// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák.

Obecná ustanovení občan. zák.

27.06.2023 00:01

Odstoupení zákazníka od smlouvy po zahájení zájezdu

Ustanovení § 10 o. z. reguluje posloupnost, v jaké mají být na určitou skutkovou podstatu aplikována právní pravidla. V první řadě je nutno užít ta, která na ni výslovně dopadají. Nejsou-li taková, postupuje se nejprve podle analogie legis, a není-li ani ta možná, podle principů spravedlnosti a zásad.

Předpokladem aplikace citovaného ustanovení je existence mezery v zákoně. Zjistit, zda jde v daném případě o mezeru v zákoně, již je nutno vyplnit postupem podle komentovaného ustanovení, znamená interpretovat mlčení zákonodárce. Obvyklým výkladovým postupem je třeba posoudit, zda zákonodárce mlčel, protože situaci upravit nechtěl (chování mělo být dovoleno, povinnost neměla být uložena), nebo protože na ni nepomyslil. Ve druhém případě půjde o mezeru v zákoně, již bude nutno zaplnit.

V projednávaném případě jde o situaci, která mezeru v zákoně nepředstavuje, neboť na ni právní úprava pamatuje.

Zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu (§ 2535 věta první o. z.). O takový případ v souzené věci nejde, neboť zákazník odstoupil od smlouvy po zahájení zájezdu pro údajné vady zájezdu, přičemž pořadatelka žádnou smluvní či zákonnou povinnost neporušila (§ 2537 o. z.).

Právní závěr odvolacího soudu, že právo zákazníka na vrácení ceny zájezdu má oporu v aplikaci § 10 odst. 2 o. z., je nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2352/2022, ze dne 23. 3. 2023

22.05.2023 00:02

K definici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku

Ze samotné definice spotřebitele, jímž podle § 419 o. z. je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba - podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. Ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11). K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se proto nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, ze dne 15. 2. 2023

06.02.2020 00:03

NSS: Ochrana pokojného stavu správním orgánem

Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) již nezakládá pravomoc správních orgánů rozhodovat o ochraně před zřejmými zásahy do pokojného stavu, jako tomu bylo podle občanského zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.). Proto od účinnosti občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) správní orgány také ztratily pravomoc rozhodovat o žádosti podle § 142 správního řádu, pokud se tato žádost týká určení právního vztahu vyvolaného rozhodováním správních orgánů o „zřejmých zásazích do pokojného stavu“ podle § 5 občanského zákoníku z roku 1964.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2019, čj. 9 As 159/2018-60)

11.09.2017 00:02

Předpoklady ustavení opatrovnické rady

I. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která osvědčí zákonem stanovené charakteristiky upínající se k její osobě. Nesplnění kterékoliv z těchto podmínek takovouto osobu diskvalifikuje z možnosti být platně zvolen členem opatrovnické rady s předpokládaným následkem, že soud v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 o. z. prohlásí volbu této osoby členem opatrovnické rady za neplatnou.

II. Okruh osob aktivně způsobilých volit členy opatrovnické rady může být (resp. většinou bude) širší než množina osob způsobilých pasivní volby. Z hlasování není eliminován např. ani opatrovník opatrovance, který schůzi k volbě opatrovnické rady svolává, který je pouze ustanovením § 473 odst. 2 věta druhá vyloučen z možnosti být členem opatrovnické rady.

III. Občanský zákoník nestanoví možnost jiné aprobace složení grémia osob povolaných k volbě opatrovnické rady ve smyslu ustanovení § 472 odst. 2 o. z. než soudem v rámci řízení podle § 476 odst. 1 o. z. o prohlášení neplatnosti volby opatrovnické rady. Není proto povolána např. skupina osob účastnící se volby této rady vyloučit vlastním hlasováním jinou skupinu takových osob z hlasování o složení konkrétní opatrovnické rady. Pokud se tak přesto stane, je nutno uzavřít, že k volbě členů opatrovnické rady došlo v rozporu s ustanovením § 472 až 475 o. z. s následkem prohlášení takové volby soudem za neplatnou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3648/2015, ze dne 21. 6. 2017

05.05.2017 00:00

ÚS: Uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou

Při závažném zásahu do osobní svobody osoby trpící duševní poruchou, jakým je uložení ústavního ochranného léčení podle § 99 ve spojení s § 38 odst. 2 a § 96 odst. 2 trestního zákoníku, musí soudy při prováděném dokazování, s ohledem na princip proporcionality zásahu, ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč nepostačuje uložení prostředku mírnějšího (ambulantního ochranného léčení); takovým postupem v rozporu s čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod dochází k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3675/16, ze dne 11. 4. 2017

04.04.2017 00:01

Rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka

Při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu § 471 odst. 3 o.z. je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z.

Pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu sice správně zmiňuje ustanovení § 80 odst. 1 o.z. Přiléhavě též obecně konstatuje, že ve věci nelze striktně vycházet z toho, že opatrovanec je hlášen k trvalému pobytu v obci Borovany. Stranou pozornosti soudu však již fakticky zůstalo posouzení konkrétních hledisek rozhodných pro určení, jaké bylo v době jeho rozhodování skutečné bydliště tohoto opatrovance ve smyslu zmíněného ustanovení o.z., a to z hlediska v něm uvedených charakteristik. Pouhá dlouhodobost pobytu opatrovance v psychiatrické nemocnici v Dobřanech pak ještě sama o sobě nemusí (bez dalších zjištění) představovat skutečnost, z níž by bylo třeba dovodit „úmysl“ opatrovance zde trvale bydlet.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, ze dne 30. 11. 2016

03.08.2016 00:00

Rozhodování o návrhu na obnovení omezení svéprávnosti

Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného - člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k mírnějšímu a pro posuzovaného méně omezujícímu opatření.

Ustanovení § 55 odst. 2 o. z. umožňuje soudu, aby přistoupil k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.

Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.). Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 944/2016, ze dne 25. 5. 2016

14.03.2016 00:02

Jmenování opatrovníka právnické osobě podle § 165 odst. 2 o. z.

I. S účinností od 1. ledna 2014 jsou členové statutárního orgánu právnické osoby jejími zástupci. Jsou-li zájmy člena statutárního orgánu právnické osoby v rozporu se zájmy této právnické osoby, nemůže ji (při právních jednáních dotčených konfliktem zájmů) zastupovat (§ 437 odst. 1 o. z.). Z § 165 odst. 2 o. z. se podává, že není-li zde jiného člena orgánu, který je schopen právnickou osobu zastoupit, jmenuje soud právnické osobě opatrovníka. Jinými slovy, předpokladem jmenování opatrovníka soudem podle § 165 odst. 2 o. z. je rozpor mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby a současně absence jiného člena orgánu, který je schopen právnickou osobu zastoupit.

Při výkladu § 165 odst. 2 o. z. je nezbytné mít na zřeteli, že jmenování opatrovníka představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, není-li možné důsledky rozporu mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby překlenout jinak (zůstala-li by jinak právnická osoba bez zástupce oprávněného za ni právně jednat).

Je-li zde jiný člen orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat (ať již jde o člena statutárního orgánu či o likvidátora), nelze opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. jmenovat. Obdobně, má-li již právnická osoba jmenovaného opatrovníka, který je oprávněn za ni jednat, z jiného důvodu (srov. např. § 165 odst. 1 o. z.), není na místě postupovat podle § 165 odst. 2 o. z., i kdyby byly zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nebyl zde (stricto sensu) jiný člen orgánu, oprávněný za právnickou osobu jednat. Jakkoliv totiž opatrovník není orgánem společnosti, je oprávněn za právnickou osobu právně jednat (§ 487 odst. 1 věta druhá o. z.) a není důvodu jmenovat (dalšího) opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z.

II. V poměrech obchodních korporací nelze přehlížet ani to, že konflikt zájmů členů (statutárních) orgánů a obchodních korporací řeší § 54 z. o. k. Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ustanovení § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní. Pak ani nelze obchodní korporaci jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. (pro takový postup není důvod, neboť obchodní korporace má člena statutárního orgánu oprávněného za ni jednat). Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal (na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá § 437 o. z. se všemi důsledky z toho plynoucími). Jsou-li splněny ostatní podmínky § 165 odst. 2 o. z., lze takové obchodní korporaci i jmenovat opatrovníka podle posledně označeného ustanovení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, ze dne 8. 12. 2015

03.10.2014 00:03

VS: Rozhodování o změně zápisu právní formy

Při rozhodování o změně zápisu právní formy právnické osoby zapsané ve veřejném rejstříku nezkoumá rejstříkový soud zaměnitelnost názvu z hlediska ustanovení § 132 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.

podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 8Cmo 172/2014, ze dne 8. 7. 2014

20.06.2014 00:03

KS: Výběr obce jako veřejného opatrovníka opatrovance

Obec, kterou soud jmenuje jako veřejného opatrovníka opatrovance, vybere podle bydliště opatrovance s vědomím toho, že za bydliště člověka podle § 80 odst. 1 a 2 o. z. nelze považovat místo, kde se zdržuje z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu a kde je umístěn z důvodů, které sám nemohl ovlivnit a není jisté, po jakou dobu se na takovém místě bude zdržovat.

podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18Co 71/2014, ze dne 28. 2. 2014

11.02.2014 00:00

Společná domácnost při odděleném bydlení

Závěru o tom, že žalobkyně žila se zůstavitele ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, zde nebrání ani zjištění o tom, že zůstavitel „v zimním období pobýval střídavě u žalobkyně a střídavě (i po několik dní v týdnu) ve svém vlastním bytě v J.“. Soužití ve společné domácnosti je totiž možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. S názorem odvolacího soudu, že střídavý pobyt zůstavitele v jeho vlastním bytě v zimním období byl odůvodněn potřebou postarat se o vlastní nemovitý majetek, a že jde o přípustnou výjimku z pravidla jinak vyžadovaného společného bydlení, dovolací soud souhlasí. Je totiž také třeba reflektovat společenské změny, rozvoj vlastnictví nemovitého majetku a fakticitu vztahů dnešní společnosti, kdy se častěji objevují případy, že některý z členů společné domácnosti žije po přechodnou dobu (z různých důvodů) na více místech, aniž by měl v úmyslu opustit společnou domácnost. Lze proto uzavřít, že - i když v zimním období bydlel zůstavitel po určitou dobu odděleně od žalobkyně - vytvořili s žalobkyní takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 292/2013, ze dne 28. 11. 2013

18.02.2013 00:02

K druhé kategorii osob blízkých

I. Druhou kategorii osob blízkých tvoří jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž vzájemné vztahy jsou na takové úrovni, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V rodinném poměru jsou další příbuzní v pobočné řadě (srov. § 117 občanského zákoníku), jako jsou například strýc (teta) a synovec nebo neteř, bratranci a sestřenice atd. Za vztah obdobný poměru rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský (tj. vztah manžela k příbuzným druhého manžela), vztah manžela k dítěti druhého manžela, jakož i vztah druha a družky.

V těchto případech je však podmínkou, aby kvalita a intenzita skutečných vzájemných vztahů osob byla taková, že by újma vzniklá jedné z těchto osob byla druhou z nich důvodně pociťována jako její vlastní újma; tento stav přitom musí být dán u obou osob navzájem (nestačí, pociťuje-li důvodně újmu jedné z těchto osob druhá z nich jako újmu vlastní, aniž by tomu tak bylo i obráceně). Za splnění této podmínky mají jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném postavení osob sobě navzájem blízkých bez ohledu na to, zda žijí ve společné domácnosti.

II. Jestliže je pro posouzení právního úkonu významné, zda k němu došlo mezi osobami blízkými (a tak je tomu i v případě odporovatelnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku), je nutno vzájemný vztah účastníků právního úkonu posuzovat se zřetelem k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn. O právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo který dlužník učinil ve prospěch této osoby ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku, jde proto tehdy, jestliže dlužník a druhá strana byli v postavení osob sobě navzájem blízkých v době, kdy byl právní úkon proveden.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 808/2012, ze dne 29. 1. 2013

10.12.2012 00:02

K zákazu úročení sjednaných úroků úroky z prodlení

Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu ustanovení § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a výslovně vychází z rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 689/2006. Konkrétně napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že nelze požadovat úrok z prodlení ze sjednaného úroku.

Dovolatel připouští, že napadené rozhodnutí se shoduje se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v označených rozhodnutích, důvod ke změně tohoto názoru však spatřuje v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (jenž má nabýt účinnosti 1. ledna 2014) řeší uvedenou otázku jinak.

