// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

24.10.2025 00:03

ÚS: Určení výživného na nezletilé dítě

Obecné soudy poruší ústavně zaručené právo účastníků na soudní ochranu, pokud při určování výživného na nezletilé dítě vychází z nepřezkoumatelně zjištěných příjmů povinné osoby, popřípadě pokud na zjišťování příjmů povinné osoby v rozporu se zásadou vyšetřovací rezignují.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2015/25, ze dne 25. 9. 2025

13.08.2025 00:01

K (ne)možnosti analogické aplikace § 299 z. ř. s. na notářské úschovy

Ustanovení § 299 z. ř. s., které upravuje nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, se uplatní výlučně pro řešení sporů o vydání předmětu soudní úschovy a nepředstavuje hmotněprávní podklad pro nároky z jiných úschov (zde notářské úschovy), na které nedopadá.

Notářská úschova v současnosti neplní funkci soluční úschovy, tedy úschovy umožňující dlužníkovi zprostit se závazku. Tzv. soluční úschova je nyní upravena v § 1953 o. z. a dlužník je oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy. Historické souvislosti, kdy řízení o solučních úschovách vedli notáři, nezakládají důvod pro to, aby na notářské úschovy, které nyní neplní soluční funkci, mohlo být analogicky aplikováno procesní ustanovení § 299 z. ř. s.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

13.08.2025 00:00

K (ne)možnosti nahrazení projevu vůle složitelů do notářské úschovy

Ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje univerzální klauzuli, která by bez dalšího zmocňovala žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle. Jde (jen) o procesní ustanovení, které se týká vykonatelnosti. Povinnost učinit prohlášení vůle proto musí pro žalovaného vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti.

Tvrzenému neoprávněnému zadržování věci ve smyslu § 1040 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá hmotněprávní povinnost věc vydat, nikoli povinnost učinit projev vůle (např. vyslovit souhlas s vydáním věci z notářské úschovy). Pokud by složitelé, kteří složili věc do notářské úschovy, neoprávněně narušovali vlastnické právo žalobce, spočívalo by takové narušování v zadržování věci, nikoli v nevyslovení souhlasu. Vlastník se může domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování věci reivindikační žalobou (§ 1040 o. z.), nikoli žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného směřující k získání věci. Pro uložení povinnosti učinit projev vůle v daném případě neexistuje norma, která by složitelům takové prohlášení ukládala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

29.05.2025 00:02

Zproštění povinnosti mlčenlivosti notáře po smrti či zániku původní osoby

I. Notářský řád neupravuje, kdo je oprávněn zprostit notáře povinnosti mlčenlivosti po smrti či zániku původní osoby; jedná se o nevědomou mezeru v právu, kterou je nutno překlenout. Nejvyšší soud považuje za nejvhodnější překlenout tuto mezeru v právu analogickým použitím úpravy obsažené v zákoně o advokacii. Osobám, jejichž oprávněné zájmy mají být povinností mlčenlivosti chráněny, bude poskytnuta vyšší míra ochrany než výkladem připouštějícím jako dostatečný souhlas pouze jednoho z právních nástupců. I pro zproštění povinnosti mlčenlivosti notáře tak platí, že po smrti či zániku osoby uvedené v § 56 odst. 1 notářského řádu tak může učinit právní nástupce této osoby; má-li tato osoba více právních nástupců, ke zproštění notáře povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech jejích právních nástupců.

II. Povinnost mlčenlivosti má chránit oprávněné zájmy osoby, jejíž podpis byl ověřen. Tedy v projednávané věci matky obou účastnic řízení. Po její smrti přechází právo zprostit notáře povinnosti mlčenlivost na její právní nástupce. Tím se ale nemění účel povinnosti mlčenlivosti, a tedy ani osoba, jejíž oprávněné zájmy mají být povinností mlčenlivosti chráněny. I nadále jde o původní osobu, jejíž podpis byl ověřen. Případné (oprávněné) zájmy právních nástupců této osoby nemají žádný význam.

Stěží může být v rozporu s oprávněným zájmem osoby, jejíž podpis je ověřován, co možná nejobjektivnější zjištění její způsobilosti k právnímu jednání v okamžiku podpisu, je-li tato způsobilost zpochybňována. Bude-li zjištěno, že tato osoba byla způsobilá k právnímu jednání, její jednání nebude neplatné a dojde k naplnění její vůle. V opačném případě bude naplněna ochranná funkce § 581 občanského zákoníku a jednání bude neplatné. Zda to bude ku prospěchu či v neprospěch některého z právních nástupců, není rozhodující, neboť povinnost mlčenlivosti nechrání oprávněné zájmy právních nástupců, ale jejich právního předchůdce.

Při rozhodování, zda je nezbytný souhlas (právních nástupů) osoby, jejíž podpis notář ověřil, se zproštěním povinnosti mlčenlivosti notáře pro účely jeho výpovědi před soudem, je tak nezbytné posouzení možného dotčení oprávněných zájmů osoby, jejíž podpis notář ověřil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2818/2024, ze dne 23. 4. 2025

22.11.2024 00:02

ÚS: Administrativní pochybení soudu

Pokud odvolací soud odmítne odvolání stěžovatele z důvodu nedoplnění blanketního odvolání, které ovšem stěžovatel včas v soudem stanovené lhůtě doplnil, avšak do spisu předloženému odvolacímu soudu nebylo založeno administrativním pochybením nalézacího soudu, odepře mu tím právo na přístup soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2466/24, ze dne 15. 10. 2024

19.09.2024 00:01

Povinnost mlčenlivosti notáře a jeho svědecká výpověď

I. Povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje.

Mlčenlivost notáře lze považovat za státem uloženou či uznanou povinnost a tato má být respektována všemi procesními ustanoveními příslušných předpisů upravujících podání svědectví či vysvětlení osobami vázanými tímto druhem mlčenlivosti. Svědecké výpovědi či vysvětlení v těchto případech nesmí být požadovány či mohou být odepřeny, pokud nedošlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nebo pokud zákon nestanoví jinak.

Mlčenlivost notáře je pravidlem, kdežto zproštění je (vedle jiných zákonných důvodů) výjimkou z pravidla a v případě jakýchkoliv pochybností je třeba výjimku aplikovat spíše zužujícím způsobem.

II. Zproštěním povinnosti mlčenlivosti zaniká notáři povinnost mlčenlivosti v rozsahu, který je ve zproštění mlčenlivosti uveden, nebo v rozsahu, který z něj jinak vyplývá. Aktivní legitimaci ke zproštění mlčenlivosti mají osoby, jejichž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání (rámcově jde o účastníka, žadatele nebo klienta), nebo jejich právní nástupci.

V případech, kdy povinnost mlčenlivosti v dané věci se vztahuje na více osob a některá notáře povinnosti mlčenlivosti nezprostí, povinnost mlčenlivosti v dané věci trvá, pokud by skutečnosti, z jejichž zveřejněním jeden z účastníků projevil souhlas, se mohly dotknout oprávněných zájmů účastníka, který tak neučinil.

III. Forma zproštění notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost není v notářském řádu výslovně upravena (na rozdíl od většiny ostatních obdobných zákonů). Je proto nezbytné ve vztahu k notářům vycházet z obecné právní úpravy a v ní reglementovaných zásad právního jednání, zejména z ustanovení § 559 až § 564 o. z.

IV. V nyní posuzovaném případě bylo potřeba ke zproštění mlčenlivosti notáře souhlasné prohlášení obou účastníků, tj. původního nebo nynějšího žalobce a žalovaného. Protože žalovaný udělil výslovný a písemný souhlas se zproštěním mlčenlivosti notáře pro celé řízení, bylo třeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti i ze strany žalobce. Ten svou vůli zprostit notáře mlčenlivosti sice projevil konkludentně, ovšem právě a jen ve vztahu k jím (resp. jeho zástupcem) formulovaným otázkám položeným při jednání před okresním soudem, neboť jen s ohledem na žalobcovo jednání, kdy (prostřednictvím svého zástupce) kladl notáři konkrétní otázky, bylo lze mít nepochybně za to, že tím aktivně očekával i odpověď vyslýchaného (pouze a jen) na ně, čímž dal konkludentně najevo, že též v jeho prospěch zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti se k jím položeným otázkám nemá uplatnit. Pro zbývající část řízení, jakož i pro soudem, či žalovaným předkládané otázky svědkovi zproštění notáře k povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu ovšem dovodit nelze, a to ani v konkludentní formě.

Bylo třeba mít na paměti, že notář může být účastníkem zproštěn povinnosti mlčenlivosti buď ke všem skutečnostem, k nimž se mlčenlivost upíná, ale také jen zčásti, to je jen k některým skutečnostem (např. pokud se má výpověď notáře týkat nějakého konkrétního úkonu, k okolnostem nastalým jen v určitém období, zproštění mlčenlivosti může být také omezeno jen na určitou dobu, např. pro konkrétní výslech nebo na konkrétně vymezenou dobu od zproštění apod.). Z protokolu o jednání před okresním soudem se nepodává, že by žalobce (ať už sám či ústy svého zástupce) výslovně či jen mlčky zprostil povinnosti mlčenlivosti notáře, a to ať už zcela či zčásti pro spontánní část výpovědi svědka a pro dotazy, jež položil soud či žalovaný (jeho zástupce). Nelze proto než uzavřít, že vyjma té části výpovědi, kde notář (za výslovného písemného souhlasu žalovaného a konkludentního souhlasu žalobce) odpovídal jako svědek na dotazy žalobce, byla celá zbývající část výpovědi provedena procesně nekorektním způsobem, za porušení povinnosti mlčenlivosti (ať už soudem či svědkem) a nebylo možno ji při zjišťování skutkového stavu použít.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

10.11.2023 00:01

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o nepoložení předběžné otázky SDEU

Pokud stěžovatelka sama bezúspěšně navrhla soudu poslední instance položení (i znění) předběžné otázky, soud by mohl její ústavně zaručená práva porušit dvěma způsoby. Zaprvé, soud by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že by se s jejím návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec. Zadruhé, porušením stěžovatelčiných práv by také bylo, pokud by se soud poslední instance s jejím návrhem sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo neudržitelné či svévolné. Postupem vrchního soudu nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelky, neboť vrchní soud jakožto soud poslední instance se jednak se stěžovatelčiným návrhem na položení předběžné otázky vypořádal, a nadto svůj výklad unijního práva odůvodnil způsobem, který nelze považovat za neudržitelný či svévolný.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1675/23, ze dne 19. 9. 2023

12.08.2022 00:04

ÚS: Přílišná „pružnost“ při aplikaci procesních pravidel

Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nastane rovněž tehdy, jsou-li splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, avšak soud k projednání tohoto návrhu nepřistoupí. Účelem podmínek řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a respektování právní jistoty, nikoliv omezení přístupu jednotlivce k soudu způsobem, že by uvedené právo bylo zasaženo ve své podstatě. Obecné soudy se proto musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné „pružnosti“, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2373/21, ze dne 30. 6. 2022

12.08.2022 00:02

ÚS: K povinnosti poskytnout účastníkům řízení prostor vyjádřit se

Odchýlit se od závěrů předchozích instancí není obecnému soudu zapovězeno, takový postup však vyžaduje, aby účastníci řízení byli seznámeni s možným odlišným hmotněprávním posouzením, a byla jim tak umožněna adekvátní reakce za účelem zaujetí svého procesního postoje k situaci, která doposud nebyla zvažována. Jestliže odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru o věcné nesprávnosti rozsudku nalézacího soudu, avšak na základě právního názoru odlišného od názoru nalézacího i dovolacího soudu, přičemž tento svůj názor účastníkům nesdělil a neposkytl jim možnost se k němu vyjádřit, porušil tím základní právo účastníků na soudní ochranu a jejich právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3257/21, ze dne 13. 6. 2022

13.05.2022 00:03

ÚS: Posouzení předběžné otázky z pohledu předvídatelnosti

Rozhodne-li civilní soud o předběžné otázce jinak (opačně), než jak to dříve ve výroku pravomocného rozsudku učinil soud správní, porušuje svým rozhodnutím závisejícím na posouzení dané předběžné otázky princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků, a tím i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces. Pokud je v důsledku tohoto protiústavního rozhodnutí civilního soudu zneplatněno autonomní nakládání s majetkem obce, které správní soud dříve označil za zákonné a nikoliv pochybné, a tedy zasluhující soudní ochranu, představuje takový postup zároveň i porušení ústavně zaručeného práva dané obce na samosprávu a porušení základního práva na ochranu vlastnictví toho, jemuž se obec legálně a legitimně rozhodla určitý majetek prodat a jehož vlastnictví k tomuto majetku bylo protiústavním rozhodnutím civilního soudu popřeno.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2765/20, ze dne 7. 4. 2022

22.07.2021 00:01

Prominutí zmeškání lhůty podle zákona č. 191/2020 Sb.

Prominutí zmeškání lhůty podle § 2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 12. 11. 2020, není automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a osvědčit, že žadateli (účastníkovi) bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“. Žadatel (účastník) je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad.

I ve vztahu k právní úpravě podle zák. o opatřeních ke zmírnění dopadů tak platí, že při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, ze dne 30. 4. 2021

23.06.2021 00:02

Prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 2 odst. 1 lex covid

Ustanovení § 2 odst. 1 lex covid doplňuje okruh důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, jak jej obecně vymezuje § 58 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje [např. lhůta k podání dovolání (§ 240 odst. 2 věty první o. s. ř.), lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§ 247 odst. 1 o. s. ř.), lhůty ve vykonávacím řízení (§ 254 odst. 2 o. s. ř.)].

Z toho vyplývá, že k prominutí zmeškání lhůty nemají soudy automaticky přistupovat toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit.

Personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 sám o sobě nelze považovat za omluvitelný důvod umožňující prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 2 odst. 1 lex covid.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 373/2021, ze dne 24. 3. 2021

07.05.2021 00:06

ÚS: K výkonu soudního rozhodnutí jiného členského státu EU

I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii.

II. Uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to neplatí, je-li z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně zřejmé, z jakého důvodu nemůže argumentace uplatněná v ústavní stížnosti obstát, tedy jde-li o pouhé vyjádření nesouhlasu s příslušnými závěry soudu, jež do posouzení případu nepřináší nic „nového“.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2042/19, ze dne 8. 4. 2021

26.03.2021 00:04

ÚS: Nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu

Nachází-li se aplikace určitého ustanovení podústavního práva, k němuž neexistuje ustálená judikatura, prakticky mimo rozhodovací agendu Nejvyššího soudu, je jeho úloha sjednocovatele judikatury mimořádně obtížná. Publikuje-li v takové situaci v zájmu sjednocení rozhodovací praxe do budoucna Nejvyšší soud ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích rozhodnutí, s jehož právním názorem se ztotožňuje, porušuje jiný obecný soud bezdůvodným nerespektováním takového právního názoru právo na soudní ochranu a princip rovnosti před zákonem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny té osoby, jíž je tento postup k tíži.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3360/20, ze dne 25. 2. 2021

30.12.2020 00:01

ÚS: K odůvodnění nepoložení předběžné otázky SDEU

Vrchní soud v Praze pochybil, když se v situaci, kdy stěžovatelka apelovala na eurokonfomní výklad nařízení vlády, nezabýval hlouběji tím, zda by v dané věci neměl položit předběžnou otázku. Současně se ani nezabýval tím, zda jsou naplněny důvody, pro které tuto otázku předložit nemusí (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2504/10). Takový postup považuje Ústavní soud za svévolný a tudíž porušující pravidla spravedlivého procesu, jež je stěžovatelce garantován čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 865/20, ze dne 24. 11. 2020

16.04.2020 00:01

K rozsahu zjišťování obsahu cizího práva

Obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu nařízení Řím I.

Nabízel-li účastník v průběhu řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2016, ze dne 30. 12. 2019

20.12.2019 00:04

ÚS: Povinnost předložit předběžnou otázku SDEU

Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, nemá o výkladu práva Evropské unie rozumné pochybnosti, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, ani když daný výklad je rozdílný od soudu nižšího stupně ve stejné věci. Uvážení však není založeno na pouhých subjektivních hodnoceních příslušného soudu poslední instance. Stále platí závěr Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1608/19), podle něhož výklad práva Evropské unie nemůže být svévolný či neudržitelný. Ústavní soud sice nemá pravomoc hledat správné uplatnění unijního práva (to činí obecné soudy) nebo autoritativně vykládat jeho obsah (to činí Soudní dvůr Evropské unie), je však oprávněn přezkoumat zmíněný kvalifikovaný deficit výkladu i uplatnění práva Evropské unie.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2224/19, ze dne 19. 11. 2019

01.07.2019 00:01

Překážka uložení povinnosti složit jistotu dle § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS

Smyslem prvního setkání se zapsaným mediátorem je toliko seznámení účastníků s principy, účelem a výhodami mediace; nelze proto pouhé dostavení se na takové setkání, které bylo navíc účastníkům nařízeno usnesením soudu podle § 100 odst. 2 o. s. ř., proti němuž není odvolání přípustné, a na němž ani nedojde k uzavření smlouvy o provedení mediace (tedy k zahájení vlastní mediace), považovat za procesní úkon účastníků, s nímž právo spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního vztahu, tudíž ani za jednání ve věci ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS vylučující uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 594/2019, ze dne 23. 4. 2019

12.10.2018 00:04

ÚS: Aplikace zásady acte claire při odlišném výkladu

I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

III. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí je k dispozici opravný prostředek, změní v důsledku následování právního názoru vyšší instance svůj předchozí výklad unijního práva, postupuje i bez podání předběžné otázky v rámci svého uvážení a neporušuje právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zásady legitimního očekávání a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3432/17, ze dne 11. 9. 2018

05.10.2018 00:04

ÚS: Návrh na předložení předběžné otázky SDEU

Analytická právní věta

Nevypořádání se s návrhem stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie ze strany Nejvyššího soudu je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2673/14, II. ÚS 2504/10, II. ÚS 1009/08, II. ÚS 4255/16, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07) jednoznačně vyplývá povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Tuto povinnost nelze nahradit tvrzením, uvedeným až ve vyjádření k ústavní stížnosti, že se jednalo o případ, kdy je podle doktríny acte clair „správná interpretace ustanovení komunitárního práva tak zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala, zodpovězena“ (283/81 CILFIT ), a položení předběžné otázky tudíž nebylo nezbytné.

Pochybením Nejvyššího soudu, který se argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie vůbec nezabýval a v tomto směru své rozhodnutí nijak neodůvodnil, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2607/17, ze dne 4. 9. 2018