// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

30.03.2020 00:02

Náhrada do majetkové podstaty z neúčinné smlouvy o postoupení pohledávky

Je-li majetkem, který v důsledku neúčinné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dlužníkem coby postupitelem ušel z majetkové podstaty dlužníka, postoupená pohledávka, která před právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhověl odpůrčí žalobě, zanikla dohodou o narovnání uzavřenou mezi dlužníkovým dlužníkem a postupníkem, nebo tím, že ji dlužníkův dlužník splnil (uhradil) postupníku, je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo osoba, která z něho měla prospěch, povinna poskytnout za takovou pohledávku do majetkové podstaty rovnocennou náhradu.

Rovnocennou náhradou za postoupenou pohledávku přitom není nominální výše této pohledávky, nýbrž její obvyklá (tržní) hodnota v době účinnosti postoupení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 24/2018, ze dne 30. 12. 2019


30.03.2020 00:01

Subjektivní legitimace insolvenčního správce k podání odvolání

Žalovaný insolvenční správce je subjektivně legitimovaný k podání odvolání proti rozsudku, kterým insolvenční soud zamítl pro předčasnost žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Je totiž zjevné, že zamítnutí žaloby pro předčasnost je z hlediska dopadu do poměrů žalovaného méně příznivé než zamítnutí žaloby, které je „konečné“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 133/2018, ze dne 19. 12. 2019


26.03.2020 00:02

Odškodnění újmy způsobené podáním neoprávněného insolvenčního návrhu

Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka - právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, ze dne 29. 11. 2019


26.03.2020 00:01

Koncentrace tvrzení ve sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky

Popírá-li dlužník za trvání účinnosti oddlužení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku, která nebyla přihlášenému věřiteli přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (typicky pohledávku vykonatelnou na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, nebo na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), pak platí, že:

1/ Určitým popěrným úkonem dlužníka je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření.

2/ Proti popřené pohledávce může dlužník v žalobě uplatnit (v souladu s § 199 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit.

Úprava § 205a písm. f) o. s. ř. se ohledně nových popěrných důvodů, jako např. v této věci posuzovanou námitku úhrady pohledávky třetí osobou, s ohledem na znění § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, v incidenčním sporu o žalobě dlužníka na popření přihlášené vykonatelné nezajištěné pohledávky v odvolacím řízení neuplatní.

Z povahy věci tak dlužnice nemohla v projednávaném incidenčním sporu – nově – namítat, že v jeho průběhu (lhostejno ve které fázi řízení) došlo k (částečnému) zániku pohledávky věřitele zaplacením ze strany třetí osoby. V době učinění popěrného úkonu jí tato skutečnost nebyla a ani nemohla být známa, nemohla ji tak použít jako popěrný důvod a ani ji nemohla namítat v podané žalobě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 165/2017, ze dne 28. 11. 2019


10.03.2020 00:02

Nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akc. spol.

I. Z ustanovení § 260 odst. 1 o. z. je zřejmé, že k tomu, aby soud nevyslovil neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti, kterým byl porušen zákon nebo stanovy, musí být kumulativně splněny obě zákonem stanovené podmínky, tj. a) porušení zákona nebo stanov nemělo závažné právní následky a b) nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je v zájmu společnosti hodném právní ochrany.

II. Sankce v podobě vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady musí být přiměřená závažnosti následků, jež porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů vyvolalo, jakož i účelu právní úpravy neplatnosti usnesení valné hromady. Převáží-li zájem na stabilitě vnitřních poměrů společnosti nad zájmy chráněnými ustanovením § 428 z. o. k., soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví.

V poměrech projednávané věci byl účel právní úpravy svolání valné hromady zcela naplněn, a to přesto, že společnost akcionářům oznámila pozvánku částečně jiným způsobem, než předvídají stanovy. Má-li společnost toliko dva akcionáře a doručila-li těmto akcionářům pozvánku (vedle uveřejnění na internetových stránkách společnosti) včas v listinné podobě, poskytla akcionářům dokonce vyšší míru ochrany jejich práva účastnit se jednání valné hromady, než jakou vyžadují stanovy. Za těchto okolností nemělo nedodržení stanov (jde-li o způsob oznámení pozvánky na valnou hromadu) žádné negativní právní následky, natož aby šlo o následky závažné.

