// Profipravo.cz / Zvláštní řízení
Zvláštní řízení
20.03.2024 00:02
Doba pro rozhodnutí o prodloužení omezení svéprávnosti
Dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.
Je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona) stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z.ř.s.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2160/2023, ze dne 12. 12. 2023
06.03.2024 00:02
Účelnost výdajů vynaložených likvidátorem dle § 198 odst. 2 o. z.
Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.
Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2023, ze dne 14. 2. 2024
02.10.2023 00:02
Určení dne, který se pokládá za den smrti nezvěstného
Den, který se pokládá za den smrti člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen (§ 74 odst. 1 o.z.), může být určen zpětně ke dni, který bude předcházet konci ochranné sedmileté doby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1761/2021, ze dne 29. 6. 2023
22.09.2023 00:03
ÚS: Řízení o svěření dítěte do péče jiné osoby
K porušení základních práv stěžovatele, ev. jeho dítěte, chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nedojde postupem obecného soudu, který po provedeném dokazování zaměřeném na zjištění tzv. nejlepšího dítěte zájmu řádně odůvodní výjimečnou odchylku od pravidla zakotveného v § 953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2884/22, ze dne 29. 8. 2023
21.09.2023 00:02
Vztah mezi řízením o svéprávnosti a řízením o rodičovské odpovědnosti
Soud v řízení o omezení svéprávnosti rodiče je vždy povinen současně rozhodnout i o jeho rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Je-li tedy vedeno řízení o omezení svéprávnosti, je soud povinen z úřední povinnosti (ex officio) prověřit, zda posuzovaný je či není rodičem nezletilého dítěte. V kladném případě soud, který vede řízení o svéprávnosti dotčeného rodiče, bez dalšího zahájí řízení ve věci jeho rodičovské odpovědnosti a spojí s ním již vedené řízení o omezení svéprávnosti, případně obě řízení (spolu s řízením ve věci opatrovnictví posuzovaného rodiče), následně spojená soudem prvního stupně, mohou být též zahájena jedním návrhem. V tomto (spojeném) řízení se pak stanou dalšími účastníky nezletilé dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem) a druhý rodič.
Obdobně bude soud postupovat, zjistí-li, že osobě již dříve (pravomocně) omezené ve svéprávnosti rozhodnutím soudu se narodilo dítě. V takovém případě již není nezbytné, aby o rodičovské odpovědnosti této osoby (již pravomocně omezené ve svéprávnosti) rozhodoval soud, který vedl řízení o svéprávnosti, ale (samotné) řízení o rodičovské odpovědnosti může vést i soud příslušný ve věcech péče o nezletilé [§ 466 písm. e) a § 467 z.ř.s.]. O rodičovské odpovědnosti přitom soud může rozhodovat jen tehdy, je-li posuzovaný (omezený ve svéprávnosti) již rodičem, a pouze ve vztahu ke konkrétnímu (již narozenému) dítěti, nikoliv do budoucna ve vztahu k doposud nenarozeným dětem. Je tomu tak proto, že rodičovská odpovědnost vzniká (až) narozením dítěte a rodič povinnosti a práva z ní vyplývající může vykonávat nejdříve po narození dítěte (viz § 858 věta prvá za středníkem o.z.). Předmět řízení o rodičovské odpovědnosti současně zahrnuje toliko složky rodičovské odpovědnosti vyjmenované v ustanovení § 858 o.z.; nezahrnuje právo posuzovaného dát souhlas k osvojení dítěte, ani právo učinit prohlášení o určení či popření rodičovství, která jsou předmětem řízení ve věci svéprávnosti, a o nichž lze rozhodnout i do budoucna bez vazby ke konkrétnímu dítěti.
Současná právní úprava zároveň nabízí odpověď na otázku, jaký je vztah mezi oběma řízeními, tedy řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti. Z dikce ustanovení § 468a odst. 1 z.ř.s. jednak vyplývá, že zahájení řízení o rodičovské odpovědnosti je podmíněno vedením řízení o svéprávnosti rodiče. Zjistí-li tedy soud, že osoba, o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení, je rodičem, je povinen zahájit řízení o rodičovské odpovědnosti této osoby (rodiče). Současně je soud podle zmíněného ustanovení povinen toto řízení „spojit“ s řízením o svéprávnosti této osoby. Z takto pojaté právní úpravy je zřejmé, že zákon nakládá s řízením o svéprávnosti rodiče a řízením o jeho rodičovské odpovědnosti jako s relativně samostatnými řízeními, jinak by neukládal soudu povinnost tato řízení „spojit“. Tato relativně samostatná povaha řízení o svéprávnosti rodiče a řízení o jeho rodičovské odpovědnosti se projevuje nejen v odlišném okruhu účastníků řízení (v řízení o rodičovské odpovědnosti jsou účastníky též nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem, a druhý rodič), ale především v odlišném předmětu jednotlivých řízení, z čehož pramení povinnost soudu rozhodnout o svéprávnosti rodiče a jeho rodičovské odpovědnosti samostatnými výroky, které pak zásadně mohou samostatně (nezávisle na sobě) nabýt právní moci (srov. § 206 o.s.ř.). Odlišnost předmětu řízení zároveň znamená, že každé řízení má rovněž svůj vlastní (relativně samostatný) skutkový základ významný pro posouzení věci, který se odvíjí od skutkové podstaty právní normy, která má být v dané věci použita, a tkví především v rozdílných hlediscích, k nimž je soud povinen při svém rozhodování přihlížet. Zatímco pro rozhodnutí soudu ve věci omezení svéprávnosti jsou zásadní zájmy posuzovaného člověka (rodiče) (srov. § 55 odst. 1 o.z.), pro rozhodnutí ve věci jeho rodičovské odpovědnosti jsou rozhodující zájmy dítěte (srov. § 866 o.z.), zejména – jak bude níže podrobněji vysvětleno – jeho právo na rodinný život. Proto, i když je mimo pochybnost, že soud při rozhodování o rodičovské odpovědnosti rodiče omezeného ve svéprávnosti musí přihlédnout též k rozsahu, v jakém byla svéprávnost rodiče omezena, přesto nelze výsledek řízení o rodičovské odpovědnosti bez dalšího předjímat jen na základě výsledku řízení o svéprávnosti rodiče, neboť úsudek soudu o rodičovské odpovědnosti vychází (musí vycházet) z jiných principů a hledisek než rozhodnutí o svéprávnosti rodiče. Uvedené není v rozporu s požadavkem zákonodárce, aby rozsah omezení rodičovské odpovědnosti „nebyl neproporcionální“ vzhledem k rozsahu omezení ve způsobilosti právně jednat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2347/2022, ze dne 30. 5. 2023
01.09.2023 00:02
ÚS: Faktory svědčící pro (ne)svěření dítěte do střídavé péče
1. Stabilita výchovného prostředí dítěte nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí dále stabilizuje, resp. dítě si na ně stále více zvyká. Ve výsledku by pak ke změně nemuselo dojít nikdy. Pokud by tedy soudy po uplynutí rodičovské dovolené, potažmo nástupu dítěte do mateřské školky, nezvážily změnu dosavadního modelu péče, či by dokonce tuto změnu odmítly s pouhým odkazem na nutnost stability výchovného prostředí, fakticky by variantu střídavé péče neoprávněně vyloučily.
2. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Navštěvuje-li však již nezletilý předškolní či školní zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Opak by totiž znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema – buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale v praxi mohlo současně vést ke snížení platu (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1417/23, ze dne 7. 8. 2023
30.08.2023 00:02
Řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy
I. Zahrnul-li zákonodárce mezi řízení ve statusových věcech právnických osob všechna řízení, v nichž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánů právnických osob, aniž by rozlišoval, o jaké záležitosti orgány rozhodly, a je-li řízením ve statusových věcech právnických osoby též řízení o určení, jaké osoby byly nejvyšším orgánem právnické osoby zvoleny do funkcí členů statutárního orgánu právnické osoby, musí být řízením ve statusových věcech právnických osob též řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným, v němž soud závazně vykládá obsah zakladatelského právního jednání, jímž byla ustavena právnická osoba a jež (mimo jiné) upravuje i působnost jejích orgánů.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ve věci samé vydané v tomto řízení je podle § 27 z. ř. s. závazné pro každého. Uzavřel-li proto odvolací soud, že by „vyhovující výrok pravomocného rozsudku o neplatnosti předmětné dohody společníků o změně společenské smlouvy“ nebyl pro společnost závazný, spočívá jeho rozhodnutí v této otázce na nesprávném právním posouzení věci.
II. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným jako zakladatelské právní jednání, jímž byla společnost ustavena, nepochybně upravuje práva a povinnosti nejen společníků, ale i společnosti a jejích orgánů. Společnost je tudíž účastníkem řízení, v němž se rozhoduje o obsahu společenské smlouvy. Neúčastnila-li se řízení již od jeho zahájení (nebyla-li v návrhu na zahájení řízení uvedena jako účastník řízení), měl ji soud prvního stupně do řízení přibrat jako účastníka podle § 7 odst. 1 z. ř. s. Neučinil-li tak, zatížil řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2929/2022, ze dne 24. 5. 2023
21.07.2023 00:01
ÚS: Změna poměrů při rozhodování o svěření do péče
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. Obecné soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do střídavé péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Nelze však vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do střídavé péče. Poté však musí obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný, a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit (viz nález sp. zn. I. ÚS 3065/21).
Rodinné vztahy a okolnosti, jež je ovlivňují, se mohou měnit. Je nezbytné, aby na tyto změny bylo včas reagováno, přičemž je nepochybné, že musí jít vždy o změny závažné, pro dítě podstatné a jeho život ovlivňující. Ustanovení § 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních stanovují, že změnou v poměrech je nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu. Posouzení podstatné změny v rodinných, resp. osobních poměrech vyžaduje velmi důkladné a podrobné důkazní řízení, neboť je stejně závažné a zásadní, jako bylo řízení předcházející. Je často velmi složité posoudit, zda změna poměrů je do té míry zásadní, že odůvodňuje změnu soudního rozhodnutí o výchovném prostředí dítěte a tím i změnu jeho způsobu života.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1349/22, ze dne 21. 6. 2023
14.07.2023 00:03
ÚS: Svěření do péče s ohledem na přání dítěte
Jestliže obecné soudy neprosazovaly dosažení co možná nejvyrovnanější péče o nezletilé děti oběma rodiči prostřednictvím uspořádání, které by bylo přímo proti vůli dětí, nelze v takovém postupu spatřovat porušení práv stěžovatele (jako otce dětí) podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny; pro takový závěr je rozhodující, že obě děti lze považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že jsou schopny uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nevyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že by postoje dětí nebyly autentické nebo že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1318/22, ze dne 12. 6. 2023
23.06.2023 00:04
ÚS: Rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče
Analytická právní věta
Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria, která musí obecné soudy vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů, podobnou měrou, vytváří aplikace čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit pouze za pomocí pádných, náležitě objasněných a vysvětlených důvodů, majících oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
PRÁVNÍ VĚTY
Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou, vytváří aplikace čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.) presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné, náležitě objasněné a vysvětlené důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
Obecné soudy by neměly při posuzování nejvhodnějšího výchovného modelu, jsou-li naplněna všechna výše uvedená kritéria, upřednostňovat výlučnou péči s širokým stykem pro nerezidentního rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče.
Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost obecných soudů reagovat v odůvodnění svých rozhodnutí na ve vyjádřeních účastníků řízení namítané nesrovnalosti a vady znaleckých závěrů či postupu znalce, a to v míře závislé na povaze, kvalitě a relevanci výhrad účastníků řízení [nález sp. zn. III. ÚS 2396/19 ze dne 29. 10. 2019 (N 180/96 SbNU 263)]. Vycházejí-li obecné soudy při svém rozhodování z názoru psychologů, měly by je v souladu se zásadou přímosti a ústnosti vyslechnout při jednání a konfrontovat s námitkami účastníků řízení (sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023, bod 24). Relevantní přitom zásadně mohou být názory pouze těch psychologů, kteří měli možnost osobního kontaktu s nezletilým dítětem, matkou i otcem (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, body 47-49).
Nelogický a v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu je závěr nalézacího soudu, podporovaný odvolacím soudem mimo jiné i v jeho vyjádření Ústavnímu soudu, že nezletilý bude svěřen do výlučné péče vedlejší účastnice, avšak stěžovateli bude stanoven "široký" styk v rozsahu, který požadoval v návrhu na střídavou péči. Navzdory níže podrobněji rozebraným výhradám Ústavního soudu k vypovídající hodnotě a průkaznosti závěrů obecných soudů stran kvality péče stěžovatele o nezletilého, Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu nalézací soud stěžovateli stanovil dle svých slov široký styk, pokud má za to, že jeho praktická péče o nezletilého je slabě průměrná a jeho rodičovská odpovědnost slabší. Závěr obecných soudů ohledně modelu péče a rozsahu styku tedy postrádá obhajitelný důvod, vede však k nerovnému postavení obou rodičů, kdy rodič pečovatel bez legitimního důvodu cítí větší "oprávnění" při výchově dítěte a rozhodování v běžných záležitostech s ní související.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1775/22, ze dne 22. 5. 2023
12.05.2023 00:04
ÚS: Dokazování při prohlášení manželství za neexistující
Má-li dojít k prohlášení manželství za neexistující, je třeba tomuto řízení věnovat náležitou pozornost, neboť se jedná o jeden ze způsobů ukončení manželství, který má zásadní dopady do osobní sféry účastníků a jejich dětí. Navíc v této věci nemohou účastníci využít mimořádných opravných prostředků. Nutnost postupovat pečlivě se týká jak doručování soudních písemností, tak provádění dokazování, protože toto řízení je založeno na zásadě vyšetřovací.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1526/22, ze dne 14. 4. 2023
07.10.2022 00:04
ÚS: Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče
Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče podle § 958 občanského zákoníku je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.
Rozhodující podmínkou pro svěření nezletilé do pěstounské péče je zjištění, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě jejího ponechání v péči biologických rodičů. Toto krajní opatření nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe“, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3146/21, ze dne 13. 9. 2022
07.10.2022 00:03
ÚS: Podstatná změna poměrů při rozhodování o péči o dítě
Rozhoduje-li soud o návrhu na svěření dítěte do střídavé péče rodičů za situace, kdy bylo již dříve rozhodováno o úpravě výchovných poměrů dítěte nebo kdy již byla dříve schválena dohoda rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností, zda je v souvislosti s touto změnou nutno ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající poměry v důsledku změny okolností soudy zabývaly. Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, poruší ústavně zaručená práva účastníků řízení, zejména právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a jemu odpovídající právo dětí na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2002/22, ze dne 20. 9. 2022
23.09.2022 00:02
ÚS: Nevyrovnání se s kritérii pro posouzení střídavé péče
Napadené rozhodnutí odvolací instance se v rozporu s postulátem ochrany základních práv obecnými soudy nevyrovnalo nejen formálně, ale především věcně s kritérii, jež Ústavní soud nastavil pro posouzení aplikace institutu střídavé péče v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1554/14 a celé řadě nálezů dalších. Namísto judikaturou vyžadovaných objektivních měřítek, jež pomáhají přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí, preferoval soud povýtce výlučně převzaté či vlastní, převážně empirií motivované předpoklady, jež navíc v relaci k institutu střídavé péče použil restriktivně.
