// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

16.04.2025 00:02

Újma způsobená osobě nelegálně pobývající na území ČR

Porušení právní normy poškozeným, jež neslouží k ochraně práv porušených škůdcem, nezakládá spoluúčast na vzniklé újmě ve smyslu § 2918 o. z. Absence povolení k pobytu nebo pracovního povolení tak nezakládá spoluúčast poškozeného na újmě na zdraví způsobené protiprávním jednáním škůdce.

Ani osobám nelegálně pobývajícím na území České republiky nelze upírat právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, byla-li jim způsobena protizákonným jednáním jiné osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1618/2024, ze dne 4. 3. 2025

14.04.2025 00:02

Vydání konstitutivního rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby

Pro vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby je nezbytné zákonné zmocnění (§ 1243 odst. 1 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 285/2025, ze dne 11. 3. 2025

14.04.2025 00:01

Povaha škody nebo jiné újmy dle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění

I. Ustanovení § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění představuje skutkovou podstatu náhrady škody založené na objektivní odpovědnosti vyvlastnitele. Předpokladem jeho odpovědnosti není zavinění a ani protiprávní jednání; není tudíž nezbytné zkoumat, zda vyvlastnitel zpětvzetím své žádosti porušil svou právní povinnost či nikoli. Předpokladem odpovědnosti je pouze zpětvzetí žádosti, vznik škody nebo jiné újmy v souvislosti s podáním žádosti, a absence liberačního důvodu (že by škoda či jiná újma nastala, i kdyby nebyla podána žádost o vyvlastnění).

II. Škodou nebo jinou újmou ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění jsou i náklady vynaložené na právní služby a na vypracování znaleckého posudku pro účely zahájeného vyvlastňovacího řízení, které vyvlastňovaný vynaložil v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by je byl vynaložil i jinak.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 765/2024, ze dne 25. 2. 2025

10.04.2025 00:02

Stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví stavby

V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícímu na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2903/2010).

Jestliže byla v projednávané věci stavba fotovoltaické elektrárny přikázána do výlučného vlastnictví žalované, jde o situaci, kdy jsou ze spoluvlastnického režimu vylučováni žalobci, tj. dosavadní spoluvlastníci stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Je proto na místě, aby obvyklá cena stavby v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Majetková újma způsobená žalobcům je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měli (spolu)vlastnické právo. Jde o to, že výše vypořádacího podílu nemůže být založena na rozdělení zisku z majetkové výhody, kterou žalovaná získá tím, že se stane i výlučnou vlastnicí stavby (dojde ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, na němž stojí), ale na zmírnění majetkové ztráty žalobců, kteří pozbývají (spolu)vlastnické právo ke stavbě stojící na cizím pozemku. Při vypořádání společné věci, jež je zatížena právní vadou, proto nemůže být její obvyklá cena konstruována, jako by taková vada neexistovala. Ke skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, musí soud přihlédnout jako k právní závadě a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1627/2024, ze dne 25. 2. 2025

09.04.2025 00:02

Výluka z odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním

Výluka z odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním (rozhodnutím o jeho zahájení), které skončilo zastavením trestního stíhání z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nepředstavuje přímo ani nepřímou diskriminaci ani osob zdravotně postižených, ani specificky osob, které se ve stavu nepříčetnosti dopustily skutku jinak trestného, neboť stejně jako v jiných případech nevzniká nárok na náhradu škody tehdy, pokud se stíhaný skutek stal, tento skutek naplňuje znaky určitého trestného činu a spáchal ho obviněný. Nejedná se tudíž o odchylné zacházení oproti jiným obviněným, vůči kterým rovněž neskončilo trestní stíhání zprošťujícím rozsudkem nebo zastavením z důvodu, že se skutek nestal, není trestným činem nebo jej nespáchal obviněný.

