// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

28.07.2023 00:02

NSS: Rozlišovací způsobilost ochranných známek

Při posuzování míry podobnosti mezi dvěma označeními podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, se hodnotí rozlišovací způsobilost (distinktivita) starší a nově zapisované ochranné známky ve dvou krocích. Jednak se srovnávají jejich jednotlivé prvky a zejména se při tom sleduje, které z prvků jsou distinktivní a které dominantní; jednak se posuzuje rozlišovací způsobilost starší ochranné známky jako celku.

Pokud se srovnávaná označení shodují v nedistinktivním prvku (zde ve slovním prvku tvořeném křestním jménem „Eva“, který má v oblasti odívání nízkou rozlišovací způsobilost), je třeba se při hodnocení jejich celkové podobnosti zaměřit zejména na vliv ostatních, neshodujících se prvků: právě ony totiž budou ovlivňovat celkový dojem z obou označení.

Je-li starší ochranná známka tvořena jen slovním prvkem s nízkou rozlišovací způsobilostí (zde: slovní ochranná známka „EVA“ zapsaná pro dámské spodní prádlo), má nižší inherentní rozlišovací způsobilost jako celek, a náleží jí proto nižší míra ochrany. Její vlastník tak nemůže bránit zápisu dalších označení jen proto, že využívají stejný nedistinktivní prvek.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2023, čj. 10 As 101/2021-56)

17.05.2023 00:01

Prodej padělků výrobků označených ochrannými známkami na tržnici

Prostředníkovi může být podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. uložena pouze taková povinnost, jež spočívá ve zdržení se samotného poskytování určitých jím nabízených prostředků nebo služeb (a to podle okolností v úplném nebo částečném rozsahu), nikoli však taková povinnost, která v konečném důsledku představuje určení konkrétního způsobu, jakým se má prostředník takového poskytování (teprve) vyvarovat.

Proto spočívá-li služba prostředníka kupříkladu v možnosti ukládání a veřejného zpřístupňování datových souborů prostřednictvím jím provozovaného veřejně přípustného (online) datového uložiště, jež je využívána uživateli této služby k neoprávněnému zpřístupňování předmětů práv duševního vlastnictví, může být takovému prostředníkovi uloženo, aby se takového veřejného zpřístupňování (v určitém rozsahu) zdržel. Jaké konkrétní prostředky však ke splnění této povinnosti prostředník zvolí, je na jeho vůli a nelze mu jejich použití prostřednictvím tzv. zápůrčího nároku ukládat.

V poměrech projednávané věci spočívá služba žalované, jež je dle žalobkyň využívána třetími osobami k porušování průmyslových práv žalobkyň, v podnájemním přenechání prostor či prodejních míst na tržnici. Proto se žalobkyně prostřednictvím tzv. zápůrčího nároku mohou vůči žalované případně domáhat uložení povinnosti zdržet se (zcela nebo v určitém závadném rozsahu) takovéhoto podnájemního přenechávání prodejních prostor či míst, nikoli však uložení určitého způsobu, jakým má žalovaná takového zdržení se dosáhnout (resp. jakým způsobem se má žalovaná poskytování služby takovým osobám vyvarovat).

Žalobkyněmi uplatněný nárok požadavek, aby se jednalo o opatření zakazující ve shora uvedeném smyslu, jakkoliv je tento jejich nárok svojí samotnou dikcí (zdánlivě) formulován jako tzv. zápůrčí nárok, nesplňuje. Žalobkyně totiž požadují, aby žalovaná v budoucnu uzavírala podnájemní smlouvy obsahující konkrétní, žalobkyněmi určené smluvní ujednání (závazek uživatele zdržet se porušování práv z průmyslového vlastnictví a výpovědní důvod ze strany provozovatele tržnice spočívající v porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám uživatelem) se (všemi) subjekty, s nimiž bude žalovaná vstupovat do soukromoprávního (podnájemního) vztahu. Žalobkyně proto navrhovaným opatřením po žalované v konečném důsledku požadují, aby při poskytování své služby konala určitým konkrétním způsobem, o němž jsou přesvědčeny, že povede k prevenci při potenciálním porušování jejich práv. Tedy, jinak řečeno, (teprve) má vést (jako konkrétní prostředek) ke splnění povinnosti žalované zdržet se poskytování její služby osobám využívajícím tuto službu k porušování práv žalobkyň.