V prostoru vymezeném konkrétními okolnostmi případu obecný soud zjevně opomenul, že střídavá péče nenastupuje pouze v situaci jakéhosi předem pro ni připraveného ideálního stavu, který v odůvodnění rozsudku popsal dokonce jako podmínku. Institut střídavé péče směřuje, vždy v nejlepším zájmu nezletilých, k zachování základního práva obou rodičů na výchovu a péči o dítě právě v situacích, kdy došlo k poruše v rodinných vztazích. Nezbytný zásah soudu, jakkoli obezřetný, tu nemůže být „dokonalý“, ale pokud možno co nejvyváženější. Pozitivní závazek státu tu musí být naplněn nikoli jen konstatováním konfliktního aspektu vzájemného vztahu rodičů stran výchovy dětí, zmíněného navíc v rozhodovacích úvahách v konečném důsledku k tíži jen jednoho z nich. Namístě je naléhavé upozornění a právní dopady zmiňující apel na oba rodiče, že respekt k právu druhého na péči a výchovu dětí je nejen v zájmu nezletilých, ale i jich samotných (srov. § 883, 884 odst. 1 občanského zákoníku).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 882/22, ze dne 22. 8. 2022
09.09.2022 00:04
ÚS: Rozhodování o styku nezletilého s prarodiči
Při rozhodování o úpravě styku nezletilého dítěte s prarodiči je třeba podmínky ustanovení § 927 občanského zákoníku vykládat široce, s ohledem na konkrétní okolnosti případu tak, aby byl hájen nejlepší zájem dítěte a respektováno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, zaručené článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování splnění podmínky existence citového vztahu, který není jen přechodný, je nutno přihlédnout k věku dítěte, a s tím související reálné možnosti dítěte takový citový vztah k prarodičům mít. Při pouhém jazykovém výkladu dotčeného ustanovení v případě rozhodování o styku dítěte velmi nízkého věku totiž hrozí, že bude účel ustanovení zcela vyprázdněn, jelikož podmínka citového vztahu nebude moci být v žádném případě dostatečně splněna.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 395/22, ze dne 28. 7. 2022
09.09.2022 00:03
ÚS: Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti
I. Názor dítěte, které se věkem blíží dospělosti, nelze v intencích čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v žádném řízení před obecnými soudy, které se týká rozhodování o jeho životě, pominout. To se týká i řízení o nařízení předběžného opatření. Tento obecný požadavek se promítá do povinnosti obecných soudů spolehlivě zjistit názor mladého člověka dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a také do povinnosti soudů považovat jeho přání za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, a to zejména za předpokladu, že je mladý člověk schopen názor na jeho nejlepší zájem vyjádřit a vnímat jeho konsekvence, nemá výchovný problém a schopnosti obou rodičů zajistit péči o něj jsou v zásadě rovnocenné.
II. Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti, jdoucí proti řádně zjištěnému názoru nezletilého, za situace, kdy nejsou dány specifické okolnosti rozumně odůvodňující odchýlení se od jeho postoje, představuje zásah do soukromého a rodinného života dítěte ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1626/22, ze dne 15. 8. 2022
30.08.2022 00:01
Řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu
I. V řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., musí soud rozhodnout nejen o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také o tom, zda tyto důvody trvaly až do doby jeho propuštění (dodatečného souhlasu s hospitalizací).
II. K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient (umístěný) trpí duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.
Protože v detenčním řízení se rozhoduje o nedobrovolném omezení (zbavení) osobní svobody umístěného člověka, musí tomuto závažném zásahu do jeho základních práv odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu proto musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, ze dne 21. 6. 2022
27.12.2021 00:02
Řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
Povaha řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevylučuje, aby soud při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, aplikoval ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a v odůvodněných případech určil delší lhůtu k plnění nebo stanovil, že peněžité plnění bude zaplaceno ve splátkách.
