelze smlouvu o poskytování vzdělávání považovat za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic. I v takovém případě však mohou tuto povahu mít vedlejší či doplňková plnění poskytovaná zařízením zajišťujícím vzdělávání.

II. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie, veřejnoprávní povaha činnosti nebo veřejně prospěšný účel nehrají zásadní roli při vymezení spotřebitelské smlouvy, respektive práva na ochranu spotřebitele. Platí sice, že veřejné vzdělávání, které je zcela nebo z převážné části financováno ze státního rozpočtu, nelze považovat za službu ve smyslu směrnic, ale odlišně je třeba nahlížet na vzdělávání, jehož cena je převážně hrazena studenty (žáky či jejich rodiči) v podobě školného. Poskytování tohoto typu vzdělání, bez ohledu na to, zda je poskytováno školami veřejnými či soukromými, je třeba považovat za službu, jelikož sleduje cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.

Proto i skutečnost, že smlouvu o studiu, jejímž předmětem je poskytování vysokoškolského vzdělávání za úplatu, uzavřel student (spotřebitel) se soukromou vysokou školou, kterou je právnická osoba, která má neziskový charakter, neznamená bez dalšího, že taková smlouva není smlouvou spotřebitelskou, jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Jeho úvaha, že poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), ale vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání, nemůže obstát, neboť nereflektuje rozdíl mezi poplatky spojenými se studiem na veřejných vysokých školách a poplatky spojenými se studiem na soukromých vysokých školách.

III. V projednávané věci je žalovaná (studentka) fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, tudíž je spotřebitelkou. Na druhé straně žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, které je z podstatné části hrazeno ze školného, neboť poplatky spojené se studiem (školné) jsou zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se tak stalo v rámci její podnikatelské činnosti a sledovalo podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu; smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, ze dne 10. 2. 2026

18.03.2026 00:02

Odklad splnění sporného vyúčtování podle ZEK

Odklad splnění povinnosti uhradit sporné vyúčtování podle § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 1. 2016 („ZEK“), neměl hmotněprávní účinky spočívající v odkladu splatnosti a přerušení běhu úroků z prodlení.

Smyslem a účelem institutu odkladného účinku podle § 129 odst. 3 věty druhé ZEK bylo odložení splnění povinnosti podle § 64 odst. 1, a to až do okamžiku rozhodnutí o námitce proti vyřízení reklamace. Odložení splnění povinnosti není synonymem pro „odložení splatnosti závazku“ vyplývajícího z vyúčtování. Přiznání odkladného účinku znamená jen to, že dlužník nemůže být donucen zaplatit sporné vyúčtování, pokud trvají účinky odložení podle § 129 odst. 3 věty druhé ZEK.

Nelze přehlédnout, že proti odkladu splnění povinnosti není podle § 129 odst. 3 ZEK (ve znění účinném do 31. 1. 2016) přípustné odvolání. Měl-li by odkladný účinek podle citovaného ustanovení směřovat k tomu, že se odkládá splatnost vyúčtování a dlužník není v prodlení se splněním své smluvní povinnosti (nenabíhají úroky z prodlení), proti čemuž se nemůže bránit žádným opravným prostředkem, šlo by o neakceptovatelný stav, kdy by správní orgán nepřípustným způsobem zasahoval do soukromoprávního vztahu, tzn. svým rozhodnutím mohl měnit vzájemný rozsah práv a povinností účastníků občanskoprávního vztahu.

Opačný názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1893/18 byl vysloven jako obiter dictum bez bližší právní argumentace, nikoliv jako ratio decidendi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3724/2023, ze dne 27. 11. 2025

16.03.2026 00:02

Právní úprava rozhodná pro posouzení náležitostí kompenzačního projevu

I. Pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není rozhodné, kdy pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož pohledávka vzešla (§ 3028 odst. 3 věty první o. z.). Pro posouzení způsobilosti pohledávek k započtení (kompenzability pohledávek) řídících se různými právními úpravami je pak vždy rozhodná právní úprava, kterou se řídí každá z těchto pohledávek (kterou se u každé z pohledávek řídí závazkový právní poměr, z něhož daná pohledávka vznikla).

Účinky kompenzačního projevu (právního jednání směřujícího k započtení pohledávky učiněného po 31. prosinci 2013), který se týká pohledávek, jež se řídí různými právními úpravami (jedna právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013, druhá právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014), se co do způsobilosti pohledávky k započtení řídí u každé z pohledávek pro ni rozhodnou právní úpravou.

Právní úprava rozhodná pro posouzení způsobilosti aktivní (započítávané) pohledávky je určující též pro určení a následné posouzení náležitostí kompenzačního projevu (jako právního jednání věřitele aktivní pohledávky). U pohledávek, které mají zaniknout započtením na základě jednostranného právního jednání věřitele aktivní pohledávky (pohledávky užité k započtení), se tak náležitosti kompenzačního projevu řídí hmotněprávní úpravou rozhodnou pro posouzení způsobilosti aktivní pohledávky k započtení bez zřetele k tomu, že posouzení způsobilosti pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) k započtení se řídí jinou hmotněprávní úpravou.

II. V projednávané věci nebyl kompenzační projev neurčitý ani nesrozumitelný ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., i když byla aktivní pohledávka vymezena jako pohledávka z titulu náhrady škody ve výši „nejméně 1 000 000 Kč“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2929/2024, ze dne 5. 2. 2026

11.03.2026 00:00

Neplatnost smluvního ujednání o nakládání s ornicí při skrývce

Účelem a smyslem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je ochrana zemědělského půdního fondu jako základního přírodního bohatství. Tento smysl a účel zákona vyžaduje, aby smluvní ujednání, jehož obsahem je povinnost nakládat s ornicí (či hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami) při skrývce způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (či na jeho základě vydaným rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu), bylo absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 750/2025, ze dne 21. 1. 2026