// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
03.11.2025 00:02
Povinnost zaměstnavatele zajišťovat BOZP při práci i vůči OSVČ
Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům všeobecnou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, klade důraz na odpovědnost zaměstnavatele za bezpečné a zdraví neohrožující podmínky výkonu práce a stanovuje, kdo konkrétně tuto povinnost musí plnit. Zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem je cíleno na vlastní zaměstnance, na zaměstnance jiného zaměstnavatele, kteří plní úkoly na pracovišti zaměstnavatele (srov. § 101 odst. 3 a 4 zák. práce), a rovněž na všechny další fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích (srov. § 101 odst. 5 zák. práce).
Za pracoviště zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce je třeba považovat veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž má kontrolu a v nichž jsou fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a zdraví. Pracoviště zaměstnavatele může být zároveň i pracovištěm jiného zaměstnavatele, který na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem provádí v jeho prostorách činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Také tento (jiný) zaměstnavatel má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, která se kromě jeho vlastních zaměstnanců vztahuje i na všechny další fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. Této povinnosti zaměstnavatele nezbavuje okolnost, že jeho pracoviště se nachází v prostorách jiného zaměstnavatele, kterého na druhé straně stejné zákonné povinnosti nezprošťuje smluvní vztah mezi zaměstnavateli, a to i kdyby jeho obsahem byla též úprava vzájemných práv a povinností obou zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stejném pracovišti.
Fyzickými osobami, na které se podle ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce vztahuje povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, jsou jakékoli fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, bez ohledu na účel, za kterým se tam nacházejí, a na to, zda je mezi nimi a zaměstnavatelem smluvní nebo jiný právní vztah. Takovou fyzickou osobou může být i osoba samostatně výdělečně činná, která na základě dohody uzavřené se subdodavatelem smluvního dodavatele zaměstnavatele provádí v jeho prostorách úklidové práce. Okolnost, že tato osoba uvedenou činnost vykonává samostatně, vlastním jménem a na vlastní účet a odpovědnost [srov. § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 420 odst. 1 o. z.], na jejím postavení z hlediska ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce nic nemění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, ze dne 30. 9. 2025
03.11.2025 00:01
Nepřípustnost zpětné aplikace § 2236 o. z. na nájemní smlouvy dle obč. zák.
S ohledem na princip nepravé retroaktivity se posuzování předpokladů vzniku nájemních vztahů – posuzování účinků právních skutečností, jež je měly založit a jež nastaly v období do 31. 12. 2013 (za účinnosti obč. zák.), řídí právě (pouze) touto právní úpravou. Právní úprava o. z. se dle § 3074 odst. 1 věta prvá o. z. uplatní na tyto vztahy též, avšak nemůže vést ke zpětnému vzniku, změně či zániku k 1. 1. 2014 existujících (či neexistujících) právních poměrů.
Úpravu § 2236 odst. 1, 2 o. z., nově definující (možný) předmět nájmu bytu, tak nelze vykládat tak, že by mohla vést ke zpětnému „přehodnocení“ absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu) uzavřené v období před nabytím jeho účinnosti (do 31. 12. 2013). Nevede tedy ke konvalidaci z tohoto důvodu dle § 39 obč. zák. absolutně neplatné nájemní smlouvy (dohody o užívání bytu). V takovém případě by se jednalo o nepřípustnou pravou retroaktivitu.
Je proto třeba dospět k závěru, že § 2236 odst. 2 o. z. se z povahy věci – stejně jako § 2236 odst. 1 o. z. - uplatní pouze na smlouvy o nájmu bytu (a nájmu domu) uzavírané podle právní úpravy o. z., tedy v období od 1. 1. 2014. To však nevylučuje posouzení projednávané věci dle právní úpravy § 2238 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1562/2025, ze dne 24. 9. 2025
30.10.2025 00:02
Požadavek podpisů na téže listině při realizaci předkupního práva
Požadavek podpisů na téže listině ve smyslu § 561 odst. 2 o. z. se uplatní také vzhledem k ofertě i akceptaci nabídky na využití předkupního práva, pokud má tato nabídka být sama způsobilá zřizovat nebo převádět věcné právo k nemovité věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1520/2025, ze dne 23. 9. 2025
30.10.2025 00:01
Změna nebo zrušení závazku na základě doložky rebus sic stantibus
Žádné ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebo obchodního zákoníku kromě § 696 odst. 3 obč. zák. do 31. 12. 2013 neumožňovalo soudu, aby svým konstitutivním rozhodnutím na základě podstatné změny okolností změnil obsah závazku nebo ho zrušil. Zákoníky pouze umožňovaly smluvní straně v některých případech buď od smlouvy odstoupit, nebo rovnou s podstatnou změnou okolností spojovaly zánik závazku.
