// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí

Občanskoprávní shrnutí

10.12.2025 00:02

Včasnost uplatnění vad ze smlouvy o dílo uzavřené se spotřebitelem

Smlouva o dílo týkající se zhotovení nemovitosti podnikatelem pro spotřebitele je smlouvou spotřebitelskou; ohledně vad díla je podřaditelná úpravě kupní smlouvy o prodeji zboží v obchodě. Na uplatnění práv z vady takového díla se použije pravidlo (včetně lhůty) upravené ustanovením § 2165 odst. 1 o. z. ve znění účinném do 5. 1. 2023, resp. též ustanovením § 2629 o. z., které je speciální úpravou k § 2618 o. z. pro případy skrytých vad stavby; pro jejich oznámení je lhůta prodloužena až na pět let.

Režim uplatnění nároků z vad podle § 2165 o. z. je ohledně lhůty, v níž může objednatel uplatnit práva z vadného plnění, odlišný od obecné úpravy. Jde o princip tzv. zákonné záruky navazující na povinnost prodávajícího odevzdat kupujícímu věc ve shodě s kupní smlouvou. Pojem „vyskytne se“ se týká vzniku vady bez ohledu na to, zda jakýsi její zárodek existoval již v době převzetí věci; rozhodné pak bude, zda byla vada zjištěna v době do 24 měsíců od převzetí zboží, aniž by bylo třeba zkoumat, zda tu již byla v době převzetí zboží a teprve později se projevila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 292/2024, ze dne 29. 10. 2025

10.12.2025 00:01

Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zaměstnance spolku

I. Souběh spolkového členského vztahu a pracovněprávního vztahu je možný, a proto není vyloučeno, aby člen spolku souběžně vykonával i některé práce pro spolek z titulu práva pracovního. Tyto právní poměry jsou na sobě nezávislé. Činnost, jež je vykonávána v rámci sjednaného druhu práce, může být i nemusí též spolkovou činností.

II. Člen spolku se může proti rozhodnutí orgánu spolku bránit u soudu postupem podle § 258 o. z., který však nelze nahradit prostřednictvím obecné žaloby na určení podle § 80 o. s. ř., ani řešením předběžné otázky v jiném řízení. Proto ani v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nelze přezkoumat rozhodnutí orgánu spolku o zákazu účasti člena spolku na aktivitách spojených s tímto spolkem. Soud v takovém řízení vychází z objektivní skutečnosti, že vztah mezi spolkem a členem spolku se řídí (mimo jiné) tímto rozhodnutím orgánu spolku.

III. Odpověď na otázku, jaký je význam rozhodnutí orgánu spolku v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v případě, kdy výpovědním důvodem je nesplňování požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon práce z důvodu rozhodnutí orgánu spolku o zákazu účasti na všech aktivitách spojených se spolkem (a nikoliv porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nebo „ztráta morální předpokladů“), je závislá na posouzení, zda v požadavcích zaměstnavatele, jako nezbytných podmínkách pro řádný výkon práce zaměstnance, je obsažen i požadavek, aby stejnou činnost (jež je sjednaným druhem práce) mohl (byl oprávněn) zaměstnanec vykonávat zároveň jako člen spolku, a to jako činnost směřující k uplatňování společného zájmu jeho členů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1239/2024, ze dne 4. 11. 2025

09.12.2025 00:02

Výše úplaty při realizaci předkupního práva

I. Dospělost předkupního práva je okamžikem, kdy právo mohlo být předkupníkem uplatněno vůči koupěchtivému. Jedná se toliko o okamžik, se kterým zákon spojuje vznik práva předkupníka domáhat se na koupěchtivém převodu věci a tomu odpovídající povinnosti koupěchtivého převést věc předkupníkovi. Výše příslušné úplaty, za kterou má být předkupní právo realizováno, je naopak spojeno s (finálními) podmínkami kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím a koupěchtivým. Není tak možné vázat příslušnou úplatu, za kterou se může předkupník domáhat převodu nemovitosti na koupěchtivém, na okamžik dospělosti práva retraktu.

