// Profipravo.cz / Rozhodnutí

Rozhodnutí

16.09.2025 00:00

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o vrácení soudního poplatku

Přestože rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí závisí na konkrétních okolnostech každého případu, ani to, že jde o rozhodnutí ve věci návrhu na vrácení soudního poplatku, neznamená možnost na odůvodnění rozhodnutí zcela rezignovat. Ačkoliv by ve věcech soudních poplatků bylo možné snést nižší standard odůvodnění, je potřeba navrhovateli poskytnout alespoň základní srozumitelnou odpověď na jeho argumenty a mimo jiné se též vyvarovat libovůle.

Pokud soud přijme výklad, který se odchyluje od doslovného znění zákona, musí vysvětlit důvody, které jej k tomu vedly. Je na něj tedy kladeno větší argumentační břemeno než v případě, kdy následuje jednoznačný doslovný výklad.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 285/25, ze dne 7. 8. 2025

05.09.2025 00:04

ÚS: Překvapivé skutkové posouzení věci obecným soudem

Je neústavní takový postup civilních soudů, kdy Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí přehodnotí skutková zjištění nalézacího soudu a odvolacího soudu a soudy nižšího stupně poté bez doplnění dokazování přijmou skutkové závěry, které jsou zcela protichůdné vůči závěrům učiněným v předchozím řízení. Takový postup je překvapivý a vykazuje znaky libovůle, čímž porušuje základní požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2349/24, ze dne 30. 7. 2025

22.08.2025 00:05

ÚS: Vyšetřovací zásada v řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte

I. Z práva na spravedlivé projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod plyne zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. O překvapivé rozhodnutí jde mj. tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí znamená, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat.

II. V řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte se uplatňuje tzv. vyšetřovací zásada (princip oficiality), podle které je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, přičemž není zásadně omezen na tvrzení a návrhy účastníků. To znamená především zvýšenou aktivitu soudu při dokazování a objasňování skutkového stavu, z čehož však neplyne, že soud má povoleno postupovat nepředvídatelně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 798/25, ze dne 22. 7. 2025

20.06.2025 00:02

ÚS: Absence odůvodnění soudního rozhodnutí

Postup soudu, který řádně neodůvodní své právní závěry, porušuje právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Pokud se soud vypořádá s právními otázkami a s uplatněnými námitkami tím, že pouze odkáže na vyjádření vedlejší účastnice, porušuje tím také zásadu nestrannosti soudního rozhodování zaručenou v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 232/25, ze dne 30. 4. 2025

05.06.2025 00:01

ÚS: Předvídatelnost soudního rozhodování

Z ústavně zakotveného požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování a právní jistotu, který vyvěrá z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v ústavněprávní rovině rozvíjí § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyplývá, že každý, kdo se domáhá právní ochrany (tedy nikoli jen v postavení navrhovatele či žalobce v soudním řízení, správním řízení či v řízení rozhodčím), má důvodné očekávání, že jeho věc bude posouzena obdobně jako již rozhodnutý případ, který se shoduje s ním v jeho podstatných znacích.

Nereflektoval-li a nerespektoval-li žalobce (hlavní město Praha) pro něj nepříznivou konstantní judikaturu, nelze považovat opakované podávání žalob za shodného skutkového stavu za řádný výkon práva. Náklady vynaložené žalovaným (stěžovatelem) na obranu proti takovému postupu, a to i v předžalobním stádiu, je třeba (splňují-li podmínku účelnosti) nahradit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 251/25, ze dne 7. 5. 2025

15.04.2025 00:01

Zjevná nesprávnost v usnesení o připuštění změny žaloby

Usnesení o připuštění změny žaloby, které soud doručuje účastníkům, je ve smyslu § 171 odst. 1, 3 o. s. ř. (formálně) vykonatelné (není-li v něm výslovně uvedeno jinak), jakmile bylo doručeno účastníkům řízení; od tohoto okamžiku již soud může jednat a rozhodnout o předmětu řízení, jehož změna byla připuštěna. Materiální vykonatelnost takového usnesení je pak závislá na obsahu jeho výroku, neboť jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností. Je-li připuštění změny žaloby podmínkou pro to, aby byla změněná žaloba projednána a rozhodnuto o ní, pak nesprávné rozhodnutí ve věci by mohla mít za následek taková chyba v usnesení o připuštění změny žaloby, pro kterou by nebylo zřejmé, jakou změnu žaloby soud připustil.

