// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

12.11.2019 00:02

Vydržení pozemku užívaného jako místní komunikace občany obce

„Nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění. Obec nemohla nabýt vydržením vlastnické právo práva k pozemku, nevykonávala-li jeho držbu pro své soukromoprávní potřeby, nýbrž užívali-li jej jednotliví občané obce jako místní komunikaci pro svou potřebu. Obecné užívání pozemku jako místní komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení.

Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace a veřejného osvětlení a zajišťování čistoty obce a odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidace tak není výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti není nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti. To platí i o další opatření z oblasti veřejného práva. Držba způsobilá k vydržení by se tak musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.

Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci.“

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019


12.11.2019 00:01

K intenzitě porušení pracovních povinností zaměstnance banky

Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností zaměstnancem banky je nutno přihlédnout k nutnosti přesného a přísného dodržování vnitřních předpisů banky všemi jejími zaměstnanci, které je odůvodněno předmětem podnikání banky. Jednání zaměstnance v bance, které svěřují klienti svá data a finanční prostředky, musí mít pevně stanovený řád, jehož nedodržování může poškodit jak banku a její dobré jméno, tak její klienty. Činnost bank totiž obsahuje i významné rizikové prvky, které kladou na jejich zaměstnance vysoké nároky z hlediska přístupu k plnění pracovních povinností. Přesné a svědomité plnění právních předpisů a pokynů vztahujících se k práci jimi vykonávané je odůvodněno kromě jiného i závažností následků, které s sebou přinášejí případné poruchy funkce bankovního systému. Porušení pracovních povinností je zde proto zpravidla okolností zásadnější a významnější povahy, než je tomu u subjektů jiného typu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 497/2019, ze dne 31. 7. 2019


12.11.2019 00:00

Použití výlučných prostředků ve prospěch SJM jako důvod pro disparitu podílů

Byť použití výlučných finančních prostředků ve prospěch společného jmění manželů obecně nezakládá důvod pro disparitu podílů při vypořádaní SJM (protože k jejich promítnutí se do vypořádání SJM slouží zákonný nárok na vypořádání tohoto vnosu), nelze v poměrech konkrétního případu úvahu o disparitě zcela vyloučit za situace, kdy by použitím výlučných prostředků jednoho z manželů na úhradu potřeb rodiny a jejích členů došlo k úspoře prostředků tvořících součást SJM.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1486/2019, ze dne 31. 7. 2019


11.11.2019 00:02

Určitost výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání

I. Na rozdíl od předchozí úpravy nájmu nebytových prostor upravené zákonem č. 116/1990 Sb. se vyžaduje, aby ve výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání ujednaného na dobu určitou byl uveden důvod; výpověď, v níž není uveden její důvod, je neplatná. Citované ustanovení je však dispozitivní, a připouští proto, aby si smluvní strany ujednaly práva a povinnosti odchylně od zákona.

II. Výpověď z nájmu prostoru sloužícího k podnikání ujednaného na dobu určitou daná z důvodu neplacení nájemného, v níž pronajímatel neuvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil, není dostatečně určitá. Byť uvedení konkrétních měsíců a částek, které nájemce v jednotlivých měsících nezaplatil, je nejvhodnějším způsobem, jakým lze dlužnou částku specifikovat, nelze vyloučit, že (v závislosti na formulaci výpovědního důvodu) pronajímatel vyčíslí dlužnou částku za jiné (delší) období.

Dlužná částka přitom nemusí být specifikována toliko v samotném textu výpovědi z nájmu. Požadavku určitosti se neprotiví, je-li dlužná částka specifikována i zprostředkovaně, např. odkazem na předchozí výzvu k její úhradě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2217/2019, ze dne 24. 7. 2019


11.11.2019 00:01

Vznik společného členství manželů v bytovém družstvu za trvání manželství

Společné členství manželů v bytovém družstvu za trvání manželství (žijí-li spolu manželé trvale) vznikalo podle ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. i v případě, kdy dříve došlo k zúžení společného jmění manželů jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.

Tentýž závěr je potom nepochybně třeba přijmout i v nyní projednávané věci. Skutečnost, že zde před vznikem členství v bytovém družstvu nedošlo k zúžení společného jmění manželů, nýbrž ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na daném závěru nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2125/2019, ze dne 1. 8. 2019


04.11.2019 00:02

Zahrada přilehlá k domu s jednotkami jako předmět přídatného spoluvlastnictví

I. Užívání věci bez předmětu přídatného spoluvlastnictví není ve smyslu § 1223 odst. 1 o. z. „dobře možné“ nejen v případě, že není možné vůbec, ale i tehdy, je-li podstatně omezeno či ztíženo. Tak např. zahradu lze užívat i bez zdroje vody – společné studny, ovšem jde o užívání natolik nekomfortní, že splňuje kritérium § 1223 odst. 1 o. z., že není „dobře možné“. Společná věc, která má jako celek vymezený místně sloužit k určitému účelu, je tak předmětem přídatného spoluvlastnictví, jestliže její dělení by bylo funkčně neopodstatněné a podstatně by ztížilo užívání samostatných věcí oproti stavu před rozdělením věci společné. Převod podílu na věci v přídatném spoluvlastnictví se řídí § 1227 o. z.; předkupní právo se tu neuplatní.

I zahrada přilehlá k domu s jednotkami a určená ke společnému užívání jejich vlastníky může mít povahu přídatného spoluvlastnictví.

II. Vztah § 1142 odst. 1 o. z. k § 1223 o. z. je vztahem normy obecné k normě zvláštní; věcí v přídatném spoluvlastnictví je taková společná věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu (§ 1142 odst. 1 o. z.), ovšem za splnění dalších podmínek uvedených v § 1223 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, ze dne 31. 7. 2019


04.11.2019 00:01

Oddělení ze spoluvlastnictví zahrady přilehlé k domu s jednotkami

Pozemky přiléhající k obytným domům a určené ke společnému užívání vytváří zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu (jednotek v něm umístěných) a blízkost obytného domu zlepšuje využití zahrady, resp. plochy pro rekreaci; v poměrech domu rozděleného na jednotky pak platí, že zahrada přilehlá k domu a určená ke společnému užívání vlastníky jednotek zpravidla, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, tvoří s domem funkční celek, který má ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z. sloužit k určitému účelu. Nelze ovšem vyloučit, že vzhledem k výjimečným okolnostem věci tomu může být jinak.

Ustanovení § 1142 odst. 1 o. z. je normou s relativně neurčitou hypotézou; kdy jde o „věc která má jako celek sloužit k určitému účelu“ je tak ponecháno na úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, ze dne 31. 7. 2019


04.11.2019 00:00

Započtení proti pohledávce svěřené státem České konsolidační agentuře

Česká konsolidační agentura při hospodaření se svěřeným nebo získaným majetkem vystupovala vlastním jménem; to však neznamená, že se změnil charakter majetku, s nímž hospodařila. Proto proti pohledávce, která byla České konsolidační agentuře svěřena (nejde o pohledávku agenturou získanou) a má charakter pohledávky státu, je započtení přípustné jen na základě dohody ve smyslu § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3668/2018, ze dne 1. 8. 2019


31.10.2019 00:02

Škoda způsobená při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti

I. Stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu (újmu) vzniklou pouze při výkonu státní moci, nikoli však veřejné moci obecně.

Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Stranou zákona č. 82/1998 Sb. je ponechána úprava podmínek odpovědnosti za škodu (újmu) tam, kdy ke způsobení škody (újmy) došlo při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti svěřené zákonem veřejnoprávnímu subjektu odlišnému od územního samosprávného celku. Prakticky půjde zejména o případy škody (újmy) při výkonu veřejné moci zákonem svěřené subjektům veřejného práva v rámci profesní či vysokoškolské (akademické) samosprávy. To však neznamená, že by veřejnoprávní subjekty (odlišné od územních samosprávných celků) za škodu (újmu) vzniklou při výkonu zákonem svěřené samostatné působnosti vůbec neodpovídaly; jejich odpovědnost se ovšem neřídí zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž obecnými předpisy.

II. V případě rozhodnutí děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jímž bylo ukončeno studium studenta na této veřejné vysoké škole, se jedná o rozhodnutí samosprávného akademického orgánu (součásti) veřejné vysoké školy, kterým bylo rozhodováno ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) ZoVŠ o právech a povinnostech studenta této vysoké školy. Šlo tedy o rozhodnutí spadající do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, za jejíž výkon neodpovídá podle § 3 odst. 1 písm. b) a násl. zák. č. 82/1998 Sb. stát, nýbrž sama veřejná vysoká škola podle obecných předpisů o náhradě újmy.

V rozsahu navazujících řízení vedených před správními soudy pak lze posuzovat odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb., tj. za nepřiměřenou délkou řízení. Ve vztahu k takovému nároku je příslušným úřadem Ministerstvo spravedlnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb.

Oba nároky (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla vzniknout průběhem správního řízení o ukončení studia na vysoké škole, a nárok vzniklý v důsledku délky na toto řízení navazujících řízení před správními soudy) je však třeba rozlišovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, ze dne 31. 7. 2019


31.10.2019 00:01

Porušení povinnosti předem projednat se znalcem možnost jeho ustanovení

V souladu se zákonem je orgán veřejné moci s účinky po 1. 1. 2012 bezvýjimečně povinen se znalcem vždy předem projednat možnost (vhodnost) jeho ustanovení. Může se tak stát jak písemně (mailem), tak i ústní formou (např. prostřednictvím telefonu), způsob a obsah projednání by však měl být zachycen v obsahu příslušného spisu.

Přestože porušení (svým charakterem spíše pořádkové) povinnosti předem projednat se znalcem možnost jeho ustanovení není takovou vadou řízení, která by sama o sobě mohla mít vliv na věcnou správnost konečného rozhodnutí nebo na procesní účinky ustanovení konkrétního znalce, její porušení ze strany orgánu veřejné moci, pokud zapříčinilo podstatné prodloužení konkrétního řízení, bude zpravidla okolností přičitatelnou k tíži státu při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3290/2018, ze dne 30. 7. 2019


30.10.2019 00:02

Souhlas nájemce bytu s návrhem na zvýšení nájemného

Nájemce bytu může vyjádřit souhlas s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného učiněným podle § 2249 odst. 1 o. z. alternativně, a to buď tím, že po dojití návrhu ve lhůtě dvou měsíců mu písemně sdělí, že se zvýšením nájemného souhlasí, nebo tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem zvýšené nájemné. Dojde-li jednou z těchto dvou možností k přijetí návrhu na zvýšení nájemného a tím i k uzavření dohody ohledně nové výše nájemného, zaniká právo pronajímatele podat žalobu na určení jeho výše soudem.

S dovolateli je možno souhlasit v tom, že přijme-li nájemce návrh na zvýšení nájemného tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po jeho dojití zvýšené nájemné, nebyla dodržena písemná forma změny smlouvy o nájmu bytu, což má za následek její relativní neplatnost. Tuto relativní neplatnost však nemůže nikdo namítat, neboť požadavek písemné formy smlouvy o nájmu bytu (včetně její změny) je stanoven na ochranu nájemce (§ 586 odst. 1 ve spojení s § 2237 o. z.), ale ani ten nemůže tuto námitku vznést, jestliže již začal plnit (§ 582 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4150/2018, ze dne 24. 7. 2019


30.10.2019 00:01

Vznik společného nájmu bytu manžely podle § 703 obč. zák.

Společný nájem bytu manžely vznikl podle § 703 obč. zák. i v případě, byl-li jeden z manželů omezen ve způsobilosti k právním úkonům.

V případě, kdy manželé spolu trvale žili a jeden z nich platně uzavřel smlouvu o nájmu bytu (a stal se nájemcem bytu), vznikal podle § 703 odst. 1 obč. zák. společný nájem bytu a manželé se stali společnými nájemci; ve vztahu k druhému z manželů se tak stalo bez nutnosti projevu jeho vůle, jen na základě zákona (ex lege). V případě závazků vznikajících ex lege dochází ke vzniku právního vztahu nezávisle na vůli dotčeného subjektu, je tak nerozhodné, zda je omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Pro posouzení existence závazku vyplývajícího ze zákona je proto významné pouze to, zda je subjekt právního vztahu způsobilý být nositelem nabývaného práva či povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4684/2018, ze dne 23. 7. 2019


23.10.2019 00:02

Zboží volně přístupné zákazníkům jako hodnoty svěřené k vyúčtování

I. Hodnotami svěřenými zaměstnanci k vyúčtování podle ustanovení § 252 zákoníku práce může být i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny, které je tak volně přístupné zákazníkům. Zboží, které je umístěno na prodejně, je z povahy věci určeno k obratu nebo k oběhu bez ohledu na to, ve které části prodejny je umístěno; zaměstnanec neztrácí možnost osobní dispozice se zbožím jen z toho důvodu, že je „vyskládáno v regálech samoobslužné prodejny, kde je volně přístupné zákazníkům“.

Žalované zaměstnankyně v posuzované věci nesprávně zaměňují otázku, které hodnoty jsou hodnotami svěřenými k vyúčtování a které tedy mohou být předmětem dohody o odpovědnosti podle ustanovení § 252 zák. práce, s otázkou zproštění se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce.

II. Namítají-li žalované zaměstnankyně, že při zjišťování schodku jako inventarizačního rozdílu mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků není zaměstnavatel schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo, a že tak není prokázána skutečně vzniklá škoda, potom opomíjejí samotnou okolnost, že je-li zjištěn zákonem předepsaným způsobem schodek, znamená to samo o sobě zjištění, že došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele a vzniku skutečné škody. Z povahy samotné právní úpravy odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, vyplývá, že je založena na skutečnosti, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí, a že není objektivně možné zjistit, kdy, jakým způsobem, popřípadě na jakých hodnotách schodek na svěřených hodnotách vznikl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 492/2019, ze dne 23. 7. 2019


23.10.2019 00:01

Uzavření dohody o hmotné odpovědnosti v pracovní smlouvě

Dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování lze uzavřít již v pracovní smlouvě, a to bez ohledu na to, jak je dohodnut den nástupu do práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2167/2019, ze dne 23. 7. 2019


21.10.2019 00:02

Sjednání nesplnitelné povinnosti v kupní smlouvě

Zaváže-li se fyzická osoba k něčemu, co patří do pravomoci státního orgánu (co může/smí pouze státní orgán), jde o závazek nesplnitelný. Bylo-li sjednáno, že splnění „nesplnitelné“ povinnosti jedné smluvní strany je podmínkou pro vznik povinnosti druhé smluvní strany, nelze než uzavřít, že taková podmínka je nemožná.

Zavázala-li se tedy v posuzované věci prodávající k něčemu, co objektivně nemohla splnit (zajistit zrušení chráněného ložiskového území nacházejícího se na některých předmětných nemovitostech), a smluvní strany splnění tohoto závazku učinily podmínkou vzniku povinnosti kupujícího zaplatit poslední splátku kupní ceny, jednalo se o podmínku nemožnou, k níž se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 věty druhé obč. zák. nepřihlíží.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 118/2019, ze dne 23. 7. 2019


21.10.2019 00:01

Den skončení pracovního poměru dle dohody

Podstatné náležitosti dohody o rozvázání pracovního poměru tvoří ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o tom, že jejich pracovní poměr zaniká (rozvazuje se) a kterým dnem končí. Den skončení pracovního poměru může být uveden jak určitým datem, tak i jiným způsobem, například uvedením objektivně ověřitelné skutečnosti, která v budoucnu nastane. Je-li v dohodě o rozvázání pracovního poměru sjednán konkrétní den, kterým pracovní poměr účastníků končí, skončí pracovní poměr v tento sjednaný den.

Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zanikají posledním okamžikem dne, který byl ujednán jako den skončení pracovního poměru (nikoliv po tomto dni).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3103/2018, ze dne 25. 6. 2019


16.10.2019 00:02

Zvýšení finanční náhrady podle § 28a zákona o půdě

I. Zavázal-li Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, obecné soudy právním názorem, podle nějž „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak tímto základem ve smyslu tohoto ustanovení je peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku platná ke dni 24. června 1991 stanovená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na stát.

II. Již samotná změna ekonomických a sociálních poměrů v důsledku plynutí času je jednou z okolností pro zvýšení náhrady; za další okolnosti, jež mohou soud vést ke zvýšení peněžité náhrady, je pak možno považovat i změnu právního předpisu, tj. několikerou změnu vyhlášky o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, jakož i vztah restituentů k odňatému a nevydanému pozemku, jejich aktivita při uspokojování restitučního nároku či další okolnosti zjištěné v tom kterém konkrétním případě.

III. Pakliže ovšem Ústavní soud zavázal obecné soudy právním názorem, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak je jednoznačné, že - oproti případu řešenému v R 96/2010 - nevyplývá (u soudu) uplatněný nárok na přiznání „několikanásobně“ zvýšené peněžité náhrady ze zákona o půdě, jelikož ten v § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a stanoví jen základ finanční náhrady, nýbrž (až) z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž takto zvýšená náhrada byla přiznána. Takové rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu dědici) byla přisouzena „několikanásobná“ peněžitá náhrada, proto nedeklaruje povinnost žalované vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalované ze zákona nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní, nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze zákona).

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, ze dne 9. 7. 2019


16.10.2019 00:01

Nepřiměřená délka řízení o odstranění stavby malé vodní elektrárny

I. Stavební řízení o odstranění vodohospodářského díla (stavby malé vodní elektrárny) spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod; na takové řízení je proto aplikovatelné stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.

II. V posuzovaném případě žalobce uplatnil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku stavebního řízení vedeného před správními orgány a za nepřiměřenou délku na něj navazujícího řízení vedeného správními soudy. V souladu s výše uvedeným řízení správní i navazující řízení soudní spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za daného stavu tak lze uzavřít, že žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť z hlediska přiměřenosti délky řízení bylo zapotřebí posuzovat jak předmětné správní řízení, tak soudní řízení jako jeden celek. S ohledem na ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk a ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. je tak v posuzované věci příslušným úřadem jednajícím jménem státu je Ministerstvo financí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3246/2017, ze dne 12. 7. 2019


15.10.2019 00:02

Zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z.

I. Při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ ve smyslu § 2959 o. z. je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby.

Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku). V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle § 2959 o. z.

II. Duševní útrapy sekundárních obětí, jestliže u primární oběti dojde k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z., by bylo možno odčinit podle § 2971 o. z. za splnění stanovených podmínek, tj. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, pociťuje-li poškozená osoba nemajetkovou újmu důvodně jako osobní neštěstí.

III. V projednávané věci nejde o případ zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak jej má na mysli § 2959 o. z. Byla-li dcera žalobců hospitalizována následkem dopravní nehody po dobu jednoho měsíce, poté propuštěna do domácího léčení a následně hospitalizována ještě dalších 14 dní a nejsou-li následky jejího zranění natolik vážné, aby jí vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění, naopak je s relativně mírnými omezeními zapojena do běžného života, nejedná se o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud nijak nezlehčuje starost a strach žalobců o dceru v době po dopravní nehodě, avšak poškození zdraví, které utrpěla, není ani z hlediska závažnosti následků, ani z hlediska doby, kdy byla ohrožena na životě a prognóza vývoje jejího stavu byla nejistá, tak vážným ublížením na zdraví, aby bylo podřaditelné pod § 2959 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, ze dne 27. 6. 2019


15.10.2019 00:01

K intenzivnímu excesu z mezí oprávněné a přiměřené kritiky v tisku

Kritika jako součást svobody projevu a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, jejichž překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob. K neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka nedojde výkonem práva kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Obdobně jsou-li v kritice k popisu určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vybočí-li tedy kritika z takto označených mezí, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti člověka.

Uvedené přirozeně platí i v případě, kdy je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí – především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem – přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Na tisku či informačních médiích obecně spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se oblastí veřejného zájmu a současně upozorňovat na případné negativní jevy ohrožující chod společnosti – kritické zhodnocení určité skutečnosti může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů nebo vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. Svoboda projevu vyjevující se mimo jiné na komentářových stránkách periodického tisku ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, v tomto případě právem na ochranu důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle článku 10 odst. 1 Listiny.

Dojde-li tedy v daném konkrétním případě k intenzivnímu excesu z mezí oprávněné a přiměřené kritiky, je i zde nutno dát přednost právu na ochranu osobnosti daného člověka, kterému tím vznikla nemajetková újma, před základním politickým právem na informace a jejich šíření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ze dne 29. 8. 2019


< strana 1 / 247 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů