// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

23.04.2024 00:02

K platnosti a oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu

Jelikož podnájem bytu má charakter nájmu, je třeba jeho režim posoudit podle přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. Je-li v dané věci třeba posoudit platnost výpovědi udělené po 1. 1. 2014 z podnájemního vztahu vzniklého podle předchozí právní úpravy, pak z ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. plyne, že na ni dopadá již nová právní úprava.

V občanském zákoníku je úprava podnájmu poměrně kusá, žádnou regulaci výpovědních důvodů podnájemní smlouvy neobsahuje. Není tedy pochyb o tom, že neobsahuje-li tuto právní úpravu obecná úprava v občanském zákoníku, je nutné vycházet ze základní regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno. Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu; stejně tak to umožňovala předchozí právní úprava.

Vypoví-li nájemce podnájem bytu z jiného než sjednaného výpovědního důvodu, který tak k dispozici neměl, má to za následek, že výpověď nebyla učiněna po právu (není oprávněná), a nemůže proto způsobit zamýšlené účinky (zánik podnájemního vztahu).

Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu. Ustanovení § 2290 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu, jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu. To pak znamená, že výpověď z podnájmu bytu nemusí obsahovat žádné poučení o možnosti domáhat se jejího přezkumu soudem a že oprávněnost výpovědi z podnájmu bytu lze řešit jako otázku předběžnou např. v řízení o vyklizení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1002/2023, ze dne 13. 3. 2024

23.04.2024 00:01

Promlčení nároku na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti

I. Občanskoprávní nárok na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Není-li nárok jako celek promlčen, mohou se však promlčovat nároky na jednotlivá plnění.

II. Při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je třeba odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 uvedl, že § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. Na § 619 o. z. navazuje i § 620 odst. 1 o. z., který upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Proto i podle nyní již ustáleného výkladu § 620 odst. 1 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve uplatněním nároku u soudu zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

III. Stane-li se poškozený v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 240/2023, ze dne 20. 3. 2024

22.04.2024 00:02

Regresní nárok v případě opuštění místa dopravní nehody pojištěným

Gramatický, historický i teleologický výklad ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, ve znění účinném ode dne 23. 9. 2016, svědčí pro závěr, že opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní chování, jež bez dalšího znemožňuje zjištění skutečné příčiny dopravní nehody, a které tak samo o sobě zakládá právo pojistitele požadovat po pojištěném to, co za něho plnil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2700/2023, ze dne 12. 3. 2024

22.04.2024 00:01

Výklad pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z.

I. Pod zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. lze zařadit vedle trvalých stavů s omezenou či zcela ztracenou schopností sebeobsluhy primárního poškozeného rovněž i případy, kdy velmi těžké zranění primárního poškozeného výrazně zatíží po delší dobu nepříznivým zdravotním stavem natolik, že to bude mít citelný dopad do osobnostní sféry sekundárních obětí (blízkých osob) a že jejich duševní útrapy budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že trvalé následky zranění nebudou patřit k těm úplně nejtěžším. Ačkoliv je základním kritériem závažnost újmy na zdraví primárního poškozeného, nelze odhlédnout ani od újmy, která vzniká sekundárním poškozeným, neboť účelem úpravy obsažené v § 2959 o. z. je odčinění neoprávněného zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů mezi primární a sekundární obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka.

II. V posuzované věci bylo zjištěno, že poškozená utrpěla zranění spočívající především v kompresní zlomenině těla dvanáctého hrudního a prvního bederního obratle a roztříštěné zlomenině druhého a čtvrtého bederního obratle, což si vyžádalo několik po sobě jdoucích operací a rozsáhlou a časově náročnou rehabilitaci. Stav po fraktuře čtyř obratlů lze nepochybně označit za velmi těžké zranění páteře, které po dlouhou dobu zasáhlo do rodinných poměrů všech žalobců. Poškozená až na výjimky strávila dobu více než dva a čtvrt roku v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, tedy odloučena od členů rodiny, a i po ukončení léčení má celou řadu trvalých omezení, která sice již nemají povahu ztráty sebeobsluhy, avšak významně mění dosavadní způsob rodinného soužití. Zejména u nezletilých dětí není důvodu pochybovat, že takováto ztráta denního osobního kontaktu s matkou po dobu léčení a podstatná trvalá změna matčina zapojení do dalších rodinných aktivit zejména v oblasti sportu a volného času představuje citelný zásah do jejich práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů.