II. Pro případ, že mezi prodávajícím a koupěchtivým dojde k ujednání, že od smlouvy s ním odstoupí nebo že se závazek změní nebo zruší, pokud předkupník své právo neuplatní, prohlašuje § 2146 o. z. tato ujednání vůči předkupníkovi za neúčinná. Hypotézy předestřené citovaným ustanovením jsou zákonodárcem stanoveny jasně a nelze proto § 2146 o. z. vykládat v širším smyslu tak, aby jím byla poskytnuta ochrana předkupníkovi před jakýmikoliv situacemi, kterými by mohlo být předkupní právo znehodnoceno nebo ztíženo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2053/2025, ze dne 30. 10. 2025

09.12.2025 00:01

Rozhodný okamžik pro posouzení překážky naturální restituce dle zák. o půdě

Pro posouzení, je-li dána překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránící vydání pozemků oprávněné osobě, je zásadně rozhodný stav v době vzniku nároku oprávněné osoby, jenž vždy není (nemusí být) totožný s okamžikem, kdy vstoupil zákon č. 229/1991 Sb. v platnost a účinnost (24. 6. 1991). Tak tomu může být např. u nároků vzniklých až přijetím zákona č. 243/1992 Sb. nebo založených oprávněným osobám až v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby (nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb.) anebo v důsledku přijetí zákona č. 212/2000 Sb. rozšiřujícího okruh oprávněných osob vymezených zákonem č. 243/1992 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 725/2025, ze dne 22. 10. 2025

08.12.2025 00:02

Absence posudku o zdravotní způsobilosti držitele řidičského oprávnění

Absence posudku o zdravotní způsobilosti držitele řidičského oprávnění, který způsobil nehodu v důsledku své zdravotní indispozice, nezakládá sama o sobě postižní nárok pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. a v důsledku toho ani podle § 10 odst. 1 písm. j) zákona č. 168/1999 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2927/2024, ze dne 4. 11. 2025

04.12.2025 00:02

Aplikace fikce podle § 2238 o. z. na rozšíření předmětu nájmu (bytu)

I. Institut fikce řádně uzavřené nájemní smlouvy podle ustanovení § 2238 o. z. lze vztáhnout též na případ změny smlouvy o nájmu (družstevního) bytu spočívající „v rozšíření“ předmětu nájmu (bytu) o další prostor, jenž má být užíván k uskladňování věcí obdobně jako sklep či komora, tedy jako jeho příslušenství, jež takto bylo jako příslušenství určeno (již v období právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) vlastníkem, a v následném užívání takového prostoru nájemcem v dobré víře po stanovenou dobu. Skutečnost, že další prostor není stavebním úřadem určen k bydlení – není zkolaudován jako byt či jeho příslušenství, nájemci nemůže být podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 na újmu; srov. § 2236 odst. 2 o. z.

II. Jestliže podle zjištěného skutkového stavu mohl institut fikce řádně uzavřené nájemní smlouvy dle § 2238 o. z. na danou věc dopadat (být aplikován), měl odvolací soud v souladu se zásadou „soud zná právo“ provést právní posouzení věci i z pohledu uvedeného ustanovení z úřední povinnosti. Poukaz odvolatele na v úvahu přicházející právní posouzení věci (právní argumentace), jež nevychází z tvrzení, měnícího skutkový stav věci, není nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř.

III. Vlastník domu nemohl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 platně přenechat společné prostory domu (např. bývalou strojovnu výtahu) k užívání jako samostatný předmět nájmu v režimu „obecného nájmu“; smluvní ujednání, které ze společných prostor činí samostatný předmět nájmu, tak v tomto rozsahu nemůže založit platný nájemní vztah (§ 688 obč. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1827/2025, ze dne 22. 10. 2025

02.12.2025 00:02

Rozsah zadržovacího práva pronajímatele dle § 2234 o. z.