Dospěje-li tedy soud při projednávání námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu k závěru, že je namístě postupovat podle ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. a určit delší lhůtu k plnění, nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, rozhodne o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti s tím, že povinnost uloženou směnečným platebním rozkazem žalovaný splní v nově určené (delší) lhůtě, případně tak učiní ve splátkách, jejichž výši a splatnost současně upraví.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, ze dne 22. 9. 2021
07.06.2021 00:01
Participační právo nezletilých v řízení o omezení svéprávnosti rodiče
I. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti. V řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti, spojeným s řízením o svéprávnosti, je (vždy) jednáno o právech a povinnostech nezletilého dítěte, a proto v posuzované věci jsou účastníky té části společného řízení, ve které jde o omezení svéprávnosti posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti, také oba nezletilí synové posuzované a svědčí jim právo participovat na řízení.
Povinnost soudu umožnit nezletilým synům posuzované, aby v této části společného řízení vyjádřili svůj názor, tedy povinnost vyslechnout je, která vyplývá z článku 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o výkonu práv dětí a ustanovení § 100 odst. 3 o. s. ř., je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ustáleně a opakovaně zdůrazňována.
Povinnost umožnit dítěti, aby participovalo na řízení přímo, bylo soudem vyslechnuto, není absolutní. Meze realizace participačního práva, tedy neprovedení výslechu dítěte jsou představovány jak rozporem s nejlepším zájmem dítěte, tak neschopností formulovat své názory, jakož i prevalencí ekonomie řízení. Nelze-li, aby dítě participovalo na řízení přímo, nezbývá, než se od tohoto pravidla odchýlit a zjistit jeho názor nepřímo (prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí).
II. Ve vztahu k schopnosti formulovat své názory, přesněji a komplexněji vyjádřeno, přijmout informace o řízení a jeho předmětu, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, hraje podstatnou roli vyvratitelná domněnka zakotvená v ustanovení § 867 odst. 2 o. z.
Nezletilého AAAAA, který měl v době rozhodování odvolacího soudu 15 let, byl povinen odvolací soud, neučinil-li tak soud prvního stupně, vyslechnout za účelem zjištění jeho názoru (další povinnosti, které se týkají uplatnění participačních práv dítěte v celém rozsahu nejsou vzhledem k přezkoumávané právní otázce a mezím dovolacího přezkumu zmiňovány). Platí totiž vyvratitelná domněnka (§ 867 odst. 2 in fine o. z.), že se v jeho případě má za to, že je schopen přijmout informace o té části společného řízení, v níž jde o omezení svéprávnosti jeho matky v oblasti rodičovské odpovědnosti, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, aniž by to bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem (způsobilo mu to újmu). Limity omezující participační právo dítěte výslechem zde schází. Platí to i pro ty, které vyvěrají z prevalence ekonomie řízení. Nejde o případ, kdy by již pro absenci jiných právně významných skutečností, byl takový postup nadbytečný a neúčelný. Naopak, svéprávnost posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti omezena byla.
V případě nezletilého BBBBB, narozeného dne XY, který měl v době rozhodování odvolacího soudu 7 let, bylo nutné, aby soud individuálně posoudil, zda je schopen vzhledem k svému věku, stupni vývoje a rozumové vyspělosti přijmout informace o té části společného řízení, v níž jde o omezení svéprávnosti jeho matky v oblasti rodičovské odpovědnosti, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, aniž by mu to bylo na újmu. Minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory, stanoven není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2837/2019, ze dne 25. 2. 2021
12.05.2021 00:01
Neprovedení zhlédnutí soudcem v řízení o omezení svéprávnosti
V řízení o omezení svéprávnosti soud v souladu s ustanovením § 38 z. ř. s. vždy vyslechne a zhlédne posuzovanou osobu. Od zhlédnutí soud nemůže upustit. Právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně.
Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. V konkrétní věci mohou být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a posuzovanou osobu nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzované osoby ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou.
V posuzované věci nelze považovat za správné dožádání jiného soudu učiněné soudem prvního stupně ke zhlédnutí posuzované osoby, když důvod dožádání, resp. neprovedení zhlédnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé, nebyl soudem prvního stupně náležitě vymezen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 585/2019, ze dne 9. 2. 2021