V nyní posuzované věci je posuzována zjevná nesprávnost, neboť je zřejmé, že soud rozhodl, ale v písemném vyhotovení usnesení byla vynechána část textu záhlaví. Zjištěné chyby v písemném vyhotovení usnesení o připuštění změny žaloby se netýkají (ani zprostředkovaně) jeho výroku, a ani účastníci řízení nemohli být na pochybách o tom, že v této věci rozhodl soud o připuštění konkrétní změny žaloby; chyba v záhlaví usnesení nemá ani zprostředkovaný vliv na obsah jeho výroku.

Ačkoliv tedy písemné vyhotovení usnesení o připuštění změny žaloby obsahuje ve svém záhlaví zjevnou nesprávnost spočívající v chybějícím označení soudu, předsedy senátu a přísedících, nemá tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vyplývalo-li z obsahu usnesení, že soud v dané věci připustil změnu žaloby a v čem tato změna spočívala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3953/2023, ze dne 12. 3. 2025

21.02.2025 00:02

ÚS: Nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí

I. Součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

II. K porušení práva na soudní ochranu v podobě nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí může dojít tehdy, pokud soud některé námitky či argumenty zcela pomine, ale také tehdy, pokud na určitou námitku sice zareaguje, ovšem zjevně nedostatečně či nesrozumitelně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1923/24, ze dne 6. 1. 2025

06.02.2025 00:02

ÚS: Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí

Součástí práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Soudy jsou tedy povinny vypořádat všechny řádně uplatněné námitky, které by mohly mít vliv na výsledek řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 899/23, ze dne 27. 11. 2024

15.11.2024 00:04

ÚS: Odůvodnění zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření

Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. To zahrnuje povinnost vypořádat se se všemi námitkami účastníků majícími vztah k projednávané věci v míře odpovídající jejich závažnosti. Rozsah odpovědi se může lišit úměrně významu námitek či otázek, které účastník vnáší do řízení. Dokonce i úplná "ignorace" konkrétního argumentu nemusí představovat porušení práva na spravedlivý proces či soudní ochranu, jde-li o argument, který je pro posouzení věci zjevně bezpředmětný, či jedná-li se o argument, který účastník řízení formuloval toliko zcela obecně a nekonkrétně. Naopak otázkami podstatnými či stěžejními pro rozhodnutí věci se soud musí zabývat pečlivě a výslovně. Tyto závěry jsou použitelné nejen na rozhodnutí ve věci samé, ale uplatní se rovněž ve vztahu k rozhodnutím o předběžném opatření.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1858/24, ze dne 8. 10. 2024

15.11.2024 00:03

ÚS: Rozhodnutí soudu nad rámec petitu

Rozhodne-li soud prvního stupně o něčem, o čem žalobce nezahájil řízení a co tedy vůbec nenavrhoval, a nejde-li ani o výjimku, kdy smí rozhodnout nad návrh či o něčem jiném, než je navrhováno, a odvolací soud takové rozhodnutí potvrdí, je v jeho rozhodnutí implicitně zahrnuto, že posuzoval podmínky pro takové rozhodnutí soudu prvního stupně a posoudil je za splněné. Namítne-li pak dovolatel v dovolání, že splněny nebyly, je dovolací soud, nepovažuje-li takovou vadu za zmatečnostní, povinen se takovou námitkou zabývat a dovolání posoudit jako přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení takové právní otázky (implicite) stojí, v opačném případě poruší právo dovolatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho postup je v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2263/24, ze dne 9. 10. 2024

08.11.2024 00:01

ÚS: Nevyhovění návrhu na zastavení již skončené exekuce

I. Pokud se obecný soud při svém právním posouzení bez jakéhokoli odůvodnění odchýlí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, poruší tím právo účastníka řízení na soudní ochranu.