Proto předmětný nárok žalobkyň není opodstatněn právem, jež by žalobkyním podle zákona č. 221/2006 Sb. vzniklo (resp. žalobkyně nemohou takový nárok podle tohoto zákona důvodně uplatňovat).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1411/2021, ze dne 24. 1. 2023

15.02.2023 00:02

Přechod licence k předmětu průmyslového vlastnictví při pachtu závodu

Uzavřením smlouvy o pachtu závodu, jehož součástí je licence k předmětu průmyslového vlastnictví poskytnutá propachtovateli licenční smlouvou uzavřenou podle § 508 a násl. obch. zák., vzniká právo pachtýře užívat předmět průmyslového vlastnictví v rozsahu poskytnuté licence pouze tehdy, pokud k tomu poskytovatel licence udělil souhlas. Na podmínkách postupitelnosti (přenechání) licence k předmětu průmyslového vlastnictví vzniklé do 31. 12. 2013 a tvořící součást podniku nabyvatele licence, nic nemůže změnit ani skutečnost, že k dispozici s původním podnikem jako věcí hromadnou došlo až později v podobě obchodního závodu podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jeho pachtem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2495/2022, ze dne 31. 10. 2022

17.02.2022 00:01

Stavení běhu prekluzivní lhůty ke stanovení přímé daně

Judikatura Nejvyššího správního soudu je ustálená v závěru, podle něhož mezinárodní dožádání podle zákona č. 253/2000 Sb. (do 20. června 2013), zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů (od 21. června 2013), nebo daňového řádu (od 1. ledna 2014), v případě přímých daní [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2000 Sb. nebo § 4 zákona č. 164/2013 Sb.] staví prekluzivní lhůtu ke stanovení (přímé) daně i v případě, že tato lhůta započala běžet před účinností daňového řádu, tedy před 1. lednem 2011.

V důvodech rozsudku sp. zn. 5 Afs 197/2019 se Nejvyšší správní soud vyjádřil (i) k závěrům obsaženým v R 3677/2018, podle nichž na běh a délku prekluzivní lhůty započaté před 1. lednem 2014 (tj. před účinností zákonného opatření) nelze aplikovat právní úpravu účinnou po tomto datu [rozuměj ustanovení § 148 odst. 4 písm. e) daňového řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014], nýbrž ustanovení § 148 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Přitom zdůraznil, že tyto závěry Nejvyšší správní soud přijal při řešení otázky (ne)stavení běhu prekluzivní lhůty ve vztahu k dani z přidané hodnoty (tj. k dani nepřímé); ve vztahu k dani z příjmů právnických osob (tj. k dani přímé) naopak platí (i pro dobu před 1. lednem 2014) speciální právní úprava obsažená v zákonech č. 253/2000 Sb. a č. 164/2013 Sb.

V poměrech projednávané věci, kdy předmětem řízení je určení pravosti pohledávky z titulu daně z příjmů právnických osob, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit od shora zmíněných závěrů Nejvyššího správního soudu (a naopak se zcela ztotožňuje s důvody, na jejichž základě Nejvyšší správní soud tyto závěry formuloval).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 52/2020, ze dne 27. 10. 2021

21.09.2021 00:01

Soudní přezkum rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti

I. Rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti, která vyvolávají právní následky, jsou jednostrannými právními jednáními (ve smyslu § 545 o. z.) adresovanými obecně prospěšné společnosti. Jako každý projev vůle tudíž mohou být stižena vadami, které působí neplatnost či dokonce zdánlivost právních jednání. Nelze přitom vyloučit, že rozhodnutími zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti budou zasažena subjektivní práva jiných osob.

Zákon o obecně prospěšných společnostech (ani jiný právní předpis) neupravuje zvláštní institut přezkumu vad rozhodnutí orgánů obecně prospěšné společnosti nebo jejího zakladatele. Zásadně odlišná povaha korporací (coby sdružení osob) a obecně prospěšných společností (coby „hybridní“ formy právnické osoby blížící se ústavu) přitom nedovoluje analogickou aplikaci zvláštní úpravy přezkumu vad rozhodnutí orgánů korporací.