Neexistuje přitom mezera v zákoně, která by odůvodňovala analogickou aplikaci § 696 odst. 3 obč. zák. na projednávaný případ tzv. ekologické smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3457/2023, ze dne 24. 9. 2025
27.10.2025 00:02
Vypořádání neoprávněné stavby zřízené po 1. lednu 2014
Ustanovení § 1085 o. z. zakládá oprávnění vlastníka pozemku, na kterém se nachází neoprávněná stavba, jež je jeho součástí, domáhat se odstranění takové stavby. Vlastník pozemku tak má právo bránit se proti protiprávnímu zásahu vůči osobě, která stavbu na pozemku zřídila bez právního důvodu, přestože se neoprávněná stavba stává v souladu s § 1084 odst. 1 o. z. součástí pozemku, a náleží tudíž vlastníkovi pozemku jako jeho součást.
Právní úprava v o. z. opouští důraz na účelnost odstranění neoprávněné stavby typický pro předchozí úpravu (srovnej § 135c odst. 2 obč. zák.) a soustřeďuje se na zjištění o dobré víře zřizovatele stavby. Jediným zákonným hlediskem, ke kterému má soud výslovně přihlédnout, je totiž podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 právě kritérium dobré víry při zřízení stavby. Tím se nepochybně nevylučuje, aby soud zohlednil i hlediska jiná. Kritérium dobré víry však zákonodárce zjevně považuje za natolik zásadní, že by mělo rozhraničovat úvahu soudu o tom, zda žalobě vyhoví či nikoli. Při absenci dobré víry má soud primárně uvažovat o odstranění neoprávněné stavby, pokud zde nejsou další výjimečné, mimořádné okolnosti, které by byly natolik významné, že by je bylo nutno předřadit nejen před absenci dobré víry zřizovatele stavby, ale také před vlastní protiprávní zásah do práva vlastníka pozemku.
Smyslem ustanovení § 1085 o. z. není poskytnout ochranu nedbalému zřizovateli stavby, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že stavbu zřizuje na svém pozemku, popřípadě že je oprávněn stavbu na pozemku zřídit, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra, je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný.
Nedostatek (objektivizované) dobré víry zřizovatele stavby brání i aplikaci ustanovení § 1086 o. z.; tam užitý obrat „kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ je třeba vykládat tak, že zřizovatel byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 960/2025, ze dne 24. 9. 2025
27.10.2025 00:01
Vzdání se práva z vadného plnění (mezi podnikateli) dle § 1916 odst. 2 o. z.
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. obecně nevylučuje možnost vzdání se práva, které má vzniknout v budoucnu; pouze tam, kde má být tato možnost výjimečně vyloučena, stanoví zvláštní zákaz vzdání se práva (srov. např. § 2898 o. z.).
Ustanovení § 1914 a násl. o. z. jsou obecné povahy a uplatní se – není-li stanoveno jinak – i v závazkových právních vztazích upravených v hlavě II. až IV. čtvrté části občanského zákoníku, tedy i v případě koupě (§ 2079 a násl. o. z.).
Restriktivní výklad ustanovení § 1916 odst. 2 věty druhé o. z. užitý odvolacím soudem, podle kterého § 1916 odst. 2 věty druhé o. z. sice umožňuje, aby se kupující písemnou formou předem vzdal svého práva z vadného plnění, ale povinnost přijmout takové vadné plnění může být sjednána jen u nepodstatných vad předmětu plnění, není správný.
Pokud byly v projednávaném případě (prodej a koupě vozidla mezi podnikateli) splněny podmínky vzdání se práva z vadného plnění, jinak řečeno, vzdal-li se kupující svého práva písemnou smlouvou nebo jednostranným písemným prohlášením, nelze uzavřít, že tak učinil neplatně. V dalším řízení soudy neopomenou zabývat se námitkou neplatnosti kupní smlouvy pro omyl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 28/2025, ze dne 18. 9. 2025
20.10.2025 00:02
Náhrada za ZSU v případě, kdy nedošlo k ustálení zdravotního stavu
I. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je zásadně jednorázovým, celistvým a nedělitelným. Jeho smyslem je jedinou peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního uplatnění, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod.