Ustanovení § 2234 o. z. [pojem „movité věci, které má nájemce na (pronajaté) věci nebo v ní"] je nutno vykládat tak, že pronajímatel může zadržovací právo uplatnit a zadržovací právo může vzniknout pouze k věcem patřícím přímo nájemci (ve vlastnictví nájemce). Hledisko „dobré víry“ pronajímatele, že věc patří nájemci, při uplatnění a vzniku zadržovacího práva k ní není významné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2057/2025, ze dne 22. 10. 2025

02.12.2025 00:01

Doručování odvolání z pracovního místa ředitele příspěvkové organizace

I. Z ustanovení § 334 odst. 2 věty před středníkem zák. práce (v rozhodném znění účinném do 30. 6. 2023) nevyplývá, že pracovištěm, na kterém zaměstnavatel doručuje zaměstnanci písemnosti do vlastních rukou, může být jen to místo, na kterém plní nebo má plnit své pracovní úkoly (vykonává práci) zaměstnanec, jemuž je písemnost doručována. Pracovištěm ve smyslu ustanovení § 334 odst. 2 věty před středníkem zák. práce jsou proto všechna místa, na nichž (i jiní) zaměstnanci u zaměstnavatele vykonávají práci (plní nebo mají plnit své pracovní úkoly). Písemnost proto může být doručena zaměstnavatelem do vlastních rukou zaměstnance též např. na personálním útvaru zaměstnavatele, v kanceláři nadřízeného vedoucího zaměstnance nebo na jakémkoli jiném pracovišti zaměstnavatele.

II. Zvláštní způsob doručování písemností zaměstnavatelem zaměstnanci stanovený v § 334 zák. práce dopadá na všechny případy odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bez ohledu na to, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval a následně z tohoto pracovního místa odvolal. Tato pravidla se proto použijí i na doručování odvolání z pracovního místa vedoucího (ředitele) příspěvkové organizace jejím zřizovatelem.

I když jmenováním zaměstnance na pracovní místo vedoucího příspěvkové organizace nevzniká mezi zřizovatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a zřizovatel se ani nestává třetí stranou pracovněprávního vztahu, přiznává mu zákon ve vztahu k vedoucímu příspěvkové organizace některá oprávnění, která má zaměstnavatel vůči zaměstnancům a která ho v tomto vztahu přibližují postavení zaměstnavatele – zřizovatel vedoucího příspěvkové organizace jmenuje a odvolává, určuje mu plat a určuje výši požadované náhrady škody, kterou způsobil. Pracovištěm, na kterém zřizovatel příspěvkové organizace doručuje jejímu vedoucímu písemnosti do vlastních rukou (včetně odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance), proto může být nejen místo, na kterém vedoucí příspěvkové organizace (obvykle v jejích prostorách) plní nebo má plnit své pracovní úkoly, ale i místo, v němž vykonává svou činnost zřizovatel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2419/2025, ze dne 22. 10. 2025

01.12.2025 00:02

Odmítnutí plnění dluhu nabízeného třetí osobou namísto dlužníka

I. Věřitel může odmítnout plnění nabízené třetí osobou namísto dlužníka ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. pouze tehdy, je-li vzhledem ke všem okolnostem zjevné, že dlužník s takovým plněním souhlas neudělil.

II. Souhlas dlužníka s plněním svého dluhu třetí osobou ve smyslu ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. představuje jednostranné, adresné právní jednání, učiněné ve vztahu k třetí osobě; toto právní jednání může být učiněno jakoukoliv formou, i konkludentně (tedy tak, aby byl třetí osobě seznatelný úmysl dlužníka souhlas poskytnout).