III. Zájmem korporace, jenž je hoden právní ochrany ve smyslu § 260 o. z., je již samotný zájem na stabilitě jejích vnitřních poměrů, chráněný (též) označeným ustanovením. Nejsou-li dány zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu korporace (usnesení valné hromady společnosti) přesto, že porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů nemělo závažné právní následky, bude vždy dán zájem korporace na tom, aby soud neplatnost rozhodnutí nevyslovil.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 787/2018, ze dne 17. 12. 2019


10.03.2020 00:01

Uvedení konkrétních okolností v protestu proti usnesení valné hromady

Uvede-li akcionář v protestu pouze to, že usnesení valné hromady je podle něj „v rozporu se zákonem, stanovami, zájmy společnosti a dobrými mravy, zejména z důvodu zneužití vlivu ovládající osoby na úkor minoritního akcionáře“, aniž by (byť stručně) uvedl konkrétní skutkové okolnosti, které tento rozpor způsobují, je obsah takového protestu neurčitý. Nelze-li obsah protestu zjistit ani výkladem za použití pravidel uvedených v § 555 až 558 o. z., půjde ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. o zdánlivé právní jednání, ke kterému se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 787/2018, ze dne 17. 12. 2019


10.03.2020 00:00

Věcná legitimace insolvenčního dlužníka k uplatnění regresního nároku

Insolvenčnímu dlužníkovi, který je ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 a odst. 3 písm. e) a § 407 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě, svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na zaplacení peněžité částky, kterou v průběhu insolvenčního řízení (rozuměj v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře) uhradil věřiteli z titulu ručení za závazek osobního dlužníka (žalovaného).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2997/2018, ze dne 10. 12. 2019


05.03.2020 00:02

Aplikace § 111 IZ na platby pojistného na sociální zabezpečení

I. Předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jsou obecně (a logicky) nastaveny (v § 240 až § 242 insolvenčního zákona) přísněji než předpoklady, za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 111 insolvenčního zákona). Lze-li tedy odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.

II. Je-li dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní jednání (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet) pouze v rámci omezení nastavených dle § 111 insolvenčního zákona. Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona definuje základní limity právních jednání dlužníka, při jejichž porušení jde dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání. Zákonné výjimky z tohoto pravidla upravené v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona je třeba vykládat restriktivně.

III. V § 111 odst. 2 insolvenčního zákona jsou obsaženy velmi přísné výluky zaměřené na ty nejnutnější povinnosti dlužníka směřující na ochranu majetku dlužníka (viz provoz podniku), předcházení škod a ochranu vyživovaných osob či na zachování účelu procesních sankcí. V tomto duchu je pak nutné vykládat i výjimku o zvláštních právních předpisech.

Zákonodárce neměl na mysli jakékoli zvláštní právní předpisy, zejména ne takové, které se vztahují na všechny podnikatele nebo zaměstnavatele. Tato výjimka vyslovuje vcelku samozřejmé pravidlo, že dlužník vykonávající nějakou specifikou až rizikovou činnost, při níž je třeba dodržovat speciální povinnosti ve vztahu k ochraně zdraví, zajištění bezpečnosti, čistého životního prostředí apod., je povinen tyto povinnosti nadále plnit, aby byly zmíněné hodnoty chráněny. Jde tak v uvedeném smyslu o stejnou výjimku jako při odvracení hrozící škody nebo plnění vyživovací povinnosti. Obdobně by mohly být příkladem uvedeny povinnosti při provádění činností či podnikání v energetice, chemickém a zbrojním průmyslu nebo v oblasti nakládání s nebezpečnými látkami a odpady.

Pohledávky z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vzniklé před zahájením insolvenčního řízení až do zjištění úpadku tedy musí být uplatněny přihláškou pohledávky. Platí tak pro ně stejný režim jako pro daňové pohledávky. Jestliže poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může dlužník takové pohledávky hradit pouze v rámci možností daných mu § 111 insolvenčního zákona, platí pro ně totéž, co u zvýhodňujícího právního jednání dle § 241 insolvenčního zákona spočívajícího v platbě daňové povinnosti.

IV. Jestliže dlužník postupuje při plnění svých zákonných povinností (např. též dle zákona č. 589/1992 Sb.) v souladu s insolvenčním zákonem, tedy i v souladu s § 111 insolvenčního zákona, pak nepáchá trestný čin dle § 241 tr. zák.; takové jednání nemůže být trestné. Jinak řečeno, postupuje-li dlužník dle § 111 insolvenčního zákona, neporušuje tím svou zákonnou povinnost. V obecné rovině platí tento závěr pro všechny skutkové podstaty relativní neúčinnosti dle insolvenčního zákona. Proto nelze uvažovat o tom, že by neúčinnost právního jednání byla „vyloučena“ (potenciální) trestností takového jednání.

