// Profipravo.cz / Dědění
Dědění
21.03.2024 00:02
Právní účinky vydědění učiněného před 1. 1. 2014
Vydědění učiněnému před 1. 1. 2014 musí být (mimo explicitní výjimky vyplývající z ustanovení § 3072 o. z.) přičítány takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení.
I přesto, že je nepravá retroaktivita obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl oprávněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit.
Taková situace by nastala i v nyní posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým jednáním spojovány. V době sepsání listiny o vydědění, tedy dne 16. 7. 2009, bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že při neplatném vydědění (ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti by se na neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla, ten by tak nepřestal být dědicem ze zákona (jelikož minulá právní úprava žádné ustanovení činící výkladové potíže podobné nynějšímu ustanovení § 1650 o. z. neobsahovala a neplatné vydědění neměnilo právní postavení vyděděného). Pokud zůstavitel pořídil listinu o vydědění za takové situace, nemohl jí v době jejího sepisu v žádném případě přikládat účinek, který jí přisoudil na základě aplikace znění § 1650 o. z. nyní odvolací soud, neboť jestliže důvody vydědění podle § 469a obč. zák. nebyly dány, hledělo se podle tehdejší kogentní právní úpravy na vydědění jako na neplatné a neplatně vyděděný měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu uvedeném v § 479 obč. zák. Nebyla-li v popsané situaci zůstavitelem povolána k dědictví jiná osoba (jako tomu bylo i v poměrech přítomné věci), pak neprávem vyděděný měl právo na celé dědictví po zůstaviteli (nebo jeho část). Řečeno jinak: musel-li být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až na základě nového občanského zákoníku platného od 22. 3. 2012 a účinného až od 1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění prokázány, právo jen na povinný díl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2454/2023, ze dne 17. 1. 2024
18.03.2024 00:02
Výše nároku na náhradu za ZSU, který přešel na dědice
Okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, ze dne 14. 12. 2023
21.02.2024 00:01
Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti
Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti jsou čistě osobního charakteru a nemají majetkovou povahu. Nejsou proto součástí jmění ve smyslu § 495 o. z. a netvoří pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., a tudíž ani nepřechází na dědice podle § 1475 odst. 1 o. z. Jinak je tomu u zaniklých právnických osob, u nichž při přeměnách fúzí či rozdělením rozštěpením přecházejí práva zakladatele na nástupnickou právnickou osobu.
Tuto skutečnost ostatně reflektuje též zákon o obecně prospěšných společnostech, když s právním nástupnictvím zaniklých zakladatelů výslovně počítá pouze u zakladatelů – právnických osob (srov. § 8 odst. 7 větu první). Ustanovení § 8 odst. 6 z. o. p. s. totiž neobsahuje zvláštní právní úpravu k obecné úpravě právního nástupnictví fyzických osob (dědění) a právnických osob (přeměny), naopak z této obecné právní úpravy vychází (odkazuje na ni). Institut vyloučení přechodu práv a povinností zakladatele na jinou osobu uvedený v § 4 odst. 4 větě druhé z. o. p. s. se vztahuje k oprávnění správní rady podle § 8 odst. 7 věty první z. o. p. s., nikoliv k právnímu nástupnictví, na něž odkazuje § 8 odst. 6 z. o. p. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1339/2023, ze dne 5. 12. 2023
19.12.2023 00:01
Předpoklady pro nařízení závěry (části) pozůstalosti
Při rozhodování o tom, zda nařídí závěru celé nebo části pozůstalosti, soud přihlíží nejen k tomu, zda jsou splněny předpoklady uvedené v § 1682 odst. 1 a 2, ale rovněž bere v úvahu, zda jde o vhodné opatření k dosažení účelu závěry pozůstalosti. Dospěje-li soud k závěru, že je vyloučena možnost ztráty nebo poškození zůstavitelova majetku již tím, jak (a kým) je pozůstalost spravována nebo z jiných vážných důvodů, nařídí závěru pozůstalosti jen v nezbytně nutném rozsahu, popř. od jejího nařízení vůbec upustí. V § 1683 se uvádí, že soud nenařídí závěru pozůstalosti, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující „dostatečnou jistotu“. Zákon tu zřejmě nemá na mysli poskytnutí jistoty ve smyslu § 2012 (zřízením zástavního práva nebo způsobilým ručitelem), ale jistotu v běžném slova smyslu vyjadřující to, že nemovitá věc z pozůstalosti bude postačovat ke splnění účelu, který by byl jinak sledován závěrou celé nebo části pozůstalosti. Nemovitá věc tu zřejmě poskytuje „dostatečnou jistotu“ do výše dvou třetin své obvyklé ceny, popřípadě do výše poloviny své obvyklé ceny, jde-li o stavební pozemek, o nemovitou věc sloužící podnikatelským účelům nebo o právo stavby (srov. § 2013 a § 2014 odst. 1). Jsou-li v pozůstalosti jen movité věci, nemohou odvrátit nařízení závěry pozůstalosti, i kdyby měly značnou cenu.