Má-li být peněžitý dluh splněn dlužníkem bankovním převodem připsáním na účet věřitele, nepochybně bude takovým jednáním předání veškerých nezbytných platebních údajů (číslo účtu věřitele, variabilní symbol apod.), podle nichž třetí osoba věřiteli plní. Pokud třetí osoba takto plní (tedy věřiteli se dostane do dispozice plnění, které odpovídá jeho ujednání s dlužníkem o způsobu zaplacení dluhu), nemůže věřitel takové plnění odmítnout s odkazem na ustanovení § 1936 odst. 1 o. z., neboť takto poskytnuté plnění nemůže u věřitele přivodit pochybnost o tom, že byl souhlas dlužníka třetí osobě poskytnut, resp. nemůže být zjevné, že dlužník souhlas neposkytl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 293/2025, ze dne 29. 10. 2025

27.11.2025 00:02

Újma vzniklá porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení

Jestliže soud, který rozhoduje o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení, dovozuje nepatrný význam předmětu konkursního řízení pro přihlášeného konkursního věřitele jen z nízké výše (očekávatelné) částky vyplacené takovému věřiteli podle rozvrhového usnesení, pak je na něm, aby současně určil (a odůvodnil) hranici (výši pohledávky), jejíž dosažení pokládá za nezbytné pro určení, že o nepatrný význam předmětu konkursního řízení nejde.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3057/2024, ze dne 31. 10. 2025

26.11.2025 00:02

Nezmocněné jednatelství při jednání pod jménem jiné osoby

Podle komentářové literatury, s níž dovolací soud souzní, situaci, kdy jedna osoba vystupuje v právním styku nikoli pod vlastním jménem, ale pod jiným jménem (nejde tedy o to, že by uvedla své jméno a objasnila, že vystupuje za jinou osobu, ale počíná si, jako by touto jinou osobou sama byla), je třeba řešit za použití ustanovení o zastoupení. Užije-li jednající jméno (identitu) konkrétní osoby, je podstatné, zda z okolností věci vyplývá, že druhá strana chtěla jednat s faktickým jednajícím, nebo se skutečným nositelem použitého jména. V případě, že druhá strana zamýšlela jednat se skutečným nositelem jména (nikoli s fakticky jednajícím), lze na jednajícího nahlížet jako na zástupce. Právní účinky projevu vůle jednajícího se pak posoudí podle toho, zda mu svědčí oprávnění jednat jménem zastoupeného. Absentuje-li na straně jednajícího zástupčí oprávnění, je namístě důsledky jeho právního jednání posoudit podle ustanovení o nezmocněném jednatelství (§ 440 o. z.).

Pro schválení jednání neoprávněného zástupce není stanovena zákonná forma, může být proto učiněno písemně i ústně, výslovně i konkludentně, a to i tam, kde je pro schvalované jednání samo předepsána zvláštní – kupříkladu písemná – forma. Konkludentní ratihabice může být provedena též tak, že si zastoupený počíná, jako by jej právní jednání zástupce zavazovalo, například poskytne plnění, jež je podle právního jednání zástupce dlužen, nebo vyžaduje či přijme plnění, jež mu na základě tohoto právní jednání náleží, vyplývá-li z tohoto počínání vůle akceptovat pro sebe důsledky právního jednání zástupce.

I když je smlouva uzavřená nezmocněným jednatelem z určitého důvodu vadná (neplatná či zdánlivá), pokládá se po provedení účinné ratihabice za smluvní stranu zastoupený; proto jej kupříkladu zásadně stíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení, jež vzniklo plněním na základě této smlouvy, a to i v době předcházející dodatečnému schválení právního jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3134/2024, ze dne 22. 10. 2025

19.11.2025 00:02

K odvolání opatrovníka podle ustanovení § 463 odst. 2 o. z.

Z ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze dovodit, že by se jednalo o ustanovení taxativní, jež by nepřipouštělo žádný jiný důvod, pro který by bylo možné odvolat osobu opatrovníka; důvody k odvolání opatrovníka je však třeba vykládat restriktivně. Ačkoliv tedy k odvolání opatrovníka zpravidla dojde z důvodů v tomto ustanovení výslovně vymezených, tj. požádá-li o to opatrovník nebo neplní-li opatrovník své povinnosti (plynoucí především z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.), nelze dospět k závěru, že by dané ustanovení vymezovalo tzv. numerus clausus případů, kdy opatrovníka odvolat lze. Není pochyb o tom, že k odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového dojde také v situaci, kdy opatrovník přestal splňovat podmínky na opatrovníka kladené zákonem, zejména stal-li se osobou nezpůsobilou právně jednat, či v případě střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, který je trvalého charakteru a který nelze překlenout ustanovením kolizního opatrovníka dle ustanovení § 460 o. z.

K odvolání opatrovníka však může dojít také na základě jiných skutečností, které (byť v souhrnu) vyústí v závěr soudu o nezbytnosti odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového. Může tak jít o případy, kdy dosavadní opatrovník svým jednáním (příp. opomenutím) přímo neporuší své povinnosti mu plynoucí z funkce opatrovníka, ale ve svém souhrnu tato jednání (opomenutí) budou představovat natolik závažné „závadové“ jednání, pro které již dosavadní opatrovník nebude osobou žádoucí v postavení opatrovníka opatrovance. V takových případech bude vždy na soudu, aby tuto otázku řešil, a to zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a především v těchto případech bude víc než důvodné, aby závěr soudů o nezbytnosti odvolání dosavadního opatrovníka právě pro takové „závadové“ jednání byl řádně vyargumentován. Z odůvodnění rozhodnutí soudu proto musí být zcela zřejmé, z jakých podstatných důvodů soud shledává jako již nežádoucí, aby osoba opatrovníka tuto funkci vykonávala i nadále, aniž by porušila své povinnosti plynoucí ze zákonných ustanovení opatrovnictví.

K odvolání opatrovníka dle ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze přistoupit pouze z důvodu, že je zde jiná osoba, která je osobou vhodnější.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2069/2025, ze dne 23. 10. 2025

19.11.2025 00:01

Právo na včasné projednání nároku na náhradu újmy v adhezním řízení

Zatímco právo poškozeného na účinné vyšetřování u identifikovaných typů trestné činnosti je ze své podstaty založeno podáním trestního oznámení z jeho strany, právo poškozeného na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, v němž se projednává jeho požadavek na náhradu újmy způsobené trestným činem, je nárokem, jenž je spjat s okamžikem uplatnění tohoto práva vůči konkrétní osobě v průběhu trestního řízení. V okolnostech projednávaného případu se tento fakt projeví tak, že při zvažování, zda je trestní řízení pro poškozeného, jenž po zahájení trestního stíhání vůči obviněnému uplatnil požadavek na náhradu újmy, nepřiměřeně dlouhé, a zda má být proto shledáno nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, soud zohledňuje až dobu od uplatnění požadavku na náhradu újmy.

podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1434/2025, ze dne 8. 10. 2025

18.11.2025 00:02

Odstoupení spotřebitele od kupní smlouvy pro opakované vady příslušenství

S ohledem na vztah věci hlavní a jejího příslušenství je potřeba z hlediska práva z odpovědnosti za vady zakoupené věci diferencovat samostatně vady věci hlavní a vady jejího příslušenství, neboť zásadně platí, že věc hlavní nesdílí osud svého příslušenství. Opakovaný výskyt vad příslušenství mobilního telefonu (sluchátek, nabíjecího adaptéru) v projednávané věci neopravňuje spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy i ve vztahu k věci hlavní (mobilnímu telefonu), na níž se projevila pouze v jednom případě vada, která byla odstraněna opravou, a poté se na ní již žádná další závada neobjevila.

Nelze v těchto souvislostech odhlédnout od tzv. nepřímého účinku Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, ze dne 25. 5. 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, konkrétně jejího čl. 3 bodu 6, podle něhož při nevýznamném rozporu se smlouvou nemá spotřebitel právo odstoupit od smlouvy. Za takový nevýznamný rozpor, který brání spotřebiteli odstoupit od smlouvy, lze v poměrech nyní souzené věci spatřovat vadu příslušenství mobilního telefonu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2225/2023, ze dne 30. 9. 2025

18.11.2025 00:01

Sjednání dalšího zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy

Za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006, bylo možné v pracovní smlouvě (dohodě o její změně) mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem platně sjednat další zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2173/2024, ze dne 9. 10. 2025

11.11.2025 00:02

K přiměřenosti nutné obrany v občanskoprávním pojetí

I. Ustanovení § 2905 o. z. vylučuje protiprávnost jednání osoby bránící se útoku a obecně definuje podmínky, za nichž se toto pravidlo uplatní. Nutnou obranou (v občanskoprávním pojetí) se rozumí jednání směřující k odražení protiprávního útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá, proti majetku, zdraví, případně přirozeným právům člověka (případně právnické osoby). Základními předpoklady pro posouzení, zda šlo o jednání v nutné obraně, je protiprávnost odvraceného útoku, který musí být bezprostřední (nemusí již být veden, nýbrž postačuje, že hrozí), a vznik újmy útočníkovi. Obrana musí být dostatečná (potřebná, nezbytná) k účinnému odvrácení útoku, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená, přičemž míra hrozící újmy musí být posouzena se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.

Povinnost bránící se osoby k náhradě újmy způsobené útočníkovi není vyloučena v případě, je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená (zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku). Již z toho je patrné, že obrana může (a často musí) být nepřiměřená (odvrácení útoku může být násilnější, než jak byl útok vůbec zamýšlen). Podle právnické literatury je excesivní až zcela zjevná nepřiměřenost, která musí být očividná (mimořádně hrubá). Přiměřenost se posuzuje podle druhu a intenzity útoku: je důležité, aby se obránce pokusil odrazit útok s co nejmenším poškozením útočníka. V potaz se přitom musí vzít i § 2907 o. z., který počítá s omluvitelným vzrušením mysli. Rozhodujícím faktorem není proporcionalita proti sobě stojících právních statků, ale pouze přiměřenost prostředků obrany. Napadený tak může k ochraně své věci zasáhnout i do hodnotnějšího statku (např. do zdraví útočníka).

II. Institut nutné obrany nemůže být posuzován stejně v právu trestním jako v právu civilním. Trestní a přestupkové právo míří k sankcionování společensky závadného chování, zatímco soukromé právo stanoví kompenzační systém soukromých zájmů. Jednající, jehož čin není trestný z důvodu nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, nemusí být za zvláštních okolností zproštěn povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o. z.; naopak si lze rovněž představit, že obránce, který nebude z důvodu nutné obrany podle § 2905 o. z. povinen k náhradě újmy, bude trestně odpovědný (např. pro pokus trestného činu). Trestní zákoník za exces považuje takovou obranu, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pro trestní právo je významné pouze poměřování způsobu obrany ke způsobu útoku, a tedy nutnou obranu pojímá volněji, zatímco právo soukromé je na tomto poli striktnější.