V. Pro posouzení, zda má být zpochybněné právní jednání neúčinné dle § 240 až § 242 nebo dle § 111 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy dlužník učinil právní jednání, a okamžik, kdy nastoupily účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Vědomost dlužníka o tom, že vůči němu bylo zahájeno insolvenční řízení, je naopak při posuzování neúčinnosti dle § 111 insolvenčního zákona nepodstatná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 156/2017, ze dne 31. 10. 2019


05.03.2020 00:01

Řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce po úpadku žalovaného

Řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce podané podle § 235 a násl. insolvenčního zákona se nepřerušuje rozhodnutím o úpadku žalovaného; účinností tohoto rozhodnutí však do řízení na místo žalovaného bez dalšího vstupuje jeho insolvenční správce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 145/2017, ze dne 28. 11. 2019


04.03.2020 00:02

Žaloba o vyklizení nemovitosti proti druhému jednateli s.r.o.

Jak se zřetelně podává z výslovné dikce § 162 o. z., zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence, vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem „uvnitř“ právnické osoby. Absenci, vady či porušení takového rozhodnutí právnické osoby nemůže přezkoumávat ani soud v občanském soudním řízení.

Vedle toho nelze přehlédnout, že § 21 o. s. ř. upravuje samostatně (nezávisle na hmotněprávní úpravě) oprávnění zde vypočtených osob jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení.

Podala-li za společnost žalobu proti svému jednateli (o vyklizení společností vlastněné nemovitosti) osoba vypočtená v § 21 o. s. ř. [v projednávané věci v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. druhý jednatel společnosti s ručením omezeným], byla žaloba podána osobou k tomu oprávněnou; z obsahu spisu se přitom nikterak nepodává, že by její zájmy byly v rozporu se zájmy společnosti (§ 21 odst. 4 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3312/2018, ze dne 20. 11. 2019


04.03.2020 00:01

Právní zájem insolvenčního dlužníka na výsledku sporu o určení

Právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení (i eventuálního) neúčinnosti právního úkonu dlužníka či právního vztahu, jehož je dlužník účastníkem, je nutno posuzovat a poměřovat jeho dopady do právního postavení dlužníka. Jestliže soud uplatněnému odpůrčímu nároku vyhoví, projeví se výsledek sporu o odpůrčí žalobě v poměrech dlužníka též v tom, že ačkoli bude dlužníkovo plnění z neúčinného úkonu vymáháno do majetkové podstaty, dlužník bude třetí osobě (žalovanému) i nadále z tohoto (jinak platného) právního úkonu zavázán, a to i po skončení insolvenčního řízení (nenastane-li některý z účinků sanačních forem řešení úpadku). Již proto je tedy třeba dovozovat, že dlužník zásadně má jako vedlejší účastník na straně žalovaného právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.

Obdobně je třeba posuzovat právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení neexistence právního vztahu, jehož je (má být) stranou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2018, ze dne 28. 11. 2019


27.02.2020 00:02

Počítání většiny hlasů na členské schůzi družstva dle obch. zák.

Byla-li podle obch. zák. pro přijetí usnesení na členské schůzi (shromáždění delegátů) družstva nutná (prostá či vyšší) většina hlasů počítaná z hlasů přítomných členů (delegátů), znamená to, že hlasy (přítomných) členů (delegátů), které nebyly odevzdány pro návrh usnesení, neovlivní čitatele ve zlomku, jímž se počítá (určuje), zda bylo usnesení přijato potřebnou většinou, ale budou započteny mezi hlasy přítomných členů (delegátů), tedy promítnou se ve jmenovateli uvedeného zlomku. Z řečeného se podává, že zdržení se hlasování (stejně jako odevzdání neplatného hlasu či neodevzdání žádného hlasu) má obdobné důsledky, jako hlasování proti návrhu usnesení.