K hodnocení trvalých následků může být přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší nebo kratší. I za účinnosti aktuální právní úpravy tak nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniká právě k okamžiku ustálení zdravotního stavu
II. V projednávané věci u poškozené k ustálení zdravotního stavu nedošlo, poškozená v průběhu léčby (dalších) poranění zemřela (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není). Názor dědice poškozené, že lze nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění rozdělit na jakési dílčí ztížení společenského uplatnění (představující v tomto konkrétním případě ztrátu dolní končetiny a bodové ohodnocení) a odčinění pouze této jedné dílčí ztráty pro další život poškozené, nemá oporu v platném právu a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i se smyslem a účelem náhrady.
Ačkoli tedy nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění dán není, poškozená utrpěla při předmětné nehodě rozsáhlá poranění, jež výrazným způsobem zhoršila kvalitu jejího života. Odškodnění těchto aspektů následků dopravní nehody nemůže obsáhnout jen nárok na náhradu bolestného, takový závěr by se jevil jako nespravedlivý a popírající princip plného odškodnění. Zásah do základního lidského práva na ochranu zdraví spočívající v tzv. devastaci zbytku života člověka vysokého věku, který byl úrazem natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil ve zdravotnických zařízeních marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení nepříznivých projevů dosavadních nemocí a omezení, je odčinitelný náhradou další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.
Soud přitom má povinnost posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna, ať již jako náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3035/2024, ze dne 17. 9. 2025
20.10.2025 00:01
Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem
I. Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem zákon váže na splnění určitých omezujících podmínek („pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen“). Je tak konkretizován požadavek posouzení střetu ústavním pořádkem garantovaných práv (práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a práva rodičů na péči o děti a jejich výchovu na jedné straně a práva na ochranu zdraví na straně druhé) se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu.
V případě tvrzeného zásahu do ústavních práv je třeba posoudit přípustnost daného zásahu z hlediska zásady proporcionality (v širším smyslu), jež zahrnuje tři kritéria. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), přičemž je zjišťováno, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o posouzení potřebnosti, v němž je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten prostředek, který je k základnímu právu nejšetrnější. A konečně je zkoumána přiměřenost (v užším smyslu), tj. zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl, tzn. že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. O neoprávněný zásah nejde, jestliže právo na ochranu zdraví dítěte, ostatních novorozenců na JIRP i personálu zajišťujícího péči o ně převážilo nad právem matky na rodinný život představovaný pobytem rodiče ve zdravotnickém zařízení společně s hospitalizovaným nezletilým dítětem.
II. V dané věci zdravotnické zařízení nebylo vybaveno pro pobyt (přespávání) matky na oddělení JIRP, s čímž byla matka předem a srozumitelně seznámena, omezení jejího kontaktu s nezletilým dítětem bylo odůvodněno závažností zdravotního stavu dítěte, prostorovým uspořádáním oddělení JIRP, povahou zde poskytované urgentní péče, požadavky na prostor pro činnost personálu, manipulaci s přístroji, požárními a hygienickými předpisy, psychickým a fyzickým stavem matky a bylo omezeno na nezbytně nutnou dobu. Zásah do osobnostních práv matky byl tedy proporcionální, neboť za daného skutkového stavu nad právem na soukromý a rodinný život a na péči o dítě převážily právo na ochranu zdraví nezletilého dítěte a umožnění řádné zdravotní péče o něj a všechny dětské pacienty hospitalizované ve velmi vážném zdravotním stavu na oddělení JIRP, vyloučení rizika úrazu zdravotnického personálu i samotné matky a zachování požárních a hygienických předpisů, to vše ve svém souhrnu představuje realizaci ústavního práva na ochranu zdraví.
Nelze souhlasit s názorem vyjádřeným v dovolání, že zásah by v daném případě mohl být shledán jako proporcionální pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že matka skutečně nezůstala vzhůru anebo že svou přítomností narušovala poskytování zdravotních služeb. Takový názor by vedl k absurdnímu důsledku, že napřed musí dojít ke škodlivému následku, a teprve poté lze činit opatření, které takovému následku mají zabránit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2087/2024, ze dne 17. 9. 2025
15.10.2025 00:02
Postup katastrálního úřadu podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona
Státu připadá opuštěná nemovitá věc. Dlouhodobé neužívání nemovité věci bez projevu vůle věc opustit zakládá pouze vyvratitelnou domněnku opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z., a tedy i jen vyvratitelnou domněnku nabytí takové věci do vlastnictví státu podle § 1045 odst. 2 o. z. U nemovitosti s nedostatečně identifikovaným vlastníkem může být stát na základě takové vyvratitelné domněnky zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona). Státu jako knihovnímu (katastrálnímu) vlastníkovi svědčí domněnka správnosti zapsaného vlastnického práva podle § 980 o. z., dobrá víra ve správnost tohoto zápisu je chráněna i za podmínek uvedených v § 984 o. z. Břemeno tvrzení i důkazní břemeno bude přesunuto na toho, kdo bude tvrdit, že vlastníkem je on; to bude platit i ve správním řízení. V případě, že stát nemovitost úplatně převede na třetí osobu, uplatní se za podmínek uvedených v § 984 o. z. zásada materiální publicity. Ke ztrátě vlastnického práva k nemovité věci však nedochází ani pouhým neužíváním nemovitosti ani jen na základě nedostatků či nesrovnalostí v označení vlastníka nemovité věci v katastru nemovitostí.