Takový přístup je současně přiměřený a nezbytný pro naplnění legitimního cíle, aby nebyly odškodňováni ti, kdo se jednání vykazujícího znaky určitého trestného činu dopustili, neboť takový postup by byl v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). To vše ovšem za předpokladu, že trestní stíhání takového obviněného nebylo projevem svévole, např. kdyby trestní stíhání bylo zahájeno či v něm bylo pokračováno i poté, co nepříčetnost obviněného v době činu vyšla najevo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1314/2024, ze dne 26. 2. 2025

09.04.2025 00:01

Korektiv dobrých mravů při stanovení výše odměny za právní službu

Odvolací soud v posuzované věci přehlédl, že žalovaný svou obranu proti žalobkyní požadované odměně za právní zastupování založil na tom, že o výši odměny, která mu bude účtována, předem informován nebyl, a nikoliv na tom, že o její výši „měl pochybnosti“, což implikuje zcela odlišný závěr, že o výši odměny informován byl. Právní posouzení uvedené otázky je navíc v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž je aplikace korektivu dobrých mravů především předmětem volné úvahy soudů, přičemž je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci dovolací soud považuje za relevantní zejména to, že žalobkyně jako advokátka měla povinnost postupovat transparentně a v zájmu svého klienta (žalovaného), a tedy mu měla předem poskytnout úplnou a jasnou informaci o ceně poskytované právní služby; nelze přehlédnout, že žalovanému náleželo ve vztahu k žalobkyni (profesionálovi) postavení slabší smluvní strany (laika); odvolací soud se uvedeným požadavkem nezabýval vůbec. Nereflektoval ani to, že žalovaný se v rámci své obrany dovolával toho, že závazkový vztah mezi účastníky je vztahem spotřebitelským. Stejně tak se měl odvolací soud vypořádat s námitkou, že pokud by byl žalovaný řádně poučen o odměně žalobkyně, nikdy by na právní zastupování za daných podmínek nepřistoupil.

Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalovaného na poměření postupu žalobkyně korektivem dobrých mravů, nelze považovat za dostačující; proto lze uzavřít, že právní posouzení uvedené otázky je neúplné a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 642/2024, ze dne 26. 2. 2025

07.04.2025 00:02

Schválení podání žaloby za nezletilého opatrovnickým soudem

I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 7. 2021 je pro podání žaloby za nezletilého proti státu z důvodu tvrzené majetkové nebo nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem třeba schválení opatrovnického soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1845/2024, ze dne 26. 2. 2025

07.04.2025 00:01

Kombinace požadavků při postupném vypořádávání restitučního nároku

Z ustanovení zákona o půdě nevyplývá, že by oprávněná osoba pro případ, že jí pro některou ze zákonných překážek nebyl vydán odňatý pozemek, nemohla svůj neuspokojený restituční nárok saturovat kombinací požadavku na finanční náhradu dle § 16 odst. 1 zákona o půdě a podáním žaloby o nahrazení projevu vůle povinné osoby s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku. Subsidiarita finanční formy náhrady a její volba oprávněnou osobou neznamená, že v procesu uspokojování restitučního nároku, zvláště v případech, děje-li se tak v delším časovém období, nemůže být zaměněna za formu naturální (za požadavek na vydání náhradního pozemku) a naopak. Uvedené přitom platí i tehdy, pokud se oprávněná osoba pro finanční náhradu rozhodla pod vlivem nesprávně provedeného ocenění restitučního nároku ze strany povinné osoby, které jí prakticky znemožňovalo účastnit se veřejných nabídek vyhlašovaných Státním pozemkovým úřadem, respektive dříve Pozemkovým fondem ČR.

Poskytnutí částečné finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě tak nebrání oprávněné osobě žádat v rozsahu dosud neuspokojené části restitučního nároku o naturální náhradu podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 175/2025, ze dne 26. 2. 2025

01.04.2025 00:02

K odměňování členů statutárního orgánu SVJ

Na rozdíl od zákona o obchodních korporacích občanský zákoník výslovně nestanoví, jakými ustanoveními se řídí práva a povinnosti mezi společenstvím vlastníků a členem jeho statutárního orgánu. V obecné rovině jsou však i nadále použitelné závěry dosavadní judikatury přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle nichž výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 zákoníku práce, a i když si člen statutárního orgánu a právnická osoba pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce, takové ujednání neučiní z jejich vztahu vztah pracovněprávní.

Rozhodování o výši odměn členů statutárních orgánů patří do působnosti shromáždění. Tato působnost je výlučná a nelze ji zúžit. Jde o ustanovení kogentní, od něhož se nelze odchýlit.

Jelikož úprava odměňování členů statutárního orgánu společenství obsažená v § 1208 písm. c) o. z. spočívá v zásadě na podobných principech jako úprava odměňování členů volených orgánů obchodní korporace, lze při posuzování nároku člena statutárního orgánu společenství přiměřeně vyjít ze závěrů judikatury přijaté k výkladu zákona o obchodních korporacích.

Aby členu statutárního orgánu společenství vznikl nárok na odměnu, musel by tento nárok vyplynout z rozhodnutí shromáždění. Ze zákona se přitom nepodává, že by shromáždění muselo rozhodovat o odměně členů statutárního orgánu vždy předem (do budoucna), může proto o odměně rozhodnout i dodatečně za uplynulé období. Jestliže o odměně členů statutárního orgánu nerozhodne, případně takovou odměnu neschválí, platí, že člen statutárního orgánu vykonává svou funkci bezplatně. Není tudíž možné, aby výši odměn stanovila smlouva uzavřená mezi společenstvím a členem statutárního orgánu, aniž by o tom rozhodlo shromáždění. Bez rozhodnutí shromáždění není takové ujednání o plnění pro společenství závazné (je vůči němu neúčinné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2663/2024, ze dne 26. 2. 2025

01.04.2025 00:01

Aktivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení podle 2994 o. z.

Jestliže podnájemce (coby disponent) následně cizí věc (předmět užívání), aniž by mu k takovému nakládání s ní svědčilo oprávnění, přenechá k užívání třetí osobě, odpovídá i za toto jednání podnájemce pronajímateli (též) nájemce sám. Jinými slovy, nájemce odpovídá též za řádný výkon podnájmu, je-li sjednán. Proto nájemci § 2994 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči takovému neoprávněnému uživateli nezakládá.

Žalobkyně (coby nájemce) tak v projednávané věci není aktivně (věcně) legitimována domáhat se vydání bezdůvodného obohacení dle § 2994 o. z. vůči faktickým uživatelům věci – předmětných jednotek, jimž bylo podnájemcem (coby neoprávněným disponentem) přenecháno za trvání podnájemního vztahu jejich užívání. Taková věcná legitimace náleží vlastníku věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3353/2024, ze dne 25. 2. 2025

31.03.2025 00:02

Zadržovací právo pronajímatele k movitým věcem podle § 2234 o. z.

Ustanovení § 2234 o. z., jakožto ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě zadržovacího práva obsažené v § 1395 a násl. o. z., konstruuje ve prospěch pronajímatele možnost uplatnit zadržovací právo k movitým věcem, které se nachází na pronajaté věci nebo v ní. Toto právo svědčí pronajímateli na úhradu pohledávky vůči nájemci. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení mezi obecná ustanovení o nájmu lze dovodit, že pohledávka pronajímatele vůči nájemci by měla mít původ v nájemním vztahu, jehož předmětem je věc, na či v níž se nachází věc, již pronajímatel zadržel.

Opačný závěr by zcela bezdůvodně zvýhodňoval pronajímatele oproti ostatním věřitelům, neboť pronajímatel by na úhradu své pohledávky vůči dlužníku, která nemá původ v nájemním vztahu, mohl zadržet i věci, které u sebe nemá (pronajímatel není detentorem věcí, jež má nájemce na pronajaté věci či v ní) a není povinen je nájemci vydat (viz formulaci § 1395 odst. 1 o. z.). Ve své podstatě by tak mohl obejít obecné podmínky pro výkon zadržovacího práva vymezené § 1395 a násl. o. z., což je důsledek nepřípustný a zákonodárce jistě neměl v úmyslu takového výsledku dosáhnout. Názor, podle něhož pronajímatel může zadržet movitou věc nacházející se na pronajaté věci nebo v ní k zajištění pohledávky vůči nájemci vzniklé toliko z nájemního vztahu k dané věci, ostatně zastává též odborná literatura.

Pronajímateli ovšem nic nebrání, aby za účelem zajištění pohledávky vůči nájemci vyplývající z jiného než nájemního vztahu uplatnil zadržovací právo za podmínek upravených v § 1395 a násl. o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2397/2024, ze dne 25. 2. 2025

31.03.2025 00:01

Podmínky pro přiznání osobního příplatku zaměstnanci podle § 131 ZP

I. Osobní příplatek je jednou ze složek platu, představuje tzv. nenárokovou složku platu. Předpokladem pro poskytování osobního příplatku zaměstnanci – jak plyne z ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce – je, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo že plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, popřípadě že současně splňuje obě tyto podmínky.

Přiznání osobního příplatku zaměstnanci z důvodu, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, předpokládá – stejně jako každá změna výše osobního příplatku přiznaného z tohoto důvodu – zhodnocení výsledků práce zaměstnance zaměstnavatelem. Protože splnění podmínky dosahování velmi dobrých pracovních výsledků posuzuje zaměstnavatel za (zákonem blíže neurčený) časový interval (hledisko dlouhodobosti), nelze zaměstnanci přiznat osobní příplatek z tohoto důvodu již při vzniku pracovního poměru. Druhá z podmínek pro poskytování osobního příplatku zaměstnanci – plnění většího rozsahu pracovních úkolů oproti ostatním zaměstnancům – může být naopak zaměstnancem splněna hned na začátku pracovního poměru; osobní příplatek z tohoto důvodu lze proto zaměstnanci přiznat již při vzniku pracovního poměru.

II. Také zaměstnanec, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a který vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, musí – má-li mu být zaměstnavatelem přiznán osobní příplatek – splňovat alespoň jednu z podmínek pro přiznání osobního příplatku uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce. Nedosahuje-li takový zaměstnanec dlouhodobě velmi dobrých pracovních výsledků a neplní-li ani větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, nemůže mu být osobní příplatek poskytován. Ustanovení § 131 odst. 2 zák. práce, které je k ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce v poměru speciality, neupravuje zvláštním způsobem (jinak než § 131 odst. 1 zák. práce) podmínky pro poskytování osobního příplatku, nýbrž jen jeho (možnou) výši u kategorie zaměstnanců, kterou vymezuje. Okolnost, že zaměstnanec je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem, neopravňuje zaměstnavatele k tomu, aby mu z tohoto důvodu přiznal (mohl přiznat) osobní příplatek, nýbrž k tomu, aby mu za splnění podmínek uvedených v § 131 odst. 1 zák. práce tento příplatek poskytoval (mohl poskytovat) v jiné výši (ve vyšší částce), než která vyplývá z tohoto ustanovení.

III. Skutečnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zák. práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí.

Zaměstnanci, kterému byl za podmínek uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a 2 zák. práce přiznán osobní příplatek, proto může zaměstnavatel tento příplatek snížit, zhorší-li se výsledky jeho pracovní činnosti posuzované podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zák. práce) nebo zmenší-li se rozsah jeho pracovních úkolů, nebo mu může osobní příplatek odejmout, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy a kterému je proto osobní příplatek poskytován až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen, může zaměstnavatel osobní příplatek snížit na úroveň stanovenou v § 131 odst. 1 zák. práce též z toho důvodu, že zaměstnanec přestal splňovat podmínky uvedené v § 131 odst. 2 zák. práce (např. přestal vykonávat práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2605/2024, ze dne 25. 2. 2025

24.03.2025 00:02

Smlouva o mimořádné jednorázové odměně zaměstnance

Se zaměstnancem, jehož mzda byla zaměstnavatelem určena mzdovým výměrem, lze uzavřít smlouvu upravující předpoklady či podmínky vzniku a výše nároku na mimořádnou jednorázovou odměnu. Na úpravě těchto podmínek ve smlouvě (jako samostatného a rovnocenného způsobu úpravy mzdových práv zaměstnance) bude potom záviset, zda sjednaná odměna má charakter nárokové složky mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky, nebo nenárokové složky mzdy, na kterou vznikne zaměstnanci nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání. Vzniknou-li v tomto směru o obsahu smlouvy pochybnosti, bude třeba provést její výklad podle pravidel pro výklad právních jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3791/2023, ze dne 17. 2. 2025

24.03.2025 00:01

K podmínkám aplikace odstavce 3 přílohy č. 6 vyhl. č. 324/2014 Sb.

Smysl a účel odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky č. 324/2014 Sb., který spočíval ve stanovení výjimky z aplikace dalšího regulačního omezení (snižování hodnoty bodu) pro absenci samotných důvodů takové regulace, nevyžadoval, aby poskytovatel zdravotní péče kromě jediné podmínky v tomto ustanovení výslovně uvedené musel současně prokazovat, že by mu regulovaná výše úhrady znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku.

Uzavřel-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že odstavec 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky je možné aplikovat pouze v případě nemožnosti poskytovatele zdravotní péče dosáhnout alespoň přiměřeného zisku, tj. že podmínkou použití předmětného ustanovení není jenom povinnost poskytovatele (v něm výslovně vyjádřená) odůvodnit „nezbytnost poskytnutí hrazených služeb pojištěncům, na něž vykázal více bodů, než je jeho referenční průměr na jednoho unikátního pojištěnce, na jejichž základě došlo v hodnoceném období k překročení referenčního průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce“, ale rovněž i povinnost tvrdit a prokázat nemožnost dosažení přiměřeného zisku a zásah do práva na podnikání, a zamítl-li žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně skutečnosti, že „došlo k zásahu do zaručeného práva na podnikání“, založil napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3657/2023, ze dne 4. 2. 2025

17.03.2025 00:02

Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě

I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.

Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025

17.03.2025 00:01

Nárok na náhradu škody z neoprávněného odběru plynu

Od účinnosti § 59a energetického zákona v rozhodném znění platí, že nárok na úhradu ceny za zákazníkem skutečně odebraný plyn náleží na základě smlouvy držiteli licence na obchod s plynem. Jestliže však zákazník v odběrném místě plyn odebíral a nehradil obchodníku s plynem za něj podle mezi nimi uzavřené smlouvy, zakládá tato situace právo provozovatele distribuční soustavy na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem, neboť odpovědnost za ztrátu plynu nese provozovatel distribuční soustavy. Jinak řečeno, existuje-li smluvní vztah mezi držitelem licence na obchod s plynem a zákazníkem a zákazník neplní svou smluvní povinnost platit za odebraný plyn dohodnuté plnění, je třeba řešit tuto situaci na základě smluvních ujednání. Jestliže však dojde k ukončení smlouvy mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem a zákazník dále odebírá plyn, nejde už o právní vztah mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem, ale o neoprávněný odběr plynu (realizovaný bez právního důvodu), který jde k tíži provozovatele distribuční soustavy.

Odebírá-li tedy zákazník v odběrném místě plyn po ukončení smluvního vztahu s obchodníkem s plynem, vzniká škoda provozovateli distribuční soustavy, kterou je podle § 74 odst. 5 energetického zákona v rozhodném znění povinen nahradit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2200/2023, ze dne 17. 12. 2024

10.03.2025 00:02

Převzetí záručního závazku k plnění objektivně nemožnému

Pro posouzení odpovědnosti dodavatele ze záruky za jakost je zásadní konkrétní obsah daného smluvního ujednání (případně jednostranného prohlášení zhotovitele), jímž byla záruka založena.

Převzal-li zhotovitel zárukou závazek k plnění objektivně nemožnému (§ 580 odst. 2 o. z.), je třeba takové ujednání či jednostranné prohlášení pokládat za neplatné.

V daném případě se zhotovitelka ve smlouvě od dílo zavázala objednateli poskytnout záruku za jakost díla v rozsahu uvedeném v článku XI s tím, že záruční doba činí 60 měsíců a počíná běžet dnem podpisu protokolu o předání a převzetí díla oběma smluvními stranami. Zárukou za jakost zhotovitelka převzala závazek, že dílo bude po celou záruční dobu plně funkční a způsobilé k řádnému užívání a že si zachová vlastnosti vymezené smlouvou. Takto formulovaný závazek je třeba vyložit tak, že dílo mělo mít po dobu 60 měsíců všechny vlastnosti vymezené smlouvou, tedy nejen užitné, ale i estetické. To znamená, že žiletkový drát (bez ohledu na to, že nadále plnil svou ochrannou funkci) neměl zkorodovat. Zhotovitelka namítala, mimo jiné, že není možné, aby pozinkovaný žiletkový drát nezměnil za pět let své vlastnosti tak, že by zůstal nedotčen korozí. K této otázce se sice okrajově vyjádřili oba znalci, žádný z nich se však nezabýval přímo otázkou, zda bylo technicky možné zhotovit dané dílo z materiálu jakosti odpovídající Smlouvě a současně dostát závazku, že po dobu 60 měsíců zůstanou vlastnosti plotu zachovány jako v době zhotovení, tedy že se na žiletkovém drátě neprojeví účinky koroze. Bylo-li takové provedení díla objektivně možné, byla záruka za jakost sjednána platně. Pokud by ovšem bylo prokázáno, že bylo fyzikálně vyloučeno, aby během pěti let Smlouvou specifikovaný drát nezkorodoval, převzala by zhotovitelka na sebe závazek k plnění nemožnému a ujednání o záruce by v této části bylo ujednáním neplatným (§ 576, § 580 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 295/2024, ze dne 30. 1. 2025

10.03.2025 00:01

Narovnání uzavřené mezi poškozeným a jedním ze solidárně zavázaných

Povaha narovnání při pluralitě závazkových vztahů mezi poškozeným a více škůdci nebrání tomu, aby se poškozený dohodl na narovnání jen s některým z nich. Právě relativní samostatnost jednotlivých právních vztahů mezi poškozeným a solidárně odpovědnými škůdci však brání tomu, aby se dohoda o narovnání mezi jedním z nich a poškozeným dotkla právních vztahů ostatních spoludlužníků, kteří nejsou účastníky takové dohody, resp. pokud dohodu o narovnání neuzavřeli všichni spoluškůdci tak, aby pokrývala postavení všech. Možnost uzavřít dohodu o narovnání (případně též dohodu o privativní novaci) mezi věřitelem a pouze jedním ze solidárně zavázaných dlužníků akceptuje i právnická literatura, která dovozuje, že konstrukce solidarity coby mnohosti závazků spjatých totožným plněním, jakož i fakt, že obsahová totožnost těchto závazků je sice pravidlem, avšak nikoliv pojmovým znakem solidarity, vedou k závěru, který takový postup připouští. Vzhledem k tomu, že jeden ze solidárních dlužníků nemůže svým jednáním zhoršit nebo zlepšit postavení ostatních spoludlužníků (ledaže by to vyplývalo z právního předpisu jako u zániku závazku s uspokojením věřitele), je nevyhnutelný závěr, že taková dohoda bude mít účinky pouze in personam. Po solidárním dlužníku, s nímž dohodu o privativní novaci uzavřel, tak věřitel bude moci požadovat plnění vyplývající z nově založeného závazku, po ostatních spoludlužnících původní plnění. Splní-li spoludlužník to, co vyplývá z jím uzavřené dohody o novaci, zaniknou v rozsahu tohoto plnění i závazky spoludlužníků, kteří dohodu neuzavřeli. Vnitřní spoludlužnický vztah však zůstává dohodou o novaci nedotčen. Obdobné závěry platí i pro narovnání a pro prétorský i soudní smír.

Nelze též odhlédnout od toho, že primárním účelem dohody o narovnání není sjednání nižší částky náhrady škody, ale odstranění spornosti tohoto nároku. Dohoda o narovnání tedy může vést i k tomu, že mezi jedním ze škůdců a poškozeným bude sjednána náhrada v odlišné výši, než která odpovídá reálně vzniklé škodě a zákonem nastavenému poměru účasti jednotlivých spoludlužníků pro účel jejich vzájemného vypořádání. I z toho důvodu je nutné trvat na závěru, že částka sjednaná v dohodě o narovnání mezi poškozeným a škůdcem nemůže mít vliv na výši regresního nároku vůči dalšímu škůdci, jenž dohodu o narovnání neuzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 534/2024, ze dne 30. 1. 2025

06.03.2025 00:02

K valorizaci přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

Z rozhodovací praxe vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) ani v době po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 („Stanovisko“) nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.

Nadto je zřejmé, že v době přijetí Stanoviska, kdy ještě nebyla rozvinuta judikatura k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou z jiných důvodů, zejména z důvodu nezákonného omezení osobní svobody, nebo z důvodu trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, nastavil Nejvyšší soud základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře. V průběhu času tak dochází k tomu, že se nastavení hladiny odškodnění mezi uvedenými typy újem, z nichž újma způsobená omezením svobody a trestním stíháním bývá typově závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, teprve postupně vyrovnávají. I to je důvod, proč Nejvyšší soud není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit.

Nejvyšší soud shrnuje, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury ESLP, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.

Pokud tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti, je jeho právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025

06.03.2025 00:01

Posuzování celkové délky exekučního řízení

Má-li každé exekuční řízení jiný předmět, nelze je (pro účely určení celkové délky exekučního řízení) posuzovat jako řízení jediné. Následné exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky představované náhradou nákladů přiznanou v posuzovaném exekučním řízení nemá vliv na délku posuzovaného řízení, jelikož se jedná o jinou pohledávku, než která byla předmětem posuzovaného řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025