Tato dovolatelova argumentace je pro posouzení přípustnosti dovolání právně bezcenná, když je zjevné, že budoucí právní úprava úročení sjednaných úroků úroky z prodlení (v § 1806 nového občanského zákoníku) nemůže být (není) důvodem ke změně výkladu podaného ke stávajícímu znění občanského zákoníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 31/2012, ze dne 29. 11. 2012

14.11.2012 00:00

Ke konci prekluzivní lhůty podle § 39 odst. 2 ZPRTV

Lhůta stanovená v ustanovení § 39 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších právních předpisů („ZPRTV“) vlastní ustanovení o počítání lhůt neobsahuje.

Jestliže odvolací soud posuzoval lhůtu stanovenou v § 39 odst. 2 ZPRTV podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák., je jeho právní názor správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4401/2010, ze dne 27.9. 2012

22.10.2012 00:01

K příslušnosti ke dvěma nebo více společným domácnostem

Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že se vztahy mezi "subjekty civilního práva" proměňují v čase a ve společenských podmínkách. Na druhé straně však nelze pominout, že fyzická osoba nemůže současně žít ve dvou nebo více spotřebních společenstvích (s různým okruhem osob) tak, aby šlo (v obou nebo ve všech případech) o soužití skutečné (faktické) a trvalé; současné skutečné (faktické) a trvalé soužití jedné fyzické osoby a společné uhrazování nákladů na potřeby ve dvou nebo více společných domácnostech je z povahy věci vyloučeno stejně, jako nikdo nemůže současně "sedět na dvou židlích". Na tomto závěru nic nemění ani otázka příslušnosti nezletilých dětí do domácností jejich rodičů, kteří spolu nežijí; nezletilé dítě je členem společné domácnosti, v níž spolu s jejími dalšími příslušníky na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu anebo jiných rozhodujících skutečností trvale žije a v níž je odkázané svou výživou na jiné členy společné domácnosti, a ani v případě tzv. střídavé výchovy (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) nelze důvodně dovozovat, že by vskutku mohlo skutečně (fakticky) a trvale žít ve dvou domácnostech.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že "pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a tedy žijí v trvalém spotřebním společenství, není možné založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství právně uznat z hlediska ustanovení § 115 občanského zákoníku". Uvedený závěr vychází z předpokladu, že jeden z manželů zakládá další společnou domácnost s takovou fyzickou osobou, s níž druhý manžel nemůže (nechce) sdílet nové trvalé spotřební společenství, a že tedy založení jiné společné domácnosti jedním z manželů je podmíněno ukončením jeho dosavadního spotřebního společenství s druhým manželem. Na tomto závěru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 678/2011, ze dne 10. 10. 2012

23.07.2012 00:00

K rozvedeným manželům jako osobám blízkým ve smyslu § 116 obč. zák.

I. Rozvedení manželé nemohou být navzájem v postavení osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta před středníkem občanského zákoníku, jak je zřejmé již z gramatického výkladu, který do této skupiny osob blízkých řadí mimo jiné „manžele“. Podmínkou pro zařazení do této kategorie osob blízkých je tedy trvající manželství.

Mohou však, s přihlédnutím k dalším skutečnostem, spadat do kategorie osob blízkých ve smyslu ustanovení § 116 věta za středníkem občanského zákoníku.

II. Ustanovení § 116 věta za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda mezi dlužníkem a žalovanou v postavení rozvedených manželů jde o vztah osoby blízké přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Jestliže v posuzované věci na základě skutkových zjištění odvolací soud učinil závěr, že mezi dlužníkem a žalovanou, kteří jsou rozvedení manželé vykonávající rodičovskou zodpovědnost k dětem z tohoto (zaniklého) manželství narozeným, byly vztahy redukované toliko na výkon rodičovských práv a povinností, nevykazující znaky vzájemné blízkosti, jak má na mysli § 116 věta za středníkem obč. zák., a nejde tedy o osoby blízké, nejedná se o úvahu zjevně nepřiměřenou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2836/2010, ze dne 14. 6 2012

09.05.2012 00:02

K dlouhotrvajícímu řízení o ochraně pokojného stavu

Předpokladem pro poskytnutí ochrany pokojného stavu podle § 5 obč. zák. je, že návrh je podán správnímu orgánu v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout.

Naproti tomu není významné, jak dlouho trvá řízení ohledně návrhu na poskytnutí ochrany; postiženému nelze přičíst dobu trvání sporu k tíži a ochranu odmítnout jen proto, že nebyla poskytnuta v přiměřené době. Když zákonodárce umožnil projednat věc týkající se ochrany pokojného stavu poté, co proběhlo správní řízení, v řádném dvouinstančním občanském soudním řízení (část pátá občanského soudního řádu), musel nutně počítat s tím, že řízení v těchto věcech se prodlouží; již vzhledem k počtu možných „instancí“ je dosažení rychlého definitivního rozhodnutí obtížné. Ani průtahy v soudním řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, ze dne 19. 4. 2012

09.05.2012 00:01

Ke vztahu ochrany pokojného stavu a ochrany práva

Nelze přisvědčit tvrzení, že se postižený měl domáhat přímo ochrany práva, a protože tak neučinil, uplatňuje nárok na ochranu pokojného stavu podle § 5 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, ze dne 19. 4. 2012

07.05.2012 00:02

K porušení stanov zájmového sdružení právnických osob

Zájmové sdružení ve smyslu § 20f a násl. obč. zák. vytvářejí právnické osoby a vzájemné vztahy upravují stanovami (lex contractus). Skutečnost, že se tyto subjekty staly členy zájmového sdružení, nic nemění na tom, že vztah sdružení a jeho členů je vztahem občanskoprávním. Porušení stanov zájmového sdružení při rozhodování jeho orgánu je nepochybně porušením práva, a protože zákon nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil, domáhat ochrany u soudu.

Stanovám je třeba v tomto případě přisuzovat význam společenské smlouvy, neboť představují přílohu zakladatelského dokumentu, jehož výsledkem byla právě též konkrétní úprava vnitřních poměrů sdružení a vzájemných vztahů jeho členů. Při jejich porušení by proto měla být dána možnost domoci se u soudu nápravy. Pro tento účel lze pokládat za oprávněné připustit i žalobu s petitem znějícím na určení, že určité ustanovení je v souladu s právními předpisy České republiky, včetně možného řešení prejudiciálních otázek, které se při jejím projednání vyskytnou. Jeví se tedy, že je dán naléhavý právní zájem na žalobě ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3232/2011, ze dne 11. 4. 2012

21.03.2012 00:02

K poučovací povinnosti prodávajícího podle zákona o ochraně spotřebitele

I. Rozsah instruktážní povinnosti prodávajícího vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a jeho limity stanovené v § 9 odst. 2 větě druhé zákona je třeba vyložit s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu, zejména povahy toho kterého výrobku. Je přitom třeba aplikovat princip proporcionality, tj. klást na výrobce pouze požadavky rozumné, přiměřené okolnostem, nikoli požadavky nepřiměřené. To platí i pro posouzení otázky, o jakých nebezpečích vyplývajících z nesprávného použití nebo údržby výrobku je prodávající povinen spotřebitele poučit. Jde o nebezpečí objektivně známé, reálné a předvídatelné.

Na druhé straně povinnost se nevztahuje na skutečnosti (nebezpečí) zřejmé a obecně známé, např. že kamna, v kterých se topí, jsou horká. Je tedy třeba hledat přiměřenou rovnováhu mezi ochranou spotřebitele na jedné straně a reálnými možnostmi prodávajícího na straně druhé a stanovit racionální hranici mezi odpovědností, jíž lze rozumně zatížit prodávajícího, a náhodou (vyšší mocí), která již musí zatěžovat poškozeného.

II. Ustanovení § 9 odst. 2 věty druhé zákona o ochraně spotřebitele patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V takovém případě dovolací soud může přehodnocovat individuální uvážení odvolacího soudu, pouze je-li zjevně nepřiměřené.

III. Dovolací soud v posuzované věci (s přihlédnutím ke zjištěním, že návod k dřevoplynovému kotli obsahoval veškeré informace potřebné k obsluze a údržbě kotle i upozornění na některé postupy, které snižují jeho životnost, že životnost kotle nelze obecně určit, neboť je závislá na mnoha faktorech, že destrukce kotle nepatří obecně k rizikům snížení jeho životnosti a že tragická událost byla výsledkem neobvyklé shody okolností) nepovažuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že vhodnost provedení odborné kontroly kotle po určité době používání je všeobecně známou skutečností ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, o které není třeba spotřebitele poučovat ve smyslu § 9 odst. 1 citovaného zákona. Nevyžadují-li kontrolu kotle (za uvedeného skutkového stavu) obecně závazné právní předpisy ani technické normy, lze souhlasit s odvolacím soudem, že prodávající neporušil povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, chybí tedy jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2516/2009, ze dne 29. 2. 2012