Stanovy družstva se mohly od tohoto pravidla odchýlit a určit, že se pro účely počítání většiny potřebné pro přijetí usnesení členské schůze (shromáždění delegátů) hledí na ty členy (delegáty), kteří neodevzdali hlasy ani pro, ani proti návrhu usnesení, jako by nebyli (při hlasování o dotčeném návrhu usnesení) přítomni. V takovém případě pak zdržení se hlasování má (může mít) vliv jak na usnášeníschopnost členské schůze (shromáždění delegátů), tak i na počet hlasů, z něhož se počítá většina potřebná pro přijetí usnesení. Při posuzování kvora se na daného člena (delegáta) hledí, jako by nebyl (při hlasování o návrhu dotčeného usnesení) přítomen, a schopnost členské schůze (shromáždění delegátů) přijmout navrhované usnesení se posuzuje toliko ve vztahu k těm členům (delegátům), kteří hlasují buď pro, nebo proti návrhu usnesení. Také při výpočtu většiny potřebné pro přijetí navrhovaného usnesení se vychází toliko z hlasů členů (delegátů), kteří hlasovali buď pro, nebo proti návrhu usnesení. Jinak řečeno, zdržení se hlasování má v tomto případě obdobné důsledky, jako by takto hlasující členové (delegáti) před hlasováním o návrhu usnesení opustili prostory, kde se zasedání koná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1951/2018, ze dne 20. 11. 2019


27.02.2020 00:01

Opětovné rozhodování o odvolání člena družstva proti vyloučení

Jestliže členská schůze (shromáždění delegátů) družstva přijme potřebnou většinou návrh usnesení na zrušení rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva (či na „vyhovění“ odvolání), anebo naopak není-li odevzdána potřebná většina hlasů pro návrh usnesení na zamítnutí odvolání (potvrzení rozhodnutí představenstva), rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva pozbývá účinků, proces vyloučení je ukončen a dotčený člen družstva zůstává nadále členem družstva (jeho účast nezaniká).

Je-li odvolání podané vylučovaným členem k členské schůzi (shromáždění delegátů) vypořádáno popsaným způsobem, nepřísluší již členské schůzi (shromáždění delegátů), aby o tomtéž odvolání rozhodovala opětovně (např. proto, že představenstvo není spokojeno s výsledkem hlasování). Učiní-li tak, rozhodne o záležitosti, jež nespadá do její (jeho) působnosti; jde tak o rozhodnutí nicotné. Je-li již o odvolání rozhodnuto, je proces vyloučení člena ukončen a členské schůzi (shromáždění delegátů) nepřísluší (aniž by zde bylo další rozhodnutí představenstva o vyloučení a další odvolání dotčeného člena proti tomuto rozhodnutí) opětovně rozhodovat o tom, zda dotčený člen má být vyloučen z družstva.

V úvahu nepřipadá ani revokace (změna) přijatého usnesení následným (později přijatým) usnesením členské schůze (shromáždění delegátů). Jakmile v důsledku usnesení členské schůze (shromáždění delegátů) pozbude rozhodnutí představenstva o vyloučení člena družstva účinků a proces vyloučení je ukončen, bylo by následnou revokací tohoto usnesení nepřípustně zasaženo do práv dotčeného člena družstva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1951/2018, ze dne 20. 11. 2019


25.02.2020 00:03

K povaze „shrnujícího závěrečného“ usnesení členské schůze družstva

Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je s účinností od 1. 1. 2014 usnesení členské schůze družstva právním jednáním, tj. projevem vůle (přičitatelným družstvu), který je zaměřen na vyvolání určitých právních následků, jež právní řád s takovým projevem vůle spojuje.

Závěrečné „usnesení“ členské schůze družstva, jehož obsahem je pouhé shrnutí již předtím (na stejném zasedání) přijatých usnesení členské schůze, bez vůle způsobit následky jiné než těmito již přijatými usneseními vyvolané, tak není rozhodnutím orgánu družstva majícím povahu právního jednání, nýbrž jen deklarací o tom, že k přijetí v něm vypočtených usnesení došlo. Jelikož touto deklarací nemůže být jakkoliv zasaženo do právního postavení družstva, jeho členů či dalších osob (například členů volených orgánů družstva), nepodléhá její posouzení soudnímu přezkumu v režimu § 663 z. o. k. Návrh na vyslovení neplatnosti takového „shrnujícího závěrečného“ usnesení členské schůze je proto nutné jako nedůvodný zamítnout.