Odvíjí-li se náhrada garantovaná ustanovením § 2959 o. z. především právě od zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů, nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by zákonnou úpravu vyložil nesprávně či zjevně nepřiměřeně, jestliže popsané poranění páteře spojené s více než dvouletou prakticky nepřetržitou absencí poškozené doma následovanou dalšími trvalými omezeními právně kvalifikoval jako zvlášť závažné ublížení na zdraví zakládající nárok na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že v důsledku dlouhodobého odloučení poškozené od členů rodiny bylo citelně zasaženo do rodinného života jejích nejbližších příbuzných, kteří s ní sdíleli domácnost a kteří se tomuto stavu museli přizpůsobit, a to jistě nad rámec toho, co lze označit za běžnou rodinnou solidaritu. Tento zásah má navíc trvalý charakter, když ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že řadu dosud běžně vykonávaných aktivit už primární poškozená nebude schopná provozovat vůbec nebo jen v podstatně zúženém rozsahu, čímž je společný život celé rodiny též ztížen. Není tedy nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že zranění primární poškozené právě v důsledku svých delší dobu trvajících následků zároveň představovalo citelný zásah do osobnostní sféry žalobců, na který pamatuje úprava obsažená v ustanovení § 2959 o. z.

III. Je třeba doplnit, že náhrada nemajetkové újmy, která je zákonem č. 89/2012 Sb. rozšířena oproti předchozí úpravě, je strukturována a nepokrývá všechny dotčenou osobou negativně vnímané okolnosti, odvíjejí-li se nepříznivé dopady do jejího duševního stavu od běžného zapojení do společenského života se všemi jeho klady a zápory. Tím spíše pak náhrada nemajetkové újmy druhotných obětí, které újmu odvozují od újmy osoby blízké (tzv. reflexní újma), má své výrazné limity a může být přiznána jen ve zcela odůvodněných případech, kdy to zákon umožňuje. Ten vedle výslovné úpravy obsažené v § 2959 o. z. (zde se ovšem jasný následek v podobě usmrcení osoby blízké doplňuje i o ne zcela ostře vymezený stav zvlášť závažného ublížení na zdraví) zakládá nárok i dalším osobám, které určitý zásah považují za osobní neštěstí, jež nelze nijak odčinit, jsou-li ovšem tyto dopady vyvolány zvláštními okolnostmi, za nichž byla újma způsobena protiprávním jednáním, zejména hrubou nedbalostí při porušení důležité právní povinnosti či úmyslem (§ 2971 o. z.). Podle této úpravy lze odčinit i objektivně vzato méně zásadní újmy, ovšem jen při splnění relativně přísných podmínek vztahujících se jak k průběhu škodní události, tak k poměrům poškozených. I z tohoto pohledu lze akceptovat výklad § 2959 o. z. odvolacím soudem, který pod zvlášť závažné ublížení na zdraví dotýkající se citelně poměrů rodinných příslušníků zahrnul shora popsané okolnosti, a to jako výklad rozšiřující, nicméně respektující základní zásady zákonného nastavení náhrad náležejících tzv. druhotným obětem.

Rozdíly mezi závažností celého spektra újem na zdraví podřazených režimu § 2959 o. z. musí spolu s přihlédnutím ke konkrétním poměrům oprávněných osob (za nichž se musí druhotné oběti se situací vypořádat) vyjadřovat i výše přiznávaných peněžitých náhrad. Tak například u extrémně závažných poškození zdraví, kdy zejména při vegetativním stavu primárního poškozeného může utrpení blízkých osob dosahovat i vyšší intenzity než v případě usmrcení, může být vyšší i peněžitá náhrada, naopak u případů na dolní hranici závažnosti zranění bude náhrada logicky nižší, až případně symbolická.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3539/2022, ze dne 18. 3. 2024

18.04.2024 00:02

Účinky věcného předkupního práva podle § 2144 odst. 1, 2 o. z.