II. Skutečnost, že obecný soud ústavně pochybil při posouzení otázky, na jejímž posouzení daný případ z ústavního hlediska nezávisí, obecně nezakládá důvod ke zrušení jeho rozhodnutí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1867/23, ze dne 25. 9. 2024

04.10.2024 00:04

ÚS: Vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí

Nikoli každá vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí zakládá jeho neústavnost. Pokud se však vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí soudů stojí, vnitřní rozpornost může nabýt ústavněprávního významu. Taková vnitřní rozpornost odůvodnění totiž zásadním způsobem snižuje důvěru občanů v právo a soudy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 92/24, ze dne 4. 9. 2024

16.08.2024 00:02

ÚS: Opomenutí vyjádření v důsledku administrativního pochybení

Dojde-li technickou či organizační chybou administrativního systému soudu k chybnému posouzení skutkového stavu věci (in concreto důkazní návrhy byly založeny do spisu až po nařízeném soudním jednání, i když byly doručeny soudu den před tímto jednáním), nastane porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1) a práva na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3) Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1105/24, ze dne 10. 7. 2024

28.06.2024 00:02

ÚS: Řádné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu

Soudy vyšších stupňů se mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak věc hodnotil nižší soud, jejich rozhodnutí se však nesmí vyčerpat prostým konstatováním takového souhlasu. Je třeba, aby v odůvodnění svých rozhodnutí nastínily – byť stručně – nosné úvahy, které je vedly k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí a které musejí zároveň odpovídajícím způsobem reflektovat argumenty předložené účastníky řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné zejména v případě, kdy se námitky uplatněné v opravném prostředku shodují s námitkami uplatněnými v původním podání, o němž rozhodoval soud v napadeném rozhodnutí. I takový odkaz je přípustný pouze v podrobnostech, paušální odkaz na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí jako celek bez jakékoliv vlastní argumentace však přijmout nelze, neboť takový postup je v rozporu s právem účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3023/23, ze dne 22. 5. 2024

24.05.2024 00:02

ÚS: Náležité odůvodnění přiměřeného zadostiučinění

K porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde tehdy, pokud soudy svůj závěr o tom, že dostatečným zadostiučiněním podle čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení je konstatování porušení práva, nepodloží konkrétními okolnostmi.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1565/23, ze dne 10. 4. 2024

22.02.2024 00:01

Nesprávné obsazení soudu při odročení jednání k vyhlášení rozsudku

Z ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek soud vyhlašuje buď bezprostředně po skončení předcházejícího jednání, nebo – není-li to možné (např. z důvodu delší porady senátu) – u jednání k tomuto účelu (a jen k tomuto účelu) odročeného. V obou případech se na rozsudku podílejí pouze členové senátu, kteří se účastnili jednání, jež vyhlášení rozsudku předcházelo, neboť jen ti mohou mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování poznatky pro náležité posouzení věci. Z toho důvodu též zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Rozhodl-li proto soud rozsudkem o věci, v níž jedná a rozhoduje senát (tedy i o pracovní věci), u jednání odročeného k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť soud byl nesprávně obsazen.

V posuzovaném případě šlo vzhledem k předmětu řízení o věc pracovní, kterou soud prvního stupně správně projednával v senátě. Rozsudek však vydal v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. Přísedící M. H., která se podílela na přijetí rozsudku, se předcházejícího jednání (jediného, při kterém byla věc projednána) nezúčastnila, a proto pro její posouzení nemohla mít žádné – procesním způsobem získané – poznatky. Při rozhodování věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně u „neveřejného“ jednání konaného dne 9. 11. 2021 od 8:30 hod. do 9:00 hod. (před jednáním, při němž byl vyhlášen rozsudek) za přítomnosti přísedících M. H. a V. M. „zrekapituloval“ dosavadní průběh jednání a ve vztahu k „nové“ přísedící „zrekapituloval zejména přednesy účastníků a provedené dokazování v rozsahu § 119 odst. 3 o. s. ř.“, neboť postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je možný jen při jednání, které je veřejné (srov. § 116 odst. 1 o. s. ř.) a k němuž musí být předvoláni účastníci řízení (srov. § 115 a § 119 odst. 2 o. s. ř.), nehledě k tomu, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 878/2023, ze dne 14. 11. 2023