Na základě § 65 odst. 9 katastrálního zákona proto stát vlastnické právo k nemovitosti nenabývá. Ustanovení § 65 odst. 9 katastrálního zákona upravuje postup katastrálního úřadu v případě uplatnění vyvratitelné domněnky, že nemovitost je opuštěná (§ 1050 odst. 2 o. z.), nestanoví však ani nevyvratitelnou domněnku, ani fikci opuštění nemovitosti. Chopí-li se stát i držby nemovitosti (tedy držby faktické, nikoliv jen knihovní), může vlastnické právo za splnění zákonných podmínek vydržet.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, ze dne 3. 9. 2025
15.10.2025 00:01
Přiměřenost délky řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení
I když řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, lze právo na projednání tohoto návrhu v přiměřené době dovodit z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to již na základě skutečnosti, že je tento návrh projednáván v řízení před soudem. Uvedené právo plyne též ze znění § 2 odst. 4 trestního řádu, který orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost projednávat trestní věci urychleně a bez zbytečných průtahů. Při posouzení vlastní přiměřenosti délky takového řízení, jakož i odpovídající formy či výše odškodnění nemajetkové újmy, jež poškozenému nepřiměřenou délkou tohoto řízení vznikla, je pak namístě vyjít z postupu popsaného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se zde tedy i ve stanovisku obsažený závěr o tom, že je třeba vycházet ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro poškozeného morální újmu, a žádné důkazy se proto v tomto ohledu zásadně nevyžadují.
Tomuto postupu přitom nebrání skutečnost, že délka trvání řízení o návrhu na obnovu trestního řízení se dle judikatury akcentující neaplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod na toto řízení do celkové délky samotného trestního řízení, o jehož obnovu je žádáno, nezahrnuje. Otázku přiměřenosti délky lze totiž řešit odděleně jak pro vlastní trestní řízení (bez řízení o předmětném návrhu) na straně jedné, tak i pro řízení o návrhu na jeho obnovu na straně druhé (a to samozřejmě vždy v závislosti na skutkovém vymezení žalobního požadavku). Nic rovněž nebrání tomu, aby soudy dospěly na základě zhodnocení kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a v navazující judikatuře k závěru o nepřiměřenosti délky jen některého z těchto řízení, popř. žádného z nich či obou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1447/2025, ze dne 2. 9. 2025
14.10.2025 00:02
Nabytí vlastnického práva k nemovité věci s ohledem na zápis v katastru
Je-li předmětem převodu nemovitost, která dosud není zapsána v katastru nemovitostí, ač splňuje podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí, není možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, ale až v důsledku zápisu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy.
K takové nemovitosti nelze nabýt vlastnické právo od neoprávněného postupem podle § 1109 o. z., který nelze aplikovat na věci, které sice podléhají evidenci v katastru nemovitostí, ale nejsou v ní zapsány. Jestliže vlastník nemůže převést vlastnické právo k takové věci jinak než zápisem do katastru nemovitostí, přičemž její převod je vždy, i pokud není v katastru dosud evidována, možný pouze zápisem do katastru nemovitostí, není možné ani v případě nabytí od neoprávněného připustit nabytí vlastnictví k nemovité věci zapisované (byť ve skutečnosti nezapsané) do katastru nemovitostí bez takového zápisu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 22 ICdo 61/2023, ze dne 27. 8. 2025
14.10.2025 00:01
Počátek běhu lhůty k odstoupení od pojistné smlouvy dle § 2808 odst. 1 o. z.
I. Počátek běhu prekluzivní lhůty, v níž může pojistitel od pojistné smlouvy odstoupit, porušil-li pojistník nebo pojištěný úmyslně nebo z nedbalosti povinnost stanovenou v § 2788 o. z., je podle § 2808 odst. 1 věty třetí o. z. vázán na objektivní okolnost zjištění zákonem stanovených důvodů pro odstoupení, což je odůvodněno závažností kroku vedoucího k zániku pojistného vztahu od počátku (ex tunc), tedy s povinností vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (§ 2808 odst. 2 o. z.). Není pochyb o tom, že stavem „zjištění“, že pojistník nebo pojištěný porušil zákonem uloženou povinnost uvést pravdivé a úplné odpovědi na dotazy pojistitele před uzavřením smlouvy, je míněn doložený okamžik, kdy měl pojistitel k dispozici takové údaje, z nichž vyplývá porušení této povinnosti. To, zda se tak skutečně stalo, může být předmětem soudního sporu, v jehož rámci teprve mohou být tyto okolnosti definitivně postaveny najisto; nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu pojistitele o skutečnostech, které zakládají důvod pro odstoupení od smlouvy, nýbrž o získání takového okruhu informací, v jejichž světle se jeví porušení povinnosti pojistníka dostatečně pravděpodobným.
Ani zákonem stanovená druhá varianta počátku běhu lhůty vymezená okamžikem, kdy pojistitel „musel zjistit“ porušení povinnosti uvedené v § 2788 o. z., není založena na pouhém podezření či jiných slabých podkladech pro odpovídající závěr o porušení povinnosti pojistníka či pojištěného. Jejím smyslem je vyloučit situaci, že by pojistitel postupoval liknavě a nečinil patřičné kroky k podložení svých pochybností či podezření. Nelze totiž činit počátek běhu lhůty závislým na vůli pojistitele, který by podle své úvahy mohl tento okamžik ke svému prospěchu posunout, čímž by byla vyvolána nepatřičná nejistota v právních vztazích. Inkriminovanou podmínku je třeba chápat tak, že pojistitel si neučinil odpovídající závěr, byť mu v tom nic nebránilo. Pouhé zachycení indicií či vznik podezření v tomto smyslu k počátku běhu prekluzivní lhůty nepostačuje, jestliže je potřeba tyto okolnosti ověřit (objektivizovat), a pojistitel tak činí postupem, který není z hlediska způsobu či časových souvislostí nepřiměřeným.
II. Pouhé pozastavení (odklad) platby pojistného plnění nemá fatální dopad na pojistný vztah, jde o faktické neplnění povinnosti, která se mohla stát spornou, případně může být založeno i na jiných důvodech, takže nelze uzavřít, že rozhodnutí pojistitele o pozastavení výplaty vyvolává bez dalšího počátek běhu prekluzivní lhůty k odstoupení od pojistné smlouvy podle § 2808 odst. 1 o. z.
V projednávané věci pojišťovna na konci května 2022 získala první indicie o možných nesrovnalostech v údajích při uzavírání pojistné smlouvy, ty začala běžným postupem bez zbytečných průtahů prověřovat (včetně komunikace s pojištěným, který v reakci na to postupoval liknavě) a ve výsledku se jí dostatečného potvrzení pochybností dostalo výpisem ze SVIPO (20. 8. 2022) a sdělením Generali České pojišťovny (1. 9. 2022) o pojistných událostech řešených touto pojišťovnou s pojištěným. Shora uvedený výklad pojmu „muset zjistit“ v poměrech posuzovaného případu znamená, že pouhé podezření či obecnou pochybnost o pravdivosti údajů, jakou pojišťovna vyjádřila dne 1. 6. 2022 pozastavením výplaty pojistného plnění, nelze považovat za okamžik, kdy „zjistila nebo musela zjistit“ porušení povinnosti ve smyslu § 2808 odst. 1 o. z. Vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, lhůta k odstoupení od smlouvy počala běžet dne 20. 8. 2022, kdy pojišťovna ze SVIPO získala podložené a podrobné informace, které jednoznačně prokazovaly nepravdivost údajů uvedených pojištěným před uzavřením pojistné smlouvy, tedy jeho porušení povinnosti uložené mu v § 2788 o. z. Opačný výklad by nutil pojistitele, aby za účelem zachování prekluzivní lhůty odstupoval od smlouvy, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky, resp. aniž by měl dostatečně ověřeno, že má právo na takový postup.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 798/2025, ze dne 25. 8. 2025
13.10.2025 00:02
Lhůta pro vytknutí skryté vady stavby spojené se zemí pevným základem
Není-li stranami sjednáno jinak, uplatní se rovněž pro včasnost oznámení (vytknutí) vady koupené nemovité věci vykazující skrytou vadu stavby spojené se zemí pevným základem lhůta bez zbytečného odkladu poté, co kupující mohl při dostatečné péči tuto vadu zjistit, podle § 2131 o. z. ve spojení s § 2112 odst. 1 věta druhá o. z. Povinnost kupujícího vytknout skrytou vadu stavby spojené se zemí pevným základem bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit (tj. v subjektivní lhůtě), není dotčena zvláštním pravidlem podle § 2129 odst. 2 o. z., které upravuje pouze běh objektivní lhůty pro oznámení vad.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 506/2025, ze dne 27. 8. 2025
13.10.2025 00:01
Přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu odvolaného zaměstnance
Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance, který byl před prodejem části závodu odvolán ze svého pracovního místa vedoucího zaměstnance v této části zařazeného a dosud nedošlo ke změně jeho dalšího pracovního zařazení, přecházejí na nabyvatele části závodu (přejímajícího zaměstnavatele), a to i v případě, vede-li se ke dni účinnosti přechodu spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru takového zaměstnance.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 670/2024, ze dne 26. 8. 2025
06.10.2025 00:02
Náhrada škody způsobené zásahem do stavebního stavu jednotky
I. Usnesení shromáždění vlastníků jednotek o výměně stoupacího vedení v domě lze, co do závažnosti jím řešené záležitosti pro vlastníky jednotek i pro společenství samotné, přirovnat (zejména s ohledem na technickou a finanční náročnost realizace takové záležitosti) k rozhodnutí o výměně výtahů v domě nebo o výměně oken v domě, jež podle judikatury Nejvyššího soudu lze pokládat za rozhodnutí přijaté v důležité záležitosti. Pak je ovšem důležitým důvodem pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. i schválení smlouvy o dílo, která stanoví konkrétní podmínky, za nichž bude výměna stoupacího vedení v domě realizována, jakož i schválení případných podstatných změn takové smlouvy.
II. Jestliže při výkonu správy domu společenstvím vlastníků jednotek má v souvislosti s údržbou či opravou společných částí dojít k nezbytnému zásahu do stavebního stavu jednotky v domě (včetně zásahu do vlastníkem jednotky vybudované části bytového jádra, jež z pohledu uvažované údržby či oprav nevybočuje z mezí standardního, obvyklého provedení, za účelem zajištění stavebního přístupu), jde stále o činnost v rámci údržby či opravy společných částí.
Ustanovení § 1183 odst. 1 o. z. ukládá vlastníku jednotky povinnost (pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu) umožnit do ní přístup, má-li být údržba, oprava, úprava, přestavba či jiné změna domu nebo pozemku (o nichž bylo řádně rozhodnuto) prováděna uvnitř jednotky nebo na společné části, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky. V návaznosti na to § 1183 odst. 2 věta prvá o. z. stanoví, že při poškození jednotky prováděním prací podle odstavce 1, nahradí vlastníku jednotky škodu společenství vlastníků jednotek (jestliže vzniklo); jinak poměrně spoluvlastníci domu.
Právní úprava tak počítá s tím, že v rámci výkonu správy domu společenstvím vlastníků jednotek může dojít k nezbytnému zásahu do stavebního stavu jednotky v domě; je-li jím způsobena škoda, je ji povinno společenství vlastníku jednotky (ze svých prostředků) nahradit. Primárním způsobem náhrady škody je přitom uvedení do původního stavu.
III. Jestliže v rámci posuzované smlouvy o dílo byly společenstvím vlastníků jednotek sjednány též „vícepráce“ zahrnující nezbytné zjednání „stavebního přístupu“ k šachtě domu obsahující stoupací vedení přes stěnu jednotek a následné uvedení jednotky do původního stavu, jde stále o činnost v rámci výkonu správy domu společenstvím, jež jako taková je (může být) hrazena zhotoviteli z prostředků společenství. Předmětné usnesení takovou smlouvu schvalující proto z takového důvodu, z hlediska svého dopadu do vnitřních poměrů společenství, není nezákonné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1750/2025, ze dne 10. 9. 2025
06.10.2025 00:01
K okamžiku vzniku práva z vadného plnění dle smlouvy o dílo
I. Vznik práva objednatele z vadného plnění je vázán na okamžik přechodu nebezpečí škody na něj. Je-li předmětem díla věc, přechází nebezpečí škody na objednatele převzetím věci.
To, že dílo nebylo dokončeno v celém rozsahu vymezeném smlouvou, neznamená, že by nemohlo dojít k předání jeho části, nebo že nemohlo dojít k přechodu nebezpečí škody na věci. Aplikace § 2606 o. z., upravujícího předání a převzetí díla po částech, není vyhrazena pouze případům, kdy provádění díla po částech vyplývá z uzavřené smlouvy; takový požadavek z dotyčného ustanovení dovodit nelze. Nebylo-li v projednávané věci prokázáno, že by se účastníci dohodli na předání výhradně celého dokončeného díla „jako funkčního celku“, možnost aplikace § 2606 o. z. vyloučena není.
II. Pokud zhotovitel (podnikatel) uplatnil důvodně námitku předčasnosti uplatnění práv z vadného plnění vůči objednateli, který je spotřebitelem, aniž ho předem řádně seznámil s tím, jaká práva (a z nich vyplývající povinnosti) mu náleží, a s podmínkami pro jejich uplatnění, počítaje v to i informaci o tom, od kdy může spotřebitel uplatnit práva z vadného plnění, pak je namístě zvážit, zda nesplnění uvedené předsmluvní informační povinnosti při důvodném uplatnění uvedené námitky nekoliduje s § 6 odst. 2 o. z., což by se (v případě zamítnutí žaloby z důvodu, že spotřebitel práva z vadného plnění uplatnil předčasně) mohlo zohlednit při rozhodování o nákladech řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1792/2025, ze dne 26. 8. 2025
30.09.2025 00:02
Postižní právo pojistitele podle § 10 odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb.
I. Předpoklady vzniku postižního práva pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. stanovil výlučně jeho § 10; nebylo možné je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik práva na náhradu škody, ať již podle § 2910 o. z. nebo podle § 2927 a násl. o. z., případně dle jiných obecných zákonných ustanovení. Použití uvedených ustanovení občanského zákoníku upravujících vznik práva na náhradu škody má význam pouze z hlediska určení pojištěného, tedy toho, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje.
II. Při posouzení otázky, zda pojištěný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svou konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, a zda tedy má pojistitel vůči němu právo na regresní postih, je rozhodné, zda pojištěný věděl, či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo těmto požadavkům neodpovídá, zejména pokud by pojištěný ignoroval zřejmé nedostatky technického stavu vozidla, nerespektoval by signalizaci na palubní desce, nereagoval by na nezvyklé chování provozovaného vozidla, nebo by porušil zákonnou (či podzákonnou) povinnost související s péčí o technický stav vozidla, např. podle zákona č. 56/2001 Sb.
III. Porušení zákazu řídit vozidlo, na němž nebo na jehož nákladu je led, který by při uvolnění mohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nezakládá postižní nárok pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na náhradu vyplaceného pojistného plnění podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., neboť nejde o závadu technického stavu vozidla ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2652/2024, ze dne 23. 7. 2025
30.09.2025 00:01
Vstup poživatele služebné věci do postavení pronajímatele
Jestliže může poživatel věci služebnou věc dát do dalšího užívání za dobu trvání svého požívacího práva, není důvodu, aby takové již existující užívání (vlastníkem dříve založené) nemohl převzít. Ostatně dle § 1287 věta první o. z. poživatel přejímá všechny závady (právní vady), které na služebné věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Poživatel tedy musí takové právní vady služebné věci respektovat.
Podobnost (účinků) zřízení nebo zániku požívacího práva coby služebnosti (§ 1285 o. z.) s nabytím nebo zánikem vlastnického práva je přitom natolik silná, že je namístě v případě vzniku či zániku požívacího práva analogicky aplikovat ustanovení § 2221 o. z. a vycházet z obdobné intenzivní ochrany nájemce (či pachtýře; srov. § 2341 o. z.) jako při změně vlastnického práva k pronajaté (propachtované) věci. To znamená, že byla-li služebná věc v době zřízení služebnosti požívacího práva pronajata (propachtována), vstupuje poživatel zřízením služebnosti do postavení pronajímatele (propachtovatele). Požívací právo ke služebné věci v důsledku toho také obstojí vedle již existujícího práva nájmu (pachtu) a není v kolizi s § 1763 o. z.
Sama okolnost uzavření smlouvy o požívacím právu (a jejího právního účinku představovaného vstupem poživatele do právního postavení pronajímatele ohledně předmětné nájemní smlouvy) přitom není v rozporu s dobrými mravy (příp. nepředstavuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1469/2025, ze dne 19. 8. 2025
29.09.2025 00:02
Popření otcovství po souhlasu s umělým oplodněním
I. Otcovství k dítěti vzešlému z umělého oplodnění, které se narodilo v rozhodné době, v zásadě nelze popřít, pokud bylo umělé oplodnění provedeno se souhlasem dotčeného muže. Pravidlo zákazu (nemožnosti) popření otcovství dopadá jak na případy, kdy je otcovství založeno první domněnkou podle ustanovení § 776 o. z. (tj. umělé oplodnění provedené u provdané ženy se souhlasem jejího manžela), tak na situace, kdy je otcovství založeno podle ustanovení § 778 o. z. (tj. umělé oplodnění provedené u neprovdané ženy se souhlasem jejího partnera). Toto pravidlo „neplatí“ jen tehdy, „otěhotněla-li matka dítěte jinak“. Skutečnost, že otec dítěte vzešlého z umělého oplodnění není jeho biologickým otcem, je zde zcela nerozhodná (není relevantním důvodem pro popření otcovství).
Ustanovení § 787 o. z. nerozlišuje, zda byly použity spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně, nebo zda byly použity spermie anonymního dárce. V obou případech (slovy zákona „bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito“) zákon chrání (a podporuje) úmyslné rodičovství, tedy situaci, kdy muž dobrovolně a vědomě souhlasil s umělým oplodněním, byť v případě anonymního dárce věděl, že nebude (zároveň) biologickým otcem dítěte. Souhlas muže s umělým oplodněním (bez ohledu na to, co bylo jeho motivem či pohnutkou k udělení tohoto souhlasu) zákon pokládá, a to plně v souladu s principy autonomie vůle a odpovědného rodičovství, za právní akt, kterým muž přijímá roli otce.
II. Jako výjimku ze zásady zákazu (nemožnosti) popření otcovství k dítěti počatému pomocí umělého oplodnění provedeného v tzv. kritické době se souhlasem muže z neplodného páru zákon vymezuje toliko situaci, že „matka otěhotněla jinak“. Protože jde o zákonnou výjimku z pravidla, je třeba ji vykládat restriktivně a současně v souladu s nejlepším zájmem dotčeného dítěte. Zákonnou formulaci, že „to (pravidlo zákazu popření otcovství) neplatí, otěhotněla-li matka jinak“, je proto třeba nepochybně chápat tak, že úspěšné popření otcovství je možné jen tehdy, že zde vymezená situace opravdu nastala, tj. je-li prokázáno, že matka vskutku „otěhotněla jinak“.
Pro vyvrácení zákonné domněnky otcovství k dítěti počatému za pomoci umělého oplodnění tedy nestačí pouhé tvrzení matky (nebo otce), že matka otěhotněla jinak než pomocí umělého oplodnění, případně že „postačuje zpochybnění faktu (existence důvodných pochybností), že k početí došlo prostřednictvím asistované reprodukce, k níž byl souhlas manžela dán“, nýbrž tato skutečnost musí být v řízení o popření otcovství postavena najisto. Musí být označeny důkazy, které spolehlivě vyvrátí presumovaný kauzální vztah mezi umělým oplodněním a otěhotněním.
Způsob, jakým lze tuto skutečnost prokázat, se bude lišit podle toho, zda šlo o homologní nebo heterologní asistovanou reprodukci, kdy je použito genetické látky anonymního dárce. Pokud mělo být provedeno homologní umělé oplodnění, znaleckým dokazováním (testem DNA) lze poměrně jednoduše stanovit, že otcem dítěte není muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, a nepřímo tak dokázat, že matka otěhotněla jinak než v důsledku umělého oplodnění genetickou látkou manžela (příp. partnera, není-li matka vdaná). Bylo-li však provedeno heterologní umělé oplodnění genetickou látkou anonymního dárce, je situace pro popírajícího účastníka složitější. Musí prokázat, že matka dítěte otěhotněla jinak než při umělém oplodnění pomocí anonymního dárce, tedy že otěhotněla přirozenou cestou, zpravidla v důsledku soulože s jiným mužem. Možnost spolehlivého prokázání této (tvrzené) skutečnosti se ovšem zpravidla neobejde bez odběru vzorku DNA konkrétního muže, s nímž matka (podle tvrzení popírajícího účastníka) měla přirozeně otěhotnět, za účelem zjištění, zda jde skutečně o biologického otce dítěte.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1621/2025, ze dne 27. 8. 2025
29.09.2025 00:01
Přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání
K žalobě o přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2314 odst. 3 o. z. je aktivně věcně legitimována jen vypovídaná strana zásadně při současném splnění předpokladu, že v době doručení výpovědi a též v době rozhodnutí soudu o žalobě o přezkoumání její oprávněnosti příslušný nájemní poměr již nezanikl na základě jiné právní skutečnosti (z jiného právního důvodu).
V takovém případě – jestliže příslušný nájemní poměr již „beztak“ skončil (a není mezi účastníky ani veden jiný spor, v němž by posouzení oprávněnost výpovědi z nájmu bylo právně významnou otázkou, kterou si soud coby otázku předběžnou není oprávněn posoudit) – totiž nemá výsledek „věcného“ přezkumu oprávněnosti výpovědi již dopad na existenci (trvání) nájmu, a tím v uvedeném směru ani do právních poměrů (právní sféry) vypovídané strany (na jejím právním postavení „osoby bez práva nájmu“ nemůže ničeho zvrátit).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1001/2025, ze dne 27. 8. 2025