Ustanovení § 2144 odst. 2 o. z. upravuje případy, ve kterých se změnil vlastník věci a předkupník neměl možnost své předkupní právo využít, neboť s takovou změnou vlastnictví není možnost uplatnění předkupního práva spojena. Jde o situace, ve kterých nedošlo ke změně vlastnického práva k věci na základě skutečností zakládajících předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z. (kupříkladu došlo ke změně vlastnického práva jinak než smluvně, např. děděním). V takových případech bude nový vlastník vázán (to ovšem až v případě dalšího převodu věci) stejnými povinnostmi z předkupního práva, jakými byl vázán jeho předchůdce. Zejména jej tedy bude tížit povinnost nabídnout a umožnit využít předkupníkovi předkupní právo za podmínek stanovených zákonem (nastanou-li právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo). Na základě § 2144 odst. 2 o. z. však nelze rozšiřovat možnosti uplatnění předkupního práva, než jak jsou stanoveny v příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Jinak řečeno, § 2144 odst. 1 o. z. zakládá předkupníkovi tzv. právo retraktu (právo domáhat se vůči nástupci povinného z předkupního práva, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednání o předkupním právu na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl). Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původní vlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnout převáděnou věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 o. z.). V § 2144 odst. 2 o. z. je řešena odlišná situace, když vlastnické právo nabude třetí osoba jiným způsobem, při kterém původního vlastníka netíží povinnost učinit nabídku předkupníkovi. Potom ale logicky předkupníkovi nevzniká právo retraktu vůči nástupci; jeho práva zákon chrání tak, že ukládá nástupci, aby mu věc nabídnul ke koupi, to ovšem až tehdy, nastanou-li v budoucnu právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1879/2022, ze dne 27. 2. 2024

18.04.2024 00:01

Stanovení zadostiučinění za rozhodnutí o vazbě

Nejvyšší soud se otázkou využití práva nevypovídat již zabýval při posuzování, zda si tím účastník zavinil trestní stíhání (vazbu), a z tohoto důvodu nemá právo na náhradu újmy. Uzavřel, že zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ni nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila na kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; jde o povahu trestní věci, délku trestního řízení (vazby) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Za další okolnosti, k nimž je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, byly shledány (mimo jiné) i okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo.

Okolností, která provází trestní stíhání poškozeného, může být i využití práva nevypovídat, vede-li k závěru, že si tím poškozený sice nezavinil sám vzetí do vazby, ale podílel se na vzniku újmy (např. tím, že vazba trvala déle, nebo následky způsobené vazbou v jeho osobnostní sféře byly závažnější). Pouhé odepření výpovědi ani zde nepostačuje, nýbrž musí mít na průběh trestního stíhání konkrétní, reálný vliv. V kontextu výše uvedeného by se například mohlo jednat o situaci, kdy by poškozený měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by měly vliv na průběh či trvání vazby, ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformoval, ač si mohl být vědom, že vazba může dále trvat.

Odvolací soud zde vyšel pouze ze skutečnosti, že při vazebním zasedání odmítla žalobkyně vypovídat, a uzavřel, že „mohla vlastním jednáním, jež lze od ní jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal“. V takovém závěru odvolacího soudu však chybí vysvětlení, o jakou konkrétní okolnost se mělo jednat, jejíž zamlčení žalobkyní mohlo mít na vzetí žalobkyně do vazby a její průběh, a tedy na způsobenou újmu, reálný vliv. Ve vztahu k posouzení vlivu okolnosti odepření výpovědi při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3424/2022, ze dne 28. 2. 2024

16.04.2024 00:02

Právní fikce o pracovním poměru na dobu neurčitou

Právní fikce upravená v § 39 odst. 5 zák. práce se vztahuje pouze k otázce doby, na niž je sjednán pracovní poměr. Žaloba podle tohoto ustanovení směřuje k určení právní skutečnosti, jež je podmínkou (jednou ze dvou) k nastoupení právní fikce, a nelze ji zaměňovat s určovací žalobou podle § 80 o. s. ř. (např. žalobou na určení, že pracovní poměr trvá). Pro vztah těchto žalob je dále charakteristické, že v rámci řízení o určení, že pracovní poměr trvá, se nelze zabývat zkoumáním splnění podmínek stanovených v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, a to ani jako předběžnou (prejudiciální) otázkou. Rozsudek, jímž rozhodne soud o žalobě podle § 39 odst. 5 zák. práce, je rozsudkem deklaratorním; okamžik, k němuž právní fikce nastala, se neurčuje podle jeho právní moci, ale podle toho, kdy byly splněny zákonné podmínky právní fikce, tedy porušení podmínek pro sjednání (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou a včas doručené oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání.