18.12.2023 00:01

K výkladu nařízení vlády o zřízení Národního parku Šumava

I. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování. Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské, přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.

Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.

II. Podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě“.

V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny Národního parku Šumava a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón) se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva, a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2386/2023, ze dne 13. 9. 2023

16.11.2023 00:03

ÚS: Vypořádání se s klíčovou argumentací žalobce

Účastníkem tvrzené porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody musí být ze strany obecného soudu adekvátně vypořádáno již v řízení před ním vedeným; tento závěr platí o to více, spočívá-li účastníkem vznesený nárok přímo v nápravě tvrzeného zásahu do jeho základního práva nebo svobody a představuje tak klíčový bod žalobní argumentace. Tato povinnost pro obecný soud plyne jednak z jeho povinnosti vypořádat se se všemi pro meritorní rozhodnutí relevantními námitkami účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jednak z povinnosti všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 565/21, ze dne 25. 9. 2023

10.11.2023 00:04

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí ve věci přiměřenosti smluvní pokuty

Neodůvodní-li obecný soud řádně svůj závěr ohledně přiměřenosti smluvní pokuty, byť účastnící řízení přiměřenost kvalifikovaně zpochybňovali a její moderaci požadovali, poruší jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 990/23, ze dne 27. 9. 2023

31.10.2023 00:02

K vázanosti soudu žalobním návrhem u požadavku na vystavení kvitance

I. Obč. zák. neupravoval (oproti ustanovení § 1949 o. z.) nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti (essentialia negotii) písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitance). Aby kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. mohla splnit účel, jakému má sloužit, má obsahovat prohlášení věřitele, že konkrétně označený dluh byl určitého dne splněn, datum a podpis věřitele, popřípadě v ní má být potvrzeno přijetí předmětu plnění, jeho výše, označení dluhu, na který bylo plněno, datum a podpis věřitele.

S přihlédnutím k tomu, že podle ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody účastníků) je peněžitý dluh, který dlužník plní prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky), splněn (až) připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, je dnem úhrady částky, který má obsahovat kvitance, právě den, kdy byla částka hrazená prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb (z účtu vedeného pro dlužníka) připsána na účet vedený pro věřitele u jeho poskytovatele platebních služeb. Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely tohoto výkladu nebylo ve vazbě na poměry dané věci nezbytné argumentačně odlišit „účet poskytovatele platebních služeb věřitele“ (§ 567 odst. 2 obč. zák.) od „účtu věřitele vedeného pro něj poskytovatelem platebních služeb“.

II. Požádá-li o to dlužník, který zcela nebo zčásti splnil svůj dluh, je věřitel podle § 569 odst. 1 obč. zák. povinen vystavit mu o takovém splnění dluhu písemné potvrzení (kvitanci). Žaloba, kterou se dlužník (coby žalobce) domáhá (podle § 569 odst. 1 obč. zák.) po věřiteli (coby žalovaném), který tak neučinil na žádost dlužníka dobrovolně, vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení kvitance), je tudíž žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona; nejde o žalobu o nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.

Poměřováno úpravou obsaženou v § 569 odst. 1 obč. zák. patří k rozhodujícím skutečnostem, jež mají být vylíčeny v žalobě o vystavení kvitance, nezaměnitelné označení dluhu, na který dlužník (žalobce) svému věřiteli (žalovanému) plnil, dále tvrzení o tom, kdy, kde a jakým způsobem (jak) dlužník dluh splnil a tvrzení o tom, že dlužník věřitele o vystavení kvitance požádal [včetně údaje o tom, kdy a jakým způsobem (jak) tak učinil] a ten mu nevyhověl (kvitanci nevystavil). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), lze v takové žalobě vyjádřit (formulovat) prostou žádostí (návrhem), aby soud uložil žalovanému (věřiteli) vystavit žalobci (dlužníku) písemné potvrzení o tom, že dluh označený v žalobě splnil (vystavit kvitanci). Žalobní návrh (žalobní petit) nemusí obsahovat údaje o nezbytných náležitostech kvitance, představované např. podpisem kvitance, datem vystavení kvitance, nebo dobou splnění dluhu. To, jakou konkrétní podobu (jaké nezbytné náležitosti) má kvitance mít, nemusí dlužník (žalobce) uvádět (nad rámec vylíčení rozhodujících skutečností) ani v jiných částech žaloby.

Plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (§ 567 odst. 2 obč. zák.), nemusí vylíčení rozhodujících skutečností obsahovat tvrzení o tom, kde dlužník dluh splnil [z toho, jakým způsobem dlužník plnil (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) plyne, že nemá smysl pátrat po místu plnění], ani tvrzení o tom, kdy dlužník dluh splnil. Údaj o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, totiž dlužník zásadně nebude mít ani k dispozici. Vylíčení rozhodujících skutečností by v takovém případě naopak mělo obsahovat tvrzení, které onen způsob úhrady dluhu dlužníkem konkretizuje uvedením údaje o tom, kdy byla příslušná částka odepsána z účtu vedeného (pro dlužníka) dlužníkovým poskytovatelem platebních služeb.

Soud (typově) vyhoví takto formulované žalobě, bude-li v řízení o ní následně prokázáno, že dlužník (žalobce) splnil určitého dne, daného dnem připsání částky hrazené prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele), zcela nebo zčásti svůj (žalobou označený) dluh vůči věřiteli (žalovanému), který nevyhověl dlužníkově žádosti o vystavení kvitance.

Výrok rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o vystavení kvitance, také nemusí obsahovat údaj o době splnění dluhu. Formulace výroku rozsudku bude dostatečně určitá (rozsudek bude způsobilý výkonu rozhodnutí nebo exekuce) i tehdy, uloží-li jím soud žalovanému (věřiteli) vystavit dlužníku (žalobci) písemné potvrzení o tom, že na (výrokem konkretizovanou) věřitelovu pohledávku zaplatil příslušnou (výrokem konkretizovanou) částku.

I na základě takto formulovaného rozsudečného výroku bude věřitel (respektive osoba, která byla oprávněna přijmout plnění místo věřitele) [žalovaný], povinen vystavit dlužníku (žalobci) kvitanci, která bude obsahovat (nezbytné) náležitosti, včetně údaje o době splnění dluhu daného dnem připsání částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele).

Jestliže nezbytnou náležitostí žaloby o vystavení kvitance o úhradě dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb není údaj o tom, kdy dlužník dluh splnil, a jestliže soud, který sám rozhoduje (na základě určitého žalobního návrhu) o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, není povinen uvést údaj o době splnění dluhu (nebo jeho části) ve výroku rozsudku, jímž vyhoví žalobě o vystavení kvitance, pak není (nemůže být) důvodem zamítnutí žaloby o vystavení kvitance okolnost, že žalobce (dlužník) v žalobě (lhostejno, zda v rámci tzv. žalobního petitu nebo jinde) údaj o tom, kdy dluh splnil uvedl, avšak chybně.

III. Právo požadovat po věřiteli vystavení kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. vzniká dlužníku bez dalších podmínek, jakmile zcela nebo zčásti splní věřiteli svůj dluh. Zamítnout žalobu dlužníka o vystavení kvitance s odůvodněním, že vystavení takového potvrzení věřitelem již není účelné, znamená odepřít dlužníku právo přiznané zákonem (právo na vystavení kvitance), aniž jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, ze dne 20. 9. 2023