Bylo-li by však v závěrečném „usnesení“ členské schůze (vedle již přijatých usnesení) zahrnuto též usnesení členské schůze o záležitosti, jež ve skutečnosti dosud nebyla členskou schůzí rozhodnuta, je nutné je v tomto rozsahu považovat za rozhodnutí orgánu družstva mající povahu právního jednání, jehož platnost podléhá soudnímu přezkumu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 445/2018, ze dne 11. 12. 2019


25.02.2020 00:02

Hlasování členů družstva na zasedání členské schůze

Způsob, jakým členové družstva hlasují na zasedání členské schůze (např. zvednutím ruky, hlasovacími lístky, aklamací atd.), jakož i způsob, jak se ověřuje dosažení většiny potřebné pro přijetí usnesení, by měly být (jako součást pravidel rozhodování členské schůze) uvedeny ve stanovách družstva.

Určují-li stanovy družstva například, že členové družstva „výslovně“ projevují svoji vůli tak, že odevzdávají hlasy (stanovami určeným způsobem) pouze pro a proti návrhu usnesení, přičemž u ostatních přítomných členů (kteří nehlasovali ani pro, ani proti) platí, že se zdrželi hlasování, nemusí ti členové družstva, kteří se chtějí zdržet hlasování, projevit svoji vůli „výslovně“ (postačí, když jsou přítomni a nehlasují ani pro, ani proti návrhu usnesení).

Vyloučit nelze ani takovou úpravu způsobu hlasování (a počítání hlasů), kdy své hlasy odevzdají (stanovami určeným způsobem) toliko ti přítomní členové, kteří hlasují proti a kteří se zdržují hlasování, s tím, že ostatní přítomní členové s návrhem usnesení souhlasí (platí, že hlasují pro návrh usnesení). Nicméně, při tomto způsobu hlasování (a počítání potřebné většiny) je o to více nezbytné, aby před každým hlasováním bylo ověřeno (a následně uvedeno v zápisu z členské schůze), kolik členů družstva je aktuálně přítomných na zasedání členské schůze.

Neurčují-li však stanovy družstva [v rámci náležitosti uvedené v § 553 písm. e) z. o. k.] něco jiného, projevuje každý přítomný člen družstva svoji vůli (to, zda hlasuje v konkrétním případě pro návrh usnesení, proti tomuto návrhu, či zda se zdržuje hlasování) „výslovně“; v takovém případě zásadně nelze z toho, že neučiní nic, dovozovat, že hlasoval pro návrh usnesení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 445/2018, ze dne 11. 12. 2019


25.02.2020 00:01

K následkům nedostatku usnášeníschopnosti členské schůze družstva

Již v rozsudku sp. zn. 29 Odo 41/2002 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož družstvo je povinno při přijetí každého usnesení členské schůze zjišťovat, resp. uvést do zápisu, zda je členská schůze usnášeníschopná a kolik hlasů bylo pro přijetí usnesení, kolik proti a kolik se zdrželo hlasování. Neobsahuje-li zápis tyto údaje, je na družstvu, aby v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze tyto skutečnosti prokázalo jiným způsobem.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:

1) Případný nedostatek usnášeníschopnosti valné hromady či nedostatečný počet hlasů odevzdaných pro přijetí usnesení valné hromady je zásadně důvodem neplatnosti (a nikoliv nicotnosti) usnesení valné hromady.

2) Závěr, podle kterého je případný nedostatek usnášeníschopnosti valné hromady či nedostatečný počet hlasů odevzdaných pro přijetí usnesení valné hromady zásadně důvodem neplatnosti usnesení valné hromady, a nikoliv vadou, pro kterou se na takové usnesení hledí, jako by nebylo přijato (srov. zejména § 45 odst. 1 a 2 z. o. k.), se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1104/2016 a v něm citovanou judikaturu. Tyto závěry se přitom prosadí i v poměrech družstva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 445/2018, ze dne 11. 12. 2019


25.02.2020 00:00

Zánik funkce opatrovníka právnické osoby jmenovaného dle § 165 odst. 2 o.z.

I. Úkolem opatrovníka jmenovaného podle § 165 odst. 2 o. z. je zastupovat právnickou osobu v rozsahu, v němž tak nemohou činit – pro rozpor v zájmech – členové jejího statutárního orgánu. Jakmile jsou tato právní jednání učiněna, popř. je jmenován či zvolen nový člen statutárního orgánu, jenž není ve střetu zájmů a může právnickou osobu zastupovat bez omezení, popř. střet zájmů odpadne z jiného důvodu (např. v případě obchodních korporací je vyřešen postupem podle § 54 a násl. z. o. k.), odpadá důvod, pro který byl kolizní opatrovník právnické osobě jmenován; jeho funkce proto bez dalšího (ex lege) zaniká.