Skutečnost, zda a jakou smlouvu uzavřely strany po dni, k němuž měla nastat právní fikce o pracovním poměru na dobu neurčitou, je tak pro posouzení žaloby podle § 39 odst. 5 zák. práce nerozhodná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 637/2023, ze dne 27. 2. 2024

16.04.2024 00:01

Nedodržování pravidel slušného chování úředníkem ÚSC

Zachovávání pravidel slušnosti při úředním jednání patří mezi základní povinnosti úředníka územního samosprávného celku, které stanoví zákon o úřednících [srov. § 16 odst. 2 písm. d) zákona o úřednících]. Nedodržování pravidel slušného chování úředníkem při úředním jednání představuje porušení této jeho základní povinnosti, která vyplývá z právního předpisu vztahujícího se k jím vykonávané práci, a může proto být – je-li zaviněno alespoň z nedbalosti – důvodem výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem úředníkovi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. V nedodržování pravidel slušného chování úředníkem při úředním jednání nelze spatřovat nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť předpoklady pro výkon práce úředníka územního samosprávného celku jsou stanoveny v § 4 odst. 1 zákona o úřednících (podle tohoto ustanovení se úředníkem může stát fyzická osoba, která je státním občanem České republiky, popřípadě fyzická osoba, která je cizím státním občanem a má v České republice trvalý pobyt, dosáhla věku 18 let, je způsobilá k právním úkonům, je bezúhonná, ovládá jednací jazyk a splňuje další předpoklady pro výkon správních činností stanovené zvláštním právním předpisem) a zachovávání pravidel slušnosti při úředním jednání mezi ně nepatří. Povinnost úředníka zachovávat pravidla slušnosti při úředním jednání nepředstavuje ani požadavek pro řádný výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť nejde o požadavek, který stanoví sám zaměstnavatel (územní samosprávný celek) a který reflektuje především konkrétní podmínky u zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který vykonává práci úředníka, nýbrž o povinnost stanovenou zákonem o úřednících.

Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že zaměstnavatelem uplatněný důvod výpovědi je třeba – s ohledem na jeho skutkové vymezení – posoudit podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, a nikoli podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť jednání vytýkané zaměstnankyni vykazuje znaky zaviněného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnankyní vykonávané práci. Tomuto právnímu posouzení nebrání okolnost, že zaměstnavatel ve výpovědi kromě skutkového popisu chování zaměstnankyně při úředních jednáních, v němž spatřuje důvod výpovědi, rovněž uvedl, že v tomto chování zaměstnankyně spatřuje nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce, a důvod výpovědi právně kvalifikoval tak, že se jedná o výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť posouzení, který v zákoně uvedený výpovědní důvod je vymezeným skutkem naplněn, je věcí soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3701/2023, ze dne 21. 2. 2024

10.04.2024 00:02

Vyúčtování služeb v případě zákonné fikce nájmu bytu dle § 2238 o. z.

I. Skutečnost, že smlouva o nájmu bytu je platná jen v důsledku zákonné fikce upravené v § 2238 o. z., nemůže být důvodem pro omezení práv (a povinností) jinak náležejících nájemci bytu. Takový výklad by popřel význam § 2238 o. z., neboť častým důvodem neplatnosti smluv o nájmu bytu byla právě skutečnost, že nebyla sjednána výše (způsob výpočtu) nájemného a úhrady za služby samostatně pro každou z těchto položek. Vyplývá-li z § 2238 o. z., že i v takovém případě se nájemní smlouva považuje za řádně uzavřenou, nelze také stranám upřít právo např. domáhat se změny výše nájemného (§ 2249 o. z.) nebo vyúčtování záloh na služby.

II. Protože posuzovaná smlouva o nájmu bytu nebyla uzavřena na dobu kratší než 24 měsíců (a to ani zákonnou fikcí), ale na dobu neurčitou, nemohla být platba za služby vyjmenované v § 9 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb. stanovena paušálem a paušální platba nebyla možná ani za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Částka, kterou nájemkyně pronajímatelce podle jejich ujednání platila, tak mohla být jen platbou nájemného a záloh na úhradu služeb, které měla pronajímatelka vždy po skončení zúčtovacího období vyúčtovat. Koneckonců za takové platby je zjevně považovaly i účastnice, když sama pronajímatelka tvrdila, že vyúčtování služeb prováděla, byť do roku 2017 nikoliv v písemné formě, nájemkyně pak požadovala (písemné) vyúčtování služeb za rok 2017.

I když z (neplatného) ujednání účastnic ve smlouvě nelze bez dalšího zjistit, kolik z dohodnuté částky 4.100 Kč připadá na nájemné a kolik na zálohy na služby, není samozřejmě vyloučeno, že ve skutečnosti účastnice tyto částky znaly a ohledně jejich výše mezi nimi byla shoda. Tomu by nasvědčovalo zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že až do roku 2017 nebyl mezi nimi ohledně placení úhrady za užívání jednotky a vyúčtování záloh na služby žádný spor, ostatně i poté byl spor o existenci vyúčtování a jeho náležitostech, nikoliv o výši záloh. I kdyby se však nepodařilo prokázat, na jaké výši záloh na služby se účastnice dohodly, neznamenalo by to, že by se tato částka nedala vůbec zjistit. Upravuje-li občanský zákoník v § 2238 fikci uzavření řádné smlouvy, pak není-li jejím obsahem stanovení výše nájemného a výše záloh na služby a nájemce platí jednu (souhrnnou) platbu a současně nejde (nemůže jít podle § 9 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb.) o platbu paušální, a tuto výši nelze zjistit ani jinak (z vůle stran apod.), je např. možné za použití § 2246 odst. 2 o. z. zjistit výši obvyklého nájemného s tím, že zbývající část dohodnuté platby budou představovat zálohy na služby. Určit nájemné v obvyklé výši nebylo vyloučeno ani za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (z výše nájemného v místě a čase obvyklé vycházela např. úprava zvýšení nájemného v § 696 odst. 2 obč. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, ze dne 13. 3. 2024

10.04.2024 00:01

Požadavek na řádné vyúčtování služeb v rozporu s dobrými mravy

Požadavek příjemce služeb na řádné vyúčtování podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. může sice být v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva, které nepožívá ochrany, bude se však jednat jen o zcela mimořádné a výjimečné případy, kdy půjde o výraz zneužití tohoto práva (např. v situaci, kdy pronajímatel ani žádné zálohy nepožadoval, absenci vyúčtování nezavinil apod.), a to v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do obecného principu, že každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat. Závěr, že je tento zásah na místě, se vždy musí odvíjet od důkladného posouzení individuálních okolností každého jednotlivého případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, ze dne 13. 3. 2024

08.04.2024 00:02

Aktivní věcná legitimace k podání odpůrčí žaloby

Předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, mají v § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani z části neuplatní předpoklady formulované ustanovením § 590 o. z.

Ustanovení § 591 o. z. pak neobsahuje požadavek, aby pohledávka věřitele za dlužníkem existovala již v době, kdy se stalo účinným odporované právní jednání. Aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě upravuje § 589 o. z.; z něj se podává pouze požadavek, aby věřitel měl vykonatelnou pohledávku za dlužníkem nejpozději v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě. Vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z., tedy může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje; podstatné je jen to, že jde o právní jednání, které není starší dvou let (k němuž došlo v posledních dvou letech).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, ze dne 29. 2. 2024

08.04.2024 00:01

Odporování bezúplatnému právnímu jednání dle § 591 písm. d) o. z.

Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba vykládat (vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka) v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli (věřitelům).

Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým (opomenutí dlužníka, z nichž měla osoba jemu blízká prospěch), neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení ohledů slušnosti nad závazky právními však nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění (nabyvateli majetku, který dlužník v důsledku svého opomenutí nenabyl) za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.

Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání nebo opomenutí dlužníka prospěch), tak ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.

Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který (stejně jako „ohledy slušnosti“) převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

Výše formulované závěry obsahuje již R 127/2019, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Tyto závěry jsou podstatné též pro posouzení, jaké skutečnosti (zjištěné dokazováním) jsou významné pro právní posouzení věci v režimu § 591 písm. d) o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, ze dne 29. 2. 2024

03.04.2024 00:02

Přerušení dodávky služeb společenstvím vlastníků

I. Společenství vlastníků je oprávněno rozhodnout, zda a jaké služby bude vlastníkům jednotek zajišťovat, rozhodnutí patří do působnosti shromáždění [§ 1208 písm. d) o. z.]. K zajištění dodávek těchto služeb je společenství vlastníků oprávněno sjednávat smlouvy. Rozhodování shromáždění vlastníků podle § 1208 písm. d) o. z. se musí vztahovat na všechny vlastníky jednotek, kteří jsou členy společenství, z poskytování schválených služeb nelze některé vlastníky bez důvodů vyloučit (§ 212 odst. 1 věta druhá o. z.).

I když nejde o synallagmatický závazek, je společenství vlastníků oprávněno také rozhodnout o tom, že neplatí-li vlastník jednotky úhradu za poskytované služby řádně, nebude mu služby (některé z nich) zajišťovat; takové rozhodnutí rovněž náleží do působnosti shromáždění.

II. Dodávání služeb společenstvím vlastníků nemůže být podmíněno placením příspěvků na správu domu a pozemku.

Povinnosti platit příspěvky na správu domu a pozemku nezprošťuje vlastníka jednotky skutečnost, že mu společenství vlastníků navzdory své povinnosti některé služby neposkytuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3535/2022, ze dne 20. 2. 2024

03.04.2024 00:01

Přechod dluhů vlastníka jednotky v případě veřejné dobrovolné dražby

Ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. o přechodu dluhů vlastníka jednotky vůči osobě odpovědné za správu domu na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách, včetně záloh, na nového nabyvatele se uplatní i v případě přechodu vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb.

Z § 1186 odst. 2, 3 o. z. vyplývá, že dluhy přejdou na nabyvatele pouze v případě, že mohl (měl) znát jejich výši. Tomu slouží zejména institut tzv. potvrzení osoby odpovědné za správu domu a pozemku o výši dluhů, které je povinen nabyvateli doložit převodce; nabyvatel samozřejmě může být o výši dluhů informován i jinak (v kupní smlouvě, nebo se jedná o osoby blízké, které znají své finanční poměry apod.). V případě, že si nabyvatel od převodce potvrzení vůbec nevyžádá, lze mít s přihlédnutím k zásadě stanovené v § 4 odst. 2 o. z. (následek je spojen s vědomostí, kterou by si důvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé) za to, že na něj dluhy převodce vzniklé do okamžiku vkladu vlastnického práva přejdou, neboť si výši dluhů mohl a měl zjistit. Rozhodne-li se vlastník jednotky „prodat“ svou jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě, nic mu nebrání, aby osoby, které se rozhodnou dražby zúčastnit, informoval o výši dluhu podle § 1186 odst. 2, 3 o. z.; rovněž osoby, které se dražby účastní, si musí být vědomy, že draží vlastnictví k jednotce a že se na ni vztahuje úprava § 1186 odst. 2, 3 o. z. o zákonném přechodu dluhů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3535/2022, ze dne 20. 2. 2024

03.04.2024 00:00

Porušení povinnosti nájemce bytu platit zálohy na poskytování služeb

Podle § 687 odst. 1 obč. zák. je pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a v jeho rámci má povinnost zajistit nájemci služby (v projednávaných věcech se jednalo o dodávku pitné vody). Splnění této povinnosti nemohl pronajímatel podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za služby, nešlo totiž o tzv. synallagmatický závazek podle § 560 obč. zák.

Rovněž podle současné právní úpravy – § 2205 písm. c), § 2243 o. z. – musí pronajímatel zajistit nájemci nerušené užívání bytu po dobu nájmu, s nájemcem se může dohodnout, jaké služby mu bude zajišťovat (2247 odst. 1 o. z.), jinak mu musí zajistit tzv. nezbytné služby (§ 2247 odst. 2 o. z.). Ani podle současné právní úpravy nejde o vzájemné plnění (§ 1911 o. z.), pronajímatel nemůže podmiňovat splnění své povinnosti zajistit nájemci služby plněním povinností nájemce, tedy nemůže ani v případě porušení platebních povinností nájemce oprávněně omezit či přerušit dodávku služeb. V případě, že nájemce neplní svou povinnost platit zálohy (a vyúčtování) na poskytování služeb, může pronajímatel tyto dlužné částky vymáhat a může případně dát nájemci výpověď z nájmu bytu pro hrubé či zvlášť závažné porušování jeho povinností.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3535/2022, ze dne 20. 2. 2024

02.04.2024 00:02

Rozsah nákladů na péči o domácnost poškozeného podle § 2960 o. z.

Náhradu za péči o zahradu, kterou vykonával poškozený jako osobní zálibu a nyní ji vykonávají jiní příslušníci rodiny, nelze požadovat v rámci nároku na náhradu nákladů péče o domácnost poškozeného podle § 2960 o. z.

Za náklady na péči o domácnost poškozeného lze považovat pouze náklady, jež by v souvislosti s provozem své domácnosti účelně vynaložil průměrný poškozený. Riziko zpustnutí rekreační zahrady kritérium nákladů účelně vynaložených pro důstojný život poškozeného nesplňuje. Tím dovolací soud nechce bagatelizovat újmu poškozeného, který se již nemůže plně věnovat své hlavní volnočasové aktivitě a jemuž zmaření celoživotního úsilí přineslo další nepříjemnosti a zklamání. Tyto útrapy jsou však odčiňovány náhradou za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3542/2023, ze dne 28. 2. 2024

02.04.2024 00:01

Náhrada škody uvedením poškozené věci do původního stavu

I. Učiní-li poškozený volbu způsobu náhrady skutečné škody podle § 442 odst. 2 obč. zák. a podá žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu provedením jím konkrétně vymezených výkonů, není soud oprávněn uložit žalovanému zaplacení finanční náhrady škody s odůvodněním, že uvedení poškozené věci do původního stavu není možné či účelné. Domáhá-li se žalobce zaplacení finanční náhrady škody, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k uvedení poškozené věci do původního stavu, i kdyby se mu to jevilo možným a účelným. V obou případech by totiž nerespektoval meze vyplývající z § 153 odst. 2 o. s. ř. a přisoudil by žalobci něco jiného, než čeho se podle žalobního petitu domáhal.

II. Domáhá-li se poškozený náhrady škody uvedením poškozené věci do původního stavu vykonáním konkrétních nedělitelných činností, nelze žalobě vyhovět, pokud škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se přičítají poškozenému, ledaže by se podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem. Uložit škůdci povinnost k náhradě škody uvedením poškozené věci do původního stavu ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. není při nikoli zanedbatelném podílu poškozeného na vzniku škody možné, neboť žalovaného nelze zavázat k náhradě škody, jejíž příčinou není jeho protiprávní jednání (§ 420 obč. zák.). Částečné vyhovění žalobě by pak přicházelo v úvahu jen tehdy, bylo-li by možno žalovanému uložit povinnost k vykonání dílčího plnění, jež by přispělo k nápravě škody v poměru odpovídajícím podílu žalovaného na vzniku škody.

V daném případě žalobkyně v rámci žaloby o náhradu škody požadovala vyrovnání svých pozemků do původní roviny a vysázení topolů nad opěrnou zdí. Soud byl tedy oprávněn rozhodnout jen o těchto konkrétních plněních vyjádřených v žalobním petitu. Vzhledem k tomu, že žalobkyní požadované práce a výkony nelze rozdělit na jednotlivé části ani fáze, a že se na vzniku škody významnou měrou podílela sama žalobkyně, odvolací soud správně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. Ze skutkových závěrů nalézacích soudů rozhodně nevyplývá, že by podíl žalobkyně na vzniku škody byl zanedbatelný, proto je otázka, jakým podílem přesně přispělo ke vzniku škody porušení prevenční povinnosti každou z účastnic, pro rozhodnutí o žalobkyní vymezeném způsobu náhrady škody zcela bez významu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 405/2023, ze dne 20. 2. 2024

26.03.2024 00:02

Rozsah přezkumu vyúčtování služeb podle zák. č. 67/2013 Sb.

I. Má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb podle zák. č. 67/2013 Sb. splatný, nebo zda poskytovatel služeb splnil svou povinnost provést vyúčtování, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.

Soud tak z úřední povinnosti zejména zkoumá, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti; jinak je zkoumá jen na základě konkrétních námitek příjemce služeb.

II. Nesprávnost vyúčtování služeb nezpůsobuje bez dalšího samotná skutečnost, že poskytovatel služeb neumožnil příjemci služeb seznámit se s podklady pro vyúčtování.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 731/2023, ze dne 17. 1. 2024

26.03.2024 00:01

Právo na finanční náhradu podle § 15 zák. č. 428/2012 Sb.

Příjemcem finanční náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. je toliko registrovaná církev a náboženská společnost, která je uvedena ve výčtu § 15 odst. 2 tohoto zákona a neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16 zákona.

Okruh dotčených církví a náboženských společností podle § 15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. byl stanoven na základě kritéria existence zvláštního práva na „hospodářské zabezpečení“ dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012, racionálně vystihujícím dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi na základě zákona č. 218/1949 Sb., který byl zákonem č. 428/2012 Sb. zrušen. Přiznání tohoto zvláštního práva na státní financování bylo podle úpravy účinné do 31. 12. 2012 závislé na podání návrhu ze strany církve či náboženské společnosti. Bylo proto (při splnění zákonných podmínek) v zásadě v dispozici registrovaných církví a náboženských společností, zda jim toto zvláštní právo bude přiznáno, neboť uvedená práva nenastupují ze zákona automaticky. Nelze tak hovořit o protiústavní diskriminaci církví, které o „hospodářské zabezpečení“ v minulosti neprojevily zájem, pokud takto pouze v důsledku vlastního rozhodnutí zůstaly mimo okruh oprávněných osob podle § 15 odst. 1 a § 17.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2635/2023, ze dne 13. 12. 2023

25.03.2024 00:02

Kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště zaměstnance

I. Smyslem úpravy institutu pravidelného pracoviště je jednak aplikace základní zásady pracovně právních vztahů, a to zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [srov. ustanovení § 1a písm. a) zák. práce], a jednak vyjádření zásady, že závislá práce musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele (srov. ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce), a při interpretaci ustanovení § 34a zák. práce je zapotřebí z uvedených zásad důsledně vycházet.

Zatímco úprava možností sjednání místa (míst), kde má být závislá práce vykonávána, bere v úvahu různé provozní potřeby zaměstnavatelů ve vztahu k rozmanitým druhům práce, které jsou nezbytné k zajištění těchto zájmů a potřeb, úprava pravidelného pracoviště již bere v úvahu, že praktická realizace hospodářské činnosti (provozní potřeby) zaměstnavatele již nemůže jít na úkor zaměstnanců (tedy nemůže být v rozporu se zásadou, že závislá práce se vykonává na náklady zaměstnavatele).

Pakliže bylo v projednávané věci zjištěno, že zaměstnanec měl v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce Jihomoravský kraj (tedy šířeji, než je území jedné obce), že mezi účastníky nedošlo v pracovní smlouvě (popř. její změně) k ujednání o místě pravidelného pracoviště, že zaměstnanec byl „po krátkém zapracovaní“ zaměstnavatelkou zařazen k výkonu práce (řidiče hromadné dopravy) v obci Břeclav, kde začínaly i končily jeho pravidelné jízdy (tedy v místě bydliště zaměstnance), a že tomu tak bylo po dobu takřka pěti let, je správný závěr soudů, že ustanovení § 34a zák. práce odpovídá stanovení pravidelného pracoviště žalobce na obec Břeclav (jako místo bydliště zaměstnance, jakož i místo počátku vlastního výkonu práce), v níž pravidelně začínaly cesty zaměstnance za účelem výkonu práce řidiče hromadné dopravy; jiná obec vůbec nepřicházela v úvahu.

II. Jestliže bylo v pracovní smlouvě sjednáno místo pravidelného pracoviště jako její fakultativní obsahová náležitost, lze takto sjednané místo změnit pouze cestou změny obsahu pracovní smlouvy (srov. ustanovení § 40 zák. práce).

Z ustanovení § 34a zák. práce je nutno dovodit závěr, že určení místa pravidelného pracoviště podle pravidel zde stanovených má stejný dopad, jako by bylo místo pravidelného pracoviště sjednáno v pracovní smlouvě (srovnej dikci „Není-li v pracovní smlouvě…“); jinak řečeno, pokud jsou zřejmá kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště podle domněnky stanovené v § 34a zák. práce (a místo pravidelného pracoviště zaměstnance tak bylo dáno), lze je měnit pouze cestou změny obsahu pracovní smlouvy, nikoliv jednostranným pokynem ze strany zaměstnavatele, jímž tento stanoví počátek výkonu práce v jiném místě, než bylo dosavadní pravidelné pracoviště zaměstnance.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2608/2023, ze dne 23. 1. 2024