// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

07.10.2024 00:02

(Ne)mravná ujednání smlouvy o operativním leasingu

I. V projednávané věci účastnice označily uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o nájmu movité věci a účel Smlouvy v ní i výslovně vyjádřily, a sice „…umožnit nájemci za úplatu časově omezené užívání určité movité věci – předmětu leasingu…“. S ohledem na účel vyjádřený ve Smlouvě, lze její označení považovat za správné, neboť přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu je podstatným znakem smlouvy nájemní, která je upravena v § 2201 a násl. o. z. Pronajímatelka je podnikatelka (§ 420 a násl. o. z.) a předmětem nájmu je věc movitá, konkrétně dopravní prostředek, Smlouva proto splňuje také znaky podnikatelského pronájmu věcí movitých podle § 2316 o. z. a znaky nájmu dopravního prostředku podle § 2321 o. z.

Kromě podmínek, za jakých může nájemce předmět nájmu užívat, Smlouva obsahuje i další ujednání (o pojištění vozidla, silniční dani, poplatku za rádio, servisních nákladech, výměně pneumatik atd.), která zpravidla neodpovídají konkrétnímu smluvnímu typu (§ 1746 odst. 2 o. z.). V praxi jsou pak smlouvy obdobného typu běžně označovány jako operativní leasing.

Bezprostředním hospodářským cílem, pro který závazek vznikl, je tedy nájem (užívání vozidla za úplatu), to však automaticky neznamená, že jeho obsahem nemohou být i ujednání, která budou zakládat povinnosti pouze jedné ze stran.

II. Pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci.

Operativní leasing obecně přináší nájemci řadu výhod – okamžikem uzavření smlouvy může užívat vozidlo v hodnotě několika set tisíc korun, nemusí tudíž disponovat finanční částkou, kterou by jinak potřeboval na koupi takového vozidla, neplatí žádnou akontaci, odpadá mu administrativa spojená s koupí vozidla včetně jeho registrace a poté i s jeho prodejem či likvidací, může vozidlo používat po určitou (sjednanou) dobu a po skončení smlouvy má možnost změny. Všechny tyto výhody pak nepochybně mohou mít vliv na odpovědnost nájemce a jeho povinnosti, které mohou být dohodnuty „přísněji“ oproti zákonné úpravě, a/nebo na výši sjednaného nájemného. Případný rozpor s dobrými mravy tak nemůže být dovozován izolovaně pouze z jednoho ujednání, ale musí být posuzován společně s dalšími podmínkami smlouvy.

Jestliže tedy v projednávané věci nájemce Smlouvou získal výhody spojené s operativním leasingem, nelze považovat za nemravné, jestliže je pronajímatel „vykompenzoval“ ujednáním, které zakládá povinnost nájemce platit dohodnuté nájemné i po dobu, kdy nemůže předmět nájmu užívat.

Obdobně nelze považovat za nemravné ani ujednání o povinnosti nájemce v případě zániku smlouvy z důvodu prodlení nájemce s placením nájemného zaplatit pronajímateli tzv. propad ceny vozidla. Zásadně je totiž povinností nájemce při skončení nájmu odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 o. z.). Jestliže nájemce tuto smluvní povinnost poruší, má pronajímatel právo na náhradu škody (§ 2913 o. z.). Bylo-li vozidlo poškozeno při dopravní nehodě (byť nájemcem nezaviněné), nejde o obvyklé opotřebení, takže nájemce už uvedenou povinnost splnit nemůže. Ujednání, jímž se zaváže zaplatit pronajímateli v takovém případě rozdíl mezi účetní a skutečně dosaženou kupní cenou při prodeji vráceného vozidla, je tak ve své podstatě jakousi paušalizovanou náhradou škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024

07.10.2024 00:01

Existence kauzy a její vyjádření ve smlouvě

Ustanovení § 1791 odst. 1 o. z. upravuje tzv. kauzu závazku. Obdobně obč. zák. v § 495 stanovil, že platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.

Výkladem kauzy závazku se v poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 626/2003, v němž mimo jiné dovodil, že důvodem (kauzou), na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy, pokud se ovšem motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je třeba odlišovat od právního důvodu (titulu) závazku, kterým je smlouva nebo jiná právní skutečnost, na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (viz § 489 obč. zák.). Z hlediska existence kauzy jsou všechny závazky kauzální. Smlouvy a jednostranné právní úkony, které jsou důvodem vzniku závazků, kauzu obvykle vyjadřují, nebo je zřejmá ze samotné povahy závazku nebo jeho účelu. U nominátních smluv vyplývá přímo z pojmenování smlouvy (pokud je označení správné). Tím, že je kauza ve smlouvě vyjádřena, obsah smlouvy se konkretizuje tak, že ji lze podřadit pod určitý smluvní typ.

Z porovnání je zřejmé, že obě úpravy řeší podmínku existence kauzy v zásadě shodně – kauza nemusí být vyjádřena, musí však existovat. Ze závěrů judikatury vztahující se k výkladu tohoto pojmu přijaté za účinnosti předchozí právní úpravy lze proto vyjít i při aplikaci § 1791 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024

03.10.2024 00:02

Bezprávná výhrůžka při rozvázání pracovního poměru dohodou

I. Jedná se o bezprávnou výhrůžku, hrozí-li zaměstnavatel zaměstnanci neuzavřením následné licenční smlouvy jako nové formy spolupráce za tím účelem, aby přiměl zaměstnance k rozvázání pracovního poměru dohodou.

II. Pro posouzení dané věci zůstává klíčové, zda byla naplněna další podmínka neplatnosti právního jednání dle § 587 o. z., totiž povaha a intenzita učiněné výhrůžky, která musí být způsobilá vzbudit důvodnou obavu (jež pak vede k právnímu jednání, které by jednající jinak neučinil). Zásadním kritériem je zde význam hrozícího nebezpečí, jenž představuje míru závažnosti, jakou by se mohlo hrozící nebezpečí projevit v poměrech jednajícího. Hrozbu lze považovat za relevantní v zásadě pouze tehdy, projeví-li se v poměrech jednajícího nezanedbatelným způsobem. Z tohoto hlediska je třeba vzít v úvahu též povahu vynucovaného právního jednání, ve vztahu k němuž by hrozba též neměla být ve zřejmém nepoměru.

Podle skutkových zjištění soudů však tím, oč běželo (ohledně čeho měla vzniknout obava zaměstnankyň), byla toliko možnost dohrávání rolí v již nazkoušených inscenacích na základě licenčních smluv podle předložené listiny obsahující rozpis rolí, možnost hraní a honorář. Je tak zřejmé, že pro případ neuzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo v sázce postižení zaměstnance, jež však ani svojí povahou, ani svojí intenzitou neodpovídalo významu tohoto právního jednání (vedoucího k rozvázání pracovního poměru).

Byť je třeba přihlížet i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, nelze souhlasit s přístupem odvolacího soudu, že by v posuzované věci takovou roli hrála specifika herecké profese. Skutečnost, že umělecká realizace na základě přislíbené licenční smlouvy (a na druhé straně ztráta této realizace) by byla pouze omezená, musela být oběma zaměstnankyním zřejmá už při předložení výše uvedeného rozpisu rolí. Hrozící nebezpečí nebylo tedy v posuzovaném případě natolik intenzivní, aby bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu zaměstnankyň, bez níž by zaměstnankyně dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřely. Není proto na místě závěr, že by k právnímu jednání byly zaměstnankyně přinuceny hrozbou duševního násilí, a důvod, pro který se obě zaměstnankyně domáhaly určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru, tak není dán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 992/2023, ze dne 29. 8. 2024

03.10.2024 00:01

Doručování jednostranného právního jednání prostřednictvím e-mailu

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinnost adresných právních jednání předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Adresátovi lze přitom právní jednání doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním apod.

Z řečeného se podává, že doručit právní jednání lze i pomocí e-mailové schránky. Má-li se zásilka dostat do dispoziční sféry adresáta, musí být zjevné, že adresát e-mailovou schránku běžně užívá, popř. odesílatele vyzval, aby uvedenou e-mailovou adresu použil, a musí být nepochybné, že e-mail byl uložen do e-mailové schránky adresáta.

Nejvyšší soud neshledává přiléhavou argumentaci, že na předmětné Oznámení se měla aplikovat ustanovení stanov žalované o doručování písemností (podle kterých se písemnosti určené jiným osobám než akcionářům doručují na jejich adresu oznámenou společnosti). Jestliže zákon, stanovy žalované ani Smlouva nestanoví pro Oznámení žádnou formu, lze je učinit – v souladu s (obecnou) zásadou bezformálnosti právních jednání v soukromém právu – v libovolné formě, tj. i ústně při osobním setkání, telefonicky, a tedy i písemně prostřednictvím elektronické komunikace.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že volba způsobu doručování prostřednictvím e-mailové komunikace s sebou přináší mnohé nevýhody (její kvalita není nijak právně upravena), nicméně pak je na odesílateli, aby nesl následky případných vad v doručování uvedeným způsobem. Pokud je však nesporné, že e-mailová zpráva byla uložena do e-mailové schránky adresáta, kterou adresát běžně užívá, lze – při absenci objektivních překážek doručení – uzavřít, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3499/2023, ze dne 6. 8. 2024

01.10.2024 00:02

Rozhodnutí spoluvlastníků o vytváření fondu oprav

I. Samotné rozhodnutí spoluvlastníků o výši příspěvku na tvorbu úspor, které mají v budoucnu sloužit na financování oprav či údržbu společné věci (tzv. fond oprav), nijak nemodifikuje pravidla správy upravená zákonem a není dohodou podle § 1138 o. z. Rozhodnutí o příspěvcích do fondu oprav je konkrétním rozhodnutím o správě společné věci, regulované v § 1126 až 1131 o. z.

II. Při rozhodování o vytváření fondu budoucích oprav a na něj vázaného finančního příspěvku postačí, bude-li záměr většinového spoluvlastníka konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic, kterou lze předpokládat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3107/2022, ze dne 28. 8. 2024

01.10.2024 00:01

Určení okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek

I. Ustanovení § 601 o. z. se zásadně uplatní na určení času nabytí (vzniku) či pozbytí (zániku) práva nebo povinnosti bez ohledu na to, na základě jaké právní skutečnosti tato práva nebo povinnosti vznikají či zanikají.

II. Ustanovení § 601 odst. 1 o. z., určující, k jakému okamžiku nastává následek v podobě vzniku nebo zániku subjektivního práva či povinnosti, lze vztáhnout toliko na situace, kdy dochází izolovaně pouze k jedné z popsaných situací (tedy buď ke vzniku subjektivního práva či povinnosti, anebo k jejich zániku). Nelze jej naopak aplikovat na případy, kdy na sebe zánik a vznik subjektivního práva bezprostředně navazují.

Je-li zánik jednoho subjektivního práva předpokladem vzniku druhého (tedy nejde-li o pouhou časovou souslednost), je třeba při posuzování rozhodného okamžiku aplikovat pravidlo § 601 odst. 2 o. z. Zákon pro tyto případy dispozitivně a podpůrně (neujednají-li si strany anebo nestanoví-li zákon něco jiného) upravuje pravidlo, že takový právní následek nastane nikoliv začátkem, ale až koncem určitého dne,

III. Účinností smlouvy o postoupení pohledávky pozbývá postupitel postoupenou pohledávku (přestává být jejím věřitelem) a nabývá ji (jejím věřitelem se stává) postupník. Jinak řečeno, nabytí pohledávky postupníkem je „podmíněno“ pozbytím této pohledávky postupitelem ve smyslu ustanovení § 601 odst. 2 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1120/2023, ze dne 28. 8. 2024

30.09.2024 00:02

Odlišné zacházení přejímajícího zaměstnavatele s převzatými zaměstnanci

Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nezakládá ospravedlnitelný důvod pro odlišné zacházení přejímajícího zaměstnavatele s převzatými zaměstnanci v podobě jejich trvalého zařazení do výhodnější platové třídy a platového stupně (určení výhodnějšího platového tarifu ve smyslu ustanovení § 123 zák. práce) oproti ostatním zaměstnancům téhož zaměstnavatele.

Po nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je přejímající zaměstnavatel povinen učinit opatření k odstranění neospravedlnitelných nerovností v oblastech vymezených ustanovením § 16 odst. 1 zák. práce, tedy i v oblasti odměňování, vyplývajících z odlišného nastavení práv a povinností převzatých zaměstnanců na jedné straně a ostatních zaměstnanců téhož zaměstnavatele na straně druhé. Musí tak učinit v době přiměřené. Její délku sice zákoník práce neupravuje, ale lze ji odvozovat z ustanovení § 339a odst. 1 zák. práce, které vychází z předpokladu, že se převzatý zaměstnanec o okolnostech znamenajících podstatné zhoršení pracovních podmínek zpravidla dozví dříve, než ode dne nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů uplynou 2 měsíce, a to s takovým předstihem, aby mohl zvážit rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo dohodou a případně k němu též přistoupit. Po uplynutí této doby již rozdílné zacházení (s výjimkou doby, po kterou je přejímající zaměstnavatel vázán právy a povinnostmi z kolektivní smlouvy) nemůže mít objektivní a odůvodnitelné ospravedlnění.

Způsob, jakým tak bude (v mezích vymezených právními předpisy a smluvními ujednáními) učiněno, je výhradně na přejímajícím zaměstnavateli. Právní úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nevylučuje (nezakazuje), že by přitom nemohlo dojít k jakémukoliv zhoršení pracovních podmínek převzatých zaměstnanců, a dokonce počítá s tím, že v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde (může dojít) i k podstatnému zhoršení jejich pracovních podmínek; ustanovení § 339a zák. práce však pro tento případ – dojde-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí podanou ve lhůtě 2 měsíců ode dne nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo byl-li pracovní poměr zaměstnance v téže lhůtě rozvázán dohodou a soud k žalobě zaměstnance určí, že k rozvázání pracovního poměru došlo za takových podmínek – dotčeným zaměstnancům zakládá právo na odstupné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2559/2023, ze dne 29. 8. 2024

30.09.2024 00:01

Převod spoluvlastnického podílu k pozemku nebo stavbě na něm zřízené

Je-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo stavbě na něm zřízené za předpokladu, že smlouva, jejímž předmětem je převod vlastnictví k příslušnému spoluvlastnickému podílu, byla uzavřena k 1. 7. 2020 a později [tedy jinými slovy, skutečnosti rozhodné pro dospělost předkupního práva - povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, která dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým, nastaly k 1. 7. 2020, případně později, kdy nabyl účinnosti zákon č. 163/2020 Sb.], náleží předkupní právo vlastníkovi pozemku či stavby na něm se nacházející ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to i když by nabytí příslušného spoluvlastnického podílu nevedlo přímo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, je-li vyloučeno předkupní právo podílových spoluvlastníků vzniklé ze zákona.

Výjimkou z tohoto pravidla představuje existence „omezeného“ zákonného předkupního práva spoluvlastníků ve smyslu § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 7. 2020; tedy v případě, že by spoluvlastnictví bylo založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit. V takovém případě by i nadále byly použitelné judikatorní závěry, podle kterých je nutné dát přednost předkupnímu právu spoluvlastníka zakotvenému v § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, před předkupním právem vlastníků (resp. spoluvlastníků) stavby a pozemku ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Převádí-li se tak po 1. 7. 2020 spoluvlastnický podíl k pozemku nebo stavbě na něm zřízené, existuje předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z., a to i kdyby nabytí příslušného spoluvlastnického podílu nevedlo přímo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby; to neplatí v případě existujícího předkupního práva spoluvlastníka podle § 1124 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2020, které vede ke sjednocení vlastnictví pozemku nebo stavby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3248/2023, ze dne 28. 8. 2024

26.09.2024 00:02

Osvojení dítěte stejnopohlavního partnera

Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 nemůže partner osvojit dítě svého stejnopohlavního partnera.

Od 1. 1. 2025 vstoupí v účinnost zákon č. 123/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž zákonodárce změnil svůj postoj k předmětné právní otázce. Po nabytí účinnosti této novely bude ustanovení § 800 odst. 1 o. z. znít: „Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů, nebo se osvojitelem může stát také partner, je-li rodičem dítěte druhý z partnerů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.“ Skutečnost, že zákonodárce schválil změnu zákona, která v budoucnu vstoupí v účinnost, však ex post nijak nemění jednoznačnou nyní účinnou právní úpravu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2157/2022, ze dne 31. 7. 2024

26.09.2024 00:01

Splnění podmínek pro přiznání nároku na tzv. zelený bonus

Pro splnění podmínek pro přiznání nároku na tzv. zelený bonus je určující stav v rozhodné době.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1756/2023, ze dne 31. 7. 2024

24.09.2024 00:02

Smluvní pokuta pro případ porušení povinností podnájemce

I. Ve smlouvě o podnájmu bytu si strany mohly i v době do 30. 6. 2020 sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinností podnájemce.

II. U podnájemního vztahu, jehož účelem je užívání bytu podnájemcem, mají strany podnájemní smlouvy při úpravě svých práv a povinností smluvní volnost. Mohly si proto i v době do 30. 6. 2020 sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinností podnájemce. Stejně jako u jiných dohod a smluv, i v tomto případě smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů.

Protože úprava smlouvy o podnájmu je dispozitivní (§ 1 odst. 2 o. z.), je také třeba se zabývat tím, zda smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem, zda subjekty smlouvy měly rovné postavení, tedy zda se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu. Úprava závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem je zvláštní úpravou k obecné úpravě závazků, spotřebitele chrání zvláštní relativně kogentní úprava a není žádný rozumný důvod, proč by se neměla aplikovat i na smlouvu o podnájmu (u nájmu bytu se neuplatní, viz NS 26 Cdo 1273/2021). Podnájemce jako spotřebitel je tak chráněn proti nepřiměřeným ujednáním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2018/2023, ze dne 20. 8. 2024

24.09.2024 00:01

Rozsah a povaha práva člověka na informace o jeho zdravotním stavu

Osoba, jejíž duševní stav je posuzován v rámci proti ní vedeného trestního řízení, má proti znalci právo na vydání informací o svém zdravotním stavu sloužících ke zpracování znaleckého posudku jen v rozsahu vymezeném v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2993/2023, ze dne 31. 7. 2024

23.09.2024 00:02

Zrušení věcného břemene cesty zřízeného soudem

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení věcného břemene řídí o. z.; to platí i v případě věcných břemen vzniklých před 1. 1. 2014. Nejde tu o řízení o právu již vzniklém, které má na mysli § 3028 odst. 2 o. z., ale o zánik existujícího práva, na který plně dopadá věta před středníkem.

Ustanovení § 1029 a násl o. z. představují speciální úpravu služebnosti nezbytné cesty, obsahující i zvláštní úpravu pro zrušení práva nezbytné cesty v § 1034 a násl. o. z. Pro zrušení práva nezbytné cesty zřízené soudem tak § 1299 odst. 2 o. z. nelze použít.

Tyto závěry platí i pro řízení o zrušení věcného břemene práva cesty zřízeného soudem podle § 151o odst. 3 obč. zák. O návrhu na zrušení věcného břemene cesty zřízeného soudem podle § 151o odst. 3 obč. zák. rozhodne soud po 1. 1. 2014 podle § 1034 a násl. o. z., nikoliv podle § 1299 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 555/2023, ze dne 21. 8. 2024

23.09.2024 00:01

Újma na zdraví diváka kvalifikačního tréninku motokrosového závodu

I. S jízdou závodních strojů na kvalifikačním tréninku na motokrosový závod je spojeno zvýšené nebezpečí vzniku závažných škod, zejména újmy na zdraví závodníků a diváků, a proto je pořádání těchto jízd provozem zvlášť nebezpečným ve smyslu § 2925 o. z. Podmínkou samozřejmě je, aby škoda vyplynula z povahy provozu zvlášť nebezpečného, tedy aby byla způsobena zvláštními vlastnostmi provozu, kterými se projevuje jeho nebezpečnost a které jsou objektivně způsobilé vyvolat vznik škody (v projednávané věci nebezpečná jízda motocyklů, které jsou omezeně ovladatelné).

Odpovědnost podle § 2925 o. z. předpokládá osobu provozující závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, tedy opakovanou činnost, resp. určitou dlouhodobost a kontinuitu; nemůže jít o jednorázové využití zdroje zvýšeného nebezpečí. Pokud použije osoba, která za normálních okolností zvlášť nebezpečný provoz nevykonává, zvlášť nebezpečné prostředky pouze v jedinečném případě, nebude se jednat o provoz zvlášť nebezpečný. Pořádání motokrosových závodů a kvalifikačních tréninků na závody, byť jen několikrát za rok, lze považovat za pravidelnou a opakující se činnost, nikoli za jednorázové použití zdroje zvýšeného nebezpečí. Provoz zvlášť nebezpečný tak nepředstavuje sama o sobě ojedinělá jízda motokrosového motocyklu v terénu, ale opakované pořádání motokrosových závodů či kvalifikačních tréninků, kde k určité kontinuitě přistupují další rizikové faktory: charakter a profil trati závodu, rychlost a způsob jízdy, kumulace diváků.

Újma na zdraví diváka kvalifikačního tréninku motokrosového závodu vyvolaná motocyklem, jenž vyjel mimo vytyčenou trať, je tudíž způsobena provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925 o. z.) a odpovídá za ni pořadatel závodu.

II. Provoz zvlášť nebezpečný podle § 2925 o. z. není ve vztahu speciality k provozu vozidel podle § 2927 o. z. Proto pro účely posouzení odpovědnosti pořadatele závodů včetně kvalifikačních tréninků motokrosu není rozhodné, že za případnou škodu může odpovídat provozovatel motocyklu podle § 2927 o. z.; významné je pouze splnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti podle § 2925 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2023, ze dne 20. 8. 2024

17.09.2024 00:02

Nabytí vlastnického práva od osoby, která nabyla vlastnictví od neoprávněného

I. Podmínky nabývání vlastnického práva od neoprávněného (§ 1109 a násl. o. z.) se vztahují i na zajišťovací převody vlastnického práva; i v takovém případě se totiž nabyvatel stává vlastníkem převáděné věci (byť podmíněně s ohledem na účel uvedeného zajišťovacího institutu).

II. Vlastnické právo k movité věci nenabývá ve smyslu § 1112 o. z. ten, kdo ví, že jeho předchůdce nabyl vlastnické právo od neoprávněného.

III. V poměrech projednávané věci je nutné rozlišovat mezi jednotlivými právními jednáními (převodními smlouvami), tj. mezi kupní smlouvu uzavřenou společností B (coby kupující) a dlužníkem (coby prodávajícím) [s cílem převodu vlastnického práva k movitým věcem na společnost B] na straně jedné a následnou smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva uzavřenou společností B a dovolatelem [s cílem (podmíněného) převodu vlastnického práva k movitým věcem na dovolatele za účelem zajištění dluhu společnosti B] na straně druhé.

Odvolacímu soudu tak lze vytknout, že posuzoval nabytí vlastnického práva dovolatele „od dlužníka“, aniž vzal v potaz, že vlastnické právo k movitým věcem bylo převáděno postupně různými (samostatnými) právními jednáními, byť uzavřenými téhož dne. Nejprve totiž vlastnické právo převáděl dlužník kupní smlouvou na společnost B. Stala-li se společnost B vlastníkem movitých věcí, nabýval dovolatel vlastnictví (jakkoli s rozvazovací podmínkou) již od vlastníka; pochybnosti odvolacího soudu o dobré víře dovolatele (s přihlédnutím k tomu, že je „úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti“) pak mohly (měly) být posuzovány výlučně optikou ustanovení § 1112 o. z. (nikoliv podle ustanovení § 1109 o. z.).

Ustanovení § 1112 o. z. se typicky uplatní na situaci, kdy věc ve vlastnictví prvního převedl druhý (zde dlužník) dobrověrnému třetímu (společnosti B); ten se stal vlastníkem (za splnění podmínek § 1109 nebo § 1111 o. z.) a následně ji převedl čtvrtému (dovolateli). Úvahy odvolacího soudu o významu (nedostatku) dobré víry dovolatele jsou nepřiléhavé, neboť pro aplikaci § 1112 o. z. by bylo třeba prokázat, že dovolatel věděl o nabytí vlastnického práva (společností B) od neoprávněného (dlužníka).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 99/2022, ze dne 31. 7. 2024

17.09.2024 00:01

K naplnění podmínek neúměrného zkrácení

Bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání převáděné nemovité věci v obecné rovině představuje okolnost významnou pro závěr o naplnění podmínek neúměrného zkrácení, neboť jde svojí povahou o protihodnotu ve vztahu k hodnotě převáděné nemovitosti. Případná prokázaná vědomost nabyvatele nemovité věci o špatném zdravotním stavu převodce pak implikuje nutnost význam takto poskytnuté „protihodnoty“ v úplnosti posoudit i z tohoto hlediska, zda takové plnění představovalo skutečnou protihodnotu, nebo jen protihodnotu zdánlivou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

16.09.2024 00:02

Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle § 869 odst. 1 o. z.

Odvolací soud v rámci svých úvah o možném zásahu do rodičovské odpovědnosti matky v posuzované věci opomíjí, že „matka sice nebyla vyšetřena znalcem z oboru psychiatrie, ale její vyjadřování a chování svědčí o tom, že není zcela psychicky v pořádku, což může omezovat její schopnost péče o nezletilého“. Tento úsudek odvolacího soudu ostatně koresponduje i s vyjádřením soudu prvního stupně o tom, že „matka není psychicky v normě, čímž jsou její výchovné předpoklady výrazně snížené“. V tomto smyslu se jednoznačně vyjádřila i znalkyně PhDr. C., ačkoli – jak zdůraznila – určení psychiatrické diagnózy není v její kompetenci. Znalkyně poukazuje především na psychickou nevyrovnanost matky, která má obtíže se zvládáním vlastní emotivity, nezdrženlivě přitom užívá vulgarismy a na nezletilého přenáší své emocionální rozlady, úzkosti a hněvivé postoje vůči otci, což má vliv na celkovou psychickou stabilitu nezletilého. Popsané (závadné) chování vyplynulo i z nepřiměřených reakcí samotné matky v průběhu řízení, které se zcela vymykají dobrým mravům. Konečně nelze přehlédnout, že v průběhu řízení byl ustanoven matce opatrovník z důvodu, že „matka není schopna pro svůj duševní stav (nikoli jen po přechodnou dobu) samostatně jednat před soudem“. Zastoupení matky tímto opatrovníkem doposud trvá.

Za tohoto stavu je zřejmé, že pro přiměřené nastavení prostředků soudní ochrany zájmů nezletilého, tak aby plně odpovídaly nepříznivému duševnímu stavu a chování matky, je potřebný znalecký posudek z oboru psychiatrie, který by osvětlil, v jakých složkách rodičovské odpovědnosti matka selhává a kdy (v jakých situacích) je třeba nezletilého chránit. Okolnost, že matka odmítla vyšetření již ustanoveným znalcem z oboru psychiatrie, ovšem neznamená, že by soud nemohl do rodičovské odpovědnosti matky v zájmu ochrany nezletilého preventivně zasáhnout, jestliže z výsledků provedeného dokazování (i bez odpovídajících závěrů znalce z oboru psychiatrie) vyplývá, že duševní stav matky je nepříznivý a negativně ovlivňuje výkon její rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému. Nemožnost vyšetření matky znalcem z důvodu její nespolupráce má však za následek, že v současné době není náležitě odborně objasněno, jaké složky rodičovské odpovědnosti je matka schopna vykonávat, aniž by svým nekontrolovaným jednáním ohrozila především příznivý duševní a mravní vývoj nezletilého. Nelze přitom přehlédnout i negativní postoje matky k předškolnímu vzdělávání nezletilého a k zajištění potřebné lékařské péče, a že za rizikové pro nezletilého znalkyně označila i alternativní přístupy matky v oblasti stravování a očkování. S ohledem na závažnost projevů nepříznivého duševního stavu matky, které vyplývají z dosavadního dokazování, je proto v daném případě v zájmu ochrany nezletilého zapotřebí soudním opatřením (prozatím) preventivně zasáhnout do všech složek rodičovské odpovědnosti matky ve vztahu k nezletilému.

K dosažení legitimního cíle, jímž je ochrana nezletilého ve výše popsané kvalitě, v posuzovaném případě podle názoru dovolacího soudu prozatím postačuje nejmírnější opatření ve formě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky podle ustanovení § 869 odst. 1 o. z., a to v celém rozsahu (tj. v rozsahu všech složek rodičovské odpovědnosti uvedených v ustanovení § 858 o. z.). Toto opatření ve smyslu výše zmíněné ustálené judikatury dovolacího soudu nejlépe odpovídá povaze překážky (nepříznivý duševní stav matky), v důsledku níž matka ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému selhává. Tímto nesankčním opatřením není zasaženo samotné nositelství rodičovské odpovědnosti matky (pozastaven je pouze její výkon) a matka má zachováno právo na informace o nezletilém. Po dobu tohoto opatření bude v zájmu nezletilého výkon rodičovské odpovědnosti soustředěn do rukou otce, který dlouhodobě o nezletilého řádně pečuje a zajišťuje veškeré jeho potřeby.

Protože nutnost přijetí opatření ve formě pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky v plném rozsahu se za daného stavu odvíjí od absence odborných závěrů znalce z oboru psychiatrie, není vyloučeno, že pokud matka přehodnotí v dalším průběhu řízení svůj odmítavý postoj vůči vyšetření jejího duševního stavu znalcem z oboru psychiatrie, může jí takový znalecký posudek (případně) přinést i příznivější rozhodnutí, bude-li z jeho závěrů vyplývat, že v zájmu ochrany nezletilého bude postačovat i méně rozsáhlý zásah do její rodičovské odpovědnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1557/2024, ze dne 7. 8. 2024

16.09.2024 00:01

Omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska § 1493 odst. 1 o. z.

Na situaci v projednávané věci, kdy je závětí povolána za dědice zůstavitele osoba, která je sice zaměstnána v domově seniorů, avšak jedná se o člena „širší“ rodiny zůstavitele, pečujícího o zůstavitele mimo režim pracovních povinností, nelze aplikovat ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. o formě pořízení pro případ smrti veřejnou listinou v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení. Pokud totiž závětní dědička poskytovala zůstaviteli (i jeho předemřelé manželce) potřebnou pomoc ve stáří a nemoci již před jeho umístěním v Domově seniorů Kociánka a nadále, tj. i v době pořízení předmětné allografní závěti, avšak nikoliv z profesní pozice zaměstnankyně Domova pro seniory Kociánka při plnění svých pracovních povinností, ale ve svém volném čase v rámci určité rodinné výpomoci zjevně založené vztahově již z dřívějška, pak na tuto situaci nedopadají podmínky pro omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., pokud nelze dovodit nepřípustnou závislost zůstavitele na závětní dědičce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1467/2024, ze dne 21. 8. 2024

10.09.2024 00:02

K možnosti sjednat rozvazovací podmínku v dohodě o prominutí dluhu

Z pohledu věřitele je prominutí dluhu právní jednání „ve prospěch dlužníka“; je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníku jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky. Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění; naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“.

Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (zaniklé právo se „obnoví“), neshledává Nejvyšší soud důvody, které by takové ujednání nebylo možné (a platné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 59/2023, ze dne 30. 7. 2024

10.09.2024 00:01

Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk

Veřejný ochránce práv, jehož pravomoc je zakotvena v zákoně, je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak i úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

Nicméně veřejný ochránce práv nejen nemá ze zákona ani z Ústavy pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by autoritativně (přímo) zasahoval do práv a povinností osob, tedy zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, ale právní řád České republiky nepřiznává činnosti veřejného ochránce práv (v dané věci jeho Zprávě včetně Závěrečného stanoviska) ani takový důsledek, že by měl pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí s přímými (donucujícími, závaznými) účinky aplikace zákona č. 82/1998 Sb. soudem, kteroužto nezákonností by měl být soud ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk vázán (a to ani v případě, že by byla brána v úvahu nezákonnost rozhodnutí v materiálním smyslu). Uvedené platí tedy i za situace, že by jeho Zpráva (včetně Závěrečného stanoviska) měla mít pozitivní (kladný) dopad do právních poměrů dovolatelky. V poměrech této věci však není rozhodné, zda Zpráva veřejného ochránce práv (i jeho Závěrečné stanovisko) má či nemá ochranný dopad do právních poměrů dovolatelky (tj. zda má namítaným způsobem chránit její zájmy, pokud mohly být narušeny správními orgány), neboť k tomu, aby byla závaznou právě ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, chybí veřejnému ochránci práv v právním státě, kterým Česká republika je, již shora definovaná pravomoc, jejíž charakter je u veřejného ochránce práv „toliko“ iniciační, doporučující a kontrolní.

Pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí byť jen v „materiálním slova smyslu“ je nutno hledat pouze u příslušných orgánů v rámci řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, typicky řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, případně v navazujícím řízení správního soudnictví (dle s. ř. s. či o. s. ř.) či řízení před Ústavním soudem. Současně platí, že rozhodovací pravomoc těchto orgánů (soudy a Ústavní soud nevyjímaje) nemůže být obsahem Zprávy veřejného ochránce práv či jeho Závěrečného stanoviska dotčena. Není-li veřejný ochránce práv tím příslušným orgánem, který by mohl rozhodnutí správního úřadu zrušit či jen pro poměry daného řízení (včetně případně navazujícího řízení před správními soudy či Ústavním soudem) závazně konstatovat jeho nezákonnost, nelze ho považovat ani za „příslušný orgán“ ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, dle dovolatelky snad zvláštního zřetele hodných. Pro takové okolnosti ovšem nemusí být v některých případech splněna podmínka využití opravného prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk však okolnostmi zvláštního zřetele hodnými nahrazena být nemůže.

Právní závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (ve formálním ani materiálním slova smyslu), je tak správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1638/2023, ze dne 30. 7. 2024