III. V projednávané věci jsou splněny všechny shora uvedené předpoklady pro závěr, že žalovaný jednal v nutné obraně. Žalobce bez předchozího vyzvání vnikl násilím a rozlíceně do bytu manželů H. a fyzickým napadením, které následovalo po předchozí rozepři, způsobil žalovanému lehká zranění násilným sražením na židli. Poté, co žalovaný dosedl, žalobce, který se v té době nacházel ve vzdálenosti asi 1 m od něj, zdvihl nad hlavu 7,5 kg vážící židli a napřáhl ji směrem k žalovanému. Není pochyb o tom, že v takto vyhrocené situaci žalovaný důvodně předpokládal, že mu hrozí bezprostřední nebezpečí vážné újmy na zdraví, tj. že se na něj žalobce (o němž věděl, že v minulosti již několik fyzických konfliktů vyvolal) chystá židlí zaútočit, nikoli mu jen pohrozit, jak tvrdí žalobce. Ze skutkových zjištění se rovněž podává, že takto vedený útok by byl způsobilý žalovaného vážně poranit v oblasti celé hlavy, přičemž nebyl vyloučen ani fatální následek v podobě smrti. Žalovanému tedy bezprostředně hrozila újma na zdraví nikoli jen nepatrná. Vzhledem k nedostatku časového prostoru k obraně (útok se odehrál rychle), silnější pozici útočníka (stojícího žalobce) vybaveného útočným nástrojem (zvednutou židlí), zranitelnější pozici obránce (v té době sedícího žalovaného), není podstatné, zda žalovaný před výstřelem žalobce slovně varoval či nikoli.

Rovněž otázku, zda byla obrana žalovaného přiměřená, resp. zda nebyla zcela zjevně nepřiměřená, posoudil odvolací soud správně. V posuzovaném případě šlo o situaci, kdy byl žalovaný vystaven náhlému útoku prostředkem, který mu mohl způsobit vážná poranění. Vzhledem k intenzitě hrozby a poloze účastníků nelze po obránci spravedlivě požadovat, aby v tak extrémně krátké reakční době zvažoval jiné, mírnější prostředky obrany (jiný prostředek obrany, než střelnou zbraň ve své dispozici neměl) nebo aby v časově krátkém okamžiku, který mu k obraně zbýval, mířil cíleně na oblast dolních končetin. I když se v obecné rovině střelný zásah do nohy považuje za méně závažný než zásah do oblasti břicha, hlavy či hrudníku, není vyloučeno, že by žalovaný v takto vypjaté situaci zasáhl horní část dolní končetiny žalobce a že by kulka poranila femorální tepnu (masivní arteriální krvácení z ní je extrémně rychlé a život ohrožující, kdy smrt může nastat během několika minut). Použití střelné zbraně v této situaci tak nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené, nýbrž jako jednání vedené snahou odvrátit bezprostředně hrozící útok vedený na hlavu těžkým předmětem, který mohl mít pro napadeného žalovaného fatální následky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 611/2025, ze dne 22. 9. 2025

11.11.2025 00:01

K neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností

Sankce v podobě absolutní neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností podle § 588 o. z. nastává pouze v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo jednání všech účastníků, a to za současného splnění předpokladu, že právní jednání, které odporuje zákonu, taktéž zjevně narušuje veřejný pořádek. Směřuje-li protiprávní jednání jednoho účastníka vůči druhému, jde zpravidla o důvod relativní neplatnosti, jíž se může dovolat dotčená strana (§ 586 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 267/2025, ze dne 30. 9. 2025

10.11.2025 00:02

K možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení

Závěry judikatury, podle kterých přenechá-li vlastník platně užívací oprávnění jinému, nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě, jež užívací právo neoprávněně fakticky konzumovala, se neuplatní, zanikl-li subjekt, jemuž vlastník věci původně užívací právo přenechal. V takovém případě může vlastník věci sám požadovat vydání bezdůvodného obohacení po konečném uživateli.

Klíčovým argumentem pro přijetí závěrů o limitaci možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po koncovém uživateli bylo zamezení přijímání dvojího plnění vlastníkem věci za její užívání. Neexistuje-li zde ovšem osoba, jež by vlastníku za užívání jeho věci platila, respektive ji byla oprávněna užívat bezplatně, nenajdou vylíčené závěry uplatnění, neboť vlastníku užívání jeho předmětu není nikým kompenzováno, ani neexistuje právní důvod jeho bezplatného užívání. Vlastníkovi věci se tak v daném případě dvojího plnění nedostává, pročež by se nejevilo odůvodnitelným, bylo-li by mu právo na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví bez patřičného právního důvodu odepřeno. Vyslovené ostatně odpovídá i takzvané elasticitě vlastnického práva, v jejímž důsledku po odpadnutí omezení (nehledě na to, jak dlouhodobé má být) se vlastnické právo obnoví v plné šíři.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 438/2025, ze dne 1. 10. 2025

10.11.2025 00:01

Objektivní nesplnitelnost požadavků uvedených v zadávací dokumentaci

Zjistí-li zadavatel objektivní nemožnost splnění byť jen části požadavků uvedených v zadávací dokumentaci poté, co již vybral dodavatele a vyzval jej k doložení kvalifikace podle § 122 odst. 3 ZZVZ, a nemůže již proto (s ohledem na § 99 ZZVZ) učinit jiné nezbytné a přiměřené opatření k nápravě, aby v zadávacím řízení mohl pokračovat zákonným způsobem, je namístě zrušení zadávacího řízení [podle § 127 odst. 2 písm. d) ZZVZ]. Z uvedeného důvodu již v této fázi nelze vyloučit vybraného dodavatele ze zadávacího řízení pro nedoložení (též) dalších dokladů prokazujících splnění kvalifikace. I kdyby vybraný dodavatel doložil veškeré ostatní doklady, nemohl by nikdy zcela naplnit požadavky stanovené v zadávací dokumentaci a vyhovět výzvě zadavatele pro objektivní nesplnitelnost části jeho požadavků a v takové situaci nelze nedoložení jiných dokladů posuzovat k tíži vybraného dodavatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2102/2024, ze dne 30. 9. 2025

03.11.2025 00:02

Povinnost zaměstnavatele zajišťovat BOZP při práci i vůči OSVČ

Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům všeobecnou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, klade důraz na odpovědnost zaměstnavatele za bezpečné a zdraví neohrožující podmínky výkonu práce a stanovuje, kdo konkrétně tuto povinnost musí plnit. Zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem je cíleno na vlastní zaměstnance, na zaměstnance jiného zaměstnavatele, kteří plní úkoly na pracovišti zaměstnavatele (srov. § 101 odst. 3 a 4 zák. práce), a rovněž na všechny další fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích (srov. § 101 odst. 5 zák. práce).

Za pracoviště zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce je třeba považovat veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž má kontrolu a v nichž jsou fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a zdraví. Pracoviště zaměstnavatele může být zároveň i pracovištěm jiného zaměstnavatele, který na základě smluvního vztahu se zaměstnavatelem provádí v jeho prostorách činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Také tento (jiný) zaměstnavatel má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, která se kromě jeho vlastních zaměstnanců vztahuje i na všechny další fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovišti. Této povinnosti zaměstnavatele nezbavuje okolnost, že jeho pracoviště se nachází v prostorách jiného zaměstnavatele, kterého na druhé straně stejné zákonné povinnosti nezprošťuje smluvní vztah mezi zaměstnavateli, a to i kdyby jeho obsahem byla též úprava vzájemných práv a povinností obou zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stejném pracovišti.

Fyzickými osobami, na které se podle ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce vztahuje povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, jsou jakékoli fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, bez ohledu na účel, za kterým se tam nacházejí, a na to, zda je mezi nimi a zaměstnavatelem smluvní nebo jiný právní vztah. Takovou fyzickou osobou může být i osoba samostatně výdělečně činná, která na základě dohody uzavřené se subdodavatelem smluvního dodavatele zaměstnavatele provádí v jeho prostorách úklidové práce. Okolnost, že tato osoba uvedenou činnost vykonává samostatně, vlastním jménem a na vlastní účet a odpovědnost [srov. § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů a § 420 odst. 1 o. z.], na jejím postavení z hlediska ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, ze dne 30. 9. 2025