Zásada minimalizace zásahů je obecným právním principem, který se uplatní i ve vztahu k obecně prospěšným společnostem; její uplatnění však nemůže mít za následek, že se nebude možno dovolat porušení soukromých práv u soudu. Osoby, do jejichž práv bylo zasaženo rozhodnutími zakladatele, musí mít – v nezbytně nutném rozsahu – prostředek nápravy.

Jako obecný prostředek k obraně práv osoby, jejíž soukromá práva a oprávněné zájmy byly zasaženy rozhodnutím zakladatele obecně prospěšných společností, se nabízí institut žaloby (návrhu) o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Je-li rozhodnutí zakladatele při výkonu jeho působnosti vůči obecně prospěšné společnosti právním jednáním, může se osoba, jejíž soukromá práva a oprávněné zájmy byly tímto rozhodnutím zasaženy, domáhat určení, že takové rozhodnutí je neplatné či zdánlivé žalobou podle § 80 o. s. ř.

Základní omezení (minimalizaci) zásahu do vnitřních poměrů obecně prospěšné společnosti v případě žaloby o určení podle § 80 o. s. ř. zajištují předpoklady jejího (úspěšného) uplatnění, které po procesní stránce spočívají v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Při zkoumání předpokladu naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti či zdánlivosti rozhodnutí zakladatele obecně prospěšné společnosti je namístě brát v úvahu též plynutí času.

II. Podle § 3050 věty první o. z. se práva a povinnosti obecně prospěšných společností i nadále řídí dosavadními právními předpisy. I poté, kdy nabyla účinnosti rekodifikovaná právní úprava právnických osob (tj. od 1. 1. 2014), tak poměry obecně prospěšných společností upravuje zákon o obecně prospěšných společnostech ve znění účinném do 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3349/2020, ze dne 29. 6. 2021

27.04.2021 00:01

Řízení o ochraně zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství

Je-li řízení o žalobě pro ohrožení či porušení zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství a o protinávrhu na prohlášení neplatnosti tohoto vzoru přerušeno podle čl. 86 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 6/2002, je překážkou, pro kterou nelze v řízení zásadně pokračovat, existence takto zahájeného řízení před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví, neboť o nárocích, jež jsou založeny na uplatněném důvodu neplatnosti, nelze do nabytí účinnosti rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví rozhodnout.

Nicméně připouští-li nařízení, že mohou existovat zvláštní důvody, pro které při souběhu soudního řízení o žalobě pro ohrožení či porušení zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství s řízením o návrhu podaném u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví na prohlášení (průmyslového) vzoru Společenství za neplatný lze soudní řízení nepřerušit a v řízení pokračovat (čl. 91 odst. 1 nařízení), je možno dovozovat, že existenci obdobných zvláštních důvodů lze zohlednit i z hlediska úvahy, zda je možno podle čl. 88 odst. 3 nařízení ve spojení s čl. 111 odst. 2 o. s. ř. v již přerušeném soudním řízení pokračovat.

Lze tak uzavřít, že za situace, kdy řízení o žalobě pro ohrožení či porušení zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství a o protinávrhu na prohlášení neplatnosti tohoto vzoru bylo tuzemským soudem pro (průmyslové) vzory Společenství přerušeno podle čl. 86 odst. 3 nařízení, přičemž žalovaný podal ve stanovené lhůtě návrh na prohlášení neplatnosti tohoto vzoru u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví, lze v tomto řízení pokračovat pouze tehdy, je-li pro takový postup zvláštní důvod.

Zvláštním důvodem pro pokračování v tomto řízení může být i okolnost, že některý z nároků uplatněných v žalobě nemůže být výsledkem řízení o prohlášení neplatnosti předmětného zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství, vedeného u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví, dotčen.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2800/2020, ze dne 28. 1. 2021

13.04.2021 00:01

Aktivní věcná legitimace k určení majitele užitného vzoru

I. Vzhledem k tomu, že rejstřík užitných vzorů vedený Úřadem průmyslového vlastnictví podle § 20 zákona o užitných vzorech má povahu veřejného seznamu nehmotných věcí, s nimiž lze nakládat jako s předměty vlastnictví, lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že na určení majitele užitného vzoru je dán naléhavý právní zájem tehdy, má-li být soudním rozhodnutím o takovém návrhu odstraněn nesoulad mezi stavem zaznamenaným v rejstříku užitných vzorů se skutečným právním stavem.

Tvrdí-li tedy účastník řízení, že zde jsou skutečnosti, v jejichž důsledku je zápis majitele užitného vzoru v rejstříku užitných vzorů v rozporu se (skutečným) právním stavem, má účastník řízení na takovém určení, jímž se svojí žalobou či vzájemným návrhem domáhá odstranění tohoto rozporu, naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.

II. V řízení, v němž se účastník řízení svojí žalobou či svým vzájemným návrhem domáhá určení, že je majitelem užitného vzoru, může být tento účastník úspěšný pouze tehdy, pokud mu podle právní úpravy (na ochranu užitných vzorů) toto právní postavení přísluší, tedy že mu svědčí právní titul, s nímž tato právní úprava vznik právního postavení majitele užitného vzoru spojuje a jehož účinky dosud trvají.

III. Právní úprava na ochranu užitných vzorů se samotným původcovstvím užitného vzoru právní titul vzniku právního postavení majitele tohoto vzoru nikterak nespojuje.

Jinak řečeno, zápis užitného vzoru a jeho majitele do rejstříku užitných vzorů má v tomto smyslu konstitutivní soukromoprávní účinky a nejedná se pouze o deklaratorní zápis již dříve existujícího právního stavu. Proto původce technického řešení, jež bylo na základě přihlášky jiné osoby zapsáno jako užitný vzor do rejstříku užitných vzorů, se nestává pouze z titulu svého původcovství majitelem tohoto užitného vzoru. Tím je vždy osoba, která užitný vzor přihlásila. Z tohoto důvodu proto nelze uplatněnou žalobou či vzájemným návrhem podanými pouze z důvodu původcovství užitného vzoru (resp. na základě takto tvrzených rozhodujících skutečností) úspěšně zpochybnit ani vznik (resp. zápis vzniku) právního postavení přihlašovatele užitného vzoru jako majitele tohoto vzoru (resp. majitele absolutních majetkových práv k jeho ochraně) ani zánik (resp. zápis zániku) předmětného užitného vzoru v důsledku jeho vzdání se ze strany jeho majitele podle § 16 písm. b) zákona o užitných vzorech.

Je tomu tak ostatně i proto, že vzájemný střet těchto subjektivních práv podle zákona o užitných vzorech, tj. práva původce (či jeho nástupce) na ochranu užitného vzoru (resp. na ochranu technického řešení splňujícího náležitosti užitného vzoru) na straně jedné a absolutních práv majitele užitného vzoru na straně druhé, řeší tento zákon prostřednictvím úpravy institutu odejmutí užitného vzoru jeho majiteli a jeho případného přepisu osobě, které přísluší právo na ochranu užitným vzorem.

Lze tak uzavřít, že původce technického řešení chráněného užitným vzorem přihlášeným k zápisu do rejstříku užitných vzorů jinou osobou, není pouze z důvodu svého původcovství aktivně věcně legitimován v řízení o určení, že je majitelem tohoto užitného vzoru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1125/2020, ze dne 21. 12. 2020

08.02.2021 00:02

Zneužití výkonu absolutních práv vlastníka ochranné známky

I. Vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat uvádění výrobku dovezeného z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), v němž byl tento výrobek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, na trh v České republice s pozměněným obalem nesoucím ochrannou známku i tehdy, nesdělí-li dovozci v přiměřené lhůtě po oznámení záměru uvádět takový výrobek na trh v České republice (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku na vyžádání vlastníka ochranné známky) námitky proti tomuto záměru, pokud výkon práv vlastníka ochranné známky nepředstavuje zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (popř. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor).

II. Výkon absolutních práv vlastníka ochranné známky, včetně jeho práva zakázat další uvádění dovážených výrobků na trh v České republice ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2008), může podle konkrétních okolností věci představovat, stejně jako v případě výkonu jiných soukromých práv, zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (resp. výkon práv zasahující bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 397/2020, ze dne 30. 11. 2020

08.02.2021 00:01

Přebalení léčivého přípravku do jiného balení (nesoucího ochrannou známku)

Je-li v České republice uváděn na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem léčivý přípravek v baleních o různých velikostech, přičemž jedna z velikostí těchto balení je v důsledku omezení vyplývajících z předpisů veřejného práva o nakládání s léčivými přípravky či v důsledku obvyklého výkonu práv a povinností podle těchto předpisů nezbytná pro skutečný přístup tohoto léčivého přípravku na trh v České republice, není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat dovozci, jenž dováží do České republiky tento léčivý přípravek z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), ve kterém byl tento léčivý přípravek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, uvádění tohoto léčivého přípravku na trh v České republice pouze proto, že dovozce tento léčivý přípravek před jeho uvedením na trh v České republice přebalil do balení o této velikosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 397/2020, ze dne 30. 11. 2020

14.01.2021 00:02

Cena za distribuci plynu dle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu

Podle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015, je zákazník povinen platit obchodníkovi s plynem regulovanou cenu za distribuci plynu, včetně případné platby za překročení denní rezervované pevné distribuční kapacity.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4565/2018, ze dne 29. 7. 2020

09.12.2020 00:01

Ručení státního podniku za dluhy, které přešly v důsledku odštěpení

Z teleologického hlediska není důvodu, aby věřitelé státního podniku nebyli při jeho přeměně chráněni, popř. aby byli chráněni méně než věřitelé přeměňované právnické osoby jiné právní formy. Takový stav se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu. Ve vztahu k ochraně věřitelů státního podniku při jeho přeměně tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie.

Vedle tzv. otevřené mezery v zákoně je dalším předpokladem pro užití analogie ve smyslu § 10 odst. 1 o. z. podobnost s jiným - právem výslovně upraveným - případem. Obchodní korporace a státní podniky jsou (zpravidla) zakládány za stejným účelem, tj. za účelem podnikání, mají tudíž (v tomto směru) podobný teleologický základ, přičemž ochrana věřitelů při přeměnách je ve vztahu k obchodním korporacím výslovně upravena. Tato ustanovení proto v souladu s § 10 odst. 1 o. z. analogicky dopadají i na právní úpravu státních podniků.

Je proto namístě přijmout závěr, podle něhož (při analogické aplikaci § 258 zákona o přeměnách) rozdělovaný státní podnik ručí za dluhy, jež přešly v důsledku odštěpení na nástupnický státní podnik, do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze sestavené k rozhodnému dni.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4129/2018, ze dne 26. 8. 2020

20.05.2020 00:00

Vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru společenství vlastníků jednotek

Ustanovení § 258 až 260 o. z. upravující postup při přezkumu platnosti rozhodnutí orgánu spolku jsou v souladu s § 1221 o. z. přiměřeně aplikovatelná i na posuzování platnosti rozhodnutí volených orgánů společenství vlastníků.

Platnost rozhodnutí výboru jakožto statutárního orgánu společenství vlastníků, popř. dalších (stanovami zřízených) orgánů společenství vlastníků lze tudíž posuzovat toliko v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti tohoto rozhodnutí, podaném vlastníkem jednotky, popř. (výjimečně) jinou osobou mající na požadovaném určení zájem hodný právní ochrany, v souladu s § 258 a násl. o. z.

Napadat lze toliko rozhodnutí, jejichž neplatnosti se není možné dovolat (v souladu se stanovami společenství vlastníků) u orgánu společenství vlastníků, a to v prekluzivní hmotněprávní lhůtě určené ustanovením § 259 o. z.

Jelikož ustanovení § 1221 o. z. určuje, že se ustanovení o spolcích použijí toliko přiměřeně, je nutné při aplikaci § 258 až 260 o. z. na rozhodnutí (volených) orgánů společenství vlastníků vzít v úvahu specifika této právnické osoby. Může-li se přehlasovaný vlastník domáhat soudního přezkumu rozhodnutí nejvyššího orgánu společenství vlastníků toliko tehdy, je-li pro to důležitý důvod, platí tím spíše, že i v případě rozhodnutí jiných orgánů společenství vlastníků je možné domáhat se vyslovení jejich neplatnosti (postupem podle § 1221 a § 258 až 260 o. z.) pouze v případech, kdy je pro to důležitý důvod (který musí navrhovatel tvrdit). Současně platí, že soud neplatnost rozhodnutí (voleného) orgánu společenství vlastníků nevysloví, jsou-li naplněny důvody upravené v § 260 o. z.

Není-li platnost rozhodnutí výboru (či jiného, stanovami zřízeného voleného orgánu společenství vlastníků) napadena postupem podle § 258 a 259 o. z., popř. nevyhoví-li soud podanému návrhu, je takové rozhodnutí platné, přestože je zatíženo vadou, jež by odůvodňovala vyslovení jeho neplatnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, ze dne 10. 3. 2020

13.05.2020 00:01

Seznámení člena spolku s návrhem na vyloučení; výzva ke zjednání nápravy

I. Ustanovení § 239 odst. 1 o. z. ukládá spolku povinnost vyzvat před rozhodnutím o vyloučení člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství, ke zjednání nápravy. Výzva ke zjednání nápravy, která může být učiněna ústně i písemně, je zásadním předpokladem vyloučení; výjimku představují jedině případy, kdy porušení členských povinností nelze odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.

K vyloučení člena může dojít pouze pro to konkrétní porušení členských povinností, které bylo ve výzvě popsáno. Ke zjednání nápravy musí být členu ve výzvě stanovena přiměřená lhůta. Jestliže v řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení není prokázáno, že spolek vyloučeného člena řádně vyzval ke zjednání nápravy, soud již zpravidla dále nezkoumá, zda k porušení členských povinností vůbec došlo, a prohlásí rozhodnutí o vyloučení za neplatné.

II. Úprava seznámení se s návrhem na vyloučení má členovi umožnit řádnou a včasnou obranu proti vyloučení. Má-li mít člen spolku, proti kterému písemný návrh na vyloučení směřuje, možnost žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je ku prospěchu, ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé o. z., zásadně bude třeba, aby byl s návrhem na vyloučení seznámen před zasedáním orgánu, na němž se má rozhodovat o jeho vyloučení. Seznámení se s návrhem může proběhnout jak předáním návrhu, tak sdělením jeho obsahu.

Informaci, že na členské schůzi bude projednáváno „porušení členských povinností“, nelze považovat za seznámení se s návrhem na vyloučení ve smyslu § 240 odst. 2 o. z. (a stejně tak takto obecné vymezení pořadu jednání není - měla-li členská schůze rozhodovat o vyloučení člena – z pohledu § 249 odst. 1 o. z. dostatečně konkrétní).

III. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., v němž jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

IV. V další fázi řízení se bude soud prvního stupně zabývat i tím, zda je odmítnutí povolenky k lovu natolik závažným porušením členských povinností, že odůvodňuje užití institutu vyloučení člena ze spolku coby nejtvrdší možné sankce a krajního prostředku (ultima ratio).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4173/2018, ze dne 27. 2. 2020

26.11.2019 00:01

Krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů

Ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.

Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, ze dne 26. 8. 2019

02.09.2019 00:02

Zneužití dominantního postavení výkonem práva duševního vlastnictví

Výkon práva duševního vlastnictví může představovat porušení čl. 102 SFEU. I osoba s dominantním postavením na trhu může své postavení zneužít výkonem práva duševního vlastnictví, mezi něž patří i práva k ochranné známce. Právo k ochranné známce zaručuje majiteli legální monopol na označení výroků danou ochrannou známkou, jeho výkon však může být majitelem zneužit k omezení soutěže na relevantním trhu. O zneužití dominantního postavení výkonem práva k ochranné známce ale může jít pouze tehdy, pokud je výkon práva doprovázen určitými výjimečnými okolnostmi (exceptional circumstances), v jejichž důsledku dochází k potlačení soutěže na relevantním trhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5955/2017, ze dne 29. 5. 2019

12.02.2019 00:01

K výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách

Ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládalo oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností (družstvem) nezhoršila.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, ze dne 27. 11. 2018

22.10.2018 00:02

Řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku

I. Soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit.

Závěrem soudu o tom, že napadeným rozhodnutím orgánu spolku byl porušen zákon či stanovy (a to bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost tohoto rozhodnutí či zda návrh zamítl podle § 260 o. z.), je pak vázán i soud rozhodující o případném nároku člena spolku na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z.

II. Předpokladem vzniku práva na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z. je – vedle porušení základního členského práva člena spolku závažným způsobem – rozhodnutí soudu v řízení o návrhu podle § 258 o. z. o tom, že rozhodnutí orgánu spolku je neplatné, popřípadě zamítnutí takového návrhu z důvodů uvedených v § 260 o. z.

III. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.].

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, ze dne 19. 7. 2018

18.09.2018 00:02

Odpovědnost skladovatele za škodu na skladované věci

Ustanovení § 533 obch. zák. (včetně liberačního důvodu upraveného v jeho odst. 1) představovalo zvláštní úpravu odpovědnosti skladovatele za škodu na skladované věci; užití obecné úpravy odpovědnosti za škodu bylo vyloučeno, neuplatnila se ani úprava okolností vylučujících odpovědnost dle § 374 obch. zák. Okolnosti vylučující odpovědnost dle § 374 obch. zák. tak nemohly zbavit skladovatele odpovědnosti za škodu na skladované věci.

Obecná úprava náhrady škody dle § 373 a násl. obch. zák. se uplatnila při porušení smlouvy o skladování v případě jiné škody než škody na skladované věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 701/2017, ze dne 19. 6. 2018

27.08.2018 00:02

Zdanitelné plnění v případě podvodného úmyslu kupujícího

Samotný podvodný úmysl kupujícího nevylučuje uskutečnění zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty v případě, že dojde na základě kupní smlouvy k dobrovolnému předání zboží za úplatu a je kupujícímu umožněno se zbožím nakládat, jako kdyby byl jeho vlastníkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 288/2018, ze dne 19. 6. 2018

18.07.2018 00:01

Užití cizí ochranné známky v systémech placeného vyhledávání

Z rozsudků SDEU plyne, že „majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky.“ K tomu zejm. viz bod 66 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.

V řešené věci bylo proto na místě posoudit, zda způsob, jakým žalovaná použila slova totožná s ochrannými známkami žalobkyně, byl způsobilý zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky. Podle SDEU je základní funkcí ochranné známky funkce označení původu, kterou ochranná známka plní vždy (na rozdíl od funkce investiční či reklamní, které plní pouze tehdy, je-li majitelem v tomto směru užívána). Ohledně zásahu do funkce označení původu konstatoval Soudní dvůr Evropské unie následující: „Jestliže inzerce třetí osoby navozuje dojem existence hospodářského propojení mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do funkce označení původu této ochranné známky. Stejně tak platí, že jestliže inzerce, třebaže nenavozuje dojem existence hospodářského propojení, zůstane ohledně původu dotčených výrobků nebo služeb tak neurčitá, že běžně informovaný a přiměřeně pozorný uživatel internetu není s to na základě reklamního odkazu a k němu připojeného obchodního sdělení zjistit, zda je inzerent třetí osobou ve vztahu k majiteli ochranné známky, či naopak je s ním hospodářsky propojen, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do uvedené funkce ochranné známky.“ Viz bod 45 rozsudku SDEU ve věci C-323/09 Interflora v. Marks & Spencer.

Při aplikaci citovaných závěrů judikatury Soudního dvora EU na řešený případ je třeba dospět k závěru, že jednání žalované představovalo zásah do funkce označení původu ochranné známky žalobkyně. Z reklamního sdělení žalobkyně totiž není zřejmé, zda je žalovaná třetí osobou nezávislou na žalobkyni, či zda jsou skutečně hospodářsky propojené či zda je dojem hospodářské propojenosti těchto subjektů navozen reklamním sdělením. K takovému závěru je třeba dospět také s ohledem na další skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž plyne, že žalobkyně s žalovanou dřív velmi úzce spolupracovaly a prezentovaly se vůči třetím osobám společně. Průměrně informovanému uživateli internetu, kterému se při hledání klíčových slov odpovídajících ochranným známkám žalobkyně ukáže reklamní sdělení žalované (které samo o sobě užívá také slova tvořící ochranné známky žalobkyně), pak nemusí být vůbec zřejmé, v jakém vztahu je žalovaná s žalobkyní, neboť takový uživatel nemusí mít žádné informace o tom, že žalobkyně se žalovanou již nespolupracuje. Nastává tedy situace, při které je původ dotčených výrobků neurčitý (není zřejmé, zda pochází od majitele ochranné známky či nikoli) a kterou Soudní dvůr EU považuje za zásah do funkce označení původu ochranné známky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4931/2017, ze dne 16. 4. 2018