II. Soud, jenž jmenuje právnické osobě opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z., je povinen ve výroku svého rozhodnutí vymezit rozsah jeho působnosti. Působnost kolizního opatrovníka se přitom může týkat pouze těch záležitostí právnické osoby, jež nemohou řešit (při nichž nemohou právnickou osobu zastupovat) členové statutárního orgánu pro trvající střet zájmů. Kolizní opatrovník má právnickou osobu zastupovat jen a pouze při těch právních jednáních, při nichž ji nemohou zastoupit (pro trvající střet zájmů) členové statutárního orgánu. Ve zbývajícím rozsahu zůstává členům statutárního orgánu zástupčí oprávnění (stejně jako ostatní práva a povinnosti plynoucí z členství ve statutárním orgánu) zachováno.

Nepřichází proto v úvahu, aby soud jmenoval kolizního opatrovníka s tím, že je oprávněn zastupovat právnickou osobu při všech právních jednáních, resp. že na něj přechází veškerá působnost statutárního orgánu (nenastane-li zcela výjimečná situace, kdy trvající střet zájmů brání členům statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu při jakýchkoliv právních jednáních). Stejně tak (logicky) nepřichází v úvahu, aby soud uložil koliznímu opatrovníku, aby s „odbornou“ péčí usiloval o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu (tato povinnost, předjímaná ustanovením § 487 odst. 2 částí věty před středníkem o. z., svědčí toliko opatrovníku jmenovanému podle § 165 odst. 1 o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1382/2019, ze dne 17. 12. 2019


20.02.2020 00:02

Oddělené uspokojení ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení

Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může zadržet dlužníkovu věc (a přivodit tak vznik svého zadržovacího práva k této věci) i po zahájení insolvenčního řízení.

Je však nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci. Právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení.

Uvedené potom platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona do části první, obecné části insolvenčního zákona. Ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona na tomto závěru nic nemění, neboť nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 13/2018, ze dne 20. 11. 2019


20.02.2020 00:01

Vzájemné ovládání mezi dvěma ovládanými osobami

Z dikce § 74 z. o. k. vyplývá, že ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci i nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Nelze však přijmout obecný závěr, že jsou-li jedné ovládající osobě jakýmkoliv způsobem podřízeny dvě různé ovládané osoby, mohou tyto ovládané osoby sebe navzájem ovládat.

Možnost uplatňovat rozhodující vliv musí být možností reálnou, podloženou určitou skutečností (typicky účastí ve společnosti nebo členstvím v orgánech, atd.), nikoliv čistě potenciální nebo teoretickou možností. Ovládání dceřiné společnosti jinou dceřinou společností ovládanou stejnou mateřskou společností skrze tuto mateřskou společnost jen s odkazem na strukturu majetkových účastí ve skupině si lze obecně těžko představit. Specifické okolnosti (např. smluvní nástroje s hrozbou uplatnění smluvních sankcí, apod.) by mohly horizontální podnikatelské seskupení mezi dvěma dceřinými společnostmi založit, a to bez ohledu na společnou mateřskou společnost.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 178/2017, ze dne 31. 10. 2019


18.02.2020 00:02

Odůvodnění nesouhlasu věřitele s oddlužením dlužníka

Základním smyslem a účelem změny ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona (účinné od 1. července 2017) bylo vyjasnit již v rané fázi insolvenčního řízení, zda je dlužník vskutku legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení v tom smyslu, že dluh z jeho podnikání nebrání řešení jeho úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením. Zmíněný předpoklad je přitom naplněn na stavu, že s oddlužením souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; nesdělí-li takový věřitel nejpozději spolu s přihláškou pohledávky výslovně, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí a toto své stanovisko neodůvodní, je tím dána nevyvratitelná domněnka jeho souhlasu.

Jinými slovy, chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu.

Odůvodnění nesouhlasu s oddlužením dlužníka může věřitel omezit na (pouhé) konstatování, ze kterého bude (ve spojení s přihláškou pohledávky) seznatelné, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil včas pohledávku za dlužníkem (včetně toho, že jde o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka) a včas insolvenčnímu soudu sdělil svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 81/2019, ze dne 4. 12. 2019


< strana 1 / 122 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů