// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

08.06.2026 00:02

Vznik škody spočívající ve vzniku dluhu na náhradě nákladů řízení

Pohledávka na zaplacení náhrady nákladů soudního řízení vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení; ve stejném okamžiku vzniká též dluh této pohledávce odpovídající, a tudíž teprve právní mocí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniká i škoda, jež spočívá ve vzniku takového dluhu.

Subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu odpovídajícího povinnosti k zaplacení náhrady nákladů soudního řízení začne běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl (dozvědět měl a mohl) o právní moci rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení a o osobě škůdce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 824/2025, ze dne 21. 4. 2026

08.06.2026 00:01

Přednostní právo k rodinnému závodu dle § 704 odst. 1 o. z.

I. Ustanovení § 704 odst. 1 o. z. nerozšiřuje okruh dědiců a nekonstruuje nový dědický titul. Dědické tituly jsou taxativně vymezeny ustanovením § 1476 o. z., dle kterého se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona; právní úprava rodinného závodu, jež osobám zúčastněným na rodinném závodu přiznává za splnění podmínek ustanovení § 704 odst. 1 o. z. přednostní právo k rodinnému závodu, takto zákonem taxativně vymezený okruh dědických titulů nerozšiřuje, a tím pádem ani nevymezuje nový „specifický“ okruh dědiců.

II. Účastenství člena rodiny na provozu rodinného závodu má povahu závazkového právního vztahu vůči majiteli rodinného závodu, je souborem obligačních práv a povinností. Účastenství není věcným právem, především není vlastnictvím, ani spoluvlastnictvím rodinného závodu. Veškerá věcná práva vůči závodu tak zůstávají v rukou člena rodiny, který se stal vlastníkem rodinného závodu a na jehož provozu se ostatní účastní. Pakliže členu rodiny z titulu účastenství na provozu rodinného závodu vznikne určité právo, dostává se do postavení věřitele vůči majiteli rodinného závodu a naopak, pokud mu vznikne určitá povinnost, je ohledně této povinnosti dlužníkem majitele závodu. Osoba podílející se na provozu rodinného závodu, nejde-li přímo o osobu majitele rodinného závodu, má tedy pouze postavení věřitele vůči majiteli rodinného závodu.

Osobám uplatňujícím v řízení o pozůstalosti přednostní právo k rodinnému závodu dle § 704 odst. 1 o. z. nebo právo na vypořádání majetkového podílu z titulu účasti na rodinném závodu, nejsou-li zároveň dědici zůstavitele, může v pozůstalostním řízení svědčit postavení účastníka pouze z titulu věřitele zůstavitele ve smyslu § 112 z. ř. s. Věřitel zůstavitele je přitom účastníkem pozůstalostního řízení toliko ve vymezených fázích řízení (jde-li o odloučení pozůstalosti, nebo o soupis pozůstalosti, který věřitel navrhl). Ke vzniku takového účastenství je nezbytné, aby pohledávka věřitele vůči zůstaviteli byla v řízení zjištěna a prokázána – v případě nároku z rodinného závodu to předpokládá v první řadě prokázání samotné existence rodinného závodu ve smyslu § 700 o. z.

III. Zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje formální rozhodování soudu (soudního komisaře) o ukončení účastenství v pozůstalostním řízení pouze pro případy sporu o dědické právo (§ 169, § 170 z. ř. s.). V jiných případech – tj. v souvislosti s případnými spory o „jiné“ právo – soud o ukončení účastenství nerozhoduje a s takovou osobou bez dalšího přestane jednat. Vydá-li přesto soud v takové situaci formální usnesení o ukončení účastenství, nepředstavuje takový procesní postup vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li projev soudu ve vztahu k tomu, vůči komu se řízení vede, jednoznačný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2434/2025, ze dne 8. 4. 2026

04.06.2026 00:02

Regresní úhrada státu za nepřiměřenou délku řízení

I. Pokud jen jediný územní celek v přenesené působnosti (popř. jen jediná úřední osoba) sám zapříčinil vznik průtahů či jiné zaviněné formy nesprávného úředního postupu vedoucích k nepřiměřené délce řízení, je povinen podle § 16 odst. 1 OdpŠk státu nahradit celou takto vzniklou škodu, tedy částku, kterou stát poškozenému na základě zákona a v souladu s ním poskytl jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Tím není dotčeno právo osoby, vůči níž je regres uplatňován, zpochybňovat výši škody či nemajetkové újmy, kterou stát již dříve primárnímu poškozenému uhradil. Podílelo-li se na jejím vzniku více takto odpovědných subjektů, je třeba nejprve určit míru jejich vzájemného zavinění na vzniku nepřiměřené délky řízení. Takto zjištěný poměr pak bude určující i pro navazující vymezení, v jakém rozsahu se budou tyto subjekty podílet na úhradě škody, která státu opodstatněně vznikla.

II. Má-li uplatněný postižní nárok původ výlučně v primární odpovědnosti státu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkrétního správního řízení, není přiléhavé vycházet z ustanovení § 16 odst. 3 OdpŠk, neboť toto ustanovení míří výlučně na situace, kdy žalobou uplatněný regresní nárok pokrývá škodu či nemajetkovou újmu založenou nezákonným rozhodnutím. Samotné rozhodnutí o obnově řízení, dosud navíc formálně nezrušené, i kdyby bylo shledáno tzv. materiálně nezákonným, v dané věci nepředstavovalo tzv. odpovědnostní titul, neboť v důsledku jeho vlastní existence poškození žádný vlastní nárok vůči státu neuplatnili a stát neuplatnil z téhož důvodu žádný regresní nárok proti žalovanému.

III. Rovněž nesprávný závazný právní názor nadřízeného orgánu, který negativně ovlivnil délku odškodněného řízení, vylučuje na základě § 16 odst. 4 (s přihlédnutím k obdobnému účelu sledovanému § 16 odst. 3) OdpŠk regresní nárok státu na náhradu škody vůči tomu, kdo se jím řídil, avšak právě a jen v tom rozsahu, v jakém onen závazný právní názor představoval příčinu nezbytného prodloužení celkové délky řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 105/2026, ze dne 14. 4. 2026

04.06.2026 00:01

Zákaz převodu státních pozemků ležících na území národních parků

Zrušení § 23 zákona č. 114/1992 Sb. zákonem č. 36/2025 Sb. neznamená, že by po 1. 3. 2025 neexistoval zákaz převodu pozemků ve vlastnictví státu ležících na území národních parků; dosavadní zákaz byl nahrazen úpravou obsaženou v § 61b zákona č. 114/1992 Sb.

Pozemek ve vlastnictví státu nacházející se na území národního parku proto v zásadě není vhodným náhradním pozemkem k naturální restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. a nelze jej oprávněné osobě převést ani na základě jí podané žaloby v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu, ledaže je dána zákonná výjimka ze zákazu jeho převodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 134/2026, ze dne 21. 4. 2026

03.06.2026 00:02

Stavění běhu promlčecí lhůty z důvodu podání stížnosti k ESLP

Podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nepředstavuje u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení řádné uplatnění práva u orgánu veřejné moci ve smyslu § 648 o. z. ve spojení s § 26 zákona č. 82/1998 Sb., a nezpůsobuje proto stavění běhu promlčecí lhůty.

Mechanismus stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva je ve vztahu k vnitrostátním prostředkům ochrany subsidiární; poškozenému navíc nic nebrání uplatnit nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. před vnitrostátními orgány nezávisle na řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jehož rozhodnutí nezakládá překážku věci rozsouzené pro řízení před vnitrostátním soudem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 496/2026, ze dne 28. 4. 2026

02.06.2026 00:02

K aplikaci § 2149 odst. 2 o. z. při uplatnění předkupního práva

I. Pojem „neoddělitelnost věcí“ ve smyslu § 2149 odst. 2 o. z. zákon blíže nedefinuje. Jde zde o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Každý případ může být jedinečný, a aby soud přijal rozhodnutí, které lze považovat za „spravedlivé“, musí vždy přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem. Půjde tedy o rozhodnutí odvíjející se od individuální situace, jež bude záležet na úvaze soudu, kterou bude možné v dovolacím řízení zpochybnit pouze tehdy, bude-li zjevně nepřiměřená.

II. Korekční pravidlo obsažené v § 2149 odst. 2 o. z. má bránit takovým dopadům předkupního práva, které by ve svém důsledku znamenaly znehodnocení dalších věcí, na něž se předkupní právo nevztahuje. Při úvaze o vztahu k věci zatížené předkupním právem bude třeba vycházet především z jejich charakteru a povahy, způsobu jejich řádného využití, požadavku na údržbu a hospodaření s takovými věcmi, s přihlédnutím k jejich dalšímu ekonomickému využití. Zejména jde-li o nemovitosti, lze jistě přihlédnout i k požadavku na zajištění dalšího přístupu k nim. Obecně lze přitom uzavřít, že soud musí při svých úvahách přihlížet k tomu, zda dojde k znehodnocení dalších funkčně či jinak provázaných věcí prodávajícího v důsledku vlastnického oddělení věci zatížené předkupním právem. Především musí být zváženo, zda úzká vazba mezi věcmi neznamená ztrátu ochoty koupěchtivého získat zbylé věci, respektive zda samostatný prodej věci zatížené předkupním právem nezpůsobí neprodejnost dalších věcí na sebe úzce navázaných. Tomu odpovídá úvaha o tom, aby po oddělení zatížené věci nepředstavovaly na ní navázané věci pro vlastníka pouze znehodnocenou část vlastnictví.

Zároveň je ovšem nutné poměřovat zájem prodávajícího se zákonem chráněným právem předkupníka na realizaci jeho předkupního práva, které se má zásadně vztahovat pouze na věc předkupním právem zatíženou. Jde tedy o to zachovat poměr mezi oběma chráněnými zájmy řešením, které bude splňovat parametry rozumného uspořádání právních poměrů mezi účastníky. To s vědomím toho, že možnost požadovat po předkupníkovi koupi dalších věcí představuje zákonnou výjimku a bude tedy v tomto směru namístě restriktivní výklad.

III. Pojem neoddělitelnost věci ve smyslu § 2149 odst. 2 věty druhé o. z. by měl být svým obsahem užší než například judikaturou vykládaný pojem „funkční souvislost a neoddělitelnost“ ve sporech restitučních. Podstatná je především ochrana zákonem upraveného práva předkupníka na realizaci předkupního práva. Výjimka upravená v § 2149 odst. 2 větě druhé o. z. proto musí být vykládána restriktivně, s ohledem na smysl a účel předkupního práva, kterým je možnost předkupníka získat vlastnické právo zásadně pouze k zatížené věci. Přesto nelze zcela vyloučit, aby soudy v judikatorních závěrech vztahujících se k výkladu pojmu funkční souvislost v restitučních věcech hledaly určité vodítko i při aplikaci zákonné výjimky podle § 2149 odst. 2 o. z., to však vždy při respektování specifické ochrany předkupního práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2286/2024, ze dne 28. 4. 2026

02.06.2026 00:01

Námitka neplatnosti právního jednání pro nedodržení ujednané formy

Jakkoliv § 582 odst. 2 o. z. neobsahuje výslovné ustanovení obdobné znění čl. 29 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, dle kterého strana může svým chováním ztratit možnost dovolávat se tohoto ustanovení v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování, je tento závěr i v poměrech občanského zákoníku plně odvoditelný ze zákazu zneužití práva a z principu poctivosti (§ 6 a § 8 o. z.).

I pro výkon práva vznést námitku neplatnosti právního jednání pro nedodržení ujednané formy platí, že nesmí být v rozporu s principy poctivosti. Je vždy na zvážení soudu, zda doložce písemné formy změny smlouvy přiznat plný účinek, a vyslovit proto neplatnost právního jednání, které mění závazek jinak než sjednanou formou, či zda této námitce právní účinky odepřít. Při těchto úvahách soudy musí na jedné straně brát zřetel k autonomii vůle stran, které mění závazek jiným než ujednaným způsobem (formou), a na straně druhé zohlednit účel a smysl sjednané doložky písemné formy změny smlouvy. Pravidelně jde o ujednání, které má za cíl zvýšení právní jistoty ohledně změny obsahu právního vztahu a omezuje případné spory o obsahu změny závazku v soukromoprávním styku.

V obecné rovině lze předpokládat, že závěr soudu o nemožnosti strany dovolat se neplatnosti změny závazku pro nedostatek formy přichází v úvahu zejména v případech zneužití (dovolání se) formy. O takovém zneužití lze uvažovat např. tehdy, kdy strana vlastním chováním vzbudí v druhé smluvní straně důvodnou důvěru v to, že jednáno bude bezformálně (resp. že toto jednání akceptuje), nebo tím, že bez výhrad přijme či poskytne plnění dle neformálně změněné smlouvy. V takových případech je nutno mít na zřeteli princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1649/2025, ze dne 14. 4. 2026

01.06.2026 00:02

Pasivní legitimace ve sporu o vrácení výživného na zletilé dítě

Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve vrácení výživného na zletilé dítě, které ochuzený rodič zaplatil v době, kdy jeho vyživovací povinnost k dítěti již netrvala, neboť nárok dítěte na výživné zanikl podle ustanovení § 911 o. z., je pasivně věcně legitimováno (zletilé) dítě.

To platí i tehdy, když podle dohody rodičů o platebním místě pro placení výživného, která byla uzavřena ještě v době nezletilosti dítěte a kterou dítě po dosažení zletilosti konkludentně (mlčky) akceptovalo, ochuzený rodič zaplatil výživné k rukám druhého rodiče, případně na jím označený bankovní účet.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2849/2025, ze dne 29. 4. 2026

01.06.2026 00:01

Lhůta pro vyřízení reklamace ve spotřebitelských obchodních podmínkách

Ujednání obchodních podmínek ve spotřebitelské kupní smlouvě, které oproti § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele (sloužícího výlučně k ochraně spotřebitele) stanoví, že třicetidenní lhůta pro vyřízení reklamace nezačíná běžet ode dne uplatnění reklamace, nýbrž až ode dne předání zboží do servisu nebo technikovi, musí soud z úřední povinnosti posoudit z hlediska jeho přiměřenosti podle § 1813 a násl. o. z. Neposoudí-li soud, zda takové ujednání nezpůsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2785/2025, ze dne 22. 4. 2026

26.05.2026 00:02

Koupě nemovité věci bez určení kupní ceny

Je-li u koupě nemovité věci v písemné smlouvě výslovně projevena vůle stran uzavřít úplatnou kupní smlouvu bez určení kupní ceny, uplatní se podle § 2131 o. z. přiměřeně § 2085 odst. 2 o. z. Za ujednanou pak platí kupní cena, za niž se srovnatelná nemovitá věc v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 81/2026, ze dne 9. 4. 2026

26.05.2026 00:01

Náhrada nákladů na odstranění porostů podle § 10 zákona o dráhách

Vlastník (správce) pozemku, který na základě výzvy podle § 10 odst. 3 zákona o dráhách odstranil nebo oklestil své stromoví a jiné porosty ohrožující bezpečnost nebo plynulost drážní dopravy anebo provozuschopnost dráhy (odstraní nebezpečí pro dráhu), nemá vůči provozovateli dráhy právo na náhradu nákladů na odstranění vynaložených ani na náhradu za předčasné smýcení lesního porostu.

Za škodu ve smyslu § 10 odst. 5 zákona o dráhách nelze považovat samotné odstranění zdroje nebezpečí (náklady s ním spojené), nýbrž škodu vzniklou v souvislosti s jeho odstraňováním provozovatelem dráhy (např. při kácení stromu představujícího nebezpečí pro dráhu dojde k poškození jiného stromu, jenž pokácen být neměl).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1840/2024, ze dne 15. 4. 2026

19.05.2026 00:02

Výzva k uzavření realizační smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí

I. Výzva k uzavření realizační smlouvy musí následovat dřívější dohodu o obsahu budoucí smlouvy. Pro vznik a rozsah budoucích nároků má význam vymezení obsahu budoucí realizační smlouvy ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže je ve smlouvě o smlouvě budoucí obsah budoucí realizační smlouvy vymezen úplně, neuzavření realizační smlouvy s takovým obsahem povinnou stranou na výzvu oprávněné strany ve stanovené lhůtě je porušením její povinnosti, které umožní oprávněné straně nejen obrátit se na soud za účelem vymožení svého práva na uzavření takové smlouvy, ale může vést též ke vzniku práva oprávněné strany na náhradu újmy za porušení povinnosti povinnou stranou, příp. ke vzniku jiných nároků vyplývajících z porušení smluvní povinnosti.

V situaci, kdy výzva oprávněné strany bude směřovat k uzavření smlouvy jiného obsahu, než k jakému se zavázaly strany ve smlouvě o smlouvě budoucí (fakticky k uzavření jiné realizační smlouvy obsahově rozporné s dříve sjednaným obsahem budoucí smlouvy) a nebude následovat dřívější dohodu o obsahu budoucí smlouvy, nelze takové výzvě přiznat účinky výzvy ve smyslu § 1786 o. z. Neuzavření smlouvy povinnou stranou ve stanovené lhůtě podle této výzvy nelze považovat za porušení povinnosti stanovené v § 1786 o. z. a nezaloží ani prodlení povinné strany. Totéž platí, má-li být podle výzvy realizační smlouva uzavřena s jinou osobou, než s níž měla být uzavřena podle smlouvy o smlouvě budoucí.

II. Od výše uvedeného se odlišuje situace, v níž oprávněná strana vyzve povinnou stranu k uzavření realizační smlouvy v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, v níž však byl obsah budoucí smlouvy ujednán pouze obecným způsobem, a mezi stranami následně nedojde k dohodě o konkretizaci takového obsahu, příp. je v rámci následných jednání o uzavření realizační smlouvy navržen některou ze stran (bez akceptace druhou stranou) konkrétní obsah (i dalších souvisejících) práv a povinností, který nebyl dohodnut při sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí (např. o lhůtě k plnění, o smluvních sankcích apod.). Půjde tedy o situaci, v níž nebyl při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě obsah budoucí realizační smlouvy ujednán jako úplný a má být na základě výzvy oprávněné strany ještě doplněn o (další) konkrétní obsah práv a povinností stran.

Nebude-li po výzvě oprávněné strany konkrétní obsah realizační smlouvy mezi stranami dohodnut pro rozličné představy o něm, a nedojde proto k uzavření realizační smlouvy ve lhůtě stanovené v § 1786 o. z. (či sjednané), vznikne podle § 1787 odst. 1 o. z. právo domáhat se u soudu (nebo třetí osoby) určení konkrétního obsahu smlouvy podle účelu, který má uzavření budoucí realizační smlouvy zřejmě sledovat, a to na základě návrhu stran s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány (srov. § 1787 odst. 2 o. z.). V takovém případě však nelze postihovat některou smluvní stranu za to, že při dalším jednání nesouhlasila s konkrétním obsahem budoucí realizační smlouvy, který nebyl dříve dohodnut již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a který až následně do návrhu realizační smlouvy jednostranně doplnila druhá strana, a že sama v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě pouze navrhovala jiný obsah dříve konkrétně neujednaných práv a povinností (tj. nepůjde-li o situaci dříve výslovně popsanou v § 290 obch. zák., v níž by povinná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření realizační smlouvy). Žádná strana totiž nemůže být vzhledem k § 1728 odst. 1 o. z. odpovědná (postihována) za to, že neuzavřela budoucí realizační smlouvu konkrétního obsahu až později navrženého druhou stranou, zavázala-li se předtím smlouvou o smlouvě budoucí k uzavření budoucí smlouvy, jejíž obsah byl předtím ujednán pouze obecným způsobem, nebo nebyl-li předem ujednán obsah veškerých souvisejících konkrétních budoucích práv a povinností. V této situaci totiž zákon v § 1787 o. z. předpokládá, že konkrétní obsah smlouvy bude teprve určen soudem, resp. třetí osobou, a to podle zákonem stanovených kritérií.

Jinak řečeno, zákon nezakládá právo oprávněné straně určit v takovém případě jednostranně konkrétní obsah budoucí smlouvy, ale pouze její právo domáhat se, aby konkrétní obsah budoucí realizační smlouvy určil soud (příp. třetí osoba), na základě povinnosti druhé strany k uzavření smlouvy, jejíž obsah však byl při sjednání této povinnosti ujednán pouze obecným způsobem, resp. nikoliv jako úplný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 491/2025, ze dne 31. 3. 2026

14.05.2026 00:02

Způsobilost advokáta jako svědka allografní závěti

Advokáta, který poskytuje právní služby osobě povolané allografní závětí za dědice, nelze jen z důvodu vztahu advokát–klient považovat za zaměstnance dědice ani za osobu v obdobném postavení ve smyslu § 1540 odst. 1 o. z. Svědeckou nezpůsobilost advokáta nelze v takovém případě dovodit ani per analogiam.

Samotný vztah klient–advokát mezi osobou povolanou závětí za dědice a svědkem podpisu závěti zůstavitelem nevyvolává takové pochybnosti o nezaujatosti advokáta a pravdivosti jeho svědectví o obsahu závěti, které by jej činily osobou nezpůsobilou být svědkem podpisu zůstavitele na závěti. Advokát nesplňuje kritéria osobní či ekonomické integrace do sféry klienta coby budoucího dědice. Má sice povinnost hájit zájmy klienta, disponuje však vlastní profesní odpovědností a zákonnou povinností mlčenlivosti a nepodléhá „interní“ loajalitě vůči klientovi typické pro zaměstnance. Jeho vztah s klientem vzniká na základě smlouvy o poskytování právních služeb. Není proto možné jej a priori považovat za nezpůsobilého svědka poslední vůle, a to i s ohledem na restriktivní pojímání výčtu osob nezpůsobilých svědčit poslednímu pořízení zůstavitele. Nerozhodné přitom je, v jaké formě byly právní služby poskytovány, například na základě substitučního zmocnění ve sdružení advokátů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3041/2025, ze dne 18. 3. 2026

14.05.2026 00:01

Uplatnění nároku ve smyslu § 14 OdpŠk prostřednictvím datové schránky

Předběžné uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk, učiněné prostřednictvím datové schránky poškozeného vůči příslušnému úřadu podle § 6 OdpŠk, je doručeno okamžikem dodání do datové schránky tohoto úřadu. Není rozhodné, kdy se do datové schránky přihlásí oprávněná osoba.

I přes soukromoprávní charakter nároku podle OdpŠk a jeho předběžného projednání nelze použít režim, který by státu umožnil po dodání podání do datové schránky příslušného úřadu oddalovat okamžik doručení vlastním postupem. Rozhodný je proto režim úkonů vůči orgánům veřejné moci podle § 18 odst. 1 ZEÚ, nikoli § 17 odst. 3 ZEÚ ani režim soukromoprávní komunikace podle § 18a ZEÚ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3300/2025, ze dne 24. 3. 2026

11.05.2026 00:02

Neúčinné právní jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké

I. O neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. nejde, šlo-li o tzv. ekvivalentní právní jednání, tedy jestliže druhá strana poskytla dlužníku za majetek převedený odporovaným právním jednáním skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

II. Pro posouzení, zda kupní smlouva, kterou dlužník převede na osobu sobě blízkou ideální podíl na svých nemovitostech, je ekvivalentním právním jednáním, je určující okamžik, kdy se kupní smlouva stane účinnou.

III. To, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným právním jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

Výjimku z této zásady představuje jen situace, kdy druhá strana právního jednání „znala“ nebo „musela znát“ navíc i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovaným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znalost takového (dalšího) úmyslu dlužníka však nezakládá vyvratitelná domněnka „existence a znalosti“ úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) promítnutá v § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

To, že druhá strana právního jednání v době, kdy je dlužník činil, „znala“ nebo „musela znát“ i úmysl dlužníka naložit s reálným ekvivalentním plněním, které mu poskytuje, tak že ztíží nebo znemožní uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tvrdí a prokazuje věřitel, který podal odpůrčí žalobu.

IV. Jen proto, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu), nejde o změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

V. Plní-li druhá strana právního jednání podle pokynu dlužníka svůj dluh vůči němu tím, že dlužnou částku poukáže na splnění dluhu věřiteli dlužníka, jde ve vazbě na zkoumání ekvivalentnosti právního jednání pro účely posouzení jeho neúčinnosti podle § 589 a § 590 o. z. o plnění reálné (skutečné). To platí i tehdy, plní-li druhá strana věřiteli společný solidární dluh svůj a dlužníkův vědomě, po dohodě s dlužníkem, nad rámec svého vnitřního podílu na tomto dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 666/2024, ze dne 27. 3. 2026

06.05.2026 00:02

Převedení na jinou práci v případě neplatného rozvázání pracovního poměru

Smyslem právní úpravy v § 69 odst. 1 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Pro zaměstnance, jenž dlouhodobě pozbyl způsobilosti konat dále dosavadní práci, platí, že pouze v případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance ani jinou práci v rámci pracovní smlouvy, ani práce jiného druhu, které by byly zároveň vhodné pro zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, nemá zaměstnanec právo na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce.

Nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou vhodnou práci, neznamená to, že je povinen pro něj vytvořit nové pracovní místo. Povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci nelze vykládat tak, že by zahrnovala povinnost vytvořit nové pracovní místo, a to ani pro období, v němž se vztah zaměstnance a zaměstnavatele řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v § 69 až 72 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3273/2024, ze dne 31. 3. 2026

04.05.2026 00:02

Výše peněžité náhrady nemajetkové újmy na zdraví

Úkolem peněžité náhrady nemajetkové újmy na zdraví je vyvážit vytrpěnou bolest a kompenzovat překážku lepší budoucnosti. Není rozhodné, jaké měl či má poškozený životní náklady. Život a zdraví všech lidí má podle české právní úpravy stejnou hodnotu bez ohledu na to, jaká je jejich životní úroveň nebo jaké mají životní náklady.

S ohledem na to místo bydliště poškozeného v zahraničí nemůže být ani hlediskem, pro které by měl soud přistoupit k modifikaci základní částky bolestného či náhrady za ztížení společenského uplatnění. Výše životní úrovně a životních nákladů ve státě bydliště poškozeného nemá vliv na výši náhrady za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, bez ohledu na to, zda soud náhradu nemajetkové újmy na zdraví stanoví s využitím Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, nebo volnou úvahou.

Při stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění podle českého práva proto nelze vycházet z průměrné mzdy státu bydliště poškozeného. Použije-li soud Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, je při aplikaci českého práva výchozím referenčním ukazatelem průměrná hrubá měsíční mzda v České republice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2454/2025, ze dne 18. 3. 2026

04.05.2026 00:01

Postoupení pohledávky z neplatné spotřebitelské smlouvy

Soud je povinen přihlédnout k absolutní neplatnosti zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě podle § 55 odst. 2 obč. zák. i ve sporu mezi dodavatelem a postupníkem o pohledávku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním spotřebitele z neplatné spotřebitelské smlouvy, jestliže postupník tuto pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se spotřebitelem.

Postoupení pohledávky nemá vliv na posouzení (ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě postoupená pohledávka vznikla, uzavřené mezi postupitelem a dlužníkem. Je-li smlouva, či její část, uzavřená mezi postupitelem a dlužníkem absolutně neplatná, je soud povinen i bez návrhu k této neplatnosti přihlédnout i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem. Uvedené se prosadí i ve vztahu k neplatnosti zneužívajícího ujednání dle § 55 odst. 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1204/2025, ze dne 24. 3. 2026

28.04.2026 00:01

Relativní neúčinnost odmítnutí dědictví

I. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu v pozůstalostním řízení o dědictví (§ 185 z. ř. s.) tak, že jako dědic v tomto usnesení nebyl označen povinný, který odmítl dědictví poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, soudní exekutor při provádění exekuce proti povinnému není oprávněn se následně dovolat podle § 44a odst. 1 ex. ř. relativní neplatnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví povinným.

Uvedené však nebrání tomu, aby účelu, jehož má být dosaženo při vymáhání pohledávek povinného v exekuci prostřednictvím institutu generálního inhibitoria, mohl dosáhnout věřitel při splnění zákonných podmínek (srov. § 589 a násl. o. z.) prostřednictvím dovolání se relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka (povinného) spočívajícího v odmítnutí dědictví. Vyhověním odpůrčí žalobě věřitel získá právo uspokojit v exekuci svou pohledávku z majetku, který nabyl na základě vůči němu právně neúčinného odmítnutí dědictví někdo jiný než povinný dlužník. Vyslovení neúčinnosti odmítnutí dědictví vůči věřiteli přitom nemá vliv na závaznost rozhodnutí soudu vydaného v řízení o pozůstalosti o tom, kdo se stal zůstavitelovým dědicem.

Při naplnění podmínek § 589 a násl. o. z. se tedy může domáhat věřitel dědice (dlužníka), který odmítl dědictví, určení, že toto právní jednání dědice (dlužníka) vůči němu není právně účinné. Pasivně legitimovanou je podle § 594 o. z. v případě takové odpůrčí žaloby osoba (příp. osoby), jež získala dědické právo v rozsahu dědického práva dědice (dlužníka), který dědictví odmítl, namísto něj. Pro určení pasivní legitimace tedy podle § 594 o. z. není rozhodné, zda se řízení o pozůstalosti účastnily (příp. též uzavřely dohodu o vypořádání dědictví) jako dědici též jiné osoby, ale pouze to, který (kteří) z dědiců získal(i) dědické právo namísto dědice (dlužníka), jenž dědictví odmítl. Pouze takový dědic (takoví dědici) totiž přímo nabyl(i) prospěch (v rozsahu dědického práva dlužníka) právním jednáním spočívajícím v odmítnutí dědictví dlužníkem.

II. Odmítnutí dědictví dlužníkem jako jednostranné právní jednání adresované soudu obecně nesměřující ve prospěch konkrétní osoby určené odmítajícím dědicem zpravidla nesplňuje předpoklady právního jednání vymezeného v § 590 odst. 1 písm. c) o. z., neboť nejde ani o právní jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, ani o právní jednání učiněné dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké.

Nelze však vyloučit, že i takové jednostranné právní jednání dlužníka může být vzhledem ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo dlužníkem učiněno (zejména s přihlédnutím k aktuální situaci v pozůstalostním řízení), posouzeno jako jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Tak tomu bude v případě, kdy v době uskutečnění odmítnutí dědictví dlužníkem bude s přihlédnutím k aktuální jasně vymezené situaci v pozůstalostním řízení dlužníku zřejmé (zejména vzhledem k zákonné posloupnosti a dalším uvedeným pravidlům), že se v případě odmítnutí dědictví namísto něj stane dědicem (neodmítne-li také sama dědictví) konkrétní osoba blízká, příp. osoby blízké dlužníku. V této situaci bude možné odmítnutí dědictví dlužníkem považovat za jednání zaměřené na osobu jemu blízkou a její prospěch.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3243/2024, ze dne 18. 3. 2026

27.04.2026 00:02

Spor o vlastnictví nemovitosti s nedostatečně identifikovaným vlastníkem

Zahájení řízení o pozůstalosti po osobě, která je nedostatečně identifikovaným vlastníkem nemovitosti podle § 64 odst. 1 katastrálního zákona, nebrání jiným osobám vyvolat spor podle § 65 odst. 5 a 6 katastrálního zákona, ve kterém je podle § 65 odst. 7 katastrálního zákona pasivně věcně legitimován stát jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Pro posouzení podmínek pro postup podle § 65 katastrálního zákona je podstatný stav zápisu v katastru nemovitostí, ze kterého se jednoznačně nepodává, kdo je evidovaným vlastníkem nemovitosti ve smyslu § 64 odst. 1 katastrálního zákona, nikoliv tvrzení třetí osoby, že vlastníkem je ona, nebo zahájení pozůstalostního řízení po zapsaném vlastníku způsobem uvedeným v § 64 odst. 1 katastrálního zákona. Pasivní věcná legitimace státu proto zaniká v okamžiku, kdy je dosaženo úplného zápisu, a nemovitost tak již nesplňuje podmínky § 64 odst. 1 katastrálního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1958/2025, ze dne 23. 3. 2026