Nařídí-li soud usnesením závěru pozůstalosti, zajistí majetek, o němž lze mít za to, že patřil zůstaviteli, uložením do úschovy u soudu, soudního komisaře nebo u vhodného schovatele, popřípadě zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě (§ 149 z. ř. s.). Uložení do úschovy u soudu patří tedy mezi jednotlivé formy závěry. Proto nejsou-li dány podmínky pro nařízení závěry, není (logicky) nutné řešit ani způsob závěry. Jinými slovy, způsob zajištění majetku následuje závěr, že jsou dány předpoklady pro závěru (části) pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1057/2023, ze dne 13. 10. 2023
29.09.2023 00:01
ÚS: Zabrání věci ve vztahu k dědicům zemřelého obžalovaného
Analytická právní věta
Pokud osoba považovaná za pachatele trestného činu zemře před okamžikem rozhodování soudu o zabrání věci, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
PRÁVNÍ VĚTY
Otázku vlastnictví zabírané věci je třeba posuzovat vždy k okamžiku rozhodování soudu. Pokud tedy osoba považovaná za pachatele před takovým okamžikem zemře, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvažují-li obecné soudy v takové situaci o zabrání věci podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku z důvodu, že věc, která má být výnosem z trestné činnosti, přešla na jinou osobu z titulu dědictví, musí s dědici zemřelého jednat jako se zúčastněnými osobami a umožnit jim uplatnění práv z toho vyplývajících.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3168/22, ze dne 6. 9. 2023
11.09.2023 00:01
Příslušenství dluhu přirostlé v důsledku prodlení dědice
Příslušenství dluhu přirostlé výlučně v důsledku prodlení dědice (státu) po smrti zůstavitele i podle současné právní úpravy nelze zahrnout do pasiv pozůstalosti, neboť se nejedná o dluh zůstavitele ani o dluh, který má původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt a tím dosáhnout provedení likvidace pozůstalosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 586/2023, ze dne 30. 5. 2023
31.08.2023 00:01
Zpochybnění pravosti tzv. holografní závěti
I. Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou, v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny.
II. Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace.
Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023
01.03.2023 00:01
Dědění pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle § 14 odst. 1 OdpŠk není uplatněním u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 107/2021, ze dne 23. 11. 2022
18.01.2023 00:01
K určitosti vedlejší doložky (příkazu) v závěti
Vedle podmínek a doložení času patří tradičně mezi vedlejší doložky v závěti také příkazy. Za příkaz (modus) bývá označováno nařízení, kterým zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníkovi povinnost naložit se zanechaným majetkem či s jeho částí určitým způsobem, nebo aby něco vykonal či opominul (něčeho se zdržel, něco strpěl), může jít např. o příkaz postavit kapli nebo náhrobek, nechat sloužit mše, udržovat hrob zůstavitele, postarat se o zůstavitelovo oblíbené zvíře. Závěť je třeba vyložit především tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o. z.). V tomto duchu se v zájmu požadavku splnit zůstavitelův příkaz nese i tolerance, kterou zákon připouští pro dědicovo plnění příkazu, který nelze splnit přesně. V takovém případě má být příkaz splněn alespoň tak, aby mu bylo přibližně co možná vyhověno. Teprve když není možno ani to, příkaz se posuzuje jako nemožný. Ve smyslu ustanovení § 1551 odst. 2 věty prvé o. z. by příkaz také neměl být zřejmě obtěžující, jinak by se k němu nepřihlíželo. Svévole i zjevné obtěžování dědice či odkazovníka jsou značně subjektivní kategorie, a to na rozdíl od rozporu s veřejným pořádkem (věta druhá téhož ustanovení), který má objektivní povahu a zpravidla bude spočívat v navázání dědického práva na protiprávní jednání dědice. Je proto vždy třeba svévoli i obtěžování posuzovat se znalostí konkrétní situace ve vztahu k osobě zůstavitele i osobě dědice či odkazovníka.
V Obecném zákoníku občanském byla problematika vedlejších doložek upravena v § 695–712, vychází ze stejné koncepce, je podobná a výklad těchto ustanovení je v mnohém použitelný i při interpretaci § 1551–1574 o. z.
Příkaz (na rozdíl od podmínky) nemusí být splněný přesně; povinný z příkazu si nabytý prospěch může ponechat i tehdy, když příkaz splní aspoň v míře odpovídající jeho možnostem.
V souzené věci přichází v úvahu i finanční kompenzace jako nejblíže možné splnění příkazu zůstavitele v závěti (nechat postavit „mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady“), pokud by se na její výši závětní dědičky v budoucnu dohodly. O případ neurčitého nebo nesrozumitelného příkazu se v projednávané věci nejedná, neboť mobilní dům (jinak nazývaný také „mobilheim“, „mobilhaus“ či „mobilhome“) je definovaným a na trhu zastoupeným druhem ekonomického bydlení (ať již ve variantě sezonní či celoroční) a nejasnosti o způsobu, jakým má být zůstavitelova vůle v tomto ohledu naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), je možné odstranit výkladem.
Budiž dodáno, že polemika účastnic řízení o to, zda je předmětná závěť dostatečně určitá, když zahrnuje příkaz postavit plně vybavený mobilní dům s přípojkami bez dalšího, mohl být řešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení § 169 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2122/2022, ze dne 25. 10. 2022
13.12.2022 00:01
Právo zůstavitele na vypořádání SJM jako předmět dědictví
V případě, že společné jmění manželů zaniklo ještě za života zůstavitele a nebylo před smrtí zůstavitele vypořádáno dohodou nebo soudním rozhodnutím anebo domněnkou podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. a že manžel je jediným dědicem, může být způsobilým předmětem dědictví (co se nevypořádaného SJM týče) toliko právo na vypořádání takového společného jmění, které vzniklo jako jeden z právních důsledků zániku společného jmění manželů a které po smrti jednoho z manželů nemůže být naplněno; do soupisu aktiv a pasiv dědictví nelze v takovém případě uvádět konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které patří do nevypořádaného společného jmění zůstavitele a jeho manžela, případně podíly na nich, ale pouze právo zůstavitele na vypořádání společného jmění manželů. Obvyklá cena tohoto majetkového práva se pak promítne do usnesení o ceně vydaného v řízení o dědictví podle § 175o o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1174/2022, ze dne 22. 9. 2022
21.11.2022 00:01
K platnosti povolání náhradního dědice k dědění
I. Dědit lze jen na základě platného dědického titulu, proto i možnost náhradního dědice nastoupit na místo povolaného dědice vychází z předpokladu, že závěť zůstavitele, kterou byl kromě dědice k dědění povolán i náhradní dědic, je platným právním jednáním. Pokud tomu tak není, nelze podle takové závěti dědit. Je přitom nerozhodné, z jakého důvodu je závěť neplatná; zda proto, že se příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu (§ 580 o. z.), pro nedostatek svéprávnosti zůstavitele nebo jednání zůstavitele v duševní poruše (§ 581 o. z.), jednání v omylu (§ 583 o. z.), nebo nebyla-li učiněna ve formě stanovené zákonem (§ 582 o. z.).
II. Oprávněná není ani námitka dovolatele, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, resp. ustanovení § 574 o. z., které stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné. Dovolatel přehlíží, že tato ustanovení nejsou určena k tomu, aby nahrazovala chybějící formální náležitosti právního jednání, ale uplatní se teprve při výkladu obsahu právního jednání, které splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pokud soudy dospěly ke správnému závěru, že předmětná závěť je neplatná, neboť nemá zákonem požadovanou formu, nemohou se již uvedená interpretační pravidla uplatnit.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, ze dne 18. 8. 2022
30.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022
15.08.2022 00:01
Určení obvyklé ceny pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS
Pozůstalostní soud (soudní komisař) není při vydávání usnesení podle § 180 odst. 1 z. ř. s. (o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení) vázán předchozím usnesením, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.
Rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022
09.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.
Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).
Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022
08.08.2022 00:01
K účinkům osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku dle § 414 IZ
Jestliže usnesení o dědictví (§ 185 z. ř. s.), jímž (pozůstalostní) soud potvrdil (insolvenčnímu) dlužníku nabytí dědictví po zůstaviteli, který zemřel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek (insolvenčního) dlužníka, nabylo právní moci až po skončení insolvenčního řízení (po právní moci usnesení, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení), pak se účinky osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku stejným usnesením insolvenčního soudu podle § 414 insolvenčního zákona nevztahují na dluh zůstavitele, který přešel na (insolvenčního) dlužníka jako na dědice zůstavitele (§ 1701 odst. 1, § 1703 o. z.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, ze dne 28. 4. 2022
12.07.2022 00:02
Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti
Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti mají přetrvávat jen do doby pravomocného ukončení pozůstalostního řízení, pak mají bez dalšího pominout. Ochrana věřitele, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti a jež plyne z existence usnesení o odloučení pozůstalosti, po ukončení pozůstalostního řízení rovněž zaniká. Smyslem ochrany skrze odloučení pozůstalosti totiž je, aby po dobu trvání pozůstalostního řízení nebyl z odloučené pozůstalosti uspokojen jiný věřitel zůstavitele než ten, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že usnesení o odloučení pozůstalosti není poté, co pozůstalostní řízení bylo pravomocně skončeno, aniž by odloučená pozůstalost byla zkonzumována ve prospěch věřitele zůstavitele, pro exekuční soud závazné, je jeho závěr správný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 399/2022, ze dne 19. 4. 2022
05.04.2022 00:02
Vydání předmětu úschovy náležejícího do dědictví po zůstaviteli
Je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v takovém případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Dědici zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je sporné, jsou tedy aktivně věcně legitimovaní k podání žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., i když předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti, skončeném pravomocným usnesením o dědictví, projednán; v případě svého úspěchu ve věci jsou též oprávněni k tomu, aby jim byl předmět úschovy na základě usnesení vydaného podle ustanovení § 298 z. ř. s. vydán.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 382/2020, ze dne 23. 12. 2021
29.03.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
I. Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti zůstavitelů zemřelých po 1. 1. 2014 není (nemůže být) významné pouze a jen to, zda a který z účastníků pozůstalostního řízení byl odkázán k podání žaloby o dědické právo.
II. V řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565, věta první, občanského zákona), tedy závětního dědice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, ze dne 22. 2. 2022
08.03.2022 00:02
Návaznost navrhovaného vkladu na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí
Návaznost navrhovaného vkladu na dosavadní zápisy v katastru není dána, byl-li návrh na povolení vkladu podle darovací smlouvy ve prospěch obdarovaného (jednoho z dědiců), kterou uzavřel se zůstavitelem, jako dárcem, podán až poté, co usnesení potvrzující nabytí dědictví na základě dědických podílů oběma dědicům, na jehož základě byl zapsán vklad darovaného spoluvlastnického práva k nemovitostem ve prospěch obou dědiců, nabylo právní moci.
Žalobci zde lze přisvědčit potud, že bylo-li zjištěno, že zůstavitel uzavřel darovací smlouvu ohledně předmětných spoluvlastnických podílů a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ní byl podán až po jeho smrti, pak nelze učinit jiný závěr než, že v době smrti byl spoluvlastníkem nemovitostí a příslušný podíl patřil do aktiv dědictví. V souladu s ustanovením § 579 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 však také platí, že úmrtím nezanikl jeho závazek založený za jeho života darovací smlouvou, neboť z povahy věci vyplývá, že nejde o povinnost, která by byla vázána výhradně na jeho osobu. Závazek zůstavitele k darování spoluvlastnického podílu vyplývající z darovací smlouvy patřil v době smrti zůstavitele do pasiv dědictví a za tento závazek dědici podle § 470 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 odpovídají. Přestože usnesení potvrzující nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů z právě uvedeného nevychází (závazek zůstavitele z darovací smlouvy se nepromítl do pasiv dědictví), neznamená to, že by ve vkladovém řízení při přezkumu rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona) nebylo pro katastrální úřad závazné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2728/2020, ze dne 30. 11. 2021
07.03.2022 00:01
Vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi
O. z. smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. I nadále tedy bude použitelná dosavadní judikatura, podle níž pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům.
Pod pojmem „nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, ze dne 24. 11. 2021